Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák

E-Mail - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

 

jedlíci  zlatého věku

(Eaters of the Golden Age)

Úprava potravin v kultuře lovců mamutů

 

 

Libor Balák

Antropark, Brno říjen 2014

 

 

 

Do expozice internetového muzea Antropark se již více než rok připravují nové obrazy k tématu legendárních lovců mamutů - světově unikátní gravettienské subkultury a také úplně nové rekonstrukce zvířat doby ledové, vytvořené dle nejčerstvějších revizí. Mezi řadou nových obrazů ze života tehdejších lidí nechybí ani témata s jídlem a jeho přípravou. A jak by také mohla. Právě moravský gravettien je mezi odborníky znám také pod označením Golden Age - zlatý věk.

 

Důvodem je mimo jiné i všudypřítomná a hlavně stálá hojnost vyvážené zdravé potravy, která se prokázala při studiu zubních přírůstků gravettienců.

Štorchova kapitola ,,Hlad“ z jeho literární fikce ,,Lovci mamutů“ nemohla tedy být pravdě vzdálenější. Žádné hladové letokruhy v zubovině. To je vzácné nejen pro paleolit, ale není to běžné ani v daleko mladších kulturách. A tak dávný věk blahobytu neunikl pozornosti. Proto bylo k nové sérii obrazů z oné dávné civilizace gravettienu přidáno právě i téma jídla a obraz, který by lovce mamutů měl skutečně plně charakterizovat se jmenuje ,,Jedlíci zlatého věku“. A ačkoli jsou obrazy teprve v různých fázích realizace, informací a konkrétních otazníků je kolem jídla už pochopitelně dost. Položíte si možná otázku, a proč zrovna jídlo? Neměl by snad lovce mamutů charakterizovat právě onen lov mamutů? Odpovídám, nikoli, protože jak ukazují měření hodnot izotopů v jejich kostech, ne všechny populace lovců mamutů skutečně lovily a jedly mamuty.

 

Indicie a souvislosti

 

Jak si představit kuchyni a pokrmy u přírodních národů minulosti? Jisté obecné principy lze do určité míry odvodit od nedávno žijících přírodních národů. Tady bude rozmanitost, bohatost, propracování a charakter jídel souviset nejspíše s množstvím času, který je věnován přípravě jídla a stavem zázemí kuchaře. Zřejmě tomu zde bude obdobně jako u rozvoje zdobných ornamentů ve výtvarné oblasti. Ty jsou dokonalé, pokud se vytváří pro vyšší třídu specializovanými řemeslníky. Samovýroba je skromnější, protože musí obstát i u méně šikovného člověka v podmínkách, kdy každý dělal téměř všechno sám a vlastníma rukama.

Pak zde máme vnější a vnitřní okolnosti, které nám diktují, jaká jídla mají být. Jednak jde o tu úpravu potravy, která ji desinfikuje či usnadňuje její konzumaci a pak se jedná o úpravy potravin, které zajišťují jejich konzervaci pro případ, že tyto mají ke konzumaci sloužit dlouhodobě a pokud možno si uchovat schopnost kvalitní výživy.

 

V oblasti způsobu samotné konzumace jídla hraje jeho roli jeho množství a dostupnost. Jak už kdysi upozornil etnolog Alberto Vojtěch Frič ve své knize ,,Dlouhý lovec“, tam, kde je potravy málo, patří k dobrým mravům nejíst veřejně. A naopak, má-li se předvést bohatství společnosti, jí se veřejně a k přejídání patří i plýtvání, jak známe z potlačů severozápadních indiánů.

 

Právě i u našich lovců mamutů je možnost určité změny, pokud jde o odbočení z kuchyně klasických sběračů a lovců. To proto, že některé jejich základny byly celoročně obydleny. Moravští gravettienci jsou často považováni za ne zcela typický přírodní národ, ale za komplexní lovce sběrače, mnohými prvky podobné právě severozápadním indiánům, kteří obývali mimořádně štědrá loviště. V rámci trvalých sídlišť mohli mít lovci mamutů velké zásoby všech surovin a mezi těmito i skladovatelné potraviny. Ale také bylo nutné pro zásoby chodit dál a dál, protože zdroje kolem trvalých sídlišť se brzo vyčerpávají. První takovou choulostivou surovinou bývá v podmínkách chladu otop. A jak se prodlužující cesty za ním, je nutné změnit některé chování a návyky kolem něj. Podobně je to se všemi surovinami včetně sbíraných rostlin. Řada přírodních národů proto usedlejší způsob života řeší určitým kompenzačním podílem zahrádkaření (jak je známe třeba od mnohých kmenů jihoamerických indiánů nebo u Papuánců z Nové Guineje). Výhradní sběr patří až těm více mobilním kulturám (Kungové z pouště Kalahari nebo původní Australci či Tasmánci). Takto se dívat na přírodní národy je dobře možné právě dnes, kdy se konečně proti přímočaré, jednoduché lineární evoluci staví i genetikové. Ne kvůli odmítání evoluce jako takové, ale proto, že dávají přednost daleko komplikovanějším a pravděpodobnějším evolučním mechanismům. Tragikomický rozměr má tato oblast zanedbané osvěty, srovnáme-li si některé aktuální školní učebnice s obyčejnou, dokonce už starší encyklopedií pro děti s názvem ,,Evoluce“ z řady londýnského vydavatelství Dorling Kindersley Limited a Editions Gallimard z roku 1988 (u nás vyšlo v dětské edici Vidět - poznat - vědět). Dnes je totiž už příliš kontraproduktivní lpět na stařičkých představách lineárních změn kultur v čase, protože se s nimi nedá pracovat a navíc jsou také v rozporu s řadou zásadních archeologických nálezů.

 

Právě textil v mladém paleolitu by mohl takové zahrádkaření naznačovat. Určitě nejde zpětně přikazovat oněm dávným kulturám jako našim gravettiencům nebo ještě starší kultuře z Gruzie, aby zdroje pro textilie jen sbírali a nic nepěstovali. Na tom, co se ve skutečnosti tehdy dělo, naše heslovitě zjednodušené školní vzdělání nic nezmění. Ti lidé jistě využili možností, které jim nabízela příroda a hlavně klimatické podmínky v souvislosti s jejich potřebami, které se měnili vzhledem ke stavu mobility nebo imobility v krajině. Adaptabilita člověka, stejně jako jeho tvořivost, vychází z jeho biologických charakteristik a tyto není možné uměle účelově oklešťovat či přehlížet.

 

Zásobnice

 

 

na potraviny známe z etnografických severských paralel především v nadzemní podobě. Tedy plošiny na kůlech, zakryté masivní stříškou z drnů. Vše zabezpečeno tak, aby se k potravinám nedostala divoká zvířata a ptáci. Nejobávanějšími lupiči mohli být medvědi a rosomáci. Někdy však dokonce postačuje i prostý pytel zavěšený na strom. Podzemní zásobnice jsme donedávna přičítali spíše k tradici východního gravettienu. Letošní záchranný výzkum v Pavlově kupodivu poskytl pohled na zahloubené jámy, které mohou takovými zásobními minisklípky být.

 

 

Uzení

 

Samozřejmě se na prosté uzení masa může teoretik dívat i lineárně evolucionalisticky a vyžadovat, aby jej někdo konkrétní objevil a nejraději docela nedávno. To zřejmě proto, aby dávní lidé pěkně trpěli hlady a my si připadali proti nim co nejlépe. Jenže když si postavíte funkční model dávného obydlí, zjistíte, že cokoli je uloženo v tomto zařízení jen trochu výše, je brzo uzené. Prosté proudění vzduchu v takovém prostoru je jednoznačné a dané jednoduchou fyzikou. Stačí jen dovést uzení k dokonalosti tím správným tvarem a velikostí horní části obydlí nebo tím správným výběrem otopu a intenzitou ohně.

 

Drcení

 

surovin k přípravě potravy v našem gravettienu je popsáno i v 15 roků staré knize ,,Čas lovců“ archeologa Jiřího Svobody. Rozmělňování rostlinného materiálu probíhalo principiálně stejně jako v mnohem mladším neolitu, kdy se na ploché kamenné destičce drtil vybraný materiál pomocí menšího, oválného kamene nebo vhodného kusu slonoviny. Pochopitelně, že vedle masité potravy musela být významnou složkou strava rostlinného původu, jinak by brzo konzumenty potkala dna. Zvláště dětský organismus vyžaduje značnou složku rostlinné potravy.

 

Mamutí tuk

 

Letos koncem prázdnin (srpen 2014) u nás proběhla mezinárodní konference právě o gravettienské kultuře. Jeden z příspěvků se věnoval možnosti získávat pomocí tepla tuk i z mamutích kostí. Takový zdroj pak mohl sloužit jak k obživě, tak k jiným účelům, například ke svícení či otopu.

 

Pece

    

 

lovců mamutů jsou dnes velkým otazníkem? Revizní pohled na hliněné pece moravského gravettienu, tak jak je představoval svého času docent B. Klíma, je přísný a tehdejší nedostatečná dokumentace přežít jeho myšlence zřejmě nepomůže. Byl jsem u výkopu středověké pece na chleba. Bylo to vlastně jen boční zahloubení do masivu hlíny za domem. Bez průběžného zakreslování nad rámec archeologických zvyklostí bych se určitě nedokázal v získaných datech vyznat. Když je u výkopu výtvarník, který kreslí vše navíc ze tříčtvrtečního pohledu. Tím se zaznamená mnohé podstatné. Bohužel toto se v archeologii běžně neděje a chybí-li pak i fotky, pak u pouhých bokorysů a půdorysů nemůžeme na ,,perovkové rekonstrukci“ mnoho ověřit. A samotným archeologickým průzkumem byly tyto objekty nejpravděpodobněji zničeny, neboť kopáním vrstev tyto vrstvy pochopitelně ničíte. Takže vlastně nemáme dnes v rukou nic. Jak mě několikrát upozornil archeolog profesor Jiří Svoboda, samotné provozování obyčejného ohniště může vést ke vzniku takových propálených struktur v podloží. Záleží na tom, jakou metodu zvolí archeolog, který je pak odkrývá a jak situaci bude interpretovat. Nicméně mnoho významného se neděje, péci se dá jak na rozpálených kamenech, tak na žhavém popelu.

Poznámka: Obraz pece vpravo není přesný, je pouze ilustrační a chystá se jeho úprava.

 

Varné jamky a kameny

    

 

Zajímavý pohled do kuchyně přírodních národů minulosti pootevřely nálezy tmavších struktur na sídlištích. Jedná se o deprese později vyplněné tmavším půdním sedimentem. Rozhodnout, jestli se jedná o někdejší kůlovou jamku nebo o skutečnou jamku pro umístění varného kotle, je obtížné a ledacos může naznačit celková situace nebo ještě spolehlivější průvodní varné kameny, které se do kotlů - kožených měchů upevněných v lehké, proutěné konstrukci, vkládaly rozpálené a postupně uváděly vodu, polévku či omáčku k varu. Dnes je zase možné provést revize takových varných kamenů, byly-li řádně označeny, zaevidovány a uloženy. Mikrostruktura takového kamene, který byl rozpálen a pak prudce v lázni ochlazen, nese jedinečné a charakteristické znaky v jeho mikrostruktuře. Experimentátory je tato metoda dobře ozkoušena a překvapivé je i to, že zahloubené jamky nejsou mnohdy ani třeba. Varná nádoba, je-li nesena dostatečně širokým košíkem, je bezpečná a stabilní i tak.

 

Opravdové pece

 

To, na co se díváme jako na kůlové jamky nebo varné jamky, mohla být i zařízení pro suchou destilaci. Nevíme, jen jsme dnes schopni konstatovat, že nějaká zařízení pro suchou destilaci měli nejméně už neandrtálci, protože jejich takto získané tmely archeologie skutečně registruje. Bohužel zatím nejsou experimentátoři tak úspěšní jako dávní lidé a bez výdobytků naší civilizace nedokážou kýžené tmely a hmoty vyrobit. Jen víme, že tyto hmoty byly velmi potřeba napříč mnoha dávnými kulturami a jestliže tyto kultury měly takové zařízení, kde bylo možné vysoké teplotě vystavit materiál bez přístupu vzduchu, bylo pak možné tohoto principu použít i k úpravě potravin.

 

Cesta do minulosti

 

Pro naše lovce mamutů byly zřejmě příznačné občasné hody, určitě nejedli ve skrytu, ale spíše bylo jídlo společenskou záležitostí. A kdybyste měli trávit měsíční dovolenou někde v minulosti a měli na výběr od středověku po lovce mamutů? Neváhejte, co se týče množství a kvality jídla, náš gravettien v porovnání se středověkem, neolitem nebo mladšími lovci sobů z kultury magdalénienu mohu určitě doporučit.

 

A účet? Obyčejný našinec by se asi nedoplatil. Všechny potraviny byly totiž té nejvyšší kvality a stoprocentně bio :-D

 

A obráceně, pozvat lovce mamutů k nám a nabídnout jim náš standardní křehčený řízek a nastavovaný salám, párek či šunku, asi byste se před našimi dávnými předky styděli i na spodní straně ponožek.

 

 

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák