Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák

E-Mail - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

 

vizuální komunikace končetinou

Komunikace jako adaptace Iguana iguana, Pogona viticeps, Pachygrapsus marmoratus, Homonidae

 (multidisciplinární analýza)

 

Libor Balák,

Antropark, Brno 1015

 

Morfologie a vznik programů chování (vznik nových komunikačních symbolů)

Práce se týká především oblastí oborů srovnávací psychologie, chovatelství a rekonstrukční paleoetnologie.

 

 

Cíl práce

V této práci se zaměřuji na porovnání chování různých živočichů, kteří užívají končetin ke komunikaci, se speciálním zřetelem na rekonstrukci chování dávných typů a příbuzných forem Homo. Zvláště důležité je, že výsledků srovnávací psychologie zde není využito jen hypoteticky pro představu chování našich předků, ale informace jsou předloženy tak, aby pomohly pochopit chování některých tvorů a mohly být zkvalitněny podmínky jejich chovu.

 

 

Letní slunění agam v otevřeném okně doplňuje vitamín D a umožňuje správné hospodaření jejich organismu s vápníkem. Agamy mají stálou možnost se ukrýt a ochladit.

 

 

Předmluva

Náš významný antropolog a etnograf profesor Jan Jelínek (iniciátor stavby nové budovy pavilonu Anthropos v Brně)  věnoval ke konci svého života jednu svou přednášku z velké části chování zvířat. Shodou okolností byla tato přednáška, určená pro širokou pro veřejnost, přednesena právě v pavilonu Anthropos. Pan profesor přednášel o blízkosti jednání mnohých zvířat a lidí a poukázal na to, jaký význam může mít skutečně vážné akceptování chování i běžných zvířat, jako je kočka nebo pes.

Mnohé, vědě dávno známé znalosti o chování zvířat často zoufale chybí právě při vytváření představ o životě našich dávných předků. A tak jsou tyto ztvárněné představy mimo reálný a zobecnitelný základ. V době, kdy jsem byl účasten této přednášce, jsem už měl bohaté zkušenosti s myšlenkovými mapami leguánů a dalších plazů, co se týká času, prostoru i anatomie, takže jsem měl radost, že autorita a zkušenosti tohoto muže mohou snad inspirovat badatele minulosti člověka i v tomto velmi zásadním ohledu.

Tak jako nemůže malíř malovat postavu bez studia anatomie a lékař se neobejde bez pitvy a mikroskopu, tak se srovnávací psychologie nemůže obejít bez sledování živých zvířat. Kdo by byl Konrád Lorenz bez sledování a chovu ptáků, kým by byl Edward O. Wilson bez svých mravenců?

 A kde jsou rekonstrukce života dávných lidí bez studia dalších tvorů? Naši nejbližší součastní příbuzní byli nejednou studováni. Ale výsledky byly někdy velmi rozdílné, někdy interpretované jako velmi podobné našim možnostem a schopnostem a jinde byly podobné výsledky kvalifikovány spíše jako nahodilé a ne příliš neprůkazné (,,Naši nejbližší příbuzní“ versus ,,Šimpanz Nim“). Už od školních let vím, že lidé těžko přijímají takové informace, které by posouvaly některé živočichy schopnostmi blíže k lidem. A to tím obtížněji, čím je tvor více podobný člověku. Ale nepopuzuje je takové chovaní u zvířat, která naopak s člověkem nemají na první pohled pranic společného.

Z těchto důvodů a také z důvodů dostupnosti a celkové únosnosti, jsem se tedy zaměřil na sledování života jiných tvorů, než jsou primáti a tím jsem také šťastně obešel naši kulturní předpojatost vůči jiným primátům. Však také obecnější poznatky jsou vždy cennější než ty specifické, protože nám mohou pomoci pochopit obecné širší souvislosti a neuvázneme tak v heuristických úvahách. 

 

 

 

ÚVOD

Seznámení s plazy

Mimo primáty vyniká právě agama vousatá komunikací pohybem předních končetin, ať už jejich zvedáním nebo údery do země. Je tím ojedinělá mezi ostatními suchozemskými obratlovci a snad v tomto ohledu se nejblíže přibližuje gestikulaci lidí.

          

Přední končetinou signalizující agamka.

,,Toto je tvoje teritorium! Vím to, respektuji to! Nech mne zde, prosím! Podřizuji se!“

Agamka komunikuje pomalým, jasným a vysokým zvednutím paže a opisuje s ní nápadný půloblouk. Paže se mohou střídat.

 

Tohoto faktu jsou si velmi dobře vědomi především chovatelé agam. Souhrn pohybů těla, hlavy a rukou (předních končetin) činí jinak němé tvory pro člověka velmi čitelnými. To spolu s jejich sociálním způsobem života umožňuje úzké propojení obou druhů (člověka a agamy) až tak, že je možné agamy chovat polovolně v bytě jako domácí mazlíčky. Jediným skutečným omezením plné domestikace je jejich problematické odkládání trusu (na rozdíl od leguánů). Velmi zjednodušeně řečeno, vyprazdňování nedokáží mít agamky pod tak přísnou přirozenou sebekontrolou.

Plazí inteligence je už dávno známa a je označována specifickým termínem v teraristické Americe jako ,,pronikavá plazí inteligence“,  jak praví 20 let starý, snad i první samizdatový strojopis u nás přeložené publikace z USA o chovu leguána, bez udání původního zdroje. A míní se tím právě leguán zelený. Tady u agamek však dostává tento termín nový rozměr.

Leguán je pro laika fascinující především zájmem o dění v okolí, natáčením hlavy a pohyby očí. My lidé, zcela přirození psychologové, se okamžitě a rychle dobereme intuitivního a v zásadě správného závěru, že tvorové, kteří mají o něco stejný zájem a zkoumají to shodným způsobem a přibližně i stejnou dobu jako my, si do hlavy ukládají zhruba tytéž informace a disponují také obdobným myšlenkovým potenciálem.  A tak snadno pochopíme, že svět lidí i leguánů bude mít mnoho paralel. Odtud tedy označení ,,pronikavá plazí inteligence“.

Laik, který má nějaké zoologické zkušenosti (nejlépe i ze života bezobratlých) a je empatický, když se zamyslí, také přirozeně dojde k zobecnění, že každý živočišný druh má jinak fungující receptory. Ty činí jeho sledování okolí často unikátním a pro jiné druhy nepochopitelným. Ale stejné je to s možnostmi tvořivými. Ty jsou zase velmi specifické a silně limitované anatomickými možnostmi. A tak si pozorný chovatel leguána lehce dovodí, že každý živočich žije ve vlastním světě. Že nemůžeme ani po nejbystřejším leguánovi chtít, aby řídil auto či vyplňoval daňové přiznání. Polidšťování v obecném duchu je chybné. Nicméně ne proto, že by byl leguán celkově hloupý, ale proto, že mu ve zvládnutí některých úkolů brání velmi specifická anatomie těla.

Veliké překvapení takový chovatel leguánů zažije, když se seznámí s agamkami, konkrétně s druhem Agamy vousaté Pogona vitticeps. Daleko menší tvor, než je leguán, dokáže snadno vyjádřit téměř totéž, co leguán a navíc zčásti i po lidském způsobu. Tím mám na mysli vzájemnou komunikaci. To, když agamky na sebe mávají rukama (předními končetinami). Ne tedy jakoukoli končetinou, ale právě tím párem okončin, jehož signály jsou nám tak blízké a vlastní. A tak okamžitě přijímáme tuto skutečnost jako fakt spíše proto, že agamky jsou tak roztomilé, ačkoli jsme zmateni, co se to vlastně děje vzhledem k ohrožení jedinečnosti naší lidskosti. Tj. naší unikátnosti v universu. Naše lidská domýšlivost pevně udržovaná a nesená v nejrůznějších, mnohdy i absurdních podobách v naší kultuře, tak dostává velmi zásadní ránu z nečekané strany od docela nenápadného malého tvorečka. Tak malého, že se jeho komunikační schopnosti raději příliš nepřipomínají ani v souvislosti s lidmi ani v souvislosti s lidoopy (nevzpomínají je ani dvě zmíněné nejznámější zahraniční publikace o komunikaci šimpanzů ,,Naši nejbližší příbuzní“ a ,,Šimpanz Nim“).

Ale ono bude pro sebestředné egocentristy ještě hůře. Jak níže popíši, agamky zřejmě nemají gesta spojená se stejným příběhem vzniku jako u lidí a lidé jsou v tomto ohledu spíše podobni jiným tvorům a něčím dokonce i některým bezobratlým. Samotné agamy používají rukou dvojím způsobem. Jednak je zvedají ke krouživému pohybu pro vyjádření smířlivého jednání a úmyslů podřízeného charakteru. Toto kroužení či zvedání končetiny může být buďto pomalé a uvážené nebo zběsilé. Například při vehementním, ale nevhodném zájmu samce o samičku pak samička takto protestuje rychlým střídavým zvedáním paží ve snaze, aby ji násilník pustil.

 A nebo se s komunikací pomocí přední končetiny setkáváme v jiné podobě, kdy agama prudce kývá hlavou nahoru a dolů a současně přední končetinou bije do země. To se děje u samců, když se snaží vystavit na odiv svou sílu a odvahu a spouštět hrůzu při svých soubojích. Předpokládám logicky, že agamy si svoje „ruce“ (bude opravdu lepší použít tento srozumitelný termín, než zdlouhavě vždy konkretizovat, o který pár nohou vlastně jde) navzájem dobře pozorují a že si vzájemně případná gesta dobře čtou. Bouchání rukou do země je vlastně úplným opakem kroužení ruky. Naše vzdávání se či mávání na pozdrav je tomu dost podobné, neřkuli přímo identické. Stejně tak vzteklé bušení do stolu chápeme úplně totožně jako bouchání agamího samce do země.

 

 

 

Dávný člověk a jeho komunikační schopnosti a šikovnost jeho rukou

A nyní se konečně dostanu k samotnému tématu dávných lidí a jejich stejně starobylých příbuzných. Když jsem se seznamoval s těmito nejstaršími tvory na obrazech, dioramatech a prostřednictvím filmů, musel jsem podle ,,rekonstruovaných“ výjevů konstatovat, že tyto bytosti jsou dozajista velmi primitivní a neschopné. To oproti tomu, co jsem vyčetl v populární i odborné literatuře popisující morfologii kostí jejich rukou (Mazák, Nývltová Fišáková). Tyto analýzy anatomů či morfologů byly odvozené od skutečných možností a praktického užití jejich rukou a také se promítly do jejich odborného označení jako habilis nebo ergaster. V prvním případě to znamená zručný, ve druhém dělný (pracovitý či pracant).  U Homo ergaster se tedy jedná o dělné lidi, a habilidy bych sám označil trefným názvem ,,lidičkoidé“. Označení Homo habilis – člověk zručný není totiž vůbec přesné. Habilis rozhodně nemá charakteristické lidské proporce těla. Umělé a vlídné označení ,,lidičkoidé“  vyjadřuje jak příbuzenský vztah k lidem, tak zároveň i přihlíží k jejich nápadně drobné postavě.

 S kolegyní osteoložkou, paní doktorkou Miriam Nývltovou Fišákovou, jsme už mnohokrát v posledních letech mluvili právě o tom nejfrekventovanějším lidoopím způsobu využití paží a rukou u těchto dávných tvorů a to o práci s klacíky, větvemi a pruty při vytváření hnízd či přístřeší. To vše je samozřejmě využitelné pro vizuální prezentaci skutečných rekonstrukcí života těchto bytostí, které snad někdy v budoucnu bude naše kultura opravdu produkovat. Samozřejmě by pak byla kultura těch dávných tvorů s takovýma lidskýma a šikovnýma rukama úplně odlišná od té žalostné prázdnoty, reprezentované sem tam nějakým přištípnutým kamenem a ulomeným klackem na stávajících ,,rekonstrukčních“ výjevech. A takovou, dnes všude viděnou parodii na rekonstrukce nelze označit na obrazech, muzejních dioramatech či v televizních pořadech jinak, než jako triumf hlouposti a povrchnosti či jako vítězství lestradovského heuristického uvažování a nebo prostě jako kopanec lidskému logickému myšlení. Neschopnost přijmout do všeobecné lidské kultury i 50 let staré vědecké objevy je na pováženou. A pro tvora označovaného sapiens to rozhodně není dobrá vizitka.

 Mechanismu pronikání poznatků vědy do kultury se věnoval i nositel Nobelovy ceny, rakouský přírodovědec Konrád Lorenz ve své knize ,,O biologii učení“. Kulturu lidí vysvětluje Lorenz jako prostředí, jež konzervuje zavedené pořádky. A i v tom hledá určitá pozitiva. Nicméně sám uvádí, že ,,Člověk palčivě odmítá přijmout jakoukoli novou informaci, která může uvést v pochybnost přijaté pravdy a hodnoty jeho vlastní kultury. Jsou to tvrdošíjní bojovníci za kulturní tradice, kteří upálili Giordana Bruna a činili to nejhorší, aby se pokusili umlčet Charlese Darwina.“ (Lorenz 1974)

   Ale to ještě není vše, co výše popsané mizerné pseudorekonstrukce postrádají. Podstatné je i to, že chtít po rukou jen práci, nám nebude stačit a budeme mířit dál. Pokud stojící tvor, mající ruce ve vzduchu s nimi hýbá a může jakkoli hýbat pažemi, dlaněmi a prsty a je-li tento jeho pohyb dobře snímán senzory ostatních jedinců stejného druhu, pak je dobré podívat se na ruku také jako na aparát pro komunikaci. A to je už pěkně zásadní záležitost.

Vztah morfologie a vytváření programů pro pohybování a užívání těchto anatomických partií je v biologii vždy harmonický. To je velmi zásadní obecná realita, která nám najednou posouvá pohled na ony dávné lidi a lidičkolidy úplně někam jinam, než naše silná pseudodarwinovská tradice. /Pseudodarwinovská tradice či pohádka pochopitelně stojí za samostatný článek, ale je také velmi jednoduše možné se dovolat i na dostupnou literaturu, jako například na jednu starší britskou obyčejnou dětskou encyklopedii s výstižným názvem ,,Evoluce“ (Gamlin 1993)/. No nezbývá, než opustit pohádky a povídačky a podívat se na věc alespoň očima Darwina či kteréhokoli skutečného současného nepopleteného biologa, který nepodléhá módnosti, nedívá se, co frčí a co většina, ale kriticky a statečně upřednostňuje děj obecný před ději pohádkovými. Co by nám tedy mohlo napovědět o užívání rukou u našich předků právě specifické užití předních končetin agamy vousaté?

 

 

 

Zpět k agamkám

A najednou tady máme agamky, které používají rukou k optickým signálům. To se jeví jako docela fascinující a velmi slibná nápověda. Hned nás napadne, jestli mají agamky vousaté nějaké zvláštní připojení ramenní kosti k tělu oproti ostatním plazům, kteří evidentně taková gesta s rukama neprovádí. Nebo nás naopak napadne, jestli je za věcí nějaká specifikace až v jejich samotném mozku. Ale také za vším může být obyčejná odlišná celková anatomie a určitý specifický vývoj i specifický způsob života agamek Pogona vitticeps.

Skupina agam na nejvyšším patře leguání rezidence.

 

Dovedou optické signály rukou dobře číst i jiní plazi? Třeba právě inteligentní leguáni? Dovedou také leguáni sami produkovat taková gesta? Dovedou leguáni vychovávaní od mala s agamkami napodobovat a užívat tato gesta? Nebo je to právě značná velikost a velká váha leguáního těla, která nedovoluje takové uvolnění jedné z předních končetin?

Kdo řídí koho, co je dominantní a nadřazené? Je morfologie řízena slepými geny a teprve pak se vytváří programy chování? Nebo chování a specifikace rozvoje určitých částí mozku nutí ruku, aby jednala a měnila svou anatomii? A nebo je vše nějak komplexně spjato?

 

 

 

Evoluční vztahy a paralely

Tady bych měl především upozornit na nahlížení na jedince každého druhu jako na hotového a plně funkčního tvora. To znamená, že musí fungovat v biologickém modelu přežití druhu, skupiny, komunity či rodiny. Je třeba zohledňovat především dva oficiální pohledy na přežití. První je darwinovský model zajištění přežití potomstva (snaha každého jedince mít co nejvíce potomků) a druhý Dawkinsův model teorie sobeckých genů (snaha zabezpečit životaschopnost genů nejen prostřednictvím vlastních potomků, ale i možností podpory svých příbuzných, přičemž gen je středem existence). Posledně jmenovaná teorie však může být jen umělým modelem, který například nedokáže přímo pracovat se složitým modelem psychického blokování snahy jedince se rozmnožit. Konkrétně mám na mysli vnitrodruhový model paralyzace rozmnožování u některých jedinců v konkurenční soutěži uvnitř druhu starým darwinovským způsobem. Možná, že vůbec nejde o obchod a výhodnou genetickou výměnu malého počtu vlastních dětí za větší množství dětí příbuzných, ale jedná se jen o důsledek úplně jiných mechanismů, které určitým jedincům nedopřávají mít vlastních potomků. Důležitým činitelem je negativní tlak okolností, který může různou měrou v tomto směru jedince omezit nebo úplně paralyzovat. Z psychologie bych měl nyní připomenout obecnou poučku, která platí pro všechny možné aktivity. A to, že umírněně negativní prostředí s menšími překážkami může dokonce stimulovat a povzbuzovat jedince k aktivitám. Jsou-li však překážky příliš veliké, dochází k rezignaci a k paralyzaci aktivity jedince. Pokud živočichové žijí ve společnostech nebo společenstvích, sledujeme, že se někteří jedinci aktivně snaží vyvolat u jiných členů takové chování, aby od záměru výchovy vlastních potomků upustili.

Tj. nejsem si jistý, zda by neměl být darwinovský model sexuální soutěže tímto směrem jen doplněn, místo toho, aby vznikla nová teorie koketující s redukcionismem. Nicméně jako pomocná konstrukce pro modelování může být mnohdy šťastná i teorie sobeckého genu.

Osobně bych však raději pracoval s původní Darwinovou představou. V případě, že se budou okolnosti v modelech komplikovat a napovídat, že dochází ke stresům, které vyhodnocují jednotlivé organismy v komunitě jako traumatizující okolnosti trvalejšího rázu, budou mít tendenci odložit svou vlastní reprodukci na pozdější a příznivější období. V praktické biologii, což je i chovatelství, to je velmi dobře známý fakt, že se v zajetí i v relativně velmi dobrých podmínkách nechce množit spousta druhů zvířat. Během rozmnožování se navíc v určitých chvílích musí pro některé jedince eliminovat i některé běžné faktory, aby například u ještěrů nedošlo k velmi nebezpečnému zadržení snůšky. Že žijí někteří živočichové v tak složitých a napjatých vztazích v komunitách či společnostech, kde může být kdykoliv kdokoliv exkomunikován, poodstaven, zraněn nebo zabit, i to je již dlouho známo. Ale tento bič se dá snadno vyměnit i za stejně účinnou kostku cukru v podobě nějakého sociálního zajištění a určité zvýšené bezpečnosti nebo pohodlí. Dojde-li k závislosti jedince na společenství, pak v něm tento jedinec zůstává, i když je mnoho jeho normálních projevů silně okleštěno. Právě v takových komunitách - společnostech bývá reprodukce omezena na jedince mající privilegia a někteří nespokojení jedinci se pak snaží k privilegiu množení nějak tajně dostat. A naopak privilegovaní se snaží ostatním v reprodukci skutečně bránit. Funguje to u mravenců, termitů, včel, ale i u vlků, rypošů a dalších zvířat, ale podobné tendence můžeme dobře sledovat i u lidí.

Co dál k evoluci? Jedinec také musí být celoživotně specializován na přežití adaptací, odpovídající jeho danému okamžitému vývojovému stavu. Když se podíváme na život jelenů, krabů či netopýrů, rozhodně neřešíme vždy jen život dospělců, ale může to být i život mláďat, která mají často odlišnou velikost, někdy i tvar těla, jiné zbarvení a také jiné chování či dokonce způsob pohybu. Podstatná je míra reprodukčních schopností daného druhu, na kolik si může dovolit ztráty mláďat a podle toho je o ně pečováno či jsou ponechána samotná svému osudu.

A ještě jeden pohled na mláďata patří evoluci. V evolučních procesech nesledujeme jen proměny dospělých tvorů. Řazení dospělých jedinců pohodlně za sebou, jako z obrázku v sešitě vzorné jedničkářky v šesté třídě, je nesmyslné. Následující evoluční adaptace může totiž navazovat na kteroukoliv vývojovou fázi ze života jedince předcházející generace. Například mláďata obrovského komodského varana, žijícího pozemním životem, začínají jako typičtí stromoví predátoři a je možné, že z varana komodského může snadno vzniknout i malý stromový ještěr. Mláďata létajícího ptáka hoacina se pohybují po stromech jako skuteční čtvernozí tvorové a mláďata bonobů, pěkně sedící na bobku nebo stojící na zadních nohou, mají hlavu ukázkově zpříma, na rovném krku i narovnaných zádech. Vůbec bychom netypovali, jak se nakonec tyto partie promění u dospělců. U šimpanzů je tento rozdíl ještě větší. Dokonce se uvažuje, že právě takové znaky mláďat (neotenie) se podílely jako mechanismy při formování právě našeho lidského druhu. V poslední době se ale ukazuje, že si možná mláďata současných kvadrupedních lidoopů jenom nesou původní znaky svých dvounohých předků.

Tak to bylo nezbytné poohlédnutí se po oblasti evoluce, která nám toho sama přímo mnoho v našem bádání a tématu nenabídne. U komunikace řešených obratlovců nepůjde jen o prostý průsečík jako mezi vosami a mravenci, který byl dopředu teoreticky odhadnut a pak teprve dodatečně nalezen paleontology.

 

 

 

Rozbor pozorování gest agama - agama, agama – leguán

Agamy Pogona vitticeps užívají gesta rukou jednak smířlivá, která vypadají jako mávání a kroužení, ale také gesta dominantní, kdy buší rukou do země (společně s rychlými kývavými pohyby hlavy, které rovněž značí nadřazenost). Je třeba se podívat na anatomii podobně stavěných plazů a musíme hned registrovat, že:

1) agamy vousaté jsou na rozdíl od jiných ještěrů velmi sociální;

2) žijí především na zemi (a na ruce jim tedy bude vidět na rozdíl od stromových ještěrů);

3) jejich druhá přední končetina jejich lehkou přední část těla snadno unese;

4) jako částeční lovci mají možnost dobrého prostorového vidění;

5) zadní nohy jsou pro případný útěk vždy hlavními končetinami (umožňují skoky);

6) volné zvedání jednotlivých končetin se u ještěrů objevuje v případě kontaktu s příliš horkým podkladem (někteří pouštní plazi a P. vitticeps obývají horké oblasti s rozpálenou půdou);

7) zvedání a mávání přední končetinou se objevuje samovolně i u každé jednotlivé snůšky mláďat bez možnosti memetického přenosu. Z daného vyplývá, že pro takové chování mají plošné a přirozené nutkání;

8) toto gesto preferují především mláďata a samičky ve chvílích napětí nebo ohrožení, jindy zdánlivě bez příčiny (ale za účasti pozorovatele či dalších jedinců, kterým mohou být určeny);

9) průřez těla agam je plochý na rozdíl od mnohých jiných ještěrů. Tvar těla spíše připomíná plochý krunýř želvy a tak je zdvižená ruka dobře vidět ze všech stran. Výška samotného těla této demonstraci nebrání. U leguána zeleného by byl s tímto problém.

V praxi krouživé zvedání paže u agam vousatých vnímáme jako podřízené usmiřovací gesto. Zvedání či kroužení paží je rozhodně dyskomfortním pohybem. Jedinec obětuje svoje pohodlí a ukazuje okolí, že je schopen něčeho navíc než jen držet danou pozici. Z tohoto pohledu ale toto nepohodlí také znamená: ,,Jsem fyzicky zdatný, dokáži stát i na jedné noze.“ Ale pozorování agamek spíše ukazuje, že agamy chtějí, aby byl signál také čten: ,,Nebudu na tebe útočit, nic proti tobě nemám. Podívej, kdybych chtěl útočit, měl bych obě ruce na zemi, abych se proti tobě mohl vrhnout. Nejsem pro tebe hrozba.“ Dyskomfortnost a pohyb navíc je i dost dobrým ekvivalentem našeho lidského ,,Prosím“.

Zakrslý sameček agamy vousaté, Plaváček, se svou velkou přítelkyní. Bez jeho předchozího signalizování by nebylo možné jejich bezproblémové sblížení. Plaváček velmi rád a velmi často pobýval i před její ohromnou tlamou, vyzbrojenou jedněmi z nejstrašnějších zubů v živočišné říši. Každý z jejích  80 zubů je totiž vybaven pilovitým okrajem. Stejně jako žralokům, i leguánům zuby nepřetržitě dorůstají. Přesto, že je leguán zelený přísný vegetarián, vylepšit si jídelníček živočišnou potravou se rozhodně nerozpakuje.

 

Tohle gesto a jeho smysl jsem nejlépe pozoroval, když se chtěl malý agamí sameček Plaváček dostat až k hlavě veliké leguánky a celou svou cestu podél jejího ohromného těla na ni gestikuloval střídavě jednou a pak zase druhou rukou. Její (leguání) interpretace je věcí jinou, ale rozhodující pro Plaváčka bylo, že se chtěl dostat na svoje oblíbené místo, to je do blízkosti jemu oblíbeného velikého ještěra a to, čert ví proč, nejlépe přímo k jeho ohromné tlamě. Jeho gesta někdy vypadají až přehnaná a jeho paže spíše připomínaly velké pohybující se tučné červy, které stačí jen polknout, takže jsem se tehdy o něj spíše bál, protože jsem netušil, co se odehrává v hlavě leguánky. Nicméně to byl právě Plaváček, který se s velkou leguánkou doopravdy sblížil a je schopen se s ní ohřívat na plošině její rezidence i v době, kdy na druhé agamy sama útočí. Druhý, starší samec agamy vousaté leguánku vždy jen provokoval kýváním hlavy a velká mladá agamí samička byla vůči leguánce lhostejná. Ani ona, ani starší samec k leguánce nikdy žádná podřízená usmiřovací gesta nevysílali. O nějakém skutečném soužití tedy nemohlo být ani řeči. Takže příchod malého, zakrslého a silně neduživého Plaváčka, kterého jsme se se ženou ujali, abychom mu jako silně podvyživenému chovanci zachránili život, zcela boural zavedené pořádky. Jeho úspěch stál, možná mimo jiné, zřejmě na jeho drobné postavě (připomíná spíše neškodné mládě) a potom na jeho smířlivém, neprovokativním chování, které je naopak plné uctivých gest.

Počáteční velikostní rozdíl mezi malým, zanedbaným Plaváčkem a ostatními agamkami. Agamka napravo je ve skutečnosti o několik měsíců mladší než prostřední Plaváček.

 

Příznivá reakce leguánky může také odviset z obecně přirozené tolerance mláďat, která lezou po tělech dospělých leguánů, což můžeme často pozorovat na fotografiích z přírody. A je také docela možné, že po něčem takovém v určitém období samice mohou skutečně i toužit. Je možné, že Plaváček byl úspěšný ve svém sbližování se s ní pro svůj neprovokativní juvenilní zjev a chování a jeho gesta vůbec nemusela být leguánkou vnímána jako signál podřízenosti či prosby. Prostě byl jen tolerován pro svou drobnost a vizáž mláděte a přidání gest mohlo vše pozitivní umocnit či alespoň zprůchodnit. K tvrzení, že dobré vychování a gesta sama o sobě stačí, by bylo třeba pozorování podobného vztahu leguánky a uctivé a zároveň velké agamy a takovou doma zatím nedisponujeme.

Mezi psaním a korekturou uplynul jistý čas a Plaváček podstatně zmohutněl a povyrostl a stále je dobře tolerován. Vypadá to tedy, že gesta mají ten správný informační význam jak u vysílatele, tak u příjemce.

Poznámka:

Pro chovatele je důležité upozornění, že takové přátelství musí být stále monitorováno a není vše jen tak jednoduché a jednoznačné. Například jsou zde i ostatní členové agamí skupiny, kteří leguána mohou nějak zle provokovat. Během roku se také mění hormonální stav leguánů a když se dostane leguánka sama do „žrací fáze“, je třeba, aby se k ní nikdo, kdo by se mohl stát její potencionální kořistí raději nepřibližoval. Ačkoli jsem registroval její útoky jen na větší agamy, nikoli na Plaváčka, netuším, jestli se chemické vazby v mozku dají přirovnat k savčím a zda je tato dospělá samice schopná už jednou přijatého kamaráda - mládě  za všech okolností tolerovat. Průšvihy v tomto ohledu jsou totiž běžné i u savců. Například pískomilové nebo křečci, kteří mají ve své ubikaci dva vrhy mláďat (starší a nový vrh). Při úklidu odstraňují vše, co se jim zdá v jejich příbytku nadbytečné. Vyčistí srst svých větších mláďat, ale pár hodin nato suverénně zlikvidují své nové, ještě holé potomstvo a to stále jakoby v rámci téhož úklidu. Tolerance k mláďatům může být tedy i v přírodě velmi selektivní nebo sezónní záležitostí a také se může vztahovat jen na určité jedince, kteří jsou na to hormonálně nachystáni.

 

Sledování samotných agam při takové signalizaci je obtížnější. Zdvíhaná končetina je totiž sice dobře registrovatelná už i u malých mláďat, ale nikdy netušíte, jestli se tak děje na vás nebo si tyto informace vyměňují agamky mezi sebou. Také je podstatné, jestli si signalizující agamka jen sama nerozvijí v radosti a nadšení tuto dovednost a je jí srdečně jedno, co si myslí ostatní. Takové samovolné vyjádření emoce bez záměru vyslat skutečný signál.

Pozorování užívání signálu agama - agama je jindy zase komplikováno tím, že děje-li se tak mezi samcem a samicí, nějaké zvedání paží samičce nijak nemusí pomoci, rozhodne-li se samec, že se s ní chce pářit. Přesto i v takových situacích samička zvedá ruce velmi intenzivně. Samec se pak tváří, že signálům nerozumí, že je nevnímá nebo, že je vnímat nechce.

Idylický pohled na domácí zvířata na rezidenci. Leguánka vyjadřuje mírnou hrozbu. Tentokrát ji výjimečně nevadí návštěva dominantního agamího samce, ale je jí nepříjemné focení. Ačkoli má nafouknuté hrdlo a zčásti vypnutý hrdelní prapor, není vztyčená na předních nohou a také nemá vztyčené ostny.

Vztah této konkrétní kočky k ještěrům je specifický. Jako kotě si ji silou a tresty vychoval velký leguání samec. Nejen, že jej respektovala, ale často pak spolu spávali vzájemně do sebe propleteni. Tuto leguánku však škaredě škádlila častým hraním si s jejím ocáskem. Leguánka dnes trpí její blízkou přítomnost, nejde však o nějaký důvěrný vztah. Ale cizí kočky bez milosti a okamžitě zažene mocným šlehem velmi nebezpečného ocasu. Agamy na záběru se kočky nikdy nebály a nikdy před ní neutíkaly. Neprovokovaly ji tak k útoku. Ale vždy, když odcházíme z bytu, agamy putují do svého velkého, uzavřeného terária. Na fotografii jsou vidět spravované, ještě nenatřené, nyní světlé části rezidence. Svými drápy a častým šplháním je totiž celá konstrukce rezidence neustále ještěry poškozovaná. Takže ač celkově ještě nedokončena, prodělaly mnohé její staré části už i několikanásobné rozsáhlé opravy.

 

Proto, když se vrátím ke vztahu agama - leguán, je pozorování důležitější, protože agamáček se choval smířlivě právě k určitému jedinci v určité situaci. Tj. usiloval o vyslání konkrétního signálu konkrétnímu jedinci. A leguán, asi jako by to udělala jiná agama, sice daná gesta vidí a dobře vnímá jejich obsah, ale nemusí je uposlechnout. Agamáček tedy neměl žádnou záruku, že bude jeho prosba vyslechnuta. Ještěr přijímající signál rozhodně není automat, ale bytost se svobodnou vůlí či zvůlí a reakce může být jakákoli.

Proto je tedy signalizace rukama (předními končetinami) daleko pohybově cennější. Zadní nohy používané ke skokům a prudkým výpadům se na signalizaci nepodílí a jsou moudře v záloze, připraveny nastartovat útěkovou nebo obrannou reakci.

Gesto zdvíhání či kroužení rukou je také možné brát jako pouhý zvláštní pohyb, upoutávající pozornost okolí. Jako když chceme pozorovat některá divoká zvířata v lese či na poli zblízka a chováme kvůli z tohoto důvodu zvláštně. Mluvení, zpěv, chůze po čtyřech, předstírání konzumace trávy, ale doporučuje se také pozice v lehu na zádech a kopání nohama a právě mávání rukama. Divoká zvířata v lese nejen, že neutečou, ale mohou se na nás přijít podívat z větší blízkosti. Na takové věci jsem přišel, když jsem se chtěl ve 13ti letech dostat v lese k srnkám co nejblíže (a činil jsem tak velmi často). Ale jak jsem pak daleko později zjistil, dělají to stejně tak i dospělí, seriózní lidé, tedy pokud jsou znalí a nadšení přírodovědci.

 

Poznámka:

Jako úplně malý kluk jsem byl zcela fascinován skutečností, že jedna stará paní z ulice si v lese přiochočila divoce žijící srnu. Chodila za ní pravidelně do lesa na jedno místo a tam jí nosila pamlsky. Jednou mě tato paní vzala na svou „srnčí seanci“ a volala: ,,Madlo! Madlo!“ až se ozvalo praskání větviček a mezi stromy se ukázal nádherný tvor, daleko větší než tehdy já. A tato impozantní, teple zbarvená bytost si prohlížela svou lidskou přítelkyni, prozkoumala na dálku přítomné a pak se kousek od nás pustila do prostřeného stolu. Tak jsem poznal, že les a zvěř neznamená jen myslivce a práskání puškou, což je pro kluka jistě něco velmi atraktivního, ale že je možnost na tvory žijící ve volné přírodě pohlížet úplně jinýma očima. Pak se otevřou takové možnosti, které člověk s puškou nejen, že nepochopí, ale zůstanou před jeho myslí provždy uzamčeny. Proto jsem se po letech vydával do lesa, abych prožil stejný pocit z raného dětství. Pocit blízké nenucené přítomnosti svobodného a divokého tvora lesa a to tehdy vybaven jen svou vlastní intuicí a trpělivostí.

Z těchto skoro každodenních výprav, které jsem podnikal po okolních lesích, jsem se  téměř nikdy nevracel s prázdnou a brzo jsem měl úctyhodnou sbírku v terénu nalezených lebek nejrůznější zvířat, abych mohl zkoumat, jak jsou vlastně utvářeny.

 

Leguánka se na Plaváčkovy kreace dívala přinejmenším právě jako na takový příklad zajímavého a nevšedního chování.

Samotné čtení a užívání smířlivého gesta půjde možná lépe a přesněji interpretovat při speciálním pokusu, kdy by skupinu malých ještěrů tvořily společně agamky i leguání mláďata. Sledovala by se případná nápodoba gest rukou u leguánů a jejich reakce na tato gesta u agam. Samozřejmě v upraveném prostředí s omezením větví a šplhacích ploch. Pokus by se musel správně načasovat, aby byly agamky velikostně srovnatelné s leguány. Takový pokus by také byl jen dočasný, opět omezený velmi rychlým růstem leguánů, kteří by brzo agamky předrostli.

 

Poznámka:

To, že takový pokus musí provádět někdo, komu je jasné, že zde nemá přeaktivní savce, ale dlouhodobě habituující tvory, je snad více než jasné. Taková osoba musí mít zkušenosti s registrováním i kratičkých epizod plazí aktivity.

 

Poznámka k poznámce:

Leguáni jsou jako laboratorní zvířata naprosto nevhodní, jsou s nimi vlastně podobné potíže jako s lidoopy. Dospívají pomalu, rozum a zkušenosti sbírají celý život a opravdu zběhlé a zkušené zvíře máte tak v jeho 7-9 letech. A to se může dožít leguán při horší konstelaci jen pouhých 11-12 let, i když někteří dokonce více jak dvounásobku tohoto věku. Leguán je živočich značně velký, náročný na prostředí, na vztahy a podněty. Představa, že by svou náročností přebyl všude a stále dobře dostupné laboratorní hlodavce, je nerealistická. Leguán se proto ani nehodí pro studie chování na specificky zaměřených vysokých školách. Proto je z vědeckého prostředí o chování leguánů tak málo informací. Informace od chovatelů jsou zase problematické. Leguáni totiž mohou být chováni buďto jen jako jedna z mnohých položek, kdy nemají dostatek podnětů ke správnému duševnímu rozvoji a nebo naopak žijí v bytech jako domácí mazlíčci. Tady zase budeme mít podezření, že chovatel - fanda bude ve svých pozorováních nekritický a jindy zase nepozná, že je svědkem něčeho mimořádného. Proto je o chování leguánů pořád velice málo kvalitních informací a každé takové jednotlivé pozorování má značnou cenu.

    

Pohled na horní část rezidence se schodišti, šplhacími a škrábacími pilíři a „stromovou“ kapradinou, která vytváří stinné místo na nejvyšší plošině. Kmen ,,stromové“ kapradiny je taktéž uměle vytvořený.

Celkový pohled na rezidenci, tvořenou slunícími a pozorovacími plošinami s uzavřenou ložnicí a záchodem ve spodní části.

Mnohapatrové uspořádání rezidence umožňuje jejím obyvatelům sledovat dění v plenéru.

 

 

Základní otázkou pro mě nyní je, jestli gesta, jejich produkce i čtení, jsou věcí logiky, zkušeností a obyčejných anatomických možností nebo jestli mohou existovat jen v souvislosti s určitými specifickými oblastmi v mozku, se specializovanými centry, které jsou pro takovou oblast účelově předpřipravené u každého jedince a jen se na nich staví individuální program jedince.

To je právě věcí zkoumání společné skupiny mláďat agam a leguánů. Osobně jsem ale pozoroval gesto přední ruky leguánky, když se k ní chtěl přiblížit starší samec agamy. Zjevně jí nikdy nebylo příjemné, když se k ní přiblížil, protože ji provokoval teritoriálním kýváním hlavy a navíc ji chtěl spíše než jako společnici využít coby schod pro své výlety na oblíbenou stromovou kapradinu. Když už po leguánce lezl, zbavovala se ho stejně jako staré kůže, to jest shrábnutím zadní nohou, ale pokud se k ní teprve zezadu blížil, opakovaně hrabala proti němu přední nohou na té straně, kde byl. Pohyb byl zamířen přímo proti němu a kdyby byla substrátem hlína a ne korek, jistě by schytal i spršku zeminy. Gesto to bylo tak jasné a přirozené, že se agamák skutečně hned zastavil. Avšak já jako pozorovatel jsem si uvědomil, co jsem to vlastně viděl, až daleko později, protože vše bylo tak přirozené a čitelné, že jsem přijímal vše zcela automaticky. Teprve zpětný rozbor ukazuje, k čemu došlo, ale také odhaluje, že gesta rukou u leguánů existují a že jsou leguáni schopni je produkovat a užívat. Ještě jsem se zamyslel nad tím, co jsem napsal. Aby bylo jasné, že nejde o nějaký náhodný pohyb ruky leguánky, toto gesto užívá leguánka hlavně pro lidi, když se k ní přibližují zezadu, aby ji nakrmili, očistili od staré kůže či pohladili, ale jí se to zrovna v tu chvíli vůbec nelíbí. A ještě včera, když už byly předchozí řádky napsané, při pokusu o pohlazení jsem k ní přiblížil ruku, načež okamžitě oním gestem ,,vyslovila“ vehementně rázně a jasně svoje ,,Ne!“ Tato leguánka používá i jiný ekvivalent výrazu „Ne“. Při lehčím projevu nesouhlasu potřese hlavou ze strany na stranu, jako kdy se člověk otřese odporem. Moje první leguánka Danuška používala stejného gesta. Tato gesta byla jako komunikační symboly leguány vytvářena prvně jen pro komunikaci s lidmi. To je známý jev i u řady savců, kdy bylo odhaleno používání uměle vytvořených signálů, speciálně určených pro tento druh komunikace (nejznámější je snad u obyčejných a v domácnostech chovaných morčat).

    

Zadní nohy leguánů a agam jsou daleko silnější než přední a umožňují případné vysoké držení těla, pohyb po zemi, šplh, vyhazují prudkými pohyby substrát z nor při hrabání a umožňují také rychlé nenadálé a překvapivě značně dlouhé skoky. Ke komunikaci se nehodí, protože musí být stále v pohotovosti pro případ potřeby úniku.

Přední končetiny slouží leguánům a agamám jako víceúčelový pohybový orgán. Předně podpírají velmi často zvednutou hrudní část těla ještěrů, dále slouží k pohybu po zemi, ke šplhání, hrabání pod zemí a k případné komunikaci.

 

Popsané gesto přední končetinou u leguánky bylo podle mě odvozeno od pohybů hrabání a hlavně odhazování (jako asociace). Když jsem viděl v jednom přírodovědném snímku chování tabona lesního při zahánění predátora z jeho obřího inkubátoru házením hlíny za sebe (směrem k narušiteli) obyčejným a vehementním hrabáním, uvědomil jsem si, že mi něco uniklo. Předně je třeba přiznat, že mi tabon a jeho sprška hlíny unikla, když jsem shromažďoval bezkontaktní predátory a obranáře pro článek ,,Zbraňové systémy paleolitu“ (Balák 2014). Bezkontaktní zasažení nepřítele nebo kořisti totiž významně snižuje riziko zranění nebo smrti pro svého uživatele. Proto je možné ono gesto proti nepříjemnostem, přicházejícím ze zadu k leguánce, považovat za hraniční a sociační mezi bezkontaktní obranou a gestem. Vlastně v tom je podstata gesta, které je rudimentem, nedotaženým nějakým konkrétním pohybem či úkonem. V hlíně by mělo takové hrábnutí význam obrany, tady na holém, hladkém korku nebo měkké, látkou přikryté vyhřívací fólii, jen gesta. Ale gesta sloužícího k témuž účelu. Zahnání. Gesta jsou rudimenty, symboly skutečných úmyslů a možností jejich tvůrců. A poslušný čtenář gest je pak ušetřen nepříjemných konců.

 

Poznámka:

Bezkontaktní predace je mnohdy, hlavně z pozice antropocentrického vykladače, brána jako velmi moderní chování, které je odejmuto neandrtálcům či někdy dokonce i dávným, ale i historickým lidem moderního typu. A to nejčastěji, když nevyjde nějaký zbraňový experiment. Pak místo pozvání erudovaného konstruktéra, aby pomohl řešit použití zbraně na dálku, experimentátoři buď jen sami zkrátí vzdálenost použité zbraně nebo ji prostě označí jako ruční bodnou. Oproti tomu v biologii je bezkontaktní obrana nebo lov docela častým jevem. U plazů je nejznámější bezkontaktní obranář leguánek ropušník, jehož obrana je čistě fyziologická. Varani a leguáni se blíží bezkontaktní obraně šleháním dlouhého ocasu, který je v kontaktu s narušitelem jen na okamžik, pak se rychle stáhne a připraví k dalšímu úderu. Podobně na tom jsou jedovatí ještěři varan komodský a korovec (varan komodský má ve slinách směs jedu a nebezpečných bakterií). Skutečná bezkontaktnost patří velkým druhům leguánů, kdy může být narušitel vylekán sprškou soli z nozder. Použití házení zeminy na nepřítele za sebou rozhodně do takové kategorie patří. Je to logické užití modifikované a přesměrované dobře známé činnosti. Mám tušení, že to byl Charles Darwin, který popsal, jak se mu s pomocí vehementního hrabání pokoušel pod zemí zmizet nějaký velký leguán na Galapágách. Hrabání totiž u leguánů obstarávají přední nohy a jimi oddělenou hlínu zadní nohy jednoduše vykopnou dozadu pryč a co nejdál. Takže je zde spojena taktika utéci nepříteli pod zem pomocí hrabání a materiál z hrabání použít jako obranou clonu. Izolovaně použít proti otravovi vymetení spršky zeminy přední nohou je i v tomto ohledu obdivuhodné. Zvláště, když stačilo prostě zadní nohou odmrštit celého agamáka. Letěl by jistě přes půl pokoje. Ale to neznáte habituující ještěry. Klid a pohoda je nade vše a když se leží, zvedat velkou a těžkou zadní nohu a manipulovat s ní? Škoda energie. Proto jen přední končetina a proto jen náznak spršky - gesto. Když habituujete tolik hodin jako ještěři, gesta jsou nutná. Je to jiný svět. Raději myslet, než dělat. Raděj naznačovat, než jednat. Přesně podle scénáře jejich přirozenosti. Docela super od ,,hloupého“ ještěra.

 

Gesta končetinami budou tedy nejspíše dvojího druhu. Jedny odvozené od běžných jiných činností a mohou být asociačně snadno vytvářeny a stejně tak snadno asociačně chápány druhou stranou. Druhá zcela nová, vzniklá bez jednoduchého odvození a s velkým podílem vrozeného nutkání. Právě vysoké zvedání ruky a kroužení s ní u agam vypadá, že je takovým vrozeným signálem.

 

Poznámka:

Dříve by se řeklo instinktivní. Ale taková označení jako pud a instinkt byly mylně chápány jako definitivní a úplné vysvětlení. To však bránilo studovat tyto jevy dál do hloubky a plně pochopit mechanismy, které za takovým chováním stály.

 

Jak aplikovat na lidskou komunikaci gesty uvedené údaje o ještěrech? Sledujeme-li vyvíjející se dítě, tak zjistíme, že samo nezačne používat žádné vrozené gesto typu mávání rukou jako u agamek. Nicméně je vnímavé k dorozumívání znakovými gesty pomocí rukou podstatně dříve než k mluvené řeči. Tuto možnost nijak v běžné výchově dětí nevyužíváme a tak většině lidí zůstane tento potenciál z větší části skryt.

Můj závěr je, že spíše mají mnohá umělá lidská gesta více společného s umělým asociačním gestem leguána než s vrozeným gestem agamy vousaté. Zvláště vzpomenu-li si na gesta, která jsme jako kluci dělávali v případě, když jsme někomu hrozili výpraskem. To je to výmluvné poklepání si zespodu sevřenou pěstí na bradu.

V našem myšlení je mnoho asociací, konkrétně emotivních asociací. Je to totiž něco, co bude dobře fungovat v praxi. Takové hodnocení situací z hlediska emocí a asociací je přece účinné už ve smyslu ,,tady tohle bylo dobré a toto vypadá podobně“. A nebo ,,pozor, toto vypadá jako to zlé, mám z toho nedobrý pocit (záměna vosy a mouchy pestřenky), raději se tomu vyhnu“. Takové pocitové jednání je velmi rychlé a pohotové, byť logická důkladná vědomá dedukce by byla přesnější, ale to je daleko pomalejší proces.

Teprve později může (a nemusí) přijít taková myšlenková korekce, vycházející z odhalení určitých odlišností. Nebo mohou pozdější korekce přicházet jako celé soubory asociací či zase jen emotivních asociací, vyvolaných z hlubších míst databanky paměti.

Z tohoto nestranného, vzdáleného a daleko obecnějšího pohledu na komunikaci vypadá kdysi nesměle zdvižená ruka s informací, že šimpanzi, kteří se naučili komunikovat řečí symbolů nejen, že tuto řeč užívají, ale že ji i chápou, jako tvrzení zcela zbytečně nesmělé. A dává v současných souvislostech za pravdu Rogerovi Foutsovi a Stephenu Tukel Millsovi. Mám radost, když čtu v relativně nových  učebních textech pro vysoké školy od M. Vančatové ,,Základy etologie člověka a primátů“ dovolání se v tomto ohledu právě na práci Foutse a Millse (Vančatová 2009).

Proces přijímání a dekódování, tj. pochopení takových emotivně asociačních signálů ale může být složitější. Vysvětlím to na dnes pochopitelném a zjednodušeném funkčním modelu. U lidí se počítá s určitým využitím specializovaných mozkových neuronů, které využíváme k automatické nápodobě viděného. Např. nápodobou startovaný reflex zívání. A pokud by byl obdobnými neurony specializovanými na nápodobu vybaven i mozek leguánů, mohlo by to být zajímavé. To v případě, že tyto neurony mají za úkol, abychom se vcítili do jednání jiných živočichů. (Tato citlivost je proměnlivá. Nejvnímavější jsme k našim nejbližším, nejméně vnímaví ke zcela cizím jedincům). Je zde tedy možnost, že ještěři prožívají (dekódují) v duchu gesto vytvořené jiným jedincem. Toto dekódování či analyzování gesta - symbolu tak může mít biologickou podstatu.

Ke zjištění tlaku nápodoby, tedy k odhalení přítomnosti podobných neuronů (podobně či identicky pracujících), majících na starosti nápodobu, se dá použít jednoduchý experiment nebo pozorování. U nás tyto nápodobné neurony mají za následek nejen ono opičení se po někom, jako když děti napodobují své rodiče, ale třeba obyčejné nakažlivé zívání. U leguánů chovaných doma je toto bezpečné a známé prostředí povětšinou spjato s jídlem. Někteří leguáni se odmítají pást venku na vycházce a nezajímají je pampelišky ani jetel. Je to cizí prostředí a hotovo. Ale stačí, když přibude jiný leguán, který se venku už živit umí nebo i přítomnost dalších tvorů, například dva „domácí“ lidé ležící na dece v trávě se psem a kočkou. Pes se pustí do pojídání trávy a leguán nejen, že vnoří do jetele tlamku a začne trhat pažit, ale změní chování dál, přestane se snažit vylézt na okolní stromy, ale pobíhá okolo stejně jako savci a vrací se nazpět do tohoto ležení. Můžeme říct, že bez napodobování chování jiných by nikdy nevznikly určité specifické populace u leguánů zelených, populace žijící skutečným pozemním životem. (Tady se k upevnění takového chování navíc beze sporu podílí také skupinový a hierarchický tlak.)

Ale stejně tak můžeme k dobru tohoto mechanismu přidat i opačný příklad z chovatelství. Příklad špatným vzorem. Vzorní, záchod používající leguáni, se rychle pokazí nováčkem, který nebyl řádně vychován a dělá svoji potřebu, kdekoliv jej to napadne. A nevadí, že slušňáci jsou v převaze (skupinový tlak v tomto případě nic nezmůže). Hodně to připomíná chování dětí nebo spíše lidí obecně.

 

 

 

Senzory při komunikaci

Ještě než se budeme naplno nadšeně radovat, jak jsme odhalili ohromné paralely mezi leguány a lidmi v oblasti gest rukou v obecné rovině a že nebylo třeba SYMBOLY povýšit do nějakého zázračného světla, je třeba vědět, že jsme se opomněli zabývat základními předpoklady čitelnosti takových signálů. A to jak samotným umístěním vizuálních receptorů, tak orientací těl při takové gestikulaci.

To je nyní značně studená sprcha. Protože leguání optická komunikace musí fungovat i na velkou vzdálenost a k dispozici mají leguáni jen své vlastní tělo, staví se k sobě bokem, aby využili vlastní největší možné obrysové siluety tohoto těla. Většina komunikace se tedy týká právě změn obrysové linie těla.

To je však věcí zcela samostatného tématu a v této práci proto vypadává dále ze zřetele. Leguáni totiž mají oči umístěné po stranách a nemají zapojené plastické vidění, proto je gesto rukou, které neopustí obrysovou linii těla, zcela zbytečné. Proto se u nich výrazněji rozvíjí řeč těla jen partiemi obrysové linie. Moje pozorování s tak příznivými a výjimečnými výsledky vznikla jen proto, že ještěři (leguáni a agamy) v bytě žijí na volné rezidenci, což je terárium naruby, kde je pevný nosný střed a kolem mnoho teras a plošin otevřených do prostoru. Ještěři tedy mají na jednotlivých terasách svoje soukromí, ale mohou se vzájemně navštěvovat. Tehdy se vidí z veliké blízkosti a tedy velmi dobře, do všech detailů. A protože jsou plošiny malé, není možné pro velikého leguána poodstoupit a nasměrovat se k přicházející agamě bokem, aby mohl použít svůj hlavní způsob komunikace. Proto v takových podmínkách sahají k jiné účinné komunikaci a mohou inovovat symboly a gesta. Však komu by se chtělo vstávat, zvláště u tak s oblibou habituujících tvorů.

Takže se na leguány můžeme dívat jako na velmi inspirativní materiál, který je potenciálně možný ve smyslu optických symbolů dále studovat, ale také jako na materiál, který je, co se týká gest rukou, velmi omezený. Asi podrobněji se k tomuto tématu dostanu ve druhém článku o komunikaci hlavou a celkovou obrysovou linií těla.

Agamy, jako částeční predátoři, mají možnost lepšího plastického vidění než leguáni a proto se jejich gesta rukama dají daleko lépe detekovat. Zvláště proto, že gesta drobnou končetinou nejsou určena pro tak veliké vzdálenosti jako u leguánů (u leguánů i kilometrové). V detekci a senzorickém vybavení se tedy agamy spíše podobají lidem. Jejich oči jsou vysoko nad terénem, neseny často ,,narovnanějšími“ předními končetinami a to vše v daleko přehlednějším terénu než je tomu u stromových leguánů. To spolu s příznivěji stavěným hrudníkem než mají leguáni, kde by ani nemuselo být určitou ruku vůbec vidět přes vysoký profil, hřbetní lištu a nápadnou linii neobyčejně dlouhých šupin, připomínající spíše ptačí brka.

            

Sledování dění venku je společným zájmem mnoha zvířat v domácnosti. Zaměstnává se tak jejich mozek, netrpí pak nudou a duševně neretardují.

Podněty k procvičování mozku by měly být pestré, možné je i pozorování rybek v akváriu.

 

 

Svět klepet

Nyní se porozhlédneme v živočišné říši po dalších tvorech, kteří se při setkání pozorují přímo čelem proti sobě. Jejich vizuální senzory jsou umístěny hodně vysoko a hlavně mají něco jako lidské ruce nebo končetiny. Nejlépe takové, které také dokážou, alespoň v některých ohledech, sloužit jako lidské ruce, schopné sevřít, uchopit, lámat, drtit, sbírat, vybírat.

A přesně takovými živočichy jsou krabi, velcí korýši z říše bezobratlých. Jejich klepeta jsou schopna přesně toho, co dokáže, mimo jiné, typická lidská ruka. Tj. postavit proti sobě špičku palce a ukazováčku pro jemný a přesný úchop. Výrůstky po celé délce vnitřní strany těchto kleští u krabů zafixují svíraný předmět a v souladu s fyzikou nejsnadněji rozštípnou, přerazí, zmáčknou nebo zdeformují držený předmět blíže ke svalu svěrače klepeta. Nejmenší síla je naopak na špičce klepeta. Vše opatřeno ohromným svalem, umístěným uvnitř krunýře klepeta. Obdobný velký sval má člověk na dlani. Tento sval tvoří asi třetinu její plochy a je určený pro pohyb palce. Zapomeňte, že něco srovnatelného najdete u recentních lidoopů. Není divu, že klepeta jsou univerzálním nástrojem krabů a tito s nimi dovedou sbírat drobné předměty, odtrhávat potravu, porcovat nebo zmocnit se i velké kořisti. Jsou to jak univerzální štípací a uchopovací nástroje, tak velmi účinné zbraně.

Když se potkají dva krabi na souši, nejprve se vizuálně pozorují. Mají oči umístěné skutečně velmi vysoko a někdy ještě dokonce výš, než kam až jim sahá směrem vzhůru tělo krunýře. To proto, že je dokážou vysunout z rýhy v krunýři na tyčinkách. Takto vysunuté oči pak drží hlídku nad celým jejich tělem. Když se tedy uvidí dva krabi, hned se dívají na klepeta toho druhého, protože jsou to zbraně, které by jim mohly být velice nebezpečné. Hodnocení stavu klepet soka je velice podstatné, protože jejich předvádění může zamezit zbytečnému souboji. V této oblasti vynikají samečci drobného kraba Uca pugnax (krab houslista) s hypertroficky zvětšeným jedním klepetem. Klepeta mohou být barevně nápadná a neslouží jen k soubojům a hrozbě soupeřům, ale jsou předváděna i samičkám v duchu Darwinovy představy sexuálního výběru.

Jako malému klukovi se mi z krabů nejvíce líbil světle zbarvený krab plovací, vybavený veslem na poslední končetině. Nejvíce času jsem však věnoval sledování chování obojživelného kraba mramorového Pachygrapsus marmoratus neboli ,,papíráka“, jak jsme mu jako děti pro tenkost jeho krunýře trefně říkali.

Život krabů papíráků je totiž otevřený i směrem k pobytu na vzduchu, nejčastěji na skaliscích. S tímto krabem jsme se tedy setkávali při našem lezení po pobřežních balvanech a skalách nad hladinou moře. Ale tento druh se dá také snadno chovat a pozorovat doma v mořském akváriu. Extrémně lehce stavěný krunýř má váhově usnadnit pobyt na suchu. Hmota krunýře je zesílena jen v těle klepet. Pochopitelně, že pro dobrý pohyb na suchu jsou výhodné jeho značně dlouhé nohy. Nápadné chloupky na nohou dávají svému nositeli dostatek informací o stavu proudění vody kolem, když se pohybuje v divoké pobřežní zóně. Klepeta nejsou tak veliká, aby zbytečně omezovala nadměrnou vahou krkolomný pohyb po kamenech. U těchto krabů se velmi snadno rozezná pohlaví, kdy sameček má úzký rudiment ocásku přimknutý k břichu, kdežto samička jej má přeměněný v plochý talíř pro vejce nebo později houf vyvíjejících se malých krabů. Chov krabů je relativně snadný díky tomu, že část ubikace může tvořit napodobenina pobřežních skal a v další části je pak skutečné mořské akvárium. Úskalím v chovu krabů je období svlékání, kdy krabi velmi rádi napadají své kolegy s měkkým tělem. Všude (ve volné přírodě i v domácích podmínkách) pak můžeme sledovat chování krabů, jejich práci s klepety, přebírání zrníček písku a vkládání poživatelných částeček do ústního otvoru nebo sledovat trhání větší kořisti. Podstatný je pohyb krabů pomocí končetin do strany a rychlé vzájemné prohlížení se a případné vztahování klepet směrem ke druhému jedinci.

Nyní si srovnejme navzájem agamy, lidi a kraby ve smyslu možnosti strategického manévrování v prostoru při blízkém setkání a během komunikace. Signalizující agama je omezena v pohybu, protože jí tak očividně chybí jedna končetina, ale krabi během své signalizace klepety mají ostatní končetiny (všechny svoje kráčivé nohy) stále pevně na zemi a to nijak neomezeny a tak se i během signalizace mohou pohybovat a kdykoli zmizet soupeři. Mám za to, že krabi hodnotí celkovou velikost soupeře (bojují-li o teritorium) se zvláštním ohledem na velikost klepet. K tomu přidají pár pohybů, jako by předstírali výpad klepetem a ten jedinec, který sám sebe vyhodnotí jako slabšího, má možnost útěku. A to nejen na jednu ale hned na dvě strany. Podobně klepety vyzbrojení raci mohou v tomto okamžiku zapnout svůj úžasný motor a pozpátku pomocí svého ploutevnatého ocasu doslova vystřelit pryč z nebezpečné situace.

Lidé či lidičkoidé stojící naproti sobě a prostorovým viděním si vzájemně pozorující ruce, zda pro ně nejsou hrozbou, vypadají skutečně spíše jako krabi, než jako leguáni stojící k sobě bokem. Ale i leguáni či agamy stojící k sobě bokem mají kdykoli možnost vyrazit pryč a z místa střetu a utéci. Před sebou mají totiž volný prostor. Stejně jako právě popsaní krabi. To je onen trik zajišťující snížení mortality vyloučením zbytečných vzájemných zápasů. A navíc, a to především, to také šetří energii daného tvora. Vyčerpaný vítěz je k ničemu, když podlehne následným nástrahám prostředí nebo už prostě nebude mít fyzicky na to, aby se chtěl množit.

Tvor s koncepcí těla člověka to má s případným útěkem daleko složitější. Při střetnutí čelem je možné sledovat výraz obličeje, sílu rukou druhého, fyzický stav díky stavu péče o vlasy a kůži a také dovednost díky vizuálním rukodělným artefaktům, které má druhý takový tvor na sobě. A pak je třeba věnovat pozornost rukám, v jaké jsou pozici, co drží. Postoj čelem proti sobě je tedy sice z vizuálního hlediska kontroly výborný, zajišťuje plastický obraz, ale velmi nešťastně blokuje možnost útěku oběma setkávajícím se jedincům.

Tělo i nohy jsou namířeny dopředu a kdyby takový tvor vyrazil dopředu, tedy jediným možným směrem, kam míří jeho nohy, vedlo by to jen ke střetu. To je poněkud dysfunkční a nebezpečné. Tento nedostatek v anatomii se řeší chováním. Snad proto i v rámci dobrých zvyklostí řeči těla, muži se k sobě při hovoru přimknou spíše v určitém úhlu či společně někam těly směřují a pro lepší vizuální kontrolu se natáčí jen hlava. U žen, které mají méně testosteronu, je možné, že stojí proti sobě a není to příliš vnímáno jako hrozba ani jako zablokování.

Proto je nerušené sledování komunikace pomocí rukou potenciálně daleko výhodnější pro ženy než pro muže. Pokud bychom tedy našli dokonalou lidskou ruku v dávné minulosti, ano, její plné využití ke gestikulaci a řeči gesty rukou je plně možné u žen. U mužů to bude možné s určitým omezením. Tedy alespoň se to tak pro tuto chvíli jeví na tomto jednoduchém modelu celkové postavy nic nedělajícího zkoumaného člověka či človíčkoida v umělém laboratorním prostředí.

Můžeme zde pokračovat a hned začít rozebírat možnosti našich dávných příbuzných, když už jsme díky krabům a ještěrům zjistili tolik. Ale můžeme také raději dále hledat další obecné příklady komunikace tělem, které nám napoví, proč vlastně aktivní komunikace tělem existuje a co je jejím úkolem. Protože i naše řeč těla, řeč rukou hluchoněmých i mluvená řeč je ve skutečnosti pořád jen takovou obyčejnou a obecně rozšířenou aktivní komunikací tělem, byť mnohdy velmi vehementní. Tak tedy vstupme hlouběji za tímto tajemstvím.

 

 

 

Salaria pavo a ti další

Ačkoli to není prioritním záměrem této práce, přece jen se malinko podívejme na komunikaci změnou obrysové linie těla. Hodně nám to v daném úkolu pomůže. Aktivní změny obrysové linie těla jsou, jak bylo už zmíněno, běžné u některých ještěrů, ale stejná komunikace je běžná u některých ryb a rybek. Například drobná rybka z čeledi slizounovitých, Blennius Sphinx, českým názvem slizoun sfinga, dokáže zvedat na svou velikost relativně mohutnou a nápadně zdobenou plachtu hřbetní ploutve jako signalizační praporek. Ale v komunikaci se mi vždy zdáli dovednější jeho větší příbuzní slizouni paví (Salaria pavo), což bude souviset i s nesrovnatelně společenštějším způsobem života. Jejich anatomie je zvláštní. Podobně jako další slizouni postrádají po svých dávných předcích, kteří koketovali s dýcháním vzduchu a životem blízkým životu na souši, speciální vzduchový orgán - vzduchový měchýř. U jiných ryb tento orgán vyvinul veliký vztlak, který byl konstrukčně vyvážen přeměnou žraločí chrupavčité kostry na opravdový vápenný těžký a pevný skelet. Svaly tak mají v kostech skutečnou oporu a díky fyzikální páce je pohyb svalů velmi účinný a energeticky úsporný. Váha těžkých vápenatých kostí vyrovná vztlak pomocného vzdušného vaku a tak se to pak rybě pěkně plave, tedy vznáší ve vodním sloupci. Takovéto ryby nazýváme ryby kostnaté (Osteichthyes). Ale slizouni plynový měchýř, coby teoreticky možný pomocný dýchací aparát a určitě funkčně nadlehčující zařízení, během své evoluční genetické štafety někde ztratili. A tak jsou nuceni ničím nenadlehčováni a naopak zatížení vahou vápenaté kostry a dalších orgánů pohybovat se po dně moří jako ještěrky po skalách. Jenom tehdy, když na chvíli využijí vlnění celého těla, vybaveného dlouhými ploutevními lemy po celé jeho délce, mohou se přemísťovat i ve vodním sloupci.

Slizounů je celá řada. Někteří jsou robustní býložravci, jako například slizoun krvežíznivý (Pictiblennius sanguinolentus) se širokou hlavou a řadou zubů. Tyto zuby jsou jeden jako druhý a jsou určené, coby struhadlo, k seškrabávání porostů mořských zelených řas z kamenů a skalisek či doma ze skla akvária.

Právě společensky žijící slizoun paví je zvláštně stavěn. Jeho hlava je velmi úzká a dokáže se natáčet nahoru a dolů oproti tělu mnohem více než u jiných ryb. Starší samci mají dokonce za hřebínkem vrásky od pohybů hlavy. Taková pohyblivost hlavy, ale i celého těla je velmi dobrá, když žijete na polích slávky jedlé (Mytilus edulis). Jakmile některá ze slávek uhyne a její lastury povolí, tito masožravci do ní hlavou snadno vklouznou a mohou hodovat. Často jsou tito ještěry připomínající slizouni pospolu v různých velikostech, staří i mladí. A když jim najdeme slávku jedlou a rozbijeme její ochranný štít, velmi rádi připlouvají a snadno se dají krmit i z lidské ruky. Samečci, tak jako u agam a dalších obratlovců, jsou málo nadšeni konkurencí a používají k zastrašování protivníka zvětšení obrysové linie zakloněním hlavy a roztažením hrdla. Nahoře na zakloněné hlavě navíc mají masitý hřebínek a dole dojem dotváří ono nafouknuté hrdlo. Celkově mohutnějšímu dojmu také napomůže možnost postavit se na silné a masivní prsní ploutve a rudimentální podstavec z ploutví břišních. I v akváriu jsou tito tvorové svým natáčením hlav a očí tak výmluvní, že jestli jsme v rybách do té doby viděli jen bezduché tvory s nehybnýma, skelnýma očima, kteří jsou jen živými stroji, vhodnými tak nanejvýš k lovu do sítí a umístění do plechové konzervy či na talíř, úplně změníme názor. Pocit z druhu Salaria pavo je zcela fascinující. A překvapení budou pokračovat. Přičteme-li k chování Salaria pavo i nápadité zbarvení, oživené zářivými modrými příčnými proužky, vypadá tento živočich krásně i inteligentně.

 

Poznámka:

Když jsem chtěl na konci 70. let studovat život Salaria pavo i v zajetí (vztah mezi morfologií a mapou tras pohybu v porovnání s rybkami rodu Gobidus, protože obě rybky žijí v jedné nice), musel jsem tehdy vyvinout novou metodu transportu mořských živočichů. Těžká a tehdy obtížně dostupná kovová kyslíková láhev pro naplnění sáčku s transportovanou rybou, byla pro mě i pro řadu dalších nadšených mořských akvaristů, nedostupná. Vyvinul jsem proto tehdy zcela nový postup převážení mořských živočichů pomocí minimálního množství silně zředěného obyčejného, levného a snadno dostupného lékárenského peroxidu vodíku. Po publikovaní v časopise Akvárium terárium jsem se však zděsil, protože nějaký výtečník se rozhodl hrůzným testem zjišťovat, která metoda je lepší. Část mořských koníčků zavřel pod láhvový kyslík a druhou pod peroxidázu. Chudáky koníčky tak držel po 12 dní. Takovému testu jsem nerozuměl, protože transport od moře trval vždy jen pár dní a tohoto riskantního testu nebylo podle mě vůbec třeba. Poznámku uvádím, abych vysvětlil, že studium chování některých mořských ryb bylo svého času obtížné a muselo se vyřešit mnoho základních technických podmínek, aby tato oblast nezůstala zcela nedostupná.

 

Když se podíváme slizounovi pavímu do úst, poleje nás horko. I velmi něžně a jemně vypadající samička je ve skutečnosti skutečný šavlozubý predátor, který je mimo krátké, jehličkovité špičáčky vyzbrojen i některými velmi dlouhými šavlovitými zuby. Ty nenechávají pozorovatele na pochybách, že kdyby samci místo zastrašování svým zvětšeným obrysem hned použili svoje dobře ukryté zbraně, jejich rozepře by dopadaly pro druh katastrofálně.

 

Poznámka:

Jestliže vás na You Tube, v mořském akváriu nebo třeba přímo u moře okouzlí tento inteligentní a k lidem přátelský tvor, vězte, že podobné způsoby mají i obří slizouni Anarhichas lupus se stejně obřími zuby. Zuby však už nepřekrývají něžná, masitá ústa, protože tito obří slizouni jsou specializovaní na pojídání ježovek. Zkušení potápěči se snadno sblíží i s tímto metr a půl dlouhým slizounem, který je v řadě senzorů a možnostech anatomie s námi značně propojitelný. Proto je vůbec možné, abychom se s ním pomocí řeči těla a pohybů snadno spřátelili, a to přes jeho hrozivou vizáž, kdy mu i ze zavřené tlamy vyčnívají ohromné špičáky v celých svazcích. Bohužel jsem s hrůzou zjistil, že tyto ryby zná český internet jen coby předmět spojený s receptem nebo k pobavení těch lidí, kteří vidí rybu nejraději jen s  ústy propíchnutými háčkem a věří, že ji to nebolí, že ryba nemá nervy nebo jiné základní smysly. Nebo je otevřeně či skrytě bolest způsobovaná jiné bytosti baví a všelijak své chování omlouvají. Informace o obecně nebezpečné povaze těchto ryb jsou absurdní, pocházejí totiž ze zkušeností při jejich lovu, který je pro rybu bojem o život. A to, že nejde jako ovce na porážku, jí rozhodně nelze mít za zlé, zvláště při takové výbavě, jakou ji geny obdařily..

Mě spíše zaujala celková výmluvná řeč těla těchto ryb, které se pod vodou snaží být i k potápěči nekonfliktní. Pohyby slizouna vlkouše obecného (Anarhichas lupus) mi připomínají na jednu stranu ještěra, na stranu druhou i jakýsi pomalý, elegantní balet. Moc by mě zajímaly vnitrodruhové vztahy, teritoriální boje a boje o samičky. Na rozdíl od receptů a stížností, že tato ryba z moří mizí, jsem tyto informace nenašel.

 

A tak jsme se díky slizounovi pavímu a jeho komunikaci a jeho zbraním dostali až k závěrečnému moudru, že aktivní komunikace nastupuje o to intenzivněji, čím více si jsou daní, společensky žijící tvorové potenciálně vzájemně nebezpečnější. Za tímto pravidlem bude stát obyčejný darwinovský, velmi účinný selekční tlak.

Podíváme-li se tedy s tímto novým poznatkem na svět okolo, můžeme vidět věci v úplně nových souvislostech. Najednou chápeme, že strašné zobany chobotnic budou příčinou toho, že tito hlavonožci plují raději kus od sebe a vysílají jedna ke druhé jen přehršel nádherných barevných signálů. Nebo pak přesněji pochopíme pachovou, feromonální, hmatovou nebo taneční komunikaci ve společenstvích žijícím hmyzu jako jsou mravenci, termiti, vosy a včely, jejichž všudypřítomnými smrtícími zbraněmi jsou kusadla, žihadla a jed.

Abych nestál s tímto tak závažným závěrem ani v této publikaci osamoceně, začal jsem shánět i nějakou literaturu na pomoc této definici. Pokud jsem neudělal nějakou chybu, musí ke stejnému závěru dospět každý schopnější a vnímavější, oblast studující biolog. A to znamená jen tyto spřízněné duše najít. A skutečně mi netrvalo dlouho a nalezl jsem ekvivalent mé definice u primátoložky Mariny Vančatové.

Tady její vlastní definice:

,,Pravděpodobná počáteční funkce komplexů komunikace byla v zamezení agresivity, zvlášť jejích kontaktních forem, nebezpečných pro jedince.“ (Vančatová 2009)

Nebyla zde uvedena žádná dovolávka či litera, a je tak možné, že je to vlastní závěr této bioložky. Ale to není podstatné, podstatné je, že ona nebo někdo jiný, od něhož čerpala, došel k podobnému závěru jako já. A důležité je, že takový poznatek nezůstane ztracen a že je dále šířen, protože definice vzniku komunikace, uvedená M. Vančatovou, je začleněna do její práce, která je určena jako studijní materiál pro vysoké školy s názvem ,,Základy etologie člověka“.

 

 

 

Komunikace a přežití

I zvířata, která nežijí přímo společensky, mají raději komunikaci než konfrontaci. Mnohdy se komunikace navíc přetváří do ritualizovaného chování, které může mít i vrozený předpřipravený základ. Nácvik zápasnického chování pak sledujeme u samečků mnoha druhů už od samého dětství a nemusí to být jen tygří koťata, ale i býložravá mláďata antilop nebo mladí kozlíci. Právě zápas může mít svou bezpečnější ritualizovanou podobu. To aby druh nebyl ohrožen zbytečnými úmrtími. Kdyby tomu tak nebylo a zápolení o samičky či teritoria by probíhalo vždy na život a na smrt, už samotná nahodilost zápasů by mohla přivést do osudného křížku ty nejsilnější samce. Pak by se sama tato elita definitivně vyřazovala z reprodukce.

I druhý nejlepší samec by byl totiž zcela vyřazen z genofondu, kdyby se fatálně střetl s tím úplně nejlepším. Tohle je cesta, která by nikam nevedla a byla by nedarwinovská, protože místy by přežili i velmi slabí samci, poněvadž poražený, jinak velmi schopný samec, by se už neúčastnil dalšího souboje a jeho místo by obsadil daleko slabší přeživší jedinec.

 

Poznámka: vsuvka - komunikace a výchova:

Zatímco jsem psal tuto větu, velký agamák kousek ode mě začal provokativně kývavými pohyby hlavy prohlašovat vše, co má v dohledu, za svoje teritorium. O něco níže ležela zrovna obří leguánka Lina. A co čert nechtěl, zrovinka v tu stejnou chvíli se otáčela a tak se naparující hlava samečka dostala jen malý kousek od její ohromné tlamy plné těch pověstných trojúhelníkových, po okraji vroubkovaných zubů. Že jste už něco takového někde slyšeli? Správně, při popisu zubů ,,velkého bílého“.

Než jsem cokoli stačil podniknout, uchopila ohromná leguánka samečkův ocas úplně na tom nejtenčím konci do tlamy a jemně s ním zacloumala. Pro neznalé je třeba uvést, že to  jsou ony pověstné leguání čelisti, které dokáží přerazit tužku nebo v mžiku oka trvale zmrzačit lidský prst! Takže šlo naštěstí jen o varovné chňapnutí či spíše ještě méně než to! Když spolu zápasí samečci agam, zůstávají jim po kousnutí na ocasních šupinách šrámy,mnohdy ošklivě hluboké. V tomto případě zůstal ocásek zcela nedotčen. Jak to?

Tak se spolubydlící ozvali s pěkným a aktuálním příkladem složité, ale jasné a srozumitelné komunikace, která je však šetrná, aby nedošlo ke zranění či zabití bližního. Jednalo se o prostý tělesný trest. (Toto téma přímo nepatří do kapitol, které jsem o komunikaci plánoval napsat, ale i tak děkuji za připomenutí.) Touto dobou agamí sameček už sedí pokorně jako zmoklá slepice a alespoň půl hodiny bude sekat dobrotu. (S povzdechem přemýšlím, že vzdalo-li se školství úplně fyzických trestů /a to i v krajních případech/ jako účinného komunikačního a výchovného prostředku, musí to mít nutně destruktivní dopad na třídu, kde je takové, jinak zcela nezvladatelné kvítko. A možná, že je pak účinek přesně opačný a agresivní chování nezvladatelného žáka, které zůstává neeliminováno, je místem, kudy pak bude prosakovat do společnosti tolerance k větší a větší míře agresivity.) Drobná vsuvka a nenápadná poznámka? Čirou náhodou hned druhý den, kdy budu číst Konráda Lorenze, zjistím, že tento můj biologický pohled rozhodně nezůstane trčet osamoceně v prázdnotě trpěného mlčení, ale že naopak tento nositel Nobelovy ceny se pěkně rozepsal i rozohnil u stejného tématu (Lorenz 1974). Doporučuji :-D

 

Nyní se vracím zpět k tématice využití končetin a chtěl bych podotknout, že z důvodu snížení rizika zabití jedince se někdy přistupuje k tak propracované komunikaci, že je změněna a posunuta ještě dále do celého divadelního kusu. Pak například určitý pavouček opatrně sdělí samičce, že zde pro ni je a pak jí nabídne vlastnoručně (pomocí snovací žlázy a svých končetin) vyrobený dáreček, aby si kanibalství milující družku získal a zatímco ta si bude plna očekávání rozbalovat jeho dárek, mohl on naplnit svůj záměr.

 

 

 

Konečně lidé, jejich dávní předchůdci a příbuzní

,,Habilidům překáží ve stálé komunikaci rukama příšplh, lidem plné ruce práce.“

Poznámka: Označením „příšplh“ je míněno občasné, nepravidelné šplhání, které nedosahuje větších kvalit. Asi jako let bažanta není skutečným letem srovnatelným s běžným letem jiných ptáků.

Na můj výše uvedený zobecňující závěr, že ,,aktivní komunikace nastupuje o to intenzivněji, čím více si jsou daní společensky žijící tvorové potenciálně vzájemně nebezpečnější,“ se dá nahlížet také jako na obyčejnou adaptaci chováním na potenciální či skutečné nebezpečí.

Děje se tak různými mechanismy a formami a to buď předpřipraveně ve smyslu Wilsona nebo pomocí vrozených reakcí na určitý podnět ve smyslu Lorenze či prostě jde o řešení při vhledu do celkové situace. A samozřejmě existuje řada dalších způsobů. Část komunikačních kódů u některých živočichů je asociační povahy tak, aby jim snadno porozuměly obě strany. Část kódů může být nesena jen memeticky v určitých abstraktních zvukových symbolech, jak se rozepisuje ve své práci Bičík a Fraňková u popisu zvukových abstraktních symbolů pro různé informace u opic (nikoli lidoopů!) (Bičík, Fraňková 1999).

 

 

 

Komunikace končetinou vedle zvukové komunikace - vznik, podoby

Komunikace a její šíře má jeden základní a zjevný podnět. Snaha se sbližovat a sdílet život spolu s dalšími tvory je totiž právě tou základní hnací silou, stojící snad především na chemii mozku a původně na starosti o rodinu nebo na soužití sourozenců. Rodičovské vazby tvoří základ skupiny třeba u koček a slonů. A soužití sourozenců sledujeme na příklad u mláďat leguánů žijících především ve skupinách složených z bratrů a sester jedné snůšky.

To na jedné straně a na straně druhé je potencionální vzájemná nebezpečnost, která musí být různým chováním blokována. A komunikace je jedním z takových faktorů chování vedle ritualizovaného chování, vzájemné pomoci (v nouzi, při výchově potomstva, obraně, lovu nebo při teritoriálních válkách), nelhostejnosti, spolupráce, všímavosti a také snahy aktivně udržet vztahy.

Komunikace tak má jen určitou omezenou roli a také ani vždy nemusí společně s ostatními mechanismy udržet skupinu pohromadě. V přírodě sledujeme zásadní sezónní změny sdružování například u srnčí zvěře a u ještěrky perlové.

Původní úloha komunikace je z evolučního pohledu pro daného živočicha úspěšně naplněna, pokud dokáže udržet skupinu životaschopnou a zablokuje agresivitu. To je ten nejjednodušší a základní úkol pro komunikaci.

Pro komunikaci to však zdaleka nemusí být samojediná role. Možnost ,,modulů“ - možných podob pospolitostí živočichů je totiž mnohem širší. Ty se nejrůznějším komplexem mechanismů, mezi nimiž je i komunikace, mohou rozvíjet do dalších a dalších mnohých možných podob seskupení jednotlivých organismů až do podoby superorganismu.

Komunikace sama se na těchto procesech může také aktivně podílet nebo naopak organismy na danou sociální situaci reagují změnou komunikace.

Superorganismus, jak jej popisují Bert Hölldobler  s E.O.Wilsonem v knize Cesta k mravencům (Hölldober, Wilson 1997) nebo Wilson v publikaci zabývající se biodiverzitou ,,Rozmanitosti života“ (Wilson 1995), je podivuhodný, zdánlivě nesmrtelný tvor. Oproti společenstvu, osamoceně žijící jedinec nemůže být nahrazen při práci i rozmnožování a proto musí se chovat opatrně, aby neohrozil svůj život. Jedinci v superorganismu přebírají štafetu práce. Tam, kde jedni skončili, druzí pokračují. Ba jedinci v superorganismu se mohou chovat i jako kamikaze, protože vždy mohou být snadno nahrazeni těmi, kdo budou pokračovat v jejich záměru. Jak zmínění biologové popisují, proti takovýmto společenstvům nemůže organismus žijící jako jedinec či jen jako součet jedinců vůbec obstát. Proto v těchto publikacích následuje výčet poměrů hmoty těl různých organismů, počtu rodů a druhů například společensky v superorganismech žijících mravenců oproti ostatnímu hmyzu, aby autoři doložili neuvěřitelnou rozpínavost a dominanci této organizace.

A tak jako je různě specializovaná společnost mravenců nejrůznějších druhů s nejrůznějšími zájmy o zdroje a využívání rostlin a jiných živočichů, podobná řešení - moduly jsou jistě v principu možné i u daleko větších tvorů, jako třeba u savců. A to u rypošů některých lidských kultur.

Mnoho savců a dalších obratlovců dává přednost jiným společenským modulům chování, i když občas jsou některé z daných prvků superorganismu rozpracovány a využívány i u nich. To se týká savců jako jsou vlci, surikaty, lvi, kytovci, lachtani, tuleni, rypouši, sloni, antilopy, turovití, prasata, koňovití, mnozí hlodavci. Z ještěrů jsou společensky žijící především leguáni zelení, mořští, černí a další. Pochopitelně ptáci i ryby často užívají výhod společného pohybu při proudění vody či vzduchu. Bez společenství by tučňák jako jedinec sám v mrazivém podnebí Antarktidy okamžitě podlehl některým tamním klimatickým jevům.

Uspořádání těchto společností je různé. Někdy dominuje samec, jindy samice nebo vůdčí pár. Všiml jsem si, že pokud dominuje samec, jedná se nejspíše o mobilní uskupení, pokud samice, dost možná může být takové uskupení vázáno na základnu. Ale není to rozhodně závazné pravidlo. Zrovna sloni jsou mobilní, a přitom vedeni samicí. U vlků je to vedoucí pár zvířat a u rypošů se vše poslušně točí kolem nejhlavnější samice, ne nepodobné hmyzí královně. Důležité jsou tedy zřejmě schopnosti mláďat a jejich vývoj. Kde jsou mláďata brzo mobilní, nastupuje jako vůdce nejspíše samec, pokud ovšem nebude třeba předávat pomalu rostoucímu mláděti spousty memů (jako u slonů). A takovým divokým a nezařaditelným sci-fi jsou hyeny, které nečekaně posunují logickou stavbu skupiny díky přestřelené míře hormonu testosteronu. 

Sociální chování recentních lidoopů je velmi rozmanité a je úzce propojeno s vrozenými společenskými inklinacemi. Určitě se vše rozvíjí samo i díky prohlubování specifické morfologie nebo přesně obráceně. Jako například u goril, kde mohutnější samec má větší možnost zplodit a ochránit potomky. Strategie bonobů pak vypadá zcela odlišně a úplně odlišně vypadají rovněž giboni.

Je velmi pravděpodobné, že morfologické rozdíly mezi jednotlivými formami našich dávných a nám příbuzných forem také zrcadlí rozdílnou strategii sociálního života. Jak rád říkám, prachem Laetoli neprošla obecně předpokládaná tlupa afarských australopitéků, ale jen a pouze dva váhově a velikostně od sebe odlišní jedinci.

Co se týká memetiky, je pak vytváření různých forem organizací sociálního života u tak plastického rodu jako je člověk věcí nejen sociobiologickou, ale taktéž memetickou. To znamená, že se jednotlivé memy objevují, mohou růst a sílit a nebo naopak zase mizet. Stejně jako živé kultury bakterií v laboratorním prostředí. A v souvislosti s kulturou se mohou memy generovat, spojovat a vytvářet unikátní prostředí a nečekané výsledky či překvapivé tendence.

Už nejméně od dob ergastra tak bude nejspíše možné očekávat jakoukoli možnou podobu kultury s tím, že stále některé aspekty jeho života nejsou tak jasné (velikost mozkovny, hospodaření s tuky, mluvená řeč, délka dětství, celkový věk).

Případné rozdíly mezi pozdějšími či jinými lidmi ergastra nepovedou do pomyslného průsečíku mezi lidoopy a lidi, ale šlo by spíše o unikátní držení různých smyslů a fyziologických vlastností a tedy i specifický souhrn adaptací vlastní jen pro tento druh či formu. Stejně tak lze posuzovat i další příbuzné formy.

Navíc samotné anatomické změny u skutečných lidí, ergastrem počínaje, mohou znamenat nové možnosti a zvýhodnění, které v případě života v superorganismu mohou vyřazovat přímo či nepřímo ,,konkurenci“. Vlastně takové mravenčí chování a to je to, co vidíme u některých kultur našeho druhu. Jsme v tomto ohledu principiálně jen takovými ohromnými mravenci, kteří také mohou být nahrazováni a mají mít také svou morální povinnost (výsadu) se za celek obětovat, ať se tomu už říká jakkoliv. Díky své velikosti dokážeme nyní zdroje planety velmi rychle zužitkovat bez skutečného hospodaření, protože ani mravenci nejsou jen hospodáři, ale, a to především, společnosti s expanzivními zájmy. Byť se tak děje jen tím, že jsou naplňovány určité přírodní mechanismy.

Ty mají skutečný vliv a dopad na takové společnosti a stále je limitují. Doufám jen, že komplikace daná nevyzpytatelnou povahou memetiky, dokáže odvrátit člověka od osudu prostých velkých mravenišť.

Takže jsem popsal složitá prostředí nám blízkých primátů i sociální možnosti života našich předků. Komunikace v obecném smyslu tedy může být zastoupena i u lidí v různých podobách a s různými výsledky.

Model společnosti habilidů, kteří mohou používat díky anatomi své ruce ke komunikaci, je omezen částečným šplháním a prostředím na stromech. Na zemi zase mají ruce omezený prostor tím, že se nosí břemena a předměty nebo jsou ruce zaměstnány prací. U ergastra to bude zejména práce, která omezí jejich užití coby nástroje komunikace, jež je stále v pohotovosti.

Extrémně dovedné ruce ergastrů mohou vyrábět i extrémně nebezpečné zbraně nebo vytvářet umělé prostředí, které je také nebezpečné. Gestikulace rukama sama o sobě není do takového umělého prostředí plného artefaktů vhodná. Chybí jí případná pohotovost a naléhavost. Znaková řeč musí mít zvláštní, mimořádně příznivé okolnosti.

Proto bych přikročil spíše k modelu účinnější a daleko více pohotovostní komunikace a to je mluvené slovo nebo zvuk. Obé spojeno se symboly, jež mají význam.

Co se týká například jen zajištění kontroly nálady ostatních jedinců při nějaké rukodělné činnosti, pak je takovým dostačujícím prostředkem zvuk. A nejlépe ritualizovaný, všem známý a s určitým významem. Tomu vyhovuje zpěv. Vše je jen adaptační řešení, které se může posunovat, rozvíjet, generovat a prosazovat a zvýhodňovat tu společnost, která takové výhody první uzavře do užitečného biologického nebo umělého mechanismu.

Možnosti rozvinutí řeči gest rukou a paží byly v podstatě stejné u ergastrů jako u současných lidí. Otázkou je míra mluvené řeči, která tím mohla být užíváním gest podpořena. Jedné formě nebo druhu člověka stačí mít jen takovou míru mluvené řeči nebo souborů symbolických zvuků, které mu stačí na zajištění klidu v komunitě. Jiná forma nebo druh člověka může mít tak vysokou míru mluvené řeči, že může zabezpečit chod složitého společenství. Taková zdánlivá maličkost jako proměnlivost objemu mluveného slova, může stát za velmi odlišnými typy společenství a kultur od rodinných komunit po superorganismy.

Vznik specifického zdvojeného genu pro ovládání mluvidel mohl velmi napomoci vytváření společností s prvky superorganismu. U našeho druhu sledujeme snahu mluvit už od časného dětství, kdy nastupuje někdy velmi vehementní žvatlání, teprve později je do tohoto prostoru doplněna zásoba skutečných slov. Mluvená řeč je tedy biologicky předpřipravena. Vše se řeší velmi brzo a řeč není spojena s rozvojem logiky a velkých poznatků, ale naopak je prostředníkem a cestou k poznávání. Proto není důvod ji nějak posvěcovat a glorifikovat, jak se někdy dříve dělo. Komunikace zvukem však už nepatří k tématu této práce. Nicméně na pozadí mluvenou komunikací vytvořených vztahů, hodnot, mytologií a víry budou dál uplatňovány komunikační signály paží a rukou, od mávnutí na pozdrav po pokynutí na znamení zahájení palby.

 

 

 

Chovatelská poznámka závěrem

Co se týká chování leguánů a do jisté míry i agam a jejich ustálené nebo ojedinělé signalizace končetinou, je to jen okrajové téma, i když velmi významné. Hlavní proud informací u nich probíhá přes užití změny boční obrysové linie těla.  

Studie komunikace končetinou nás u ještěrů zavedla k jejich specifikacím. Jejich svět je poněkud odlišnější od světa savců a ptáků, kde je aktivita na denním pořádku. Často habituující plazi řeší mnohé problémy spíše rozumem a zkušenostmi a jsou v tomto ohledu adaptabilnější. Ovlivněn Konrádem Lorenzem jsem se dříve domníval, že i leguáni jsou vybaveni spoustou automatických programů chování. A podobně, jako spustí silueta dravce reakci u mláďat některých ptáků, stejně tak jsem očekával podobné výsledky u mláďat leguánů. Přibližoval jsem k nim model pavouka, hada a dalších živočichů. Bez výsledku. Jedinou reakci, kterou jsem dostal, byl strach, který jsem přivodil jedné mojí dospělé leguánce, když jsem jí ukázal lebku leguána. Ještě několikrát jsem ověřoval její reakci,ale ta se neměnila. Neměl jsem důvod leguánku dál strašit. Byla to zřejmě její individuální asociace a fantazie, kterou si vysvětlovala emotivně. Mnoho lidí se také bojí lebek a koster, i když je to strach iracionální. U leguánky byla ta potíž, že jí nešlo vysvětlit, že se jedná jen o skelet a ještě k tomu jen o model skeletu hlavy. Proto ji brala jako takového strašáka. Ostatním, dohromady 5 leguánům, z toho byly 3 samice, lebka nic neříkala.

Byl to jen objekt vhodný ke zkoumání.

Jak jsem zjistil já, v životě těchto plazů je podstatné sbírání zkušeností a flexibilní řešení mnoha situací je navíc modifikováno tak, aby výsledné řešení znamenalo co nejméně pohybu. To je specifický požadavek habituaci se oddávajících plazů. Můj původní gradualisticko-evolucionalistický předpoklad, že vrozené reakce na spouštěcí podněty jsou staršího data a u modernějších vyšších obratlovců budou převažovat vědomé reakce, např. vhledy do situace, se tedy ukázal jako příliš zjednodušený, ne-li přímo mylný. Zatím mi vychází, že dobrá adaptace, ať už je jakéhokoliv charakteru, je důležitější, než nějaký umělý evoluční model evolučně posloupného charakteru schopností. Řečeno jinak, příroda není nijak svazována tím, co mají děti v učebnicích.

 

 

 

Použitá literatura

 

Momentálně v úpravě.

 

 

 

Související články

 

 

Chov agam a leguánů od A do Z

 

 

 

 

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák