Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák

E-Mail - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

 

Teorie

hypertrofické tvořivosti 2

 

Hlava a ruka - morfologie a na ně navazující programy chování

Paleoetnologická práce – základní výzkum

 

Libor Balák

Antropark srpen 2014

K velmi zajímavým závěrům dospějeme, když si porovnáme hlavu a ruku současného člověka a současného lidoopa. Takto získané závěry lze snadno uplatnit při rekonstrukci chování jak dávných lidoopů, tak dávných lidí a samozřejmě i jejich příbuzných, stejně nebo jinak stavěných forem.

 

Porovnejme nyní lidoopa s člověkem a to konkrétně jejich mechaniku a morfologii rukou a také jejich hlavy, coby nositele senzorů. Lidoopí hlava zabezpečuje pro své senzory určitý, ale značně omezující pohyb do stran. Stejně tak její nošení blízko zemi při kvadrupední chůzi omezuje získávání dostatku dat z optických senzorů pro mozek, což se projeví při vytváření kvalitních optických myšlenkových map. Hlava není dostatečně vysoko a záznamy optických senzorů jsou v tomto ohledu omezené. Chybí celková přehlednost terénu, nevzniká ani možnost optického stopování. Umístění hlavy naopak umožňuje ještě slušný přístup pachům a pachovým stopám na zemi a u země. Ruce se stále dotýkají země (při kvadrupedním pohybu) a tak mohou případně pohotově putovat k nozdrám, aby předaly na nich ulpělý pach nebo stačí dát hlavu níže k zemi či ke zkoumanému předmětu. Dalším možným řešením je podat si rukama celý zkoumaný předmět. Přijímání pachových informací není u člověka v plném rozsahu možné. Jeho nos může být sice stejně výkonný, ale je umístěn příliš vysoko nad terénem (při jeho bipedním způsobu pohybu).

 

Ruka lidoopa má odlišnou stavbu od lidské. Tenčí a kratší palec nemá takovou sílu, aby byl fyzikální protiváhou ostatních prstů, jeho význam při úchopu je tedy omezený. Prsty ruky jsou dlouhé, články ohnuté či kloubní hlavice natočené, vše uzpůsobeno k hákování (zachycení se větvě při brachiaci) a to kombinováno s pohybem po zemi, kdy prsty plní specifickou opěrnou a nosnou funkci podle druhu (Miriam Fišáková Nývltová 2013).

 

Užití ruky lidoopů jako morfologického nástroje pro manipulaci s předměty pod optickým dohledem je komplikováno tím, že ruka není zcela specializována. Je to jen jeden ze tří způsobů využití ruky. Další využití ruky pro pohyb po zemi je pro prsty ruky velmi namáhavý, protože nese značnou část těla a hákování při brachiačním pohybu znamená, že ruka nese váhu dokonce celého těla. Ruka lidoopa je tedy výrazně kompromisní konstrukcí. Umístění hlavy navíc neumožňuje plný rozvoj programů pro optické zkoumání a to znamená i omezení pro posuzování sledovaného předmětu v rukou.

 

Naopak lidská ruka je prioritně koncipována jako nástroj k manipulaci a nošení. Srovnatelné nošení zcela chybí u lidoopů, kde dlouhodobé nošení mláďat významně zajišťují vozením na zádech při kvadrupední chůzi nebo v závěsu pod břichem. To je spojeno se speciálním pevným úchopem srsti, kdy jsou mláďata schopna se zavěsit i pod břicho je nesoucího lidoopa. Tento pevný úchop nezmizel ani u člověka, lze jej pozorovat i u lidských dětí (Veselovský 1974). Ruka člověka má silný a dlouhý palec, protiváhu zbývajícím prstům, které už nejsou dlouhé a jsou rovné. Tak je zajištěna plná manipulace s předměty, jejich otáčení i možné posunování prsty jedné ruky. Spolu s úkolem nošení se rozvíjí váhové myšlenkové mapy předmětu. Zvedáním a přenášením se zjišťuje těžiště předmětu a těžiště samotného nositele předmětu a změny těžišť při pohybu. Velmi významné při nošení dětí.

 

Vše je pod optickou kontrolou hlavy umístěné velmi vysoko nad terénem, jak už bylo řečeno, to díky bipednímu způsobu chůze. Je však omezený přísun pachů od země a jako kompenzace se využívá dobrého a snadného otáčení hlavy daleko do stran s možností navyšovat úhel natáčení hlavy kolem svislé osy těla (zajišťuje stavba anatomických partií v pase a v patě). Tak může člověk disponovat velkým množstvím optických dat o svém okolí a ty jsou pak zpracovávány pro kvalitní bohaté senzorické myšlenkové mapy. Tato prostorově optická představivost pak hraje roli při sledování předmětů v rukou a zpětně při sledování předmětů v přírodě. Mohou tak vznikat optické myšlenkové mapy nejen pro uchopené předměty, ale i pro materiály a vlastnosti materiálů, které je tvoří.

 

Vedle váhových map musíme ještě přičíst hmatové myšlenkové mapy. To proto, že koncové články lidoopů jsou tenké a slouží jako pinzety k údržbě kůže mezi srstí a jejich tenké zakončení je rovněž paralelou s hroty hřebínku. Krátce řečeno, každý savec má některý z orgánů uzpůsobený ke starosti o kůži a srst. Zpravidla to bývají jazyk a zuby. Této očistě a úpravě se věnují savci asi jednu hodinu denně. Primáti vypustili při péči o srst jazyk i zuby a primárním orgánem jejich očisty srsti a kůže je ruka. Lidská ruka a především ruka dávných lidí má však výraznější konec prstu s širším kostěným lemem, který už k čištění srsti není vhodný. Logický závěr je, že srst už nehrála roli a že se tedy změnila i s tím spojená strategie očisty. Bylo možné tělo spíše umývat a natírat. Ruka jako nástroj očisty dostala nový význam. Samotné konce prstů se u gracilnějších pozdějších i současných lidí mohou zase stát tenkými a mohou být lépe využitelné při jemné manipulaci s drobnými předměty, ale holá kůže se silně zjemněným ochlupením zůstává.

 

Důležité je, že zesílený koncový prstní článek umožňuje zvětšenou aktivní hmatovou plochu, což je pro zkoumání předmětů držených v ruce podstatné. Jedná se zároveň o kompenzaci za možnost utváření pachových map okolí, ale alespoň u těch předmětů, které lze brát do ruky, je i to teoreticky možné. Nicméně prioritou zůstává schopnost vytvářet si velmi dobré programy chování v oblasti poznávání a manipulace s předměty v oblastech vizuálních, váhových a hmatových.

 

Závěr k tomuto srovnání?

Jednoznačný. Co se týká srovnání s možnostmi manipulace s předměty, je člověk (tj. každý tvor s mechanicky identickou stavbou ruky jako Homo sapiens) přímo specialista k manipulací s předměty a jejich nošení. A je jako takový dobře odhalitelný už z podstaty své morfologie.

Je spíše až s podivem, kolik šikovnosti najdeme u lidoopů a co všechno až neuvěřitelného s prsty a svýma rukama někteří jedinci dokážou. Nicméně určité oblasti jsou pro ně zapovězeny. Ne kvůli nějaké duševní méněcennosti či menší inteligenci, ale přímo kvůli senzorickému a anatomickému odlišnému zaměření. Určité mapy okolí se u nich ani nemohou vytvářet v identickém rozsahu a specializaci jako u lidí. Žádná planeta opic se nekoná.

 

 

Rekonstrukce – aplikace údajů

 

Aplikací těchto výše uvedených poznatků do rekonstrukce snadno odhalíme schopnosti našich předků a předků lidoopů a jejich i našich příbuzných forem. Tyto poznatky jsou vlastně velmi dobrým návodem, jak řešit oblast jejich chování a vizáže.

 

Zpětně tedy můžeme velmi spolehlivě přiřknout význam optických složitých map už velmi dávným lidským formám. Zřejmě je můžeme přiřadit už někam k prvním erektům, ergasterům a lidem z Dmanisy. A naprosto spolehlivě k lidem z Atapuercy od poloviny starého paleolitu.

 

Vedle představy, jak se pohybuje takový člověk v krajině a jak ji zkoumá a chápe, je důležité, jak se vnímají tito tvorové s významnou tvorbou optických map navzájem. Logicky zde běží vedle sebe dva mechanismy. Jestliže já posuzuji svět tak významně očima, a stejně tak činí i ostatní lidé, je dobré, abych jim poskytl informace, které by mě nedeklasovaly. Stejně tak abych nedeklasoval sám sebe před sebou, protože i vnímání sama sebe je velmi podstatné pro psychiku člověka a následně pak pro jeho další jednání. To znamená, že do hodinové savčí starosti o zevnějšek se přidá šikovnost rukou, její schopnost manipulace a zevnějšek se dá zatraktivnit neomezenou měrou.

 

Druhá cesta vede spíše přes doložení dovedností jedince a prezentaci jeho rukodělných a kreativních kvalit v sociální oblasti chování. Manipulace s předměty, která je anatomicky daná právě k danému účelu specializovanou morfologií, se prezentuje navenek zpracováváním předmětů vhodných k nošení na těle nebo také úpravou těla samotného. Patří sem např. malba na těle, natírání, jizvení, tetování a účesy se sestřihy. Signál takto vyslaný okolí je jasný: „Podívejte se, že jsem v pořádku, jak brilantně ovládám svoje prsty a ruce“. Zajímavé je, že je zde možnost podstatné výroby a nošení drobných předmětů nebo předmětu, z něhož je snadné odvodit šikovnost nositele a autora. Drobná rukodělná práce by měla ukazovat co nejvíce od estetického pohledu určité zvládnuté geometrizace, přes jemnou motoriku rukou, výběr a znalost vlastností materiálu a také stav předmětu, tj. starání se o předmět.

 

Tedy ještě raději jednou. Specifická morfologie směruje chování jedince k jejímu zvládnutí a užití. To díky bezprostředním programům na její ovládání za pomoci senzorů, to vše primárně. Sekundárně jsou tyto programy a dovednosti dokladem zdravého jedince, proto jsou zařazeny do prezentace - předvádění se jedince. Tedy je to spíše cesta vytvoření darwinovského pavího ocasu nebo spíše přesněji pestré sbírky předmětů samečků lemčíka.

 

To je prezentace jedince, kterou lze nejlépe označit jako přímou optickou personu. Mimo ni zahrnuji k personě i předměty a objekty, které nějak patří k určitému člověku, nejsou jeho trvalou součástí, ale existují dlouhodobě. Tuto kategorii předmětů jsem nazval přiléhavě nepřímou optickou personou. A právě předmětů a objektů tohoto charakteru je daleko více, než předmětů osobní přímé persony. Proto lze očekávat, že mohou být díky příznivější statistice pravděpodobněji vyrobeny z lépe dochovaného materiálu a že budou archeologicky doloženy.

 

V našem modelu chování je logické usuzovat (vzhledem k předpokládané výraznější mobilitě dávných přírodních národů), že co se týká výběru surovin, byl podstatný kulturní vzorec upřednostňující lehké materiály. Proto doufat v dobrou archeologizaci takových materiálů kolem persony by bylo značně nelogické.

 

Určitou nadějí je kamenná industrie, jenže persona se uplatňuje jen u předmětů, které Vás budou dlouhodoběji provázet. Spotřební výrobky tedy budou spíše jen funkční bez zbytečné další estetické a řemeslné péče.

 

 

 

Archeologie

 

Z výše uvedeného vyplývá, že archeologie může nalézt jen takové předměty, které jsou z dochovatelných materiálů a jen v případě, že z nějakých důvodů kámen nebude příliš omezovat jeho majitele svou vahou. Tj. buď určitým kompenzačním chováním, např. omezením množství takových artefaktů a nebo jejich užívání jen v trvalejších základnách. Asi nejstarší takové artefakty jsou ve starém paleolitu aschelénienské pěstní klíny - to pro nepřímou personu. Pro přímou personu to budou barviva (Bečov, Terra Amata, Bilzingsleben) nebo dochovatelné předměty k pošití či zdobení oděvu nebo těla (střední paleolit a přechodné kultury).

 

 

Závěr

 

Z pohledu modelování chování dávných etnik na základě jejich morfologie se jeví takový úkol jako jednoznačný a přímočarý. Výsledkem je předpoklad či výpočet, že lidsky funkční ruka a senzory umístěné na hlavě vzpřímeného těla vedly k vytváření předmětů a objektů. Tato dovednost se také nejspíše plně uplatnila v prezentaci jedince a jeho schopností.

 

Jediné omezení by mohlo být v absenci mytologie, která stává u přírodních národů za výrobou a užitím předmětů. Mytologie se totiž váže na řeč a ta u některých nejstarších, jinak typicky lidských forem nemusela být vytvořena. Toto omezení se uvádí v souvislosti s Homo ergasterem, avšak s tím, že příslušný kanál neurologických spojení,který má tuto oblast na starosti, byl porovnáván snad spíše s běžným anatomickým stavem Homo sapiens. Chybí porovnání se spodní hranicí průchodnosti a srovnání s patologickými vzorky. Upozorňuji, aby se neopakovala stejná chyba jako kolem minimální velikosti funkčního lidského mozku.

 

Mytologie memeticky přenášená a zaměřená na udržení tradic kolem opticky registrovatelné tvořivosti by ji stabilizovala a podpořila. Pomohla by k psychickému vyrovnávání se s určitými těžkostmi, vyplývajícími z konkrétních souvislostí s provozem vyrobených artefaktů. Ty se totiž opořebovávají a potřebují údržbu. V případě snížení sociálního tlaku, třeba na dlouhodobé výpravě, by se tak opotřebený a nevzhledný ,,materiál“ mohl zle podepsat na psychice svého nositele. Tak jako je třeba se prostřednictvím mytologie vyrovnat s lovem a jeho následky, stejně tak je dobré, aby všude i na dalekých cestách člověk nikdy nebyl sám, aby svět kolem oživoval svět Duchů, pro který je třeba se udržovat v parádě.

 

Co se týká srovnání s představami prezentovanými v dosavadních rekonstrukcích - ilustracích, je jasné, že ty vycházely z archeologických materiálů, které jsou směrem proti proudu času velmi chudé a pokud jde o chování dávných lidí, vidíme spíše velkou opatrnost přiznat lidštější chování a sledujeme podsouvání opičích způsobů těmto lidem. Nebo dokonce v jejich popisu chybí mnohé základní chování, které má řada jiných savců, plazů a ptáků. Sledujeme nerealistický, absurdní trend předvést rozsáhlou primitivnost a nemohoucnost.

 

Přiřazení patřičných programů chování k určitým specifickým stavbám anatomie těla je však příliš jasná, normální a školácky jednoduchá záležitost. O to je nápadnější rozdíl mezi dosavadními rekonstrukcemi - ilustracemi, kde bude zřejmě něco úplně nesprávně. Bylo by těžké oponovat logickým souvislostem v tomto článku. Bylo by to stejné jako zpochybňovat například rozvoj programu chování pro sloní chobot, protože jeho vytváření sledujeme u každého jednotlivého slůněte. Stejně tak se to má i s křídly ptáků a ocasy velryb a u mnoha a mnoha specifických orgánů ve zvířecí říši. Morfologie totiž neexistuje samostatně, ale vždy je spojena s příslušným, konkrétním chováním.

 

Poznámka: Úvaha, zda by nešlo vysvětlit absenci dokladů rukodělné tvořivosti ve starých archeologických kulturách omezenou produkcí artefaktů a jejich užívání, je nesmyslná. Tvrdit, že je možné, aby dávní lidé dokázali tvořit díky své anatomii, ale zároveň je v tom omezovat, nedává smysl. Představa, že by taková ruka nebyla ještě tolik zaměstnána a hlavně by se věnovala nečinnosti a jen pomalu po statisíciletí by se posouval objem práce, naráží totiž na dobře měřitelnou hráz. Bez činnosti a zátěže by se plně nerozvinuly svaly a úpony by pak nebyly dobře patrny na kostech. Kdyby si anatomové všimli, že svaly ruky a paže u dávných lidí jsou povadlé, určitě by to uvedli ve svých pracích. Jejich výsledky však naopak zátěž prokazují. Absence artefaktů v archeologickém materiálu ze staršího období bude především souviset s užíváním surovin a materiálů, které jsou archeologicky nedochovatelné.

 

 

(Práce vznikla především prostým porovnáním koster člověka a lidoopů v expozici Národního muzea v Praze a pozorováním chování šimpanzů a orangutanů v zoologické zahradě v Brně.)

 

Použitá literatura 

VESELOVSKÝ, Zdeněk. Vždyť jsou to jen zvířata. Mladá Fronta, Praha, 1974.

NÝVLTOVÁ FIŠÁKOVÁ, Miriam. Osteometrická a funkční analýza a evoluce autopodií u rodu Homo. 1. vyd. Moravské zemské muzeum, 2013. ISBN 978-80-7028-398-1.

 

 

Poděkování

 

Závěrem bych rád poděkoval doktorce Miriam Nývltové Fišákové za konzultace a podnětné rady připomínky a možnost studia osteologického materiálu její sbírky.  

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák