©  Aktualizace Antropark 2012, Autor a ilustrace © Libor Balák                                                                                   Návštěvnost  

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Povídky ze Sungiru a jiné

 

  

 

 

Vážený a milý návštěvníku,

 

tyto stránky Tě přenesou z teplého, pohodlného křesla pokoje do drsného kraje, kde přežili jen ti nejsilnější a nejodolnější. Budeš asi velmi překvapen, že ten kraj je tak říkajíc pod Tvýma nohama. Tam, kde jsi zvyklý vídat střídání 4 ročních období, vládla před mnoha a mnoha lety většinu roku zima. Před očima Ti vyvstanou ledové pláně a ohromná stáda sobů, majestátných mamutů, obratní lovci předvedou svůj um, stateční bojovníci budou hájit čest kmene a něžné dívky ovládat jejich sny. Severní větry spletou příběh ze sněhových vloček, kořeněný kouřem z ohnišť a opředený zaříkáváním šamanů. Zaposlouchej se a uslyšíš bubny a píšťaly, které Tě doprovodí bránou času.

 

Jako autor přeji Tvé fantazii lehká křídla, myšlence rychlost a srdci radost z každé chvíle.

                                                                                                                                                Libor Balák

 

 

 

 

O autorovi

 

 

Libor Balák  je tvůrcem mnoha scénářů a komiksů z 80. a 90. let s historickou tématikou. V roce 2000 spolu s Jaroslavem Kolářem vytvořil povídku a scénář V zemi lovců mamutů pro zamýšlený film a počítačovou hru s tématikou legendárních lovců mamutů (pro společnost Pterodon, která se proslavila počítačovou Vietkong, na které rovněž spolupracoval).

 

Svého času se hodně angažoval v ochraně přírody. Zajímal se především o plazy a obojživelníky, proto některé z jeho scénářů obsahují toto téma.

Ani novinářská profese mu nezůstala utajena.

 

V dalším období svého života se profesně věnoval paleontologii a v černouhelných dolech nebo v pozůstatcích dávného pravěkého moře hledal zkameněliny, schránky mořských měkkýšů, či žraločí zuby.

 

Jako výtvarník se zabýval sci-fi, fantasy, ilustracemi westernů Zane Grey a Jacka Londona (vstupní ilustrace knih určené pro USA).

 

 

 

Nejznámější je však jeho práce paleoetnologická. Libor Balák je špičkovým odborníkem na rekonstrukce dávné minulosti a neúnavným propagátorem nových poznatků o životě našich předků.

 

Při Akademii věd založil internetové muzeum pravěku - Antropark a jeho novátorské práce najdete v muzeích a publikacích po celém světě.

 

Kniha Impérium pravěku vznikla v roce 2005. Autor čerpal ze zkušeností, které získal při spolupráci na televizních pořadech a ze zkušeností z výstav propagujících pravěk, kde zjišťoval, co zajímá veřejnost a jak lidé reagují na nové podněty a objevy (jeho obrazy významně obohatily také výstavu Lovci mamutů v Národním muzeu). Kniha byla psána intuitivně a byla vytvářena jako volná vize na téma epochy legendárního zlatého věku lidstva Gravettienu - doby epochy legendárních lovců mamutů. Stavěla na některých atypických poznatcích archeologie, z nichž mnohé mezi tím přerostly do obecně vnímaných forem. Předběhla dobu jako sonda do dávných časů a do nového rozměru imaginace a otevřela zcela nové vnímání minulosti naší země. Takovéto literární práce předvádějí tak široký pohled do života dávných lidí, že není možné, aby se vystačilo jen s dobře dokladovatelnými poznatky. Velká část práce je proto vždy dílem intuice a osobního vkladu autora. Autor sám chápe svou knihu jako příběh inspirovaný některými odbornými poznatky. Proto takovou práci nelze zaměňovat s cestopisnou reportáží. Do pravěku, ať chceme nebo nechceme, nemůžeme cestovat jinak, než jenom a pouze na křídlech fantazie.

 

 

 

 

 

 

Libor  Balák

 

 

 

 

 

Úvodem patří zvláštní poděkování za rady a poznámky ke koncepci a skladbě románu scénáristům George Isaac Whitovi  a Max Allan Collinsovi.

 

Tuto knihu věnuji všem badatelům, kteří kdy zkoumali úžasnou kulturu dávného moravského gravettienu,

známého pod označením "Éra lovců mamutů".

 

 

 

 

 

 

 

 

ZA  VŠÍM  CO  SE  LESKNE  A  TŘPYTÍ

 

 

,,Tančete, tančete, roztančete celou oblohu, ať váš třpyt v záři slunce oslní vaší nádherou každého poutníka. Sněhové vločky točte se, motejte se a leťte, kam se vám zlíbí. Jste jako volání svobody, volání života, který je tak nádherný a přesto krátký a mnohdy studený. Tančete a obveselte nás, nás pouhé diváky, nás poutníky, ať se potěšíme z krás světa denního. Až spočinete na zemi, kde se budete třpytit v tisíci jiskérkách malých chladných plamínků, pak si odpočněte. Ale teď tančete, roztančete celou oblohu ať váš třpyt v záři slunce oslní vaší nádherou každého poutníka“.

 

Severozápadní Gátové kolem roku 27 680 před námi, taneční píseň pro bubny a píšťalky.

 

 

 

Širé pláně úchvatně tvarované krajiny byly zapadlé sněhovou pokrývkou, na níž mráz vytvořil přes noc drobounké krystalky ledu, které nyní, v prvních ranních, ještě oranžových paprscích slunce, nádherně září oslňujícím třpytem. Stinná místa jsou promalována fialovomodrými studenými barvami, kde je místy mnoho nejasné šedi. Ale jakmile se šedé skvrny dostanou na nasvětlená místa, okamžitě se změní v dlouhé, teple hnědé kožichy neposedných pižmoňů, kteří se jeden před druhým předvádějí. Jejich těla se zdvíhají na zadní, hlavy se vzájemně přibližují, aby se s třeskutou ránou vzájemně srazily čelními plochami mohutných rohů.

 

 

Na bílé, ledové pokrývce pobíhají jakési hroudy sněhu, jsou to hrabavý bělokurové, které hlad vyhnal z nočních úkrytů a nyní pilně sbírají potravu.

A najednou je slyšet jemný dusot snad stovek kopyt, to na obzoru běží stádo sobů z jednoho místa na druhé. Je však moc daleko a tak ani nemůžeme tušit, že to není obyčejné stádo divokých sobů. Zblízka bychom totiž viděli, že na některých sobech sedí zachumlaní muži s lasem přes rameno a dlouhou holí v ruce, kterou udržují sobí stádo pospolu. Někteří sobi také nesou na svých zádech pořádný náklad. V těchto končinách je takové divadlo velmi vzácné, jsme na okraji území lovců, kteří se živí především tím vším, co jim poskytnou četné proutěné a dřevěné pasti, které musí v krajině nastražit. Sledovat stáda sobů a lovit je, je také možné a některé národy nebo i jen rodiny to dělají, ale jen sezóně nebo příležitostně. Jen lovci zůstávají opravdu svobodní. Uvázat si na sebe stáda sobů trvale, je věcí, která vám něco dá, ale i mnoho sebere. Nemůžete se sbalit a odejít lovit najednou jinam, nemůžete jít dny a dny za surovinami. Sobi by zatím utekli bůhví kam a už byste se jich nedohledali. Musíte vše vyrábět jen a jen ze surovin, jenž vám poskytují vaši sobi. A i tak lidé nerozhodují nijak významně o cestách sobů, sobi sami putují od pastviště k pastvišti a lidé se jen vezou. Ale tohle nejsou obyčejní pastevci sobů. Jsou to sobí chlapci, námezdní hlídači sobích stád, která patří velmi bohatému rodu Katárijů. Katárijové jsou zbytkem odnože kdysi početného národa,  který sídlil původně daleko odtud. Zde byla vždy jen určitá menší komunita Katárijů a jak Katárijů ubývalo, přibývalo mladých chlapců, kteří pro ně pracovali. Katárijové byli dobří obchodníci a dovedli vždy nabídnout, co se místním chlapcům zamlouvalo. Dobré a stálé jídlo, pití, plat, zbraně, cestování a dobrodružství. Tak se dokonce stávalo, že bylo dobrým zvykem, když mladíci z některých okolních komunit, alespoň na čas sloužili u Katárijů.

 

 

Starý Šal Katário byl asi šedesátník plný energie, který žil v přepychu svého tábora v nádherné, velké jurtě, vyzdobené pompézními, uměleckými předměty, koberečky, závěsy a rohožemi. Měl vždy po ruce sloužící, jak muže, tak dívky. Podobně si žili v přepychu i ostatní členové jeho rodiny. Zde, v samotném táboře, bylo jen málo sobů a to buď na mléko nebo na porážku, ale také na spojení s jejich četnými stády, které se volně pásly v širé krajině. Když se tábor Katárijů stěhoval, byla přihnána tato stáda a ti  pak na svých zádech odváželi celou výbavu a nebo táhli velké sáně s rozměrným nákladem. A tak se čas od času celý ten nádherný, skvostný palác přemísťoval na severovýchod a pak zase na jihozápad, to podle toho, jak přibývalo nebo ubývalo sněhové pokrývky. 

 

Starý Šal Katário se právě nechal dooblékat a do domácího textilního přehozu nápadných, geometrických vzorů, který byl určitě nějakým vzdáleným importem, protože vzory a barevnost na něm byly velmi nezvyklé.

 

Na své prošedivělé vlasy si nechal nasadit čelenku z rohovinových destiček a na ruce si sám navlékl několik slonovinových náramků, které se zálibou vybíral z veliké, nádherně zdobené šperkovnice. Odhrnul jeden vzorovaný, látkový přehoz a vstoupil do prostoru pro odpočinek. Zpola si lehl, zpola sedl do pohodlného, vysoko vystlaného lůžka s jemně tkaným polštářem a pižmoními kožešinami na přikrytí.

 

Vzal si z tuhé traviny pletenou misku s jídlem a poté, co se pohodlně uvelebil, pokynul sluhovi, aby mu přivedl první návštěvu. Přiškobrtal se k němu předák pastevců sobů, který bůhví jak dlouho čekal na tento okamžik a tak ze sebe spustil novinky - co na širých pastvinách, kam až se stáda dostala a co kdo hlásil za setkání, počasí a změny v krajině. Starý Katário pokyvoval hlavou, tu a tam se na něco zeptal a bylo jasné, že má úžasnou schopnost před sebou vidět celé své území a sledovat jeho situaci. Jakmile se dověděl o pohybech a potřebách okolních komunit z různých národů, okamžitě zavolal správce skladu. Předák, pokulhávajíc, běžel pro správce a pohled na jeho klátící se postavu napovídal, že tento muž má za sebou zcela evidentně nějakou ošklivou nehodu na saních. Za okamžik přicupital správce skladu, což byl velký stan, plný, co možná nejmenších nebo alespoň nejlehčích věcí, které byly z co největší dálky, byly opepřené romantikou a příběhy a hlavně byly velmi žádané. A předně a to se Šalovi nejvíce zamlouvalo, byly ony věci velmi často nevýslovně drahé. Šal ihned instruoval, kam má správce bez prodlení vyrazit, co má naložit a co má za nabízené zboží chtít. Náhle se však starý Šal Katário zarazil. ,,A vlastně…jak to vypadá se zásobami zboží?“

Správce jakoby s oddechem vypustil ze sebe lavinu položek, které se rapidně tenčí a hrozí, že v nejbližších dnech a měsících dozajista dojdou.

Když se starý dozvěděl, co všechno dochází, dal si ruce na obličej a chvíli mlčel.

,,No, jak vidím bude naprosto nutné podniknout kupeckou výpravu k Zakarachům a to ne přímo, ale oklikou, přes východní část území Trajgonů a nazpátek je nutné jít znovu obloukem až dolů k Dadajům. Jak se výprava bude vracet, půjdeme jí pak naproti a zastavíme se až v místech, kde se Mamutí řeka (Morava) vlévá do Veliké řeky (Dunaj).“

,,No, ale kdo povede výpravu?“ reagoval správce.

Starý se zamyslel, zase přestal mluvit a bylo vidět, jak si mne zuby střídavě horním a spodním středem rtů. Podobně si mnul i ruce a správce si všimnul, že se mu zaleskly oči. Tvrdý chlap, který nikdy nedá na sobě nic znát, zápasí marný boj. Bude to asi už víc jak půl roku, kdy jeho syn zemřel. On to byl, kdo deset let vedl tak bravurní obchodní výpravy. Jeho syn byl tak dobrým obchodníkem, jakého Katáriové nepamatují a jací to byli vždy skvělí obchodníci.

 

Šal má ještě dvacetiletou dceru Gomepsis. T od malička jezdila s předákem na rychlých saních od stáda ke stádu, byla přítomna mnoha obchodům a když byl Katárijec Šal ještě mladší, bral ji na jednu kupeckou výpravu za druhou. Ale co syn převzal obchodování, nebyla jeho dcera na žádné výpravě za obchodem, měla už jen svůj sever, svůj sníh, svoje lehké a velmi rychlé sáně, nejrychlejší soby a nejvěrnějšího přítele vlčka. No vlčka, vlčci jsou asi o třetinu menší než vlci, ale její vlček měl povahu vlčka po matce a velikost po vlčím otci. Na saních vozila malý stan a věci, které potřebovala v divočině. Milovala divočinu, často trávila vyjížďkami i celé týdny a v mnohém se podobala spíš mladému muži než dívce. Dovedla v krajině číst a většinou nepotřebovala ani dohnat stáda, o nichž měla otci podat zprávu. Stačilo prostě jen najít jejich stopy a hledat v nich. Stopy jsou jako otevřená kniha a kdo tohle neumí, je negramotný a pro tuhle dobu se nehodí. Pozorovat zvířata, jejich zvyky, tahy, pastvu, námluvy, jejich příběhy, to vše je zde nutností.

Také ona si dovedla vtisknout do paměti reliéf krajiny, jeho proměnlivé toky, rozmanitou vegetaci i zdroje nejrůznějších rostlin, ale také zdroje neživých surovin. Tak to byla dcera samotného Katárijce Šala.

Na dvoře Katárijů bylo ještě několik dalších významných rodin, ale rozhodující vliv a první místo v hierarchii měl právě starý Katário. Ale jeho dosud žijící prastrýc Rifo byl také velmi schopný člověk. Ačkoli možná o něco mladší než Šal, vypadal Rifo se svými vousy, bujarými vlasy a drobnou, vyschlou postavou jako stařeček. Vetchý, ale přesto dosud divoký, dovedl přiložit ruku k dílu a díky malé, zvlášť k boji cvičené družině válečníků, dokázal vždy prosadit zájmy své rodiny. Když bylo třeba více vojáků, snadno je naverboval od vlastních pastevců. Ti sloučili stáda, které zůstalo hlídat po krátké modlitbě jen minimum nejschopnějších pastevců. Většina mladíků pak byla schopna nastoupit na válečnou výpravu. Ti byli k tomuto účelu také cvičeni a také pak nosili kožený oděv s vycpávkami, čepice z velmi tuhé kůže a speciální válečné zbraně. Vojáci Katárijů byli pověstní a řada chlapců z okolních národů k nim vzhlížela a obdivovala je, tak nebylo vůbec těžké si představit, že když potřebovali Katárijové nové pracovníky, nebyl to obvykle žádný problém. Navíc zde stále byla možnost, že se dostanou s kupeckou výpravou Katárijů daleko do světa a to teprve bude pro ně dobrodružství i cenná zkušenost pro život. Například východní sousedé krátkou službu u Katáriů považovali téměř za součást zkoušky dospělosti.

A tak měli Katárijové k dispozici malou armádu, které užívali při prosazení územních sporů, či k dopadení zločinců, ale čas od času i proti sobě navzájem, když došlo na lámání chleba a v sázce nebylo nic menšího, než boj o moc, území a suroviny.

Samozřejmě, že zde byly další rodiny Katárijů, ale jejich moc a sláva nebyla už taková. Přesto nemuseli pracovat, jen dohlíželi na své sloužící a své honáky. Bezpracný život Katárijců však ve skutečnosti vypadal dost náročně. Museli na všechno dohlížet, všechno obstarat, plánovat a obchodovat, takže to jejich nicnedělání a záliba nechat se obsluhovat, stálo většinou daleko více času, energie a klidu, než život běžných lovců z lesů jihozápadně od nich.

Úplně nejzvláštnější případ byl jeden Katárijec, který byl až nápadně usměvavý, ochotný a upovídaný. Řekli byste veselá kopa a skvělý společník, ale jeho tok řeči často neustával, ani když bylo potřeba mlčet. Pokud by byl takový člověk lovcem, musel by se živit jen kladením pastí, protože by svým neustálým brebentěním všechnu zvěř v rozhodujících chvílích vyplašil. Tento Katáriec měl však i svoji druhou tvář, kdy nemluvil, nezářil, ale naopak jakoby vyhasl. Sedával pak předlouhé hodiny u někoho v jurtě, či na sobí kožešině na zemi a bez pohnutí hleděl před sebe. A to ještě nebylo nejhůř. Když bylo, nevylezl vůbec z postele a ležel v ní několik dní. To se stávalo často v zimě, když slunce bylo poskrovnu.

Starý Šal Katário tomu říkal mraková nemoc, jakoby Katárijcovu dobrou a veselou mysl čas od času dusil ohromný, tuhý a nepropustný černý mrak. Proto mu říkali Bláznivý.

 

 

 

 

 

 

 

    

LOVEC

 

 

,,Stojí, stojí pevně a silně ve větru a nepohodě, nic ho nezlomí a neohne, je nezničitelný. Přestojí vichry a mrazy, deště a bouře. Je to skála? Ne. Je to silný strom? Také ne. Je to mladý lovec, který jde za svým cílem.“

Úryvek ze staré imebirijské písně, kolem roku 28 660 před námi.

 

 

 

 

Jako když se utrhne hora bahna, s hřmotem vpadne do koryta řeky a způsobí velikou vlnu, která se pak vylévá z břehů, všechno sebou bere a za sebou vše pohřbívá v nánosu bahna, tak stejně se vřítil do stáda sobů mladý lovec plný síly, energie a touhy uspět a v co nejkratší době usmrtit co nejvíce sobů. Dobře ví, že je jen otázkou několika vteřin, než toto stádo zmizí v nedohledných dálavách a není síla, která by jej dohonila. Navíc sobi si pamatují místa lovu a příště tudy už nepotáhnou a ani on zde už nebude moc lovit. Mladý muž bodal dlouhým oštěpem kolem sebe. Po chvilce bylo jasné, že se mu zvířata začala vyhýbat, a že mu už pod ránu nepřijdou. Ani na zemi žádné neleželo a tak hodil oštěp do spleti těl a sledoval, jak propadl někam na zem a stovky kopyt po něm šlapou. Když se prostor vyčistil a sobi odtáhli, zůstal zde jen mladý muž, oštěp zadupaný do sněhu a i sníh byl rozšlapaný. Nikde nic. Mladík vyhrabal zbraň, podíval se na stopy, aby přesně určil směr a dlouhými kroky šel za stádem. Na zemi se začaly objevovat známky barvení a jak postupoval krajinou rychle dopředu, bylo jasné, že bylo zraněno několik zvířat. Ale teprve asi po kilometru našel pod prudkým svahem jedno sedící zvíře, které se, když ho spatřilo, pokoušelo vstát.

Poté, co toto zvíře se slovy omluvy dorazil, rychle pokračoval v dalším pronásledování stáda. Asi za další dva kilometry našel druhého soba. Ten ležel na udupaném sněhu už mrtvý. Mladík se nezdržoval a rychle jej míjel, ale za zákrutem kopce, jen asi sto metrů od druhého soba zde leží další dva. Jeden se ještě neznatelně hýbe a tělem mu prochází záchvěvy křeče smrtelného zápasu. A támhle mezi zakrslými borovicemi je další. Stojí na nohou, ale motá se pořád dokola, padá k zemi, vstává, pak zase padá a zase vstává, aby vše znova a znova opakoval. Mladík počítá vteřiny. Než by doběhl ke zvířeti, raději vytáhne z toulce luk. Rychle jej ohne kolenem, natáhle smyčku tětivy na horní konec, z dalšího toulce vytáhne šíp se špičkou, za niž jsou dvě řady pilovitých zoubků a rychle, zdánlivě bez míření, vystřelí. Šíp pronikl někam doprostřed sobího těla a čím víc se bude sob hýbat, tím rychleji se rozřeže a rychleji vykrvácí. Není nutné za ním běžet. Navíc střelbou si mladík přece jenom odpočinul a mohl nanovo vyrazit vstříc očekávání dalších úlovků ze stáda. Než skončil den, napočítal mladík sedm sobů a to možná ve stádu zůstali někteří další, lehce ranění jedinci. Jak to s nimi v nejbližších dnech dopadne, rozhodnou až vlci.

 

 

Mladík sám odvlekl pomocí řemenů soby na jedno místo, pak přitáhl i svůj malý stan a rozdělal jej. Do komína nad ohniště dal okamžitě udit prvního naporcovaného soba. Ostatní soby vytáhl lanem nahoru do větvoví statnější, ale jen asi pětimetrové borovice. Pořezal pár malých stromků jako zásobu na oheň, to kvůli případným nočním návštěvníkům, ale za tak jasné měsíční noci, kdy je možné střílet z luku, se není čeho bát. Práci, kterou dnes zastal, zvládl z velké části právě díky jasnému, měsíčnímu světlu. Teprve po půlnoci s ní byl hotov. Stejně i tak dnes nepůjde spát pod kožešiny bez oděvu a raději zůstane oblečený. Lehne si k ohni, přikryje se sobí kožešinou, vedle sebe položí luk s šípy a osobní obrannou válečnou palici s parohovým hrotem.

Jestli pach udícího se masa zachytí medvěd, je třeba se na jeho návštěvu řádně nachystat. Ve stanu zapíchnul do země kratší tyčku, vzal kotouč tenkého provazu a jeden konec na ni uvázal. Ještě jednou se narovnal vyšel ven a postupně z něj odvíjel. Jal se obcházet okolní stromy, provaz vždy zahákl za větve a zase jej táhnul dál k dalšímu stromu. Konec pak uvázal k stejné tyčce ve stanu. Kolem něj tak vznikl kruh s průměrem přes deset metrů volně pohyblivého, ale asi půl metru vysoko nad zemí visícího provazu. Jednu ruku položil na tyčku, ulehl a přikryl se kůží. Zavřel oči, volnou rukou ještě zašmátral po válečné palici, ale přemožen únavou okamžitě usnul.

 

 

 

 

 

 

 

 

SPRÁVNÉ  DĚVČE

 
 
Jak malá a křehká jsou ta stvoření, jak slabá, jak na pohled zdají se přítěží v drsném světě mrazivého severu. Kam však přijdeš, má lásko, tam se všechno mění, tají ledy, sníh ustupuje, stromy se zelenají a svět se stává krásnějším a úplným. Kvůli tobě hory přenáším, létám jako pták a hledám kvítek v poušti sněhu. Jak jsi malá a křehká a přesto mi dáváš tolik sil. Mé cesty už neurčuje sever, východ a jih ale jen směr, kterým jsi ty.

 

Starogátský epos O lásce, po roce 29 230 před námi (vysvětlivka: dívky a ženy byly daleko menší a slabší oproti mužům, než je tomu v současnosti).

 

 

Dcera Šala Gomepsis se dnes toulala na své další samotářské výpravě. Jak jsem se již zmínil, milovala samotu a odvaha a samostatnost jí nechyběla. Hrdě snášela odloučení a tvrdé podmínky venku v přírodě, kterou tolik milovala. Zastavila své štíhlé rychlé sáně, kterým přední, odvážně zatočené oblouky dodávaly umělecky nadsazený šmrnc. Dojem dotvářela postupně se zvětšující záď, která končila dalšími dvěma obrovskými oblouky. Ty přecházely do nahoře se vzájemně křížících kruhů, jež byly v místech překřížení pevně spojené. Na těchto dvou velkých zadních obloucích byly navíc připevněné další, vždy po jednom tenčím proutěném kruhu. Zadní oblouky byly pevné a evidentně sloužily jako madla pro ruce. To kdyby přišel kopec a bylo třeba sáně popotlačit kupředu. Na samotných saních měla Gomepsis složený dlouhý spací vak z kožešiny, který byl řemínky upevnitelný ke kostře saní. Dalším nezbytným vybavením byly vaky s přikrývkami, polštáři, oděvy a zásobami. Vzadu nahoře na obloucích, málem bych zapomněl, visely různé pasti.

 

Nyní Gomepsis sedí na saních, zahalená do kožešinového pláště, v ruce dlouhé bidlo na pohánění sobů, kteří udýchaně pofrkují a snaží se po dlouhém běhu uklidnit. ,,No tak, čekám!“ řekla vlídně dívka.

,,Už to bude slečno.“ S těmito slovy se z jiných saní rychle vrhla na zem jiná dívka a začala rozbalovat dlouhý pás sešitých kožešin, aby mohla slečna Gomepsis vystoupit, aniž by se dotkla země.

 

Zatím se na druhé straně motali a pobíhali na svých unavených nohou další tři lidé, kteří rychle budovali jiný, tentokrát větší stan, aby slečna měla pohodlí, na jaké je zvyklá. Než malé, lehké nožky Gomepsis přecupitaly za doprovodu dvou dívek kožešinový pás (no co kdyby slečně uklouzla nožka), stan byl složen a na zemi rohože a kožešinky. A když se zde slečna protahovala, už kolem pobíhali chlapci s pláštěm stanu a oblékali jeho kostru do dokonalosti. Jedna ze sloužících dívek přenesla cestovní oheň spolu s otopem do stanu a šikovně rozfoukala pěkný plamínek, který se dokázal během chvilky zakousnout do nachystaných polínek a vonného sušiva (zřejmě do sušeného mamutího trusu). Nahoře už chlapci chystali tyče, aby nasměrovali správně komín a jedna dívka jim zevnitř dávala pokyny. To podle toho, jak se choval ohýnek uvnitř. Museli být nad míru hbití, protože vyrobit něco málo zbytečného štiplavého kouře, pěkně by to schytali, zvláště, když jejich paní ještě stojí.

Mezi tím druhá dívka nachystala pro svoji paní noční oděv a noční plášť a ona, sloužící, cupitala od sání do stanu samozřejmě už po sněhu, neboť kobereček byl již dávno srolován a poklizen. Mezi tím vším již první dívka rozdělala ve stanu pořádný oheň, rozvěsila po stěnách textilní, nádherně vzorované závěsy a na strop zavěsila lehkou, dnešnímu igelitu  podobnou, nepromokavou fólii proti dešti a sněhu, která kryla především protější část vchodu, tedy místo, kde se již dívky navrstvily polštáře a neuvěřitelně teplé pižmoní kožešiny. A už se ohřívají kameny v ohništi a venku se zakládá další ohniště pro služebnictvo. Na ohni uvnitř obydlí se pečou voňavé řízky masa, které jsou záhy nakrájeny na kousky a dány do misek z březové kůry. To už se dopékají velké chlebové  placky a další dívka vytahuje speciálními kleštěmi rozžhavené varné kameny z ohniště a klade je do vodou naplněných nádob upletených z proutí a rákosí, které mají uvnitř potah z kůže. Rychle je třeba dát do některých sušenou bylinnou čajovou směs, do jiných speciální aromatickou směs a do dalších se už sype rákosová mouka a sušené příměsi pro rychlou, ale pikantní polévku. A tak slečna nabírá zdobenou březovou naběračkou polévku, přikusuje velký chléb a dojídá se šťavnatým masem. Pak je třeba rychle, ale opatrně slečnu svléci a na řadu přichází očista ve voňavém a dozajista exotickém odvaru namočenou textilií. Voda je teplá a i když jí není mnoho, ona koupel jistě udělá svoje. Pak si dívka sedne a popíjí horký čaj. Najednou ho vyprskne a začne křičet a nadávat, ale to už zvenku běží nějaký hoch a v misce nese trochu sobího mléka. Evidentně se opozdil a jeho nepřítomnost stála jeho paní drahocenný klid. Teď, jak mladík vtrhnul dovnitř, aby vše napravil, ještě přilil oleje do ohně, protože jeho velitelka a velevážená paní zde stojí, pochopitelně v rámci totální toalety jen tak, úplně, ale úplně bez jakéhokoli oděvu nebo alespoň hromady šperků a drahého oleje dálného původu vetřeného do kůže a tudíž přechází z křiku do neuvěřitelného jekotu společensky zcela znemožněné oběti. Z jinak nesrozumitelného jekotu bylo zřejmé, že se některá slova opakují stále dokola a tudíž bychom ze zaťatých pěstiček, kopajících nožiček jinak roztomilé postavičky ležící na břiše a propínající se v křečích provázených bědováním a nadávkami mohli vyčíst, že toto dívčino chování míří rovnou do horoucích pekel hysterického záchvatu. Teprve česání rohovinovým hřebenem krásnou Gomepsis uklidnilo. Zase seděla u ohně a tentokrát popíjela čaj s mlékem. Zbytek mléka z misky byl rozmíchán se speciálním olejem a byl jí pak jemně vetřen do kůže jejího nádherného těla. Že se vše v dobré obrací, bylo jasně patrné z už jen ojedinělých vzlyků dívčiny.

 

Po vzoru své velmi odvážné, hrdinné a otužilé paní se chovalo i její služebnictvo. Služebnictvo byl takový super sehraný tým, který dnes vidíváme u závodů formulí F1, ale s tím rozdílem, že tomuto týmu závody nikdy nekončí a také u toho všeho se musí postarat i sami o sebe. Všichni se musí rychle učesat, do vařící vody u venkovního ohniště nasypou obyčejnou sušenou kopřivu na čaj, ale mléko do čaje si neodpustí ani oni. Pak je potřeba se umýt a přesto, že je těsně pod nulou, dívky i chlapci, každý v jinou dobu, se svléknou, vlezou do stále ještě nezamrzlého potoka a tam se umyjí. Je nutné se pak dobře utřít, hodit přes sebe plášť a zkontrolovat oděv jestli jej není třeba někde opravit, nebo vyčistit. A je třeba se najíst, utéci na záchod, který je velký, neboť je vlastně všude kolem. Mladé služebnictvo si stan dnes zase nestaví, spí venku na saních. Stráž bude spát oblečená pro pohotovost a ostatní si zalezou do hromad neuvěřitelně teplých kožešin. Konečně je Gomepsis upravená a nachystaná na spaní. Má na sobě jemnou noční halenu z pruhovaných textilií, přivezenou z velké dálky. Zcela evidentně pro dívku tato košilka znamená trochu více, než jen jeden z mnoha oděvů, dokonce je z blízka vidět, že je na několika místech spravovaná. U tak malicherné a noblesní dámy? Proč? 

 

Venku zatím pobíhají mladí, rychle sundávají pláště, aby mohli vklouznout do kožešin. Jeden mladík jménem Tergapon ještě cvičí s dvěma plnými těžkými vaky, aby si udržel krásnou, svalnatou postavu. Až když všichni leží, si Tergapon uvědomí, že všechno není v pořádku a pobízí jiného, mladšího hocha, aby rychle vstal, dal na sebe plášť a utíkal za jejich velitelkou. Ten s výrazem oddaného sluhy, jehož jediným smyslem života je sloužit věrně a zcela oddaně vstává a se slovy plnými něhy a obdivu ke své paní kráčí k jejímu stanu. S výrazem nevýslovného štěstí v obličeji odchází své paní sloužit. Je možné zaslechnout jeho mezi zuby proceděná slůvka jako například… ,,blbá... pitomá... praštěná... panovačná… hloupá… namyšlená… lenošná… nevychovaná… drzá... neomalená… svéhlavá a poslední slovo bylo rozumět velmi dobře, totiž… ,,Bestie“. Bylo neuvěřitelné, kolik láskyplných názvů tento mladík za tak krátký čas a krátkou vzdálenost vyslovil. Bylo zřejmé, že má neuvěřitelný dar řeči a výmluvnosti, ale také dar hrát si se slovy a skládat z nich ty nejbarvitější příběhy, jaké se jen dají vyprávět. A tak tento… vlastně profesionální vypravěč usedl k ohništi Gomepsis. ,,Co to bylo za nadávky?“ obrátila se  Gomepsis na mladíka velmi tvrdě a přímo. Mladík se zamyslel a suverénně spustil. ,,To jsem nadával na jednu zlou a panovačnou dámu, která spolu s jinými kumpány kdesi daleko a dávno rozpoutala krutou válku. Tito zlosynové ubližovali mnoha nevinným lidem a tím se bavili …..“…a začal své paní vyprávět o dalekých krajích, zlých čarodějích a temných silách, hodných, pracovitých lidech a jejich štěstí, které jim zlý čaroděj záviděl a rozhodl se jim ho vzít. Vyprávěl o velkých bájných zvířatech, o lidech žijících pod zemí a pod vodou, vyprávěl o velké lásce dětí a rodičů, kteří zlým čarodějem od sebe odloučeni, k sobě přilezou na rozedraných kolenou i přes to, že je od sebe dělila obrovská vzdálenost. Jejich láska překoná všechny nástrahy, ale zlý čaroděj se všech málem znovu zmocní. V rozhodující okamžik je však uštknut hned několika zmijemi, které si chystal pro své oběti vězněné pod zemí a když si jednu takovou komůrku prohlížel, nevšiml si, že zde tito jedovatí hadi přezimují. Zlý čaroděj umírá, už mu nepomohlo žádné kouzlo. Rodina se opět shledá a vydává se na cestu domů. ,,To je pěkný příběh“ najednou povídá Gomepsis. „Jestlipak se něco podobného opravdu stalo? ,,Ano stalo. Můj dědeček zažil něco velmi podobného, ale žádné nadpřirozené cestování vzduchem, pod zemí a pod vodou, žádné říše mrtvých i ten konec byl jiný. Jen loupeživí Heletité. Jejich náčelníka bavilo oddělovat od sebe ty lidi, kteří se mají rádi a posílal je jako otroky do různých částí svého kmene. Dědeček byl malý chlapec a jeho tatínek prý před shromážděním toho zlosyna proklel a řekl, že zemře pomalu, ve strašných bolestech a nebude mu pomoci. On se mu smál, ale když sáhnul pro zbraň, aby ho ztrestal, v pouzdře byla také zmije. Asi si tam zalezla kvůli teplu. Zlý náčelník loupeživých Heletitů umíral v strašných bolestech a Heletité ze strachu před tatínkem mého dědečka a celou rodinu propustili. Zpáteční cesta však byla dlouhá, děti byly již zbědované útrapami a nejmladší chlapeček zemřel.“

,,Je nutné Gomepsis, aby jeden člověk nepovyšoval své rozmary nad životy druhých.“ Mladík se na ni podíval, ale jak zjistil, slečna už spala. Snažil se ji svými příběhy obměkčit a probudit v ní toho lepšího člověka. Vždyť nyní, když spí, vypadá tak neškodně a krásně, ba dalo by se říci, že něžně.

 

 

A copak touto dobou dělají v šírých pláních a lesostepích severské divočiny líté šelmy, například vlci, lvi, hyeny či medvědi? Brousí si zuby a drápy ve svých brlozích? Co se s nimi stane, až noc přikryje celou krajinu svým temným hávem? V záři měsíce poběží krajinou, oči jim budou planout v záblescích světla úplňku, jejich rozšířené nozdry bude dráždit pach kořisti a událostí předešlého dne vyrytých do země pachovými stopami na památku včerejška. V krajině nejsou jen velicí lvi s jaguáří kulatou hlavou, ale i velicí medvědi s krátkým čumákem a malým sraženým zadečkem. I když zcela důvěrně mezi námi... relativně malým, slovo relativně bych podtrhnul. Když si támhle v té hromádce kamení najdete lebku obyčejného hnědého medvěda a porovnáte ji s lebkou jeskynního medvěda odněkud ze středu Moravy, zjistíte, že ve skutečnosti nosní kosti medvěda jeskynního určitě nejsou menší než nosní kosti medvěda hnědého. Takže čich medvěda jeskynního patrně nebyl o nic horší, než čich medvěda hnědého. To jen ten zbytek hlavy je tak obrovský. A tak můžeme předpokládat, že zatím co sedíme a pozorujeme jednoho medvěda jeskynního, že i on je obdařen výjimečným čichem a nyní, když nasává vzduch nosem, cítí vše, co se dělo možná plných patnáct, dvacet, ale dokonce i třicet kilometrů odtud. A najednou to přišlo. Úžasná vůně smažících se řízků a pečeného masa. Sliny se okamžitě derou ven, hrdlo naprázdno polyká a představa plného talíře a obrovských voňavých řízků zde ožívá v plné nádheře gurmánské kolosálnosti. Tedy alespoň na naší straně. Ale co medvěd?

Evidentně váhá, je si zřejmě zcela vědom, že je to pach z produkce Homo sapiens a to znamená potíže. Ale rychlý útok na zapomenutý kousek od oběda či večeře, to je něco, co by se mohlo vyplatit. Proto se zdvíhá a míří rovnou za nosem.

Tak a zůstali jsme zde úplně sami. Kolem je tma, protože jsme ve stínu malého, borovicového hájku, jen kdesi vzadu probleskává světlo, odrážející se ze sněhových plání. Když se vydáme ven z bludiště kořenů a větví, brzo najdeme stopy našeho medvěda, jednoho z posledních, co se ještě neuložili k zimnímu spánku. Brzo i on se zahrabe hluboko pod zem do svého zimovištního brlohu. Někteří medvědi dávají přednost přespávání v jeskyních. Není to problém, je to jen a jen jejich výsada. Nikoho zde nepotkají, nikdo jiný zde nebydlí, jen čas od času dojde k jisté události, ale to medvědi nevědí. Změní se počasí, pak zarachotí velká voda a vmete se do podzemních prostor, aby vykonala své dílo zkázy. Chodby samy svým tvarem a spletitostí přispějí a výsledkem je, že se některé části jeskyní časem mění v opravdové medvědí hřbitovy, kde se na sebe vrší kosti medvědů tak hustě a v takovém množství, že se lidem jednou vyplatí těžit tyto kosti pro průmyslové využití.

Zase jsem se zapovídal, jak ten čas letí, medvěd touhle dobou bude už zřejmě obcházet noční tábor krásné Gomepsis a přemýšlet, z které strany do něho vtrhnout, co popadnout a jak se zase rychle ztratit.

 

Takže medvěd přemýšlí, přemýšlí a... konečně na to přišel! Je to snadné. Popadne přece to, co nejvíc voní po řízcích a pečeném mase a pryč. Rozběhl se jako malý tank. Jeho přední vysoké nohy jsou v kontrastu s malinkým zadečkem jak vypůjčené od staršího bratra, ale už nám běží, míjí sáně, dobíhá ke stanu, naráží na jeho stěnu a ta se povážlivě prohýbá.

... a ze stanu vybíhá náš mladík. Zcela evidentně je všechno jinak. To není tábor Gomepsis, ale našeho mladého lovce sobů, který měl kolem tábora signalizační provaz, vzbudil se a nyní s řevem hledá medvěda. Ale medvěd je přední částí těla již ve stanu a druhou venku. Mladík bere oštěp a teď se raději nedívejme. Jinak bychom viděli, jak špička oštěpu proniká zezadu do těla medvěda, břichem do hrudní oblasti a do plic. Bylo to velmi krátké, ale hned bylo jasné, že tento medvěd letos už nepřezimuje. Mladík nadává a nadává, jen stěží vytahuje mrtvolu medvěda pryč ze stanu. Zjišťuje škody na stanu a hledá po okolí náhradní materiál, kterým by vše nějak opravil a mohl zase spát. Medvěda zítra odvleče na nějaké šikovné místo, kde bude tak dlouho, než se udobří duchové medvědů. Jinak by našeho lovce mohla stihnou Bůh ví jaká strašná kletba. Jediná radost, kterou má, je fakt, že je zvíře plné zásob na zimu, a že tedy bude plno medvědího sádla. Konečně se rozhostil klid a náš mladý muž už zase spí. Spí i tábor Gomepsis i sama krásná Gomepsis a tak můžeme spát nyní spokojeně i my.

 

Je ráno? Nebo snad už hluboké dopoledne? Je to možné? Slunce dnes nevyšlo. Tedy vlastně vyšlo, ale není vůbec vidět. Kde může být? Celou širou oblohu, či chcete-li nebeskou klenbu, překryl jeden jediný, souvislý mrak. A co tábor Gomepsis? Zcela evidentně zde není. Je to už řada hodin, kdy se ještě před rozbřeskem vstávalo, umývalo, záchodovalo, převlékalo, balilo, vařilo, povídalo, česalo a čančalo, ale také honilo a nadávalo a bylo zde vůbec velmi protivno. Gomepsis zcela rozespalá, už zase oděná v teplém, zdobeném kožešinovém oděvu s kapucí, sedí ve svých saních, ale dnes ještě neřídí. Řízení se věnuje jeden z mladíků jejího soukromého doprovodu. Ostatní dvoje sáně je následují. Chlapci se domlouvají na trase cesty, protože by dnes měli narazit alespoň na dvoje sobí stáda patřící Katárijům a oni chtějí jet šikovně tak, aby svoje trasy vzájemně spojili a šance na setkání se stala jistotou. Jestliže se divíte, jak se tito lidé domlouvají na dálku přesto, že nemají mobilní telefony a nemohou si zanechat zprávy ani maily, poslouchejte. Stačí, když ten, kdo jede první, zde na sněhu zanechá viditelné stopy, protínající příčně koridor tahu sobů. Ostatní dobře přečtou, jak jsou stopy staré, dovtípí se, co se děje a zařídí se podle toho. Opačně, ten kdo jel prvý a prohledává příčnou cestou zasněžený koridor, brzo zjistí, že je zde prvý a rovněž se tomu přizpůsobí.

Gomepsisin průvod tak takový jeden koridor stop zrovna protínal. Viděli zde stopy sobů, ale bez saní. Viděli i krev a zcela jasně podle stop zjistili, že zde někdo včera lovil divoké soby. Za okamžik už před sebou uviděli osamělý stan u malého hájku, sestávajícího z pár borovic, na kterých byla zřízena provizorní lešení s pověšenými ulovenými soby. Zastavili poblíž saně a Tergapon se šel podívat blíže. Už z dálky volal několika jazyky, kdože zde obývá tato místa, ale nedostávalo se mu odpovědi. Konečně se Tergapon rozhlédnul kolem a uviděl nezřetelnou stopu po tažení něčeho velkého a těžkého a mezi tím množství otisků lidských rukou a nohou promíchaných s medvědími otisky.

,,Něco se tu asi stalo, srazte sáně dohromady a ať je paní uprostřed. Vypadá to, že někoho ze stanu vyvlekl obří medvěd.“

Gomepsis, do té doby ospalá, se při těch slovech najednou probudila.

Tergapon si vzal zbraň a pomalu se vydal po dramatické stopě, sledován očima své výpravy. Za chvíli se ztratil v terénu. Na saních ubíhaly dlouhé minuty plné napětí. Všichni se dívali směrem, kde před chvílí zmizel Tergapon.

 

Daleko odtud a právě tou dobou se probouzel starý Šal Katário. Dopřával si, obletován sloužícími, horkou koupel. To díky desítkám rozpálených kamenů, vhozených do několika věder vody. Jeho staré, revmatické klouby a úpony se trochu uvolnily a poté, co se postupně rozhýbával, mizela jeho noční strnulost a bolesti. Nechal si však raději udělat čaj s přípravkem proti bolesti, protože přece jenom by rád, kdyby šlo všechno rychleji. Starý Katárijec se dnes oblékl sám, sbalil si velkou tašku na výpravy, naplnil ji proviantem a vším podstatným, vzal si plášť a dva toulce, jeden s lukem, druhý s šípy. Katário se díval na toulce s výbavou vrhače oštěpů, které kdysi také používal, ale už je to dlouho. Severské klima mu zničilo zdraví a revma mu pak při metání střel vrhačem uštědřovalo nesnesitelné bolesti. U vrhače je nutné silně a velmi rychle vymrštit projektil, bez ohledu na to, jak sama páka pomůže. Rychlost a sílu střely udává jen a jen rychlost a síla samotné ruky. U šípu je to jiné. Pomalu, velmi pomalu natahujete a pak jen pustíte tětivu. Jak geniální a účinné pro staré pány s revmatem v rukou. Bez luku by člověk nikdy nedobyl sever, protože sever znamená revma a revma znamená problémy. Katárijec neměl obyčejný luk a jeho luk nebyl ani z obyčejného dřeva. Byl to tisový luk, složený z mnoha dílů, zalaminovaný šlachami a navíc i šlachami podélně vyztužený. Protože byl tento luk poměrně dlouhý, šel i dobře natahovat a nebylo často ani nutné ho natahovat po jeho pracovní mez. Jedinou nevýhodou byly delší a tudíž i těžší šípy, ale celkové vlastnosti této zbraně převyšovaly její některé nedostatky a tak si Šal vzal tuto zbraň s velkou důvěrou a jistotou. Vzal si také sněžnice pro jejich lehkost a pro případ, že by letoší první sníh roztál tak rychle, jak napadnul. Nosit totiž na zádech po trávě sněžnice je pořád snadnější, než se zbytečně plahočit s těžkými lyžemi. Šal si sedl na sáně ke svým pastevcům, kteří právě vyráželi do práce. Jel s touto malou skupinkou několika ze svých zaměstnanců na obyčejných saních, ale pod sebe si dal lví kožešinu, aby si přece jenom udržel od ostatních lidí odstup, který, jak věřil, byl plně přirozený a plně zasloužený.

Šal věřil, jak ostatně všichni Katárijové, že je předurčen žít v pohodlí, protože je lepší než ostatní, jelikož si to právě oni spravedlivě zaslouží. Katárijové věří, že mají zázračnou schopnost starat se o lidi, rozdělovat práci a vládnout jim. Důkazem pro jejich tvrzení byly předměty, které dokázali shromáždit jen oni, a které také vznikly mnohdy jen a jen kvůli nim samým a jim podobným.

 

 

 

Starý Šal, někdy zvaný i Katário, už seděl na velkých saních, vítr mu čechral bílé vlasy a on mhouřil oči, dívaje se kupředu na cestu. Pak si ale raději natáhnul sněžné brýle jen s malými škvírkami pro oči. Šal se jednou rukou držel střední vodící tyče saní a druhou rukou spodní boční tyče, na které jsou upevněny popruhy pro sezení a náklad. Sledoval krajinu a po hodině jízdy začal pátravým pohledem hledat známky přítomnosti malého tábora. Brzo je našel. Bylo to snadné, kouř stoupal vysoko k obloze a jeho hustota prozrazovala, že se zde udí o sto šest. Pastevci přibrzdili, on vyskočil a sáně tažené množstvím sobů letěly lesostepí dál někam k velké tundře. Šal sledoval kouř, který se vznášel ve vzduchu a obcházel kopec, za nímž tušil tábor. ,,Jaká to vzácná návštěva,“ ozvali se místní, sotva starého Katárijce spatřili. Dobře už věděli, koho hledá. Bylo to vždy stejné. Šlo se trochu stranou, kde bydlel tmavý, vousatý muž, žijící se svými dvěma dcerami. Byl to Imebirejec, muž s podivnou minulostí a starobylého rodu, který si zakládal na svém původu a na nesmírné vzdělanosti, které se mu díky tajným učením dostalo. Imebirijové před dlouhou řadou tisíciletí ochutnali teplého počasí a všech jeho výhod. Začali sami vysazovat rákos tam, kde předtím nebyl, rozšiřovali pomalu tekoucí a stojaté vody rozebíráním břehů a tak disponovali bohatstvím sušené namleté mouky z kořene rákosu a orobince, která se dala skladovat. Dokonce podnikali i válečné výpravy. Obsadili velká území, kterým vládli a jako daň vybírali mouku a různý proviant. Jejich území se rychle zvětšovalo, počet obyvatel rostl a tak Imebirejové ostatním brzo zakázali vlastnit zbraně a snažili se je držet jen u nesmírně nejistého a otrocky vyčerpávajícího zemědělství. Imebiriové tak získali velice cenné informace o tom, jak vládnout, o hospodářství, vojenství, politice, mytologii a o lidech. Rychle se vzmáhající říše však doslova přes noc zmizela. Prudce se ochladilo, země promrzla, stromy spálil mráz a vodu pokryl led. Vegetační období se zkrátilo a nebylo moci, která by mohla sílu přírody překonat. Zbyl jen lov a beze zbraně se lovit nedá. Zkuste pak vnucovat své představy o posluhování vám vyzbrojenému člověku, zvyklému zabíjet. To nejde. Můžete ho zabít, okrást ho, tu a tam zotročit, ale ne na trvalo jej ovládnout. Sice prý Imebirijové zpočátku nutili své poddané lovit jen sítěmi, oky a jinými pastmi, ale mráz rychle změnil nejen krajinu, ale i lidi. Už je nebylo možné držet dlouhodobě na jediném místě, alespoň na čas lidé museli změnit loviště, nebo alespoň část z nich musela za zvěří na řadu měsíců jinam. Imebirijové už na jejich kontrolu nestačili a brzo je nikdo nebral vážně. Lidé si však ponechali ve svých zvycích jak trvalá sídliště, tak hojné užívání pastí a i svůj um vytěžit maximum z toho mála, co příroda a podmínky nabízely. Poslední nepočetní Imebirijové žili na malých územích severovýchodní Moravy a věnovali se lovu koní, životu na pláních, příležitostnému obchodu a hlavně udržováním svých prastarých tradic.

Zdejší zapomenutý a ojedinělý Imebirij se jmenoval Kanah, což údajně znamenalo skála.

Už s úsměvem a pevným stiskem ruky vítal Kanah Šala.

,,Co přivádí tak vzácnou návštěvu do mého skromného živobytí?“ Ale už na první pohled bylo jasné, že stan i místo před stanem skrývá velmi starobylé kusy výbavy. Nádherné torny, krabice a tašky z velmi lehkých, velmi odolných, ale i neobyčejně umně zpracovaných materiálů. Šal si uvědomil, že přes všechen svůj luxus má jeho - Šalova výzdoba - určitou roztříštěnost stylů. Tady však všechno bylo sjednoceno jediným duchem a jediným stylem. Závistivě pomrkával po vybavení, ale i po Kanahových dívkách, které jej bez poznámek a průpovídek obsluhovaly.

 

,,Potřebuji radu,“ přiznal se Šal poté, co z malého vaku vyndal malinkou, velmi pracně splétanou skříněčku, nebo spíš pouzdro. Kanahovi zajiskřilo v očích a přijal nabízený dar. Zatímco oba popíjeli čaj, Šal se zeptal Kanaha, zda neví o někom, kdo by místo jeho nedávno zemřelého syna vedl obchodní výpravu na jihovýchod. ,,Uvažoval jsem i o tobě, milý příteli. Jsi stále silný, tvůj vlas i vous jsou stále černé jako peří havrana a přitom máš nesmírný obchodní talent.“ Kanah byl nabídkou zaskočen, znamenalo by to opustit různé teoretické řečičky a skutečně poroučet lidem na výpravě, skutečně jimi manipulovat a skutečně je motivovat a povzbuzovat. To nebylo nic pro něj. Doba imebirijské nadvlády byla dlouhá tisíciletí pryč a Imebirijci rozprášení po celé Evropě si žijí dnes spíše každý sám za sebe, jen s malým příležitostným obchodem. Na druhé straně by to mohla být příležitost získat nějaký majetek navíc. Kanah zmlkl a usilovně přemýšlel.

Vždy Šalovi radil, že vůdce kupecké výpravy musí uzavírat takové obchody, které budou výhodné pro všechny strany. Takže on sám bude muset při obchodování myslet nejen na svůj zisk, ale i na zisk Katáriů. Starost navíc…. ale i prostředky navíc a k tomu se mu nabízí cesta na jih až k moři. Začal uvažovat, že by mohl navštěvovat i jiné Imebirijce a od nich získávat informace užitečné k obchodu, a že by to mohl být nakonec výhodný obchod pro všechny. Takový obchod je dobrý a je i důvodem obchodu příštího. A Imebirijci dnes už o zítřku uvažují.

Odpoledne Šal vyrazil na zpáteční cestu. Spokojeně si mnul ruce a hledal místo, kudy by se nyní měli vracet někteří z jeho pastevců. Do půl hodinky už seděl na ujíždějících saních, zabalen do kožešinového pláště a měl na tváři velmi spokojený výraz.

 

Ale vraťme se k Tergaponovi a krásné Gomepsis. Opustili jsme je, když Tergapon sledoval stopy zápasu člověka s medvědem. Tyto podivné stopy jej zavedly až k mladíkovi, který právě stáhl sám medvěda z kůže a jeho kožich začal čistit, zatímco tělo medvěda se bude několik dní loučit se svoji duší a musí zůstat do určitého rituálu nedotčeno. Medvědí kožešina však bude sloužit svému novému majiteli podstatně dříve. Tergapon vysvětlil mladíkovi celou situaci a sdělil mu také, že v průvodu je také jedna velmi vznešená paní, kterou by měl mladík co nejuctivěji pozdravit a pohostit ji. Mladík se evidentně s něčím takovým setkal poprvé. Vyrůstal jen mezi lovci a přesto, že i někteří lovci si byli rovnější než druzí, taková šlechta, která se nechává opečovávat, byla pro něj evidentně novinkou, na kterou byl zvědav.

 

A tak se poprvé uviděli ON a ONA. Jejich pohledy se střetly, v jejich očích to zajiskřilo, žaludky se stáhly, hrdla nemohla vydat jediný hlásek. Zírali tu na sebe, ON hnědovlasý, štíhlý, silný a vysoký s medvědí kožešinou v ruce, s oděvem zdobeným liščími ohony, horizontálně v řadách našitými na tmavý podklad oděvu, jež měl srst dovnitř.

ONA krásná, výrazná, jemná i energická zároveň. Její pečlivě učesané vlasy měly na sobě několik pletených ozdob a dodávaly ji dojem nevšední péče a bohatosti. Její výrazné oči svítily světlou modří na tmavé tváři. Ačkoli kolem všichni mluvili a něco vysvětlovali, pro NĚ neexistoval žádný vnější svět, nic nevnímali, nic než jen jeden druhého.

 

Ostatní si povídají, prohlížejí kůži medvěda, pozorují mladého lovce, ale i svoji trapitelku a sledují její proměnu a zakletí. Člověk se najednou mění, stává se někým jiným a naopak svět kolem vidí jinýma očima a posuzuje jinou hlavou. Samozřejmě, že by se velice šikovný lovec a charakterní muž nikdy neskamarádil s rozmazleným namyšlencem, ale pokud jde o lásku, vše je jinak a vše je možné. Ani ona by se nikdy nechtěla sblížit s někým neurozeným a nebohatým. Možná, že on ani nepochopil její společenské postavení, byla to pro něj jen mladá neobyčejně krásná a zajímavá dívka na sáních.

Vzal kožešinu, přistoupil k ní, sundal z ní její plášť a přehodil přes ni nový, nádherný plášť z medvěda. Pokud jej dívka neodmítne a nevrátí, může toto přijetí takového daru považovat pomalu i za zasnoubení. Především tehdy, pokud už nějaký plášť sama na sobě měla. Kdyby žádný neměla a dostala by plášť, mohlo by to být považováno jako dar chudým a nemajetným. To by nemělo pak žádnou závaznost. I když ti, co mají nadbytek a rozdávají majetek dokonce do té míry, že sami mají jeden oděv jeden plášť a skromný uzlík věcí, ti bývají nejčastěji voleni za náčelníky. Ale tak je tomu v obrovském světě lovců severu. Jinde v jiných národech zase mají svou šlechtu, která sice majetek také rozdává, ale předvádí se s ním a dokonce dokazuje, jak ho má dost a jak jí na něm nezáleží a při velkých hostinách jej dokonce rozbíjí.

Všude znamená jedno a to samé gesto trochu něco jiného. Tergapon si vysvětlil předání teplého kožichu jako ,,Nebuď tak chladná a studená! Nestůj stále na jednom místě, zahřej se, otevři se žij s námi.“ Pro Tergapona, který pocházel až odkudsi z temperamentního jihu, to znamenalo jediné. ,,Bude se dnes slavit a tančit!“ radostně vykřikl. Seskočil z kamenné plošiny a začal vybalovat. Jeho severští přátelé byli pravda podstatně rezervovanější, ale jeho nadšením a proměnou své paní v solný sloup se také nechali strhnout a jali se hledat parádní oděvy a ozdoby. A to už jeden chlapec držel bubínek, na který okamžitě začal vyťukával rytmus posledního hitu, který si všichni mladí předávali od tábora k táboru tisíce kilometrů, napříč celou Evropou. Tergapon tak měl najednou vlasy v jednom copu, obličej natřený z půlky na bílo, píšťalku a už tančil v plátěné barevné haleně pošité třásněmi, na jejichž koncích byly dřevené a kostěné kuličky, které do sebe vzájemně narážely a vyluzovaly chřastivé, rytmické zvuky. Mladý lovec si uvědomil, že drží neznámou dívku za ruce, rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že se chystá taneční chvilka. Gomepsis se usmívá a povídá si s lovcem, žertuje, sama si vybírá taneční šaty a ozdoby, lovec dává nad oheň sobí maso a rozpaluje množství kamenů, aby je pak vyházel na hromadu, do které dá jedlé vnitřnosti sobů, vše zahází větvemi a přikryje starou kůží. Za hodinu, dvě bude pochoutka na světě, mladí vybalí mouku, nařežou vnitřnosti a malé kousky špeku a vmíchají je do těsta a z toho všeho upečou placaté chleby. Lovec se umyl v potoce a také se převlékl do čistého. Červenou barvou si pomaloval obličej, černou nakreslil linie symbolizující valící se jarní vodu a vytáhl veliký buben s plným dnem, který ohromě duní, takže zvuky vám prochází celým tělem skrz naskrz. Mladí lidé si povídají, jí spolu, dívají se na sebe. Pro takovou přestávku v jejich životě bylo už na čase, jinak kdo ví, co by se stalo. Gomepsis sedí u ohně s mladým lovcem a pokud si nevypráví, dívají se jeden druhému do očí a u toho poslouchají Tergaponovi písně a melodie, kterým ostatní vytleskávají a vyzpívávají refrény. Mluví se v těch dávných písních o Duchu lásky, který má sílu měnit lidi, povznášet je, dávat jim sílu a smysl života a o tom, jak velké věci se v životě stávají. A Tergapon znal mnoho písní oslavujících život.

 

 

 

 

 

 

 

 

ZEMĚ  KATÁRIŮ

 

 

,,A daroval jim stvořitel celou zemi, aby na ní hospodařili. Osadil ji lidem, aby jim sloužil a pracoval pro ně tak, že jim bude přinášet bohatství. Proto nenamohou svoji ruku a neunaví svoji nohu, jejich kůže neokusí chladu, ani potu. Budou hodovat na vybraných pokrmech, popíjet lahodné nápoje a odpočívat v příjemném plynutí času zahrnuti pozorností svých služebníků.“

Příslib stvořitele, legendy O stvoření, Katáriové kolem roku 26 800 před námi.

 

 

A jsme zase na úplně jiné straně území Katáriů a naskýtá se nám obraz tábora profesionálních bojovníků v čele s nezapomenutelnou postavičkou drobného Rifoa. Zrovna cvičí plížení ve sněhu, zahaleni do bílých vlčích kožešin, či bílých plášťů sešitých ze zaječích zimních kožíšků. Katário vše předvádí a pak bojovníky sleduje sám z místa pozice fiktivního protivníka, nadává a vydává povely jako ,,Schovej ten zadek!“ „Nemel sebou!“ ,,Přitiskni se víc k zemi!“ Bojovníci sledují své plížící se kolegy a poté si cvičí střelbu z luku, který je vodorovně nakloněn.

,,To je moc pěkné! Vážně vám to skvěle jde!“ ozvalo se z protějšího svahu.

Nebyl tam nikdo jiný, než Mrakovou nemocí stižený Katárijec zvaný Bláznivý. Zcela evidentně byl zrovna plný neuvěřitelného optimismu a vysoká hladina serotoninu mu dávala pocit, že není nic, co by nedokázal. Měl veliké plány a i on chtěl jet s velkou obchodní výpravou na jih, aby si vylepšil finanční profit. ,,Tak co? Už víš, starý brachu, že co nevidět bude velká výprava za obchodem?“ optal se Bláznivý Rifoa. ,,To je pro mne novinka, ale bylo načase!“ odpověděl mu stařeček Rifo hodně nahlas na druhý kopec.

,,To znamená hoši, že někteří z vás budou dělat doprovod karavaně a dostanou se tak do vzdálených exotických krajů,“ obrátil se na své muže Rifo.

To bylo něco, kvůli čemu sem někteří nastoupili do služby a tak se nyní zvedli, aby se dobrovolně přihlásili na výpravu. Rifo dovedl šikovně vybírat lidi, dokázal je motivovat, ale dokázal také už motivované lidi dál podporovat a dál u nich držet zájem. To řada vedoucích a nadřízených nedovede, buďto takové lidi příliš zahltí a znechutí jim jejich plány, nebo často nadřízený ignoruje přání druhých a prosazuje raději vlastní představu, protože pak má pocit vlastní důležitosti a opájí se chutí moci. Rifo věděl, že nikdy nic takového nefunguje lépe, než když se posilují věci přirozené. Lidé jsou pak spokojení a i jen malá skupina s malými prostředky pak dokáže udělat velké věci. Rifo nemá žádnou velkou armádu, proboha, kdo by ji živil? Má jen několik málo chlapců, které dobře zná a oni znají jeho. Přes jeho komický vzhled a drobnou postavu, každý z nově příchozích rychle pozná Rifovy neuvěřitelné znalosti krajiny, přežití, taktiky boje, ale pozná i způsob jeho velení a vztahu k lidem, po niž něco chce. Říká se, že kdo je vybrán do této malé armády, stává se pak velice často doma ve svém kmeni a ve své skupině náčelníkem. Ani jim neřekl, že toho nebo toho schvaluje, jen šel mezi ně a ty co byli nadšeně vpředu chytil za ramena. ,,Tak se chlapci půjdeme sbalit, co říkáte?“

,,Hlavně, Sidao, když půjde do tuhého, tak jednej a to s úsměvem, vírou a optimismem. Jedno dobré slovo je stokrát víc, než deset ran do břicha. Rozuměj mi, válečný výcvik je něco, co vám dává postoj k jednání. Ale nevyhrožujte, jen nabízejte rozumná a oboustranně přijatelná řešení. Vraťte se mi všichni!“ To hovořil k velice rozumnému chlapci s hlubokým, uklidňujícím hlasem a náramným darem mluvit. Rozený mírový a obchodní vyjednávač. Pak se Rifo obrátil na nejhorlivějšího válečníka Tanaku, který chtěl také na výpravu. ,,Prosím tě, chlapče, budeš velitelem pro lov a velitelem pro průzkum a jestli k něčemu škaredému opravdu dojde, tak jsou životy všech v tvých rukou.“

,,Největším nepřítelem teď není někdo cizí, ale možná rivalita mezi velitelem pro cestu Sidaem a Tanakou. O všem se spolu raďte a důvěřujte si. Každý den bude velet Tanaka i Sidao. Každý za svým úkolem.“  Pak se Rifo odvrátil a šel se projít kamsi na druhou stranu. Bylo mu chlapců určitým způsobem líto, tak se šel uklidnit. I jeho syn zahynul spolu se synem Šala na podobné výpravě docela nedávno. Tak dlouho se nikdy nic obchodníkům nestalo, lidé si jich vážili a neštěstí, které je zastihlo, bylo podle něj možné snadno odvrátit vyjednáváním. Jen mít vůli stanovit přijatelné řešení ke spokojenosti obou stran. Někdy bývá nejlepší požádat o ochranu a tím zaúkolovat druhou stranu. Ta se pak vrhne na nový úkol, lidé se blíže seznámí a vše se v dobré obrátí. Bláznivý byl tehdy na té výpravě také, dokonce asi ví nejvíce, ale když začne vzpomínat, upadne do depresí a dny jen leží na posteli, dívá se do stropu a nechce se mu žít. Asi znovu půjde i Bláznivý na výpravu na jih. Jak bude slunce a svitu přibývat, stane se velmi sebevědomým a veselým člověkem a nebude přátelštějšího společníka, který by svým optimismem ostatní povzbuzoval.

 

 

Tergapon už spal a spal snad už celý malý tábor jen ON a ONA spolu seděli ve stanu a povídali si, držíc se za ruce a hledíc si do očí. ,,Tak tohle spací oblečení jsem dostala od maminky, ta nebyla z Katáriů a ráda pracovala a tak mi sešila pruhy různobarevných látek do košile,“ vyprávěla mladíkovi Gomepsis. ,,Otec se na ni za to zlobil, protože nechtěl, aby pracovala a také nechtěl, aby mne maminka učila pracovat. Nedlouho poté maminka zemřela a tak stále nosím na noc tohle oblečení. Je to, jakoby mi maminka byla blíž. Materiál je však příliš jemný a začal se trhat. Já bych ji však nikdy nevyhodila a tak si ji potajmu spravuji sama. Jsem tak vždycky blíže mamince.“ ,,Myslím, že naše světy jsou velmi rozdílné, ale přitom velmi podobné a rozdíly překlenutelné,“ zamyslel se mladík. 

,,A když věci nepůjdou, tak jak chceme, utečeme spolu někam za Alpy, někam daleko k moři, kde je i v zimně teplo a sníh ani zloba lidí nás nedoženou,“ dodala úplně jiná, úplně nová Gomepsis, které se svět přeskládal podle hodnot, které jí roky předkládal pohádkář a jak ji vychovávala tajně její maminka.

,,Mohl bych zkusit obchodovat a žít s vámi,“ dodal lovec. ,,To nepůjde, musel bys začít od ničeho, roky by ses učil a učil a nikam by to nevedlo. Kanah z Imebiriů, který vyučuje mého otce, říká - obyčejným lidem je odměnou pochvala, něco malé zábavy a hodně velké naděje, nám ať odměnou je majetek, moc a sláva. Podívej se a to nás také učí Kanah, představ si, že každý by chtěl ulovit zubra pijícího u pramene mamutí řeky. Je tam však jen jeden zubr a jen jeden člověk jej může ulovit. Ostatní a těch je naprostá většina, ho už neuloví. Jde o to, že když chceš po lidech, aby ti sloužili a poslouchali tě, musíš každému z nich nabízet jasnou a přesvědčivou vizi jeho úspěchu a naději, že to bude on, kdo toho zubra získá. Ty se nemůžeš vypracovat sám. Sám můžeš v lese najít hlínu, barvy, suroviny pro nástroje, můžeš se sám v lese povýšit na úspěšného a bohatého člověka jen svýma rukama a svým vlastním rozhodnutím, ale ve světě lidí obchodu, zaměstnanců a zaměstnavatelů o tvém úspěchu budou rozhodovat jiní a všichni stejného zubra ulovit nemohou.“

,,Asi máš pravdu, ale byl jsem vychován k přímému jednání, přímým otázkám a čitelnému chování a měli bychom tedy prvně zkusit všechno podle pravidel.“ ,,To je zbytečné, ty ten můj svět neznáš.“ ,,A znáš ty ten můj?“ mladý lovec srovnával stylové vybavení dívčiny jurty s jeho skromně, i když krásně vybaveným stanem. Také sáně byly odlišné. Všechno bylo tak jiné. Všechno, co se mu zpočátku zdálo tak čarovné a nádherné, začalo se mu najednou jevit nebezpečně cizí a vzdálené.

 

Gomepsis odjela za svými služebními záležitostmi, protože musela dohlížet na spoustu věcí. Určitě se změnila, byla jiná. Hlavně zmatená. Chvílemi se chovala panovačně jako ta stará, k vyššímu bytí vyvolená Gomepsis, jindy zas byla překvapivě vlídná. Pustila se dokonce i do obyčejných prací, to ale pod hrozbou, že nikdo o tom nesmí nikde nic říct! Přišla noc, Gomepsis zase leží ve své jurtě a přemýšlí nad mladým lovcem. Byl tak nádherný, jiný, byl tak něčím uklidňující a tak pomilování hodný, že na něj musela stále myslet. Už aby se zase setkali. Tentokrát spala v noční košili od maminky na medvědí kůži od lovce a zakryla se pižmoní přikrývkou, kterou jí kdysi daroval její bratr. Zamyslela se. Věci mohou mít různou hodnotu, ale asi také podle toho, jakou hodnotu má duše různých lidí a také podle toho, s kým jsou ty věci spojeny. Pro dítě může mít tenhle červený, malý, sešitý mamut velkou hodnotu jako nápadná, atraktivně červeně zbarvená hračka, ale pro znalého obchodníka je to velice cenné, ručně vyráběné zboží, přivezené až z Kandaháru, za něž se dá utržit zase spousta jiného zboží. Mohla by se dívat kolem sebe a oceňovat zboží podle exotického původu, pracnosti výroby a náročnosti cesty, kterou zboží urazilo, ale také může být pro ni věc hodnotná podle toho, co cítí k lidem, se kterými jsou ony věci spjaté. Najednou se otevřel vchod do stanu a dovnitř vklouzla cizí hlava s otázkou ,, Slečno? Chcete pohádku?“

 

  

Touto dobou už hodně daleko spí mladý lovec… spí v malém, přenosném rukávu přímo na saních. Jeho maličké sáně netáhne žádný sob. Sob se nedá jen tak ochočit, na to musí být kouzla. Gátové je neznají a mladík zvaný Lovec je také nezná a je rád, že je nezná. Chce být svobodný a tak si tahá své sáněčky sám, nebo někdy pomocí vlčků. Takže zatímco se jiný vezl, on celý zbytek dne tahal naložené sáně a převážel zásoby do svého zimního obydlí. Maso ze sobů nařezal, nakrájel a už je také z části zmrzlé a z části vyuzené. Stejně tak medvědí maso. Rozhodil pasti všude kolem od lesa, přes křovinatou tundru až po stále ještě nezamrzlé potoky a teď upracován a utahán leží a usíná.

Zdá se mu, jak přišel k potoku pro pasti, ale vodní hladina přes noc zmrzla a jak se ji snažil marně rozbít. Najednou se zespodu pod ledem objevila obrovská lidská hlava podzemního Ducha Terenquí Anquilona. To se ale mladík vylekal. Se sevřeným srdcem prudce couvnul dozadu.

A skutečně sebou na posteli hází, jakoby jej honila noční můra.

 

 

 

 

 

 

 

 

VÝPRAVA

 

 

A tehdy Kaitós sledoval let ptáka, studoval jeho peří i tvar křídel a ze dřeva vyřezával malá křidélka. Křídla umístil proti sobě jako u rotační vrhací tyče. Když hodil, tyč nepadala k zemi, ale letěla rovně dál a dál. Kaitós tak vymyslel okřídlenou ptačí zbraň. Lovil s ní ptáky a malou zvěř, která si před ním nikdy už nebyla jistá. Jednou jej vyzval jeho dávný nepřítel na souboj a pomalován válečnými barvami na obličeji, štítu i odění, usiloval mu o život. Kaitós na něj vrhnul ptačí křídla, vyrobená z mamutího klu. Měla svou váhu a nesmírnou rychlost. Udeřila silou běžícího mamuta, jehož duch ve zbrani sídlil. Nepřítel neměl šanci. Nevěděl, zda si krýt hlavu, nohy, ruce, či se smát takové zbrani. S puklou hlavou se kácí k zemi. Navěky ať je oslavován ten, který dal zbraním křídla ptáků.

 

Severní nejstarší Gátové, Mýtický příběh lovce, kolem roku 31 000 před námi.  

 

 

Jak už tu bývá zvykem, vždy, když nahlédneme, jak se odvíjí osudy jedněch našich známých, honem se přeneseme k dalším, aby nám nic z dávného příběhu neuniklo. A stejně je tomu i nyní. Vracíme se, kam jinam, než ke starému Šalovi, který organizuje kupeckou výpravu pro nové zboží.

Nadávající a rozhněvaný Šal Katário nechává přitáhnout malé lehké sáně a poměrně velké, asi čtyřmístné lodě. Nejsou potažené impregnovanou kůží, jejich trup je sešit z velkých plátů kůry břízy, proto jsou daleko lehčí. Nyní se lodě naloží na maličké sáně, přiváží se a do lodí, tedy do jejich středu, se dají zásoby a výbava na cestu a drobné malé zboží, které je na jihu ceněno.

 

Ale i tak zde vidíme hromadu kožešin od ledních lišek, březový olej, drobné předměty ze slonoviny. Šal přidává ze zásob také hromady krakovského silicitu, aby si mohl koupit průchod a pomoc i těch nejbližších jižnějších sousedů. Sobi jsou zapřaženi jen na prvých pár desítek kilometrů, výpravu jako tahouni podporují především vlčci a lidé. Je-li zásoba masa, není pro psy třeba hledat pastviny a to výpravě plně vyhovuje. Psů však není mnoho a tak je nutné často sesednout a také tlačit, nebo alespoň jít vedle saní.

Ale výprava ještě nevyrazila, čeká se na Kanaha a Teneku. I oni si přinesou své sáně, lodě, zboží a výstroj. Teneka má na starosti i malou zbrojnici, která se rozdělí po malých částech na jednotlivé lodě. Teneka nechce riskovat a vše vézt na jediné lodi. Kdyby o ni náhodou přišli, ocitli by se beze zbraní. I Gomepsis si přinesla své, dlouho shromažďované zboží, které bude posílat na výměnu na jih. Dřív by strašně ráda jela na výpravu, ale nyní chce být nablízku svému Lovci.

Velká výprava se shromáždila. Večer je vše sbaleno, mladí muži, kteří ještě nebyli tak daleko si opakují cizí jazyky, zkoušejí mezi sebou mluvit řeči Šepů, Metarijánů, Katerejců, Ponahů, Zakarachů a Trajgonů. Venku se chystá velký oheň, začíná krátká oslava spojená s obřadem smíření před dlouhou cestou. Pak jdou všichni spát a ráno, ještě za úplného šera, vidíme, jak jsou všichni již oblečení a vyrážejí na cestu. Sáně se odlepují ze svých míst, pomalu se rozjíždí, lidé tlačí, psi táhnou, od tlam jim odletují bílé chomáče páry, svaly se napínají a za malou chvíli se celá výprava rozletí po rovině ve vyježděných kolejích velkou rychlostí. Už všichni sedí, jen psi běží po svých vedle saní a kolem sviští mrazivý vzduch. Další velká slavná obchodní výprava vážených Katáriů právě začala.

 

Gomepsis se dívá za odjíždějící výpravou, její oči jsou mokré, takto se minule loučila se svým bratrem. Ale pak se přemohla a rozhodla se tomu nepoddávat.

,,Jedeme!“ přikázala rázně. ,,Zkontrolujeme cesty na východě, jestli jsou průjezdné, zajedeme až k Imebirijům a obdarujeme je, abychom mohli v klidu využívat i jejich území pro průjezd.“ ,,A cestou se stavíme i u Lovce?“ zeptala se jedna z dívek jejího doprovodu. ,,Potom ti nic není!“ najednou, jakoby se Gomepsis polekala sama sebe, své příkrosti a zloby. ,,Promiň, snad, pokud ho vystopujeme,“ snažila se tak zmírnit vztek a emoce, které jí cloumaly, začala se celá chvět, všeho nechala a utekla se do jedné, nyní opuštěné jurty. Tam se naplno rozplakala a stále dokola opakovala jednu větu, které nebylo slova rozumět.  Za půl hodiny vylezla ven nasadila si sluneční sněhové brýle, aby jí nebylo vidět do očí, sedla si ve svých saních přímo k řízení dopředu a začala volat na své soby, které ji pochopitelně někdo předtím zapřáhl. Pobízela je dlouhou tyčí, aby se dali do pohybu. Ostatní sáně snad ani nebyly naloženy zásobami a její lidé sebou museli hodit. Vypadali při tom groteskně jako v nějakém starém němém filmu. Vše muselo být uděláno ve zlomku okamžiku. Výprava už se celá dala do pohybu, ale zatímco Gomepsis se hlavou honily gigantické bouře emocí, které ji ovládaly, ostatní spíš mysleli na to, co kde zapomněli a co budou dělat, když zjistí, že nemají celé vybavení.

 

 Gomepsis zajela prvně k Imebirijům. Vešla do zimní jurty Kanaha, kde byly i jeho dvě dcery, které zrovna věšely tenké plátky sobího masa nad ohniště vysoko ke stropu, aby se dobře vyudily. Dívky naopak jiné, už krásně vyuzené maso sundaly, aby je mohly nabídnout návštěvě. Evidentně se dobře znaly, takže se rychle uvítaly a spustily na sebe vzájemně spoustu slov. Mluvily snad všechny tři současně, vůbec jim nebylo rozumět, navíc všechny mluvily imebirijsky. Zatím venku čekající družina zjišťovala, co doma zapomněla. Muži doprovodu postupně bledli a přestali mluvit. Jejich paní bude bezmezně vyvádět. Zapomněli naložit její velkou cestovní jurtu.

 

„O čem si to tam povídají?“ ptali se mladí po chvíli jednoho ze svých, který seděl nejblíž Kanahově jurtě a znal dobře imebirijsky. Ten vstal, šel blíže k zaražené skupině mladých lidí a pak pomalu a tiše procedil mezi zuby ,,syn Kanaha měl jít sloužit v armádě Katáriů a když mu včera otec odjel pryč, sbalil si své věci a odjel také pryč. Zcela jasně do armády nechtěl, utekl. A neutekl jen tak za nejbližší smrk. Pojede až kolem Alp, pořád na západ a pak na jih moc a moc dní. Bude si žít v teple u moře u lidí, co malují po stěnách v nepřístupných jeskyních. Pojede možná i dál, až na Pyrenejský poloostrov. Tam má Kanahova rodina nějakého příbuzného.

Je to prý ostuda, že syn Kanaha utekl, ale sloužit pod někým je také pro nejmladší, svobodomyslnou generaci Imebirijců nepřijatelné. Kanahův syn se nechtěl odloučit od rodiny, ale také nechtěl poslouchat něčí nesmyslné řvaní a povely.“ Všechny dívky se rozplakaly, objímaly se, utěšovaly, Gomepsis pak něco křičela a rázně vyrazila ven. Nasadila si znovu brýle a ona i její průvod zamířili ještě před večerem do tundry. Tady sledovali stopy saní a nohou, až našly pěší stopy, za kterými někdo vlekl menší plné sáně. Rychle se vydali po stopě a za půl hodinky, zrovna když se začalo stmívat, uviděli v dáli před sebou malý ohýnek. Ještě půl hodinky a byli v Lovcově táboře.

Snad by se mělo dodat, že mladíkovi z kmene národa Gátů se začalo říkat Lovec tak běžně, že mu to od nynějška zůstane jako jeho jméno.

 

Gomepsis se vrhla k nohám Lovce na zem a s pláčem na něho spustila v imebirijštině kupu proseb a zapřísahání. Nyní si však uvědomila, že jí možná nerozumí, málo kdo umí imebirijsky. Vrátila se ke zdejší gátštině a opakovala mu svoji prosbu ,,prosím tě, pomoz mi, vydej se za jedním mladíkem, ať se vrátí! Utekl a míří daleko do světa až na druhou stranu Evropy, až na konec světa! Prosím, prosím! Kdo jiný, než stopař jako ty jej najde a přivede sestrám zpátky!“ ,,Prosím! Prosím!“ ležela a plakala před ním, před celou skupinou svých lidí a bylo jí to úplně jedno. Její svět se rozpadal. Zemřela jí matka i bratr, s otcem si nikdy nerozuměla a přítel z dětských let utekl na kraj světa.

 

,,To nepůjde,“ Lovcova tvář, celá pomalována černými a červenými znaky, vypadá hrůzně. ,,Musím vyřídit jednu záležitost, o které nesmím mluvit. Moc mě to mrzí, ale dal jsem slib a navíc je to nyní i má prvořadá povinnost.“ Lovec se napřímil, jeho dlouhé tělo bylo také pomalované a oděné jen kalhotami a pláštěm. Za ním stály malinké sáněčky, stará loď, malý skládací rukáv na spaní, zbraně a pomalovaný záhadný balík. ,,To , cos mi to udělal? To přece nemůžeš…..“ opakovala jako bez ducha Gomepsis a její doprovod ji odváděl z místa. ,,On nemůže, copak jsi neviděla jeho malování? Je s ním smrt, doprovází někoho mrtvého na dalekou cestu. Až spočinou kosti zemřelého v jeho domovině, pak se vrátí a vše ti řekne, ale teď o tom nesmí mluvit.“ Někdo z jejího doprovodu zasvěceně komentoval situaci. Gomepsis snad ani neposlouchala, jen se dívala před sebe, plakala a špatně dýchala a potichu stále ze sebe vrážela ,,on ho nechal odejít… jak to mně mohl udělat… on ho nechal odejít... chápete to… on ho….“

Mladí rozdělali tábor a rozbalili Gomepsisin rukáv na spaní. Ale než všechno zařídili, chvíli to trvalo. Dívají se, volají, ale Gomepsis nikde. Tergapon ji šel hledat, nenašel však žádné stopy. Mezi tím vším vítr zesílil a začalo hustě sněžit. Tergapon se vrátil a rozhlédl se kolem sebe ,,Doprčic! Máme tu jiný problém, začíná sněhová bouře. Všechno zajistit, srazte sáně! Je tu vichřice!“

Gomepsis má naději, jedině když oni přežijí a půjdou ji pak hledat. Tergapon ještě zjišťoval, co má všechno jejich madam na sobě a s úlevou zjistil, že její oděv jí zajistí několikadenní přežití i v těch nejzběsilejších dnech.

Gomepsis šla původně na záchod, pak se rozhodla, že se sama projde. ,,Být sama to není tak hrozné, je to naopak krásné a konečně, nejsem sama. Jsou tu mé myšlenky a mohu se jim věnovat,“ šla a šla přemýšlela a vyplakávala se, až zjistila, že zašla už moc daleko a její o ni budou mít strach. Otočila se, ale nechtělo se jí vracet, tam jsou problémy. Měla hned utéct s Lovcem někam daleko, kde je nikdo nezná, někam k Pyrenejím, k teplému moři, plážím, koupání a Slunci. Do míst, kde si lidé nedělají takové starosti, jsou otevřenější a veselejší. „Tam utekl syn Kanaha, tam mu bude dobře,“ zamyslela se a sedla si do velkého dolíku na zem. Chvíli tady mlčela, dívala se do jednoho místa a pak kolem sebe a u toho se pohupovala sem a tam a sem a tam.

Najednou ji do reality probrala vichřice! A jaká! Teď určitě netrefí nazpátek. Nasadila si brýle a kapuci, utáhla řemínky oděvu, zavázala horní otvory rukavic a uchopila krátkou, ulomenou větev. Za chvíli odhrabala plno sněhu z jednoho důlku, kde bylo množství nafoukaného, uschlého mechu. Odhrabaný sníh kolem vytvořil nízký val, který byl však příliš prašný, než aby dál držel tvar. Ještě si stáhla páskem kabát dole pod pasem, aby tak vznikl jakýsi volný pytel, ve kterém se dá vydržet i v těch nejhorších zimách. Gomepsis se natáhla pro trochu sněhu a dala si jej do úst. Je třeba pít a hodně. Ve studené Arktidě hrozí dehydratace. Člověk žízeň tak nepociťuje, protože mu není horko a tak se musí někdy člověk nutit. Vzpomněla si, jak jí její maminka vyprávěla o lidech týdny ztracených v divočině, kteří se díky svým dovednostem zase shledali s blízkými. Mladík, který jí vyprávěl příběhy, jí jednou povídal o dvou lidech, kteří se ztratili v jednom lese každý sám a byli tak měsíc. Jeden zhubnul a málem zemřel, druhý tam přibral a hověl si tam jako na dovolené. Gomepsis si nakonec povolila tkanici na krku, dala si ruce z rukávů dovnitř do kabátu a zatáhla obličejový otvor v kapuci.

 

 

 Uvelebila se v dolíku a začala vzpomínat na příběhy, které pro ni vymýšlel mladík pohádkář. Najednou byla ve své jurtě, kolem řádila vichřice a do jurty za ní přišla malá holčička. „Tys zabloudila?“ „Ano, ještě tam mám venku dva malé bratříčky. Můžeme dovnitř?“ Gomepsis vyskočila a běžela ven pro malé děti. Všechny si je vzala pod svoji pižmoní deku, aby je zahřála a povídala jim sama pohádky. Když ty pohádky dětem vyprávěla, odehrávaly se přímo v jurtě před jejich očima. „Ty tak krásně vyprávíš dětem. Jsi moc hodná,“ obrátily se na ni děti. Ale děti byly pořád studené a Gomepsis je stále nemohla zahřát. Tiskla si je k obličeji, dýchla na ně, ale byly pořád studenější. Gomepsis se najednou probudila. Chvíli jí to trvalo, než si uvědomila, co je realita a co sen. Těsně u obličeje měla úplně studené vlastní ruce. Teď se je snaží rozhýbat a třít si je. Nohy má teplé, udělala dobře, že si je svázala k sobě, aby tak držely více tepla. Nasadila si brýle a malou čepičku na hlavu, aby zabránila vychladání hlavy a ruce zastrčila křížem do protilehlých rukávů, jak ve svěrací kazajce. Brzy byly teplé.

Venku řádila ohromná vichřice, ohýbala malé stromky a lámala ty větší. Všude se zdvíhala mračna hustého, prachového sněhu, vytvářely se jazyky, duny a přesypy. Svět, ve kterém nemůže nic a nikdo přežít. A přece, pižmoni se srazili hlavami k sobě a to tak těsně, že úplně ochránili telata uvnitř. Ledový vítr se jim nedostane na kůži. Jejich speciální dutá srst ze dvou vrstev vydrží nejvyšší extrémy počasí. I mamuti se srazili k sobě, jejich srst vlaje ve vichru jako bičovaná tráva, ale ani jim se studené poryvy nedostanou zcela evidentně na vlastní, kdesi vespod ukrytou kůži.

 

Mladý lovec přečkal vichřici ve svém stanu, pak naložil starou loď za sáně, podložil ji kůží, aby ji neprodřel, sám na sáně nasedl, rozdělal velkou plachtu a rozjel se. Přímo vyletěly po pláni a příjemná jízda nutí mladíka hledat taková místa, kde má vítr nejvyšší sílu a kdy plavidlo vystřelí nejvyšší rychlostí. K večeru už lovec necítí ruce, jak ho bolí a ani už tak nefouká a tak jde na lyžích a sáně a loď táhne za sebou. Miloval tento trik s plachtou a věděl, že na další podobnou jízdu bude možná čekat celé roky. Mladík zamířil na jihovýchod, za několik dnů za sebou nechal Pálavské kopce a zamířil k rovinám kolem Dunaje. Tady se také vlévá Mamutí řeka do Dyje a ta do ohromného Dunaje. Tam dal sáně do loďky, sedl do ní, odrazil a kolem zašplouchala voda doposud nezamrzlého veletoku. Veslo v ruce a loď neznamená opravdového vodního muže. Většina lidí ze severu neumí vůbec plavat, kde by se to tak asi mohli naučit. Lovec však plavat uměl. Jeho zcestovalý dědeček to uměl a když byl jednou velice teplý rok, tak se to s jeho pomocí naučil. Dědeček byl světa znalý člověk, nebyl jenom na jihu, ale i na severu. Řeka, která tam ze země lovců mamutů teče, nekončí v severním moři, ale v obrovském ledovci. Voda řeky tam v dálce vytváří ohromné zamrzlé jezero, které je součástí velkého ledovce. Byl to nezapomenutelný pohled na ty hory a hory zmrzlé říční vody, připoutané mrazem k jedinému místu.

Lovec jede sám klidnými vodami Dunaje, ve dne cestuje, v noci spí na břehu v rukávu, sem tam položí past, aby pak odjel s kořistí, kterou si později připraví. Jinde zas nasbírá kořeny rákosu a umele mouku na chleba. Kdyby bylo tepleji, nechal by staré těsto zkvasit a udělal by si ze sušené mouky pěkný, nadýchaný chleba. K tomu by si dal med, ale nemá ani jedno ani druhé a tak si peče králíka a přikusuje sušeného soba. Pak si zase peče králíka a přikusuje uzeného soba a tak nějak pořád dokola, takže mít sem tam chleba, není vůbec špatné. Někdy se dá stihnout i polévka, jindy stačí k dobré náladě i jen teplý čaj. Lovec začal nacházet stopy po jiných lidech, kteří stejně jako on, míří na jih. Nejvýraznější stopy, jak zjistil, zde nechala výprava s velkými, dlouhými, ale lehkými březovými loděmi. Ještě ani neví, že paralelně s ním jede na jih velká kupecká výprava Katáriů vedená Imebirijcem Kanahem. Týdny se všelijak míjí a vzdalují se navzájem, aby se pak zase prohodily jejich vzájemné pozice, aniž by zjistili, kdo je vlastně kdo.

 

 

 

 

 

 

 

 

DOMA

 

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Končí nuda a osamění.

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Bude zas dobře, zásoby se doplní a rozezní se smích a hlas.

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Vrátí se smysl, jenž domov bez něj nemá, poděkuje a pochválí, povzbudí nás.

Když lovec se domů navrací, celý kraj dostává barvu a jas.

Naplní se čas.

Stará Šikotská píseň kolem roku 24 350 před námi.

 

 

 

 

Gomepsis našel po sněhové bouři její vlček. Skákal po ní, olizoval jí obličej a radostně se točil kolem, jakoby ji roky neviděl. Chlapci ji oprášili od sněhu, dívky jí pomohly se upravit. A viděla v jejich očích skutečnou radost, že je živá a zdravá. Asi nakonec není vše tak praštěně nešťastné a má cenu žít.

Den míjel za dnem a Gomepsis podnikala malé výpravy do přírody úplně sama, jen se svým vlčkem. Někdy ji doprovázel někdo z její družiny a učil ji to nebo ono. Až se Lovec vrátí, uteče s ním, ale nechce mu být na obtíž. Začala se považovat za obyčejného člověka a přestávala se vidět jako vyvolená Katárijka, které mají všichni sloužit. Dokonce si vybrala jen některé věci, které si ponechá a chtěla zcela upřímně všechno zbývající rozdat svým chlapcům a děvčatům. Jezdila také na návštěvy za dívkami od Kanaha, aby je nějak povzbudila. Nechala jim pro obveselení svého vlčka, tedy alespoň na čas. On je zná velmi dobře, takže mu taková změna neublíží a dívky určitě společnost moudrého, tichého kamaráda rozptýlí. Učila se hledat sílu a život sama v sobě. Byla to jiná Gomepsis než Gomepsis, jakou jsme poznali na začátku.

 

 

 

 

 

 

 

 

MOUDROST  SNĚ

 

 

Lovec jde se svými dvěma nejbližšími přáteli svého kmene krajinou, proteplenou červenohnědým světlem. Utíkají, protože je honí obrovský Duch na obloze. Celá obloha je ten Duch. Tmavá, červenohnědá obloha se světlejším, nízko visícím, jednolitým, ale vlnícím se mrakem je celá jednou jedinou osobou a rozčiluje se na ně. Je zlá, hřmí, nadává a honí lovce i jeho přátele. Ten zlý, velký mrak je Gomepsis. Lovec pomalu procitá, ztěžka dýchá. Otevírá oči. Co to mělo znamenat?

Dívka, kterou miluje a je tak jemná a hodná a on ji teď viděl jako začarovanou, proměněnou, jako samotnou esenci z podstaty zla, která nad vším visí a vše naplňuje. Co to má znamenat? Co to je?

Přemýšlí, ale na nic nemůže přijít. Sen mu zůstává v hlavě a myslí na něj, protože stín snu nad ním zůstává viset jako Duch Gomepsis, proměněný do podoby zlého mraku. Otupěle sedá do lodi, vesluje, už ho bolí záda ze stále stejné polohy. Pokouší se v kymácející se loďce opatrně přesunout ze sedu do kleku, při kterém má zdvižené stehna.

Jeho těžiště je ale dost vysoko. Zase si sedá a míří ke břehu. Nabere kameny do lodě jako balast, aby těžiště snížil a znovu balancuje. Už je to lepší. Po půldenní cestě se najednou Dunaj rozlévá do kraje a hučí přes řadu kamenů na mělkém dně. Lovec se polekal, ale nepropadl panice. Prvně musí snížit ponor a tak rychle vyhazuje balast z lodi. Pak si pevně sedá co nejníže, navléká si poutko z pomalovaného balíku k pásku v pase a očima propátrává místa, kudy voda teče nejrychleji. Tam by mohlo být i nejvíce vody, co se týká hloubky. Opřel se do vesla a už je tu první peřej.

 

 

Večer najdeme lovce u ohně, jak taví pryskyřici a docela obstojně s ní spravuje potrhanou loď. Její potah je kožený, musel se prvně sešít a nyní se šev překrývá vrstvou horké pryskyřice. Lovec si vysoko nad ohněm suší oděv, sám je jen v dlouhém plášti, který byl vodotěsně sbalen. Pomalu prochází kolem, rozhlíží se a sbírá smrkové a borové větve na oheň a na stavbu přístřeší. Dnes evidentně nebude spát v rukávu, ten se také suší. Z větví vzniká improvizované lůžko i střecha. Dnes bude spát jen v plášti a bez večeře. Někam se mu ztratil koš se zásobami a tak jen rozehřívá v ohništi velké říční oblázky, aby je pak rozžhavené dal se sykotem do hrnce s vodou. Hrnec má proutěnou kostru, vnitřní stěny z kůže a je velmi lehký. Do horké vody nasypal směs sušených kopřivových listů a šípků. Po vytažení kamenů uzavřel horní volný nálevkovitý rukáv nádoby, aby se čaj nevylil a vzal si ho sebou do přístřeší.

 

 

 

 

 

 

 

 

STOPY

 

 

Lovec narazil znovu na stopy nějakého nedávného tábořiště. Nic světového, normálně by jel dál, ale všiml si, že v kmeni jednoho stromu je doposud zaražený šíp a vedle, ano tam výš ve větvích, je další. Přirazil o kousek dál ke břehu, schoval loď do křoviska a pomalu poslouchal, aby zjistil, zda je zde opravdu sám. Nikde se nic nehnulo, jen vítr si pohrával s uschlým loňským listím na stromech, protože nyní byl lovec mnohem jižněji a zima se sem dostávala jen pomalu. Země nesla stopy zápasu, krev a zapomenuté drobnosti. Zcela evidentně někdo někoho přepadl, vyhnal ho z jeho tábořiště a zmocnil se věcí. Některé z nich tu pak zanechal. Bylo možné, že byl jeden z nich zabit, ale jisté je, že byl někdo zraněn. Asi jsem zapomněl říct, že sníh zde v krajině ještě nenapadnul a jestli ano, nyní po něm nebylo ani památky. Lovec dlouho chodil po břehu a snažil se domyslet příběh a jeho možný konec, nakolik mu čtení stop dovolovalo. Našel jednu širší a velmi nezřetelnou stopu. Na začátku byla plná krve, pak dál už ne. Pomalu přikrčený k zemi se dostával mladík pryč z bojiště směrem k rozsáhlým křoviskům, které schovávaly u vody i jeho loď. Vlastně až kousek od své lodi našel nehybného člověka s bílými, odkrvenými rty, zabaleného do pláště, ve kterém schovával nejen sám sebe, ale i svá vlastní vyhřezlá střeva.

 

Proto tedy najednou zmizela ta krev ve stopě. Zraněný nejspíš dostal zásah ruční zbraní, která rozřízla oděv, pak kůži na břichu a střeva se vysypala ven. Ne moc, jen pár záhybů, ale pohled na zranění není příjemný. Zraněný si vše duchapřítomně zabalil do pláště a skryl se v křovinách, kde ztratil vědomí a dosud se neprobral. Asi to už bylo mnoho hodin, stěny střev byly už napohled seschlé a přilepené k plášti. Lovec vzal čaj a opatrně jím navlhčoval seschlou tkáň. Rychle rozdělal oheň, dal na něj speciální bylinu a kouř vháněl na ránu. Ve svém vidění světa tak zaháněl řadu zlých duchů, kteří by jinak mohli škodit a bránit uzdravení. Pak si načadil i ruce, šídlo a tenkou, dlouhou šlachu, která vypadala jako silný rybářský vlasec a opatrně vměstnal střeva nazpět do tělní dutiny. Celá operace nebyla tak hrozivá, jak vše předtím vypadalo. Bylo vidět, že při stahování a vyvrhování úlovků byl Lovec již značně otrlý a spíš se soustřeďoval na to, aby prohlédnul, jak vypadají velké cévy, aby nedošlo ke komplikacím. Pak vzal lovec nakouřené šídlo a hned po perforaci stěny svalu vsunul do dírky šlachu. Šlacha se zabarvila krví a rychle změkla, takže udělal suk a dlouhý zbytek šlachy uřízl, aby měl materiál na další šev. Nejprve chytil hluboké svaly, pak povrchové a nakonec sešil na několika místech kůži tak, aby na třech místech zůstaly takové přehyby kůže, které ránu kryly, ale zároveň aby jimi mohla odcházet případná tekutina. Nakonec dal nad kouř i kus čistého plátna, přiložil jej k ráně a pak teprve ránu s celým břichem zavázal. Celou dobu si u toho prozpěvoval nějakou píseň, zřejmě předepsanou pro takové příležitosti a možná, že slova písně i popisovala, jak v takových případech postupovat. Nyní začal vhánět kouř na zraněného, na jeho hlavu, obličej, nos a ústa. Ten se jakoby začal dusit, lapal po vzduchu a otevíral oči. Teď bylo dobré do pacienta dostat tekutiny, ale ten se stále nemohl probrat. Lovec věděl, že riskuje útok, když rozdělal oheň a tak pobral věci, naložil muže na loď, sedl dozadu a vyrazil pryč. Při veslování se občas podíval na obličej zraněného, připadal mu nějak povědomý, ale člověk vypadá úplně jinak když leží a jinak, když stojí. Alespoň se lovec snažil odhadnout odolnost a sílu zraněného, typoval ho na velmi silného, atletického mladíka kolem pětadvaceti let. Až k večeru se zraněný probral a konečně se mohl napít.

,,Teneka,“ procedil mezi zuby ,,jsem Teneka, válečník Katáriů,“ usmál se zraněný. Viděl, že oděv Lovce nese jasné symboly  a charakteristiky Gátů, nejrozšířenějšího loveckého národa, žijícího vedle Katáriů. Bylo velmi pravděpodobné, že i Teneka patřil do některého rodu samotných Gátů. Ale Gátů je mnoho, žijí na obrovském území a i když se jednotlivé kmeny setkávají, každý Gát nemůže znát všechny ostatní.

 

Co se dělo na katárijské výpravě, že vše vyústilo až ke zranění Teneky?

 

Díky příznivému počasí se Kanahova výprava posunula daleko na jih. Krásně se držel sníh a to ve vysoké vrstvě a v té správné konzistenci, kdy ledová krusta na povrchu je jemně poprášená a kopyta sobů se na ní nesmýkají, ani nepropadají a naopak lyže sání jedou jako blesk. Navíc vítr foukal do zad a jakoby tlačil výpravu rychleji a rychleji na její pouti na jih. Ale všechno má svůj konec a o počasí to platí mnohonásobně. Jednoho dne se objevila na modré obloze bariéra mraků, které od jihu přinesly teplý déšť. Sníh mizel jako mávnutím čarovného proutku a oni stále ještě nebyli u Dunaje. Navíc ta menší řeka, kterou měli nyní před sebou, tekla krajinou velmi pomalu v nesčíslných meandrech, prodlužujících její délku. Ale nebylo vyhnutí, další cesta bude právě po ní. Jen je nutné zařídit vše kolem sobů. Kanah seděl na saních, které byly beznadějně uvízlé ve směsi bahna mechů a lišejníků, kterými byla zdejší krajina typická a sledoval malé zbytky špinavě zbarveného sněhu. Něco se mu honí hlavou. Jeho oči těkají po krajině a po lidech kolem, prohlíží si odpočívající soby, mumraj mezi pomocníky, kteří začali odvazovat lodě ze saní, překládat do nich zásoby a chystat je na další cestu po řece. Záškuby kolem úst prozrazují, že dospěl k rozhodnutí, které se mu velmi líbí. Zuby vykoukly v úsměvu z pod jeho tmavých vousů, pak rázně vstal, aby vydal svoje první diplomatické příkazy.

Nechal vyhledat stopaři někoho z místních lidí, aby s nimi mohl začít vyjednávat. Kanahova strategie byla prostá. Za materiální odměnu zde soby nechá v péči místních do jejich návratu. Jak mínil, tak udělal.

 

Ale vrtkavé počasí v několika hodinách úplně změnilo krajinu. Zem najednou pokryla vrstva bílého sněhu a padal neustále další a další. Bylo by moudré využít této příležitosti a pokračovat dále se soby. Proto si je výprava šla vyžádat zpět. To však vedlo k hádce s místními.

Kanah vnímá neuctivost místních, kteří si nepovažují toho, že mohou mluvit s takovými lidmi, jako jsou Katáriové a Imebirijové. Měla by to pro ně být čest, navíc by měli být velmi přející, ba nadšení ze vzácné návštěvy, jakou je kupecká výprava, protože to je vždy veliký a důležitý podnik. ,,Jak nízcí jsou tito lidé!“ pomyslel si.

 Chytli se a došlo i na rozbíjení věcí z majetku výpravy. Tím to však neskončilo, napětí vzrůstá. Pročpak Kanah nejedná ke spokojenosti obou stran? Zaslepil jej pohled na vlastní malou, ale silnou armádu? Část výpravy je na břehu a čeká na své soby. Nepochopili, že jim byli zabaveni jako protihodnota za urážlivé chování. Těžko říci, co se dělo.

 

Teď Kanah stojí, rozhlíží se po okolní krajině a čeká, že se místní vrátí s omluvou a budou chtít vše smírně urovnat. K jeho překvapení se však odevšad hrnou místní a vrhají se na Katárijce, naivně vyčkávající na břehu u lodí na další jednání.

 

Válečně pomalovaní, se zbraněmi a štíty, sesypali se na ně jako mravenci. Kdo se nezachránil útěkem, zůstal zde ležet na zemi, bez pomoci. Stařeček Rifo vběhl do loďky, něco chytil a hodil ten předmět do ohně. V tom okamžiku z ohniště vyrazil ohromný sloup dýmu, který rychle ztěžkl a zahalil vše okolo do neproniknutelného kouře. Rifoovi vojáci posbírali pod ochranou dýmu zraněné a vrátili se nazpět do lodí, jen Teneka ještě jednou vyběhl na břeh, aby se ujistil, že na nikoho v tom zmatku nezapomněli.

Najednou se před ním z mlhy vynořila v obličeji pomalovaná postava, máchla mečem, složeným ze stovek mikrolitů a Teneka se svezl na zem. Podíval se na ránu na břichu, která se plnila krví, duchapřítomně si vše, co unikalo z rány, zabalil do pláště a přes obrovskou bolest se poloskrčený odplížil do nejbližšího křoví. Stihl to tak tak, mrak mlhy se již rozpadal a všude v něm už byli nepřátelé. Když zmizel úplně, nebylo po lodích ani vidu. Rifo sám nevěděl, jestli Teneka neskočil nakonec na jinou loď, vždyť mrak dýmu byl nakonec i na vodě a ani tam neviděli na délku natažené paže před sebe. Teneka leží v křoví a snaží se zabalit do hnědého pláště tak, aby nebyl sám vidět. Jak se prohnul, ránou z břicha mu najednou vypadlo několik kliček střev. Mladý muž při tom pohledu omdlel. Ale jen na chvíli, něco šustilo kolem. To nepřátelé prohledávají okolí a Teneka se mohl podívat z blízka na meč, který mu rozťal břicho. „Jak jednoduché,“ pomyslel si mladík, dřevěná tyč, do níž je prostě vložený jako skalpel ostrý břit z mnoha silicitových úštěpů. Poslední úštěp byl jiný, byl to široký, krátký hrot na špici zbraně. Hrot, který dnes můžete vidět v nožíku, v oštěpu a bůhví kde ještě (kostěnkovský hrot).

Teneka si vytáhl z malé torničky, kterou měl u opasku, malý sáček s nějakým bílým práškem, který si dal do úst. Přestane cítit bolest, usne a nepřátelé ho tady nenajdou. Dokonce se mu sníží i tělesná teplota a to mu zde může zachránit život. Jestli se pro něj přátelé vrátí, i po řadě hodin bude stále naživu. Teneka se podíval znovu na svoji ránu a přemýšlel, že možná udělal velkou chybu, když si vzal uspávací prášek. Střeva stačí jen vrátit dovnitř a ránu zašít. Hledal šití na ránu a nějakou desinfekci. Spěchal, bojoval s časem. Rychle, horečně ránu desinfikoval proti sepsi, zastrčil si se sebezapřením střeva nazpět, desinfikoval si speciálním roztokem malou dřevěnou jehlu s krátkou šlachou. To bylo poslední, co ještě stačil Teneka udělat.

 

 

 

 

 

 

 

 

BITVA

 

 

Gay, Gay, aksamyt Eday! Aposotle mit Es th Et es Kanay. Atasaple net es ad Bay, k nh et isit n Kphay not t day. Nakakmay erapla Nyghimday etšou Sap nos Arethe Sotu!

Prvá slova písně oslavující boj, válku a bojovníky, Etereskové, kolem roku 29 385.

 

Etheraplay aksamyt Nos Gay. Nos éthér Gay! Et Šopséó Gay! Ema notiombree kotosós Sotus.

Prvá slova písně odsuzující boj, válku a bojovníky. Etereskové, kolem roku 29 390.

 

 

Vše je dáno od moci světů Duchů podzemních říší, vodních podzemních říší a dalších prostor, kde žijí Duchové, kde je jejich svět a kde si žijí svobodně, stejně jako si plameny ohně volně šlehají z bohatého ohniště. Ale tak jako z ohně stoupá do nebe dým, tak stoupá do světa zvířat a lidí i část takové mlžné a neviditelné síly ze světů Duchů. Proto je dobré znát zájmy Duchů, proto je dobré mít je na své straně, zvláště pak některé Duchy. A také je dobré mít na své straně všechny šamany, kteří se světem Duchů rozmlouvají a jsou Duchům rovni.

 

Najednou je člověku špatně, nedaří se mu a může to být jen únava, či drobnou nemocí, ale také za tím může stát kouzlo, které někdo provedl proti vám. Svět nařízení, mytologií, rituálů, směsice pověr, nejlepších úmyslů, léty prověřených zkušeností i náhodných jevů, to vše slepeno ohromnou silou víry a podepřeno jak jen to je možné logikou, či nalháváním si. To vše je spojeno ve světě lidí do jedné úžasné hry, kterou všichni žijí a drží se jí jako zábradlí. Vymezuje jim prostor jejich životní cesty a ta lidem poskytuje zdání bezpečí, předvádí jim svět kolem snadněji pochopitelný, jasnější a čitelnější. Stanovuje jim hranice, mantinely, vede je společně životem po jedné široké cestě, takže se mohou potkávat, být si nablízku a nezůstávají nikdy sami. Mnohým tak ve spleti složitostí života, který zde žijeme, ukazuje milosrdnou cestu v jednoduchosti, jíž se drží jako turista dobře značeného chodníčku v mlze.

 

Teneka dostal večer lehkou horečku, měl podivně dobrou náladu, dělal vtipy a stále hovořil. Pak začal zpívat a citovat nějaké staré Gátské mytologické texty. Lovec se díval na Teneku a podle toho, co slyšel, mu bylo jasné, že Teneka hledá odpověď na to, zda se má rozloučit se životem, nebo prosit o pomoc a vyléčení. Lovec přemítal, zda udělal vše dobře proto, aby zabránil sepsi. Zajel ke břehu, rozfoukal oheň, který si raději nyní začal sebou převážet místo rozdělávání a zapálil lampu. Sundal Tenekovi obvazy a přesto, že tkáň v místě rány byla oteklá, jevila se v pořádku. Z rány stále ještě vytékala tekutina, kterou nasákával fáč. Přiložil na ránu nový obklad, ale prvně jej dal alespoň nad plamen do kouře lampy. 

Teď na záchod a pak honem dál. Ale nic nebylo jednoduché, proto lovec musel dát Tenekovi ještě projímadlo, aby zabránil přílišnému tlaku břicha. To bude veselá cesta. Proč má Teneka horečku? Byla to alergická reakce na jeden z preparátů, který Teneka dostal? Ale to nevěděl ani Lovec, ani zraněný a tak to oba připsali zlým silám Duchů. Proto se modlili a obětovali svým ochráncům něco málo jídla do vody. Dávno už byla tma, na přídi lodi svítila na klidnou vodní hladinu lampa a hlavním radarem obou mužů nyní byly jejich uši. Jakákoli rychlá voda byla pro ně v noci nesjízdná, ale tu by prozradil její hluk. Kolem však bylo ticho, krajina byla rovná a voda pomalu líně tekla a unášela své pasažéry. Obloha mírně svítila a kolem se daly docela přesně tušit černé obrysy břehů, ale ty byly hodně, hodně daleko. Nyní konečně Teneka usnul a poté se cítil tak svěže, že k ránu vystřídal v kormidlování lovce, který ulehl na jeho místo.

Všude bylo ticho, jen tu a tam volali ptáci a šero se jen pomalu, pomalinku měnilo v brzké tiché ráno, které je předzvěstí prosluněného, ale chladného dne. Lovec spokojeně spal a nechal si zdát sen o včerejším dni, pitoreskních Duších, zlých čarodějích, cizích kouzelnících, mluvícím sobovi, obřím vlku a krásné, ale podivné Gomepsis. Zdálo se mu o malých dětech, které spokojeně usínají, ale už se neprobouzí.

 

V jeho snu nechyběl ani Duch nějaké smrtelné nemoci, který bez hlesu škrtil všechny, kteří se k němu přiblížili. On, Lovec se tomuto Duchu díval do tváře hodně zblízka a byla to nehezká tvář. Stál na nohou, spát se mu nechtělo, jen byl strašně unavený, ale zemřít nemohl. Chtěl do podzemí doprovázet ty malé děti, ale Duch nemoci ho chytil svojí obrovskou rukou a odhodil jej pryč. V jeho snu nechyběly ani předměty, které vezl na neznámé místo, jeho tajemství, o kterém nesmí mluvit.

 

Lovce probudil do reality bílého dne až prudký náraz do lodi, která se nebezpečně rozkymácela. Chtěl se zdvihnout, aby zjistil co se děje, nad hlavou mu však prolétl oštěp a tak skončil ve zlomku vteřiny raději zase dole na dně loďky v kožešinách. ,,Co se to děje?! Kam jsme to vjeli?!“ řval Lovec na Teneku ,,copak nedáváš pozor!“ Ještě jednou se lovec zvednul, aby se kryt přídí lodě podíval kolem sebe. Tak mohl sledovat, jak se na malém ostrůvku utábořená skupinka lidí brání útoku střel ze břehu a útoku lodí přijíždějících po proudu. Lovce nyní něco napadlo. Rychle se obrátil na Teneku, což doposud neudělal. Naskytl se mu pohled, který už nějak vytušil. Teneka seděl v lodi, jakoby kormidloval, jeho hlava však volně visela dolů a jeho brada se tiskla na prsa. Z hrudi mu na obě strany vyčníval veliký, dlouhý šíp.

,,NÉ!“ vydral se strašný výkřik z Lovcova hrdla. Lovec se rozlítil a jako šílený vesloval proti břehu plného nepřátel, kryl se jednou rukou svým pomalovaným, záhadným balíkem a ve druhé držel veslo. Jeho obličej byl pomalován stejně jako jeho oděv symboly z balíku. Vypadal jako duch z jiného světa, kam vlastně skutečně i zčásti nyní patřil. Na své smutné pouti je on i jeho loď nedotknutelná. Nikdo proti ní nesmí zdvihnout zbraň a Teneka s šípem v hrudi je důkazem toho, že někdo velmi svévolně porušil tento nepsaný zákon. Lovec vyskočil na břeh chráněn balíkem a ozbrojen veslem a uštědřil prvnímu nepříteli takovou ránu, že mu přerazil jeho oštěpy a zřejmě i nějaká žebra, protože rána veslem do hrudníku byla provázena velmi silným křupnutím. Veslo rotovalo v lovcově ruce, aby pak roztříštilo šípy a luk jiného muže, který se už jen chabě bránil a ustupoval. Jiný nepřítel schytal ránu přes štít do hlavy a zřejmě v bezvědomí klesal k zemi, další muž se chystal vykrýt ránu štítem, ale ve zmatku uklouzl a schytal hranou vesla ránu do ramene. Jisto jistě měl přeraženou klíční kost. Skupinka, na niž bylo útočeno, byla jako nějaké malé stádečko sobů, jež se plaví přes Dunaj a je, coby bezbranné, postupně podřezáno. Najednou se lidé v člunech vzpamatovali, když viděli, že nepřátelé prchají před sice jediným, ale zato zázračným spojencem, rozjeli se proti břehu nepřátel a vypustili také spršku šípů. A už vyskakují s válečnými palicemi mezi rákosí, běží do mírného svahu chráněni štíty a vrhají se na své nepřátele. Vida, co se děje na břehu, zamířila lodní bojůvka nepřátel také raději pryč, protože pochopila, že dnešním krédem útočníků je zběsilý útěk. Na břeh plný nepřátel totiž vstoupil strašlivý čaroděj, určitě dvakrát větší než normální člověk, celý pomalovaný, nebo jak to viděli jiní, celý chlupatý, obdařený neuvěřitelnou silou a mocí, kosící své nepřátele silou pouhého pohledu a pouhým pohybem svých natažených prstů.

 

 

Co se stalo? Lovec se nyní všechno dozví podrobně a ve všech souvislostech. Výprava Katáriů mířila na jih pěkně pohodlně na saních taženými zvířaty. Pak najednou sníh skončil. S tím se muselo počítat, mohli poslat dva lidi z doprovodu se zvířaty zpět, ale Kanah chtěl předvést své umné vyjednávání a u místních Kaginů uzavřel smlouvu na hlídání zvířat za úplatu. Místnímu náčelníkovi na tváři spokojeně svítil úsměv, když viděl, jak si jeho lidé ochod chválí a radostně si rozebírají nabízené zboží. Všechno by snad bylo dobré, kdyby poté, co předal smluvené zboží, nezačalo hustě sněžit. Najednou Kanah obrátil a chtěl nazpátek zboží i zvířata. Oni přece musí co nejrychleji na jih, a když sněží, je všechno jinak. Obchod se ruší! Zavolal a začal si brát zboží zpátky. To se však místním lidem nelíbilo, ale Kanah byl ochotný věřit tomu, že jsou ti lidé hloupí, že nechápou jeho situaci.

Kaginové se bojí, že přijdou o výdělek a slušně se brání. Sidao, mírový vyjednávač armády, jen nasucho polkl, protože on naopak místní lidi pochopil velice rychle. Viděl, jak se z věcí těší, jak si zkouší barevné stužky, jakou z nich mají radost děti, jak si je dívky vplétají do vlasů, ale bylo zde i mnoho jiného zboží, které bylo pro místní jinak těžko dosažitelné a oni ho potřebovali. Kanah Sidaovi připadl jako někdo naprosto bez soucitu, zahleděný jen sám do sebe a do své vlastní velikosti a touhy udělat dobrý podnik. Na mnohé lidi se díval jako na malé děti, kteří jen mají více moci, ale díval se na ně neshovívavě a zkoušel je také jako malé děti ošidit.

Kanah vzal lidem zboží, vzal si i zvířata a odcházel. Myslel si v tu chvíli, že se předvedl v své celé vyjednávací velikosti. Místní stáli jako opaření. Byli nejhrubějším způsobem uraženi příchozími, jejich děti pláčou pro tu křivdu, dívky jsou rozhněvané, muži pobouření, starší pociťují opovržení. Tohle jsou lovci, v každém obydlí je množství zbraní, každý muž i kluk dovede zbraně používat. Není těžké natáhnout ruku po zbrani, když je tak blízko a zvláště, když ji její majitel mistrně ovládá.

Boj. Útěk.  Několik Katárijců přece jen odehnalo pár sobů pryč z vesnice a hnali je podél vody. Jak byla celá věc absurdní, se ukázalo už za půl hodiny. Všechen nově napadený sníh totiž úplně roztál a do plání se naplno opřelo slunce. Kanah musel poslat tři muže s tažnými zvířaty nazpět daleko na sever, někam na přátelštější území, aby je tam prodali nebo dali do úschovy. Chudáci musí projít čerstvě znepřátelenou oblastí. Ostatní Katárijci sedli do lodí a pomalu veslovali líně tekoucí řekou.

 

Zpět do současnosti.

Lovec zjistil, že Tenekovi ještě bije srdce. Velmi opatrně vyprostil z lodě Tenekovo tělo, aby šíp nezpůsobil ještě větší ránu. Odlomil opeřený konec šípu a jeho zadní část natřel desinfekcí z medu a dalších přísad, kterou mu dal někdo z katárijské výpravy. Nyní vzal hrot a táhnul šíp špicí ven z hrudi. Jakmile zajel konec šípu pod kůži, zašili Kanahovi přátelé tento otvor a podobně tomu bylo, když byl šíp zcela vytažen i z přední části. Katáriové s lovcem řešili dilema, zda je horší pustit do rány vzduch, a riskovat zhroucení plíce, nebo jestli bude horší to, že tekutiny nebudou moct odcházet z poranění. Teneka hlavně potřebuje klid, plíce se hojí dlouho, ale podle toho, jak se mu zdvíhá hrudník, zatím k nejhoršímu nedošlo. Kanah by mohl poslat někoho za těmi třemi, kteří odešli se zvířaty, ale ti jsou rychlí a nikdo je nedožene. Možností by bylo vzít raněného na loď, dopřát mu klid a pak ho zanechat jižněji u nějakých dobrých lidí. Lovec se však nabídl, že přece jenom zkusí dohnat honáky. Schoval si v rákosinách své věci a vyběhl. Snadno našel a sledoval nápadné stopy hromady zvířat a lidí. Běží a až po chvíli mu dojde, že žádná hromada lidí nemá existovat. Tady mají být přece jen stopy od tří lidí a namísto toho...

 

 

Zima, která po krátkém létě a superkrátkém podzimu udeřila, byla letos velmi drsná. Většinou přicházejí suché mrazy, ale letos to jsou sněhové vánice a bouře. Zrovna nyní vichřice rve ze země kubíky sněhu a pohrává si s nimi v četných vírech, aby je pak narovnala na pravidelné hromádky sněhových mechanoglyfů. Vichřice s kvílením letí krajinou mírných kopců a na jejích vrcholcích buduje vysoké sněhové hřebeny, zatímco na návětrných pláních vyváří bezsněžné holiny. Gomepsis zajela do chráněného údolí za jeden takový strmý kopec se sněhovou čepicí, schovala sáně do hlubokého sněhu a rychle postavila složením vnitřních tyčí konstrukci malého cestovního kožešinového obydlí přímo na saních. Zatímco se její sobi srazili k sobě, aby společně čelili nečasu, ona rychle nahrnovala lopatkou sníh kolem obydlí, až jej téměř nebylo vidět, sama se pak od sněhu očistila a rychle vklouzla dovnitř. Odtud zatáhla vchod až na malý, větrací komínek a zabalila se do teplé pižmoní kožešiny. Teď je nutné bouři v bezpečí přestát.

V noci za úplné tmy, kdy už přestalo sněžit a dokonce i vítr se utišil, ukázalo měsíční světlo, že přímo nad Gomepsis visí jeden z obřích sněhových převisů, které na vnitřní hraně hřebenu vytvaroval vítr. Kdybyste stáli přímo u převisu, mohli byste slyšet slabounké praskání, jak se velká masa sněhu vlastní vahou začíná bortit.

Pak se krajinou rozlehla tupá, hluboká rána, zvěstující žuchnutí obrovského sněhového bloku kamsi do propasti pod sebou.

 

Gomepsis probudila tlaková vlna, která vznikla prudkým stlačením jejího cestovního obydlí silou shora. Měla velké štěstí, že obložila stěny obydlí sněhem, jinak by jí masa sněhu její obydlí úplně roztrhla. Gomepsis se probrala a přemýšlela, co se děje. Sáhla si na stěnu stanu i na strop a zavřela oči. Pojala ji šílená hrůza. Vždyť ani neví, kolik sněhu nad ní je, třeba celá hora, vzduch jí rozhodně brzo dojde a ona má na všechno jen několik minut. Sáhla pro kostěnkovský nůž a nahmatala lopatku, kterou se čistila od sněhu. Rozřízla prvně dno stanu až na popruhy sáňové plošiny, tu opatrně rozhrnula a vsunula mezi popruhy kus kůže, odříznutý ze stěny stanu. Tak získá navíc vzduch, který zbyl pod sáněmi. Tlak vzduchu povolil a Gomepsis se najednou ocitla ve velmi těsném objetí stropu. Jen s námahou rozřízla jednu ze stěn. Začala lopatkou odkrajovat sníh, házet jej pod sebe a pak nohama odkopávat kamsi dozadu za sebe. Vše jen po hmatu. Dalších deset centimetrů tunelu. Raději nemyslet na to, jestli je nad ní metr, nebo hromada desítek metrů sněhu. „Kdyby to byly alespoň jen dva metry,“ přemítala, ale i tak bylo každých deset centimetrů svízelných, přestože šla práce rychle. Cítila, že sníh je všude kolem ní, nedařilo se jí ho zašlapávat za sebe, jak si představovala a první půlmetr šikmé šachty se teprve vyrovnával vrcholu cestovního obydlí.

Další půlmetr znamenal jen těsnější uvěznění Gomepsis napůl ve stanu a napůl v tunelu. Černá tma kolem, studené, zkřehlé prsty holé ruky, ale Gomepsis si teď zakázala panikařit. Odvede svoji práci a pak se uvidí. Znovu další půlmetr a ten šel přímo nahoru. Gomepsis je skoro celá v tunelu. Na obličej jí padá spousta sněhu ze stropu jejího vězení, ale nohama stále statečně propadající sníh ušlapuje. Má štěstí. Je to sníh ze spadlého převisu, není to sníh z laviny hutný a tvrdý jako beton. Tento sníh je nadýchaný, dá se dobře krájet a pod jejíma nohama se lisuje. Gomepsis uvažuje, že se možná spíš propadá, než že by ta chodba rostla proto, že tak usilovně pracuje na stropě. Nataženou rukou už výš ani nedosáhne.

Udělala rychle záseky pro nohy a šplhá výš a řeže strop zevnitř. Cítí, jak se rychle zahřívá a potí, začíná se jí točit hlava, hučí jí v uších. Mít ruce nad hlavou, to se nedá dlouho vydržet. Cítí, že brzy omdlí. „Jen si na chviličku odpočinout, jen na chviličku...“

 

,,Chviličku nemáš, ty hloupá, tohle je konec, dochází ti vzduch, dusíš se! Natáhni ruku s lopatkou! Natáhni ji, třeba prorazíš strop, někdo tu ruku uvidí a pomůže ti!“ slyšela hlasy v sobě. ,,To je nesmysl, je noc a než tudy někdo projde, bude ze mne kostra a i kosti zmizí, když je najdou hyeny.“ Gomepsis se napřímila, zapřela a vnořila ruku s lopatkou co nejhlouběji nad sebe. Pak omdlela a zhroutila se na dno bílého vězení. Ale něco se změnilo. Do tichého prostoru nad Gomepsis začalo proudit nejasné světlo hvězd.

 

Poté, co se Gomepsis probrala bolestmi z mravenčení skrčeného těla, znovu se pomalu dala do rozšiřování otvoru nad sebou. Dělala si stupně, po kterých vystupovala výš a výš. Konečně stála venku, po kolena zabořená v prachovém sněhu a s hrůzou zjistila, že převis pohřbil zaživa i její soby. Mráz začal pálit, obloha byla už dlouho odkrytá a všechno teplo dávno ze země odešlo. Gomepsis se roztřásla zimou a únavou. Nedalo se ani chodit. Nejprve se vysoukala ven ze závěje a spadlého sněhu, pak ze sebe otřepala zbylý sníh, nasadila si pořádně kapuci, rukavice, utáhla si límec na krku šňůrou a vyrazila. Šla rychlým tempem pořád po dně údolí mezi srázy dál a vybírala si místa s co nejmenším množstvím sněhu, aby někde nezapadla. Po chvíli za sebou uslyšela táhlý, měkký, ale výrazný lomoz. To se sesypal další kus převisu. Gomepsis nešla nikam konkrétně, jen věděla, že musí jít, aby se zahřála, jinak bez výbavy zmrzne.

Půjde dvě hodiny pěšky kaňonem tam a dvě hodiny nazpátek. Kolik ujde, to se nedá odhadnout, to záleží na sněhu. Sněžnice má někde hluboko ve sněhu pod spadlým převisem. Ty jsou teď sice jednou z nejdůležitějších věcí, ale jsou momentálně jaksi nedostupné. Musí se se svítáním vrátit, vyhrabat tunel k sáním, zachránit co nejvíc věcí a zásob. Teoreticky má zde masa dost, dole jsou přece zasypaní sobi. Přemýšlela, jak si vše co nejlépe rozvrhnout, než přijde slabost z vyčerpání. Nejdůležitější je dostat se k zásobám. Rozšíří tunel tak, aby mohla pohodlně dovnitř i ven a zkusí odvázat od saní stanový rukáv a protáhnout jej sebou. Musí tedy tunel rozšířit směrem nad sáně.

 Gomepsis zaměstnávala hlavu co nejvíc, aby neusnula a nepodlehla zoufalství situace. Vzpomněla si na jedno malé dítě, se kterým si v poslední době hrávala a vyprávěla mu pohádky. Musí se za ním vrátit, aby mu mohla vyprávět další pohádky. ,,Přece nechceš, aby mu někdo přišel říct, že už nikdy nepřijdeš. Ty hloupá, takhle neuvažuj! Jen si na chvilku lehni tady do těch smrčin, nebo mezi ty malé, přátelsky vyhlížející borovice a vyspi se…“

,,Ne, určitě ne, já to nevzdám!“ začala si zpívat si písně, aby se vzpamatovala. Už to vymyslela, padesát písní, které zná, si zazpívá, když půjde tam a po padesáté se obrátí a bude se opět vracet. To už nebude muset zpívat, čas bude odměřen. Gomepsis cítila, jak je zase celá teplá od nosíku po palce u nohou. Chůze ji zachránila.

 

 

 

 

 

 

 

 

ČAS  BOJE

 

Šedá obloha, spousta zvláštních dní, v nich slunce svítí za obzor

a hvězdy září divnou tmou, všechno se dívá na tu pláň podivnou.

 

Neznáš jména svých nepřátel,

ani v myšlenkách o nich nejsi žádný badatel.

Nevíš, kolik stojí proti tobě nepřátel,

asi je to pro tebe pouhý pakatel.

 

Já taky neznám jména těch naproti,

nevím co se jim v hlavách honí,

jsou pro mne jako stádo koní.

Tak jen vezmi do ruky zbraň

a hodně rychle se braň.

 

Šedá obloha, spousta zvláštních dní, v nich slunce svítí za obzor

a hvězdy září divnou tmou, všechno se dívá na tu pláň podivnou.

 

Neznám jméno tvý,

vidím jenom činy svý.

Činy a skutky hrdinský.

 

Dotknu-li se tě, budeš zesměšněn,

zraním-li tě, budeš ostouzen,

zemřeš-li, staneš se legendou.

Splyneš se zemí touto nádhernou.

Na úroveň Bohů budeš povýšen.

Staneš se písní, staneš se idolem.

Pro kluky, pro holky, pro řeči náramný,

staneš se symbolem,

staneš se písničkou.

 

Šedá obloha, spousta zvláštních dní, v nich slunce svítí za obzor

a hvězdy září divnou tmou, všechno se dívá na tu pláň podivnou.

 

V bubínku se štěrchátkem,

v píšťalce ze dřeva,

z flétničky z labutě

tvůj život ožije.

 

Na chvíli ožiješ, na chvíli se vrátíš,

na okamžik pouhý se zbavíš touhy.

Jakoby procitneš,

na chvíli se vrátíš.

Jen na chvíli se vrátíš,

ale jen na malou chvíli se vrátíš.

 

Šedá obloha, spousta zvláštních dní, v nich slunce svítí za obzor

a hvězdy září divnou tmou, všechno se dívá na tu pláň podivnou.

 

Jižní Gátové kolem roku 26 364 před námi, taneční píseň za doprovodu velkého šamanského bubnu, malých tanečních bubínků a píšťal.

 

 

Lovce jsme opustili zrovna ve chvíli, když toho všeho na něho bylo zrovna mnoho. Připomeňme si, že se zamiloval do podivuhodné dívky, která stála mezi dvěma světy. Zdál se mu o ní podivný sen, ale on jejich vztah neřeší, místo toho odjíždí kamsi na jih s nějakým záhadným nákladem. Možná chce začít obchodovat, aby byl také bohatý a mocný a otec dívky tak dal snáze ke sňatku dovolení. To je klidně možné, kdo ví? A Když už na cestu vyrazil, přibyla mu starost o jednoho mladíka, do kterého se znepřátelení domorodci pořád něčím úspěšně strefují. A aby toho nebylo málo, nakonec se Lovec vydal úplně na opačnou stranu, domů, aby dohnal právě propuštěné soby s honáky. Teď ležel v mělkém, vlhkém důlku, porostlém kolem bujnější vegetací a pozoroval chumel nepřátel, jak poráží soby a jak se o ně cizí lovci handrkují a viděl u nich předměty, které patřily honákům. Zdvihnul se, aby lépe viděl. Měl pocit, že vidí svlečená, zohavená těla ležet v blátě na okraji malé plošiny před svahem. Možná se mu to jenom zdálo, neví, je příliš daleko, ale přiblížit se víc by bylo nebezpečné. Lovci nezbývá, než čekat.

Cizí lovci se hádají a teď přichází další lidé... asi s nějakým náčelníkem a hádají se ještě víc. Lovec jim nerozumí, ale je jasné, že příchozí vážený muž nesouhlasí s něčím, co udělali. Teď lovec vidí zcela jasně, že tři muži z výpravy Katáriů jsou mrtví. Nechci se rozepisovat o detailech.

Lovec přemýšlel, co má dělat. Co by mohlo dávat všemu nějaký smysl, ale nic nevymyslel, nic smysl nedávalo. Jen se roztřepal zimou z provlhlého oblečení a nedostatku pohybu. Tiše se vytratil a vracel se podél řeky nazpět ke Katáriům. Ti po něm málem vystřelili, jak byli doplašení. Lovec nalodil svůj balík do své staré lodě, zabalil se do kožešiny, usedl k balíku a v sedě jim vylíčil, co viděl. „Já mám poslání a jedu ho splnit. Ani vy tady už ničemu nepomůžete.

Pokud chcete něco napravit, obchodujte tak, abyste mohli alespoň nějak pozůstalým doma nahradit ztrátu blízkých.“

Musí trvat na svém odmítnutí. Oni zde mají malou armádu, profesionální vyjednávače a on se honí za jejich záležitostmi. Když jim bude pomáhat, ani nepoznají, jak jsou sami neschopní. Nato lovec mávl veslem a zmizel za zákrutem řeky.

Katáriové stáli jako opaření, všechno se jim zvrtlo, všechno je špatně a dokonce je možné, že tohle je teprve začátek. Vojáci byli vychováni v jiné mytologii a věřili, že je to práce nepřátelského kouzelníka, který na ně posílá jednu ránu za druhou. Katáriové byli pragmatičtější a dobře věděli, že vše se tak nešťastně podělalo, protože to pěkně zvrzal Kanah.

Katáriové nemohou jít pro mrtvé, ale mohou nalodit raněného Teneku a vézt ho, ošetřovat ho a třeba ho někde někomu po cestě svěřit, ale kdo ví, co se příště stane.

 

 

Lovec vesluje, dívá se na pomalovaný balík vpředu na přídi lodi a sám sedí až na samé zádi. Vytáhl si zespodu nejširší veslo a rychle zabírá až se mu z čela řinou proudy potu. Chce odsud pryč, jen jak to jde nejrychleji. Znovu zapálí lampu a po klidném, tichém Dunaji letí jeho loď jako střela. Sleduje siluety břehů, zkouší hloubku a také poslouchá řev lvů, kteří ohlašují, že tohle to celé je jejich území. A snad dokonce nějakého lva i zahlédnul, ale v tom šeru to mohlo být cokoli, co se hýbe a je světlé. Kdyby ho nepřátelé pronásledovali, určitě by za ním nešli v noci. Noc je čas Duchů a Duchové mohou člověka i roztrhat. Lovec se však nebojí, má sebou svého Ducha ochránce, který sídlí v balíku a kolem něj a ten Lovce určitě ochrání. Teprve bolest v rameni, únava a žízeň přiměly mladého muže zaplout do rákosin uprostřed koryta, kde na jednom ostrůvku najel přídí na břeh. Tady si lehl na dno lodě, zabalil se do kožešiny a snažil se usnout. Nevěděl, jestli spí, ale dálo se mu, že leží v důlku a pozoruje nepřátele, kteří pojídají Katárijce. Uviděli ho a začali ho honit. On před nimi utíkal, ale bylo to jako ve zpomaleném filmu. Chtěl běžet rychle, ale nohy měl jako z olova, střílel po nich šípy, ale ty letěly tak pomalu, že si je jeho pronásledovatelé prohlíželi v letu a vyhýbali se jim jako líně se vlekoucím hlemýžďům. A tak se více a více nepřátel přibližovalo a Lovcovy boty najednou ztěžkly, nafoukly se a byly plné vody, takže vůbec nemohl běžet. Pak zase naopak běžel bosý po trávě u nich na horách, všude kolem bylo teplo a dědeček zrovna sundával ze stanového komínu uzené maso a dával mu ochutnat. Pak byl malým chlapcem a s dědečkem šli na návštěvu za nějakým jeho dávným přítelem. Ten měl doma soba. Posadili chlapce na jeho hřbet a on, malý Lovec, jezdil jako pán. Držel se mohutného paroží a jezdil celé hodiny. Pak se mu zdály samé nesmysly, noční Duchové mu do hlavy smíchali všechno možné a tak se mu zdálo o lvech, řece, stromech, mrtvolách, Gomepsis, obřích stanech, prodejcích všelijakého neužitečného zboží a také dokonce i o tom, že Gomepsis se rozhodla prodávat lidem v kraji dříví, vodu i vzduch k dýchání a tvrdila, že je nejlepší prodavač vzduchu na světě, a že jí to přinese nesmírné bohatství. Najednou už to nebyla Gomepsis, ale její otec Šal Katário a ten prohlásil, že všechno patří jemu a Katárijcům a všichni mu musí za všechno platit. Nechtěl nikoho pustit do lesa na dříví, nikdo nesměl lovit soby, protože už všichni patřili jen jemu. Nikdo nesměl pít z řek vodu, ale musel jít a koupit si ji u Šala Katária. Dokonce prodával i místa pro postavení stanů. Jak komické a absurdní. Zdálo se mu, jak Gomepsis pláče, že se její tatínek úplně pomátl, ale pak se opět nějak proměnila a naopak byla tvrdá a bezcitná a vysvětlovala mu, jak to těď všechno dostane ten správný řád. Když někdo bude chtít jíst, ohřát se, napít se nebo dýchat, odslouží si všechno u Katáriů. Jak to bude pěkné, jak jí a Lovci budou všichni sloužit, jak si teprve potom budou moci žít a poznají konečně opravdový lidský život. Lovec ve snu Gomepsis oponoval, že není Katárijec, ale ona se na něho podívala jako lvice a v ten okamžik z ní lvice byla. „Ty nejsi Katárijec, tak co tu chceš? Ty ses chtěl vmísit mezi nás, vyvolené a užívat si všech výhod, ale odhalili jsme tě!“ a najednou Lovce honili nepřátelští lovci, Katáriové i Gomepsis, tedy vlastně už lvice a zdálo se mu o strašném boji a o veliké válce, kdy měl na sobě helmu ze silné, syrové mamutí kůže, vestu z kůže pratura a štít z mamutí silné napařované kůže. Ještě na něm byla na okrajích srst, která vlála kolem, i když byla svázaná do bezpočtu copánků. Měl dřevěný, oboustranný meč, posetý desítkami silicitových mikrolitů, seděl na sobovi, který byl také pokryt štíty a vrhl se do válečné řeže. Jeho meč řezal protivníky tisíci ostrými výběžky a přicházel o své kameny při nárazech na štíty a pancíř protivníků. Po chvíli byla zbraň bez kamenů, proto vytasil další, ještě větší meč, který měl v sobě zasazeny svítící kameny. Ty byly složeny v jediný mozaikový mnohotvárný břit. Zbraň tak svítila, že se najednou na něho všichni dívali a on sám hnal všechny nepřátele před sebou. Najednou však jeho sob klesl na zem a on se sám se při pádu o meč škaredě pořezal. Nepřátele se zastavili a když viděli jeho meč na zemi, s řevem se vrhli zpět do boje.

 

Strašný sen. Lovec se probudil ještě v noci, kolem byla tma. Jen se vymotal, aby si odskočil, pak se zase pečlivě zabalil a spal dál. Jen doufal ve sny, které mu dají zapomenout na noční můry a nechají ho odpočinout.

Ráno se vzbudil za šera, zpocený a roztřesený dalšími strašnými sny. Ještě ležel, když ho napadlo, že možná ti Katáriové nebyli ani tak neschopní, jako spíš protřelí. Vlastně se chovali tak, jakoby potřebovali pomoc, on se nabídl sám a riskoval za ně život. Oni už nic neriskovali, nastrčili a zmanipulovali jeho. „Kdyby však byli tak dobří manipulátoři, nemohli by přece dopustit tak zbytečnou roztržku s domorodci,“ uvažoval Lovec dál. „Ale možná je to jen síla naší víry v jejich schopnosti ovládat a vládnout druhým. Dědeček mi něco takového taky jednou říkal.“ Představa, že by mohl být pro ně jen nastrčená figurka, jej však děsila. ,,Možná mě jen tak nastrčili…. už pro ně nic neudělám, i kdyby toho bylo skutečně zapotřebí! Je to jako střílet z luku. Prohýbáte luk dozadu jen proto, aby nakonec vystřelil přesně na opačnou stranu. Možná takhle s lidmi manipulují.“

Lovec se na ostrůvku protáhl a hned vesluje co nejdál od těchto prokletých míst. Voda cákala kolem, když z ní vytahoval veslo. Vzal si pomalované, aby mohl zmizet mraku kouzel a manipulací, který kolem sebe šíří Katáriové.

 

 

 

 

 

 

 

 

VE  ZNAMENÍ  DÁLEK

 

Lovec projel velká území, rozlité, klidné vodní plochy i prudké, bouřlivé peřeje, nesčíslněkrát přenášel svůj člun, mnohokrát spal ve stanu, mnohokrát v lodi. Poznal na své cestě řadu milých lidí z kmenů a národů lovců sběračů. Mnozí byli vynikajícími rybáři, řemeslníky a pasťaři. Povídal si s kouzelníky, náčelníky i válečníky. Vyptával se na jakéhosi Imebireje Dakavana Plápolající Oheň. Lidem po této otázce zvážněl obličej, mluvili najednou uctivěji a tišeji. ,,Co mu chceš?“ obrátil se jednou na Lovce prudce jeden muž, když se znovu už pokolikáté vyptával na cestu k Dakavanovi.

,,Nesu mu pozdravení a věci od jeho syna.“ Neznámý upustil naběračku s polévku, kterou měl v ruce. ,,Pospěš si, Dakavan pojede ráno do východních lovišť. Je nutné ho zastihnout ještě dnes!“ Teď tento domácí sám provází Lovce a popohání ho, aby  Dakavana zastihli včas. Jdou rychleji proti proudu menší říčky. Tady zanechali Lovcovu loď, Lovec vzal tajemný, pomalovaný balík, rozdělal dlouhé tyče ve vlek, uložil na něj celý svůj náklad a spolu se svým průvodcem táhli pak toto břímě kilometry podél rychlého potoka plného ryb až ke vzdálenému jezeru. Nad jezerem se vznášelo několik bílých proužků kouře, které bezpochyby stoupaly odněkud z lidských obydlí.

 

Lovci zbývá projít několik posledních stovek metrů, jde už sám podél drobného potůčku, lemovaného šumícími, stále zelenými stromy. Jeho průvodce zůstal stát v patřičné vzdálenosti, jakoby mu najednou chyběla odvaha. Tam před Lovcem je tábor, vpředu stojí tři velké, předsunuté stany a ten největší uprostřed bude asi jednací síň, společný stan. Lidé jsou různí a jejich životy a zvyklosti mají tisíce a tisíce podob a když se pohybujete krajinou od jednoho národa ke druhému, nestačíte se divit. Lovec byl přirozeně inteligentní, ale i velmi vzdělaný mladý muž, kterému jeho dědeček, který zcestoval kraj světa, vypravoval podivné příběhy z cest svého mládí. Na druhé straně byl vychováván, aby si byl jist, že jen jeho národ a jeho kouzelníci jsou ti skutečně opravdoví a nejmocnější lidé pod sluncem. Lovec si prohlížel stále se zvětšující detaily tábora. Už vidí sušáky na ryby a na ptactvo, sleduje vypnuté kůže menší zvěře. Tady se loví jiná zvířata než tam na severu kolem Mamutí řeky. Sledoval trofeje srnců a jelenů, které mu připomínaly soby a jeho vzdálený domov.  Lovcovy oči se sklopily. Ví, co nese, ví, co se bude dít, ví, že svůj úkol musí splnit a ví, že to nebude jednoduché.

 

Kde to jen všechno začalo….

 

Někde na rozkvetlé obrovské louce… tundra rozkvetla a proměnila se v nejnádhernější krajinu světa. Mech pod nohama je tak měkký, že se nohám jde jako po nebeském oblaku, je teplo a svěží vzduch, život se zdá najednou tak krásný, že se chce člověku tancovat, válet se po zemi a sledovat tu krásu kolem. Tehdy se Lovec setkal s Dakavanem Vycházejícím Sluncem. Prostě najednou tu byl. Vlastně to byl nešikovný cizinec, který působil lehkovážně a komicky.

,,Co tu děláš?“ ,,Snažím se vypátrat, kam odlétají cvrčci na zimu.“ To byla první slova, která od něho slyšel. Radoval se tehdy z krásy světa spolu s ním. Večer byl cizinec Dak jeho hostem. Druhý den už nerozkvetly jen květiny, ale vyrojily se mušky a komáři a jestli bylo květin do milionů, mušek byly miliardy. ,,Tak co, jak se ti tady líbí dneska? Je to pořád krásné?“

,,Jistě, ale ti cvrčci o tom povídali těm muškám a ty to řekly svým kamarádkám a ty zase svým kamarádkám a přiletěli sem všichni.“ Pak se tomu smáli a smáli a polykali u toho stovky much, které byly všude kolem. Dak byl někde od jihu, pohádal se s rodinou, rodem a svými a odmítl jejich způsob života. Chtěl být prostým lovcem.

,,Chci být lovcem,“ prohlásil odhodlaně. Stál před naším Lovcem a myslel si, že mu lovecké schopnosti snad přičaruje, anebo mu to za pět minut vysvětlí. Trvalo to tři roky, než ho trochu naučil číst v krajině, pozorovat zvířata, hledat vodu, rostliny, stopy. Prvně se musel sžít s krajinou a rozumět jí. Sblížili se za tu dobu a nyní byli nejlepšími kamarády.

 

Jednoho dne Dak prohlásil, že má v sobě Démona, se kterým musí každý den bojovat. Pocházel z daleké jižní země a to od nějakého kmene jižních Imebirijců.

Byl ze šlechtického rodu a tedy byl vychováván k povýšenosti a k cestě vládnutí ostatním. Něco se však stalo a on tak odmítnul žít dál. Nešikovná služebná upustila tehdy dítě, jeho sestřičku, když byla ještě docela maličká. Spadla na zem a celá hlavička se jí hnula na stranu. Když to zjistila její matka, hned jí hlavičku narovnala nazpátek, ale děťátko brečí a kucká se vlastní krví, která mu teče z nosu i uší. Holčička přežila a uzdravila se... tedy zdálo se, že se uzdravila. Dlouho to vypadalo, že je vše v pořádku. Vlastně se na ten děsivý dávný úraz zapomnělo. Jeho sestra však není úplně duševně zdravá. Není jako ostatní, neumí počítat, nenaučila se cizí jazyky, mnohdy nerozliší fantazii a sny od skutečnosti. Je stále malým dítětem. Když byl Dak menší, někdy si jí dobíral, bavilo ho rozčilovat ji, dráždit ji hloupostmi a nesmyslnými podněty, které by každý hned poznal, že jsou hloupé a mávl by nad nimi rukou, ale jeho sestra všechno brala doopravdy a hned se rozčílila. Pak držela v ruce kámen a vyhrožovala, že někoho zabije a dospělí ji museli dlouho uklidňovat. Lidé přičítali Dakově sestře agresivitu a nevěděli, že ji vydráždil její bratr. Jak se teď Dak stydí. Jak by to rád vzal všechno zpět. Kdo je však opravdu jeho sestra? Chodila a pomáhala lidem v táboře s drobotinou, hlídala je, chovala a dobře se o ně starala. Neviděli jste hodnějšího člověka. Když ji doma kárali, aby nehlídala děti sloužících, nechápala proč. V čem by měly být jiné? Jednou přizvala Daka k jednomu pokusu. Svlékla dvě děti, jedno od Imebirijů a druhé od sloužících z vedlejšího kmene a nebyl na nich žádný rozdíl. Obě byly stejně roztomilé, obě se stejně smály a stejně plakaly a i se stejně počurávaly.

Když bylo Dakovi sedumnáct, dostala se jeho sestra do sporu s nějakou váženou společností šlechty při dnech setkání celého kmene, zase šlo o postavení a výjimečnost Imebirijců. Její rodiče ji při slavnostech „uklízeli“ před váženými hosty a posílali ji se sloužícími hlídat „lepší děti“. ,,Pojďte se podívat, děti jsou všechny krásné a musíme je mít stejně rádi.“  Zase míchala děti chudých a bohatých, váženějších a obyčejných rodičů dohromady.  Hlídala tenkrát zase po svém jak děti Imebirijců, tak ostatní a kolem byly další, větší děti, které jí pomáhaly. Nanosili si tehdy děti ze všech možných okolních stanů a začali napodobovat dospělé. Dělali si svoji vlastní slavnost. Když to dospělí zjistili, vypukla velká hádka a rodiče a příbuzní chytili jeho sestru a bili ji. Najednou tam klečela na zemi a z nosu jí tekla krev jako tenkrát, když spadla služce. Dak se rozběhl proti celé své rodině a chtěl je snad v tu chvíli všechny do jednoho zabít, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Udělá něco jiného, co je ještě více ranní, co jim udělí lekci, co je probudí.

,,Bijete ji? Bijete toho nejlepšího z Imebirijců. Bijete ji? Bijete Duši následníka Velkého Imebirije. Svými pěstmi jste dnes rozprášili jeho cestu s Imebirijci. Z okolních národů nikdo na ty, kteří mají mysl jako děti, nikdy ruku nevztáhne, protože jsou posvátní pro svoji propojenost se světem Duchů, ale vy jste to udělali, výkvěte Imebirijců. Zabili jste Vycházející Slunce. Dnes Slunce zašlo a viděli jste je naposledy. Jméno Imebirijské, co budu živ, neponesu a tím navždy vymře rod první rodiny tohoto národa!“

Dak už neviděl co se dělo v táboře. Obrátil se a odcházel pryč, pryč od nadutých, namyšlených lidí, kteří se jeden před druhým tak ukazují a předvádějí, že zapomínají na běžné, ale důležité věci kolem. Sedmnáctiletý kluk, který se měl odvahu postavit proti vlastní, pohodlné budoucnosti. Pohrdal jimi a zároveň mu jich bylo líto. Připadali mu neuvěřitelně bezcitní a chladní. Masky lidí, v nichž je jen studený kámen. Stali se těmi nejdůležitějšími sami v sobě. Kdo je větší blázen? Ten, který se narodil jako blázen, či prodělal nemoc nebo úraz a byla tak poznamenaná jeho duše, nebo ten, kdo věří, že slunce ráno vstává jen kvůli němu?

Dak žil se dvěma tvářemi, přemáhal se a snažil se chovat jako jeho sestra. Radovat se z maličkostí, z červeného brouka, bílých, letících mráčků, z jejich tvarů, které připomínají kůzlátka. Jiní se radují z toho, čeho dosáhli, na co mohou být pyšní, z nějakého ocenění, vyznamenání. On chce jen rozveselit lidi kolem a především děti. 

 

 

Jednou se Dak vrátil z dlouhé výpravy. Lovec seděl před stanem a spravoval sáně, když uviděl přijíždět celé procesí, možná 8 - 9 lidí. Dakavan někde pobral nějakou drobotinu. Dak zastavil s dětmi kus od Lovce. Musím s tebou prvně mluvit a to na dálku. Stáli před sebou nějakých dvacet metrů a volali na sebe.

,,Našel jsem domy, kde dospělí pomřeli na nějakou epidemii, nabral jsem toho, kdo přežil, spálil domy i s nemocí a jel cestami, kde na nás Duch nemoci nemohl. Ale je možné, že sídlí stále v těch dětech, nebo už i dokonce ve mně!“ volal Dak. ,,Dones nám nové oděvy a přikrývky, zůstaneme zde, spálíme staré věci a umyjeme se vodou a kouřem.“ Lovec se nesměl k novému táboru přiblížit, jen se o ně staral, nosil jim jídlo, vodu, otop, kožešiny. Od nedalekých sousedů získal oděvy pro děti.

Dak spálil i sáně, na kterých všechny přivezl. Všichni se zdáli být zdraví, jen zesláblí hladem a zimou, když se dospělí už nedovedli postarat o jídlo a otop. Teď nabírají síly, pláčou pro své rodiče a příbuzné a bojí se, co bude. Jen ty dvě nejmenší jsou pořád slabé a už mají i horečky. Dak je ale nemůže nechat samotné plakat odříznuté od ostatních v malém stanu, někdo jim musí zatopit, mluvit s nimi, dát jim zapomenout na prožité útrapy a nahradit jim aspoň trochu domov. Dak přemýšlel, váhal a nakonec se rozhodl zůstat s nimi. Jeho sestra by se nerozmýšlela. Styděl se sám před sebou, že váhal. Každý den spolu s Lovcem mluvili na dálku. Lovec obstarával jídlo, sehnal i léky, kouzla, hračky. Jeden večer Dak dětem vyprávěl pohádku, děti usnuly a ráno se již neprobudily.

Pak zůstal v izolaci sám. Znal přesně rituály, které se musí dodržovat v blízkosti nebezpečně nemocných. Dak zřejmě dlouho hrál s Lovcem komedii, že je zdráv, a že nic nepotřebuje, ale netrvalo dlouho a nemohl to již před ním utajit. Když na sebe zase volali, tak už jen sípal. Neměl sílu. ,, Za dva roky se sem vrať pro moje kosti, pomaluj je mým vzorem a svaž do balíčku. Ten také pomaluj a pomaluj i svou loď a sebe a zavez je na jih po Dunaji Imebirijcům, kmeni Kadmó. Tam se ptej se po Dakavanovi Plápolajícím Ohni. Tomu odevzdej moje ostatky k pohřbu.

 

 

Teď tedy nese Lovec kosti svého nejlepšího přítele do jeho země, jeho tábora, jeho rodině. Dakavan Vycházející Slunce je mrtev a tak se může opět vrátit domů. Jak příjme rodina Dakavana Lovce? Lovce, obyčejného člověka, zvěstovatele špatných zpráv, ale i člověka, jenž je vlastně prvním v pohřebním průvodu jejich syna?

 

 

Dakavan, který ve skrytu své duše žil mezi dvěma světy, si zasloužil Lovcovo největší uznání. Sám se chtěl naučit žít jako obyčejný, dobrý a spravedlivý člověk a stát se vzorem pro ostatní.

Lovec si vzpomněl na Gomepsis, která mu jeho přítele tolik připomínala, gesty, rozpaky, smíchem, řečí. Když byl s ní, jakoby byl se svým někdejším kamarádem. Moje Gomepsis, moje milá Gomepsis… co asi teď dělá? 

 

 

 

 

 

 

 

 

V  ZAJETÍ  SNĚHU

 

 

Gomepsis se vracela nazpět k tunelu pod převisem, který ji v noci zasypal sněhem. Už začalo svítat a tak by nemělo být těžké najít toto místo. Gomepsis si však začala s hrůzou uvědomovat, že v noci se sesunulo mnoho takových převisů, a že ten svůj pozná asi jen podle toho, že má kdesi nahoře díru. Znamenalo by to bořit se sněhem a prolézat každý spadlý převis. Zase tupá rána, která znamenala, že se někde v kaňonu utrhl další kus sněhové stěny.

 

Čas běží, ráno už je pryč a Gomepsis celá od sněhu leze od jedné hromady zhrouceného sněhu k druhé. Nemůže najít svůj převis. Boří se a lopotí dál a dál. V jednom místě však našla jako zázrakem zachovaný kousek stop vlastních saní a sobů. To znamená, že svoji hromadu sněhu přešla. Ale proč? Jedině proto, že na to místo spadl další kus něhu, který ucpal tunel. Musí hledat daleko pečlivěji svoje stopy z noci. Gomepsis už bojuje o čas, za chvíli jí začne být na omdlení z hladu a bude se cítit nesnesitelně slabá. Dívka jde pomalu a hledá něco, co by ji přivedlo na stopu, nějakou indícii. Skutečně našla nějaké zbytky stop kolem jedné hromady, ale jsou dost nejasné, možná vznikly ty důlky náhodou. Vítr mohl udělat svoje. Gomepsis si hromadu prohlíží, ale nezdá se jí povědomá. ,,Cos viděla v noci? Nic moc, přiznej si to. Ale něčím je mi ta hromada povědomá.“ Couvla, aby si ji z dálky mohla dobře prohlédnout.

V tom zmizela Gomepsis bez hlesu z povrchu země. Prostě se jí pod nohama uvolnil kus sněhu, který ucpal kolmý tunel, vedoucí dolů k saním. Ale najít takovým způsobem sáně nebyla zrovna cesta, kterou si Gomepsis představovala. Při pádu se pořádně potloukla a podřela. Vyrazila si dech, nemohla se narovnat, všechno ji nesnesitelně bolelo a tvář ji pálila. Z očí jí vytryskly slzy. Zkoušela si jednou rukou otřít z obličeje sníh, aby se mohla podívat, co se s ní stalo, ale pořád nemohla popadnout dech. Přivřela oči, sklonila hlavu a soustředila se jen na to, aby se nadechla. Měla pocit, že uplynulo mnoho vody v řece, než se konečně pomalinku mohla poprvé zhluboka nadechnout. Pomalu dýchá, ale i tak se jí už točí hlava a vidí kolem černo. Znovu otevřela oči, prohmatala si nohy a ruce. Asi má zlomenou nebo pořádně naraženou ruku v předloktí. Jak teď vyleze z jedinou rukou?

Po modré obloze plují malé mráčky, mezi nimi krouží černí havrani, kteří hledají něco k snědku. To je jediné, co Gomepsis vidí komínem tunelu nad svou hlavou. Ne příliš povzbudivé. Vzchopila se, vytáhla z kapsy lopatku a začala odstraňovat sníh z jedné stěny tunelu. Co jí spadlo pod nohy, ušlapávala na kompaktní a skladnou ledovou hmotu, takže zvětšovala podzemní prostor, aniž by kyprý sníh musela vynášet ven. Najednou jako by jí něco skočilo za krk, dostala ránu do hlavy a do ramen i bolavé ruky, až vykřikla. To se zřítil strop nad právě budovanou kapsou. Gomepsis se dívá nad sebe a usmívá se. Dobří duchové jí přáli. Spadlo tolik sněhu, že je ho dole dost, aby bylo po čem vystoupat nahoru a nahoře ho chybí právě tolik, aby mohla vylézt ven, bude-li chtít. Gomepsis se otočila a hledala nějaké stopy po saních. Nebylo to těžké, sníh spadl na druhou stranu. Tak se pustila zdravou rukou do dolování důležitých věcí. Konečně má další jídlo ze zásob. Gomepsis si pečlivě prohlíží skály nad sebou. Ověřuje, že skutečně spadlo už všechno, co spadnout mohlo, a že je nyní její sněhový důl bezpečný.

 

Po dvou dalších hodinách práce je nad sáněmi hotový kráter, na jehož dně stojí znovu upravený spací rukáv. Ale kde je Gomepsis? Kdybychom se ale podívali dovnitř rukávovitého stanu, zjistili bychom, že tam zabalená v pižmoní kožešině leží dívka. Přes opuchlá, nyní nafialovělá víčka  a rozpraskané, omrzlé rty je stále krásná. Ústa má pootevřená a pomalu oddychuje. Zpocené, mokré vlasy se jí přilepily k hlavě. Tvář má na několika místech škaredě nateklou a podřenou, nos červený a studený a snad také nateklý na špičce, která jí v noci namrzla. Ale je také možné, že si nos prostě jen podřela při pádu do sněhového podzemí. A její prsty u nohou a na rukou? Škoda mluvit. Pižmoní kožešina se svojí zázračnou srstí z dutých vláken je materiálem, který člověka uloží jako do vaty a rozehřeje mu tělo. Je to až k neuvěření, že mladý člověk, přestože je zničený a unavený po dlouhém strádání, stále vypadá krásně a můžeme ho obdivovat jako každé jiné, silné a houževnaté zvíře, žijící v divočině. Určitě by tak na nás nepůsobil letitý člověk. Spíše by najednou vypadal starší o deset, patnáct let a nejspíš bychom asi přemýšleli, jestli je víc živý nebo mrtvý.

Gomepsis tedy spí. Spí spánkem, který byl věru zasloužený a neuvěřitelně tvrdě vybojovaný. Malý větrací otvor stanu vypouští teplý vzduch, který se těsně nad otvorem vlní a sráží se do malých chomáčků páry. Gomepsis se právě tuto noc stala velmi, velmi silným člověkem. Dokázala, že snese jakékoli útrapy, protože tolik miluje život. Kolikrát si mohla v noci na cestě lehnout, schoulit se do klubíčka a zemřít? Nesčetněkrát. A nesčetněkrát musela znovu a znovu takovou myšlenku zavrhnout a jít dál a pak hledat dál a kopat dál. Nedívat se na to, co se jí chce ,,teď,“ ale musela se soustředit na to, co přijde potom. Nebylo žádné teď. Zakázala si ,,teď “ a nyní tedy konečně spí, je sytá, v teple a hlavně živá.

 

 

 

 

 

 

 

 

VŮNĚ  JIHU

 

 

Tak nádherné je dívat se na moře. Po tolika letech ho mnozí znovu viděli a na ten pohled nedokázali zapomenout. Nádherné, nedozírné. Ale jen z tohoto místa, z vysokých hor, které musela výprava Katáriů překonávat. Moře je totiž plné ostrovů, které se jako hory vynořují z vln. Vítr žene masy vody k pobřeží a tak se po několika stech metrech přebytečná voda vrací do moře nazpět úzkými řekami slané vody. To jsou ony známé proudy smrti, kdy nic netušící plavec začne být najednou unášený na širé moře a brání se proudu tak, že plave proti němu zpět k pobřeží. Souboj s mořem však málo kdo vydrží a pak se utopí. Přitom stačí jen zaplavat pár metrů nalevo nebo napravo a moře vás opět obklopí masou vody, která se pomalu tlačí proti pobřeží.

 

Jaká nádherná modř, jak obdivuhodné vlny. Je to zázračný svět, tak odlišný od toho, který známe ze země od Mamutí řeky. Moře je jako obloha, ale obloha, které se můžete dotknout a místo ptáků v moři pluje nepřeberné množství ryb. Výprava zahájila sestup po stezkách vyšlapaných divokou zvěří. Se zatajeným dechem procházeli nosiči se svým nákladem nad roklemi a propastmi v nádherné scenérii bílých vápencových skal a modré oblohy s tmavomodrým mořem kdesi v hloubce pod sebou. Prošli celou Istrií a přešli po dně současného Jaderského moře až téměř do jeho poloviny. Kolem nich rozprostřené hory jsou dnes jednotlivými ostrovy jako Hvar, Brač, Krk. Tehdy to však byly jen veliké hory v krajině.

Do Itálie se tak člověk dostal suchou nohou z takových míst a takovými cestami, že bychom dnes žasli. Touto krajinou tedy prochází výprava Katáriů, aby se dostali až k malé říčce, která spěchá k moři. Tady se na chvíli utáboří, rozdělají oheň, ohřejí vodu a vybaví se na dlouhou cestu po vodě. Konečně je všechen náklad snesen dolů do tábora. Už se podařilo získat řadu skvělých a na severu žádaných surovin a zboží. Kanah ukázal, že je dobrý obchodník. Navíc kupuje i staré zboží. Nechce jen ten a ten druh zboží, ale zajímá ho i jeho historie, příběhy, které za ním stojí. Zajímají ho věci s Duší. Zvláště zajímavé kousky si dává do své vlastní sbírky. Není jich mnoho a jsou to vlastně jen drobnosti, ale řemeslně bravurně propracované a výtvarně dokonalé.

Kanah jako by chytil druhý dech. Všemožně se snažil zabránit novým incidentům a byl i sám osobně tím, kdo zachraňoval spadlého nosiče, který zůstal viset uprostřed skály na beznadějném místě.

Kanah se sám nechal na laně spustit dolů a poté, co zachránil mladíka, nechal se spustit znovu a vysbíral všechen vysypaný náklad. Zdrželi se sice o den navíc, ale vše dopadlo nad očekávání. Kanah si tady v horách na jihu vybudoval respekt a uznání. Teneka, který se vylízal jako zázrakem ze svých zranění, pozoroval Kanaha a viděl ho jinak. Kanah byl doma velmi upjatý, uzavřený sám do sebe, sešněrovaný konvencemi a vyhlížel unaveně. Tady ho kočovný život změnil. Už nebyl zdaleka tak namyšlený a odtažitý k ostatním. Viděl, že na výpravě jeden druhého navzájem potřebují, učil se důvěře a zvykal si na skutečnost, že se může na všechny plně spolehnout. Jeho divoká povaha se den za dnem mírnila a zklidňovala jako po terapii. I Kanah se umenšil při pohledu na ohromné hory, které cestou míjeli a nyní je i Kanah uchvácen krásou moře.

Teneka vzpomínal mnohokrát na Lovce, který mu zachránil život, ale kdo ví, kde touto dobou může být. Lovec se vydal na jihovýchod po Dunaji, kdežto výprava Katáriů se pak stočila přímo na jih kolem Alp, aby se dostala až k Jadranu.

 

Teneka už sedí v lodi mezi ostatními a odpočívá. Ještě nemůže veslovat, ale nosit břemena už mnohokrát zkusil, i když se nevracel pro nové a nové jako ostatní.

Voda je rychle nese kamenitou krajinou keřů a stromů dolů, níž a níž a blíže k moři. Najednou se rozbuší kamení do dna lodí.

,,Nízká voda!“

A to už všichni skáčou do vody a utíkají vedle lodí, které odlehčené snadno proplouvají korytem řeky. Bílá, zpěněná voda řeky letí přes kameny už snad jen pár desítek metrů před nimi. Najednou jí znovu rychle přibývá, kameny mizí a obchodníci znovu nasedají do svých lodí. Pod nimi je místo zarovnané naplaveninami, které zde místy narůstají do malých ostrůvků, ale evidentně je příliv a vody je zde dost, takže pohled do hloubky pod lodí představuje úchvatnou scénu tajemně se prohýbajících vláken a proudů sladké a slané vody, které se zde spolu míchají. A před poutníky leží celé moře. Modrý obzor lemovaný různě vzdálenými ostrovy. Nejprve pojedou na teplý jihovýchod, kde uskuteční některé důležité výměny zboží. Pak pojedou rovnou na jih, nebo spíš už na jihozápad na Italské pobřeží a znovu nazpět podél horní hranice tehdejšího Jaderského moře.

Výprava jede na lodích, sleduje moře, ježovky v něm, červené hvězdice a spousty ryb. Muži se dívají i na vrcholy hor kolem a na okolní krajinu. Je to neskutečné, ale nikdo z nich by si určitě ani ve snu nepředstavil, že za třicet tisíc let budou nad jejich současnou pozicí plavat lodě o plných sto metrů výše. Sto metrů vodního sloupce navíc, jaká ohromná energie je vázána v ledu, který svíral sever tehdejší Evropy. Proto tehdy byla Morava severskou zemí se vším všudy, co k tomu patřilo. Zdejší mírné počasí bylo také chladnější než dnes a určitě byste tady na severu Jadranu nenašli žádné palmy. Nicméně zde rostla spousta listnatých stromů, které lidem od Mamutí řeky připadaly velmi, velmi exotické.

Po dvou hodinách veslování se výprava vylodila na pobřeží severovýchodní části Jadranu. Vylezli z lodí a vytáhli je z vody. Ta byla ještě relativně teplá a otužilí muži ze sebe shodili oděv a utíkali se řádně umýt do nejslanějšího živého moře světa. Ti, co ještě na podobné výpravě nebyli, ochutnávali hořkoslanou chuť tohoto pro ně nepochopitelného živlu. Katáriové tak daleko na jih necestovali. Byl to až výsledek několika posledních desetiletí, kdy využili řady příznivých okolností.

Delší a větší výpravy však skrývaly v sobě riziko, že se někomu něco neblahého může přihodit. Je to pouhá statistika, nic víc a stín takovýchto událostí se vznášel nad minulou i touto výpravou. I kdyby vše dopadlo dobře, život třem mladým mužům už nikdo nevrátí.

Slunce začalo toho dne pálit, jakoby se vrátilo na chvíli léto, muži se brouzdali ve vodě, hledali škeble, pod kameny lovili kraby, prohlíželi si medúzy.

 

„U všech Duchů... Démon! Tady, podívejte se! Skutečný Démon!“ ukazuje někdo na nějaké místo u velkého kamene. ,,Už zmizel. , je tady, tady! Vidím ho!“ Středem hloučku mužů, stojících po pás v chladné vodě, proplavala majestátní, velká chobotnice. Někteří hned ustrašeně utekli na souš, jiní hlavonožce pronásledovali, aby si jej mohli prohlédnout. Nikdy o takovém tvoru neslyšeli a jestli pro ně jsou Duchové opravdoví, tak takto si některého určitě představují.

Tady si odpočinou, rozdělají ohně a budou péci slávky, které zkušení od minula dobře znají a mohou se za touto delikatesou doslova utlouct. Rozdělali si stany kousek od vody a chystali se na noc. Jaký to však bude spánek po takovém prožitku. Dostali se do úplně jiného světa, který má jiné zákony, úplně jiná měřítka a je tak záhadný. Určitě se několika lidem bude v noci zdát o nepřeberných masách slané vody, o tajemné chobotnici, o všetečných krabech, rychlých garnátech a prapodivných mořských jehlách. Lovci večer v údivu chytili platýse a jeho anatomii vůbec nepochopili. Domnívali se, že Velký Vodní Duch, který vytváří mořské ryby, se asi zamyslel a zapomněl rybu promodelovat ze všech stran. Vdechl jí život přesto, že není vlastně z poloviny hotová. Raději ji hned pustili, co kdyby ji chtěl Velký Duch nazpět, aby mohl napravit co evidentně zanedbal?

 

 

 

 

 

 

 

 

NÁVRAT  SYNA

 

 

Opustili jsme Lovce, když se se svěšenou hlavou ubíral s pomalovaným balíkem k rodině svého, dnes již mrtvého, přítele Dakavana. Pomalu a těžce se blíží k lidem, kteří se stávají více a více konkrétní, jejich postavy se prokreslují detaily a už vidí i výrazy ve tváři. Tohle musí být Dakavan zakloněná hlava, přivřené oči, vypovídají o rezervovaném člověku. Lidé kolem něj vypadají podobně. Lovec si nyní řekl, že je čas ukázat dobré vychování a zazpíval uvítací nápěv. Připadlo mu to příhodné a dostatečně rituální, přestože věděl, že mu nikdo nebude rozumět.

 

,,A teď bys nás měl pozdravit jako člověk a nikoli jako idiot!“ odpověděl na Lovcův pozdrav Plápolající Oheň v imebirijštině a nesnažil se u toho o nic jiného, než Lovce urazit.

,,Duše idiotů jsou šťastným příbytkem velkého Ducha a jejich pozdrav zanechává na lidech požehnání Nejvyššího,“ odpověděl mu pevně Lovec. ,,Běž s vírou divochů do hlouby loveckých omezenců, tady jsme povzneseni nad takové žvásty.“

,,Budiž po vašem, ale než odejdu, připomenu vám, povzneseným vaši pozemskou podstatu, abych vás z výšin vaší pýchy na chvíli svrhnul do reality.“ A na ta slova rozbalil balík, který celé dva měsíce střežil na svých cestách. Na zem se vysypalo množství kostí a vykutálela lebka. Seběhli se lidé z okolí a klacíkem přerovnávali kosti vysypané na zem vedle jednoho z ohnišť.

Najednou začali někteří z nich vzrušeně něco vykřikovat, lomit rukama a plakat. Někdo se přitočil k opovržlivě se tvářící rodině Dakavana a pošeptal jednomu každému z nich něco, po čem se matka Dakavana Vycházejícího Slunce sesunula k zemi, něco, po čem otec Dakavana Vycházejícího Slunce zbledl jako sůl a co vystrašilo ostatní členy této rodiny natolik, že si zakryli rukama ústa a bezděky couvli o krok zpět. Pomalu, bez hlesu s výrazem stoletého starce, ve kterého se silný a sebejistý padesátník najednou proměnil, pomalu se šoural k hromadě kostí, klekl a zadumaně se v ní přebíral. Mezi kostmi byly šperky jeho syna a našel i zlomenou a znovu vyhojenou kost z loktu levé ruky. Zůstal klečet na zemi, hlavu v hromadě kostí, v třesoucí se ruce držel lebku, hladil ji a plakal.

 

Lovce uvítal doopravdy až šaman. Byl to hovorný člověk v širokém klobouku, na kterém visela řada drobných předmětů a sušených zvířátek. Šaman odvedl Lovce k sobě a rozdělal očistný oheň, který vonným kouřem naplnil celý stan.

,,Tak a teď si prožijí svůj pád z výšin mezi smrtelníky. Syna svým arogantním chováním vyhnali a nyní se jim vrátil, ale ne aby je odprosil, ale aby je obměkčil. Zatvrzelá srdce však s největší pravděpodobností zatvrzelými zůstanou. Ale všechno dopadne jinak, než kdokoli očekával,“  zamyslel se šaman. ,,Proč?“  zeptal se lovec.

,,Ty máš na hrudi vytetovanou malou značku bratrství, které tě spojuje s Dakavanem. Stal ses jeho bratrem a přijal jsi tak i imebirijské zákony. A Imebirijové mají přísné zákony, především co se týká výkonné moci. Po Dakavanovi Plápolajícím Ohni měl vládnout jeho syn, ale ten zemřel a tak musí vládnout jeho bratr a tím jsi nyní ty. Všechen jeho majetek je tvůj a moc Dakavanů mezi Imebirijci bude jednou ve tvých rukou.“

Lovec couvl. ,,To je snad nějaký omyl, já chci jen žít svůj život! Nejsem Imebirijec, nejsem ten, kdo poslouchá a nejsem ani ten, kdo vládne. Jsem z kmene a národa svobodných lidí, kde mají všichni rovný přístup ke všem surovinám a ke všem zdrojům. Nemáme prostředníky, nemáme chudé, nemáme boháče.“

,,To, že se stane cizinec vůdcem Imebiriů, bylo předpovězeno. Za jeho vlády bude svět změněn. Není cesty zpět, je zbytečné vzdorovat osudu,“ řekl vážným hlasem šaman. „Šaman přece rozmlouvá s Duchy a mohl by jim to rozmluvit,“ uvažoval Lovec. „Šaman však nebude dělat nic proti vůli Imebirijců.“

Lovec sedí u ohniště a prohlíží si věci kolem. I šaman má sbaleno, všichni asi co nejdříve odejdou a na osamělém stromě někde v okolí se postaví malá plošina z větví, na které bude uložen balíček kostí jeho přítele.  Pohřeb bude dokončen. Lovec se poté bude moci vrátit domů.

,,Nemáš z toho radost?“ zeptal se šaman Lovce. ,,Ne, jsem zmatený a je to pro mne přítěž.“

,,Neboj se, podívej, Dakavan je silný a má před sebou rozhodně ještě mnoho let vlády. Ty zatím budeš spokojeně žít svůj život lovce a kdyby někdy za dlouho Dakavan Plápolající Oheň zhasl, poslové tě najdou a předají ti tuto velkou čelenku“ a ukázal na náčelnickou čelenku z množství kostěných a barevných nášivek. ,,Tu nosí při slavnostních příležitostech nynější vládce.“ Šaman spiklenecky zamrkal na Lovce.

 

,,Měl bych být neústupný a trvat na svém ne a měl jsem jen položit kosti přítele a utéct. Ale tak to přítel nechtěl. Snad to tak mělo být.“ Lovec je příliš zmaten, zkusí tedy požádat o radu Duchy.

 

 

 

 

 

 

 

 

ZA  OPONOU  SVĚTA

 

 

V ten den orel odletí, v ten den lev odejde, v ten den budeš sám, v tu hodinu tě všichni opustí a i ty opustíš sám sebe. Tvé tělo zůstane ležet a budou z něj odcházet tví strážní Duchové. Budeš se na to vše dívat a uvažovat nad tím. Honem běž uvítat nový život, nové přátele i ty dávné. Jsi v nové říši, v novém světě. Zdejší Duch a pán rozhoduje o mnohém. Rozmlouvej s ním, řekni mu, jak jsi dobře žil, jak jsi byl veselé povahy, jak tě všichni měli rádi, kolik jim budeš chybět, kolik lidí jsi obdaroval, kolika lidem jsi pomohl v nesnázích. Nebude zvířete, které bys zabil a neomluvil se mu, žádný ze čtyřnohých bratrů si nepostěžuje, že bys jeho smrti nelitoval a neděkoval mu za jeho oběť.

Jásej člověče, neboť říše tvé duše se ti otevřela a budeš uvítán a oslavován jako dobrý přítel a bratr.

 

Stará píseň doprovázená štěrchátky a bubínky, východní Navikové, Severní Itálie, kolem 28 040 lety před námi.

 

 

Terenquí Anquilona se podíval skrze hustá, červenofialová mračna, která se válela všude v jeho ohromné podzemní říši a nespokojeně pomlaskával. Právě dojídal jednu ze svých oblíbených božských pochoutek, když vtom zjistil, že mu pod nohama čvachtá voda. ,,Bahno, teplé červenohnědé bahno! Kruci! Někde mi tu prosakuje voda!“ Zařval rozezleně, až se jeho hlas ozvěnou odrážel od stěn a rozletěl se, podobný kruhům na vodě, na všechny strany. Jako zvuková vlna nesla se jeho zloba celou jeho ohromnou říší. ,,Co tohle má znamenat!?“ zabručel Terenquí, vstal od hodování a začal obcházet okolí. Podezíravě sledoval různé sloupy, zákoutí, podlahu i strop své podzemní říše. ,,ÁÁÁÁ! Tady to prosakuje!“ Terenquí začal hrabat v místě, odkud tekla voda. Najednou se uvolnilo celé ložisko a z desítek litrů vody vyklouzla postava zmáčeného a udiveného mladíka. ,,Tak co se to děje?“ obrátil se na něho Terenquí.

,,Já nevím, vůbec nic si nepamatuju.“

,,Tak pán si nám nic nepamatuje. A proč jsi k nám tedy přišel vodní cestou, to ses snad utopil?“ ,,Já opravdu nic nevím.“

,,No, asi ses neutopil, to bys vypadal jinak. Měl bys vyvalené, bílé oči, vyplázlý, odulý jazyk a celého by tě vůbec bylo několikrát víc. Vypadá to, že tě řádně pohřbili. Jsi fešák, ale proč ta voda? Kdo tě sem posílá?“

,,Já ale opravdu o ničem nevím,“ znovu se bránil pánovi podzemní říše Dakavan Vycházející Slunce. Terenquí se zamyslel a pak se rozběhl proti díře, která zůstala po Dakavanovi. Proskočil až do druhého světa. Byl to podvodní svět. Mimo hromady ryb a všelijakých utopenců brzo našel Ducha této říše. Dal si ruce v bok a spustil na místního vladaře.

 

,,Tak co je s tím novým, je celý mokrý, ale ne zas tolik! Kam tedy patří. K tobě nebo ke mně?“

,,Ke mně nepatří, byl řádně pohřben!“

,,Tak proč ta voda?“

 

,,Ta symbolizuje jeho cestu. Po smrti byly jeho ostatky převáženy mnoho dnů do jeho domova. Voda symbolizuje jeho cestu po smrti. Kdykoliv se bude chtít očistit, voda ho poslechne a omyje ho.“ „No to jsou vymoženosti,“ brblal starý morous. Má dost práce s různými šamany, kteří si drze prosazují svou a mnohdy hrubě si od něj něco vynucují, čarují a všelijak ho obcházejí. Terenquí Anquilona byl poloprůhledný, ale místy velice hmotný a silný Velký Duch, jeden z nejmocnějších vůbec. Byl vysoký a statný, s dlouhými vlasy a vousy, ostrých rysů a pod hustým obočím hrála malá očka lemovaná vráskami, které se roztančily jako vějíř vždy, když se škvířil nebo se smál. Jeho oděv byl pošit řadou ptačích pér, která vytvářela na rukávech jakási křídla a pak dále zdobila jednotlivě jeho dlouhý šat ne nepodobný šamanským oděvům. Terenquí dal nedávno dohromady kdysi rozdělené rodiny. Dorazily sem nějaké dvě děti, které zemřely na škaredou nemoc, tak se konečně dostaly ke svým rodičům, kteří zde na ně netrpělivě čekali.

„Ty ceremonie a předpisy kolem smrti a pohřbů vše tak prodlužují, že by se z toho jeden zbláznil, ale pořádek musí být. Teď tady mám toho mladíka, ke kterému se sice nehlásí jeho předkové, ale zato se k němu hlásí ty dvě děti, jejich rodiče a všichni jejich příbuzní a než se se všemi seznámí, uplyne nejmíň tři sta let. Za tu dobu zmoudří i Dakavanovo příbuzenstvo,“ brumlal si pod vousy Terenquí.

Terenquí budil zdání neomaleného, pomalého poplety, na kterého se musí opatrně, jinak mu utečou souvislosti, ale byla to jen maska. Terenquí byl po čertech práskaný chlap, tedy Duch, neobyčejně bystrý a všímavý a dovedl v jednání prosazovat svou. Rozehrává úplné manipulační koncerty. Někdy nechá zespodu určitá místa země tak zmrznout, že stromy nahoře praskají jako párátka roztržené mrazem a lidem přimrzají sáně a lyže k zemi. Nastane takový mráz, že ani vodu ohřát nemohou a u ohně pookřát. To je jeho trest nebo napomenutí. Když jej popudí příliš, vyžene je. Někdy zem najednou roztrhá mrazem a hluboká puklina pak spolkne, čeho nebo koho si zamane. V Terenquího prostorách žijí i další Duchové, kteří zde pasou svá stáda zvěře, či nechávají spočinout své dravce a šelmy. Kdesi daleko žije jedna žena Duch, která se jednou do roka stane skutečnou ženou s rezavě zářivými vlasy a vyjde jeskyní na povrch mezi lidi. Tam si vybere muže a stráví s ním noc. Žena Duch se pak vrátí do svého podzemí, aby jej naplnila novými zvířaty. Odtud je pak posílá nahoru na zem mezi živé a tak je zajištěn dostatek zvěře... tedy alespoň na určitém místě, kde lidé tuto ženu Ducha znají a muži za ní v určitou část roku putují vysoko do hor.

Je zde ještě spousta zajímavých Duchů a chodí sem i Duše šamanů. Lidé z povrchu země tak mohou prosazovat svoji vůli a mluvit s Terenquím a ostatními Duchy jako rovný s rovným. Terenquí tedy zjistil, jak je to s jeho novým přírůstkem Dakavanem Vycházejícím Sluncem. Jeho příběh ho zaujal a tak jej vyzval, aby mu povídal o Imebirijcích i o daleké a odvážné cestě Lovce. Terenquímu se líbil Lovec, který tak neohroženě nesl ostatky přítele a podstupoval za přátele i boj na život a na smrt. Vyprávění přerušil pramínek vody, který vystříkl z jedné stěny podzemní říše. Terenquí má zase práci. ,,Tak mi to dopovíš někdy příště,“ řekl unaveně podzemní Duch a šel si za svými povinnostmi. Nějací lovci shodili kosti zabitých zvířat do vody a odtud je poslal vodní Duch k němu. Terenquí z nich znovu udělal zvířata a až si u něj odpočnou a opět naberou sílu, pošle je znovu nahoru na svět. Terenquí se vlastně o svět lovců tam nahoře stará a stará se o něj dobře. Bez něj už by zem byla dávno pustá, lidé by ztratili smysl všeho plahočení a žili by v zoufalém očekávání prázdnoty.

 

 

Prázdnota Duše na severu znamená konec. Přijde rezignace, nezájem o cokoli a strach. Nic nemá cenu, a když se ještě navíc nedostaví ani to Slunce a obloha zůstane dlouho zatažená, smutek ochromí i tělo. Terenquí v noci vylezl puklinou v zemi a prohlížel si spícího poutníka Lovce. Ten ležel unaven ze zpáteční cesty domů, kterou absolvoval už pěšky. Jen nechtěl, aby Duše přítele byla zatracena a tak podnikl tuto dlouhou pouť. Terenquímu se líbil každý, kdo měl úctu k Duchům a k posvátným pravidlům pohřebních rituálů, ať lidí nebo i zvířat. Terenquí přemýšlel, jak pomoci tomuto mladíkovi při jeho zpáteční cestě a napadlo ho, že Duchovní ochranu nad ním by mohl zajistit právě ten mladík, který jako poslední navštívil jeho říši. Terenquí sice uvažoval, že by měl Dakavanův Duch ještě nějakou chvíli odpočívat v jeho říši, ale pak si řekl, že až skončí Lovcova cesta, dá Dakavanovi ještě další čas k zotavení. To byla strašná chyba, které se Terenquí dopustil, ale teď to ještě netuší a netuší to vůbec nikdo. Jen jakoby něco malého, nějaký malý stín předtuchy zastínil Terenquího mysl. Ale tuto chmuru Terenquí zahnal. Podcenil ji.

 

Venku zatím pomalu začalo svítat a pomalu procitající Lovec ani netušil, že mu k jeho dobré náladě a pocitu radosti a síly napomáhá Duch jeho přítele, který se nyní změnil ve strážného Ducha.

 

 

 

 

 

 

 

 

ZAJATCI  SNĚHU

 

 

Gomepsis se ráno probudila, vystrčila ven hlavu z rukávu a přemýšlela. Byla na sebe hrdá, co všechno zvládla. Ztotožnila se s hrdinkou starého mýtu jednoho loveckého tábora. Ta hrdinka nikdy nic nedotáhla do konce, byla lehkovážná, nevážila si drobností, jen snila o velkých věcech a ty malé jí za to nestály. Pak se však dala na cestu Sakhan a učila se na sobě pracovat. Učila se trpělivosti a soustředění, plánovala si minutu po minutě a dávala si úkoly, které musela splnit, i když už se jí nechtělo a přestávala vidět jejich smysl. Smysl úkolů se však vždy znovu objevil s jejich splněním.

 

 

Gomepsis se snažila soustředit a pomodlit. Pak si naplánovala dopolední činnost. Je potřeba se co nejlépe zásobit, zajistit si zbraně, projít okolí a vypracovat nějaký plán zpáteční cesty.

Musí začít ranní očistou. Tak a ven. Gomepsis vyskočila ze svého rukávu tak, jak spala, tedy bez oblečení. Hned co se protáhla, sebrala ze země kus sněhu se kterým se začala mýt. Ten, kdo tráví tolik času venku, je otužilý a Gomepsis se dnes už cítí svěží a při síle.

Zaškvířila se a sykla, když jí sníh zastudil na rozbité, podřené ruce. Najednou si uvědomila včerejší pocit, že je ruka zlomená, teď však vypadá daleko lépe, vlastně s ní může normálně hýbat. Jen ji zdobí velký, zelenofialový monokl. Loket je sice pěkně nateklý, ale hýbat s rukou dnes jde. Gomepsis si vytáhla malou, činěnou kůži, do které se do sucha otřela. Pak se pečlivě oblékla a po snídani se pustila do vyhrabávání zasypaných sobů. Byla to její velká rezerva a vlastně jedna z nejsolidnějších vyhlídek na přežití. Vyhrabala také rezervní vak pro přežití. Odpoledne se mu musí začít věnovat. Věci ve vaku byly tak dobře vybrány, že i jen ony samy by jí měly zajistit přežití po neomezeně dlouhou dobu. Gomepsis se úplně vrátila dobrá nálada a začala si zpívat. Zase jí na mysl přišla hrdinka trpělivosti. Úplně se s ní ztotožnila, začala s ní rozmlouvat a přemýšlela, co by jí její imaginární protějšek asi tak poradil a jak by jí odpověděl.

 

Gomepsis začal jeden z jejích nejdůležitějších dnů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 BOUŘE

 

 

A tak se zase konečně dostávám k tomu, abych vylíčil, co se dělo na výpravě Katáriů. Myslím, že jsem skončil jejich setkáním s opravdovým mořem a jejich prvním tábořením na pobřeží Jadranu. Výprava sledovala pobřeží až na jih Istrie, pak se zde lidé otočili a plavali ostrov od ostrova směrem na západ až na italský poloostrov. I Itálie vypadala úplně jinak. Její jižní ostrovy byly součástí moře a dnešní sever s nynějšími přístavy byl tehdy naopak úplně bez moře. Katáriové obchodovali i na někdejších ostrovech, z nichž mnohé jsou už dnes pod vodou a přitom mířili přímo do severozápadního cípu zdejšího moře. Odtud se mají vydat pěšky s využitím obyčejných vleků nazpět přímo na sever kolem Alp domů, do kraje mamutí řeky na Moravu. Pomalu plují na lodi, plachta se líně prohýbá a lodě se plouží daleko od sebe, aby si navzájem nebrali vítr. Je to už dlouho, co opatřili svoje lodě plachtami a odštípnutými tenkými prkny si zdvihnuli boky lodí o dobrých dvacet centimetrů. To se může hodit, zrovna jako teď. Vítr zafoukal, na vodě se objevily miniaturní vlnky a teprve potom se rozbouřila celá hladina. Lodě se houpaly nahoru a dolů, projížděly mohutnými vlnami a jak se do nich zakrajovaly, tak prkna zabraňovala, aby se do trupu dostávala voda. Přesto se spousta lidí začala věnovat odčerpávání vody ze dna lodí. Vítr se pěkně opřel do plachet a ti, kteří se domnívali, že se konečně naučili obsluhovat plachty a řídit loď, doslova začínali od nuly. Řada úkonů se musela provést okamžitě a bleskurychle, jinak by loď ztratila stabilitu.

 

Teneka byl tou dobou už plně při síle a vyvažoval svou vahou sílu, kterou se vítr opřel do plachty člunu. Našel si místo, kde má vítr nejvyšší rychlost a skoro kolmo proti proudu vzduchu řezal hladinu moře. Nebyl to asi nejlepší nápad, protože se na vlnách, měnících se souběžně se směrem trupu lodi, námořníkům nebezpečně rozhoupalo dno jejich vratké lodi. ,,Stočte se jako my!“ volali na ně lidé z vedlejších lodí. Ale Tenekova loď se přes velké houpání řítila kupředu k vyhlédnutému ostrovu takovou rychlostí, že brzo zmizela zbylým lodím z doslechu i z očí. Teneka popustil plachtu více po větru a dal znamení kormidelníkovi, aby držel nový směr. Bylo jasné, že Teneka chce ostrov objet a zkusit najít nějaké chráněnější místo, kde by se dalo přistát. Řízení bylo spíš věcí kamarádství a demokracie, nikdo neměl loď skutečně na povel a tak i riskování jedinců a jejich úkoly měly svoji určitou, nepřekročitelnou mez. Proto jste nemohli nikde vidět nějaké supervelké lodě s palubou, složitým podpalubím a houfem poslušných námořníků. Zato velké, nízké lodě s vesly, či plachtami byly k vidění nejen tady, ale vlastně kdekoli. Před desítkami tisíc let se podobné velké a dlouhé lodě, vybavené zásobami a zkušenými námořníky vydávaly na výpravy k ostrovům jihoasijského superkontinentu a nezůstalo jen u malých výprav. Lidé znalí navigace pluli na člunech až do samotné Austrálie. Kilometry a kilometry moře odkrajovaly jejich lehké, bambusové lodě z dlouhých tras, které se lidé naučili pradávno překonávat. Na severu, kde nebylo dostatek vhodného dřeva, si lidé vypomohli kostěnou a dřevěnou kostrou lodě, kterou pak potáhli impregnovanou kůží. Jinde, jižněji, vyrobili potah z lehounké březové kůry a jinde svazovali rákos do snopců a z nich vytvarovali loď, nebo lodě dlabali z jednoho kmene. To podle okolností, surovin a zvyklostí.

 

Každopádně dnes archeologové tyto přímořské kultury znají jen málo. Poté, co se po oteplení zvedlo moře o více jak sto metrů, všechna ta sídliště zmizela pod masami temných vod. Jen výjimečně se stane něco, co nám naznačí události těch nesmírně vzdálených věků, jako když najdeme dávné kamenné nástroje na ostrově, který byl vždy ostrovem, nebo když pod hladinou objevíme dávný, zatopený vchod jeskyně, jejíž útroby skrývají kresby tuleňů a postav, které je loví a kresby vodních ptáků - alk. Je to dotek něčeho většího, je to mihotavé a zdánlivě náhodné propojení dvou nesmírně vzdálených civilizací a světů, které měly úplně jiné obrysy pobřeží a úplně jiné klima. Přesto, že si jsou časově tak vzdáleny, jakoby se pojednou k sobě přiblížily a podaly si ruce.

 

Teneka byl tou dobou už celý zmáčený a to jen krápalo, ale tříšť z vln stříkala na všechny strany, loď se rychle plnila vodou a Teneka sledoval, že kolem ostrova vlny spíš rostou, než aby se umenšovaly. Nikdo nic neřekl, ale lidé mysleli i na nejhorší. Teneka najednou spatřil malou skalní rozsedlinu a za ní zahlédl uzoulinkou zátoku. Otočil loď a nechal ji unášet vlnami a nesmírně rychlým bočním proudem. Co se zdálo být zprvu snadné, v okamžiku se proměnilo v nejhorší peklo. Praskl nosník stožáru a plachta spadla do vody. V okamžení ztratili směr a vlny je hnaly na skaliska za zátokou. Teneka nahmatal ve vodě utopený jistící provaz z vrcholu stožáru a začal tahat plachtu ven z vody. Při tom volal přes rameno za sebe na ostatní, aby natočili loď doleva. Konečně se pod plachtu dostal vzduch a vítr sám plachtu doslova vytáhl z vody. Teneka a okolo sedící muži okamžitě vrátili sloupek na původní místo a jeden blíže přídi stojící námořník držel vší silou spodek stěžně, aby vydržel tam, kam ho zasadili. Teneka otočil loď a v poslední chvíli, než je přicházející vlna mohla hodit na skálu, rozjel loď vysokou rychlostí zpět na moře. Tady se obratně otočil a zamířil znovu do soutěsky. To už Tenekovu loď dojížděly i ostatní čluny a jaly se jej

následovat. Teneka se držel provazu a zadního okraje plachty tak, aby mohl řídit množství vzduchu, který plachtu vypínal. Vřítili se vysokou rychlostí mezi skály, když tu najednou loď prudce zpomalila. Za skalami bylo totiž závětří a Teneku to odhodilo na zem do trupu lodi, přes tělo muže, který obětavě držel stěžeň. Posádku to však nezaskočilo, pádla se opřela jak o vodu tak i o okolní skály a na příští vlně proletěli soutěskou až na malou kamenitou pláž. Tady rychle vyskákali a táhli loď po oblázcích pryč z nebezpečných vln. Táhlo se jim dobře, protože jiní už vytahovali těžký náklad z lodi ven a odnášeli jej pod skalní převis. Ale to už přijížděly další lodě se svými posádkami. Jedna loď však zůstávala stále na moři. Lidé na ní se báli, že se netrefí do malého hrdla mezi skalami. Vítr však začal přecházet ve vichřici a jestli před tím se něco zdálo obtížné, teď už to bylo nemožné. Plachta se nedala použít, protože měla příliš velkou sílu.

Někdo z lodě však dostal skvělý nápad a ukrojil nožem kus plachty na vnějších okrajích. Plachta ztratila mnoho ze své nezkrotné síly a manévrování se stalo přijatelnějším. Vlny se však proměnily ve zběsile se vzdouvající hory vody a prudce unášely loď, aniž by bylo možné vybírat si cestu. Najednou se přiřítila vysoká vlna a roztříštila se ještě před lodí. Její hřeben přepadl dolů a tříštivý vodopád pěny, vysoký nejméně půl metru, se přelil přes loď. Ta se naplnila v okamžiku vodou a nedala se vůbec řídit. Zoufalí muži z ní vylévali vodu neskutečnou rychlostí, takže než se přihnala další obří vlna, už se loď šinula k závětrné trhlině mezi skalami. Sotva najeli přídí do soutěsky, obří vlna je dohnala, bez milosti je namáčkla na jednu skalní stěnu a pak jejich převrácenou loď a vysypaný náklad mrštila směrem k pláži. Všichni ze břehu naskákali do vody, aby zachránili jak náklad, tak osádku.

Potlučené hlavy, pohmožděné ruce, naražená žebra, to byla nepatrná ukázka síly moře. Měli velké štěstí. Náklad je celý a loď rychle opraví. Pod skálou rozdělali ze dřeva, co sem vyplavilo moře oheň a tak se tady všichni suší, jí a zpívají děkovné písně. Kdo je rozlámán a unaven, zpívá spolu s ostatními, protože je jistě ochránil nějaký velký a mocný Duch. Vždyť takové bouře nemusí přestát ani zkušení námořníci a oni, obyčejní suchozemci, vydrželi. Měli slzy v očích, když děkovali Velkému Duchu a zpívali různé chvalozpěvy.

 

 

 

 

 

 

 

 

SOUMRAK  MOCNÝCH

 

 

Starý Šal Katário řádil jak pominutý. Běhal po své jurtě od jednoho rohu ke druhému, od jedné stěny ke druhé….. počkat, tady něco nehraje. Jistě! Jurta je kulatá, jak už to u jurt bývá. Takže jinak. Protože jeho jurta byla kulatá, chodil chudák pořád dokola a to na jednu stranu a pak zase na druhou a nadával a nadával. Já si myslím, že chodil na jednu a pak na druhou stranu proto, aby se mu nemotala hlava. Kdyby pobíhal v jurtě pořád dokola jen na jednu stranu, určitě by se mu nakonec zamotala hlava a spadl by. Nebo by motající se vyšel ven a mohl by se tak zcela společensky znemožnit. A proč vlastně Šal nadával?

 

No protože, jak už to u otců bývá, nevěděl, co se děje s Gomepsis. Někde zmizela a teprve nyní se dozvěděl o tom, že dlí poslední týdny sama samotinká v divoké přírodě, a že měla menší románek s jakýmsi, sice velmi pohledným mladíkem, ale zcela a to si podtrhněme, zcela bezvýznamným. Mladíkem, který není ze žádného vznešeného rodu a ani sám není tím, o kterém by se dalo říci ,,Ten, který hýbá světem“. Katário nadával, řval, mlátil kolem sebe a dokonce zbil několik lidí, kteří měli na Gomepsis dávat pozor, mladá děvčata z jejího doprovodu nevyjímaje.

,,Odteď mi všechno budete hlásit! Bude-li však nějaké teď a bude-li nějaké potom!“

 

„Gomepsis už buď dávno nežije, nebo snad s tím Lovcem utekla. Ano, ona  s ním utekla! Ne, unesl ji, tak je to! Poběhlice... je to poběhlice! Zříkám se jí! Znesvětila rod Katáriů, znesvětila kmen Katáriů i celý národ Katáriů!“

 

,,Za to zaplatí! Už o ní nechci nic slyšet! Nezajímá mne. Ticho! Už o ní nemluvte. Slyšíte? Ticho! Tak, jako by nikdy nebyla. Ticho... tichoučko...“

 

Katário seděl na truhle plné svého bohatství, slastně se kolébal ze zakloněnou hlavou, jeho oči byly zavřené a něco si potichu zpíval. A jak zpíval dál a dál, začaly se mu lesknout jeho zavřená víčka, poznenáhlu se jedna slza vymanila ze semknutých řas, pak druhá a pak se rozplakal naplno. Zamotal se do přikrývek a plakal a plakal nad Gomepsis, která zmizela, nad svým mrtvým synem, mrtvou manželkou a podělaným, totálně zvrtaným, i když luxusním, ale přeci jen pořádně podělaným životem.

On, který měl všechno bohatství, na které jen člověk může pomyslet, tady brečí jako malé dítě.

Za dvě hodiny se Katário opět proměnil v rozhodného, sebejistého muže plného síly. Byl upravený, vyrovnaný a vybavený na cestu, odhodlaný sjezdit kraj světa, jen aby nalezl svoji jedinou dceru. Skočil na soba a vyrazil do krajiny. Někteří honáci mu pomáhali, i oni zamířili do kraje hledat alespoň nějaké stopy, vyptávat se. Katário měl už chladnou hlavu a přemýšlel, jak nejlépe najít někoho na tak rozlehlých pláních země kolem Mamutí řeky. Napadlo ho, že by snad mohl mít větší naději, kdyby si sebou vzal dívčina psa. Vrátil se zpět do tábora a vyzvěděl, že ten je i Imebirijů u dcer Kanahových. Když konečně v podvečer dorazil k Imebirijům, zaslechl už z dáli štěkání Gomepsisina vlčka. Pes ho vítal, skákal po něm a nažil se mu olíznou obličej. Obrátil se rovnou na sestry s otázkou, jestli něco neví o Gomepsisině zmizení. Dívky se zděsily a obě pohlédly na vlčka. Aniž by to kdo vyslovil, bylo jasné, že by dívka nikdy dobrovolně neprchla, aniž by si sebou vzala svého čtyřnohého miláčka. Katário si vzal vlčka a zamířil do středu teritoria Katáriů. Pak jezdil ve spirále po společných územích dalších kmenů a skupin, aby prohledal z daného území co nejvíc.

 

 

 

 

 

 

 

 

SNĚHOVÁ  PRINCEZNA

 

 

Gomepsis vyhrabala svoje zasypané, zmrzlé soby. Stali se tak i po smrti zvířaty, která slouží. Rozdělala oheň a vařila si teplou polévku ze sobího masa a vnitřností, hlavně ze žaludku. Játra a některé další vnitřnosti však jedla syrové. Tady na severu se ledacos považuje za pochoutku. Je to často jediný zdroj určitých vitamínů a bez něj se prostě nedá přežít. Gomepsis stáhla obě zvířata z kůže a udělala si malý udící stan. Snadno se to píše, ale je to spousta práce a nic není samozřejmostí. Stálo ji to hodně námahy a bylo třeba improvizovat. To je každému, kdo někdy stahoval soba, jasné a stahuje a zpracovává-li ho křehká, malá dívka, jde to o to hůř. Teď měla sobí kůže na přikrytí a měla co udit. Nyní už jen nosila dříví a roznášela po okolí pasti. Přemýšlela, že by se zásobila a zítra nebo pozítří by se vydala na několikadenní pěší cestu domů. Gomepsis v lese našla podivné stopy soba, který za sebou něco táhnul. Vypadalo to jako nějaká šňůrka. Dívka dumala, co to znamená, ale pak si uvědomila, že za saněmi přeci šel jeden rezervní sob, který byl uvázaný. Musela být úplně popletená, úplně na něho zapomněla. Vůbec ho nehledala, přece vzadu za sáněmi hrabala a žádná šňůra tam nebyla.

 

Musel se utrhnout ihned po pádu sněhu. Ale když šla tehdy, než se utrhnul převis, spát, dívala se, jestli jsou sobi u sebe. Úplně v ní zatrnulo, sob se musel ztratit podstatně dříve a ona si toho vůbec nevšimla. Sob se jmenoval Torio a Gomepsis už brzo běhala po lese mezi nízkými, větrem mrzačenými borovicemi a volala ,,Torio! Torio!“

Nenašla ho, ale k jejímu údivu a nezměrné radosti přišel večer Torio za ní sám. Gomepsis jej pečlivě uvázala a připravila si hned věci na ráno. S jízdním sobem jí cesta bude trvat nanejvýš dva, tři dny, než narazí na civilizaci.

Ráno dívka na soba položila kožešinu, připevnila mu ji popruhem k hrudníku a k horní části popruhu přivázala provaz, který táhl po sněhu pytel se stanem a zásobami. Malý příruční vak si vzala raději k sobě. A to už seděla na jeho hřbetě, místo opratí držela Toriovy dlouhé parohy a sob klidně a poslušně vyrazil na cestu domů.

Gomepsis se podívala na místo, kde měla ještě včera pohřbené sáně s výbavou a zbylé ostatky dvou svých sobů. Musí si místo dobře zapamatovat a pokusit se drahé sáně později zachránit. Gomepsis jela sice nikoli v pořádném sedle, jak se sluší, ale jela. Moc se těší domů. O tom, co se doma děje, moc nepřemýšlela. S konvencí si nedělala hlavu a měla pocit, že jako dcera mocného a bohatého muže, si může dovolit cokoli, a že svět se točí jen kolem ní. Vůbec jí nenapadlo, co by se zatím mohlo odehrát doma.

 

Dívčina jede a jede. Torio je vytrvalé, silné a zkušené zvíře, které má svou standardní rychlost a rozhodně neplýtvá silami. Dívka na sobovi a sob pod dívkou. Ona zachumlaná do kožešinového oděvu, přikrytá pižmoní kožešinou, on - sob přehozený vlčími kůžemi bílé barvy. Chlupatý pár k pohledání. Jedou spolu mezi nízkými kopci kolem koryta malého, nyní zamrzlého potůčku. Minuli zatáčku a za ní.... asi třicet metrů před nimi, stojí nad zabitým koněm sněžný lev. Sob hrůzou zkameněl. Gomepsis má do široka rozevřené oči a sedí bez hnutí. Brzy se však vzpamatovala a zatímco je lev sleduje přimhouřenýma očima, pomalu si sundala kožešinu a parku (halenu, ke které je pevně přišitá kapuce a rukavice), aby lev dobře a jasně viděl člověka. Pak nezaútočí. Teď pobídla velmi silně soba nohama, aby vyrazil kupředu a natáčela mu parohy tak, aby zvíře odcházelo prudce doprava, pryč od překvapeného lva.

Lev chvilku Gomepsis sedící na sobovi pozoroval, pak se zřejmě rozhodl, že jeden úlovek mu ten den stačí, lehl si ke své kořisti a pozoroval, jak ti dva odcházejí. Gomepsis si vydechla. Skutečně, už  tuto situaci několikrát zažila, naštěstí lvi po tisíciletí života vedle lidí ví, s kým mají tu čest a člověku se raději vyhnou, nebo na něho alespoň neútočí.

Po půlhodině jízdy se Gomepsis rozklepala. Trauma ze setkání se lvem se projevilo až dodatečně a příznaky vypadaly podobně jako zimnice. Začala uvažovat, že je posedlá nějakým zlým Duchem. Zastavila, sesedla ze soba, opřela se o velký kámen a zvracela. Otřela si ústa sněhem a už, už chtěla naskočit na soba, když najednou ji zachvátily silné bolesti břicha. Obsah střev se jí rázem změnil na vodu a tak překotně hledala řemínek od kalhot. Zůstala přičupnutá asi deset minut. Pak zaházela polní záchod horou sněhu a vysoukala se na soba. Před očima měla černo a na sobovi spíše ležela než seděla. Ujela sotva pár stovek metrů, když se situace opakovala. Sněhem si u toho otírala obličej, krk i za krkem a modlila se, aby nenarazila na medvěda. Ten by nebyl rozhodně tak tolerantní. Pach čerstvého uzeného masa, co veze, je jako pozvánka, která je cítit na desítky kilometrů.

Hodiny pomalu ubíhaly a Gomepsis se snažila větřit jako zvíře a zachytit pach kouře z nějakého vzdáleného tábora. Dnes zůstával totiž kouř u země. Chvíli se jí zdálo, že už něco zachytila a tak jela po mírném větru a dobře sledovala každý kout.

Ke své radosti po chvíli spatřila Winangy. Úplně malou skupinu Winangů. Byli to obyčejní lovci a snad spíše sběrači, než lovci. Tohle byla beze sporu nejseverněji žijící rodina Winangů. Sem putuje jen občas a to nikoli každý rok, ale jen čas od času za určitými surovinami a určitými lidmi. Obyčejní lidé, tak obyčejní a navíc sběrači. V Gomepsis se znovu probudil její povýšenecký postoj, ale když se podívala nyní sama na sebe, zjistila, že je celá špinavá, její oděv páchne a ona sama na tom není o nic lépe. Měla by k nim přijít s pokorou a požádat je o pomoc.

Ale to by se shodila a nejen sama sebe, ale i všechny Katárijce. Její oči zaslzely. Otočila nikým nepozorována svého soba a zamířila k asi kilometr vzdálenému shluku borovic, kde si u stěny ledopádu rozdělala oheň, sundala oděv a v místech, kde potok ještě nezamrznul, vstoupila do ledové vody a pečlivě se vydrhla kusem vyčiněné kůže. Pak na sebe přehodila sobí kožešinu srstí dovnitř a začala si v potoce řádně čistit svoje oblečení. To dala sušit na konstrukci, kterou si z větví postavila nad oheň. Jako poslední přišly na řadu boty. Zatím chodila bosa, ale brzy začala uvažovat, že si z nových kožešin odřízne dva větší kousky a ty si omotá kolem nohou. Bude to vypadat sice příšerně neforemně a bude to nepraktické pro chůzi, ale nerada by omrzla. Gomepsis si přidřepla k ohni a nazvedla svoji kožešinovou přikrývku tak, aby jí teplý vzduch s kouřem mohl vyhřívat téměř celé tělo. Mezi tím se pod přikrývkou prohlížela a uvažovala u toho, zda by nebylo dobré si nějak reprezentativně ošetřit kůži. Proto přerušila svoji kouřovou lázeň a vytáhla z tašky sobí sádlo a trochu velice vzácného prášku z exotické pryskyřice. Nebude vonět jen tak nějak obyčejně, ale záhadně a krásně. Gomepsis se snažila do kůže vmasírovat svoji emulzi, ale ta se na studeném těle začala srážet v namodralý, hrudkovitý sliz. Gomepsis úplně zapomněla, že není ve svém stanu se svým služebnictvem, že se neumývá horkou vodou, a že zde v polních podmínkách některé věci prostě nefungují. Znovu musela do potoka, aby se zbavila emulze, ale čím víc ji umývala, tím modřejší ji zůstávala kůže. A nebyly to žádné omrzliny. Modrá barva nechtěla z kůže ven a čím studenější vodu Gomepsis použila, tím tmavší modré šmouhy na ní byly. Rozhodla se tedy rozehřát několik kamenů z potoka v ohni, aby je pak použila na rozpuštění sobího sádla, které teplé, by ji mohlo barvy zbavit.

 

Winangové, kteří se zde na chvíli usídlili, nebyli v této krajině jedinými lidmi. Čirou náhodou zde procházeli dva starší lovci, kteří zaučovali tábornickému životu v divočině svoje mladé svěřence. Asi bratru dvanáct skautíků šlapalo v jejich stopě, sledovalo krajinu a počínání zkušených lovců a prospektorů. Jeden z obzvláště všímavých hochů začal najednou křičet ,,Tam! Tam je kouř!“ radostně u toho ukazujíc na kouř, jenž vycházel z blízkých houštin. Chlapec zcela jasně očekával pochvalu za svoji všímavost.

,,No, ale když takhle budeš křičet a budou to nepřátelé, tak tě odhalí a upečou si tě k večeři!“ zpražil jeden dospělý hocha. Lovci dali pokyn chlapcům, aby zůstali tiše a  pomalu se všichni blížili k ohništi. Nebyli to žádní nepřátelé, ale jen jeden sob a jedna nahá dívka, celá schovaná pod přikrývkou. Že je to dívka bylo možné odvozovat podle sušících se dívčích šatů. Ale možná, že by tihle cizí lidé nepoznali v šatech Katáriů, co je ženský a co mužský oděv. Asi nepoznali a navíc nevěděli, že je to katárijský oděv a tak spustili nějakou cizí řečí něco, čemu nebylo rozumět a polekali dívku tak, že sebou trhla, až málem upadla. Vtom, aby toho nebylo málo, se roztrhne silou páry jeden kámen, který dala Gomepsis z potoka do ohně a udělal pěknou ránu. Gomepsis vykřikla, odhodila přikrývku a celá kropenatě modrá vyskočila vysoko do vzduchu. Rána, plno páry a modrá nahá dívka vyskakující z pod přikrývky vylekala školící se chlapecký oddíl tak, že chlapci začali utíkat pryč jako o závod. Jejich vedoucí utíkali také přesvědčeni, že narazili a pohněvali nějakého lesního či potočního Ducha. Modrou barvu k potírání těla neznali, takže co bylo modré, to bylo určitě z říše Duchů. Kdo ví, co z této příhody za čas vznikne, možná i legenda o Duchu ledopádu, který má podobu modré nahé ženy. Ta k sobě láká muže a pak je straší. Straší? No nejméně. Ale lidová tvořivost se může dostat daleko dále. Neberme jí křídla ani rozhled.

Gomepsis byla jediná, která v nastalém zmatku neutekla a paralyzovaná musela strpět ještě dvě nebo tři exploze trhajících se dalších potočních kamenů. Nohy jí úlekem úplně zdřevěněly. Teď jí pomalounku začalo docházet, co se vlastně stalo.

 

Když se vzpamatovala, ještě jednou si nahřála tělo pod přikrývkou, horkými kameny rozpustila sádlo a teplým tukem se snažila celá očistit. Tento postup konečně zabral, i když bylo jasné, že lehký modrý nádech si její kůže určitě ponechá na několik příštích dnů. Gomepsis sledovala svůj obraz v potoce a uznala, že její vizáž bude vypadat mírně tajemně a vznešeně a to by mohlo být naopak dobré, protože takto může budit dojem nevšední bytosti, kterou každý Katárijec určitě je.

 

 

Konečně se oblečení alespoň trochu usušilo, konečně se Gomepsis učesala, upravila, vyzdobila. Přebalila si celou výbavu a nasedla na soba, který mezitím spásal tuhý lišejník. Pak vyrazila asi kilometr na sever, kde zahlédla tábor Winangů. Důstojně k němu přijíždí, celá se propíná a narovnává, aby ukázala svoji důstojnost a vznešenost. Představuje si, jak je svým zjevem oslní, jak tupí Winangové padnou na kolena a jak se jí budou klanět. Oni tam před ní budou stát v celé své primitivnosti a jednoduchosti, budou špinaví, neučesaní a zanedbaní jako všichni vzdálení cizinci nízkého původu. Ona tam naopak bude nejkrásnější, nejčistší a nejvyzdobenější. Její majestát a aura, kterou vyzařuje, je naplní bázní a obdivem k ní, jako k vyšší bytosti, předurčené být lepší a cennější, než ledaskdo jiný. Svoje krásné, dlouhé vlasy si nechá vlát ve větru, aby v nich vynikl třpyt kapiček vlasového mazadla, přivezeného až ze vzdálené Kortzálie. Její ušlechtilé, klasické linie obličeje musí dozajista hrubě stavěné Winangy přímo šokovat. Stane se pro ně božskou královnou, jíž budou chtít sloužit a plnit jí každé její přání. Sami se budou cítit povzneseni tím, že uvidí na vlastní oči opravdového, živého Katárijce a učiní je to plnějšími a lepšími.

Tábor je na dohled, ale nic se neděje. Nikdo k ní neběží, nic se nehýbá. Gomepsis tomu nerozumí, celý den pracovala na tom, aby udělala na Winangy dojem a oni zatím...                  ...odešli!

 

Rozběhla se k ohništi, bylo už celé studené. Jedno je teď úplně jasné. Winangy Gomepsis nedohoní. Oni Winangové, ti vzdálení a primitivní, co všude chodí pěšky a pomalu, neznají nástroje, umění a písně, ti pomalí Winangové odešli. Vlastně neodešli. Jsou tu stopy saní, svůj náklad tedy odtáhli na saních a tady, tady jsou otisky cestovních pytlů, které za sebou vlečou lyžaři. Všichni byli dobře vybaveni. A to Gomepsis ještě neviděla krásné oděvy Winangů, neviděla různost jejich postav ani tváří v rozmanitých variacích od lidí škaredých a nesympatických, po lidi příjemné a žádoucí a jednu ženu s nádhernou postavou a kouzelnou tváří opravdové bohyně. Neviděla ani ozdoby této přenádherné ženy. Co by na to asi řekla? Že je ona, Gomepsis předpojatá, že lidem nerozumí? Že ji Winangové příjemně překvapili?

Nejspíš by přemýšlela, zda Winangové někomu sáně, sněžnice a lyže neukradli a oděvy že nejspíše někde vyměnili za maso a kožešiny. A krásné rysy v jejich tvářích? Ty by asi přičítala staletí soužití mezi jí dobře známými kmeny a národy. Tam muselo dojít k míšení a výsledkem je pak krása, kterou by v nich našla. Gomepsisin Otec Šal Katário jí mnohokrát říkal, že kdyby se lidé mezi sebou pořád nemísili, tak by některé národy byly úplně škaredé a primitivní a všem by na první pohled bylo jasné, že jsou nižší a mají všem sloužit. A naopak vyšší národy si zase takto přimíchávají ošklivost a pak není mnohým lidem jasné, že jsou předurčeni vládnout a být opečováváni.

Gomepsis ale tohle všechno už neuvidí, místo toho tady stojí se svým sobem a nemůže pochopit co se stalo. Jak je možné, že nižší Winangové nevycítili instinktivně, že přijde vyšší bytost a klidně si odešli. Oni by jí přece měli jít v ústrety, jako ve starých mýtech. Místo toho se bude muset ona vydat za nimi. Dohoní je? Snad. Ale ne dnes. Snad zítra.

Gomepsis by se měla chystat na večer. Přijde noc, vlastně už se začalo stmívat. Nemohla však najít vhodné větvě na oheň, tady je vše široké a velké a menší, nízko rostlé větve jsou olámané. Spálili i větve, ze kterých si udělali pomocnou krytinu na stany. Tohle je tedy nejhorší místo na spaní. Krajinou se rozlehl smích sněžných hyen. Gomepsis vyrazil na čele studený pot. Dostala lekci.

 

 

 

 

 

 

 

 

VOLNÝ  JAKO  PTÁK

 

 

Duch Dakavana běhá volně po světě nepoučen, ani neví jak a co vlastně může a kam až sahá jeho moc. Nahlíží zvířatům i lidem do mysli a zkoumá vše, co jej zajímá. Prochází se podzemím, jeskyněmi, sály a síněmi zdobenými tisíci krápníky. Vznáší se nad propastmi, vzlétá k oblakům a potápí se na dno temných, ledových vod, hluboko pod sněžný příkrov.

 

Dakavanův Duch dolétnul ke svému příteli a zjistil, že ten touží po Gomepsis. Pak zamířil ke Gomepsis. Sledoval ji při jejím počínání, sledoval její přebarvování a přestrojování.

 

A pak udělal Duch Dakavana chybu.

Fatální chybu.

 

Zkoušel, jakou má moc a zamířil rovnou do hlavy spícího vládce Menaurů, příslušníka velikého národa, který pomalu, ale jistě vytlačuje jiné národy, přepadá své sousedy a hubí je. Menaurové postupně pronikají ze západu a severozápadu až k hranici území Gátů, Katáriů a Imebirijců. Vládce Menaurů spí a v jeho hlavě se najednou objeví velice, velice krásná dívka. Má nádherné tělo a to se postupně barví na modro. I Menaurové dávají modrou barvu do souvislosti se světem Duchů. Vládce Menaurů má sen jako živý, hýří barvami a emocemi, je v něm cítit kouř, pot, vítr, suchý zimní vítr.

V tom snu je poezie, smyslnost a čarovná krása a Zixis, vládce Menaurů očarován tedy rozhodně je. A tak, když se tento muž probudil, nemohl na svůj živý, barevný sen zapomenout. To přece nebyl sen, bylo to tak opravdové, mohl se té dívky dotýkat, mohl si zapínat lyže, cítil lyže, mohl s nimi i praštit, byly skutečné. Žádný nehmotný sen! Tak živě viděl Gomepsis a její modrající kůži, že si to vysvětlil jako znamení, že tuto dívku má najít a ponechat si ji jako dar Duchů. Je to jeho osud a ta modrá dívka je mu souzena!

 

 

Dakavan promítl své dnešní zážitky do mysli tohoto člověka, ani nevěděl jak. Prostě udělal tuto chybu a aniž by si toho byl vědom, spokojeně odletěl zase jinam. Ráno musí být přece zase u svého přítele a držet nad ním stráž.

 

Hodiny běží a události dostávají svůj rychlý spád a konkrétní směr. Zixis je náčelníkem malé skupiny Menaurů a jeho hlas má po celém kmeni hlavní slovo. Je pro všechny žijící legendou, zasloužilým a odvážným válečníkem. Navíc je i prvním ve Spolku smrti, jak si říká nadkmenový svaz nájezdníků. Je to tajný spolek, který stojí na myšlence, že muž, když odejde z domu na dny a týdny na lov, může tou dobou být klidně i na válečných, loupeživých výpravách a nikdo se to nedozví. Své oběti vezme kořist, vrátí se s ní domů a předměty, které si přiveze, prohlásí jako výsledek obchodu ze svého nadbytečného úlovku, který za ně dal. Přísahy, utajení, tajné rituály a obřady. Vlastní kouzelníci, vlastní ochranná kouzla. Do vylidněných míst se pak jeho kmen posouvá a expanduje. Vlastně, když se tak zamyslíte, má to logiku. Jestliže pořádáte tajné noční přepady na území svých sousedů, víte, že můžete obsadit jejich loviště, protože máte přehled, kde který tábor zmizel. A naopak vedete oficiální obranou válku, protože Vás kde kdo obviňuje ze zločinů, které jste však oficiálně nespáchali a tak v rámci svých vlastních zájmů a udržení svobody vlastních lidí, vedete na pohled velice spravedlivé války. Pochopitelně už dost daleko od svého původního vlastního území, ale tváříte-li se u toho jako mírotvůrce a spasitel světa, spousta blbů vám naletí. Odpor proti Menaurům proto nikdy nebyl jednotný, nikdy se proti nim nesjednotily celé kmeny ani národy. Vždy všechno vypadalo jako místní třenice a najednou, než se lidé stačili zorientovat, bylo náhle po všem, spasitelé Menaurové stáli na nových územích a nějaký rod, kmen či nárůdek už neexistoval. Lidé mizeli a zmizeli celé osady a tábory. Nebylo pak nikoho, kdo by si stěžoval, nebylo nikoho, kdo by ukázal prstem.

 

Černě pomalovaní válečníci v černém oblečení s třásněmi, na nichž jsou uvázány drobné lebky zvířat, na hlavách mají čtyři nahoru trčící, uvnitř vyztužené copy. Závoj kouzel a opojení pominul a kutálející se kostěná kulička spočinula na určitém místě velké, na zemi rozprostřené mapy. Tady budou příště řádit!

 

Následoval výkřik radosti a pak jako by se všichni proměnili ve stroje s jediným mozkem a myšlenkou, bez zbytečných výdajů energie, soustředěni na jediné - zabíjet.

Jejich sáně tažené psy letí každý den blíže a blíže svému cíli, aby pak v noci strhli obydlí, pobili domácí a nakradli si všeho, co se jim zlíbí. Pak zahladí po sobě stopy, aby nikdo nic nenašel, polijí všechno olejem a zapálí. Jejich vlastní šamani vysloví velká kouzla, aby se těm, kdo zde budou pátrat po svých zmizelých, zatemnily oči a další smysly, aby nic nenalezli.

Menaurové jedou a jedou, jejich na černo natření psi letí jako šílení. Přivřené oči zabijáků prozrazují napětí z očekávaných událostí, které se mohou vynořit kdekoli před nimi z mlhy a tmy nočních běsů, jichž jsou sami vlastními stvořiteli.

 

 

 

 

 

 

 

 

VELKÁ  MÍJENÍ

 

 

Výprava Katáriů nakonec dosáhla nesmírného bohatství. Tak velkého, že si už mohla najímat přes jednotlivá území i nosiče a zanedlouho se bude vracet zpět rovnou do Země Mamutí řeky. Výprava v čele s Imebirijcem měla navíc jeden tajný rozměr. Jižní Imebirijci tajně vyjednávali s Kanahem o stavu území na severu u Mamutí řeky. Odtud pocházelo mnoho jižních Imebirijců a mnozí by se vrátili zpět do země svých dávných předků. Tady je již lidí mnoho a určitá proroctví je k tomu, aby se vrátili zpět, nabádají. Určitě k tomu přispěl i jakýsi mor napadající zdejší zvěř a část Imebirijců by se musela vystěhovat tak jako tak. Ne, že by na severu bylo málo lidí, ale Imebirijci neměli mnoho na vybranou a lézt na území, kde nikdy v minulosti jejich předci nežili se jaksi báli, protože tam mohly být takové nemoci, na které by jejich imunita dědičně nestačila. Toto poznání si pochopitelně vysvětlovali spíše mytologicky, než imunologicky.

Kanah se cítil ještě větší a důležitější, přestože byl malé a téměř ztrácející se štíhlé postavy. Tmavý vousáč s chytrými a rádoby chytrými řečmi, někdy pojídající kromě syrových vnitřností i syrové maso ze svaloviny zvířat. Alespoň To o sobě tvrdil, ale jeho dcery by to rozhodně popřely. A samozřejmě, že miloval i normální, propečený řízek s chlebem a kořením jako všichni ostatní.

Opálení od moře a plni zážitků se brzy budou vracet domů. Co budou vyprávět? Čím se budou chlubit? Malá výprava, která se oddělila, jela s místními kolem pobřeží ještě daleko jižněji. Až tam, kde je takové teplo, že tamější lidé chodí málo oděni a mnohdy se jen zdobí a vůbec se neoblékají. Nazí loví v moři škeble a ženy se tam pranic nestydí lézt do vody nahé a sbírat v mělké vodě slávky a ježovky. Sbírají tam ze skal a balvanů maso, jako u nás v létě sbíráme z keřů černé plody ostružin. Neuvěřitelné a neskutečné a oni to viděli na vlastní oči. Viděli tolik nahých žen a dívek, že jim to tam doma nikdo neuvěří. Rifo stav velice trefně komentoval tak, že se zde ženy nestydí chodit nahé, ale podíváte-li se na ně příliš zálibně a zvědavě, jejich muži se vás nebudou stydět na místě zabít.

Tmavé vlasy a tmavá opálená kůže i neuvěřitelná otužilost těchto lidí naši výpravu fascinovala. V létě zde musí být určitě teplo a snad se i hodí chodit bez oblečení, ale nyní v době chladu museli obdivovat jejich otužilost.

Sice sami také vlezli do chladné vody, když uviděli moře poprvé, ale jen na chvíli a pod dojmem silného zážitku. Tito lidé však ve vodě vydrží dlouhou dobu.

 

Narazili zde i na potápějící se, rybařící muže. V ten okamžik už s nimi nebyli schopni jednat vůbec, nahota je šokovala. Jakoby najednou v jejich očích ztráceli tito lidé před nimi veškerou důstojnost a připadali jim barbarští a primitivní. Navíc jako národ velmi uvolněných mravů. Pro lidi od Mamutí řeky nahá soška ženy znamená především domov. Jedno, jediné místo, kde si člověk může odložit těžký protichladový a protimrazový neforemný skafandr. A to doma v obydlí, kde je oheň, kde je teplo, kde jsou ty nejteplejší kožešiny na lůžku, či sedátku. Nahota pro muže od Mamutí řeky znamená domov a soukromí, je to něco velmi intimního, kam se bez nejpřátelštějšího pozvání nikdy nedostanete.

 

 Tady je to všechno jaksi naruby. První, co můžete vidět, je naopak přesně to, co byste na severu viděli jako poslední, nebo spíše vůbec ne. Dalším rozdílem jsou náhrdelníky. Tady na jihu jsou k vidění hojné nákrčníky a náhrdelníky, na severu však vzácně. Jak by ne, když jste ve skafandrech ušitých z kůží a kožešin. Přece vám taková ozdoba nebude ani vidět. Proto se ozdoby přišívají na čepice a na oděv. Tady je zvyk stejný, pokud se to týká zdobení čepic, ale k tomu mají rádi i ozdoby krku. Oděv bývá mnohdy jen kožený, zbavený chlupů a takové ozdoby jsou pak dobře patrné. Ke koženému oděvu mají místní ještě kožešinový plášť pro opravdové zahřátí.

 

 

Muži obdivovali, jak dovedou místní plavat. To je to, co se na severu většina lidí v životě nenaučí, přestože se jim řeka mnohdy stane druhým domovem.

 

Teneka si koupil jelení kožešinu jako plášť a navíc získal i řadu závěsných košíčkových kostěných ozdob. Prodá je někde na severu, kde je obojí vzácností. Jeho loď je již plná zboží. Leží v ní mnoho menších, proutěných a trávovinových pletených drobností, množství nádherných látek a několik jemných koberců. Má zde i plné nádoby jižních pryskyřic, různých vzácných čajů, speciálních léčivých a jedlých listů, užívaných jako koření. Teneka vyskládal z lodi svůj pečlivě zabalený a impregnovaný majetek na velikou hromadu. Prázdnou loď pak vzal na moře a s ním vyjeli i někteří ostatní z výpravy. Lodivoda jim dělali domácí chlapci. Cizinci pro ně byli fascinujícím zpestřením všedností i nevšedností dne. Ukazovali hostům chobotnice, ale především chtěli zajet na vzdálenější ostrov, aby jim ukázali malou kolonii středomořských tuleňů. Vesla rychle loď posouvala kupředu a po půl hodině už pluli kolem kamenného ostrůvku a sledovali, jak se všude kolem pohybují desítky nemotorných ploutvonožců. Rifo žasl, byl zde na jihu už tolikrát, ale toto je poprvé co vidí na vlastní oči tak podivná zvířata. Na souši jsou neohrabaná, ale ve vodě si počínají mrštně jako ryby a jak dlouho pod vodou vydrží.

Rifo sledoval jejich podvodní hry na honěnou. A támhle byl jeden tuleň, který se veselí neúčastnil, líně se převaloval na hladině z boku na bok. Rifo si jej mohl konečně pořádně prohlédnout.

,,Teneko, zamíříme tam, k tomu co se nehýbá, prohlédneme si jej z blízka.“ Teneka se jen usmál a zabral veslem. Loď se stočila tak, že všichni dobře viděli na zvíře vzdálené jen několik metrů od nich. Měl by prchnout, tady jsou přece lovci a zvíře zvyklé na pronásledování musí ctít určitá pravidla, ale osazenstvo lodi se chovalo velmi tiše a vítr odnášel jejich slova na druhou stranu, takže zvíře zasněně sledovalo racky na obloze.

Najednou něco velkého a strašného vyletělo z hlubiny. Malý tuleň byl vyzdvižen do výše, stisknut mezi obří čelisti a pak upuštěn zpět na hladinu. To, co vyzdvihlo tuleně, to ohromné tělo téměř tak velké, jako Tenekova loď, se zastavilo ve svém letu z vody a padalo zpět do hloubky. Ohromné cáknutí vody, rozvlněná hladina. Loď se rozkymácela. Málem se převrátila, jak všichni cukli úlekem a teď po druhé mohutnou vlnou, způsobenou dopadem obrovského těla vodního zvířete.

,,Měli jsme na mále,“ klel Rifo. Teneka jen udržoval rovnováhu, třeštil oči tak jako ostatní a sledoval roztrhaného tuleně.

 

,,Pro Nejvyššího Ducha... co to je?!“

 

Za malý okamžik se na hladině objevila obří hlava a rychle se přibližovala k tělu tuleně, které se proti ní zdálo směšně malé. Chňapla a zmizela s ním kdesi v hloubce. Na hladině se jen šířily kruhy jako památka na velkou, trojúhelníkovou ploutev, která před malou chvílí prořezávala vodní hladinu. Jen dodatečně se hlavami honí útržky právě prožitého okamžiku… lesk mokré kůže obří hlavy, ohromné, trojúhelníkové zuby, zvláštní spodní čelist, podivně tvarovaný rypec a nozdry, řada velkých žaberních oblouků, krev a roztrhaný tuleň. Něco, co je v jednom okamžiku celé, živé a dovádivé a ve zlomku vteřiny se to změní na kusy neforemného, mrtvého masa.

 

Od setkání se žralokem byli katárijští obchodníci k moři rezervovanější a respektovali jej už nejen jako živel, ale i jako živý svět sám pro sebe. Ať už měli zážitky sebeskličující, museli znovu na moře a na další výpravy za obchodem. Znovu spatřili trojúhelníkovou ploutev a za ní mohutné tělo, které se vzápětí vymrštilo z vody. Tento žralok nebyl tak obrovský, ale stále budil respekt. Znovu vyskočil z vody a zamířil si to rovnou k přídi plachetnice. A vedle něj další obří ryba. Rifo se snažil vypadat statečně a ohromený Teneka vůbec nechápal, proč jsou tentokrát jejich průvodci tak bezstarostní a naopak hážou malé rybky žralokům do vody. ,,To nejsou žraloci, to jsou delfíni,“ smáli se domácí neznalosti hostů. ,,Tak delfíni, kdo se v tom má vyznat, vždyť vypadají skoro stejně,“ bručel si pod vousy rozmrzele Rifo, ale evidentně se mu ulevilo. A nebyl sám.

 

 

 

 

 

 

 

 

POST

 

 

,,Mraky se zvednou a zatemněná mysl toho, který stojí nahoře, bude zjevná. Se studem se od něj odvrátí jeho děti a pak celý lid. Bude si  zoufat, rvát si vlasy, ale nebude cesty zpět. Bude muset vypít plný roh pelyňkového čaje do dna. Cizí se stane vlastním a vlastní cizím a vše to bude vůle nejvyššího. Kdo se mu postaví, toho kosti se budou bělet na stromech bez listí. Stane se v čase hynutí zvěře a stěhování lidu Velkého Ducha na sever.“

 

Písně prorocké, jižní Imebirijové před rokem 29 000 před námi.

 

Rifo a Kanah se na zpáteční cestě zastavili u jedné významné skupiny Imebirijů. Evidentně se vzájemně znali a otevřeně mluvili o politických záležitostech Imebirijců a Katárijců. Dozvěděli se, že nejsou v kraji jediní lidé od Mamutí řeky. ,,Pomalovaný“ přišel, aby odevzdal kosti zemi, ze které pochází syn jejich velkého náčelníka. Podle tradičního práva nejvyšší kasty Imebirijců ten, kdo se stará o šlechtice v jeho poslední dny dobrovolně, nezištně a podle své svobodné vůle, ten bude jeho následovníkem a dědicem. Navíc má nárok na dědictví i ten, kdo splní umírajícímu poslední přání, zvláště zajištění pohřbu ve své domovině. Pomalovaný, zvaný ve své domovině Kat-Sem-Al, což znamená v řeči Gátů lovec – šaman, se splněním daného úkolu stává následníkem Imebirijského vládce a náčelníka, získává dědičné postavení šlechtice se všemi nároky a povinnostmi. Vzhledem k situaci, že se jedná o chudého lovce z prostého národa Gátů, bude mu tato zpráva předána jen v nevyhnutelném případě. Imebirijové nemají zájem podporovat uplatňování nižších, neurozených a nepředurčených lidí. Pomalovaný sice dokázal své neobyčejné vlastnosti a úctu k Imebirijci, přesto může být zkoušen a může být o svém postavení spraven s prodlením. Nicméně už nyní je jasné, že Lovec bude dědit nejen moc, ale i značnou část majetku vladařské rodiny.

Podle některých pramenů má Pomalovaný tetování, které přijal od svého přítele a tím se stal jeho bratrem ještě za života Imebirijce Dakavana. Proto by měl mít okamžitý nárok na dědictví. Imebirijové si touto zprávou však  nebyli jisti a tak chtějí pověřit Rifa a Kanaha, aby tento fakt ověřili a v případě, že tetování Lovec skutečně má, mu zajistili neprodleně všechna jeho práva.

Rifo, který byl přirozenou autoritou právě proto, že si na věci rychle našel spravedlivý úhel pohledu a pak šel za ním, přikývl a bylo vidět, že se skutečně rozhodl splnit takový úkol. Kanah naopak váhal. Uvažoval, že právo a mytologie jsou jedna věc, ale politické zájmy Imebirijců jsou věcí nadřazenou. Evidentně se mu nelíbila představa nějakého Gáta v čele Imebirijců. To bylo pro něho zcela nepřijatelné. Kdyby dostal úkol, jak se šikovně Gáta zbavit, byl by evidentně daleko spokojenější. Byl neklidný, jeho pohled klouzal od jednoho přítomného ke druhému a očividně hledal pochopení a spojence.

,,Nenajdeš, milý příteli, žádného spojence v piklích, které se ti nyní honí hlavou,“ klidně a s úsměvem se na něj obrátil místní náčelník, který si dobře všiml zmateného výrazu Kanaha. ,,Víš, příteli, rodina pravého, pokrevního následníka, svého syna vyštvala pryč. Velká rada rozhodla, že byl zcela v právu, když odešel. Chování jeho rodičů a příbuzných, kteří se zcela uzavřeli ostatním lidem a bránili své dceři, aby nahlížela na děti různého původu stejně, bylo označeno jako sporné, ale rada odsoudila fyzický útok na ni, protože její rozum není zcela v tomto světě a dlí někde v říši Duchů. Jako taková je nedotknutelná. Navíc je možné, že její sklon nerozlišovat děti chudých a bohatých, prostých a mocných je skrze tuto postiženou dívku jen reprodukován a jedná se o vůli nějakého mocného Ducha. Syn vladaře a jeho následník Dakavan Vycházející Slunce tím, že se postavil proti jednání celé rodiny a rodinného klanu, projevil neobyčejnou statečnost a smysl pro spravedlnost. Dakavan se tak stává Ek Noe Sap Alas, což znamená posel událostí spravedlivých. Jeho smrt, která byla následkem opatrování nemocných dětí, byla v souladu s Akaša nap, což je označení pro život, kdy je soulad mezi řečí a skutky. Věříme, že Dakavan byl tímto ve spojení s mocným Duchem, a proto musel být i šamanem. Proto ho označujeme jako svatého a jeho přítomnost posvěcovala ty, kteří s ním přebývali. Protože poslední roky života žil po boku přítele Pomalovaného, který byl však zároveň i šamanem, je i tento stejně svatý. Nám proto nepřísluší abychom se přímo, nebo nepřímo stavěli proti Svatému z rukou Imebirijce. Musíme přijmout věci tak, jak jsou a jestli se nám něco nelíbí na tom, že nám nebude vládnout Imebirijec, pak je to spravedlivý trest za naše prohřešky.“

 

Teneka šel zrovna kolem velkého společného obydlí, kde se rokovalo a srazil se s Rifem, který právě vycházel ven. Další debata pro něj ztratila smysl, protože mu bylo jasné, že Kanah se s ostatními Imebirijci bude jen dál přít a vymýšlet, jak řešit danou situaci co nejpravověrněji.

 

„Jestli je to tak, budu se usilovně modlit za to, aby Duch Imebirijů vyhrál nad Duchem spravedlnosti, protože Duch Imebirijců a zájmy Imebirijců jsou věcí nejspravedlnější samou o sobě.“ Rifovi se to celé líbilo méně a méně. Ještě před pár stoletími byli Gátové uctíváni v celé Evropě jako poloduchové, protože jejich život byl propojen s Duchem mamutích stád. Každý lovec mamutů musel znát velká kouzla, byl i loveckým šamanem a dovedl rozmlouvat z Duchem mamutích stád. Ledacos se změnilo, ale třeba je Lovec zrovna tím zasvěceným, rozmlouvá s Duchy zvěře a proto je označován i za šamana. Lovit zvíře sám od sebe přece nikdo nemůže. Prvně je musí vydat Duch, který rozhoduje o jeho životě. Takový člověk není ledaskdo a jestliže i proti takovému se vedou úklady, co pak takový obyčejný Katáriec jako Rifo pro Imebirijce znamená? Jen figurku ve hře s plochými kameny.

 

,,Nezapomeň, Kanahu, že náš Duch může být právě tím, kdo skrze dívku a chlapce sděluje svou vůli,“ pravil neústupně náčelník.

,,Pak by byl náš Duch na nás pěkně zlý,“ odpověděl povýšeně Kanah.

,,Musím ti připomenout, Kanahu, naše učení, které nám říká, že náš Velký Duch je sice zlý a my si jej musíme předcházet, ale není zlomyslný!“

,,Ale my také víme, že nás stvořil, dotvořil a občas k nám promlouvá, aby nás vedl, ale jinak se stará o své věci a o nás mnoho zájem nemá. Víme, že si své osudy řídíme a máme řídit sami a on nám u toho bude žehnat,“ zafilozofoval další Imebirijec.

Kanah si stále vede svou. ,,A jak můžete vědět, že je právě teď ta chvíle, kdy k nám promlouvá?“ Dlouhá debata těch, kteří mají ambice vládnout světu. Je snadné uvěřit, že jste lepší než druzí, je snadné mít o sobě takové mínění, když jste tak vychováváni. Berete to jako samozřejmost a to vás staví mimo realitu, staví vás to i mimo reálné city, reálné vztahy. Velký Duch Imebirijců možná skutečně pláče, když vidí bezcitnost svých dětí, bezcitnost svého národa. Jeho citovou prázdnotu. Velký Duch Imebirijců se na Imebirijce dívá jako na děti a děti je třeba vést a v případě potřeby i nějak potrestat. Je třeba jim něco naznačit a někdy je třeba nechat, aby sklidili následky svých zlých činů. Něco snad poznají, něco se snad naučí, něco jiného zapomenou.

 

To přistoupil k velkému Duchu Imebirijců Duch jednoho malého, starobylého národa a rozmlouvali spolu. ,,Chtěl jsem pro svůj národ velké věci, chtěl jsem pro svůj národ budoucnost. Velké věci dají velice mnoho práce, stojí mnoho úsilí, rychle vyčerpávají a vyčerpanost je předzvěstí konce,“ povzdechl si mocný Duch Imebirijců. „Hledáš snad pro své Imebirijce nějakou zkratku k moci, která by je nestála úsilí? Využívej slabosti jiných a nebo ještě lépe, využívej síly jiných jako slabosti jich samých. Postav jiné proti sobě a ti udělají práci za tebe a za tvé Imebirijce. Spoj všechny národy kolem Mamutí řeky v jediný a nazvi všechny Imebirijci. Postav Impérium. Impérium tak mocné, že nebude rovného a silnějšího a tak bude věčné,“ pravil starý Duch a zkoumavě pozoroval mocnějšího druha.

Duch Imebirijců se otočil, podíval se na staršího Ducha s mnoha zkušenostmi a promluvil. ,,Víš z čeho stavíš? Jen z lidí, z ničeho jiného.“ Druhý duch mu odpověděl. ,,Viděl jsi pavučinu? Jak je velká a hrozná? Jak je do ní lapán hmyz? Ale ve skutečnosti je jen z tenkých vláken.“,,Takže mám mám utkat z Imebirijců pavučinu Impéria?“ Starý Duch se zasmál. ,,Pavučina vypadá krásně a silně. Lapá hmyz a pracuje pro pavouka, který není vidět a je skryt na okraji svých nití. Ale ta krásná a pevná pavučina se za čas potrhá. Každá pavučina se za čas potrhá, takový je osud všech pavučin. Tak to prostě je! Tak to bude i se všemi impérii. Abys mohl tkát předivo velkých pavučin, musíš poslepovat lidi navzájem systémem pevných provázání a závislostí. Budeš vlastní lidi svazovat, aby vytvořili pavučinu impéria. Proč jsi tu pavučinu chtěl?“ „Aby byli lidé velcí a nikdo jim nevzal svobodu a život.“ „Ale vždyť samotnou stavbou pavučiny jim budeš kazit životy a zbavovat je svobody a budeš je ty sám svazovat do pavučiny!“

,,Cos mi to vlastně chtěl říct? Tys mi nechtěl poradit, tys mi chtěl jen připomenout, že příliš nafouknutá blána je sice velká, ale musí jednoho dne stejně prasknout.“

,,Dobrá tedy, nechám rozhodování na nich samých,“ dospěl k závěru Duch Imebirijců. ,,Možná si vyberou skromnost a nebudou přefukovat svoji bublinu, nebo si vyberou pýchu a prasknou jednoho dne s velkou hanbou do nicotné prázdnoty a marnosti.“

 

 

Duch Imebirijů dál přemýšlel a stejně kladl Kanahovi své myšlenky do hlavy a on – Kanah vedl plamenné řeči. Ostatní Imebirijci poslouchali očarováni přítomným Duchem jejich národa ,,Mrazivá Bohyně doby ledové kdysi velmi silně sevřela zemi do své náruče a může to udělat kdykoliv znovu. Duch sněhu a ledu drží zemi Mamutí řeky většinu roku ve svých prstech a v létě dlí pod zemí. Kamkoli i v létě kopneš, po několika málo desítkách centimetrech narazíš na věčně zmrzlou hlínu plnou ledu, který nikdy nerozmrzá. Zde se nedá nic pěstovat a proto není možné ani lidi skutečně ovládat. Budou zde vždy lovci a budou vždy ozbrojení a jako takoví budou hotovi se bránit násilí. Tady je ovládání válkou. Katáriové jako obchodníci zde přežívají jen proto, že jich je tak málo a hospodaří na velikém území. Musíme rozvíjet svoji výjimečnost, chránit si své vědomosti, svoje umění obchodu i své tajné učení k ovládnutí druhých. Dělit se o tak význačný post s Gátem je nerozvážnost a sebevražda. Je to ohrožení naší podstaty. On vynese naše záměry ven mezi své, mezi Gáty a další lovecké národy. Mezi obyčejné stopaře a trapery, mezi obyčejné rybáře a lovce. Chápete vůbec, co by to znamenalo? Jste s tím srozuměni?“

 

Přece jen se ozval ještě náčelník místních Imebirijců. ,,To proroctví pamatujeme a ta znamení rovněž a budeme-li se jim bránit, stejně se naplní, ale jinak a mimo naše úsilí. A my sami sebe zesměšníme, protože jsme se pokoušeli zabránit nezabranitelnému!“

 

Jeden z Imebirijců se chystal něco říci, ale prvně vyhlédl ven, aby se ujistil, že jej neposlouchají Katárijci. ,,Proroctví také říká, že národy nejvznešenější se stanou spojenci z pekla a připraví spiklenectví, které bude stát jeden z nich existenci.“

 

 

Velká rada Imebirijů tedy po dlouhém rokování přijala rozhodnutí o přijetí Lovce za následníka Imebirijského urozeného náčelnického rodu. Většina bude toto rozhodnutí akceptovat, ale většina se zároveň bude modlit za to, aby jím nebyl dlouho. Ale nikdo neprovede nic, čím by se protivil smyslu proroctví a událostí, jež vedli k následnictví. Nechtějí pokoušet svého Ducha. Nikdo nevztáhne ruku na Pomalovaného. To bylo oficiální stanovisko velké rady Imebirijů a jako takové bylo i zde u těchto místních Imebirijců dnes přijato za své.

 

Přítomní Katáriové i další členové jejich výpravy si oddychli, protože ve skrytu fandili muži z jejich krajiny - Lovci. Všichni z kupecké výpravy Katáriů tedy už ví o novém postu Lovce, o jeho ohromné moci a úctě, které se mu dostává. Podle většiny lidí a běžných zvyklostí téměř všech národů a kmenů vždy znamenalo přijetí tetování přítele a přijetí jeho šperků bratrství nebo adopci. Po smrti svého imebirijského přítele se tak Lovec stal jeho jediným dědicem ve věci majetku, postavení, povinností i práv.

 

 

 

 

 

 

 

 

HISTORIE

 

 

To ráno bylo jako jiné. Výprava se plahočila se svým nákladem na lodích i na zádech zpět domů. Cesta šla pomalu, ale brzo se objevil sníh a na řadu přišly vleky a sáně. Někdy stačilo dát širší skluznice pod lodě a bylo po problému, jen bylo nutné vybírat dobrou cestu a popřípadě najít nějakou tu výhodnou výpomoc za drobnou odměnu. Dnes se tedy ubytovali tady u zamrzlé řeky. Asi zde byly poslední dny pěkné mrazy. Dali si lodě se sanicemi okolo, uprostřed rozdělali oheň a nad sebe pověsili kožené, vyuzené celty. Nyní se umývali a ohřívali si, každý sám, něco k snídani. Dnes hned tak nepůjdou. V krajině leží dlouhé sněhové jazyky a tak by mohli zcela zbytečně jet řadu hodin a pak táhnout na zádech celý náklad a přenášet jej složitě z jedné sněhové návěje na druhou. Raději poslali hlídku zjistit, jak vypadá stav sněhu z pohledu nedalekého vysokého kopce. Zatím se lidé chystali na další cestu. Prali a čistili svršky, přebalovali náklad, počítali zásoby, revidovali zboží a nebo spravovali boty, či pláštěnky. Rifo seděl na malé kožešince z vypelichaného soba a sešíval si roztrženou pláštěnku, která velmi připomínala igelit. Byla ušitá z proužků střev, která jsou průhledná a nepropouští vodu, a když se správně vyudí a promastí, je pláštěnka k nezaplacení. Ve vzduchu je už cítit jaro, zítra může klidně začít pršet a promoklý kupec je kupec velmi, velmi zoufalý, protože je mu mizerně a jeho domov je stále kdesi v nedohlednu. Naproti Rifovi seděli jeho oblíbenci Teneka a Taplan. Mladíci si spravovali boty a řeč přišla na staré mýty o historii kmenů a národů. Chlapci měli plno dojmů z výpravy a porovnávali různé mýty o stvoření světa, stvoření lidí, postavení ženy, muže a zvířat určitých kmenů, přeli se o to, či ono, ale opravdovou historii našli u málo kterého kmene nebo národa. „A co Imebirijové a Katáriové?“ zeptali se chlapci. Asi by jindy cizincům Katárijec nikdy nevyprávěl vlastní mytologii kmene, ale teď byli daleko od domova a Rifo byl na svůj původ náležitě hrdý. Tak spustil.

Mladíci zbystřili. To nebyla nějaká báje o tom, jak z hlíny někdo uhnětl sošku, která pak ožila. To byl opravdový příběh opravdových lidí předávaný z generace na generaci, po staletí a tisíciletí.

 

,,Kdysi na jedné řece žili prastaří Imebirijci. Vlastně se jednalo jen o malé území mezi kopci s údolím uprostřed. V údolí tekl potok, který svého času přehradili bobři. Voda se tak rozlila do široka a při březích zde začali růst rákosiny a orobinec. Tou dobou měli Imebirijové z nedávných bojů se sousedy nějaké zajatce a přivedli je sem, aby jim bobří hráze zvětšili. Rákos a orobinec tak rostl v mělké vodě opravdu na velkých plochách a sousedé, když z okolních lesů pozorovali dění kolem, mohli sledovat, jak v létě lezou do vody zajatci, kteří byli tou dobou už vlastně otroky a sbírají úrodu rákosu a orobince. Na plochých velkých kamenech pak většími oblázky rozemílali kořeny těchto rostlin na kaši, která se sušila na mouku. Ze stvolů rákosu se pak pletly umně vypracovaná pouzdra, tašky, rohože, přehozy, pláště a jiné věci. Imebirijové je nabízeli vzdáleným národům jako luxusní zboží a dováželi si zase zboží jiné. Získali tak také mouku, kterou rozdělovali mezi sebe a otroky. Mouku, která šla dlouhodobě skladovat, vozit na válečné výpravy, dalo se jí uplácet i platit. Mouka znamenala moc a více moci znamenalo větší spotřebu rákosu. Imebirijové tak potřebovali více otroků a tak znovu rozpoutávali války, brali zajatce a obsazovali celá území. Jejich prosperita stála na úrodě vodní mouky. Sami Iberijové přestávali pracovat, nechávali si sloužit, ale jejich území se nikdy neproměnilo ve velkou říši, protože orobinec a rákos nešel pěstovat všude a také území těch, které si chtěli podrobit, nebyla územími bezbranných zemědělců, ale ozbrojených lovců. Imebirijové tak postavili armádu bojovníků, správců, hlídačů a vedoucích z vlastních řad.

 

Ale podle proroctví měla přijít krutá vláda dlouhé zimy, která bude trvat ze století do století a z tisíciletí do tisíciletí a bude mít řadu chladných tváří. A tak jednou, když mělo přijít jaro a nepřišlo, zůstala hladina rákosových plantáží takřka celý rok pod ledem.

Lidé - otroci, které vlastnili Imebirijci, mrzli. Nemohli si natrhat sami rákos a zhotovit si pláště, protože rákos nevlastnili, nemohli se najíst, protože nic nebylo jejich, vše bylo na vůli jejich majitelů a počasí. Jeden čas mrzli a umírali hladem tak, že se začali bouřit a Imebirijové museli vzít celou svou armádu a hlídat s ní stovky svých otroků. Protože však do té doby měli armádu jen coby stroj na získávání otroků, byli samozřejmě se všemi ve válce. Když sousední kmeny ke své velké radosti zjistily, že armáda Imebirijů je plně zaměstnána hlídáním vlastních otroků, okamžitě přitáhly se svými bojovníky v početných zástupech a naplnily okolní lesy. Konec vlády Ibmebirijů přijde z lesa. Šaman Imebirijců měl ve snu to vidění a skutečně, jakmile kdokoliv odešel do lesa pro dříví, už se nevrátil. Imebirijové vyslali výpravu, aby zmizelé našla a přivedla zpět. Věřili, že někteří Imebirijové dostali strach ze zoufalých nevolníků a z trvající zimy, pochopili, že vše končí a proto prchli. Ve skutečnosti skončili všichni v zajetí sousedů. Velký náčelník obléhajících Černý Mamut nařídil, že nesmí být nikdo z Imebirijů zabit. Měl svůj plán. Chtěl totiž vyměnit zajaté za otroky, aby předešel ztrátám na straně vězněných u Imebirijů. Všechno Černému Mamutovi vycházelo, navíc mnozí Imebirijové, když slyšeli, že někdo už uprchnul, sbalili se a také se sami dali na útěk. Tak se stalo, že zajatců v rukou strany spojených kmenů v lesích utěšeně přibývalo. Zajatci byly svlečeni a ponecháni bez plášťů tak, jako jejich poddaní, aby i oni zakusili toho, co dopřávali jiným.

Když pak vyšli válečníci z lesů a dorazili v ohromném počtu k opevněnému poslednímu tábořišti Imebirijců, snadno se Černý Mamut s nimi domluvil. Imebirijci pochopili, že jejich dny jsou sečteny, a že musí platit. Ačkoli mnozí stále věřili, že jsou oprávněni a vyvolení vládnout nad ostatními, podřídili se. Byl slíben volný odchod, přesto byli mnozí biti, ponižováni, potetováni symboly vyvrhelů a jiní byli vzati do otroctví. Imebirijové se tak rozprchli do celého okolního světa a už se nikdy více nevzmohli na podobné panství.

 

Po čase sami Imebirijové rozhlašovali, že vše měli stále pod kontrolou, a že se vše dálo jen na jejich příkaz, protože ostatní si sami nedokážou vládnout, ani nemohou kompetentně rozhodovat, a že to celé vlastně naplánovali sami Imebirijci, aby očistili svůj národ od plev a zaseli ideje předurčenosti a vyvolení dál do světa. Dokonce se pak vyprávělo, že Černý Mamut pocházel sám z Imebirijců.

Já si však myslím, že Imebirijci jen nechtěli ztratit tvář a jen šikovně vypustili takové myšlenky, které vzalo spousta lidí za své.

Jedno je však jisté. Imebirijci dovedli lidmi manipulovat neuvěřitelným způsobem. Je to jako když dítě spadne před kamarády na zem, oni se mu smějí a ono vstane, opráší se a řekne... Však jsem to udělal schválně, jen jsem vás chtěl pobavit.

Tak to je příběh Imebirijů.“

 

Mladý Teneka se zamyslel. Vlastně ani samotné jádro Katárijů není nijak velké, snad je to pás v šíři pěti kilometrů, táhnoucí se tak patnáct dvacet kilometrů do dáli. Ostatní území využívají jen sezónně a to se o ně dělí s řadou dalších kmenů, komunit, rodů, rodin a celých národů. Mají daleko větší vliv, než je velikost jejich území, budí dojem přívětivých lidí, ale vlastně si nechávají sloužit stejně jako kdysi Imebirijové. Je však mezi nimi rozdíl. Katárijové vše dělají v rukavičkách a místo, aby s lidmi manipulovali násilím, raději je motivují. Nebojí se pustit nějakou tu odměnu. Ví, že se jim všechno vrátí. Katáriové nejsou násilničtí a málo kdo by přímo proti nim řekl něco špatného, ale viditelně Katárijce vyčleňuje jejich víra a mytologie, která je učí, že jsou předurčeni vládnout jiným, že jsou lepší a vyvolení k tomu, aby jím ostatní sloužili.

Svazek mezi Katárijcem a obyčejným člověkem je takřka vyloučený. Ještě je snad představitelné, jak si bohatý a vlivný muž bere ženu pocházející z lovců, ale alespoň z nějakého šlechtického nebo náčelnického postu, ale dívka Katárijka, aby si vzala obyčejného lovce, to je nemožné.

Nemožné!

Nemožné! Znělo Tenekovi ještě dlouho v hlavě.

 

 

Rifo se s mladíky bavil velice upřímně a sebekriticky. ,,Ale musíte uznat, chlapci, že vaše kmeny a národy mají stále žádané výrobky a suroviny z velké vzdálenosti, že přinášíme zprávy ze světa, a že nakonec vám i jiným umožňujeme vidět kraj světa a ještě posbírat řadu zkušeností. Možná, že je to jen obchod, ale já si myslím, že je to i něco víc a můžu si myslet, že jsem také předurčen k tomu, abych se staral o takové kluky jako jste vy. Mám pocit, že tohle dalo mému životu smysl a jsem rád, když udělám pro vás, co je v mých silách, protože vím, že totéž uděláte vy pro mne. Navíc se u nás potkávají lidé z různých kmenů a často zůstávají přáteli na celý život. To pak zajišťuje v naší zemi po dlouhé roky mír a klid.“

Tohle je určitě pravda, to museli mládenci uznat, ale Rifo jim byl ze všech Katárijců nejbližší. Jedl s nimi, spal jako oni a nedělal si větší nároky, než jeho chlapci. Nehrál si nikdy na nadřazeného a jestli rozdával rozumy a velel, chlapci věděli, že je to proto, že tento moudrý a živý stařík ví o co jde a umí to nejlépe. Dvěma slovy - přirozená autorita. Ale Rifo není jediný Katárijec a ostatní Katáriové jsou opravdu jiní a povýšení.

,,Vím, co se vám honí hlavou, chlapci a myslím si, že na povýšenost Katárijci jednou zajdou.“

,,Ale Gomepsis se změnila, to už je druhý Katárijec, který má obdiv a autoritu,“ odvětil Teneka. ,,To je však málo, i když Bláznivý mrak také není povýšený,“ přemýšlel nahlas dál. ,,To už je třetí z padesáti,“ ironicky se usmál Rifo. ,,Žijeme jen podle mýtů a věříme, že jsme vyvoleni k ovládání druhých. Neznamená to však, že budeme domýšliví a nepříjemní, to mnozí nechápou. Vlastně je to nemožné oddělit bez zvláštních cvičení a přijetí určité filozofie. Víra, že jsem vyvolený, je spojena s pocitem výjimečnosti a málo kdo takový post unese,“ skončil Rifo. ,,Pýcha předchází pád,“ pronesl prastaré přísloví Tenekův mladý přítel Taplan.

 

 

V noci se pak Tenekovi zdálo, že skončila vláda zimy, Imebirijové začali pěstovat rákos a orobinec, chytali lidi do otroctví a chytili i jeho samotného. On stál po pás ve studené vodě, sklízel palice orobince a házel je do velké lodi, kterou řídil Rifo. Najednou stál Rifo ve vodě vedle něj a byl z něj také otrok. ,,Asi jsem se jim nelíbil,“ zamrkal na něj Rifo a zase se usmál tak, jak to uměl jen on. Ironicky, ale zároveň povzbudivě a řezal palice a házel je do obrovské lodi. Venku bylo teplo a Tenekovi se zdálo, že se Katáriové a Imebirijové vrátili z nějaké válečné výpravy, hnali před sebou spoustu lidí, nahnali je do vody, kde museli pracovat a protože bylo teplo, byly ženy a dívky takřka bez oblečení jako v jižních zemích. On sám se pak díval spíš na ně, než na práci a najedou bylo kolem nádherně modré a teplé moře a svítilo na něj slunce. On se však modlil, aby slunce zašlo a přišla nazpět Duše zimy a vládla dál, aby nemohl růst orobinec a rákos po celý rok, ale jen malou, opravdu malou chvíli. Zpocený se převrací na svém cestovním lůžku.

 

 

 

 

 

 

 

 

MODLA

 

 

Lovce obklopila černočerná noc. Stále jde, zanechávajíc za sebou na sněhu tlustou stopu od vaku, který vleče. Nahoře na vaku je připevněná proutěná rohož, tu teď odváže, hodí ji do křoví, vybalí sobí deku, zabalí se a okamžitě usne. Nad ním zůstane vak, který ještě stačil postavit tak, aby čněl do výšky dosahujíc stojící postavy. Je to sice jen symbolická stráž, ale účinná. Určitě zamezí hyenám, aby se pustily do Lovcova spícího těla a snad podobně bude působit i na jiná zvířata. Lovec cítil, jak se mu pod pokrývkou zahřívá celé tělo. Už je to dávno, co vyrazil od jižních Imebirijů domů, ale stále je ještě pořádný kus cesty před ním.

 

Bhůůůáhááááhííí... tak nějak skučí ten studený protivný vítr. Asi není to nejchladnější počasí, ale vlhkost a vítr spolu s malou oblačností dělá pěkně studenou šlamastiku, do které se Lovec druhý den probudil, takže dnes se s ranní hygienou omezil pouze na umytí obličeje a úpravu vlasů. Sníh rychle taje a jeho zbytky jsou čím dál skromnější. Svoji výbavu tak za sebou táhne na vleku a přemýšlí, čeho se vzdát, aby co nejvíce šetřil silami, i když se už jeho výbava redukovala na minimum, jež obsahuje jeden jediný podlouhlý vak. Nic se mu však nejeví zbytečné, všechno je příliš nutné. Ještě obešel pár pastí, které večer nachystal na zajíce. Skutečně jeden ušák ve smyčce byl, což mladému muži notně zvedlo náladu. Přidal úlovek do vaku a vak uvázal na konstrukci ze dvou velkých tyčí, jejichž oba tenké konce klouzaly po mokré trávě ve stále stejném rozestupu. Ten obstarávala příčná krátká větev umístěná zhruba ve středu tyčí. O ni se opírala spodní část lovcova vaku.

Tlusté části tyčí se v jednom místě navzájem setkaly, zrovna tady jsou provázány a jak se znovu od sebe rozbíhají, končí po necelém metru v rukou lovce. Ten už jde a táhne svůj náklad, zanechávaje za sebou nápadnou dvojitou stopu.

Ale není sám, kdo za sebou takovou stopu zanechává a dokonce, jak nyní jasně Lovec vidí, stopy před ním patřily sice jen dvěma lidem, ale jejich náklad byl evidentně notně těžší, než ten jeho.

 

 

Malá, sběračsko-lovecká vesnička o padesáti lidech spí v raním šeru, tajemně opředeném cáry mlhy, stoupajícími z nedalekého jezírka.Ve vesničce je ticho a klid, určitě už někteří lovci vyrazili na ranní výpravu. Jiní, kteří nemíří až tak daleko, se nyní ohřívají u ohňů doma ve stanech a snídají. Za nedlouho si určitě nachystají oblečení, umyjí se v blízkém potoku, sbalí si věci a vyrazí za svými povinnostmi. Mnozí potřebují zajistit řadu materiálů k výrobě množství předmětů, nutných k chodu domácnosti a tohle místo je naštěstí na takové suroviny dost bohaté. Masa je do zásoby, sušeného jídla jako lesních plodů a vodní mouky je také dost a dokonce je stále dost i koření a léčivých bylin. Nikdo není sláb, nikdo nechuraví, nikdo se nezranil. Dokonce není nutné podnikat dlouhé výpravy, takže se nyní nemusí tak často opravovat ani boty a je čas připravovat se na společnou slavnost celého kmene. Bylo by dobré zajistit dost barevného prášku, ozdob a vůbec všeho, co bude potřeba na takové velké setkání. O čem si budou letos vyprávět? Neudálo se toho moc, jen běžné věci, hádky rozchody, aférky, byl tu nějaký cizinec, ale zase zmizel. Asi nějaký pobuda, který byl vyhnán za nějaký strašný přečin ze svého kmene. Jinak nuda, teda pokud nuda říkáte pobytu ve fantasticky čisté a nádherné divočině. Není žádný příběh, žádná mimořádná událost.

Někdy je lepší si nepřát mimořádné události. Ta letoší mimořádná událost právě přišla. Před dvěma dny byl zcela nešikovně zraněn velký samotářský mamutí býk. Oštěp vymetený z vrhače minul důležité orgány a zabodnul se do svalů mezi pánví a páteří. Mamut snadno utekl, ale dnes je jeho rána zapálená, tělo je v horečce a zvíře stále plné ohromné síly přemítá ve své mysli o svém stavu i příčině své nezměrné bolesti a neštěstí. Zranění utržil samec v době jeho rozmnožování, kdy je nejagresivnější a nejpopudlivější a stejně jako kdysi v době velrybářů, kdy se jeden vorvaň rozhodl vést soukromou válku s lidmi, aby tak dal podnět k románové Bílé velrybě, tak i tento mamut se rozhodnul stejně.

Ano jsou to přece lidé, kteří zabíjejí zvěř, pečou a udí její maso, zakládají strašné požáry, vybíjejí celá stáda, hubí vše od malého po největší zvířata. To jsou skuteční původci všeho zla. ,,Tak jako když udupe stádo mamutů lvy, kdekoli na ně narazí, stejně tak udupu člověka, kdekoli na něj narazím!“ tak přemýšlel mamut, zatímco pozorně prohlížel svým velkým okem krajinu.

Mamutí oči jsou vysoko a vidí pod sebou trávu jako my silnici z náklaďáku, pod ním ubíhá stále nová a nová tráva, jak se zvíře pohybuje vpřed. Jen sem tam vidí svůj houpající se a kroutící se chobot a před sebou své téměř dvoumetrové, mírně prohnuté kly, které se stáčí nejen nahoru, ale i do stran. Další velká část mamutího klu je uložena hluboko v obrovské mamutí lebce. Musí tomu tak být, jinak by si je mamuti vyvrátili. Jemností totiž zrovna neoplývají. Kly slouží i k měření sil a mamutí samci se s nimi přetlačují stejně tak, jako se přetlačují čely svých hlav. Hluboko v lebce jsou tisíce vzduchových bublinek a kdesi pod nimi je mozek těchto kolosů, zázrak přírody, největší mozek suchozemských tvorů posledních několika desítek milionů let. Obrovský mozek s fenomenální pamětí, kde jsou ukládány nové informace, souřadnice, vzpomínky stejně jako souvislosti a zkušenosti. Kolik cest je zde uloženo, kolik informací o zdrojích a vzpomínek na výpravy na sever a jih za potravou, za vodou. Na zasněžené stráně pokryté ledovou krustou a její prorážení kly vedoucí samice, aby se i ostatní dostali ke zmrzlé trávě. Jsou tu zážitky kolem zázraku zrození ale i zážitky kolem temné a bolestné smrti. Dobře ví, co je zranění, co je bolest i co je smrt.

O tu teď jde. Lidé mu chtěli přisoudit smrt. Proměnit ho v kupu suchých, polorozpadlých kostí. Vzpomněl si na to, když se stádem někdy našli ostatky jiných mamutů. Bylo to vždy těžké a co teprve, když tyto ostatky nesly pach jejich blízkých, těch, se kterými si tehdy jako mládě hrál. Velký samec přivřel oči a hlavou mu vířily myšlenky jako o překot. Místo slov svou hlavu bleskurychle naplňoval vizuálními představami a konstrukcemi a dával si je do známých souvislostí a asociací, ale tvořil i souvislosti nové, o kterých jen začal uvažovat, jako o možnostech. Vybavil si sídliště lidí, jejich stany a všechny ty věci kolem jako ohrady, zásoby dříví, konstrukce na sušení a uzení masa, konstrukce na sušení kůží a to všechno okolo. A už nabývá obrysů představa jeho samotného, jak vtrhne do takové vesnice, poběží kolem těch vysokých stanů a bude všechno v dosahu ničit a drtit.

 

„Před sebou vidíš jen a jen dva bílé kly, stále na stejném místě. Ať se podíváš kamkoli, stále tam jsou, ale můžeš zdvihnout nos, vlastně takovou ruku a to nahoru a dolů a do stran a zatroubit s ním a houpat jím sem a tam. Mohutné, těžké nohy, které vidíš pod sebou, jsou tvoje a rychle se střídají. Kryje je dlouhá černá srst, stejně jako chobot. Jdeš lesem a ničíš malé stromky jednoduše tak, že se jim nevyhýbáš, ale jako tank jdeš prostě pořád rovně, pořád dál.“ To vše táhne mamutovi hlavou, když si razí cestu mezi zeleným porostem. Les řídne, evidentně je část stromů uměle vykácena. Určitě na topivo a stavby. Vesnice lidí se blíží. Stromy skončily. Přímo před ním se vynořily dvě řady vysokých stanů, pokrytých rákosem z nedalekého jezírka a tady, téměř u jeho chobotu, stojí konstrukce, na níž se suší množství zvířecích kůží.“

 

„Rozhodnuto, už nemůžeš zpět. Pořád dál a rovně, jako když jdeš lesem a zašlapáváš do země ty malé stromky,“ opakuje si a jde. V ráně na zádech mu pěkně cuká, cítí se špatně, ale ne slabý, spíš jako ve snách, jako by létal. Konstrukce na sušení masa povoluje a s lomozem se řítí na zem. Kdosi vybíhá ze stanu, křičí a rychle se vrací nazpět. Mamut se nedokáže otočit, aby se o tu konstrukci nezranil. „Sakra!“ Pár dalších kroků a už je v půlce prvního stanu. Vždyť je to jen skořepina, rákosové došky se rozletěly na všechny strany, dřevěná kostra se rozlámala a zřítila k zemi. Otáčí se tedy k dalšímu stanu a vyloženě jím prochází. Jen to kdesi pod jeho nohama křupe a praská. Co je to za zvuk, možná dřevěná konstrukce, nosítka pro děti, košíky, břicha či lidské hlavy? Mamut neví.

Během dvou minut prošel deseti stany, z dalších lidé vybíhají ven a prchají před ním, ale nemají šanci. Je navzdory své velikosti a váze neskonale rychlejší a snaží-li se jej se zbraní v ruce někdo zastavit, vymrští chobot, zdvihne opovážlivce vysoko do vzduchu, potom jím mrští pod své obří nohy a pokud nebožáka nerozšlape, skloní hlavu a rozmáčkne ho svými kly. Když zpustošil celý tábor tak, že jen doutnal, odevšad se ozývalo naříkání a chroptění a co dřív stálo, bylo srovnáno se zemí, pak teprve byl ochoten místo hrůzy opustit.

„Teď půjdeš k dalšímu táboru a pak k dalšímu, bude to válka, kterou mamuti nevyhlásili, ani nevyprovokovali, je to válka, kterou jsi nezavinil, ale musíš se bránit. Nyní máš poslání, máš účinný postup a náplň. Jako rozšlapáváme lvy, stejně i ty budeš rozšlapávat lidi!“ děl k sobě mamut, bez jediného ohlédnutí odcházeje.

 

 

Za dva dny vyplenil pět vesnic. Slabá kompenzace za ty tisíce ulovených mamutů, za ty tisíce hrotů v tělech těchto nádherných obrů, jako i za ubíjení bezbranných mláďat. Kmen místních lovců sběračů okamžitě svolává velkou radu. Kouř signálních ohňů se vznáší k obloze a náčelníci pospíchají na rokovací místo. Kmen si bere zásoby a všechny skupiny míří do jediného místa, které je v tuto roční dobu schopno je relativně uspokojivě všechny uživit. Náčelníci rokují, šamani hledají Ducha stád, aby napomohli magií a obyčejní lidé rozdělávají stany na strategických místech ve skalách a kopcích, aby se k nim mamut jen tak snadno nemohl přiblížit. Staví se i plot, staví se sloupy pro hlídky, všude se připravují louče a zbraně. Náčelníci a stařešinové vymýšlí opatření k ochraně lidí, stejně tak se však řeší, co se zraněnými a co s mrtvými. Vždyť kmen přišel již o pětinu všech svých lidí. Jediné dva dny mamutí války dokázaly víc, než dlouhá údobí těch nejhorších nemocí.

Je však nutné, aby se sestavila lovecká skupina, která by mamuta zabila. Kdo v ní má být? Kdo má zkušenosti s lovem mamutů? Kdo zná natolik mamutí svět a mamutí myšlenky, aby přelstil zraněné zvíře? Tohle jsou lovci koní, jelenů, vlků, turů a zubrů, ne však nosorožců a mamutů. Většinu potravin zde tvoří sbíraná strava, většina masa patří zajícům a divokým prasatům. Proti zraněnému monstru se evidentně nikomu nechce.

 

 

Lovec konečně dostihl ty, kteří za sebou nechávají viditelné stopy. Jsou to ještě mladší hoši, daleko mladší než je on sám. Jsou na posvátné misi se štěpným kamenem. Ze vzdáleného zdroje nesou domů desítky kilogramů červenohnědého silicitu. Za procházení území jiných kmenů platí částí svého nákladu, i když většinou je to spíš symbolický projev dobré vůle procházejícího. Často se totiž na lidi v divočině ani nenarazí. „Tak mi teď bude veseleji,“ pousmál se Lovec jen tak pro sebe.

Sice je to o tom, jak se učit zase nějaký nový jazyk, ale to není na překážku. On si rychle uvyká na nová slova a někdy si plete výrazy z různých jazyků, ale to se považuje často za přednost, protože je to známka znalostí a zkušeností.

Lovec se rychle sžívá, mají spolu kus společné cesty a v příjemné společnosti čas rychleji utíká. Na druhou stranu mladíci nikam nechvátají, není to uspěchaná doba ani uspěchaná kultura. Všechno tu má svůj čas. Lovec už pochopil, že pro něj má správný čas hodnotu života a raději řeší věci s předstihem. Tady jižněji neznamená zpoždění to, co severněji. Sever neodpustí ani chybičku. Přijdete později a stáda, na které čekáte, už budou pryč. Jindy zase zjistíte, že táhnou výjimečně jinudy. Mladí chlapci měli přinést kámen z posvátných míst jako určitou součást zkoušky dospělosti. Poskytnutí doprovodu Lovci pro ně pak znamenal pomoc pocestnému. Ve skutečnosti tomu bylo pochopitelně opačně, i když oba mladíci byli výjimečnými stopaři. Chlapci nasbírali kameny a házeli je v lese po zajících. Co se jich nahonili v menším lesíku. Na jeho okraji ušáky překvapili a ti jak vystartovali, aby lidem unikli, zase překvapili Lovce. Ale postřeh a sebekontrola přece jenom začala nést své výsledky. Sice většina kamenů létala někde mimo po lese a jednou dokonce s lomozem něco velkého, neživého srazila, ale pak, mezi tolika pokusy, muselo přijít i něco pozitivního. Skutečně dostali dva hnědé velké ušáky. Večer si je upekli a rozdělali si stan, jehož konstrukci tvořily tři páry vlekových tyčí. Přes ně přehodili tenkou kůži, sami se zabalili do těch nejteplejších kožešin a pod sebe si rozbalili rohože. I dnes si pod rohože raději nanosili hromady větví a starého uschlého listí, jen aby zima netáhla i od spodu.

 

Ráno bylo jedno velké překvapení a to nikoli nejpříjemnější. Bývá tomu tak vždy, když se zničeho nic probudíte, do očí vám svítí sluníčko a přímo na vás míří desítky zbraní. ,,U všech stepních Duchů! Co má zas tohle znamenat? Jsme nedotknutelní! Rozumíte?“ rozespale se na bojovně naladěné muže s oštěpy rozčiloval mladší hoch. ,,Ne-dot-knu-tel-ní! Ibrahame nape, Ibrahame nape, rozumíte?“

A zatímco starší z mladíků stále opakoval slovo „nedotknutelní“, jal se ukazovat kamení, které vezou.

,,To nic nemění na tom, že jste zničili Modlu a ta je Tabu. Už jste jedno Tabu sami porušili a nyní Vás čeká trest.“

,,Co to povídáte, jak jsme mohli porušit nějaké tabu?! Nedělejte si legraci!“

Poutníkům však byly přes jejich protesty svázány ruce za zády koženými pouty a tak byli vedeni před velkou radu. Teprve tady postupně pochopili.

,,Včera odpoledne jste shodili naši Modlu (byla složená ze třech pižmoních lebek seskládaných nad sebou). Stála na vysokém pařezu na okraji lesa. Našli jsme ji na zemi a vedle ní kámen, jež jste po ní hodili. Váš čin je průkazný, nikdo jiný tam v tu dobu nebyl.“

 

,,Pro Velkého Ducha,“ spustil starší mladík, stále ještě plné ruce silicitu. ,,My jsme nechtěli žádnou Modlu shodit, my jsme jen lovili zajíce a jestli nějaký kámen uletěl, bylo to neúmyslné. Vůbec jsme nevěděli, co se stalo.“

Jeden starý náčelník, nebo spíš nějaký stařešina se zeptal svých lovců, zda by to bylo možné.

,,Ano je to možné, místo kolem Modly v posledních letech zarostlo a i nyní je stále na stromech v těch místech spousta uschlého, hnědožlutého listí, které neopadalo. To, co tvrdí cizinci, je opravdu možné.“

Lovce i ty druhé dva vyvedli ven před stan a uvnitř samotné velké rady evidentně začala hlučná porada. Situace byla zapeklitá, urážka lesního Ducha mohla znamenat i velmi vážný trest, ale jestliže byla neúmyslná a navíc spáchaná muži na cestě za kamenem, nevěděli místní, co počít. Trestat museli a přitom nemohli. Jeden z místních, asi čtyřicetiletý muž, se usmívaje přibližoval k nešťastné trojici. Všiml si toho, čeho si nikdo před ním nevšiml. Lovec je zcela jinak pomalován, má jiné odění, jiný účes a jinou výbavu. ,,Ty ale nejsi na výpravě za kameny, ty možná ani nejsi odtud, že?!“ Zvýšil hlas a to už se rozhodně nesmál. ,,Ten muž je pod naší ochranou!“ velmi tvrdě se na něho obořil starší chlapec. Lovec nerozuměl ani slovo. ,,Tady jsme pány my!“ rozkřičel se čtyřicátník.

,,Tady je stále pánem Velký Duch a ty poslouchej jeho vůli a nepředváděj se tady!“ vrátil mu to chlapec s neméně hlučným důrazem.

Stařešinové a náčelníci vyšli z rokovacího stanu a zamířili k naší skupince, protože pochopili, že se zde něco děje. Jeden nebo možná dva muži začali křičet a jásat, když si teď uvědomili Lovcovu odlišnost.

,,Jakasemi agera Fot Lo Aperha Isamet, Gotte Menet at sap Gintus Engerer, enete Falk soper net Gottem!“ Znělo Lovci v uších. S jakým ulehčením a úsměvem se na něho dívají, jak se radují. ,,Snad to neznamená, co si myslím?“ zeptal se Lovec opatrně svých druhů. ,,A co si myslíš, že to znamená?“ ,,No, radují se, že bude co na večeři a na zítra co do polívky?“ ,,Ne, radují se, že jsi z národa Gátů a to je národ lovců mamutů. Říkají, že tě sem zavedla vůle Velkého Ducha a Lesního Ducha.“

Muži se obrátili k zajatcům zády a rychle se na něčem domlouvali. Pak se opět obrátili k zajatcům a jeden řečník spustil špatnou a lámanou gátštinou.

,,Domy a nás zabíjet mamut - šílená!“

„Mamut válečník!“

„Mamut smrt!“

„Mamut Démon!“

„Ty být lovec, velká lovec, lovec mamuta. Lovec, jaká ta lovila ráno, lovila mamuta večer, lovila mamuta včera, lovila mamuta zitra, lovila mamuta pořad, ne malo lovila mamuta, ale moc lovila mamuta, pořad lovila mamuta. A tak zabije u nas mamuta šílena. Mamut šilena mrtev, lovec a jeho nevěsta pak odejít.“

Velký Duchu, oni mi snad chtějí dát nějakou nevěstu jako v pohádce. Takové pohádky se říkají přece dětem. Kdo vysvobodí vznešenou dívku, zabije zlého obra, dostane za odměnu kupu věcí a tu dívku za ženu. ,,Já mám ale Gomepsis, já už mám nevěstu!“ odpověděl Lovec.

Domácí řečník se zamračil, obrátil se ke zbylým dvěma hochům a položil ruku na rameno nejprve jednomu, pak druhému a při tom drmolil ,,Jedna nevěsta, dva nevěsta.“

 ,,Tak!“ oddechl si Lovec. „Žádná nucená svatba, jen si chlap spletl slovo nevěsta a kamarád.“ Konečně se Lovci vrátila do tváře barva a začal se i trochu usmívat.

 

Teď chodí s přáteli po okolí, všichni mají čerstvě udělaná celodřevěná, úzká, špičatá kopí a hledají mamutí stopy. Lovec konečně našel mamutí trus, svlékl se a vyválel v něm sebe a pak i své staré látkové oblečení. I zbraně natřeli touto natrávenou rostlinou hmotou. Teď budou daleko bezpečnější, ať už po větru nebo proti němu. Lovec nechtěl u takového zvířete nic nechat náhodě. Také se ke zvířeti modlil, odprošoval jej a nazýval svým bratrem. Pak se postavil na starou mamutí kost a odtud prosil pána mamutích stád o Duši šíleného mamuta. Dlouho s Duchem mamutích stád rozmlouval, žádal, prosil a argumentoval.

Trojice se blížila k malé pasece, v jejímž středu byla malá skupinka vzrostlých stromů. Pod nimi stál jako z vápence vytesán ohromný mamutí býk. Pohazoval hlavou ze strany na stranu, nabíral chobotem prach ze země a zas jej házel na zem.

Mladíci se přikrčili v houští. Lovec si vzal od svých přátel zbraně, pak je oba zanechal v úkrytu a pomalu se začal plížit přikryt sobí kožešinou kupředu. Napodoboval osamělého soba a jeho pohyby. Dělal, že se pase a mamuta jen tak míjí. Mamut soba brzo zpozoroval, ale nevěnoval mu žádnou pozornost. Lovec si mamuta prohlížel a brzo vycítil jeho myšlenky. Horečné kývání hlavou, záškuby svalů od bolesti, pokračující sepse od rány na pánvi. Mamutovy nohy byly zraněné od útoků na obydlí a dřevěné konstrukce v táborech. V těle mu vězelo i několik oštěpů, kterých se nedokázal zbavit. Válka s lidmi tohoto obra stála život. Umírá a velmi se bojí. Má hrozný strach a cítí se k zešílení sám. Nic už nemá cenu, propadá se do beznadějné prázdnoty zoufalství.

V jeho pohledu je jedno velké PROČ?

Celý život mu probíhá před očima. Vidí sám sebe jako bezbranné mládě, vidí maminku, sourozence, své tety. Vzpomíná na všechno krásné, co jej v dětství potkalo. Nechce se mu umřít. Ale pak si vzpomněl i na smrt, která provázela jeho život, na setkání se se smrtí. Kam půjde? Určitě za maminkou, za tetami a těmi, kteří jsou už tam na druhé straně. Jakoby za sebou zavřel velké dveře a místo bouchnutí tu po něm zůstanou ležet jen ty velké kosti. Mamut zavřel oči, protože tolik záře dlouho neviděl. Světlo přicházelo už odevšad a v jeho příjemné záři k němu přicházeli jeho blízcí, mávali mu vstříc svými choboty a volali jej k sobě. Uprostřed toho všeho si uvědomil, že to světlo vychází z Pána všech mamutích stád. Tolikrát si jej představoval, tolikrát na něj myslel, když přemýšlel o sobě, o mamutech, o světě a všem kolem sebe. Velký pán stád, který se o něj stará jako jeho maminka, Duch stád, který má rád všechny mamuty, jako má ráda maminka všechny svoje mláďata. Cítil teplo z té světelné bytosti a věděl, že mu osuší všechny jeho slzy.

 

 

 

Lovec tou dobou stál už těsně vedle mamuta. Ten se ještě držel na svých nohou, ale ty se najednou podlomily a celé ohromné tělo se sesunulo k zemi. Nastavené kopí projelo celou mamutovou hrudí a probodlo mu srdce, které již i tak dotlouklo. Lovec o zlomek vteřiny uskočil.

Měl sám slzy v očích, hladil mamuta a plakal s ním. ,,Odpusť bratře, odpusť můj bratříčku.“

Kdyby lovci neměli svoje rituály a svoje náboženství, z všudypřítomného znamení smrti by se zbláznili. Nalhávat si, představovat si něco, věřit něčemu je jedinou věcí, co má opravdu cenu a dává nějaký smysl tomu jednomu velkému nesmyslu okolo. Lovec pomalu vstal a poodstoupil. Zrovna přicházeli jeho druhové. Nevěděli nic o tom, že lovec mamuta ve skutečnosti nezabil. Viděli jen kopím probodnuté zvíře skrz na skrz a s údivem se na to dívali. V jejich očích měl Lovec nadlidskou sílu a uvěřili, že v zemi lovců mamutů mají všichni nějaké velké kouzlo, které jim propůjčuje výjimečné vlastnosti.

,,To vždycky takto zabíjíte mamuty?“ ptal se udiveně fascinovaný mladší hoch. Lovec očividně nepochopil otázku a odpověděl popravdě. ,,Ne, mamuty lovíme několika způsoby, vždy je přece situace jiná a to si vyžaduje rozdílné postupy i zbraně. Ale hlavní je to pravé kouzlo, ta správná motlitba,“ dodal.

V němém úžasu zde stáli nejen oba Lovcovi průvodci, ale později i lidé domácího kmene. Rádi trojici vyprovodili a pomohli jim s nákladem až na hranice svého území.

 

 

 

 

 

 

 

 

VELKÁ  TAJEMSTVÍ

 

Lovec kdesi ve veliké dálce hledá cestu domů, spí pod hvězdami, živí se rybami a divokými zajíci, kteří mu uváznou v jeho pastech. Šije si nové boty, vyměňuje sešlapané podrážky, sešívá kalhoty. Správný směr hledá podle hvězd a jeho navigátory jsou řeky, potoky a stezky zvířat.

Ale tady na severu je situace jiná, tady sníh sice už dávno roztál, ale mrazem země promrzla skrz naskrz až k permafrostu a vytvořila jednu jedinou kompaktní ledovou hmotu, promíchanou s hlínou a kamením. Dědeček Lovce má dnes u sebe jednoho ze svých vnuků. Učí ho podobně jako kdysi Lovce rozumět přírodě, vyznat se v krajině, hledat zdroje, stezky, stopy. K tomu také patří vyprávění mytologických příběhů.

,,Takto úplně stejně jsme sedávali i s tvým bratrem Lovcem, když byl zrovna tak velký jako ty,“ povídá děda.

,,A o čem jste si povídali?“

,,Tak různě, o mamutech, sobech, o ohni a o lidech. Ale také i o počasí… jednou totiž začala tuhá zima, která nepovolovala ani v létě, nepřišlo jaro, natož podzim. Zima vládla už čtyři roky a bylo velmi zle, jak mezi zvířaty, tak mezi lidmi. My jsme hledali stále nové zdroje potravy a rychle jsme se přesouvali z jednoho místa na druhé.

To však některé okolní kmeny nedovedly. Byly závislé na tom kterém zvířeti a když se změnil tah koní nebo sobů, nastala katastrofa. Lidé se začali pro kus jídla přepadat a bojovat mezi sebou. Proto se velcí náčelníci řady kmenů, národů a společenství sešli, aby se poradili.

 

Kouzelníci nabádali, že je třeba vyvolat mocné společné kouzlo, které by mělo velikou moc spojených náčelníků a kouzelníků a zastavilo by zimu. Hned na to vyrobili malou destičku s provrtanými okraji, která se dá nosit nenápadně jako součást náramku. Tato drobná destička nese piktogramy všech náčelníků a kouzelníků a je na ní zakreslena cesta zimy k nám, ale i nazpět do Říše ledu a na destičce byl také symbolicky zakreslen vytoužený příchod jara.

 

Pomocí této destičky se jako podle návodu sestaví venku stejné kulisy, popisující cestu do Říše ledu a příchod jara. Kouzlo je tak mocné, že ten, kdo jej provede a bude mít stále destičku na sobě, bude onou silou provázen dál, budou jej poslouchat Duchové podsvětí a on bude jejich prostřednictvím vládnout všem lidem. Svému národu, kmeni nebo společnosti bude domlouvat největší výhody, zajistí nejlepší stáda zvěře největší hejna ryb a ptáků, získá nejlepší území. Sám pak bude takový člověk dítětem štěstěny, povede se mu skvěle a bude všude vážen a oslavován.

Náčelníci spolu s kouzelníky vyrobili takovou destičku snad po dvou tisících letech, kdy byla naposled podobná situace. Po obřadu zase destičku zničí, aby ji lidé nezneužili pro své cíle. Jen bylo nutné přivolat jaro, nic víc!

 

Jenže, když chtěl kouzelník hodit destičku po obřadu do ohně, z jeho ruky zmizela. Musel se mu rozvázat řemínek a jak tančil, náramek asi někam odletěl. Při obřadu hořely lampové ohně, které destičku určitě zničit nemohly, do zmrzlé země se zašlápnout nedala a všechno ostatní bylo prohledáno. Musel ji tedy někdo odnést a schovat. Náčelníci i kouzelníci se zděsili, začali si svlékat oděv a ukazovat, že nikde destičku ukrytou nemají. Všichni hledali a nedůvěřivě se po sobě navzájem dívali s tím, že někdo z nich destičku přece musel sebrat. Začali se hádat, obviňovat, až se úplně rozkmotřili a jeden podezíral druhého, že si tajně destičku odnesl, aby vládl ostatním. Ze svorného společného úsilí nezbylo nic. Jen to počasí se druhý den začalo měnit. Pomalu, ale jistě začal vát teplý vítr od jihu a celá ta zamrzlá krajina se změnila v jednu obrovskou kaluž studeného bláta, provázenou miliardami mušek v ovzduší. Konečně přišlo opravdové, krásné a všemi tak dlouho očekávané, opravdové severské jaro.

Za měsíc pak jaro přešlo v nádherné, teplé léto a byly-li už na jaře v ovzduší miliardy mušek, tak teď v létě to byly miliardy miliard. Mraky tak husté, že je mnohdy ani slunce neprosvítilo. Ale na úbočích kopců, na jejich náběžných hranách se i pomalý vítr zrychluje a rozfoukává závoje mušek, které by vám v okamžení jinak sedaly na ruce a obličej. Proto mají tábory lovců mamutů svá určitá místa, která mají mnoho společných znaků. A tak se tady dá v táborech žít i nyní. Tehdy Lovec, coby ještě větší kluk, ale pořád kluk, hrál si na různých místech kolem tábora a když zamířil nahoru mezi malé břízy, kde se odehrávala ta velká zimní kouzla, našel na větvích jedné břízy za tkaničku přichycenou nějakou destičku. Vůbec si ji nespojoval s obřadem, který zde před časem proběhl a jak by také mohl. Obřad a události byly tajné a jen zasvěcení věděli.“

,,Proto jsem nemohl tvému bratrovi o moci té destičky nic říct, ale pořád lepší, když má destičku na ruce 17.tiletý kluk než nějaký vychytralý náčelník, či mocichtivý šaman. Tak dodnes ani tvůj bratr neví, co jej vlastně provází.“

 

 

A dělo se mnoho podivných věcí.

Dědeček Lovce se druhý den po nálezu destičky dozvěděl, že jeho vnuk zamířil po staré stezce pozorovat koupající se mamuty. Bylo léto a přesto, že voda bývá jiné roky ledová, tehdy v létě se ohřála i zde. Dědeček s hrůzou běžel po stezce za vnukem. Lovec byl asi jediný, kterému nikdo neřekl, že právě na stezce jsou nově nalíčeny pasti a to mohlo být pro chlapce osudné. Zatím Lovec rázně procházel stezkou a když na cestě uviděl nádherné orlí pero, zajásal a ohnul se pro něj. V tu chvíli přetrhl skrytý řemínek a maskovaný samostříl vymrštil šíp, který jen tak tak minul Lovcovu právě se shýbající hlavu a zabodl se do stromu na protější straně stezky. Lovec to ani nepostřehl, spěchal radostně s perem dál, poskakoval a tančil nad svým objevem. Jeden krok, dva, tři, skok a otočka a... přeskočil další dva nastražené řemínky. Ničeho netuše, rozběhl se a jak běžel, srazil další pojistku už čtvrtého samostřílu. Jeho tempo však bylo tak rychlé, že mu šíp proletěl až za zády a on zmizel, aniž by si smrtelné nebezpečí uvědomoval.

Konečně před pátou pastí se zastavil a prohlížel si dvě větve rostlé zajímavým způsobem na jednom stromě. Mohl by si na ně dát svoji značku a v zimě větve odřezat a použít hned k několika účelům. Stál a přemýšlel, když ho konečně doběhl dědeček. Udýchaný a uřícený překvapeného chlapce chytil a zabránil mu pokračovat dál po cestě. Vzal Lovci z ruky hůl a přejížděl s ní povrch pěšiny. Najednou se ozvalo klapnutí a vzduchem profrčely alespoň tři šípy. ,,Sakra, co to bylo?“ ptá se Lovec. ,,No ty musíš mít snad nějaké kouzlo, které tě ochránilo před jistou smrtí nebo alespoň před zraněním.“ ,,Snad tohle,“ s úsměvem hned chlapec vytahuje nalezenou destičku.“ Dědeček se však nesmál a jal se předmět prohlížet. Znaky Koterů, Manmanů, Gioritů, Lavlů, Gátů a dalších národů a kmenů na jediné plaketě směřovaly do jediného společného bodu, symbolizujícího sjednocení lidí i duchů. Hodný, pracovitý a spravedlivý Lovec se zdál starému muži jako nejvhodnější místo, kde by tato plaketka měla zůstat ukrytá, proto mu ji mlčky vrátil zpět. Sám Lovec vůbec nezná význam své ozdoby a možná, že je to tak dobře. Není lepší místo k ukrytí tak mocného nástroje.

Za čas se začalo mluvit o velkém obřadu, který tady proběhl a při němž zmizela kouzelná destička. ,,Bylo to přesně to, co jsem si o ní myslel. A jen mě to utvrdilo v tom, že Lovec je nejlepší řešení pro uschování takové cennosti. Celou tu věc jsem dlouho držel v tajnosti, ale co kdyby se se mnou něco stalo. Snad ne, ale člověk nikdy neví a tak pár lidem, kteří mají moji důvěru, sdělím toto tajemství, aby je Lovci v pravý čas řekli.“ ,,Ale možná, že by to měl Lovec vědět dřív, dědečku. A to možná už teď.“

,,Proč myslíš synku?“

,,Protože pokud jsi poznal význam té destičky jen podle symbolů na ní, může to poznat kdokoli jiný, kdo se vyzná a může ji od bratra vymámit nebo mu ji ukrást.“

Starý se usmál a zavrtěl nevěřícně hlavou. Pomyslel si, že on je určitě velice výjimečný člověk, který svého času zcestoval celou Evropu a jak se vyzná on, tak to svede jen málo kdo druhý. Krom toho, jeho vnuk Lovec je přece jen obyčejný lovec, jeden z mnoha Gátů. I když napůl šaman, tak jen lovecký šaman, takový, který si žije svůj obyčejný život lovce, vzdáleného politice mocných a ambiciózních, na hony vzdálených těmto končinám. Jakoby stařík zapomněl na Katárie vzdálené jen stovku a někdy jen desítky kilometrů odsud. Zřejmě se mu ještě nedoneslo nic o krásné Gomepsis, ani o skutečném původu Lovcova zesnulého přítele Dakavana.

Ve skutečnosti pár lidí začíná tušit, kde je kouzelná plaketa a těší se, až se Lovec vrátí, protože pak přijde i příležitost se destičky zmocnit.

V očích starého muže zažehla malinká, ale pronikavá jiskra a jeho ústa se začala pomalu pohybovat. Ačkoli mlčel, ve své mysli slyšel naprosto jasná a hlasitá slova ,,Atajahó Atok adis, ataha po nat es mat, letosa pa sapa hin et ar.“ „Objeví se velké kouzlo u mladíka, to kouzlo je mapa světa s vyznačenými sférami oblastí mocných tohoto světa. Destička zachrání Gáty tím, že v pravý čas přivolá modrou bohyni. Ta na svém sobu přijede v mlhách, v oblacích kouře a zažene všechny nepřátele.“

 

 

 

 

 

 

 

 

ŽIVÝ  TERČ

 

 

Stojí, stojí pevně a silně ve větru a nepohodě, nic ho nezlomí a neohne, je nezničitelný. Přestojí vichry a mrazy, deště a bouře. Je to skála? Ne. Je to silný strom ? Také ne. Je to mladý lovec, který jde za svým cílem.

Stará Imebirijská píseň kolem roku 33 660 před námi. 

 

Zatímco se Gomepsis snaží dostat domů, dědeček Lovce přemítá o svém vnukovi a výprava Katáriů pomalu míří nazpět do Země Mamutí řeky, náš hrdina, gátský mladý muž, zvaný Lovec, míří se svými dvěma novými přáteli přes různá protivenství osudu neochvějně směrem k domovu. Budeme-li však spravedliví, musíme připomenout, že jejich cesta není tak zcela přímá a jednoduchá. Pár dní se zdrželi s válčícím mamutem a pak na slavnosti Galdejského kmene. Velká taneční slavnost trvala celý týden a bylo by krajně neslušné i nemoudré urazit hostitele a opustit jejich taneční reje. Dívky v parádních šatech, pomalované obličeje, zvuky bubínků… Mladíci mohli oči nechat na tanečnicích, které dovedly tak rozvibrovat své tělo, že se natřásalo, jakoby to ani nebylo lidské tělo, ale nějaký vystydlý, pružný sulc. Pohyby plné prudkosti, ohebnosti, rychlosti i ladnosti přenesly naši trojici do úplně jiného světa a daly jim zapomenout na strasti poutníků. Dostatek jídla a pití byl na takové slavnosti samozřejmostí. Ze samého oslavování unavení hosté spali a spali a až se vyspali, celí rozlámaní a se smysly ještě zastřenými světem čarokrásných tanců, světel noci a hudby se vydali na cestu tak reálnou, že se ještě dlouho nemohli vyrovnat s realitou bílého, studeného dne.

To zdržení mělo za následek, že pět chlapíků s úkolem pomoci nešťastné nehodě, která by mohla potkat Lovce na cestě, se mu přiblížilo tak, že se nám chtě nechtě musí dostat až do našeho příběhu.

 

Lovec se s přáteli utábořil včera večer pod širým nebem. Nad sebou měli jen tee-pee, složené z tyčí vleku a přes spodní část tyčí přehozené uzené kůže. Sami se zabalili do kožešin a tak mohli pozorovat měsíc a hvězdy noční oblohy, ale také kouř stoupající z dohořívajícího táboráku.

Šedavé ráno plné mlhy a mraků ještě dlelo v modři temnoty, když se kdesi v dálce objevili dva muži. Byli nevyspalí, oči měli napuchlé a červené, nohy unavené a nebýt určitých prostředků proti únavě a spánku, v tu chvíli by padli na zem a nevěděli o světě. Tito dva patří k pětici Lovcových pronásledovatelů a byli vyslání napřed jako hlídka. Zbývající trojice šla podél toku potoka a nejspíše bude tábořit někde poblíž. Celou pětici sem poslali ti Imebirijové, kteří Lovce považují za nečistého a nehodného vládce jejich národa.

 

Jeden z pronásledovatelů už kilometry cítí popel a kouř ve vzduchu. Proto se rozdělili a snaží se najít noční ležení svých obětí. Ano, támhle a Lovec ani nebude vědět, proč zemřel. Muž, který objevil tábořiště vytáhl dutou labutí kost a pískl na píšťalku, kterou si z ní kdysi udělal. Nebyl to obyčejný pískot. Znělo to, jako když houkne sova. Pak nastalo zase ticho.

Další čtyři muži míří k místu, odkud se ozvalo zapísknutí. Znovu krátké zapísknutí, tentokrát tiší a pak znovu a znovu. Tak se pronásledovatelé setkali a dál se blížili k Lovcovu tábořišti v řadě, jen v malém rozestupu od sebe. Teď šli na jistotu po směru, odkud k nim vítr přinášel kouř, dokud tábor nebyl na dohled. Jeden z nich si vzal dlouhou, tenkou dýku ze lví kosti, která příležitostně sloužila i jako spona a zamířil ke stanu tří nic netušících mladých mužů.

Pomalu se plížil nízkým porostem ke svému cíli a dokonce nyní ve světle měsíce rozeznal mezi ležícími, kdo je kdo. Tenhle tady podle oděvu, účesu i toho, že je nejstarší, bude jistě Lovec. Tady má tetování. Ano, musí to být on. Teď to celé ukončí. Už jen malou chviličku a bude po všem. Vrah se opatrně přibližuje ke své oběti a už se nad ní sklání, zdvíhá ruku... Vtom se jeden z mladíků zavrtěl a otočil. Muž se rychle přitiskl k zemi, kde zalehl vedle Lovce, aby nebyl spatřen a vyčkával, až zase bude klid. Nic se nehýbá, je ticho. Po deseti minutách bylo už ticho nápadné ostatním z pětice, ale co se dalo dělat? Zřejmě se něco muselo stát. Byl tedy vyslán další. Když se dostal k tábořišti, naskytl se mu nečekaný pohled. Jeho předchůdce bez ducha a bez pohnutí leží na zemi, ještě chudák svírá svítivě bílou dýku v bezvládné ruce.

Druhý vyslaný se raději otočil a potichu se vytratil, aby oznámil zbývajícím druhům, že jejich kolega leží mrtev na zemi ve stanu Lovce. Ve stanu, který je otevřen, je do něj dobře vidět, jak pohodlně tam všichni spí a vedle…. leží mrtvola jejich druha. Jak silné nervy musí mít ten Lovec. Zabije vetřelce, otočí se, mrtvolu nechá klidně ležet vedle sebe a aniž by se bál dalších nepřátel, či Duše zemřelého, spí i se svými kamarády, jakoby nic. Silná káva.

Zbylí tři pronásledovatelé nevěřícně kroutili hlavami a i když to byli otrlí chlapi, kteří už ledacos viděli a zažili, klid a sebejistota Lovce je zbavovala odvahy. Dnes se pochopitelně už zabít Lovce nepokusí, na to se musí pořádně vyspat. Účinek drogy, kterou užívali, aby necítili únavu, už pomalu mizí. Stačí se jen zabalit do plášťů, lehnout si na zem a spát.

Jak vůbec mohl Lovec tak najednou vyskočit, zabít útočníka, pak si zase lehnout a klidně spát a k tomu aniž by při tom všem nevzbudil své spolucestující? Kde bral tu drzost a sebedůvěru? Muselo to být kouzlo. Obrovské kouzlo! Kouzlo, které ochromuje nepřátele a posiluje vlastníka tak, že se z něj stává netečná skála! To je jediné vysvětlení! Příšerná skutečnost, ze které vám vysychá v ústech a stahuje se hrdlo. Jste jen malý kousek od vlastní zkázy a sílu této zkázy můžete sledovat na vlastní oči.

Realita byla však daleko prostší. Když se totiž znavený pronásledovatel přitiskl k zemi a chvíli se nehýbal, aby se neprozradil, prostě a jednoduše okamžitě usnul. A kdo vlastně opravdu viděl Lovce, že by zabil svého pronásledovatele? Po pravdě nikdo. Ve skutečnosti Lovec všechno zaspal a spí spokojeně doteď.

 

 

 

 

 

 

 

 

ŠTVANICE

 

,,To je víc než dobrý nápad,“ pochvaloval si velitel Lovcových pronásledovatelů. ,,A co?“ vyptával se znovu ten nejpomalejší z nich. Ne, že by chodil skutečně pomalu, ale myšlení nyní, kdy byl vyčerpaný, mu bylo evidentně zcela cizí. Velitel se na něho usmál a pomalu, slovo po slově mu slabikoval. ,,Že se budeme vydávat za pronásledovatele našeho mrtvého kolegy. Namluvíme všem, že to byl nebezpečný zločinec, kterého už celé dny pronásledujeme a z vděčnosti za jeho zabití nabídneme Lovci svoje služby jako průvodci na jeho cestě.“ ,,A sebereme mu zbraně a pak ho zabijeme,“ dodal ten pomalý v myšlení, protože už i jemu začalo svítat. Situaci prostě otočí ve svůj prospěch. A když mu dají do jídla tresmu, všechno se mu v hlavě splete a beze zbraně bude jednoduchý terč. Pak mu už žádné kouzlo nepomůže.

 

Jak si zbývající Lovcovi pronásledovatelé usmysleli, tak také udělali. S prvními ranními paprsky se probudili a pak náhodou jeden z nich zahlédl na protějším kopci postavy poutníků proti nebi. To už Lovec a jeho dva přátelé vyrazili. Není čas, musíme jít tam na protější kopec. Na pohřeb společníka není čas. Tak se stalo, že ten, koho Lovec a jeho přátelé nechali klidně spát na místě nočního tábora, si vesele snil svůj noční sen, pokládán svými společníky mylně za mrtvého.

Pronásledovatelé dohnali Lovce a spustili na něj připravenou řeč. Jak se smluvili, tak postupovali. Připojili se k trojici a večer se cesty mužů rozdělily. Mladíci šli se svým nákladem posvátných silicitů už přímo domů na severovýchod, kdežto Lovec a jeho noví průvodci mířili na severozápad. Lovec s nimi za dvě hodiny ušel další kus cesty k domovskému teritoriu Gátů. Společně rozdělali noční tábor a popíjeli horký exotický čaj na spřátelenou a sytili se polévkou, ke které přikusovali sušené sobí maso.

Tresma začíná působit. Lovec se cítí být unaven, ale nikoli ospalý. Ruce a nohy jako by se mu pletly, prsty neovládá. Snaží-li se hýbat a myslet, jako by se díval na film, do kterého nemůže zasahovat. Asi únava po cestě. ,,Sakra!“

 

Ani si nevšimli, jak Lovec nenápadně mrknul na své dva přátele, když cizinci hovořili o zabití narušitele nočního tábora. Lovec s přáteli totiž našli spícího chudáka teprve ráno, ale stále ještě měl u sebe dýku. Tu však mohl mít pro svoji ochranu a vyčerpán usnul v bezpečí ohně poutníků. Jestliže mu tito lidé připisují zabití onoho muže, museli tedy něco vidět, ale zároveň ne tolik, aby znali skutečnou pravdu. Cizinec dokonce dostal jednu kožešinu a spí na místě tábora do teď. Nechoval se slušně, nevolal, přišel ozbrojený až k ohništi. Podezřelé chování a proto ho nikdo ani nebudil. Dokonce mohl být po právu zabit nebo omráčen, svázán a mohl se stát i majetkem. A tito? Evidentně vykonstruovaný příběh. Oba mladíci si ukryli svůj náklad silicitů, aby mohli potajmu sledovat počínání cizinců. Tady, do dutiny vývratu smrčku. To je skvělý úkryt. Čerstvý vývrat otevřel díru do země až k permafrostu. Nad ledem je tenká vrstvička spraše, jen stačí odstranit těch pár větviček. Co to? Tahle špinavá větev je měkká. ,,Sakra! Sakra! Do mamutí prdele!“

 

,,Co se děje?“ zeptal se druhý mladík, který byl otočený a připravoval na hromadu celý náklad. ,,Kousla mě zmije!“

,, A sakra!“

 

Lovec si byl zatím jist, že mu skutečné nebezpečí od těchto cizinců nehrozí. Vždyť také kdyby bylo zle, bdí nad jeho bezpečím jeho přátelé. Tresmu doopravdy nevypil. Dobře ji poznal, ale něco mu přeci jen zůstalo v ústech a teď mu pěkně trnou zuby a mrtví jazyk. Poklimbával a snažil se něco říct, ale jeho jazyk byl neskutečně pomalý. Přivřel oči a lehl si na bok, jakoby si mnul ruce, ale natažené prsty svědčily o tom, že své ruce vlastně vůbec neovládá. Cizinci usoudili, že tresma už odvedla svou práci a začali Lovce prohledávat. Musí existovat kouzlo, které je spojeno s nějakým amuletem či tetováním nebo jinou ozdobou. Hledali něco zvláštního a najednou, když jeden z cizinců prohlížel Lovcova tetování na rukou, uviděl zde také podivnou slonovinovou destičku, plnou prapodivných obrazců a symbolů. Tolik podivných symbolů na jediné malé destičce nikdy neviděl. To muselo být něco zvláštního a jedinečného. Zatímco jeho partneři pokračovali v prohlídce Lovcova majetku, tento muž si prohlížel jeden znak za druhým. Zcela jasně rozpoznal symboly světa, Evropy a Asie a viděl také symboly Pánů počasí, zimy i tepla, štěstí i smrti. Našel symboly pro Ducha stád mamutů, sobů a koní, pro Pána Duší zajíců i ptáků. Symboly pro Pána Duší ryb i jižních jelenů a srnců. A tady je Pán životů obřích praturů a tady i zubrů a divokých prasat. Dole se objevují symboly pro polární lišky a nad nimi snad pro vlky. Toto je symbol smrti a toto symbol života. Opaky navzájem pevně a nerozlučně propojené a přesto tak nesmírně odlišné, že to nahání hrůzu. Symboly byly provedeny duplicitně, v různých stylech a podle různých zvyklostí. Museli je sem vyrýt lidé z různých částí Evropy. A najednou na druhé straně našel značky, piktogramy a kartuše. Polil ho pot a zatmělo se mu před očima.

 

,,Destička! Ta malá destička se spoustou vrypů a symbolů. To by mohlo být ono. To kouzlo!“

 

,,To byli tedy původci destičky,“ sledoval svýma dychtivýma očima podpisy nejmocnějších šamanů, kmenových a svazových náčelníků a nejurozenějších šlechticů. Nejstrašidelnější značka byla však přirozeného původu. Kousek náhodně odštípnuté destičky v ní zanechal v jednom místě jizvu. Byl to punc Pána podsvětí. Jeho symbol stejný v tolika kulturách se jasně smál na cizince, který v tu chvíli už začal destičku přivazovat ke své vlastní ruce. Kdyby ji přivázal všemi sedmi řemínky, získal by nevýslovné lovecké a bojové štěstí a byl by nejmocnějším mužem celého světa on. Nenápadně se otočil, aby jeho druhové nic neviděli, přikrčil se a zjistil, že si řemínky sám zavázat nedokáže. To však už jeho jeden z nich zpozoroval, že jejich komplic tam něco skrývá. Přiskočil a už se mu to snaží vyrvat z rukou. Třetí pochopil, co se děje, popadl velký klacek, který ležel opodál na zemi a ohromnou silou praštil jednoho z rváčů po hlavě. Ten se zapotácel a padl k zemi. ,,Dej mi tu věc!“ poručil svému dosud stojícímu druhovi ten s tím klackem. Ten drží destičku a couvá. ,,Dej ji sem!“ Druhý stále mlčí a couvá. Pak se ale zastavuje a zpoza zad souká destičku. Podává ji hrozícímu druhovi a podává ji docela rychle. První už nastavuje ruku, aby si destičku vzal a je jí tak zaujat, že ani nestačí postřehnout, že ruka s destičkou skrývá také tenkou dlouhou dýku. Ta teď obrovskou rychlostí podobná hlavě rozzuřeného hada vystřelila a vbodla se do jeho břicha. Destička přitom vyletěla do vzduchu a spadla nedaleko ležícího Lovce. Lovec vyskočil, sebral si svůj amulet, který bral jen jako milou vzpomínku na dědečka a pádil rychle pryč. Ani si nestihl vzít svoje věci a především zbraně.

 

Půl hodiny kličkuje Lovec po chladném lese podobném parku, skrývá se v příležitostných houštinách, zalehá mezi kmeny spadlých mrtvých jehličnanů a přebíhá malé, otevřené, hnědožluté porosty zakrslých vrb a odolného mechu. Občas nad ním proletí pár šípů.

Teď leží uřícený pod spadlým smrkem a škvírami mezi pruty lískového keře pozoruje dění kolem. Jeho pronásledovatelé si vzali luky do levaček, šípy přidržují zadními konci v tětivách pravou rukou. Hlavy se jim otáčí všemi směry a je vidět, že s luky vyrostli. Tihle chlapíci nebudou mířit od oka a přikládat si luk vysoko k hrudi, ale šípy odpálí narychlo a naslepo přímo od pasu. Však nejde o žádnou střelbu na nehybný cíl. V dvacetimetrových rozestupech hledají jeho stopy a systematicky prohledávaní krajinu. Udýchaný a potem zbrocený Lovec má už prostřelený rukáv, naštěstí samotnou paži hrot nezasáhnul. ,,Do pekla, co se děje s mými přáteli? Kde jsou? Opakoval si Lovec, když si plně uvědomil bezvýchodnost své situace.

Zamaskoval se pod hromadou mechem porostlých klacků a nechal přejít své pronásledovatele okolo. Pak se nadzdvihnul na loktech, pozoroval klacky a jejich tvary a přemýšlel jestli by z některého náhodou neudělal narychlo alespoň nějakou zbraň. Byl to šílený nápad a očividně nesmyslný. Lovec se smutně a napůl rezignovaně vysoukal ven z hromady a utíkal na opačnou stranu, než se vydali jeho štváči, když mu něco nahlas začalo křupat pod nohama. Podíval se na pod sebe a uviděl, že vběhl rovnou do dna nějakého vyschlého koryta potoka, který byl plný valounů. Teď se Lovec usmál a jiskra v oku mu znovu ožila. V předešlém rozrušení ani nezpozoroval, že mu ze zad trčí šíp na dvě strany. Ten jej jen tečoval, pořezal kůži, druhou stranou se prosekl oblečením ven a zůstal tam zaklíněn jako bizarní ozdoba. Chudák si myslel, že se jen někde narazil a odřel, ale kolem rány měl už oděv nasáklý krví, která mu právě začala kapat na zem. Podle ní ho hned i nezkušený stopař snadno najde a zabije.

Lovec rozmotal řemínek, který měl připevněný na oděvu. Tento byl někde tenký a jinde široký. Do nejširšího místa dal jeden z oblázků a řemínek roztočil. Když mu první z jeho pronásledovatelů vkročil do zorného pole úplně nepřipraven na útok své oběti, vždyť ta měla být rozhodně beze zbraně, v údivu vidí stojícího Lovce, kterému se něco rychle točí v ruce a bzučí to. Nejednou to něco vymrští a už jen strašná rána do zubů, kdy v jediný krátký okamžik muž přišel o všechny přední zuby v horní i dolní čelisti. Šílená bolest! Muž se zhroutil v bezvědomí na zem a než dopadl, ústa se mu zalila krví tak, že se začal zalykat. Pološílený nesnesitelnou bolestí se snažil probrat a krev vykašlat z plic. Vedle něj ležely zbraně. Lovec kolem bezbranného muže rychle proběhl, dotkl se jej rukou a uhlíkem mu udělal trojúhelníkovou značku na oděv. Pak popadl luk a utíkal pryč. ,,Tohle nemá cenu, nemám k němu šípy!“ Teď po něm zase někdo vystřelil a on nemá šíp, aby útok vrátil. Tiše zaklel a chystal se znovu roztočit svůj prak. Ale kde je nepřítel? „Je asi někde schovaný,“ pomyslel si Lovec a trhl sebou. Bodavá bolest v paži jej přinutila se ohlédnout. Až teď si všiml, že na zádech má napříč oděvem nastřelený šíp, jehož hrot jej příležitostně píchá do paže. Rychle šíp vysunul, nasadil do tětivy a potěšeně si brumlal „no alespoň něco pořádného, i když jen na jednu ránu.“ Prvně však nožíkem zahrotil několik krátkých klacků, ty zarazil tupým koncem do země a hroty zahrabal mechem. Přes ně natáhl kožený řemínek asi dvacet čísel od země a ten také zamaskoval. Pak si svlékl oděv, vycpal ho větvemi a mechem a položil do stínu pod stromy naproti nastražené pasti. Sám si vzal luk a šíp a opatrně vyrazil naproti nepřátelům. První muž zrovna pozoroval vrcholky stromů, zda-li se tam neskrývá jejich pronásledovaný, takže se Lovci dobře mířilo a na nechráněnou hruď cizince vypustil svůj jediný, zato skvěle mířený šíp. Muž stačil jen vykřiknout bolestí. Jeho levá plíce se zhroutila. Z úst mu šly bublinky krve a za okamžik lapal na zemi po vzduchu. Šíp v ráně nezůstal. Provrtal tělo a odsvištěl si to někam neznámo pryč,zanechávaje za sebou tunelářskou práci.

,,Sakra! Sakra!“ řvali ostatní pronásledovatelé a stříleli po směru, odkud vylétl šíp, svoje šípy o sto šest.

„AAAAAAU!!!“ ,,ACH!“ No však to znáte, tak nějak to zaznělo ze strany Lovce a pak bylo všude ticho. Tak se zbývající tři pronásledovatelé rozběhli k místu, odkud se ozval onen žalostný a srdcervoucí výkřik a kde tušili svou raněnou oběť.

,,Tam je!“ Už ho vidí! Běží za ním všichni tři jako o závod, ale on už se stejně nehýbá a z těla mu trčí šíp. Běží se jim z kopce tuze dobře. Letí krajinou, jen aby právě oni byli první, kdo sáhnou po kouzelné destičce. Vyhýbají se smrčinám napravo i nalevo a už vbíhají do úzkého hrdla údolíčka, sotva dva metry širokého. Najednou dva z nich v okamžení leží v prachu a vzduchem letí tráva a jejich zbraně a ještě jeden jejich společník.

 

To právě zakopli o natažený Lovcův řemen. Jeden má hroty klacků probodené stehno a pošramocený krk a druhý má díru na kraji břicha. Nic to není, rychle se na sebe podívá a oddechne si. Naštěstí jeho silné paže zabránily, aby si přímo do srdce vrazil obzvláště špičatý kolík.

 

 

Ani nestačil domyslet, když na něj padl třetí, který jej celou svoji váhou a energií běhu a pádu přimáčkl právě k tomuto kolíku, který mu projel středem hrudníku přímo k srdci, až lámaná hrudní kost zapraštěla.

Třetí lovec rychlostí blesku sjel ze svého umírajícího soukmenovce a tak si zespodu probodl chodidlo. Prvý a třetí se otočili se za sebe, aby viděli spoušť, kterou Lovec způsobil. ,,Pomsta mrtvého!“ napadlo je oba. Muži hleděli směrem k ležící postavě Lovce. Na tu dálku nerozeznali, že v ráně není skutečný šíp, ale rovný klacek s obyčejným listem přivázaným na konci. Oba se rozběhli, jak jim to jen jejich zranění dovolovala, k nehybné postavě, aby ji mohli prošacovat a zmocnit se destičky. Jakmile však zvedli tvář domnělého mrtvého, ulekli se! Proměnil se snad v okamžik smrti Lovec v mech a rostliny? Nebo je možné, že se nějakým kouzlem dostal z tohoto oděvu a zmizel? Možná. Nerozuměli tomu.

 

,,Určitě pomsta mrtvého,“ procedil mezi zuby ten s dírou ve stehně. Zatímco takto debatovali, Lovec nepozorovaně sebral ze země pár šípů, které na jeho figurínu vypustili jeho nepřátelé.

Ti se jeho přičiněním a vůlí Duchů změnili už jen ve dvě trosky, které se belhali po zvěří vyšlapané stezce mezi stromy a travnatými porosty. Lovec se za nimi díval, jak mizí na jižní straně a přemýšlel, zda si má nejdřív zajít pro šaty nebo pro zbraně.

 

„Co to má znamenat!“ řval na zmrzačené chudáky nějaký nepříjemný chlap, obklopený jemu podobnými, vyzbrojenými týpky. Ti totiž tvořili druhou vlnu Lovcových pronásledovatelů. Byla to spíše záloha, složená z těch, co zůstávají vzadu, aby si ušpinili ruce jiní. To, co předváděli a jak křičeli na své druhy, spíš vypadalo, jakoby se snažili svalit vinu na neschopnost svých předchůdců, jen aby nemuseli myslet na ono nevýslovné ochranné kouzlo, které nad Lovcem drží svou pevnou ruku a mění jeho schopnosti v nadlidské. Stejně to v hloubi duše všichni tušili. Všichni, mimo velitele. Ten ještě nadává a nadává a jde nyní sám v čele trestné výpravy, aby to s Lovcem rychle skoncoval. Najednou stojí jeden z jeho mužů se zkřivenou tváří a z jeho boty mu horem kouká na svět tenký, ostrý, zkrvavený klacík. Jedno z mnoha desítek maskovaných bodel, která tu všude kolem rozmístil Lovec. Rychle Zranění rychle dostanou laktos, aby necítili bolest a únavu a pak už šestičlenná skupina za patnáct minut rozvíjí rojnici a vyráží kupředu dokončit to, co se před několika hodinami začalo.

 

 

Rojnice pomalu postupuje řídkým lesíkem. Válečníci mají mají ke střelbě nachystány luky a svým cvičeným zrakem prohledávají každý kout. ,,Aáááá... sakra…!“ Další probodené chodidlo nastraženým hrotem. Tento se prodral až někam těsně k patní kosti a zalomil se hluboko ve tkáni. Zranění bylo doprovázeno silným krvácením a ostrou bolestí. Válečník bude ihned ošetřen, jen co si muž zběhlý v ranhojičství nachystá silicitový skalpel a šití. Ostatní muži postupují dál, ale tentokrát ještě obezřetněji, pozorně volíc místo došlapu.

Plíží se kolem padlého stromu, když ten se najednou vztyčí a sebou na řemenu vytáhne za nohu jednoho z nich. Lovec je mistr pastí. Nešťastník šlápl do oka, spojeného s pružinovým mechanismem silné mladé břízy. Teď sebou nahoře bezmocně mrská a tak mu jdou dva nejbližší druzi pomoci. Na chvíli tak zůstane ten, co šel nejvíce vzadu osamocen. Nestačil vydat ani hlásku, když se zašpičatělé ploché dřevo mihlo vzduchem, rotujíc jako bumerang a uhodilo ho do hlavy takovou silou, že mu nejen poškodilo kosti lebky, ale zbavilo válečníka vědomí. Kdo to házel tou skvělou zbraní? Lovec to být nemohl, ten je ukryt nedaleko březové pasti a chystá se pomocí řemenné smyčky vrhnout narychlo vyrobený oštěp na jednoho z těch dvou, co se snaží vyprostit stále ještě hlavou dolů bezmocně visícího druha. Smůla, netrefil se. Zavál vítr a oštěp se zabodl do krku toho visícího. A jak se zbraň svou vlastní vahou nakláněla tyčí k zemi, hrot se páčil kamsi nahoru mezi obratle. Lehce je odděloval jeden od druhého a roztahoval daleko od sebe, poškozujíc tak nervstvo kolem krční páteře a míchy.

Stojící válečník vidouc, co se děje, vytrhl hrot strašné zbraně z krku kolegy, rychle máchl nožem, aby jej vyprostil ze smyčky a vrhl se stranou, protože tou dobou už svištěl vzduchem další, ne menší, dřevěný, balistický oštěp, přímo na něj. Na zemi zůstal ležet jen jeho poloochrnutý druh s límcem plným krve.

,,No není tady veselo?“ zavolal na válečníky Lovec.

Ti napnuli tětivy a vyrazili po hlase do ještě hustšího lesa. Poslední se sehnul k ležícími zraněnému. Když se narovnal jeho hlava narazila na kus silného pařezu, který zase naopak tou dobou padal k zemi. To jeden z Lovcových průvodců se konečně vrátil, aby pomohl příteli.

Za pasem má dvě rotační, ploché tyče, z nichž se mu jedna právě náramně osvědčila a na zádech se mu houpá toulec s lukem a šípy. Jeho ještě chlapecké tělo se ladně pohybuje mezi stromy. Skoro to vypadá, jakoby se jeho boty nad koberci mechu vznášely, když ruka obrovskou rychlostí uchopila tyč a vymrštila ji vpřed, přímo do týla válečníka, který šel po Lovcově stopě. To už byl poslední? Smích a úleva. ,,Proboha, kde jste byli?“ ,,Já myslel, že je tohle moje poslední hodinka!“

,,To jsme si mysleli také. Zmije víš?“

Mladík v několika větách popsal celou tu nepříjemnou záležitost ze zmijí. ,,U Velkého Podzemního Ducha! A jak to vypadá teď?“

,,No, jak by mu mohlo být? Vypadá lépe a lépe!“ a svá slova doprovodil bolestným úšklebkem, kterého si Lovec, ještě rozrušen z předešlé štvanice, jaksi nevšiml.

,,Tak to rád slyším, tedy se pro něj vrátíme.“

 

,,Ne, to byla ironie. Velký Duchu, jak by mu mohlo být líp a líp? Je mu hůř a hůř. Za dvě, tři hodiny nastane krize a začne blouznit. Halucinace po 12 hodinách odezní, ale jen pomalu. Ostatní problémy zůstanou a bude jich dost.“

,,Takže nakonec budu muset jít ještě pomáhat já vám?“

,,Jistě. Kamaráda musíme naložit, přetáhnout do bezpečí, schovat a bránit před takovými, jako byli tihle.“

,,Kteří však nechtějí jeho, ale Tebe a tedy nakonec i všechny kolem tebe,“ dodal hoch zamyšleně.

 

Lovec šel s přítelem za zraněným, byl chudák v takovém stavu, že o přemístění nebylo možné ani uvažovat. Mladík se o druha staral a aby mu zajistil teplo, rozdělal i oheň s rizikem, že tím přiláká nepřátele. Nechtěl však ponechat nic náhodě a protože měl za ušima, poslal Lovce rozdělat velké ohně na třech blízkých kopcích. Lovec běhal od jednoho ohně ke druhému a přikládat hory dříví. Ukázalo se, že to byl rozhodně dobrý nápad. Ohně byly vidět na desítky, možná i více jak na sto kilometrů do dálky. Všichni o nich už vědí a domácí sem dozajista pošlou nějakou hlídku.

Jak si naši společníci mysleli, tak se stalo. Dcera místního kmenového náčelníka přispěchala na pomoc. Měla červeně obarvený, kožený oděv, luk a spoustu krátkých šípů v toulci. Luk byl rovněž krátký, ale laminovaný, slepený z několika vrstev a děvče jej nenosilo pro parádu. Lovec si jej zálibně prohlížel. Byla to pro něj kuriozita, o které mu kdysi vyprávěl dědeček, a kterou nyní viděl poprvé na vlastní oči. Některé dívky z jihu prý mají při sobě takové luky pro vlastní ochranu. Snadno se nosí a přitom, přes svoje rozměry, jsou značně výkonné. Lovec se spíše spoléhá na dědečkova kouzla, příklon Duchů zvěře a na své lovecké zkušenosti, než na technické věci. Přesto mu nezvyklé provedení a vzhled zbraně učaroval. Dívka se usmála a něco směrem k němu prohodila. Vůbec jí nerozuměl, ale jeho druhové se smáli a to i uštknutý mladík.

,,Co se děje?“

,,No říká, že si myslela, s jakou zálibou si ji prohlížíš a je teď zklamaná, že máš oči jen pro její zbraň.“

Lovec se zastyděl, byl v rozpacích, že zřejmě urazil tu mladou ženu, na druhé straně o něm nemohou říci, že okukuje cizí holky, či že se otočí za každou sukní

 

Všude kolem byl klid. Všichni zdejší už ví, co se stalo a jestli v kraji jsou ještě nějací pronásledovatelé, nyní si určitě nic nedovolí. Zatím se čeká, než účinky jedu samy od sebe pominou. V místě uštknutí otok pomalu ustupuje a zůstává jen jasně ohraničená, nekrotická tkáň. ,,Sakra, žádná jednoduchá věc, po tomhle určitě zůstane pěkná jizva na celý život, kterou budu ukazovat ještě svým vnoučatům,“ šklebil se zraněný, zjevně již v dobrém rozmaru.

Nucené nicnedělání a čekání se dalo krátit kladením pastí na zvěř kolem dokola, nebo střelbou z luku. Dívka sáhla k pasu a vytáhla dva kusy krásně zpracovaného dřeva, svázané jistícím řemínkem. Oba je spojila zasunutím jedné části do druhé v místě madla. Pak natáhla tětivu. Luk tedy už nebyl tak maličký, jak se zprvu zdál a nyní dívka tahala s toulce šíp za šípem a střílela je rovnou do starého, potrhaného, koženého pytle, naplněného suchou trávou na dobrých 30 kroků. Lovec si několikrát také vystřelil. Byl sice zvyklý na svůj obyčejný, pohodlný, lovecký luk, ale musel uznat, že tohle je úplně jiná kategorie. A tak, jako se kdysi leskly oči indiánům, kteří se dívali na svoji první pušku, tak i Lovec zálibněji a zálibněji pozoroval tu zázračnou zbraň a bylo jasné, že se do ní zamiloval.

Uběhlo několik dní, uštknutý mladík nabral síly, a rána se pomalu začala hojit. Ještě dnes vyrazí ze svým druhem domů. Ale ne hned, prvně se vrátí k ukryté hromadě kamenné suroviny. Rozloučení s Lovcem a pak  už odcházejí směrem k jihovýchodu. Lovec se za nimi dívá, stojíc vedle náčelníkovy dcery. ,,Měla jsem sen,“ začala mluvit dívka, aniž by spustila oči z těch dvou mladých mužů, mizejících na horizontu. ,,Můj luk zachrání velký mír a zabrání válkám, ale jen tehdy, když ti ho dám. Ty se ho však nesmíš dotknout. Je to luk určený jen pro ženy. Rozumíš?“

Lovec se na dívku podíval jako dítě, kterému dávají lízátko a vzápětí mu je zakazují rozbalit. ,,Tomu nerozumím, předevčírem jsi mi ho půjčila a mohl jsem střílet a teď mi ho dáváš a najednou střílet nesmím?“ ,,Můžeš střílet, ale až nebude tvůj. Prvně musíš luk věnovat některé dívce nebo ženě.“

,,A které ho mám dát?“

Až přijde čas, poznáš tu dívku podle toho, že na tom bude tak zle, že by se nemohla ani jinou zbraní ohánět.“

Ještě jednou vyňala dívka luk z toulce. Měl nezvyklou barvu, která snad ani nebyla v symbolice žádného národa, barvu oblohy. Nikdo ji nepoužíval a snad jen pár šamanů ví, jak ji získat. I pouzdro bylo modré, stejně jako šípy. Zbraň pak zas uklidila do pouzdra a vše zabalila do vlhké, syrové kůže a převázala řemenem.

,,Je na čase se rozloučit,“ pravila dívka, předávajíc Lovci dar. Políbila ho na čelo a na tvář mu elegantně nakreslila třemi prsty šikotský kříž, znamení mrtvých. ,,Vyřiď pozdrav Duchu podsvětí,“ řekla tiše, otočila se a odešla.

Lovec zůstal nehybně stát. Tato dívka je určitě navíc i šamankou a on, obyčejný lovec, zde stojí zmrazený tím, co slyšel a co mu bylo prorokováno. ,,Pozdravuj Ducha podsvětí,“ znělo mu v uších. To znamená, že brzy zemře? Jinak by se s Duchem podsvětí určitě nesetkal.

Teprve za dlouho se pomalu začal šourat směrem ke svým věcem. Ještě se chtěl ohřát u ohně, pak se musí sbalit na cestu a také vyrazit domů.

 

 

 

 

 

 

 

 

VE  ZNAMENÍ  RODINNÉHO  OHNIŠTĚ

 

 

Samozřejmě, že je Gomepsis postrádána a je také i hledána. Hledá ji nejen starý Katário a jeho služebnictvo, ale i její přítelkyně, dcery Imebirijce Kanaha a pak i zbytek jejího doprovodu. Jak Katário jezdí od tábora k táboru, od stanu ke stanu, dozvídá se více a více o své dceři. Mnohokrát slyšel. ,,Tak Gomepsis. To je tedy jméno té krásné mladé Katárijky, která má oči jen pro gátského mladíka Lovce?“ Starý Šal polkl naprázdno a uvnitř znovu vřel vztekem.

 

Když jezdil po krajině a měl dost času o Gomepsis přemýšlet, asi až teď pochopil, že jeho rozmazlená, drzá a nezkrotná dcera je nejenom nesnesitelná a hysterická, ale je ochotna porušit všechny zvyklosti, předpisy a zákazy, platící pro mladé, urozené dámy a klidně si jezdí sama bez doprovodu, kde ji napadne a tahá se s prominutím s někým, kdo je méně než nic! ,,Sakra, aby to spral Duch zla!“ nadává Katário a ačkoli má o dceru pěkně nahnáno, skutečně a v plné vážnosti ve své hlavě přemýšlí o zoufalém kroku prohlásit dceru za poběhlici a vyobcovat ji z tábora. Svůj nejhorší vztek na toto téma si už dávno vylil na služebnictvu Gomepsis, které bláhově propustil. Nespokojení a uražení mladí se rozjeli po okolí, zvěst o události šířili dál a ostuda se stávala tisíckrát větší, než by mohla kdy předtím ve skutečnosti být. 

Šal zuřil, nadával, chtěl svolat rodinnou nejvyšší radu, ale uvědomoval si, že mu chybí chytrý Kanah, kterému důvěřoval a bez jeho rad se cítil jako nahý v trní. Nechtěl udělat ještě další a větší zbrklosti. Definitivní rozhodnutí padne, až zde budou také Rifo a samozřejmě Gomepsis sama.

Kanah chyběl a tak nikdo Šalovi neřekl, že když pošle Gomepsisino služebnictvo domů, zprávu o jejím chování a jeho hněvu tak roznesou tito lidé do celého kraje. Každý se jich bude ptát, proč se vrací tak náhle a všem bude odpovězeno. Šal nevěděl, že na největší ostudu si vlastně zadělal teprve až svým vlastním chováním. Chyběl mu ten poradce, rádce, který se vyzná v malosti lidské mysli.

Chyběl mu pohled znalce v tom, v čem si lidé libují a to jsou drby kdo s kým, kdy a jak a také povědomí o tom, že nejlépe a nejrychleji se šíří zprávy o tom, co je zakázáno. A nemusí to být ani pravda, stačí jen náznak, zlomek příběhu, podobnosti a náhody. Nejrůznější asociace a fantazie se pak samy nabízejí a podle známých modelů nevěry, namlouvání, zpronevěry, či podvádění a různých známých prohřešků, je pak dotyčnému na základě původně víceznačných faktů přiřčeno právě to, co hýbe utlachanými ústy starých bab, stejně jako ústy krásných paní a sličných slečen. Neubírejme „zásluhy“ ani mužské části populace. Právě ta takové zvěsti předává uším ostatních s puncem přesvědčivosti zdrcené a ustarané, či mravokárně pohoršené autority.

Nic naplat, Lovec vlastně nikdy nic s Gomepsis neměl. Při všech setkáních si vždy jen povídali, usmívali se na sebe a hleděli si do očí, snažíc se překlenout tu strašnou propast světů mezi nimi. Jejich nemnohá setkání se měnila spíše ve cvičení k zapomnění světa kolem. Toho světa, který je obklopuje, světa, který tak začínali oba v koutku srdce nenávidět, aniž by si to přiznali. Zároveň si přáli, aby ten druhý mohl patřit do jejich světa. Ona viděla v Lovci bohatého prince, on v ní chtěl vidět dceru lovce, obdařeného zázračným kouzlem vždy šťastného lovu. Dívku, která dovede klást ty nejlepší pasti zázračným způsobem, která dovede vést domácnost a je jak velkotovárnou na nejkrásnější a nejnápaditější oblečení, tak i nejdokonalejší a nejdivočejší milenkou pod sluncem. Jak vzdálený a jak jiný je ten příběh a jiné jsou starosti těch, kteří teď budou vypravovat ony „zaručeně čerstvé“ zprávy o jakémsi špinavém, troufalém a nehodném Lovci, který se bezhlavě zamiloval do dámy z úplně jiného a vznešeného světa a kdy a co spolu prováděli. Jak spolu překročili snad všechna myslitelná Tabu a zákazy, příkazy, zvyklosti, dobré mravy, zákony, nařízení, zdravý rozum a soudnou míru.

 

Starý Šal jezdí celé dny po krajině a pátrá po své dceři. Na čele mu naběhly žíly a musel se posadit do sněhu, jak se mu udělalo zle. Představoval si v duchu už ledacos a zatínal bezmocně pěsti. ,,Já ji roztrhnu! Já jí ukážu! Já... já...“ Bolest na hrudníku sílila a starý sjel do sněhu a omdlel. Od této nehody uplynulo již několik dní a on opět nabyl své předešlé síly, ale něco se v něm zlomilo. Už neproklíná dceru, neslibuje pomstu. Jezdí po kraji a hlavně ji chce najít živou. Jezdí s vlčkem. Den, dva, tři, týden, 14 dní, tři týdny.

 

 

 

 

 

 

 

Smlouva  s  ďáblem

 

 

Menaur Zixis si lačným zrakem prohlíží fantastickou řemeslnou práci ozdob hrázdění Šalových saní. Oči se mu lesknou, slova v ústech váznou. ,,To jsou, panečku, sáně! Tak krásné a tak lehké! Tyhle musím mít!“

Starý Šal narazil na své pouti za dcerou na nejrůznější typy lidí, především na ty, co kladou pasti. Kladení pastí je ta nejběžnější forma lovu, kterou zvládají starší děti, ženy, ale je hodna i mužů. I tento muž, kterého potkal, vypadal zprvu jako pasťař. Teď si dotyčného prohlíží a uvědomuje si, že má na sobě různé doplňky a věci, které jsou drahé a některé jsou určitě dalekým importem. Není to obyčejný Gát, i když plynně mluví gátsky. Šal se vyptává hlavně na dceru, ale profesionální oko obchodníka mu o protějšku napovědělo mnohé. Tetování a zdobení hlavy cizince dávají tušit, že je to šlechtic a to dobře situovaný šlechtic. Přimhouřenýma očima sleduje Šal tohoto muže a přemýšlí nad tím, že tohle by mohla být ta pravá partie pro jeho dceru.

Zixis si teprve teď uvědomil, že před ním nestojí prostý člověk, ale neméně hrdý muž, než je on sám, který je neobyčejně honosně a nákladně vybaven a oděn. Pochopil, že tohle je nevšední boháč s nevšedními společenskými privilegii a postavením. ,,Toho nemohu jen tak okrást, toho musím využít daleko lépe pro své záměry. Tady se dá hrát vysoká politika!“ myslil k sobě, zatímco si návštěvníka prohlížel.

 

 

Muži začali opatrně oficiální rozhovor, vzájemně si uvědomujíc výjimečnost toho druhého. Prostřeli si na saních a Šal Zixise jako příchozího cizince uhostil horkým čajem, který na rychlo ohřál pomocí cestovní výhřevné lampy a varných valounů. Oba chvíli seděli a popíjeli čaj, kryti před větrem kožešinou, přehozenou přes Boční hrazení sání.

Vyměnili si několik zdvořilostních frází, malé dárky a pak Zixis, co by cizinec, dle zvyklostí prvý začal vysvětlovat důvod své přítomnosti.

 

,,Na našem území se dějí ty nechutné věci s přepadáváním lidí a šíří se to i sem. Hledáme pachatele, žádáme o pomoc při jejich pronásledování a sami se nabízíme, co by pomoc, protože to je nyní i váš problém.“ Pak ukazovákem naznačil svoji maličkost a dodal „no a já tady mám pod palcem válečníky našeho kmene, abychom zde pomohli zajistit mír.“

Šal se zarazil. Zprávy o takovém řádění už slyšel, ale připadlo mu to jako nějaký neskutečný sen odněkud z dálky. „Přepadávání, strach, válka, na tom se vydělat moc nedá,“ zabrumlal, jakoby už počítal ztráty v obchodě. Ale Kanah ví, jak se dá vydělat i na válce. To už si však jen myslel a nahlas to neřekl. Jen se usmál a položiv si ruku pod bradu, vycenil své zdravé zuby na Zixise.

Zixis se narovnal na znamení, že se již dost představil a naznačil výrazem obličeje, aby se představil i Šal.

 

 

„Takže hledáte svoji ztracenou dceru? Proboha, aby tak její zmizení mělo něco společného s těmi přepady, násilnostmi a olupováním!“ zaklel předstíraně Zixis.

Šal najednou přestal dýchat, strnul, v obličeji výraz hrůzy. Takový scénář mu dosud nevkročil do mysli. Zapotácel se, do očí mu vhrkly slzy a hlas se roztřásl. Zixis mohl být spokojený. Jako manipulátor svou ovečku dostal tam, kam chtěl. Našel velmi slabé a zranitelné místo jinak pevného a sebevědomého muže a hodlal toho patřičně využít.

 

,,Nevěšte hlavu, vůbec to tak nemusí být,“ uvolněně spustil Zixis. ,,Svolám svoje lidi a začneme systematicky prohledávat tuto krajinu pěkně kousek po kousku, abychom vaši dceru našli. A přísahám, že pokud tudy prošla, najdeme ji!“ Poslední slova už vykřikl, jakoby v horečném, fanaticky posvátném opojení, ne nepodobnému entuziasmu rytířů křížových výprav. ,,Jen nám dovol na tvém území pátrat, hledat a nalézat.“

V tu chvíli měl Zixis Šala v hrsti.

,,Myslel jsem, že ji roztrhnu, že ji vydědím! Že ji vyženu! Že jí provedu to nejhorší, abych jí dal za vyučenou, že se chová, jako by nebyla šlechtického původu. Začala se sama toulat přírodou jako nějaký usmolený Gát. Jako nějaká gátská ženuška, která klade pasti po krajině a přespává na saních, protože musí nastražit desítky pastí na zajíce, aby nakrmila sebe a děti, zatímco její mužíček si kdesi užívá dobrodružství divočiny na výpravách za velkou zvěří a pak přiveze taky jen hromady zajíců,“ spustil Šal a slzy mu nezadržitelně tekly po tvářích. ,,Při své poslední výpravě zmizela a už o ní nikdo neslyšel. Myslel jsem, že utekla s jedním zpropadeným Gátem, ale ono je to jinak. Včera jsem dostal zprávu, že ten Gát odcestoval až na jih kontinentu a už je to pěkně dlouho. Nicotný Gát!“

„Víš proč tam odcestoval? Ne kvůli obchodu! Ne kvůli bohatství! Ani kvůli slávě, které se nenajíš! Jen tak kvůli cti, kvůli slibu mrtvému. Je to idiot! On si odcestuje někam do tramtárie a mou Gomepsis tady nechá. Vymění její přízeň za hromádku kostí! A ona už tady není. Nikde není! Nikdo o ní neslyšel! Nikdo nic neví o mojí holčičce.

Žena mi umřela, syn mi umřel a už vidím, že nebudu mít ani ji.“

To už Šalovi tekly slzy proudem, jeho víčka škaredě natekla a zčervenala, stejně jako oči. Jeho obličej celý zrudl a vypadal najednou zničeně a nějak staře o dobrých dvacet, pětadvacet let.

V tu chvíli Zixis věděl, proč Šalova fantazie tak živě zapracovala. Smrt byla v rodině tohoto muže realitou, se kterou měl příliš čerstvé a bolestné zkušenosti. Začne tedy odjinud a možná se starému dostane pod kůži.

,,Že se toulala? Inu mládí. Že se zakoukala do svalnatého lovce? No to je dobře, aspoň vidíte, že holka si váží chlapa, co dovede dřít a rozumí hlasu přírody. Naučí se tomu, co neuměla a pak si stejně porovná svůj život s jeho a vrátí se rozumnější a zkušenější. Bude si Vás a toho, co má, víc vážit!

Nač hned nad dětmi lámat hůl?

Já byl také všelijaký a dnes vládnu celému kmeni, největšímu kmeni Menaurského národa! A panečku, jak se mám, ale také jak se musím otáčet“ a teď už Zixis nenuceně zvesela přidal. ,,Nelámejme hůl, ani ji nepohřbívejme, škaredě bychom se mýlili. Budeme pátrat a pátrat! Stačí, když si holka vymkne kotník a někde s nějakými lidmi prostě jen trčí a čeká, než se jí bebí spraví.“

 

Šal se trochu opravdu vzchopil, narovnal se a utřel si rukávem mokrý obličej. ,,Dávám vám své svolení k pátrání. Tady je heslo tohoto území. Všichni se k vám budou chovat s úctou a respektem, jako by se chovali ke mně.“ A řekl náčelníkovi Menaurů tajné trojsloví.

Zixis si už jenom může mnout ruce.

 

 

 

Kdesi nedaleko místa setkání těch dvou je malá lovecká chatka. Vnější stěny z kamení a drnů přemazané starou mazanicí, místy už hodně oprýskanou. Místy jsou na ní ještě vidět zbytky malovaných stromečkových vzorů, střecha je z klád, rovněž pokrytých drny. Typická stavba severu. Izoluje a jako trvalé zimní obydlí je ideální.

Kolem chaty jsou zbytky nějakých prastarých podobných staveb, z nichž mnohé byly asi podstatně větší. Zřejmě se užívaly roky a roky, možná vždy jen na pár desetiletí, ale pak dlouho nic a tak to mohlo jít celá staletí. Byly tu také kosti na otop, ale ty co zbyly a byly už po desetiletích či staletích bez tuku, sloužily samy jako stavební materiál. Děti si hrály často venku a někdy přestavovaly celé hromady kostí. Hýbat s kostmi zvířat je sice Tabu, ale bránit dětem při hrách, je ještě větší Tabu. A pak, když je nahonem potřeba něco zatížit nebo zajistit, je jasné, že se použije to, co je nejrychleji při ruce. Kosti a staré kameny. Proto se také takové tábořiště umísťuje na taková místa. Je tu za celé generace spousta materiálu, na který se dá dívat jako na suroviny a zásoby. A vždy poslední osídlení, spojené s přemísťováním materiálů, znamená různě rozsáhlou změnu sídliště. Jo, sídliště by mohlo vypravovat, kolik mělo podob, kolik chat zde stálo, kolik zásobnic, lednic, zástěn, plotů, ohrad, konstrukcí na sušení a uzení, kolik lidí tady bydlelo, všechny jejich osudy, příběhy. A teď, jako by nám tábořiště vyprávělo svůj poslední příběh, který se právě odehrává uvnitř této pomenší, už osamělé chaty.

 

Na podlaze chaty je spousta rohoží, uvnitř krásně zahlazená mazanice, na pěti místech jsou na stěnách pověšeny pruhy vzorovaného textilu a po stranách stropu visí spousta sušících se kopřiv, které se budou na jaře zpracovávat. Jsou tu tři velké vaky mamutího loje na svícení a ohřev do lamp. Jedna taková lampa zrovna osvětluje tři lůžka při stěnách obydlí. V kožešinách tam naproti vchodu leží nějaké nahé děti a také jejich matka. Všichni šídly pečlivě propichují okraje nařezaných sobích kůží, aby je připravili pro šití šlachou. Čekají, až se hlava rodiny vrátí z lovu. Na boční posteli, hned vedle nich, leží nějaké bílé děvče, kost a kůže. Celá taková špatná, taková průhledná a jen spí. Jestli vůbec ještě chvilku vydrží? Děti se na ní chodí dívat jako na nějakou velkou hračku, o kterou se starají, jako o malé miminko. Našli ji kdesi na sněhu polomrtvou, zmrzlou, když jí došly všechny síly. Asi se někde zatoulala, inu nerozvážné mládí. Teď do ní sem tam dostanou něco málo vody, něco málo sobí polévky, to jen když jí smáčí rty namočenou sobí kůží a to je tak všechno.

 

 Zlí Duchové poletují severskou lesostepí a hledají něco snědku a něco zábavy. Jeden z nich přistál na komínovém otvoru příbytku. Nahlíží dovnitř. Sleduje ležící tělo dívky a její oslabené strážné Duchy. Co je chytit do spárů, vytáhnout ven a roztrhat? A předtím se s nimi pobavit jako kočka s nebohou myší? To byla myšlenka vedle si přisednuvšího dalšího Ducha. Slétají se tu jak supy a dodávají si odvahy. Těší se, jak strašné věci budou dělat nyní slabým strážným Duchům dívky. Jak se hašteří a natahují své pařáty po dívce, najednou toho nejdrzejšího něco roztrhne vejpůl a ostatní Duchy shodí z obydlí. Ti v hrůze prchají. Tady na severu se nahota venku nevidí a šok, který mají Duchové i zvěř, když někde uvidí odhalenou ženu, je nezměrný. Ve strachu prchá medvěd, v hrůze mizí lev. Strach z ženské nahoty děsí zlé Duchy oblohy, tundry i lesa. A teď, právě teď jedna obří nahá, festovní dáma rozhání sběř Duchů. Její bílá kůže svítí, vlny tuku rozhýbávají její svalnaté tělo, hmota prsou se stále pohybuje jako voda v kožených vacích. Pravidelně sestřižené vlasy jí poletují v celých pramenech kolem hlavy. To strážný Duch domácnosti, sídlící v sošce ženy, pracně vyřezané ze slonoviny a ukrytý pod podlahou obydlí, vyskočil ven, aby ochránil ty, kdo jsou pod jeho křídly.

 

 

Muž se vrací domů a co nevidí? V jeho příbytku pod kožešinou leží jakési vychrtlé děvče. Možná má nějakou nemoc, nad dokonce umírá, poslouchejte, jak dýchá. Nic byste neslyšeli. Spíš už dodýchává. Pak ale se najednou pohne, zalapá po vzduchu, párkrát se nadechne a znovu dýchá, ale míň a míň a pomaleji a pomaleji. „Ještě od ní tu nemoc dostaneme. Duchové, pomozte!“ zakvílela žena. Muž zachoval klid a obrátil se k ženě. ,,Kde jste ji našli? Kdo to je? Co jí je? Proč je tady?“ ptá se a mezi tím si pomalu sundává vrstvy oděvu, poklízí pasti, které přinesl k opravě a zvlášť umísťuje u vchodu úlovek, dvě slepičky bělokura.

,,Na východě u skalek. Ležela tam a prosila, že bloudí už řadu dnů sama pustinou bez zásob. Vzali jsme ji na sáně a odtáhli až sem.“

,,To jste udělali moc dobře. Doufám, že by to samé kdokoli udělal i pro nás. Tak by tomu mělo být vždy. Co tu řádila ta epidemie, staré mravy už nejsou co byly. Lidé jsou opatrnější.“ ,,Nebo bezcitnější? Nebo jsou citlivější sami k sobě?“

Zatím co takto filozofovali, muž, již zcela svlečený, se venku umyl sněhem a otřel  do sucha kožešinou. Najednou ho cosi napadlo a už nesl malý, povoskovaný balíček ze syrové kůže s převzácným, zdaleka přivezeným medem. To by dívce mohlo dodat energie. Začal připravovat teplý čaj, aby v něm med rozpustil. Až se děvče jen trochu probere, hned jí to dáme vypít.

A opravdu, Gomepsis byla ještě ten večer k nepoznání. Sice nemá žádnou sílu, ale už vypila i celou naběračku polévky a snědla kousek chleba. Už i tiše mluví a když šli všichni večer na záchod, s pomocí to dokázala i ona. Pak spadla do kožešin a tvrdě usnula.

Druhý den se probudila a vysunula ruce z pod kožešin do studeného vzduchu obydlí. Byly holé. Úlek! Dívka s hrůzou zjistila, že je pod kožešinou úplně nahá! Vzali jí oblečení! ,,Proboha, proč?!“ Styděla se. V momentě byla celičká červená. Pokradmu pohlédla na ostatní v chatě a zděsila se. Pod kožešinovými přikrývkami byli všichni nazí. Zakryla si oči. Byla tím šokována, nerozuměla tomu a bála se, že se dostala, slušně řečeno, do počertech špatné společnosti.

 

Znovu si lehla a uvolnila hlavu, chtělo se jí spát. Napůl ve snu a napůl ještě v realitě mluvila sama k sobě ,,maminko... maminko, co to je za dárek?“ „To je pyžamo, milé dítě, v těchto lehkých šatech budeš spávat jako všichni vznešení lidé z lepších rodin.“ Asi dvanáctiletá Gomepsis tehdy dostala od maminky krásné, jemné a nádherně vzorované noční šaty. Všichni Katáriové vždy spali v takových šatech. Vždyť je obsluhovali ostatní lidé a před mnohými bylo dobré se slušně obléci i doma v ložnici. ,,A jaké pyžamo mají ostatní lidé?“ No, spávají jen tak, milé dítě. ,,To je smutné!“ ,, Ale není, spí pod kožešinami hezky v teple a krášlí si tělo náramky a ozdobnými pásky. Lidské tělo je krásné a když je přizdobíš, je doma všechno hned veselejší.“ Tak odtud Gomepsis ví, že obyčejní lidé doma spávají bez oblečení, a že chodí doma nazí, ale nemohla si už vzpomenout. Opravdu to už někde slyšela. ,,Maminko ty seš tady? Já myslela, žes umřela!“

,,To musel být jen nějaký sen škaredý sen, děvenko, jen si lehni a odpočívej holčičko.“

 

Najednou bylo Gomepsis tak dvanáct let. ,,To je divné, vždyť jsem byla už velká a mám ráda Lovce, miluju ho a on mě. Copak teď, ve dvanácti letech...“

Sen, zmatek, příběhy a informace, které nejsou propojitelné jinak, než přes naši ranní fantazii. Gomepsis usnula, aby načerpala sílu.

 

 

Zatímco Gomepsis spí a zdají se jí zmatené sny, ubíhá čas. Muž si lehl za dětmi a předváděl jim za obecného veselí popleteného jeskynního medvěda, který se právě probudil ze zimního spánku a snaží se probrat. Zatím je však tak rozespalý, že dělá všechno pomalu a velmi nemotorně. Děcka se smály tak, že jedno spadlo z postele na zem, načež se tomu ostatní smály ještě víc, až se kuckaly a slzy jim tekly po tvářích. Gomepsis sice spala, ale na tváři se jí objevil na malou chviličku drobný, ale nesmírně krásný úsměv.

Všichni byli veselí, krásně si mezi sebou nahlas povídali a pořád se smáli. Jsou si vědomi, že dívku nic neprobudí, že prostě spí jako špalek.

 

 A už tu máme ráno, vstává se. Je třeba udělat desítky věcí a lidé si na malém prostoru mohou překážet. Trocha hašteření, trocha písniček, praskání ohně, bublání vlčí polévky a sykot varných kamenů.

Najednou muž zdvihl prst do výšky, mávl rukou dolů a nechal ji někde ve výši hrudníku. Na jeho tváři bylo patrné, že něco zaslechl a teď se snaží situaci vyhodnotit.

 

 

Ale pro nás teď bude důležitější, co se dálo včera se Zixisem.

Zixis měl vlastní psí spřežení a tak se mohl pohybovat zcela svobodně, kam chtěl. Potřeboval takové, aby převezl a ukryl, co přes noc se svými kumpány naraboval. Tady v Zemi Mamutí řeky bylo Menaurů jen několik, šlo jen o malý průzkum v neznámém prostředí. Zkoušeli zde taktiku, která se jim osvědčovala na ostatních světových stranách. Zixis práskl bičem a rychle jel na místo srazu svých lidí. Slunce právě stojí tam, kde má a už jsou tu i ostatní. Zixis vyzval své muže, aby mu pomohli najít pro něj záhadnou Gomepsis.

Zajímala ho čím dál víc. Uchvátilo ho její záhadné jméno. Gomepsis... Gomepsis... znělo mu to tak exoticky. Nerozuměl jeho obsahu, nebylo ani katarájské, ani gátské, dokonce nebylo ani šikotské, či potolmécké, natož imebirijské. Gomepsis… co je to vlastně za jazyk? Podíval se po sedmi lidech, kteří tu s ním byli a všichni jen krčily rameny.

 

Zixis si připadal tím důležitější, čím záhadnější se mu Gomepsis jevila. Pousmál se nad tím, jakoby vyhrál něco, co chce před světem skrýt a zároveň tu radostnou událost vytroubit do celého světa. Ještě za soumraku, když se Menaurové sešli u večerního ohně, přirazily sáně jednoho z nich. Usmíval se. Bude mít pro Zixise zřejmě tu zprávu, která jej bude opravdu zajímat. Tajně totiž pozoroval jednu rodinu, která žije na samotě v zimní lovecké chatě na starém opuštěném sídlišti. Mají tam nějakou dívku, která hrabe z posledního. Ale snad se z toho vykřeše. Sledoval, že byla dvakrát na záchodě a podruhé se mu zdála již lepší. Zixis si zamnul ruce. Hned zítra tam zavede Šala. Tím si ho nakloní a bude moci čerpat z jeho přízně.

Menaurové si postavili stany na saních. Rozložili vnitřní konstrukce vakovitých sáňových lehkých stanů, zasoukali se do nich a šli jeden po druhém spát. Sáně sestavili jedny za druhými tak, aby se vzájemně chránili před větrem. Muž v krajních saních měl na kožešině stanu ještě výplet z rohože, takže byl dobře chráněn před studeným větrem i on. Před usnutím sežvýkali nějaký ten pruh sušeného sobího, či mamutího masa a nechali si zdát své sny. Takové ty sny, jak někoho propichují, honí, nabodávají, okrádají, však to znáte.

Převracením dne a noci, které museli občas praktikovat, jim ubíralo sil. Buď byli nevyspalí a přitom nemohli spát, nebo byli přespalí, rozlámaní, ale spali by ostošest. Čaj z různých bylin je však dokázal, bylo-li potřeba, rychle postavit na nohy.

Zixis se usmál a podíval se na černý strop svého stanu. ,,Tak už zítra“ a přivřel své modré oči s dlouhými černými řasami. I jemu se zdály dnes sny. Pletla se mu v nich éterická bytost Gomepsis se Šalem, který mu dal za její nalezení volnost pohybu po území Katárijců a on zde naoko hledal násilníky, kteří řádili tam u nich a to se ví, že nějaké násilníky budou honit. Za chvíli bude přepadena nejedna osada a Zixise budou zdejší ještě prosit, aby zde zůstal.

Brzy ráno se čile chystají na cestu. Dnes pojedou východním směrem po stopách Katárijce, velkého Šala s radostnou zprávou. Se vší parádou všechny rychlé sáně Menaurů sviští ranním šerem. Ještě není pořádně vidět na Šalovu stopu a už se blíží k jeho nocovišti. Pomalovaný stan kolem saní, které se proměnily ve skvostné lůžko. Zixis v prvním momentě sáhnul po zbrani, aby se saní hned zmocnil, ale pak si řekl, že když bude jen trochu trpělivý, vyplatí se mu to. V klidu si nakrade hromady bohatství a závěrem přepadne celý hlavní Šalův tábor.

Šal, nadšený těmi nadějnými zprávami, se rychle nechá obléci, nechá si sbalit stan a sám pomáhá, jak spěchá. Honem, honem, už aby tam byli. Sáně se Šalem a katárijskou stráží spolu s Menaury letí rovinou ke vzdálenému, malému, sotva znatelnému kopečku se dvěma skalkami. Sviští sáně tažené soby i sáně tažené vlčky a Gomepsisin vlček běží vedle Šalových saní.

 

Vlček běží a běží a dokonce předbíhá celý konvoj a štěkavými výkřiky se už z dálky ohlašuje.

 

 

Uvnitř lovecké chaty se všichni ztišili. Vtom Gomepsis něco radostně vykřikne, rozhodí ruce nahoru a se širokým úsměvem se posadí. Rohož s přišitou kožešinou se odsune, dovnitř vběhne vlček a vletí Gomepsis, rovnou do náruče.

Šal z dálky vidí, co se děje a letí se sáněmi co nejblíže k chatě. Je to jisté, vlček našel Gomepsis!

Najednou znejistí. Co když zvíře jen cítilo vůni uzeného masa, nebo někoho jiného známého. Šal zase nebyl tak blízko, aby slyšel zřetelně dívčino zavolání.

S velkým napětím se Šal souká do lovecké chaty. Co jej uvnitř čeká? Nějaké cizí děvče? Nebo jeho vlastní dcera, ale už umírající? Vlezl dovnitř a v záři lampy se před ním zdvihla z polštáře hlava jeho milované Gomepsis! ,,Velký Duchu, jsi přemilostivý!“ vykřikl Šal a vrhl se k dceři a hned ji objal.

Plakal štěstím. ,,Holčičko moje, co jsem se tě nahledal!“ Stále jí držel v náručí, cítil jak je slabulinká, pohublá a studená. Jakoby ztratila v sobě nějaký motor a propálila všechny zásoby energie. Teprve nyní ucítil Šal nepříjemný pach vnitřku lovecké chaty. Malé děti, které možná chodily na záchod bůhví kam, či bůhví do kterého rohu, kůže na utírání byla při stěně proti Gomepsis a uzení masa a vnitřností na aroma místnosti určitě nepřidalo. Ještě do toho přidáme pach potu z přikrývek a oděvů a máme po idylce. Šal se otřásl, když se rozhlédl po vyzdobeném interiéru. Byl krásný, ale smrděl a Šal byl zvyklý na luxus. Jen na to nejlepší. Hned přikázal dceru obléci a dát do malého, cestovního stanu na své vlastní sáně. Nezapomněl však na vděčnost a dobré mravy a odměnil se této rodině. Nabídl jim exotické koření a velmi jemný malý kousek vzdušné látky velké ceny. Ženě zazářily oči, i muž si pochvaloval. Když přivoněli ke koření, bylo vědět, že se vyznají, protože malinko odsypali, promíchali se sušenými domácími travinami, sušícími se u stropu a vhazovali pomaloučku na okraj ohniště, kde ještě zbyly horké uhlíky z rána. Najednou příjemná vůně provoněla i tuto místnost, pohltila předchozí pachy a žena dodala. ,,Skoro jako šalvěj, ale má takový exotický, kouzelný nádech plný dálek.“ Šal se na ni usmál. Málem by uvěřil, že dal tak vzácné dary jakýmsi hlupákům, ale uvědomil si, že lidi asi hodně podceňuje a jsou-li v domě malé děti a má-li se také vařit a udit, s tím pachem to asi jinak nejde.

Otočil se a šel obdarovat Menaury. ,,Ne já chci od tebe dar hodný mstitele!“ řekl pevně Zixis. „Chci zde pátrat po vrazích a zlodějích, kteří sem uprchli z mé země!“

Šal Zixise málem neobjal. Narovnal se, jedním velkým gestem naznačil veškeré jsoucno a dodal. ,,Tak máte mé svolení tady všude. Na stovky kilometrů platí slovo Šala a vy se jím budete prokazovat. A jméno Zixis nechť slyší ti, kteří zemřou vašimi zbraněmi za to, co spáchali.“ Šal se vyšvihl do saní, zdvihl dlouhou poháněcí hůl a jeho sobi se dali do pohybu.

 

 

Zixis se díval, jak mizí barevný průvod odjíždějících Katárijců. Když projížděl kolem něj poslední, usmál se a zeptal se. ,,Co vlastně znamená jméno Gomepsis?“

„Gomepsis? To je starogátština a znamená to Modrý květ nebo Šťastný květ.“

„Já to tušil,“ dál se usmíval Zixis, ale tázaný muž sklonil hlavu ještě jednou, přibrzdil sáně, otočil se a potichu na Zixise promluvil.

 

,,Také to ale v jazyce Hýbačů znamená Modrá smrt!“

 

Zixis zůstal jako přimrazený. Za čas se ale oklepe a na příhodu úplně zapomene.

 

Jeho mysl teď totiž zaměstnává jiná věc. Zahlédnul tvář Gomepsis a zdála se mu velmi povědomá, ale nevšedně povědomá. Ty rysy tváře, ty oči... Zixis přemýšlí, přivře víčka s dlouhými řasami a nechá si Gomepsisinu tvář pomalu vyvstat před očima. Ano, už to téměř má! Ano, teď si vzpomněl!

 

,,Gomepsis je ta modrá dívka ze snu!“

 

 

 

 

 

 

 

 

ŠTVANICE  II

 

 

,,To u nás žijí lidé, kteří mají po dávných předcích kulaté oči i nosy a zezadu je jejich hlava také kulatá a mají krátké ruce a nohy a...“ spousta slov jakoby se řítila  vodopádem úst. To spustil Lovcův nový přítel a průvodce, popisujíce nevšední krásy hor krajiny kolem moří dnešního jihovýchodního Španělska a popisovaní lidé nejsou nikdo jiný, než ti, kteří mají po některých předcích znaky původních obyvatel Evropy - neandrtálců. Mladík mluvil o krásách své země, tedy země, kam před časem utekli s přítelem, shodou okolností synem samotného Kanaha. Lovec tak alespoň získal jakousi konkrétnější představu, kde Kanahova syna hledat. A on sám zase bájil o své výjimečně krásné a úžasné Gomepsis a tak jim oběma cesta utíkala. Jedli spolu, lovili spolu, sedávali společně u ohně a postupně byli domovu blíž a blíž.

Jednou našli při vybírání pasti zmiji, ležela hned vedle ní. V chladnu rána byla pomalá, sotva zdvihnula hlavu. Lovec měl nahnáno po nemilých zkušenostech se svými dvěma přáteli, kteří nesli kamennou surovinu. Zato jeho nový přítel, lehkomyslný šprýmař, chytil hada rychle za ocas a v dalším okamžiku už ho měl pečlivě zavázaného v koženém sáčku zavěšeném na krku. ,,Zkusím mu odebrat jed na šípy,“ mrkl mladík vesele a bezstarostně, jako by měl ve váčku obyčejného lumíka.

,,Nikdy ji nechytej za hlavu!“ začal zvesela ,,a taky ne kousek od hlavy. Je rychlá, ale na svůj ocas nedosáhne, takže když ji za něj chytíš, nemůže na tebe, pokud si ji nedáš k nosu. A neuštkne tě jazykem, jak se povídá, ale ostrými zuby. Jed je slabý, ale obstojně zabíjí malá zvířata. Nebezpečný je pro psy, malé děti a nemocné lidi, ty bys to přežil, neboj,“ zubil se rošťácky při svém výkladu.

,,Nedávno jsem viděl jednoho uštknutého a moc se nesmál. Při tom to byl silný, mladý muž.“ ,,No to víš, léky na povzbuzení nebo pro dobrou náladu zmije v repertoáru nemají… ha,ha!“ dobíral si šprýmař Lovce dál.

 

Ten jen zakroutil hlavou a pokračoval v chůzi, ale sotva ušli pár kroků, úlekem skoro zdřevěněli. Zpoza stromů, keřů a snad i ze spadaného listí se vynořilo množství postav, jakoby náhle ze země vyrostly. Byli to Lovcovi staří pronásledovatelé. Výhružné pohledy, namířené zbraně, ale nikdo nestřílí. ,,Sundej si kouzelnou destičku, dej ji do koženého vaku a hoď ji na zem!“ křikl jeden z nich. ,,Ne! Ať dá Lovec ruce nahoru, jeho průvodce mu odváže destičku, dá ji do koženého váčku a hodí ji mně!“ zakřičel jiný z nepřátel.

 

Ti zbylí si oddychli. Tohle by konečně mohlo vyjít. Sledovali, jak mladík odvazuje Lovci destičku, dává ji do váčku, který si sundal z krku a teď jej odhodil pár metrů od sebe.

,,A teď běžte pryč!“

,,Ksakru, tak utíkejte, povídám!“ řval na ně ten chlap a čekal, až bude Lovec z dohledu. Zcela evidentně se už Lovce za ty stovky kilometrů pronásledování báli. A slovo báli je možná velmi, ale velmi slabé.

Konečně. Vak zde zůstal ležet a destička v něm je na dosah ruky. Kdo to však bude jako první?

Všichni stáli bez hnutí a bez hlesu a pokradmu se po sobě dívali, uvažujíce o tom, co udělají, jakmile se někdo z nich pohne. Po dvou minutách napjatého ticha se to stalo. Jeden z nich to nevydržel a skočil po váčku. V tu chvíli se strhla rvačka. Ti nejblíže stojící se na něj vrhli a ti, co byli dál a dobíhali, vrhali se na ty, na které dosáhli. Ke slovu přišly nadávky, výhrůžky, pěsti, i zbraně.

Rvali se, dokud většina nepadla buďto rukou svého druha, nebo vyčerpáním. Konečně se sjednal pořádek a vůdce pronásledovatelů sám vnořil s úsměvem absolutního vítěze ruku do váčku.

 

 

Náhle ucukl a tvář se mu zkřivila bolestí. Na ruce mu zůstala viset malá, kroutící se, jedovatá zmije. Muž zařval úlekem, máchl rukou a zmije kamsi odletěla. Po chvíli nenašli pronásledovatelé ani zmiji, ani destičku. Ve váčku byly jen kožené řemínky. „Kouzelná destička se zřejmě proměnila v hada a vrátila se zase ke svému majiteli!“ šeptali si mezi sebou. Uštknutý muž seděl a pozoroval, jak mu jeho druhové připravují nocleh, aby ho uložili. Musí zůstat v klidu. Nechají jeho tělo, aby si s jedem poradilo samo.

 

Nastalo ticho. Nikdo se nechystá v pronásledování pokračovat. Štvanici je konec. Kouzlo nelze zlomit, ani překonat, obejít, ani vzít. Moc kouzla mohou jen akceptovat. Jakmile se jejich vůdce zotaví, všichni se v pokoře vrátí domů.

 

 

Uběhlo několik klidných dnů. Jednou ráno se Lovec probudil, hlava ho bolela jak po otravě a vypadal, jakoby spal několik dní. Jeho nový druh nikde, zásoby nikde, zbraně pryč. Strašné sucho v ústech a oči nesnesitelně pálí. Nerozuměl tomu a všude hledal nového druha šprýmaře a trvalo několik dní, než se vzdal pátrání. Když se vrátil na původní trasu a pokračoval v cestě domů, nacházel stopy někoho, kdo šel nedlouho před ním. Spíš to vypadalo, jakoby někdo a to již před několika dny, šel stejnou cestou do jeho země napřed. Lovec byl zmatený. Raději se už lidem bude jen vyhýbat, půjde sám, nebude hledat průvodce a ohlašovat se u cizích národů, přes jejichž území půjde. Bude lepší se skrývat, vyhýbat se lidským obydlím a rychle postupovat domů. Myslel už jen na shledání s Gomepsis.

 

Lovec si našel malý kousek zlomeného křemence a úderem jiným kamenem získal malý, ale vcelku ostrý úštěp. Nástroj nevypadal nijak hezky, ale když jej na jedné straně omotal řemínkem ze syrové kůže, dal se dobře používat jako univerzální nůž na všechno řezání. Pak našel vrbové houští a zkušeně začal odřezávat proutí. Potřeboval vyrobit alespoň tři pasti na ryby a tři na zajíce. Nemá žádné zásoby a pokud si nenaloví, zemře hlady a zimou. Práce mu šla velmi rychle od ruky. Za tři hodiny měl všechno hotovo a vyrazil hledat vhodná místa na umístění pastí. Když se k nim pak večer vrátil, mohl ze dvou pastí ve vodě vybrat ryby a přesto, že dnes nechytil žádného zajíce, měl pasti, které zítra večer může nastražit na dalším stanovišti. Hlady nezemře, chytil přece ryby. Sedl si a začal připravovat ryby, aby je mohl dát na oheň, když vtom  někde zašustilo křoví, jinde praskla větvička. Lovec zdvihl hlavu a uviděl kousek od sebe cizího lovce a vedle dalšího. Kam se otočil, byli lidé. Vrhli se na něj a zuřivě brebenčili. Zřejmě mu nadávali. Pak ho popadli a vlekli nocí asi deset kilometrů k táborovým ohňům jejich skupiny.

Tady na něho někdo spustil gátsky, takže konečně rozuměl. Věděl, že jen tak bez dovolení lovit na cizím území je zakázané a může z toho mít problém. Sice jako poutník s posvátným posláním má všude dovoleno projít, ale on dnes nemá pomalovaný obličej jako svatý poutník, protože mu zmizelo i barvivo. Musí jim to nějak vysvětlit.

,,Tak ty tvrdíš, že ti zmizela barva, zbraně a zásoby? To chceš říci, že se na našem území krade? To je urážka, kterou musíme ztrestat!“

,,Navíc jsme slyšeli něco jiného. Že jsi prý povedený ptáček, který byl vyhnán ze svého kmene jako protřelý podvodník, touláš se krajem a kradeš, na co přijdeš, lovíš na co narazíš. Dokonce chceš uloupit nějaké děvče jednomu boháči z kmene kupců na severu. Nedbáš mravů a nic ti není svaté.

 

Lovec, který si myslel, že pronásledování skončilo, byl unavený a hladový, dělalo se mu špatně a chtělo se mu spát, rezignoval. Už nemohl. Jestli ho zabijí, alespoň nebude muset stát na nohou. Byl u konce se silami. Pochod posledních deseti kilometrů sem do tábora jej naprosto vyčerpal. Se svěšenou hlavou čekal na svůj ortel.

 

Překladatel svolal radu starších, která rozhodla překvapivě rychle.

„Boží soud! Děj se vůle Velkého Ducha!“

 

 

Dva muži pak Lovce popadli, přivázali mu ruce k tělu a na trup mu připevnili přes ramenní kosti dvě dlouhé tyče, nahoře obalené slámou, proutím, lojem a řemínky. Pak Lovce vypustili do temnoty noci a něco na něj volali v gátštině. Sotva z toho však zaslechnul ,,Utíkej! Jestliže utečeš, vyhraješ svůj život! Ale to se ti nepodaří!“

Lovec jako ve snách utíkal rovinou pryč. Vlastně ani neutíkal, spíš klopýtal, nohy se mu slabostí pletly, ale vzdát se přece jen nechtěl. Nikdo ho nepronásleduje, nikdo po něm nestřílí. Ženou ho snad do močálů? Raději bude dávat pozor, kam šlape. Dívá se kolem a vidí, že je tráva pevná, mechy suché. Tak přidá, rozhoupe nohy a běží rovně, jak může. Až teď si uvědomil, že je noc, ale on vidí i ty nejmenší detaily trávy před sebou. Je příliš vyčerpaný a jen pomalu mu dochází, jak strašnou hru smrti s ním místní rozehráli. Udělali si z něj cvičný terč. Konce tyčí vysoko nad jeho hlavou jsou hořícími loučemi, které přesně udávají mužům, kteří za chvíli vyrazí po jeho stopě jeho polohu. Bude to pro ně snadný hon. Lovec ze všech sil nutí mozek myslet. Už ví, co udělá. Spadne na zem a bude se válet tak dlouho, než uhasí louče. Ale jak potom vstane se svázanýma rukama?

Může jen utíkat, modlit se a uhýbat šípům, když uslyší brnknutí tětivy, ale ne v tomhle stavu.

 

,,Jen neupadnout, neupadnout,“ opakuje si Lovec jako motlitbu.

Otočí se a vidí, že za ním blikají desítky světélek. Co to má znamenat? To nejbližší světélko se najednou rozdvojilo a za podivného svištivého zvuku dopadlo někde za Lovcem, přičemž jej těsně minulo. ,,Aha,“ ušklíbl se Lovec. ,,Oni na mě střílí zápalné šípy, to znamená, že i já budu znát jejich postavení.“ Jenže množství pronásledovatelů je velké a Lovec je bez šance. Kdyby měl alespoň volné ruce. „Ale co, zastavím se a nechám se prostřílet třiceti šípy.“ „Stejně to nemá cenu, jen prodlužuješ vlastní utrpení„ našeptává mu znavená mysl.

Tomu se říká bezvýchodná situace.

Další letící světlo. Šíp prosvištěl tentokrát dost daleko od Lovce a vletěl vysokou rychlostí mezi nějaké stromky, snad to byly smrčiny nebo borovice.

Lovec si mimoděk představil, co by se stalo, kdyby zápalný šíp dopadl na malý jehličnan. „Jak by stromek rychle vzplál, mohl bych si tam přepálit řemen, kterým mám svázané ruce,“ přemýšlel horečně. To se pěkně řekne, ale jak to provést, když teď skutečně musel uhnout šípu, který mířil rovnou na něho. Pak ho to napadlo. Vždyť on sám je hořící pochodní. Když se mu k těm stromkům podaří doběhnout, sám je může zapálit a pokusit se přepálit řemeny, jež ho poutají. Jenže kdyby to bylo tak jednoduché, jistě by takové „kratochvíli“ neříkali Boží soud. Lovec se otočil a pozadu, aby viděl směr letících střel, klopýtal k houští. Povedlo se. Předklonil se a zapálil větve jen ve výši hrudníku. Pak se otočil k ohni zády a přitiskl se k hořícímu kmínku. Stal se malý zázrak. Najednou začaly hořet i tyče po celé délce a hořely i řemeny.

Roztavený lůj totiž celou dobu stékal po tyčích dolů, celé je promastil a teď začal hořet. A jak se škvařil a odkapával, zapálil i úvazy na Lovcových zádech. Za Lovcem to zahučelo, protože obě tyče vzplanuly naplno. Celá jejich zásoba loje a ostatních hořlavin se proměnila v jediný plamen. Žár rychle propaloval všechno, co bylo mastné a jakmile Lovec ucítil, že mu povolují řemeny, vrhl se zády na zem, aby uhasil oheň, který se mu snažil propálit přes oblečení na kůži. V první chvíli však jen vymáčkl z tyčí ještě více loje, který ihned vzplál a Lovcovy záda hořely víc než předtím. Teprve až se přesunul pryč od hořících tyčí, podařilo se mu záda uhasit. Teď rychle pryč odsud!

 

Lovec se rozhodl pro nejriskantnější variantu, která se mu však zdála jediná možná. Obešel své pronásledovatele obloukem tak, aby se vrátil zpět do jejich tábora.

Muži se zatím pomalu přibližovali k hořícímu keři. Když se k nim však dostali, ke svému údivu nenašli pod ním svou vysílenou kořist, ale dvě prázdné, dohořívající tyče.

 

,,Ksakru!“ ,,Všechno prohledat!“ zpěvně volal někdo. Zřejmě ten, který má tento obřad smrti na starosti. Muži tedy udělali rojnici a po spirále prohledávali okolí.

 

Zatím se Lovec vrátil do tábora, vlezl do jednoho stanu, pozdravil a vzal si ze zásob masa u stropu. Pak si sedl, začal maso rychle žvýkat a rozhlížel se kolem. Ještě si stačil otevřít vak s vodou, aby se napil a ticho způsobené jeho nenadálou přítomností vystřídal smích žen a dětí. Zajatec se stal hrdinou. Jejich muži ho honí a on zatím hoduje v jejich vlastních stanech a směje se s jejich ženami a jejich dětmi. Duchové jsou mu nakloněni, byl ospravedlněn. Lehl si do kouta pro hosty, zakryl se nabízenou přikrývkou a ihned usnul. Ženy vyběhly ven, aby to sdělili sousedkám a přivolaly šamanku. Ale potichu, aby nevzbudily hosta. Šamanka byla pozvána do stanu, kde spal Lovec, kdežto muži z tohoto stanu dnes budou spát v potupě venku na omluvu nevinnému.

Měli jste vidět výrazy mužů, kteří se po hodinách hledání vrátili domů a dozvěděli se, co se mezi tím stalo. Šamanka nad Lovcem držela stráž a ráno sama pomalovala Lovce znameními svatého nedotknutelného a dala mu sebou barvivo na cestu. Dostal také jídlo a novou parku. Ta jeho měla úplně propálená záda.

 

 

 

 

 

 

 

 

NÁVRAT

 

 

Sedí si na malém prostranství před vyvráceným stromem a pozoruje lesostep před sebou. Lovec je teď na vyvýšeném místě, na malém návršíčku je málo stromů i křovin, snad  zde někdo nedávno založil požár aby návrší mohlo sloužit jako rozhledna z nerušeným výhledem. Pomalu se rozhlíží, nesleduje ani pohyby stád v krajině ani nehledá mamuty ani nepátrá po nosorožcích, stáda koní jej nechávají chladná osamocení sobi mu nestojí za vteřinu pozornosti navíc. Jeho oči projíždějí tvary kopců, jeho mysl přehrává jejich polohu a snaží se zorientovat, kde přesně muž je. Zarostlá místa jižních svahů poblíže řeky prozradí kudy líně teče říční tok, vzdálenost těchto bodů od nejbližších kopců je něco co by měl mít Lovec ve své paměti uloženo a se samozřejmostí tato data procházet, porovnávat a hledat kombinaci, která je mu známá.

Jinde mají kopce charakteristický nezaměnitelný tvar, někde jsou unikátní dominanty, hory, skály, údolí, kmeny osamocených stromů, někde vyznačení míst hromadou velkých kostí určitých zvířat, které sem lidé pracně dopravili. Tady ale nic takového není, a proto může probírat v paměti rozmístění kopců a zákrutů řeky. 

Není to nic exaktního, tok řeky se může změnit proto je to spíš umělecká práce s citem pro modelaci krajiny a smysl pro geologii s kterou si pohrává voda. Jako když byl Lovec malý a stavěli si s chlapci malé přehrádky v tajícím sněhu, Hodiny a hodiny pozorovali svoje díla, a snažili se sžít s Duchem proudící vody.

Dědečku, dědečku, už abych byl u Tebe. Vylétlo muži z úst. Vzpomněl si jak na svá dětská léta a také mimoděk na dědečka, který jej provázel velkou část jeho života. Teď se mu chce moc a moc domů, k dědečkovi a ke Gomepsis. Kdyby mohl letět roztáhl by křídla jako největší krkavec a mával by co nejrychleji až by se zem pod jeho nohama jen míhala.

Lovec si uvědomil, že má oči plné slz, snad z větru, který mu vál do obličeje? Nic určitého, snad tuší, kde je ale bude muset ujít ještě pár kilometrů aby si byl jist, prohlédne si tam na tom vzdáleném kopci opět krajinu a pak teprve složí ze střípků pohledů větší mapu okolí.

Veliký mamut prochází krajinou, aby se napil vody z křišťálové řeky, cestou ulamuje větve stromů a rozdupává malé stromečky, které se uchytili na mamutí stezce, opatrně očichává vegetaci, ucítil totiž pach člověka, který tu nedávno prošel. Mamut se zastavil a očichával trávu a mechy, a pak se pomalu vydal dál, po půl hodině loudavé nejisté chůze mamut zůstal stát na jednom místě u paty většího kmene stromu a očichával jej velmi podrobně a s velkou pílí. Dozvěděl se tak, že chvíli před ním je na stezce mladý muž. To se mu nelíbilo, byl by raději, když už narazí na člověka, aby to byla žena nebo děti, od těch mu nehrozí žádné nebezpečí, ale muži, to je jiná. Proto nabral do svého dlouhého chobotu další litry vzduchu s pachovými molekulami, které mu prozradí další podrobnosti o nezvaném spoluúčastníkovi chodeckého provozu mamutí dálnice.

Mamut horečně přemýšlí a nasává další a další liry vzduchu, ano už si je jist. Mužovo tělo jakož i oblečení hodně zapáchají, evidentně je onen člověk již velmi dlouho na cestách, od takových lidí nehrozí nebezpečí. Mají starosti jen aby byly co nejrychleji tam a zase nazpět. A mamutí dálnici použijí jen jako velmi kvalitní a udržovanou cestu která je dovede k jejich cíli.

Mamut uklidněn svým zjištěním tedy pokračoval dál i když pomalu a chvílemi se zastavila zkoumal prostor před sebou.  Evidentně muž nešel dál k řece ale zabočil směrem podél řeky po jiné stezce. Mamutovi jako kdyby spadla skála ze zad. Najednou ožil a rychlou chůzí vyrazil kupředu, vždyť už má pořádnou žízeň.

 

Oním záhadným a pro mamuta nanejvýš obtěžujícím mužem nebyl nikdo jiný než náš Lovec. Již se zorientoval v krajině a využívajíc dobře prošlapaných mamutích stezek míří si to najisto domů. Už se domluví všude gátštinou. Nechá se převézt přes Velikou řeku a zanedlouho poklekne k Mamutí řece, aby se napil z jejích křišťálově čistých vod a pozdravil se tak s jejím Duchem. Konečně doma v Zemi Mamutí řeky.

 

Ještě několik málo dnů cesty, ještě několik nocí pod hvězdami zabalený v hřejivé kožešině, ještě několik jídel z čerstvě ulovených zajíců a konečně stane v zimním tábořišti.

 

Jistě víte, že když se mnoho na něco těšíte, čas jakoby se zastavil a vleče se jako slimák a ne a ne se pohnout dopředu, ale nakonec i ta poslední chvíle se rozplyne a Lovec konečně přichází ke kopci na kterém stojí jedno z gátských celoročních velkých tábořišť.

Lovec zdolává kopec a běží mezi obydlími vítán ze všech stran.

„Dědečku!“ běží a volá jako malý chlapec, který se vrátil ze svého prvního lovu. Starý pán slyší dobře a i kdyby neslyšel chlapci které má na starosti už vedou dědečka z obydlí ven naproti vracejícímu se vnukovi.

„Dědečku!“ volá ještě jednou Lovec a obejme se se starým mužem, dlouho se oba drží v obětí a pak mladý muž poklekne před svým příbuzným a učitelem v jedné osobě a políbí mu ruce. Výraz úcty ke všemu co jej tento vážený starý muž naučil. Tak pojď dovnitř, synku a udělej si pohodlí.

 

 Lovec byl královsky uvítán, obdarován, mohl se umýt, převléci a věnovat se zprávám z domova výměnou za zprávy ze světa. Jeho dědeček mu jako malému toho tolik vyprávěl o světě, který zcestoval. Jeho dědeček, to je kapitola sama pro sebe, to je jeho vzor, jeho zázemí, zdroj moudrosti a cenných rad.

 

,,Hned zítra vyrazím za Gomepsis, dědečku a večer se vrátím i s ní. Pak jakmile si naberu zase síly, půjdu za Alpy a za Pyreneje hledat jejího přítele, bratra Gomepsisiných přítelkyň.“

,,Jsem tak šťastný, že jsem doma, dědo!“ Lovec měl slzy v očích.

,,No a to se už chystáš na další výpravu?“ Lovcův dědeček evidentně neměl radost, že vnuka zase dlouho neuvidí. Také se mu v očích zalesklo, ale ještě jednou si vzpomněl na svoje mládí a na svoje cesty po světě. ,,Poslouchej, chlapče,“ obrátil se znovu na vnuka ,,vezmi si cestou nějaké naše věci a zkus je dole vyměnit.

 Obchodovat nemusí jenom Katáriové, obchod a cestování je základem celého našeho světa. A vlastně i když Katáriové dnes obchodují ve velkém, dříve se cestovalo a obchodovalo daleko víc. Nachystám ti sám takové zboží, kterým budou na jihu přímo nadšeni a naopak ti poradím, co tam pořídit“ mrkl spiklenecky na mladíka. Stejně až nás zase více obejme Duch zimy a to myslím na dlouho, vždycky začnou obchody váznout. Jen místní se dobře vyznají ve vlastní krajině a tak si znovu začnem obchodovat sami a sami budeme pořádat výpravy.

 

Přišel večer. Krajina kolem dědovy zimní chaty potemněla, avšak ze střešního otvoru stoupá nejen kouř, ale i světlo, které kouř zespodu ozařuje. Každá chata v okolí má takové světélko nad sebou a tak proti tmavomodré obloze tábor svítí jako seskupení hvězdiček. Dědeček zde nebydlí zdaleka sám, má na starosti několik malých vnoučat i velkých chlapců, kteří se u něj cvičí v moudrosti poznání světa, přírody a světa lidí. Nejsou to všechno jeho příbuzní. Někteří mu říkají strýčku a někteří dědo. Lovec by se dědovi hodil, kdyby tady pár měsíců pobyl. Určitě by měl mládeži co říci, určitě by s ním chodili a spoustu věcí od něj odkoukali. Nu, co naplat, Lovec je dospělý muž a jestliže se rozhodl, musí jeho rozhodnutí respektovat. 

 

Druhý den již neměl stání. Půjčil si od dědečka vlčky a sáně a odjel za Gomepsis.

Lovec si mnohokrát představoval jaké bude jeho setkání s Gomepsis po takové době. Mnohokrát o tom snil. A tak jak si představoval setkání se svým milým dědečkem a ono takové opravdu bylo, setkání s dívkou jeho srdce bylo jako rána nejstudenějším a největším rampouchem světa.

Jako ve snu či v horečce…. Lovec necítí ruce, hlava mu těká.. místo Gomepsis zahlédl jen její prázdné lůžko ve stanu jejího otce. Ještě teď vidí údiv a vztek v pohledu Katáriijce Šala. Nechápal nejprve co se děje, ale pak se výraz Šala měnil v údiv  a pak v hrůzu a zdrcenost.  Šal měl za to, že jeho dcera uprchla někam do neznáma s Lovcem. Ale ten zde stojí v upřímné naivnosti a ničeho netuše ji tu hledá? To nedává smysl? Kde je vlastně Gomepsis?

Konečně se oba muži uklidňují a začíná jim být jasné, že se vzájemně potřebují aby si udělali ve věcech jasno. ,, Za Gomepsis prý přišel jakýsi muž, který ji měl přivést za Tebou. A ty o ničem nevíš? Ne nevím, byl jsem na cestě domů a netoužil jsem po ničem jiném než po domově a po dívce mého srdce. Jen svoje nohy jsem nešetřil. Jak vypadal ten muž co si přišel pro gomepsis?

Prý taková veselá kopa, upovídaný a plný života. Lovec jakoby dostal další ránu do srdce, ale tato pálila a pálili jej i oči teď už plné vzteku, bolesti, beznaděje a bezradnosti. Přivedu ji, řekl Lovec Šalovi naprosto pevně a přesvědčivě. Kdybych měl řeky obracet a skály prosekávat Gomepsis přivedu.

 

 

Lovec se vrátil z výpravy za Gomepsis úplně zlomený. Potácel se jako po zranění, nohy se mu pletly. ,,Dědečku! Dědečku!“ padl starému muži do náruče.

 

,,Co se děje? Vypravuj!“ Lovec dědovi řekl, jak jel ke Gomepsis a jak ho odtud hnali, jako nějakého nemocného medvěda. Jak na něho starý Šal řval, že mu sebral dceru ,,Gomepsis prý za mnou utekla. Připadám si tak zmatený, slabý, tak bezradný. Co mám dělat?“

,,Hmm, o tom bys přece něco musel vědět.“

,,Ne nevím o tom nic. Jestli za mnou opravdu utekla, tak ji půjdu hledat na jih, nebo to možná jen tak řekla a utekla s někým jiným, já nevím. Já jí nerozumím, už je toho na mě moc!“

,,Klid chlapče, klid. Moc rychle myslíš a něco ti uniká. Vrať se zpět do doby před půl rokem a začni mi vyprávět, co se dělo, když ses naposled viděl s tou svojí dívkou a popiš mi pak svoji cestu domů den po dni. Máme na to celou noc a celý zítřejší den.“

 

Pomalu si vychutnávali oba muži horký čaje, pekli chleba, pojídali pemikam a Lovec vypravoval. ,,Zajímá mne, s kým jsi mluvil o té dívce,“ pobídl ho starý muž.

,,Když jsem se vracel, tak nedaleko před domovem jsem potkal jednoho mladého muže. Ten mi zachránil život, zahnal všechny pronásledovatele, ale pak zmizel.“

,,Cože? Zmizel? Tak to mě zajímá, vypadá to, že tady bude jádro celé šlamastiky!“ A zase plynuly hodiny, už bylo skoro ráno a Lovec usnul. Starý Gát přemýšlel, pak si na kus kůže nakreslil pár obrázků, aby nezapomněl.

Usmál se, už na to přišel. ,,A můžu jít klidně spát, ráno to všechno svému chlapci povím.“ Lehl si a po chvíli také usnul.

Druhý den odpoledne se Lovec probudil. Dědeček byl venku a bavil všechnu tu chásku. Pořádal pro děti i dospělé sportovní hry. Zápas v gutlejku. Byl to jen malý gutlejkový zápas s koženým míčem a dvěma místy co by cíly. Zkrátka něco mezi jemným ragby, házenou a fotbalem, kdy se hráči snaží svůj míč umístit na svoje čestné místo. Soupeř se tomu snaží zabránit. Lovce hra strhla. ,,Můžu se také přidat?“ obrátil se na dědečka. ,,To sotva, už je to 7 ku 12.“

,,Kdo vede?“ ,,Ti s těmi oranžovými šátečky na hlavách!“ Přihlížející řvou, ječí, vzrušeně pískají. A to když se sejde celý kmen, to pak stojí za to. Lovec v této hře jako kluk vynikal a vybavilo se mi spousta vzpomínek.

,,Tak co dědo, přišels na něco?“

,,Ano a hned na několik věcí!“

,,Nejprve si udělej zásobu na cestu. Já ti nachystám zboží a ty vždycky večer budeš s drobotinou poslouchat příběhy a starat se o provoz domu. Za týden budeš nachystaný a připravený čelit nástrahám, které na tebe nepřítel nachystal. Řeknu ti, jak to bylo i jaká je tvá role a co máš dělat. Gomepsis nic nehrozí, máš 14 dní čas. Když všechno dobře provedeš, pak určitě vše dobře dopadne. Tam dole budeš obchodovat a když půjdeš nazpět s Gomepsis, budeš mít navíc i solidní věno.“ Lovec slyšel konečně něco uspokojivého. Když se rozhlížel, všiml si, že jsou zde nějací nový příchozí. Velký Duchu, vždyť to jsou jeho dva nejmladší bratři! Vstal a utíkal se uvítat se svojí rodinou.

 

A tak jak dědeček řekl, se také stalo. Jestli někomu měl Lovec věřit, tak právě svému dědečkovi. Lovec si připravoval alespoň pět párů bot na cestu. Když přišíval podrážky, byl už večer a všichni dělali podobné práce a společně si vyprávěli.

 

,,Tak dědečku, co to dneska bude?“,,Nejdřív první rada pro Lovce. Syn Kanaha utekl z vlastní vůle do jižní země, ale někdo jiný, kdo utíkal s ním, nemusel utéci z vlastní vůle. Mohl to být vyhnanec, který jen z lidí tahá rozumy, mámí je, pochlebuje jim a popotahuje důvěřivce na vařené nudli. Ten lotr nemá zábrany a s úplnou samozřejmostí provádí drobné lumpárny, ale možná také zločiny.“ Lovce těch několik vět zasáhlo. Uvědomil si, jak je naivní. Pokud někdo neobchoduje, nejde za posvátným kamenem ani za úlovkem, tak je velmi pravděpodobné, že je to vyhnanec a takový člověk může být opravdu schopen všeho. „Kdo mě asi uspal? Kdo mi ukradl všechny věci? Kdo mě tehdy vydal na smrt těm cizincům. Kdo je na mě upozornil? Ano, zní to logicky, dává to smysl i to, že zatím co já, Lovec, jsem spal, tak on spěchal domů… nebo… alespoň… proboha!“ ,,Dědečku... ty myslíš ?“

,,To zase až zítra. Buď trpělivý, jinak se pravda rozplyne jako mlha.“

Starý muž si pohodlně sedl a srkal z velké naběračky polévku. Pak ji postavil k nádobě a varným kamenům, zakryl si záda kožešinou, aby na něho netáhlo a pak pomalu začal vyprávět starý gátský příběh z dávných časů.

 

 

 

 

 

 

 

 

LOV  NA  MAMUTA

 

 

Tři lovci se tehdy vypravili na lov mamutů. Pro jejich lov užili speciální oděvy, které nadlouho uschovali ve velké mamutí lebce kus od tábořiště, svá umytá těla potřeli zvláštní směsí tak, aby pachem připomínali neškodná zvířata, nikoli lidi. Pak se obřadně oblékli, vzali i zbraně, které si, stejně jako boty a věci na cestu, připravili mimo dům, aby nebyly cítit kouřem ohniště. Z kopce jim jejich přítel ukazuje směr a rukama naznačuje vzdálenost, kde se mamuti pohybují. Oni sami schází do údolí k řece, tady nasedají do lodě a přeplavují se na druhý břeh. Cestou sledují kusy tenkého ledu, které plavou po řece. ,,Zítra udělám novou palici na rozbíjení ledu před lodí!“ slibuje ten, co sedí v přídi lodi. ,,To bys měl, nikdo jiný se k tomu nějak nemá“ zabručel mu v odpověď muž na zádi. Ten, který mluvil o palici, ji před časem omylem ve vodě utopil a bylo opravdu jen na něm, aby ji vysekal z kusu nějaké velké kosti, nebo ji udělal podle svých představ z čehokoli jiného, ale hlavně tak, aby fungovala. Muži vysedli z lodi, nejmladší ji pečlivě uvázal u kůlu a pak se rychle vydali na cestu po druhé straně řeky. Procházeli mezi malými lesíky, přes holá prostranství arktické lesostepi. Až teprve po dvou hodinách se zastavili a pozorně se zadívali směrem ke kopci, který osídlovala jejich lovecká skupina. Na vrcholu kopce stoupal dým ze dvou ohňů. To znamená, že se mamutí stádo pohnulo na jihozápad. Přidali do kroku, ale zároveň zostražitěli. Někde před nimi se za malou chvíli objeví černá těla obrovských zvířat.

 

Konečně uslyšeli známé zvuky, funění, lámání větví, demolování kmenů, rozšlapování pařezů a drcení travin. Stádo je tady a je klidné. Nejstarší, ale stále mladý lovec poslal k nejbližšímu zvířeti svého mladšího druha, zatímco toho nejmladšího si nechal v záloze. Sám se pomalu a opatrně přikrádal k dalšímu mamutovi. Byl to mladý kus a určitě měl ještě měkké maso. Vítr vál správný. Muž cítil, že se po cestě mnohokrát propotil, a že kdyby přišel ze špatné strany, mohlo to pro něj znamenat také lov poslední. Zůstal skrytý v malém houští, pár metrů od mamutího hrudníku. Nasadil si do vrhače oštěp s kulatým průřezem hrotu. Hrot byl relativně tenký, ale dlouhý, aby zbraň snadno projela dlouhou a hustou srstí.

Pak zamířil na vnitřnosti zvířete, někam směrem k plícím a srdci. Pak už jen uslyšel ono ,,hhhvvvvíííí…..ťl“ a věděl, že to znamená, že jeho mladší kolega už svou zbraň použil. Okamžitě napjal svaly a ozvalo se také ono ,,hhhvvvíííii….ťl“, jak se oštěp zabodl zvířeti do masa. Najednou se strhnul ve stádě zmatek, raněná zvířata začala pobíhat a troubit bolestí tak, že zvuk trhal ušní bubínky.

 

Oštěpy se vlastní velkou váhou těžkých dřevěných ratišť páčily hroty nahoru a otevíraly ránu uvnitř těla zvířat,  takže původně malé otvory se rychle měnily v těžká poranění. Mamuti však nestáli. Vyrazili kupředu, udělali pár kroků a to se rozhoupaly ratiště těžkých oštěpů na všechny strany. V silné kůži chobotnatců byl sice jen malý otvor, ale uvnitř pod kůží byla do hloubky několika desítek centimetrů hotová spoušť. Evidentně se jednomu zvířeti přetrhla v těle i nějaká velká céva. Rychle ztrácelo síly, pak padlo na kolena a brzy celým tělem na zem. Druhé sice ještě stálo na nohou a povedlo se mu chobotem vytrhnout zbraň z rány, ale otvorem se mu z ní řinula krev tak mohutně, že přímo stříkala. Bylo jasné, že zbraň zasáhla i tentokrát tepnu. Tato zvířata nyní nejsou nebezpečná, už nikoho pronásledovat nebudou, ale nebezpečná jsou ta ostatní, která poplašeně pobíhají kolem a v zuřivosti rozšlapávají kdejaký keřík.

Mladý mamutí samec se nebezpečně přiblížil na dosah až k lovcům. Ten mladší vzal nejmladšímu zbraň z rukou, nasadil ji na svůj vrhač a než se stačil mamut vzpamatovat, měl zepředu v hrudníku zaražený oštěp. Vůdčí matka začala troubit na ústup a stádo prchalo za ní. Jen ten mladý mamut zůstával pozadu. I on sice na oštěp dobře dosáhl a z rány si jej hned vytrhl, přesto zranění hodně krvácelo. Snad jej i přežije…

,,Ne nepřežije! Je snadnou kořistí. Půjdu za ním a dorazím ho!“ křikl prostřední mladík a v očích se mu zablesklo.

,,Prosím tě, jen ho stopuj, ale neútoč na něho, má ještě plno síly, z chobotu ani z úst mu nešla krev. Víš, co to znamená? Že je to zatím nebezpečné a bolestí velmi rozlícené zvíře. Jeho Duch dosud pevně dlí v jeho těle. Nemá dnes zemřít! Slyšíš?!“ domlouval mu nejstarší lovec, který měl dva mladší na povel a na starosti.

,,Ne! Budu to já, kdo jej skolí a budu velký lovec, který za den zabil dva mamuty! Budu to já, na kterého se Velký Duch mamutů dnes usmál a obdaroval ho!“

,,Zapřísahám tě, nedělej to! Velký Duch mamutů ti dnes nevydá jeho maso a mamut sám se ti nevydá v oběť!“

Ale všechno bylo marné, mladík se rozhodl rozhodnutím pošetilých. Nebylo s ním žádné rozumné řeči, úspěch mu zastínil rozum a zdánlivá snadnost ulovení mamuta a vidina obdivu a úcty celého kmene, mu načisto zatemnila mysl. Vzal si své věci, dva oštěpy a zmizel po trase vyznačené krví raněného kolosu.

Bez zbytečných poznámek a otálení poslal starší lovec nejmladšího pro lidi ze sídliště, aby přispěchali s řeznickými nástroji a nosítky. Bude zde potřeba každé ruky. Sám si vzal tašku s šitím, chirurgickými potřebami, deku, luk, trochu vody a motlitbu do úst a vydal se rychle za svým kolegou. Samozřejmě tajně jako stín. Brzy ale zjistil, že jeho mladý svěřenec po stopě v loveckém zápalu nešel, ale utíkal.

,,Blázen splašený! Bude zpocený a mamut se o něm dozví daleko dopředu a bude-li utíkat dál, zavětří ho na kilometry! Mamut bude dobře připraven!“

Starší lovec nemohl za mladším druhem běžet, jen by tak zbytečně zvyšoval riziko prozrazení a tak šel a šel tak rychle, jak jen mu to pud sebezáchovy dovolil. Náhle jakýsi zvuk rychlého zápasu nějakého velkého zvířete proletěl tichem krajiny. Malé úseky tundry střídaly lesíky větších stromů, jak to v arktické lesostepi bývá a tady je jakási mýtina mezi stromy. Na první pohled nese známky boje. Malé stromky rozšlapané na kaši a nahoře na stromě na větvi něco velkého tiše a bezvládně visí.

Muž se pomalu rozhlížel a poslouchal. Dával pozor, jestli někde nezahlédne mamuta nebo svéhlavého druha. Nic. Úplné ticho, jen jakoby sem tam spadla dešťová kapka. Ne, to není déšť. Znova se podíval nahoru do větvoví stromů a najednou si uvědomil, že ta věc nahoře je jeho svěřenec. Odložil si věci a pomalu začal šplhat nahoru do koruny borovice směrem k větvi, přes kterou mladý muž visel.

,,Jak je?“

,,Dobrý,“ zašeptal chlapec.

,,Bolí tě něco?“

,,Celé tělo…“

,,Co se stalo? Mluv, jestli můžeš.“

,,Počkal si na mě a udělal krátký proces. Chytil mě chobotem a mrštil se mnou do vzduchu. Přistál jsem na téhle větvi a byl úplně zticha. On mě hledal. Rozzuřeně prohledával celé okolí a když mě nemohl najít, všechno dole rozdupal místo mě a pak odešel.“

Zatím starší lovec rozmotal lano a opatrně je začal vázat kamarádovi pod paže kolem hrudníku, aby ho mohl spustit dolů. Doufám, že nemáš zlomená horní žebra, to by nebylo dobré.

Opatrně chlapce prohmatal. Větev svým ulomeným koncem vězela chlapci rovnou v břichu. Tak ho opatrně začal vytahovat nahoru lanem, které si předtím přehodil přes hořejší větev. Teď si uvázal lano ke spodní větvi, aby se mohl vrátit k chlapcovu břichu a opatrně jej vyprostit. Ten chudák stále nic necítil. Krev nijak netekla, jen kapala. Všechno zatím vypadalo dobře. Rána se zavřela a tak starší lovec znovu rozvázal dole lano a pokračoval ve spouštění chlapce. Jakmile skončil na zemi, rozběhl se k němu, rychle ho ošetřit.

„K ďasu!“ zaklel, když z rány vyhřezlo střevo!

Vytáhl z brašny antiseptikum, omyl se a natřel si jím ruce a zasunul střevo nazpět do břišní dutiny. Žádná krev. Bylo to stejné jako šít kabát. Dřevěnou tisovou jehlou sešil svaly a kůži na několika místech. Teprve píchnutí do tkáně vyprovokovalo krvácení a ošetřujícímu se udělalo trochu... dost špatně. Svoji práci ale odvedl a odvedl ji skvěle. Obyčejné ranhojičství, které vždy kvetlo, zvláště, když si lidé rozbíjeli i v gravettienu hlavy, jednou ve válce, jindy v hádce, jednou z nenávisti a podruhé zase z lásky, jednou při sportu, příště ve sporu.

,,Máš štěstí,“ znovu prohmatával chlapce a zjistil, že má nejspíš přeražené obě klíční kosti, naražená žebra a mimo popsanou díru do břicha už nic.

,,Tak jaké z toho plyne poučení, mladý muži?“ neodpustil si otázku.

,,Poslouchej staršího a zkušenějšího?“

,,A co třeba… nos sebou stále šití?“

,,A co třeba, kdo poslouchá zkušenějšího, nemusí sebou tahat tolik nití?“ přidal ležící zraněný mladík a snažil se usmát. ,,Nebo, kdo poslouchá, ušetří za krejčího!“ Oba se tomu strašně smáli a otevřeli si malý vak s nějakou tekutinou, kterou pili a pak se smáli ještě pitoměji a intenzivněji už každé a to prosím i té nejstupidnější hovadině, i když nemocného bolela rána. Nic toho nedbal a smál se dál, div že mu čerstvé stehy nepopraskaly.

Když pak sem přišli z tábora a odnášeli už spícího mladíka, obrátil se ten nejmladší z trojice na nejstaršího lovce a zeptal se ho. ,,Tys věděl, co mu mamut udělá, tak proč jsi mu v tom nezabránil, proč jsi ho nechytil, nedržel za rukáv, nedal mu ránu, nepřivázal, nevynadal mu, jen aby si zachoval život a zdraví?“

,,Sice by se mu nic nestalo, ale pořád by mi nevěřil a ještě k tomu by mě nenáviděl. Takhle v něm zemřel namyšlený hlupák, aby se narodil jako nový člověk, jako někdo zkušenější a moudřejší.“

,,Předávání zkušeností je vždy problém. Všichni si musíme projít určitým svéhlavým obdobím, jinak nám něco podstatného a zdravého unikne“ a při těch slovech si zdvihl parku i se spodním oblečením a odkryl hrudník plný jizev po nějakých škaredých zraněních. Pak oba dva vybuchli v ohlušující salvu smíchu.

 

 

Dědeček skončil své vyprávění, oheň pomalu dohasínal a posluchači ještě plni dojmů pod svými kožešinami pomalu spokojeně usínali. Druhý den už od rána zase všichni z dědečkovy chaty chystali výbavu na Lovcovu výpravu, ale nezanedbávali ani své povinnosti při práci na provozu zdejší domácnosti.

Den rychle uběhl a večer si zase vzali všichni nějakou tu práci k večernímu vyprávění. Tentokrát vyprávěl své příhody sám Lovec.

Další den večer pak byla řada znovu na dědečkovi. „Tak nejprve dlužím Lovci další díl jeho hádanky,“ začal. Jeho poslední průvodce jej vydal nepřátelům, ale to nebylo všechno. Byl na Lovcovu dívku tak zvědavý ,,na tu její nevšední krásu,“ že ji musel vidět. A nejen to. Rozhodl se, že by se dalo na ní vydělat, nebo si ji dokonce vzít za manželku. Dlouho  se nemohl rozhodnout co, ale pak si řekl, že to se teprve uvidí a na řešení je času dost. A tak rychle mířil směrem k Zemi Mamutí řeky. Když se dostal ke Gomepsis, zjistil, že je nejen krásná, ale i velmi bohatá a rychle se rozhodl uskutečnit svůj plán.“

Lovec napjatě čekal, jaký plán si to daný lotr nachystal, ale dědeček ukončil svoji řeč a dodal. ,,To si musím ještě promyslet a to po čertech dobře promyslet.“

Pak si stařík udělal pauzu, natáhl se pro misku z březové kůry tam, kam si s oblibou dával vychladit příliš horký čaj, ale ta byla příliš daleko. Pozorní kolemsedící mu misku hned ochotně podali. Děda se napil a pomalu začal vyprávět podivný příběh z pradávných časů, který byl tak starý, že si jej mohli vyprávět tak nanejvýš Hýbači. Posluchači poznali, že mluví o dávných lidech s kulatou hlavou, kulatýma očima a kulatým nosem. Tady už 10 tisíc let takový lidé nežijí, jen Hýbači znají jejich tajemství, nashromážděné za statisíce tet. Znají jejich filozofii, jejich mytologii, jejich medicínu i jejich kouzla. Hýbači prý sledují, co se dnes v Evropě děje a dovedou prý díky své nesmírné chytrosti změnit průběh událostí, když se věci ubírají tam, kam si to oni nepřejí. Občas se zjistí, že příběhy, mytologie, i celé náboženské obřady a zvyklosti, které se někde praktikují, jsou z těch prastarých dob, a že je možná tajně a nenápadně začlenili Hýbači do každodenního života mnoha národů. Neseme si jejich dědictví, ale jak všichni také ví, i jejich kletbu. A Hýbači jsou vykonavateli a strážci kletby. Proto nikdo ani nedutal, když zazněla prvá slova starodávného příběhu.

 

 

 

 

 

 

 

 

OBR  A  STAŘEC

 

 

Je to prastarý příběh, velmi prastarý příběh,“ začal stařík pomalu. „Stal se totiž již před několika obdobími velkých, dlouhých zim, které trvaly celá tisíciletí. Stalo se to v dobách, kdy člověk byl čistý a měl k žití přislíbeno nekonečně mnoho času a zítřků bez skloněných hlav a ohnutých zad. Jeden mladík však s těmito dary stále nebyl spokojen a toužil po tom, aby jej všichni uznávali, aby si ho považovali a klaněli se mu. Chtěl být žijící legendou. Nestačila mu čistá láska a prosté přátelství, myslel si, že když jej budou všichni obdivovat, budou pro něj stromy zelenější a obloha modřejší. Toužil proto udělat něco výjimečného, toužil ulovit legendárního, obřího mamuta, o kterém slýchal příběhy u zimních ohňů od starých lovců, a kterého kdysi jako chlapec sám spatřil na opuštěné planině a nemohl na něj zapomenout. Upnul k této tužbě celé své bytí a všechny své myšlenky. A tak šly roky. Pátral po něm jako po přízraku, honil se za ním, chystal speciální zbraně, pídil se po zvláštních kouzlech, cvičil se v lovu velkých zvířat. Uměl lovit holýma rukama, tyčemi Kan-su, tyčemi Kal-dal, i rotačními tyčemi Kat-kat. Dovedl zacházet se zanskermaztem, stal se Mistrem zbraně Lhato-mač, Mistrem zbraně Kejdo, Mistrem zbraně Matol. Lov oštěpem a zacházení s ním studoval v dalekých zemích. Dovedl házet oštěp holýma rukama na tři sta způsobů, koženým vrhačem nebo pákovým dřevěným vrhačem vymetal kopí se zavázanýma očima na pohybující se cíl. Poznal tajemství zbraní a poznal tajemství loveckých kouzel. Dovedl v mžiku zařídit, aby se Duše zvířete od něj oddělila a vydala mu sama své tělo. Znal lovecká kouzla Torontů, Sterinů, Natoponů, Kifů, Asteratů, Nepdimitů, Metců, Poinů, Strejmanů i vzdálených a legendárních Tomitů.

Učil se stopovat, učil se vyznat se v krajině u nejlepších Mistrů. A jak se stávaly jeho schopnosti dokonalými, stačilo málo, aby vystopoval, dohledal a zabil kterékoli zvíře na zemi či ve vodě. Léta však ubíhala a už to nebyl mladík, který z nejvyššího kopce zasněně hleděl do mraků, už to nebyl ani silný muž, za kterým se všechny ženy s uzarděním otáčely, dokonce to nebyl ani pevný a moudrý děd. Nyní z něj byl stařec, kterému chyběla řada zubů, jeho hlava byla bílá, jeho ramena pokleslá, ruce a nohy vyschlé a v jeho vrásčitém obličeji se pod dlouhým, hustým obočím ukrývaly unavené a skleslé, staré oči. Z jeho tmavé tváře vystupoval velký, zepředu okrouhlý nos, rozšiřující se téměř od kořene. A právě tehdy našel znovu stopu obřího mamuta. Mamut za roky dospěl a vyrostl ještě víc. Stal se obrem, kterému nebylo rovno. Byl chodícím gigantem, který svojí nevšední velikostí jako by se vysmíval titěrnosti ostatních tvorů. Byl více jak dvakrát tak velký než ostatní mamuti, jeho dlouhé nohy nesly jeho tělo až kdesi proti obloze a když byla při zemi mlha, mamut měl svoji hlavu vždy nad ní. Ve skutečnosti to byl chudák, postižený nějakou růstovou poruchou. Rostl celý svůj život. Byl odsouzený věčně stát na nohou, nemohl si dopřát ani prachovou koupel. Už by se nezvedl a ani jeho srdce, které zůstávalo normálně velké, nestačilo obstarávat krev pro tak gigantické tělo. Proto se chudák musel často zastavovat a odpočívat a musel stále žrát a žrát, aby uživil svoje nepřetržitě hladující tělo. Možná, že pod srstí je to jen kost a kůže.

 

Stařec učinil patřičné obřady, věnoval se kouzlům a pak si vybral zbraně a výbavu pro lovce na daleký pochod. Z posledních sil dorazil do míst, kde naposled nalezl stopy obra. Tady se oblékl do slavnostního loveckého oděvu, ušitého z příčných, širokých pruhů bílé, tenké kůže. Z dolní části každého pruhu visely deset centimetrů dlouhé chlupy mladého, černého mamuta. Každý jejich svazek byl provléknut otvorem v kůže a uvázán řadou suků tak, že vypadal z blízka jako cop, který měl volné vlasy vlastně až na samém konci. Proto se ztratilo mnoho z délky vlasu. Jednak byly mamutí chlupy přeloženy ve dví a pak další délku spolykal úplet.

Obličej si stařec pečlivě nabarvil kouzelnými vzory a konečně vykročil po stopě zvířete. Vypadalo to spíš jakoby chromý honil chromého, ačkoli jediný krok mamuta byl za dvacet kroků starce. Ale to už se musel mamut zastavit a znovu sytit svůj hlad, takže jej i belhající se muž snadno dostihl. Stařec se k němu potichu přiblížil. Byl okouzlen. Nikdy nic podobného neviděl. Ale nechtěl promeškat příležitost. Než se mamut vzpamatoval, rychle vymrštil oštěp a ten se s tichým svistotem zabodl zvířeti do hrudníku. Pak vymrštil další koženým vrhačem a i ten se zaryl do hrudníku někam k srdci. Teď přišla řada na vrhač oštěpů. Nasadil do něj lehké kopí a vymetl jej. I to skončilo, kdesi v prsou obra. Ten však stále stál na nohou a díval se svým malým očkem na vyšňořeného, bělovlasého starce. Díval se mu přímo do očí, jakoby mu chtěl něco říci. Pak najednou padl na zem a zemřel. Stařec se nesmírně radoval ze svého úlovku a chtěl všem ukázat, jak obrovské zvíře ulovil. Hned se vydal na cestu k nejbližším lidem, ale byl strašlivě unaven, po cestě umdléval a usínal a dorazil k první tábořící skupině teprve za několik dní. Tak to bylo i s druhou skupinou, i se třetí a když se pak vrátil do rodné vesnice, vidí, že mu všichni nadávají a rozčilují se. ,,Proč mi nadáváte a proč se zlobíte? Vždyť se mi musíte obdivovat, ulovil jsem největšího mamuta, největší zvíře našeho světa, největšího obra chodícího po této planetě! Bude to jídlo pro mnoho rodin po dlouhou dobu.“

Nikdo s ním k jeho úlovku nevyrazil. Stařec jim spílal nevděčníků a vydal se znovu za svým vysněným mamutem sám. Trvalo mu to opět několik dní, než se došoural k mamutově mršině. Za ty dny, co se sem jako starý, nemohoucí štrachal, se mamutí mršina nafoukla a začala se rozkládat. Mračna much, miliony červů, tuny mokvajícího masa, tisíce havranů, desítky krkavců. Torzo zapáchajícího těla, zpola sežrané hyenami, lvy, vlky a medvědy.

Když bylo maso ještě čerstvé, narazili na něho náhodou dva mladíci, ale ani ti jej nemohli pozřít. Bylo samý, velice tuhý sval a ať vařili, jak vařili, maso nezměklo. Navíc severní kmeny se hněvají, protože tento mamut byl pro ně posvátný a do války nevstoupili jen proto, že se k nim doneslo, že jej zabil jakýsi poblázněný, pomatený a nemohoucí stařec.

 

 

Stařec seděl na zemi, hlavu v dlaních a plakal. Kolem běhaly děti a jeden malý hošík přinesl kytičku o něco menší holčičce. Ta z její krásy a z projevu náklonnosti chlapce měla radost, až se začervenala. Sklonila hlavu a stydlivě se na chlapce usmála. Ten se na ni také usmál a bylo jim dobře. Jak málo stačí ke štěstí, když má člověk v srdci opravdovou lásku. A stařec nad svým promarněným životem plakal a plakal, protože starci mohou plakat. Pro slzy by si málem nevšiml, že před ním stojí ten malý hoch a i jemu podává krásnou kytičku.

 

 

 

 

 

 

 

 

ZA  GOMEPSIS

 

 

Lovec sedí smutný, oči má plné slz. ,,Zase se mi, dědečku, zdál ten strašný sen o Gomepsis. Pořád o něm musím přemýšlet….byl tak živý. Gomepsis je v něm strašidlo, je to běs rozměrů bouře. Zaplňuje celou oblohu a má sílu té nejstrašnější bouře s mraky hrozivě nízko, které se táhnou od obzoru k obzoru. Utíkám před ní se svými přáteli a ona je kolem mě a mluví na nás, je všude v těch mracích, je strašná.“

,,A co si o tom myslíš?“

,,Duchové mi prozradili její skutečnou tvář, prozradili mi, kdo je. Já jsem chtěl dívku jemnou, milou a pracovitou, veselou a usměvavou. Tohle je však příšera!“

,,Tady máš, chlapče, nádobu a ta musí mít dvě strany. Vnitřní udrží vodu jako tělo život. I nádoba však musí být pevná a odolná, aby obstála, sloužila nám a krášlila náš stan.

 

 V životě, abychom uhájili to podstatné, musíme mít také místo, které nás činí odolnými, pevnými a spolehlivými. Je to jednota opaků, která je tajemstvím života. Záleží jen na tobě, zda v ní budeš probouzet tu nebo onu stránku. Žádná žena, žádný člověk nemůže být jen stále milý, usměvavý, příjemný a kamarádský. Jsou chvíle, kdy musí říct... Dost! Ne! Kdy se musí bránit, kdy musí stát pevně a musí být odvážný a bojovný. Ten sen je o tom, že vidíš lidi kolem jako dítě, vidíš je tak, jak je chceš vidět. Ale přijmi i jejich druhou stranu.

Dospěj a dívej se naopak na ty dospělé jako na děti. Vždyť jaké jsou děti? Jsou vzdorovité, paličaté umíněné, rozmazlené, bázlivé a úzkostné, důvěřivé a žijí ve svých vysněných světech. Není v tomto rozdílu mezi dětmi a dospělými.“

,,Mám strach z toho, co říkáš, dědečku.“ ,,Mám strach z opaků, z toho, že se najednou někdo laskavý otočí a bude napořád někým zlým, bezcitným, bez srdce, bez lítosti, bez odpuštění, bez lásky a bude ubližovat a ubližovat a bude mu to dělat dobře, bude se mstít za všechno, co jsem udělal nechtěně, za všechno, za co se stydím, za všechno, co bych chtěl změnit a za co prosím o odpuštění. A protože bude znát moje slabá místa, bude mě přesně do nich zraňovat.“

 

Dědeček seděl a poslouchal vnukova slova. Chvíli bylo ticho.

 

,,Když ty chvíle nastanou, jediné co můžeš dělat, je jít za láskou a mít víru v lásku. To jediné má na světě cenu. Kdybychom ztratili víru v lásku, naše těla by nás držela pohromadě asi tak, jako deky mrtvého. Byl by jen ploužícím se mrtvým stínem, zdánlivě upomínajícím život. Pros Velkého Ducha o Dar lásky pro sebe a svou dívku. Pros o ten dar. To je jediné, co má smysl. Pak se věci mohou změnit k dobru.“

 

 

Lovec a děd pak seděli spolu ještě dlouho. A teprve za hodně dlouho se dědeček narovnal, přinesl si čaj, nabídl březovou naběračku i Lovci a pak oba popíjeli a dědeček mu dovyprávěl výsledek svých nočních úvah ohledně zmizení Gomepsis.

 

,,Ten tvůj povedený přítel se rozhodl, že Gomepsis vyláká na dalekou cestu na jih a během té cesty pak už uvidí, co s ní dál,“ pravil děd zádumčivě.

,,A jak ji vylákal?“

,, Řekl nejspíše, že se ti stalo něco zlého, že jsi zraněný nebo nemocný, nemůžeš chodit a jestli tě chce tvá dívka ještě vidět živého, měla by si pospíšit a okamžitě se s ním vydat nazpět. Něco ve smyslu... Lovec mě posílá, abych tě k němu přivedl. Nebo... když jsem jej viděl naposledy, ani mluvit nemohl. Nevím jestli jej najdeme ještě živého. To by skutečně mohlo tu dívku přesvědčit, aby jej okamžitě následovala.“

,,Proto se milý vnuku ještě dnes se všemi rozluč, zvláště s rodiči a sourozenci, vezmi zásoby sušeného a uzeného masa, lůj na topení a pusť se na jih za nimi. Jeď přímo na jihozápad, oni se tam budou stáčet až za čas. Určitě se snažil alespoň ze začátku sledovat obvyklou trasu, po které by ses vracel. To aby nevzbudil podezření. Až mu po čase bude Gomepsis důvěřovat, pak by to nějak zaonačil. Určitě se bude chtít vyhnout území, kde tě falešně obvinil. Nemohl si být jist, jak to s tebou dopadne a on sází na jistotu. Pak zamíří někam cestou k Pyrenejím. Nevím, jestli až za ně, ale myslím si, že ne. Určitě se s Kanahovým synem znal a měli oba společnou cestu a společný osud, ale ne tak úplně. Tento vykutálenec byl nejspíš vyhnán ze své domovské osady a nejinak tomu bylo i v daleké cizině a tak bloudil a hledal, koho by napálil dál. Chodí s očima otevřenýma a dovede se skvěle přetvařovat. Týdny či měsíce nepoznáš, že si hraje vlastní koncert.“

 

 

Lovec si nanosil věci, nakrmil vlčky, zkontroloval sáně a veškerou výbavu. Měl pro Gomepsis i dárek, malý vak se skládacím lukem. Ten mu zůstal. Asi nikdo netušil, že by se luk mohl tak zmenšit, a že by šípy mohly být tak krátké. Zalezl si pod kožešiny, před cestou je třeba se ještě pomodlit a teď už zbývá jen usnout.

 

Jindy Lovec ráno vstával ještě za tmy, plný nedočkavosti, teď ho nemohl dědeček probudit. Otevřel oči a vůbec nevěděl, co se děje. Vlasy měl propocené, přilepené k hlavě, tělo v jednom ohni. Dědeček se na vnuka starostlivě podíval a pak přiložil do ohniště vrbové proutí. V záři vydatného ohně si všiml, jak má Lovec červené oči a tváře a vyhlíží velmi nezdravě. Sáhl mu na čelo. ,,No, jak to vypadá, je čas pro čaj z březové kůry. Záchranná výprava se odkládá.“ Bylo jasné, že Lovcův zcela vyčerpaný organismus je stále ještě oslaben a potřebuje čas na regeneraci. Těch pár dní, kdy se ještě snažil zásobit na cestu a jezdil po okolí, aby si zajistil potřebné věci, bylo jen přiléváním oleje do ohně.

Drobotina, kterou měl dědeček v chatě, tvrdila, že Lovec spal nepřetržitě víc jak celý den a noc. Pak se probudil a jen pozvolna nabíral síly. Teprve po týdnu, když ho dědeček ráno vzbudil, Lovec opravdu vstal a šel zapřáhnout psy. A tentokrát nepojede sám. Jeho mladší bratranec přijel s hromadou psů a proviantu. Oba v krátkém čase přemístili zásoby na delší sáně, nasedli a ohromná smečka vlčků se rozběhla k jihu. Tentokrát Lovce vyprovodili nejen všichni z dědečkova stanu, ale i celý tábor.

 

Jeli nyní zasněženou krajinou a jakmile narazili na stopy někoho, kdo mířil zhruba jejich směrem, začali stupu sledovat a snažili se jejich majitele dostihnout, aby se jej vyptali na Gomepsis a jejího průvodce. Takových setkání nebylo zatím mnoho, vlastně narazili na čtyři či pět lidských stop a z toho jen dvoje šly tím správným směrem.

Cesta první den neuvěřitelně rychle ubíhala, oba muži znali svou práci perfektně, i když Lovcův bratranec byl na práci s vlčky přímo specialista. Zatímco Lovci stačí tak jeden vlček jako společník na lovu, jeho bratranec s potěšením velel smečce jako koncertní mistr celému orchestru.

Měli v plánu, že společně zajedou tak daleko, jak to sněžná cesta dovolí a pak se bratranec vrátí zpět domů a Lovec bude sám pokračovat po svých.

 

 

Lovec jel se svým bratrancem na saních plné tři týdny. Vlčci táhli zásoby masa pro sebe i potraviny pro oba muže a také přikrývky a malé rukávovité stany. Protože Slunce bylo na obloze proměněno v rozplizlý, svítící kotouč v mléčném koktejlu mračného hávu, dalo se stále dobře orientovat. Podle postavení Slunce muži odhadovali čas a směr výpravy. Každý den si svůj odhad mohli překalibrovat v poledne, kdy Slunce dosáhlo nejvyššího místa na obloze. To se to panečku cestovalo. Vlčkům se nohy jen míhaly, vodní toky neznamenaly překážek. Byly zamrzlé a silný led je dobře držel. Dokud bude sníh, jejich sáně je mohou dovézt velmi daleko. Nemuseli tak jet až k Mamutí řece, ale podél ní mohli směřovat přímo na jih k Veliké řece. Ta teče od západu napříč Evropou. Ještě nějaký den se dalo jet i po vrstvě sněhu na zmrzlém krunýři Veliké řeky. To bylo důležité aby neztratili směr, protože v tu dobu šedá mračna zaclonila oblohu a nebylo možné najít slunce a zorientovat se. Při prvním, sebemenším náznaku nepevnosti ledu okamžitě muži sjeli z řeky a pokračovali podél ní. V této době byla Evropa tvořená hlavně tundrou, stepí a lesostepí, terén byl proto dobře průchozí a když jste ještě našli nějakou tu stezku zvěře, měli jste o pohodlné cestování vystaráno.

Tady však mužům nešlo jen o to, projet na západ, ale najít a dohonit Gomepsis, kterou zřejmě velmi podvodně vylákal někdejší Lovcův spolucestující na pouť směrem k Pyrenejskému poloostrovu. Ale ti dva jsou touto dobou ještě tisíce kilometrů daleko. Lovec se svým bratrancem teď spoléhají na to, že jsou dobře vybaveni a jako muži mají výdrž a tedy přirozeně navrch nad pronásledovanou dvojicí. Byl si jist, že je brzy dostihnou. Lovec si neuvědomoval vyčerpanost svého těla po dlouhé cestě. Zapomněl, že se zdržuje hledáním stop a také zodpovědnost za mladšího bratrance mu svazuje ruce. Musí ho včas propustit, aby jej nevystavil nebezpečí uváznutí při tání sněhu. Zapomněl dokonce i na to, že jeho vlčci musí táhnout  mnohem těžší náklad, než je lehká a křehčí Gomepsis. Lovec musí často sesedat a běžet vedle sání, nebo je do kopců i tlačit, zatímco Gomepsis vlčci vytáhnou sami snadno a rychle. I Šprýmař byl drobnější postavy s dlouhýma nohama a pažemi a ani on neměl zapotřebí často skákat dolů ze saní a tlačit je.

Výsledkem bylo, že sáně Gomepsis a Šprýmaře každý den ujely dál a vzdálenost mezi oběma dvojicemi se rychle prodlužovala o několik dalších dnů.

Nepomohlo ani to, že Lovec se hnal za svou láskou. Bohužel i Gomepsis dávala své cestě křídla. Poháněla ji tatáž láska, tentýž cit.

Již je to téměř 20 dní, co Lovec pronásleduje svou dívku. Den za dnem se za ní žene, vyměňuje vlčky v zápřahu za sáně, šplhá na vršek saní, aby z výšky sledoval staré stopy saní v krajině, balancujíc na vrcholku konstrukce lyžin, udržuje u toho bravurně rovnováhu. Přes cestu jim přebíhají ohromná stáda koní, které se stěhují za příslibem zelených pastvin někam k jihu. Jejich dlouhá zimní srst jim vlaje ve větru na všechny strany a kratičká, stojatá hříva ukončuje obtékání kolem krku proudícího vzduchu, stejně jako konec odtokové lišty na křídle letadla. Hnědorezavé či okrové letní zbarvení koní koncem léta vystřídaly světlejší, zimní barvy. Někdy mají koně barvu špinavého, zažloutlého sněhu. Jejich lov je pak velmi obtížný, protože splývají s krajinou. Ale jakmile slunce se sklonilo k západu a nasvětlilo koně zezadu, jejich těla ztmavla a byla jasně zřetelná a čitelná v tom kontrastu tónů. Tmavá proti světlé.

Muži míjeli i zbytky hostin, kdy lvi nebo vlci strhli koně, soby nebo tury a jejich zmrzlé zbytky roztrhaných těl zde ležely jako nepřehlédnutelná mementa životního koloběhu všedních událostí.

Někdy se i Lovec otřepal při pohledu na zle zřízené tvory. Jinde již na úlovcích paběrkovaly hyeny či lvi a snažili se do sebe hltavě dostat vše, co se dalo ještě zkonzumovat. Nad mrchožroutskými lvy měly v tomto ohledu navrch hyeny, protože jejich chrup byl nesrovnatelně výkonnější a žaludeční šťávy silnější, připravené rozpustit každou pozřenou kost.

Nějaký chudák zde vypustil Duši na cestě, snad na lovu. Také jeho kosti byly rozmetány po okolí, jen zbytky oděvu a znalost lidské anatomie umožňovala Lovci rozeznat skutečnou podstatu hrůzného nálezu.  Muži procházeli okolí a do prázdného pytle se snažili sesbírat to, co z nešťastníka zbylo. Bratranec dokonce nalezl pod hustým keřem zakutálenou hlavu. Vous nenechal na pochybách, že šlo o muže, zuby zase prozrazovaly, že to byl člověk v plné síle.

Mladík si prohlížel nějaký kus koženého oděvu. Smutně pokýval hlavou. Byl to kus rukávu nešťastníkovy parky. I Lovec musel uznat, že je vše více než jasné. Švy z našité rukavice byly ledabylé a dírky zamazané i uvnitř. Rukavice se od parky uvolnila ještě za mužova života a konec rukávu se stačil urousat a řádně umazat. Nepravidelné švy byly známkou toho, že parka byla ušita nekvalitně. Snad žena tohoto muže byla starší dáma, která na svou práci již neviděla, ale podle stáří muže se dalo spíš soudit, že nejspíše za tím stojí ledabylá práce lenivé ženy, která chtěla mít šití rychle za sebou.

Oba muži pytel s ostatky zahrabali pod sníh a zasypali hromadou kamení a při tom přemýšleli, jaký příběh mohl nešťastníka provázet. Jeho Duch stále dlel v těchto místech a teprve nyní mohl odejít do světa Duší. První, s kým se tento Duch setkal byl Duch Dakavana, který věrně provázel svého přítele Lovce, aby mu byl nápomocen. Duch mrtvého muže měl radost, ze svého vysvobození, protože zde jeho tělo leželo již tři dlouhé roky. Oba Duchové seděli na větvi nedalekého stromu, dívali se na nedalekou, ohromnou Velkou řeku (dnešní Dunaj) a přitom se Dakavan vyptával na příčinu skonu svého přísedícího. Slyšel dohadování těch dvou živých a byl také přirozeně zvědav. Důvod byl až tragikomický. Muž nebyl za života zrovna nejrychlejší a nejodvážnější. Zůstával rád doma u rodičů a příbuzných, kteří jej v mládí učili dovednostem života na severu. Nijak nespěchal se ženěním, nijak nespěchal k osamostatnění se, zvláště když zemřel otec. Nechtěl, aby jeho maminka zůstala sama. Ale jak šel čas, mamince se zhoršoval zrak a nebylo mladé ženy ani vnoučat s orlíma očima, které by šídly píchaly malé dírečky do okrajů kůží a nebylo šikovných, jistých rukou, které by pečlivě spojily matérie tenkou, dlouhou šlachou. Protože pak matka zásobovala syna nekvalitními a nespolehlivými věcmi, nejednou si zažil na dlouhé lovecké výpravě pravé peklo, když se mu tu odpárala rukavice či kapuce, tam mu povolily kalhoty. Dosud měl však štěstí. Vždy si sebou nosil navíc kus kožešiny, kterou nehodu vyspravil a zažehnal tak nejhorší. Ale bylo čím dál víc jasné, že tudy cesta nepovede. Tak souhlasil, když mu příbuzní domluvili sňatek s jednou příjemnou, taktéž ještě nezadanou dámou. Také byla spíše stydlivá, ale šikovná a pracovitá. Vypadala docela sympaticky a tak se ani jeden z nich sňatku nebránil. Bylo zvykem, lovec ukáže svoji zdatnost a přiveze nějaký čerstvý úlovek rodině nevěsty. Bohužel, právě na této výpravě shodou nešťastných okolností přišel o plášť i rezervní kousek kožešiny a když mu pak zase odpadla pravá rukavice, byl v mrazivém počasí vzdálen dny cesty od táborů odsouzen k pomalé smrti. Za několik hodin mu již začala ruka omrzat a první noc pro ni byla zcela tragickou. Bez ruky nebyl lovec ničím. Pak povolily uzlíky na šlachách, držících pohromadě jeho kalhoty a šev na boku haleny se také začal párat. To se mu stalo osudným. Hrudník mu v tom místě začal rychle vychladat. Jen ospalost a jakýsi pocit tepla jej přiměly si na chvilku lehnout do hnízda z nasbíraných smrkových větví. Jen na chvilku si zdřímnout a odpočinout si a pak se vydá domů. Pak přišel sen, ze kterého se již nikdy neprobral. Nikdy nedorazil k nevěstě. Nikdy o něm už nikdo neslyšel, nikdo jeho kosti nenašel.

 

Když šli mladíci kolem Veliké řeky, vůbec netušili, že jejich pouť sleduje Vodní Duch. Měl s nimi hodně práce, několikrát svým tělem podložil tenký, praskající led, aby oba muže podržel, ale čeho je moc, toho je příliš. Destička štěstí je špatný rádce. Alespoň nějaké varování by měl k mužům vyslat. Proto jednou povolil tlak, na okamžik odlepil záda od ledové plochy a hned je zase k ledu přitisknul. Muži se řádně vylekali, když ucítili pod sebou zjevné zahoupání ledového příkrovu a uslyšeli varovné zapraskání. Neradi by měli nad sebou desku ledu místo mamutí lopatky řádného hrobu pro výjimečné lidi.

Vodní Duch spokojeně sledoval oba muže, jak okamžitě a zodpovědně odcházejí na břeh a nehodlají pokoušet štěstí a jeho trpělivost a zle riskovat. Oba mladíci znali spoustu historek na téma prolomení ledu a smrti pod ledem nebo při promrznutí po tom. Bratranec Lovce jako chlapec vytáhl svého mladšího bratra z takové situace. Sám aby neriskoval, lehl si na břeh a nataženou rukou podal tonoucímu konec dlouhé hole. Asi to měl i jako hoch dobře spočítané, protože jej mrznoucí nešťastník nestáhl za sebou, ani se pod ním neprolomil led, ale svého bratra skutečně vylovil. Ten však místo vděku řekl rodičům, že jej tam starší bratr - zachránce naopak hodil. A tak hrdina dostal ještě na zadek, protože hněv rodičů, které jinak nebijí své děti, byl vskutku strašný. Naštěstí tato událost měla svého svědka, který rodičům povedeného mokrého synáčka popsal, co se opravdu dělo. Led je realita jejich života, musí mu rozumět stejně jako sněhu, kterého sice není hodně, ale je součástí jejich chladného světa.

 

Pouť obou tedy pokračovala proti proudu Dunaje stále směrem na západ. Nyní však končila. Pro Lovcova bratrance nadešel čas návratu. Musel stihnout cestu domů ještě za dostatečné sněhové pokrývky. A Lovec šel dál sám. Atlantik přinášel až sem množství teplých a trvalých srážek a kousek od míst, kde se rozloučil s bratrancem, už po sněhu nebylo ani památky. Déšť rozpustil i led na Veliké řece, nebo na ní vytvořil alespoň veliké kaluže. I břeh byl totálně promoklý a hlína rozbředlá. Lovec přes sebe přehodil pláštěnku, na nohy navlékl nepromokavé nohavice a návleky na boty a vše pečlivě naolejoval. 

Svou výstroj si nesl na zádech, stejně jako zásoby, takže se jeho tempo výrazně zpomalilo. Ale co hůře, nebylo stopy, kterou by mohl sledovat. Ještě před pár dny i tady mohl být sníh a Gomepsis tak bude mít ještě větší náskok. V Lovci se probudil vzdor a vztek a tyto pocity přidaly rychlost jeho nohám. Nerezignoval, nezoufal. Byl pánem nad sebou samým a více toho člověk není sám schopen, to věděl dobře. Jestli se něco dá změnit, budou to Duchové, kteří teď mohou mít poslední slovo a třeba přimějí starý ztrouchnivělý strom aby spadl přes cestu, aby přišla největší vichřice, aby procházelo největší stádo nebo vypukl veliký požár.

Tak se Lovec prokousával každý den kousek po kousku dál na západ, stále proti toku Dunaje, až z řeky byla říčka, z říčky potok a z potůčku pramen. Šel stále na západ, protože dobře věděl, že jít za pramenem této obří řeky neznamená dojít do suché pouštní oblasti, ale naopak, že jej tam někde čeká ohromné, vnitrozemské moře. Ohromné jezero, ve kterém se zrcadlí horské masivy Švýcarských Alp.

 

Musí postupovat velmi rychle a při rychlosti, jakou pokračuje, zapomíná prohledávat stopy po okolí. Kdyby narazil na stopy Gomepsis, asi by je minul. Na sněhu se jim to nepodařilo a tady na travnatém porostu asi naděje nebude větší. Měl štěstí. Přece jenom narazil na jiné lidi a podařilo se mu nějak domluvit. Tam před ním začíná tajga a dá se jí vyhnout přes lesostep kolem velikého jezera, které je jako moře nebo přes samotné jezero. Další možnost je dát se po jeho jižní straně a pak podél hor až na jih k moři a nebo dál rovně na východ a pak po veliké řece přímo do moře. Vybírat z tolika možností Lovce děsilo, ale věděl, že náskok Gomepsis je v této chvíli asi týden a to mohlo znamenat rozdíl sto padesáti kilometrů. Když vyzkouší všechny tři trasy napříč, třeba najde nějaké indicie. O dědečkově předpovědi vývoje událostí nezapochyboval. Jen hromady nově napadlého sněhu mu zamezily jakékoli opravdové stopování, ještě když ho doprovázel bratranec. Na severovýchodním cípu jezera byla osada, kde se sušilo množství velkých ryb a Lovec začal tady. Chodil od jednoho člověka ke druhému a vyptával se, kreslil na zem, na kůži, do vzduchu, ukazoval rukama, pitvořil se v různých grimasách, naznačoval prsty a dokonce hrál malé divadlo. Snad je všichni pochopili. Výsledek byl jasný. Ano nějaký muž s dívkou se nechali vzít na protější jihovýchodní cíp jezera. A zítra tam vyráží i zdejší rybáři. ,,Nebo si vezmi tamtu loďku a nech ji na protější straně, jestli to tedy umíš s plachtou,“ padl docela jasný návrh od jednoho z rybářů. Lovec zalapal po dechu při pohledu na tu spoustu vody, ale protože něco o plachtě a vodě znal, tedy o té plachtě spíš jen teoreticky a ze své soukromé nevšední zábavy při jízdě na oplachtěných saních, nabídku přijal. Za necelé půl hodiny se už nechával unášet svěžím odpoledním větrem a zkoušel přijít na vztah kormidla, které zde bylo ve formě bytelného vesla a plachty z lehké pletené rohože. Několikrát našel takovou polohu, kdy se loď řítila vpřed, ale protože jeho plavecké umění nebylo nijak přesvědčivé, což je velmi lichotivé označení plaveckých schopností lidí ze severu, tak to bylo akorát tak na to, aby se třásl strachy a život mu rychle probíhal před očima. Ale musí Gomepsis dohnat stůj co stůj.

Někdy vítr zafoukal docela zběsile a než Lovec pochopil, jak nastavit plachtu, aby jen naprázdno vlála, loď ztrácela stabilitu a směr a Lovec životní perspektivu. Princip byl nakonec pochopen a zdánlivě nelogické a neviditelné síly byly spoutány. Za několik hodin plavby při bočním větru v ideálních podmínkách urazil Lovec svou trasu ještě dřív, než začala padat na krajinu tma.

Vytáhl loď daleko od vody a otočil ji dnem vzhůru. Vznikla tak provizorní stříška, která ho chránila před studeným deštěm, který se náhle spustil z těžkých mračen. Kolem lodě vyhloubil v zemi kanály, aby jimi voda mohla odtékat, na oděv si navlékl pláštěnku a vyměnil si boty za úplně nepromokavé. Pak si lehl pod loď na svoje dobře zabalené věci a usnul.

Ráno, ještě za šera, ho vzbudil ruch kolem. To místní rybáři vyjíždějí na jezero.

 

 

Lovec šel dál za svým cílem. Tu pěšky, tam jej někdo svezl na lodi. Hlavní pro něj bylo, že je Gomepsis blíž a blíž. Když opustil krajinu Velkého jezera, hned zamířil k jihu po stopách pronásledovaných. Stopa mu však náhle zmizela u nějaké veliké řeky, která uhání na jih. Dal si věci na vlek a šel pěšky, než narazí na někoho, kdo by jej kousek svezl. To se nestalo. Teď počítá tak deset, nejvíc patnáct kilometrů denně a Gomepsis se mu tak k jeho zoufalství rychle vzdaluje. Vždyť od něj byla možná už jen minuty chůze. V jedné zátočině řeky našel vybělenou kostru starého, malého člunu. Lovec si ji pozorně prohlédl, pak vytáhl svůj nepropustný plášť, do kterého si balil věci, rozestřel jej a uvázal na dno lodi. Materiálu na přídi bylo málo a tak sem našil i svoji pláštěnku. Za dvě hodiny už pluje na lodi, kterou nesmí za žádnou cenu převrhnout. Jeho věci i zboží na výměnu nejsou teď totiž vodotěsně zabaleny. Ale práce s veslem mu jde skvěle, vždyť co se už jako kluk najezdil na Mamutí řece.

 

Konečně alespoň ví, že mu Gomepsis s tím podlým ,,šprýmařem“ neujíždí. Lovec si odpočal nohám, když už ne rukám a tak s úlevou sedí na hromadě svých věcí dole v zádi a žvýká velký kus sušeného masa. Od rybářů dostal i sušené ryby a nebude mít určitě ještě dlouho nouzi. Tak běží čas, dny se mění v týden, z dalšího týdne už je jen půl a Lovec se kvapem blíží k moři. Zase má pocit, že by už mohl dostihnout Gomepsis. K večeru má už veslování dost. Vyložil tedy věci z člunu a odnesl je do malé soutěsky, vedoucí do postranního, úzkého kaňonu. Tady je může ukrýt do nenápadného skalního výklenku a zaskládat balvany. Nechá je tady a dál půjde pěšky jen nalehko s nejnutnější výbavou. Cítí, že nyní bude bojovat o Gomepsis, nadešel správný čas. Loď vytáhl vysoko nahoru na břeh a otočil dnem vzhůru. Rád by ji ještě natřel horkým sádlem, které za chvíli na ohni získá ze zásob špeku.

Zatím hodil do vody několik vrší a zkoušel lovit na udici. A opravdu, za chvíli se mu na háčku mrskal pěkný úlovek.

Večer Lovec rozdělal oheň, vyudil na něm několik čerstvě chycených ryb a zatímco vychládaly, vyběhl na kopec, podívat se, jestli neuvidí někde další oheň směrem po proudu. To by měla být Gomepsis.

 

Najednou vidí v dálce oheň a ne jeden. Tam další, tam taky a tam a  tam... a ta velká, černá tma, to je moře!

 

To jsou táborové ohně pobřežních sídlišť rybářů a lovců vodních alek, tuleňů a želv a sběračů slávek.

Co bylo dál, to si Lovec už nepamatuje.

 

 

 

 

 

 

 

 

  MOCI  MOCNÝCH

 

 

Bylo to přesně, jak Lovcův dědeček odhadl. Šprýmař byl všemi mastmi mazaný podvodníček, který když lže, tak tomu sám věří a je tak přesvědčivý, že jej Gomepsis následovala beze stínu podezření ochotně na jih. Tady šel Šprýmař vyjednávat přechod přes další cizí území.  Když se vrátil, oznamoval Gomepsis zaručené noviny. Dozvěděl se, že jakéhosi těžce nemocného člověka právě včera dopravili po řece až sem k moři a odtud ke slavnému šamanovi na bílém pobřeží malovaných skal. Ten zraněný, to by mohl být sám Lovec, kterého zřejmě až sem dovezli jeho jižní přátelé, kterým Šprýmař zachránil děti od jakési smrtelné nákazy mocným kouzlem a oni teď z vděčnosti ke Šprýmaři i jeho přátelům dělají vše, co jim na očích vidí. I přes půl Evropy někoho nesou na zádech.Musíme však zaplatit za průchod srdcem místního kmene. Ještě doma několikrát nabádal dívku, aby si vzala jen to nejdražší, protože se to bude hodit a právě toto je jeden z takových okamžiků. Zlí Duchové určitě sužují Lovce, ale místní kouzelník ho jistojistě zachrání.

,,To je tak pěkné, až bych plakal. Jak naivní, jak slepé, jak bezduché a prázdné,“ smál se Šprýmař v duchu tomu, když viděl, jak Gomepsis trne o svého Lovce hrůzou. Když se za něj modlila, přímo se kochal rozkoší. Ale také jí v hloubi srdce záviděl, jak rychle opustila celý svůj svět, celé své bohatství a následuje vidinu blízkosti milovaného Lovce. On je jak osamělý strom v tundře. Ale chytrý strom, strom, který vodí lidi za nos, jako když se chytá ryba na udici.

,,Tady bude ten velký šaman. “ Konečně se dostali do veliké pobřežní osady u moře. Lidé zde chodí spoře odění, ale o to více se krášlí. Když fouká studený vítr od moře, tak se neoblečou, jen přes sebe přehodí plášť. Otužilí lidé loví v moři ryby, sbírají slávky, potápějí se pro ústřice a pro kraby. Jejich pomalovaná těla se pak vyhřívají na letním slunci a jejich pohyby a temperament se naplno rozehrají v roztodivných tancích plných energie, kterou Gomepsis nikdy neviděla. Zdáli se jí ti lidé blázniví, zbrklí, lehkovážní a divocí. Ona, typická seveřanka, byla mnohonásobně rezervovanější a připadala si i moudřejší. Nicméně, pod oblečením byla nepřetržitě zpocená a na těle se jí objevovaly napuchlé, červené skvrny. Musela se mnohem častěji mýt, ale místo, aby se zbavila oděvu, chodila ve svém plátěném pyžamu. Konečně si alespoň nějak připadla přijatelně.

,,Všechno jsem domluvil, hned tě mám zavést na šamanský dvůr, tam nás vyslechnou a zavedou k Lovci. Ten je nyní v péči Šamana.“ Gomepsis poskočilo srdce. Po tak dlouhé době uvidí milovaného člověka. Měla však i obavy, aby se Lovec uzdravil. Jak bude vypadat? Bude ji vůbec vnímat? Nezemře do té doby, než ji k němu pustí? Sbalili si rychle věci a předstoupili před několik lidí, z nichž většina byla podivně ozbrojena a někteří oděni do změti roztodivných peříček a korálků. Nejvýrazněji byla vyzdobena velice krásná, asi třicetiletá dáma, kterou jako by všichni poslouchali a měli před ní veliký respekt.

Pak se zde objevily další dvě dámy, také pěkně oděné a naznačily Gomepsis, že je má následovat. Gomepsis s nimi odešla skrze prostor plný totemů a obětin, kolem několika domů z rohoží, až na konec volného prostoru k malému, sladkovodnímu jezírku, za kterým stála ozbrojenou stráží hlídaná chata. Do té ji její průvodkyně uvedly a zde se jí ujaly další dívky. Hned ji začaly umývat, česat a upravovat. Dostala nové ozdoby, malování a složitý, vysoký účes na hlavu. Než se stačila vzpamatovat, její šaty dívky někam schovaly a to už ji vedly nazpět před tu krásnou, namalovanou paní.

Gomepsis nikde neviděla svého průvodce, srdce jí divoce bušilo a začínala mít strach, že došlo k nějakému nedorozumění. Spustila tedy na paní velmi naléhavě, ale ta jí evidentně nerozuměla, a když dál vysvětlovala a chtěla jít k paní blíž, stráž ji zadržela. Paní si ji jen prohlížela, jakoby ji vůbec nezajímalo, co jí říká. Jakoby pro tu paní byla Gomepsis vzduch.

,,Takhle se tu staráte o hosty?“ dívala se vyjeveně Gomepsis.

To už ji však odváděli nazpět do rohožového, hlídaného domečku. Gomepsis měla slzy v očích. Je kdesi daleko od domova, který opustila, tady jako by byla vzduch a ničemu nerozumí. Kde je její průvodce a kde je její Lovec?

Kde je ten velký Šaman, léčitel?!

Co se to děje?

 

Gomepsis chtěla utéci, ale stráže ji nepustily ani jednou, ani podruhé a to už si zoufalá a v pláči začala připouštět nejhorší myšlenky, které ji ve zmatku a zoufalství napadaly.

 

Ubíhají týdny, měsíce. Ochladilo se a místní obyvatelé navlékli kožené haleny či šaty, sešité jen místy šídly. Všude tam, kde šití není úplně nutné, spojují kůže jednoduché, drobné úvazy. Mnohdy je přebytečná matérie činěné kůže rozřezána na zdobné třásně. Oděv tak celkově už víc připomíná oblečení, na které je Gomepsis zvyklá. Ale co je to platné, že jí zde něco alespoň vzdáleně připomíná domov, když celý její svět skončil. Pochytila za ty mnohé týdny, které zde musela strávit, řadu slov a už hodně rozumí zdejší řeči. Tak si udělala vlastní obrázek událostí. Je žalostnější a tragičtější, než by se jí ještě před nedávnem zdálo. Ten podlý přivandrovalec Šprýmař ji nevedl za Lovcem ani za kouzelníkem, ale přivedl ji sem jako exotickou otrokyni. Jako severskou tanečnici a služku pro dvůr zdejší vládkyně. To byla ta třicetiletá krásná paní. Jen ji tehdy hodnotila a prohlížela si ji. ,,Jaká potupa.“ ,,Velký Duchu, taková ostuda! A ten padouch, zloděj a podvodník, kterého dozajista domácí národ exkomunikoval, za ni dostal možnost stát se členem zdejší společnosti!“ hlodá v hlavě Gomepsis a po tváři jí stéká slza bezmocného hněvu.

 

Gomepsis už měla za sebou řadu svých vzpour a pokusů o útěk. Vždy ji chytili a naznačili jí, že ji příště prostě zabijí. Přemýšlela o smrti víc, než kdy před tím. Na severu vždy bojovala, ale najednou nemá proč žít. Všechno je tu nepřátelské. Kdo ví, co je s Lovcem? Kdo ví, co je doma? Vždyť utekla. Je ztracená, už ji nikdo nehledá. Ona, kdysi hrdá Gomepsis, ke které vzhlíželi lidé jako k nějaké princezně a najednou je tady u dvora, kde slouží jiným.

Je těžké zde vydržet a nezbláznit se z toho všeho. Snaží se komunikovat s ostatními dívkami, ale některé jsou zde dobrovolně a považují si tuto službu za čest, jiné jsou zde za úplatu a některé s ní sdílejí stejný osud.

,,Také zde mají otroky,“ rozpovídala se jednou jedna dívka „a ti pro veřejnou zábavu spolu zápasí a čas od času některý vítěz dostane svobodu a může si vzít sebou domů, co chce. Tak se stává, že si odvede i dívku v postavení, v jakém jsi nyní i ty.“ ,,A ještě ke všemu si mě někdo může odvést? Já chci svého Lovce!“

Gomepsis se rozplakala. Občas potichu plakávala v koutku, aby ji nikdo neslyšel, dívala se na hvězdy na noční obloze a přemýšlela, která je maminka, která Lovec, která tatínek, která.

Bezmoc, bezmoc a marnost! Musí být trpělivá, čím je zde déle, tím více zjišťuje, jak to tady chodí a až pozná zdejší pořádky, využije jich, aby utekla v tu správnou chvíli. Pak poznají všichni, kdo je to Gomepsis. Gomepsis se tedy naoko smířila se svým osudem. Volně se potuluje na místech příležitostného tržiště, pomáhá tam nebo tu se spravováním sítí, jinde se škvařením tuleního sádla. Tančí s ostatními dívkami, zhotovuje s ostatními podivné ozdoby z peří a dokonce se naučila některé místní písničky a vyprávění.

Když jednou zase procházela kolem několika rohožových chat, představujících zdejší palác, uviděla zde novou, velkou klec, postavenou z rovných, dlouhých kmenů a stromků. V té kleci byli čtyři muži - zajatci, které donedávna zaměstnávali kdesi na nejtěžších pracích, aby jim zesílily svaly. Tady se utkají, coby zápasníci pro pobavení celého kmene na velké slavnosti, která začne za tři dny. Muži vypadají uboze. Jsou to špinavé hromady svalů s řadou modřin a jizev. Jaká asi byla ta nebezpečná a těžká práce, kterou vykonávali, Gomepsis nezjistila, ale dovedla si představit, že takové práce je všude dost. Stačí, aby museli drtit nebo brousit kámen na barevný prášek, potápět se pod vodu na sběr slávek a ústřic, vybírat ve skalách ptačí vejce, nebo být veslaři na lodích, které na moři pronásledují tuleně a obří želvy. Oči mají z nevyspání napuchlé a zalepené a nepřidalo jim ani nachlazení a špatná strava.

 

,,Proboha!“

 

Gomepsis ztuhla, slzy jí vhrkly do očí, roztřásla se jí kolena.

 

Potichounku zašeptala směrem k jednomu muži v kleci tak, aby nevzbudila podezření. Nic. Vidí, že muž žije, že dýchá, ale jako by byl v bezvědomí nebo tvrdě spal s nepřirozeně pootevřenýma očima a zakloněnou, vyvrácenou hlavou.

 

Začala tedy alespoň zpívat gátskou písničku o lásce, která překoná propasti, mráz, hlad a rozehřeje kraj, rozpustí sníh, promění tundru v kvetoucí louku, z nepřátel udělá milence a z opaků jedno.

,,…. budu tě držet za ruku, budeš mě držet za ruku, budeme se objímat a pevně se držet v objetí, abychom odolali náporům větru a půjdeme spolu životem. Když jeden spadne, druhý mu pomůže na nohy a když spadneme oba, budeme se navzájem zahřívat. S tebou mám naději, s tebou vidím světlo v dálce, s tebou dokážu žít a svůj život rožnu jako lampu, která ve tmě vesele hřeje a svítí na cestu...“

Gomepsis dozpívala. Bylo by nápadné, kdyby zde postávala déle. Ještě jednou se otočila, aby viděla jeho tvář. Na okamžik přes ni přelétl úsměv.

 

Čí, že to byla tvář, kdo zde bezvládně skončil v kleci? Sám gátský hrdina, vlastník velkého kouzla - Lovec.

 

Pro Gomepsis se život rozsvítil. Úplně cítila, jak se jí kdesi hluboko v hrudi rozbíhá nějaký silný motor, jak se celá naplňuje odhodláním a věděla, že má nyní sílu zvrátit svůj stav a vydobýt si své štěstí. Ještě večer se znovu šla podívat na Lovce. Už byl vzhůru a když se na něho začala vyptávat, dozvěděla se, že se už myslelo, že jej brzo opustí všichni Duchové, které obývají jeho tělo, ale prý se ještě odpoledne začal vzpamatovávat a teď dokonce už i jí a vypadá, že bude zápasit i on. Zápasník ze severu, jak mu tady začali říkat. Gomepsis si zapískala melodii té gátské písničky o lásce.

A ačkoli se držela raději daleko od klece, až sem přiletěla slova, které si gátský muž k pískání přidal.

,,Ví o mně! Velký Duchu, povedlo se! On o mně ví!“

 

Druhý den dali zápasníky každého jinam. Uvázali je s rukama za zády na dlouhý provaz ke stromům kolem paláce a kdo chtěl, mohl si svého favorita napojit a vykrmit. V největším horku Gomepsis přišla s vakem pití a košíkem jídla k Lovci. Konečně s ním mohla být sama a nerušena. Lovec byl nejen při vědomí, ale dalo by se říci, že i na půl při síle. Dokonce mohl i vtipkovat.

,,Tak jsem tě přece jenom našel, ale umíš se pěkně schovávat.“

,,Za to poděkuj přítelíčkovi z jihu.“

,,On ještě žije? Myslel jsem, že mu hrozí, že ho zabije každý druhý člověk, kterého potká, protože každého druhého podvede, okrade, zradí nebo otráví.“

,,A nebo také prodá do otroctví,“ dodala Gomepsis.

,,Nebo vydá jako zločince k trestu smrti,“ dodal Lovec.

V Gomepsisiných očích se zaleskl strašný záblesk nenávisti, který pocítila k tomu, kterého nazýváme Šprýmař a bylo vidět, že by jej bez milosti i zabila a zřejmě by jí její čin prošel bez trestu u jakéhokoli soudu.

 

,,Moc jsi mi chyběla.“

,,Nemusela jsem, stačilo, abys šel nejprve hledat živého, ale ty jsi dal přednost službě mrtvému.“

,,Neumím jinak, byl jsem tak v úctě vychován. Je to má víra a věřím, že Duch Dakavana, jestli neškodí mým nepřátelům, tak mi pomáhá.“

Gomepsis se na něj podívala a řekla ,,moje víra mi říká, že mrtvý patří mrtvým a živý živým. Živí si mohou pomáhat, ale mrtvý ti ruku nepodá.“

,,Tak proč máš pocit, že ti je maminka na blízku, když máš od ní tu halenu na spaní?“ Gomepsis vrhkly slzy do očí.

,,To nemůžeš srovnávat, to byla moje maminka!“ ,,Rozumíš!“

 

,,A to byl můj nelepší přítel!“ „Rozumíš?“

Lovec pokračoval ,,syn Kanaha Kárs potřebuje jen čas, aby si dal věci dohromady. Je dospělý a jsou to jeho rozhodnutí, rozhodnutí muže. Co bych mu měl říci?“

„Vrať se, tatínek už bude hodný?“

,,Vrať se a žij s námi Gáty?“

,,Ty bys žila s námi Gáty?

,,Ano teď bych žila i s vámi Gáty!“

 

Vypadalo, že se nikdo nedívá. Gomepsis se rozhlédla ustrašeně kolem, rychle objala svého milovaného Gáta a políbila ho na rozpraskané rty. Pohladila jej po jeho zničených vlasech a sluncem popáleném obličeji, ,,miluji tě,“ zašeptala mu tiše do ucha! „Chci s tebou žít, dokud slunce bude svítit na obloze, sníh padat z oblohy a hvězdy zářit noční tmou!“

,,Také tě miluji a chci žít jen pro tebe po všechny mé dny. Chci tě věčně držet za ruku a obdivovat tvou krásu, vlídnost, vytrvalost a nezlomnou touhu po svobodném životě.“

 

Lovec se pak snažil vyzvědět, jaký jej zde čeká osud.

,,Jsi určený k zápasu. K zápasu na život a na smrt a když zůstaneš naživu, budeš rituálně zabit a snězen!“ ,,Jen jednou za několik let může vítěz odejít a ještě si vybrat z otrokyň nevěstu.“

 

,,Sakra! To nejsou dobré vyhlídky!“

Lovec pokračoval ,,a kdy naposled vítězi darovali život?“

,,Loni!“

,,U Velkého Podzemního Ducha! To je nepravděpodobné, aby to letos zopakovali, co?“

,,Ano to je nepravděpodobné!“

,,Dá se odsud utéct?“ „Ano dá, já jsem utekla sedmkrát, ale vždycky mě v okolních vesnicích a táborech chytili a přivedli zpět. Při dalším pokusu o útěk mě prostě zabijí, proto už neutíkám.“

 

,,Jak to, že tě chytí?“

,,Dají vesnicím kouřový signál, že vězeň utekl a ti pustí psy.“

,,A hlídají i kaňon s řekou?

,,Ten snad nejlépe!“

,,Pak myslím, že mám plán,“ řekl Lovec. ,,Potřebuji nůž, zásoby a naolejovanou kůži širokou jako člověk a dlouhou jako tři lidé. Sežeň ty věci a dnes v noci zásoby a kůži schovej u velkého balvanu v Kaňonu zdejší řeky. Pak vezmi všechno důležité, co zde máš a se svítáním mě čekej v přístavišti rybářů. Přijedu od skal po řece.“

 

Gomepsis dala Lovci svůj nůž a ten jej bosou nohou umně zahrabal do země.

Teď nebude žádné přeřezávání pout, stráž jej přijde ještě několikrát zkontrolovat.

 

Večer propukla velká oslava setkání celého kmene. Tanec, hudba, náladu povznášející přípravky a to vše ozařované velkými ohni. Spousta pomalovaných lidských těl, barevné ptačí peří, šperky, řetízky, veselí, jásot a zpěv. S přibývajícím časem se rozjaření slavící začali rozcházet. Z velkých ohnišť zůstaly jen malé ohýnky pro pár lidí, kteří ještě tančili, nebo už jen tak seděli a povídali si. Teď se zvedá i vládkyně kmene. Odchází do svého rohožového domu, zvenku hlídaného stráží. Služebné jí odkládají zdobné přiodění, péřovou korunu a smývají jí z těla malbu. Pak jí ošetří kůži vonnými oleji a uloží ji ke spánku. Zatím venku, pod jedním stromem nedaleko paláce, leží prázdná pouta a jedna stará, poloroztrhaná rohož.

 

Když jsme u těch rohoží… jedna velká rohož, tvořící zadní stěnu paláce se kousek nad zemí pohnula. Je kryta keři a stráže tady dnes vůbec nejsou. Úvazy, kterými byla rohož uvázaná ke kostře obydlí, někdo přeřezal, protože tam leží jako ztracené kaničky od bot.

Jakmile dívky a mezi nimi byla i Gomepsis, uložily svoji paní na lůžko a odešly, vynořila se ze tmy z pod lůžka silná mužská ruka s kusem velké, zmačkané látky, napuštěné uspávacím jedem na šípy. Žena se chvíli brání, háže sebou, ale jen malou chvíli. Za okamžik je slyšet už jen pomalé, tiché oddychování. Oběť je celá paralyzovaná, ale při vědomí. Její pootevřené oči mohou sledovat, jak ji jen tak nahou Lovec vytáhne z postele, protáhne pod rohoží ven, tady ji vezme do náruče a nese ji pryč, jako by si manžel odnášel svoji spící manželku do chaty nebo stanu. Nikomu není nic podezřelé, okolí je téměř liduprázdné a také odlíčenou a bez ozdob nikdo královnu nepozná. Lovec však nejde k žádnému ze stanů. Pokládá vládkyni na zem pod svůj strom, uvazuje jí pouta a přikrývá ji starou, rozpadající se rákosovou rohoží proti nočnímu chladu, kterou dostal i on.

Přikrčil se k ní a do ucha jí zašeptal ,,jestli chceš opravdový zápas, tak za mnou pošli toho křiváka, co mě nechal uvěznit a toho povedeného cvičitele zápasníků, co mě rok mučil tvrdou prací. Zaručuji ti dobrou, velmi, velmi dobrou zábavu!“

 

 

Než se však toto všechno stalo, bylo nutné vše připravit. Během dne mezi svými povinnostmi Gomepsis sbalila kůže, které přinesla z hlavního paláce. Jejich sešití by trvalo věčnost a tak je sešněrovala po předchozím naříznutí úštěpkem silicitu. Zdejší úštěpky jsou mnohdy přímo gigantické, nikdy zde nebylo severské zalednění a vnitřní struktura kamene není porušena tak jako na severu. Ale Gomepsis stačí kousek velký sotva pár centimetrů. Teď otevřela pár sáčků a nádobek pletených z pásků kůry a smíchala z jejich obsahu rychle tuhnoucí a dobře pružící lepidlo, odolné i vodě. Látky byly sceleny a teď rychle naolejovat. Půl hodiny a vše je hotovo. Za další půl hodiny jsou věci uloženy na smluveném místě za vesnicí u velkého kamene u řeky, tekoucí z pevniny. A teď honem nazpět k přípravám na tanec večerní slavnosti.

 

Lovec našel kámen snadno i za tmy. Vzal plachtu a zásoby a spěchal asi šest kilometrů proti proudu. Tam v kaňonu našel svoji ukrytou loďku. Vyndal svou starou, místy už zteřelou pláštěnku ze dna člunu, tu použije nanejvýš jako plachtu. A místo ní umístil novou kůži od Gomepsis. Tu zručně vypnul na kostru lodi a nahoře přiřemínkoval. Žádné zdlouhavé šití. Není čas. Dozadu za kýl přivázal silné veslo jako kormidlo a svoje oštěpy použil jako břevna k plachtě. Tři oštěpy vytvořily stožár a další dva držely plachtu. Zatím byla plachta dole, ale aby byla loď na moři jistější, přidal na dno proutí a na ně uložil balast z kamení, které narychlo nanosil ze břehu. Těžiště se tak posunulo níže, balast bude protiváhou stožáru a plachtě a loď bude stabilnější.

Tak to viděl i na lodi na Velkém jezeře. Lovec si z výklenku přinesl svoje staré zásoby, za světla malého kahánku je zkontroloval a vyházel vše zkažené. Kupodivu, některé věci zůstaly zachované. Například med. A energii, kterou mu med dodá, bude určitě zítra potřebovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

ZÁPAS

 

 

Je ráno. Někdo nadává a kope do ležící postavy pod rohoží u stromu, kam se uvazují zápasníci. ,,Vstávej, je čas se umývat, budou chodit návštěvníci! Dej se do pořádku, ať si něco vyžebráš! Nikdo se rád nedívá na špinavé a smradlavé chcípáky, co se neudrží na nohou!“ Tak pohneš tou svou prdelí nebo ne!“ A strážce mohutně kopl do míst, kde se pod rohoží rýsovalo pozadí ležící postavy. Nic se však nestalo. Tělo se ani nepohnulo, jako by bylo ztuhlé. Strážnému probleskl pamětí nedávný stav muže a zabrumlal si nyní už pln podezření, že to má budoucí zápasník nejspíš už za sebou. „Tak přece tě opustili všichni tví Duchové!“  Popadl okraj rohože, aby ji rychle strhnul a podíval se na muže, zda-li je jeho odhad správný.

Jaké bylo jeho překvapení, když místo velikého mužského těla zde najednou vidí drobné tělo nahé ženy a ještě větší šok utrpěl, když v jejím obličeji poznal svoji vládkyni!

 

,,Velký Duchu, cos to učinil! Tys vyměnil muže za ženu, tys vyměnil otroka za vládkyni! Co to činíš, óóó Velký Duchu?!“ v hrůze naříkal nahlas strážce, ale to už se sem sbíhali lidé, zvědavě okukujíce bezvládnou ženu, zda žije. „Žije, ale je ochromena. To muselo být nějaké strašné kouzlo, které vyměnilo zajatce za vládce. Asi ji proklel nějaký mocný kouzelník!“  šuškalo se v davu. Lidé se přeli a zatímco ustrašeně debatovali, přijel po proudu řeky Lovec a v přístavišti mezi loďkami rybářů a hostů se nalodila Gomepsis, obtížena velkými, nepromokavými vaky s výbavou. Lovcova loďka se zde záhy proměnila v plachetnici a Gomepsis a Lovec se poprvé po téměř dvou letech objali jako svobodní a šťastní lidé.

Vítr zafoukal a Lovcova ruka přidržovala ráhno plachty v tom správném úhlu. Loď nabírala větší a větší rychlost, aby vymanévrovala pryč za skály na levé straně pláže. Tam pojede chvíli rovně a pak se dají naši uprchlíci vpravo, západně podél pobřeží, aby dojeli za Kanahovým synem Kársem společně.

 

Lovcův plán byl jednoduchý. Lidé z okolních táborů a vlastně z celého území zdejšího kmene budou shromážděni zde, v jediné vesnici na slavnosti a není mnoho těch, kteří zůstanou doma. Jen nemohoucí a ti je pronásledovat nebudou. Tady je oproti tomu taková spousta lidí, že si budou navzájem překážet, neorganizovaně pobíhat a všude bude panovat zmatek a chaos, protože nebude nikdo, kdo by vydal jasné rozkazy.

 

Lovec však nepočítal s tím, že se zde objeví jeden schopný muž s velitelskými schopnostmi, mající podmanivé charisma. Byl to jeden ze šamanů, který si uvědomil, že ztuhlost jeho paní a pootevřená víčka, stejně jako tichý, téměř neznatelný dech, mohou být zapříčiněny účinky jedu a věděl také, jak se účinků takové látky rychle zbavit. Tak se stalo, že když už se všichni smířili s tím, že je vše dílem Velkého Ducha, že to tak má být, a že Lovce nechají Lovcem, ať si uteče a jejich náčelnice a vladařka, ať zápasí místo něj, tak v tento moment šaman za pomoci protilátky přivedl královnu k životu. Její dívky ji oblékly a nazdobily, stráž sjednala respekt a šaman s velitelem stráže prohlédli pouta, kterými byla uvázána u stromu.

,,Zde vidíte dílo lidských rukou. Na tomto místě jsme je přeřízli my a tady je přeříznul obyčejným nožem někdo jiný už předtím!

Žádný Velký Duch!

Jen spiknutí! Rebelie a únos!“ volal na shromážděné velitel stráže.

,,A já vím, kdo bude zápasit místo seveřana!“ vykřikla královna.

Během pár vteřin se její krásný obličej změnil k nepoznání. Proměnila se ze vznešené dámy v příšeru, ve lvici a zmiji zároveň. A její slova jsou plná jedu, jen uštknout! „Ty!“ Zařvala a popadla dvěma prsty jakéhosi muže za nos tak, že se mu z něj okamžitě spustila krev a slzy mu vyhrkly z očí.

Byl to strážce, který své královně zajistil, že bude sice svůj majestát nyní několik týdnů nosit nebo pokládat, ale rozhodně na něm nebude dlouho, předlouho sedávat.

 

 

,,Okamžitě dejte bubnovat! Vypusťte kouřové signály!“ volala královna ,,ať všichni v okolí hledají uprchlíka!“

Šaman se obrátil na královnu a s mírným, trpělivým úsměvem podotknul ,,není komu dávat signály, všichni jsou tady. Vesnice kolem jsou prázdné!“Královna si najednou připadla jako podvedená. To je pravda, když jsou oslavy, celý její národ i spřátelené národy jsou zde, aby si užívaly hojnosti, jež v těchto dnech nabízí moře.

,,Tak jej nechte pronásledovat, stejně se vydal podél kaňonu, nazpět proti proudu řeky!“ Vtom někdo ohlásil, že nemohou najít Gomepsis.

Vládkyně znejistěla. Ještě si nedala věci do souvislostí.

,,Kdo je vlastně ta Gomepsis?“ otočila se k dívkám s otázkou, protože si je pořád pletla. ,,Přece ta ze severu.“ ,,A odkud, že byl ten zajatec?“ Šaman jí odpověděl ,,říká se, že také ze severu, má paní.“

Královna se zamyslela a už si dala dohromady dvě a dvě i ona.

 

,,Proklatě!“

 

Pak se ale ušklíbla ,,o to pomaleji budou utíkat, ženy jsou slabší a mají poněkud kratší nožky.“

,,Do večera je chytíme a přivedeme, paní,“ zasmál se šaman.

 

Královna si s jednou dívkou cosi šeptala a pak dodala ,,to sotva, ta dívka tady žije rok a pokusila se uniknout mnohokrát. Dnes může mít štěstí, protože si myslí, že v horách nikdo nebude, ale my vyšleme mnoho mužů, ať běží podél kaňonu stepí co nejrychleji a pak cestou zpět ať prohledávají kaňon kámen po kameni, jeskyň po jeskyni!“

 

 

Gomepsis s Lovcem míří stále pryč od pobřeží, vítr však slábne a vlny pomalu vracejí loď nazpět. Už jsou na dohled pláže s vesnicí i rohožovým palácem.

 

 

Zatím se na břehu nechává královna informovat. „Co psi? Pustili jste psy po stopě toho Gáta?“

,,Ano, pustili?“

,,A našli jeho stopu?“

,,Ano, běží po ní, opravdu běží po ní, má paní. Po stopě podél řeky.“

,,A dali jste psy i na stopu té seveřanky?“

,,Ne výsosti.“

,,Néé!!!!“ ,,NNNééééé“!!!“

,,Samí hlupáci, samí neschopní hlupáci! To nemám kolem sebe ani jednoho spolehlivého člověka, který by používal hlavu?!“

Královna nesmírně zčervenala a začala křičet, že je obklopena bandou neschopných hlupáků, kreténů, imbecilů, bláznů, surovců, zrádců a násilníků.

 

,,Já vám ještě ukážu! Já vám všem ukážu, vy nic nevíte o životě! Vy ještě nic o životě nevíte! Ale já vám ukážu a to se spolehněte, že na to nezapomenete!“ Krásná, zatrpklá, hořká a bezcitná. Zatímco shánějí její zbylí strážcové nějaké zapomenuté psy, povězme si, jak se tato žena dostala na svůj vysoký post.

Aspoň v ní budeme vidět člověka, protože za každým člověkem stojí příběh.

 

A jaký příběh stojí za touto ženou?

 

Před deseti lety to zde vypadalo podobně jako dnes. Tento kmen užíval na některé práce tu a tam, ale spíše výjimečně otroky. Ti se získávali jako váleční zajatci, nebo se kupovali, či ukořistili a jelikož jsme u moře, vzdálenosti tu nehrají tak velkou roli, pokud něco, či někoho chcete přivézt. Jednou tudy projížděl milenecký pár. Ona byla velmi krásná a okouzlující, on byl urostlý, vysoký, snědý a přímo čarovný a jak si dovedl hrát se slovíčky.

Určitě utíkali odněkud, kde jejich vztahu nebylo přáno a tady jim to připadlo jako v ráji. Ano, jako v ráji, ale jen do té doby, než dívku zařadili do družiny královny. Krásné, asi dvacetileté, také snědé, krásné, štíhlé a okouzlující dívky. Chlapce zařadili do výcviku na zápasy k velké slavnosti mezi ostatní otroky. Všichni otroci, co je za rok získali, museli do arény. Tehdy se však nezápasilo na život a na smrt a vítěz nebyl obětován, ale mohl si vzít dívku, jakou chtěl a mohl zmizet. Ostatní otroci dostali výslužku a mohli také zmizet. Symbolické a rytířské. Ten cizí hoch vyhrál turnaj a měl tři noci na rozmýšlení, kterou že dívku si ponechá. Samozřejmě ta jeho, se kterou připlul, čekala, že si ji ještě tu noc odveze. Ale všechno dopadlo jinak. On hned první noc utekl v malé loďce pryč přes moře. K velkému zděšení všech utekl nikoli se svojí dívkou, ale s královnou. Takže ta zahořklá, mrzutá žena, uctívaná jako nějaká včelí královna, je právě tou nešťastnou, zde ponechanou dívkou z příběhu před deseti roky.

 

Proto změnila pravidla, zavedla zápasy mužů na život a na smrt a obětování vítěze.

 

 

,,Co tu stojíš a nic neděláš?!“ rozkřikla se vládkyně na velitele stráže.

,,Přinesl jsem zprávu o psech, které jsme nasadili na tu seveřanku a myslel jsem, že vás to bude zajímat.“

,,Ty nemáš ani ponětí, co mě bude zajímat! Ty nemáš ani právo si myslet, co by mě mělo zajímat! Rozumíš?!“

„A teď to vyklop!“ stále ještě ječela rozlícená panovnice.

,,Dál než za velký kámen nešla, alespoň tam končí stopy. Možná šla dál vodou.“ Velitel stráže se snažil být klidný, ale bylo vidět, že odpovídá chladněji a odměřeněji. Viděl, že jeho paní praskly nervy. Viděl, jak ji přivádí k nepříčetnosti, že nějaký on a nějaká ona prchají. Díval se na svoji paní a vládkyni a prohlížel si její spodní, vystrčený ret a předsunutou bradu, rudé oči, rychlé trhavé pohyby. V údivu stál před maskou nenávisti, která ji nyní opanovala jako nějaký zlý Démon.

 

Královna ztratila veškerou soudnost a důstojnost. Měla rozcuchané vlasy a připomínala spíš ošklivou čarodějnici. Velitelův obdiv k této ženě najednou prudce ochabl. Před chvílí nařídila, aby jeden z jeho mužů byl vydán na zápas, což dnes znamená jen určitou formu trestu smrti.

Velitel stráže prošel katarzí a od nynějška, když se objeví šance, aby se této ženy zbavil, rád jí využije!

 

,,Nebo to může znamenat i něco jiného?“ zeptala se už klidněji královna, ale schválně hodně nahlas, aby to slyšel i opodál stojící šaman. Ten se s úsměvem obrátil na svoji paní a řekl: ,,Mohla také plavat po proudu a to znamená, že je někde tady mezi námi, že si jen šla zaplavat, že neutekla, nebo je na pláži či skaliscích napravo nebo nalevo.“

,,A nebo utekla se seveřanem a utíkali oba kus cesty vodou, pak běželi stepí a psi je snadno najdou. Avšak je možné, že oba seveřané skočili do vody, plavali k moři, v přístavišti ukradli loď a touto dobou jsou už na moři, takže touto dobou by už dlouho byla hnána jejich loď větrem a naděje na polapení by byla mizivá.“ A šaman se znovu usmál s ironizujícím výrazem samolibého učitele a sebejistého experta.

,,Ne nebyla!“ Žena se podívala na moře a na stromy kolem a se samolibým úsměvem někoho, kdo přechytračil chytráka pokračovala.

,,Nefouká, vůbec nefouká!“

,,Museli by pádlovat a to by se daleko nedostali.“

 

,,Do vody a za nimi!“

 

Vydala striktní rozkaz. Zdejší lidé se však cítili docela svobodně jako ostatní lovci a sběrači. Sice byli více hierarchicky rozčleněni, protože jich zde bylo i trvale více než jinde díky solidním zdrojům potravy, ale ledacos si prostě nenechali líbit. Takové nařizování a poroučení nebrali zas tak úplně vážně a jen ti nejhorlivější z nich by královnu ihned uposlechli. Jenže ti v tuto chvíli stále běží po včerejších domnělých stopách Lovce kamsi po stepi podél řeky nad kaňonem.

Královna tedy nařídila své poslední stráži, aby nasedla do loďky. Tuto stráž složila z provinilce, který jí ráno nakopnul zadek, z trenéra zápasníků a jako třetího „spolehlivého“ zvolila nového příslušníka jejich kmene – našeho Šprýmaře, jemuž tím dala možnost prokázat svou loajalitu. Ano právě toho Šprýmaře, který si koupil novou příslušnost zajištěním těchto momentálně prchajících otroků. Velitel stráže dal povel a místní roztlačili štíhlou loď s vesly do moře. Loď rychle vyletěla vpřed. Pádla mužů zabrala a bylo vidět, že se vyznají. Za nedlouho již mají Lovce a Gomepsis na dohled.

 

Loď pronásledovatelů se k lodi uprchlíků rychle přibližuje a to i přesto, že muž i žena se snaží ze všech sil. Jejich loď je o 7 tříd horší. Je širší a těžší a nemá tři páry silných mužských rukou. Ale vtom už začíná zadní loď zpomalovat. Muž vpředu přestal veslovat, vzal vrhací kopí a hodil je směrem k člunu seveřanů. Naštěstí minul a teď si lehl na příď, aby se znovu zmocnil své zbraně, která plula na hladině, aby mohl svůj pokus opakovat. Když kopí vylovil, odložil je a chopil se znovu pádla. Vzdálenost mezi oběma loděmi se začala opět zmenšovat.

Nyní se pro změnu téměř zastavila loď pronásledovaných. Lovec něco vybalil z malého vaku a podal to Gomepsis. Ona si přesedla na záď a on se chopil obou vesel a sám vesloval, zatímco ona něco kutila na klíně.

 

,,Jakže se jmenují ti dva seveřané?“ ,,Lovec a Gomepsis, má paní,“ odpověděl velitel stráže. Šaman se ušklíbl na strážného a řekl: ,,To ne, každý na severu je lovec, ale jméno toho chlapa! Jméno!“

,,Však říkám, jeho jméno je Lovec! Žije stále se svými kouzly, které mu zaručují ten nejlepší lov. I kdyby nikdo nic neulovil, on ano! Proto mu jako dospívajícímu dali jméno Lovec.“

Šaman se zamyslel: „To znamená, že to není pouhý lovec, ale je to také šaman! A být šamanem znamená  mít učitele a znalosti. Musel se někde učit a jistě dovede kouzlit a rozmlouvat nejen s Duchy zvířat, ale i s těmi, kteří mají moc nad lidmi.“

 

„Velký Duchu, kdybychom to věděli, určitě bychom šamana neudělali otrokem!“ Padne na nás hněv Velkého Ducha a hněv tohoto šamana,“ zakvílel velitel stráže.

,,Ano, to byl velmi neuvážený tah, má paní!“ dodal nahlas šaman, stále ještě si zamyšleně pohrávajíc s ptačími pírky na svém krku.

Velitel stráže se tomu hlasitě zasmál. Bylo už znát, že rezignoval na nějakou podporu vrtochů své paní a hodlá se jí vysmívat.

Šaman se významně podíval na svoji královnu a zeptal se: ,,Jakže se jmenuje ta dívka?

,,Gomepsis!“ řekla tiše.

 

,,Gomepsis? Gomepsis, Gomepsis... Gomepsis, to je něco s mořem nebo s modrou barvou. Je to původní jméno ještě z doby Hýbačů,“ přemítal šaman.

,,Počkat, počkat, už vím!“

 

,,Smrt!“

 

,,Modrá smrt!“

 

To už neřekl šaman, to si dala dvě hrozivá slova dohromady sama královna. ,,Ano, jazykem starobylých Hýbačů je to Modrá smrt!“ řekla znovu. Asi také něco ví, zřejmě za tu dobu, co vládne a rozmlouvá s lidmi z daleka i s lidmi moudrými a vzdělanými, také ledacos pochytila. „Gomepsis je Modrá smrt,“ opakovala si šeptem.

,,Nebo mořská smrt,“ dodal Šaman při pohledu na jasně modré moře. ,,Smrt na moři, abych tak řekl“ a znovu se zasmál.

 

Jistě, že se lekli, s kým si to začali. S polovičním šamanem a s dívkou, která má jméno od samotných Hýbačů. A její jméno má takovou sílu, že může samo prorokovat a samo může měnit události a věci vezdejší. Sám majitel jména se o to ani nemusí snažit. Jméno samo je živé a má takovou moc. A jestli se spojí úsilí toho jména a úsilí jeho nositele, je to veliká síla, která všechno smete. Takové myšlenky se teď honily všem těm třem pohlavárům rybářské osady hlavou, když upírali zrak na moře. A že tam zrovna bylo co k vidění.

 

Pozornost všech na břehu zaujalo počínání dívky v pronásledovaném člunu. To něco, co schovávala v klíně vzala do rukou a najednou z toho něčeho obrovskou rychlostí něco vylétá, znova a znova a znova. Pak se člun pronásledovatelů zastavil. To už ale zadul vítr, příď člunu seveřanů zpěnila vodu a loď se rychle začala vzdalovat od břehů tohoto nárůdku.

Místní naskákali do rybářských člunů a jeli se podívat na své, co že je tak náhle zastavilo.

 

Když se přiblížili už na desítky metrů viděli, že vesluje jen jeden muž. Strážce. Zbylí dva leželi na dně dlabaného člunu a  svíjeli se v bolestech. Kdesi v jejich útrobách vězely krátké šípy vystřelené z malého, skládacího, laminovaného luku. Zraněných se sice hned ujali ti, kteří mají zkušenosti s takovými zraněními, ale osud těchto mužů je nyní nakloněn na tu chladnou stranu.

 

Od kaňonu řeky se vrací výprava z pronásledování. Když se dozvěděli, co se stalo,  hned chtěli chystat lodě a dát se do dalšího pronásledování. Jejich královna je však zadržela.

 

,,Ne! Jejich osudem je uniknout!“

„A kdybychom se postavili zády k vůli mocného Ducha, naším osudem by bylo zemřít!“

,,Dost smrti!“

 

Přišla se zblízka podívat na zraněné. Z toho, co viděla, jí bylo velmi zle.

Pak došla k zápasníkům. Podívala se na lidi kolem a mírným hlasem vydala rozkaz: ,,Po zápase je obdarujte a propusťte domů tak, jak to bývalo zvykem.“ Dívala se na západ, na moře. Tam ta malá tečka, to je on a ona. Tak kdysi jela na lodičce i ona. Zamilovaná, šťastná. Celičký svět se vešel do jejich očí. On a ona. Brada jí zacukala, oči zčervenaly a slzy začaly smáčet krásnou tvář.

,,Domů... půjdu také domů.“

,,Vrátím se domů,“ zašeptala a mezi slzami se objevil kouzelný úsměv.

 

 

 

 

 

 

 

 

Probuzení  Ducha

 

 

Dakavan se snažil provázet svého přítele a být mu nápomocen. Zaháněl zlé sny, našeptával mu nejkrásnější pocity, předváděl mu nejoptimističtější vize, dodával mu odvahu, doléval sebedůvěru. Učil se ovládat svoje nové schopnosti tak, aby neškodil. Už věděl, že příliš krásný sen o Gomepsis a tanec ve volné přírodě u nich doma na louce znamená tvrdou ránu při konfrontaci s realitou. Bolest pak může být neudržitelná a láme i největšího Ducha. Dakavan se snažil, aby v sobě měl jeho přítel svého Ducha nezlomnosti, velikého jako stožár ohromné lodi, která se plaví přes ten největší oceán. A to ani nevěděl, zda se přes oceán lidé vůbec plaví a jestli vůbec takové lodě jsou. Snad by se měl podívat sám po světě, aby nabyl zkušeností. Teď přece stačí, aby se soustředil a dokáže všechno na světě. Přivřel víčka svého duchovního těla a obrátil svůj vnitřní zrak k představě plavby na širém moři na velikém plavidle. Pak se stalo něco zvláštního. Jako by sám ze sebe vyklouznul v podobě jakéhosi dlouhého červa s jeho vlastní hlavou a ohromnou rychlostí se provrtal zemí na druhou stranu. Cestou slyšel kvílení snad milionů ztracených Duší. Na druhé straně sledoval opravdu velikou loď s napjatými plachtami, jak si rychle prořezává cestu skrze vlny. Rostlina, ze které byl trup lodi zhotoven, byla zpracována jako svazek jakýchsi širokých, obřích, rákosových stébel.

Takovou rostlinu Dakavan nikdy neviděl. Jen tušil, že uvnitř ve stoncích jsou vzdušné komůrky, které činí loď lehkou. Pak našel jiné lodě, ty vypadaly zase jinak. Některé měly trup z vydlabaného kmene z velmi lehkého dřeva a na něm připevněná prkna, aby vlny nemohly hned dovnitř a uprostřed jediný stěžeň. Dakavan do té doby netušil, že lidé mohou být tak dobrými mořeplavci. Ti, které pozoroval, byli černí, ale jejich děti měly naopak světlou kůži a blond vlásky. Dakavan nemohl přijít na to, jak je to možné. Nevěděl, že je to již tisíce let, co do své země kdysi tito lidé připluli právě na podobných lodích, které před chvilkou pozoroval v okolních mořích. Ani ho nikdy nenapadlo, že by mohli být někde tak tmaví lidé. Zíral na tento svět horkých plání s narudlým pískem, prohlížel si obličeje zdejších  mužů a žen a podivoval se nad jejich výraznými nosy. Pak se otočil a zamířil zase skrze zemi zpět ke svému tělu. I na zpáteční cestě potkal hromady úpících Duší. Teď se odvážil zpomalit a pootevřít oči.

 Překvapivě neviděl žádná lidská těla, jen v ohromném žáru a tlaku se zde mačkaly na sebe kameny a skály a stlačovaly vzduch v dutinkách ze strany na stranu, až to všude skřípělo a úpělo. Z dutin jako by vycházelo volání o pomoc i nářek, to nejsrdceryvnější bědování, jaké kdy slyšel. Ať se však  rozhlížel, jak chtěl, žádné lidské bytosti zde nebyly.

 

 Jakmile byl zpět ve svém těle, oddechl si. Taková cesta skrz zem byla silným zážitkem. Kdyby na vlastní oči neviděl, že tam žádní lidé nejsou, nevěřil by. Zamyslel se: „Co když jsou Ti lidé pro něj jen neviditelní, co když jsou prostě rozpuštění a právě ten vzduch v četných podzemních dutinkách jsou oni, uvězněni a drceni ohromným tlakem a spalováni nesmírným žárem. Dakavan se vydal k dědečkovi Lovce a zůstal pak u něj několik týdnů, aby se dozvěděl co nejvíce o destičce, kterou měl Lovec při sobě. Využil snů, aby mohl s dědečkem mluvit. Vydával se v nich za Lovce, za rodiče Lovce i za jiné lidi, či zvířata. Dakavan se tak pomalu dostával k poznání, že Lovec je nositelem destičky, která má nejen moc ochraňovat svého nositele, ale má v sobě sílu zachránit jejich svět. Sama to však nedokáže. Je jen indicií, která má vést toho, který je k tomu předurčen, aby tak udělal. Dakavan v klidu přijímal tyto informace, až jednou, asi o čtyři dny později, když se honil po stromech za veverkami, si opakoval slova Lovcova dědečka: „Jen jediný člověk se dozví vše o destičce. Dozví se to ve správný čas, na správném místě a v době, kdy získá nadlidské schopnosti a přijde o své lidské.“ Dakavan se najednou zarazil a pleskl se do čela: „To nemluvil Lovcův dědeček o nějakém vzdáleném hrdinovi, o nějakém nekonkrétním, možném konci jejich světa. To mluvil o mně, o Dakavanovi. Já přece už nejsem člověkem, moje tělo je tělo Ducha a má nové vlastnosti, které lidské tělo nemá. Umím věci, o kterých živí jen sní. Je skutečně možné, že je předurčen pro takový úkol? Jestli je to tak, měl by dokázat zjistit vše potřebné, ale jak?“ Nevěděl, jaké nebezpečí hrozí jeho světu, ani jak mu pomoci. Sedl si zase na špičku vysokého stromu a pozoroval kolemjdoucí velké mamutí stádo.

Napadlo jej, že šamani ve vytržení odcházejí do světa Duchů. Kdyby sledoval nějakého šamana a pronikl na takové místo plné Duchů, třeba by mu nějaký Duch mohl pomoci. Ale už ví, že by měl být opatrný a neměl by nic uspěchat, aby se věci nezvrtly a nekráčely přesně jinak, než mají.

Dakavan si stoupl na špičku stromu, vztáhl ruce před sebe, zavřel oči a snažil se soustředit na šamana, který se zrovna nyní chce vydat na pouť do světa Duchů. Slyší bubny, v jejich rytmu bije i jeho srdce, na tónech bubnů letí vstříc své další cestě to tajemných hlubin záhad světa nejodvrácenějšího. Cítí přítomnost šamana, nebo přesněji Duše šamana, jako by šaman plul světem podzemí na bubnu a vesloval paličkou. Jen takový pocit, nic jasného. Dakavan se opatrně skrývá za zády šamana, aby nebyl spatřen. Jakmile šaman přistává u břehu v zemi Duchů, Dakavan se ukryje a schovávajíc se za kameny a ve skalních průrvách, pomalu proniká do nitra země, aby v hlubinách objevil její velké tajemství.

 

 

 

 

 

 

 

 

V  ZEMI  PŮVODNÍCH  EVROPANŮ

 

 

Slunce jim svítí na hlavy, zahřívá jim celé tělo a vyběluje konečky jejich vlasů. Jak bezstarostný život. Nalovit slávky, nasbírat dřevo na oheň a jede se dál. Už si zvykli nosit minimum oblečení. Stačí jen bederní rouška a ozdoby. Gomepsis si upletla ozdobné řemínky do pasu a na hrudník, ruce si zdobí koženými náramky. Dlouhé vlasy si nechala rozpuštěné tak, jak se to tady na jihu nosí. Oba jsou do bronzova opálení, Lovci hraje tělo nespočtem silných svalů, její tělo je jako ladné tělo kočky. Pití ve vaku, slávky na dosah ruky, ryby ani krabi nejsou nikdy daleko a každý večer romantický, zamilovaný západ slunce u ohně.

Tak vypadala cesta Lovce a Gomepsis, až jednoho dne minuli veliké pohoří na pravoboku. Pokračovali dál rovnou na jih, až stanuli v táboře, kde rostly podivné stromy, které vůbec neznali. I zde byli opálení lidé, ale jejich pleť byla nezvykle tmavá a někteří z nich měli podivně krátké ruce i nohy a směšné, široké nosy.

,,Gomepsis, víš kde si myslím, že jsme?“

,,Ano, v zemi, kde žije Kanahův syn! V zemi posledních potomků Hýbačů!“

 

 

Tady se naši seveřané brzo aklimatizovali, jednak si už zvykli nosit jižní oděvy a také se naučili dobře plavat a potápět se pro dary moře. Nějaký čas pobyli se zdejšími lidmi, podnikli malou cestu hlouběji do vnitrozemí a našli zde dokonce starou jeskyni plnou maleb. Prý jsou jich zde stovky. Lovec se podivoval takové práci. Malby na něho silně zapůsobily, ale nechápal, proč jsou tady tak hluboko v podzemí, kde je nemůže nikdo vidět. Kdyby byly namalovány na kůži stanu, bubnu, oděvu nebo kabele či na dětských nosítkách, ale takhle? Nic takového z domova neznal a také v Zemi Mamutí řeky jeskyně obývají Duchové a nikdy by do nich žádný soudný člověk nevlezl, aby se náhodou neocitl třebas rovnou mezi mrtvými!

 

 

Možná, že to jsou malby určené podzemním Duchům. Asi to tak bude. Ještě, že podzemní Duchové u nás zakázali lidem navštěvovat svoje příbytky a jeskyním se každý řádný člověk vyhne. ,,Nechtělo by se mi sem tak krkolomně často prolézat a malovat tady. Mám tady strach.“

,,My jim tady tak obětujeme,“ usmál se místní průvodce. Lovec ani Gomepsis si neodpustili, aby zde nezanechali alespoň nějakou drobnost. Lovec, jak jinak, nakreslil uhlem mamuta. Ať vidí zdejší lidé, jak vypadá opravdový severský mamut oproti zdejším malým, vypelichaným, krátkosrstým obludám, které tu vzácně potkávali.

 

Lovec zde také obchodoval s věcmi, které si přivezl ze severu a skutečně se mu dařilo věci vyměňovat za to, co mu dědeček označil jako důležité. A zase naši hrdinové míří dál na jih, až k rychle proudícím vodám Gibraltaru. Tady konečně našli mladého syna Kanaha - Kárse. Kárs zde přijal jméno Tantika a žil s posledními opravdovými dávnými Evropany. To už nebyla směsice znaků dávného Evropana a našince, ale byli to opravdu zvláštní lidé s na první pohled nevšedními rysy obličeje. Děti byly roztomile boubelaté, jen silný nos jim vyčuhoval z jejich dopředu vybíhajících, štíhlých tváří, které dávaly obličeji podivně ušlechtilý ráz. Dívky vypadaly ještě hezky, ale ženy se Lovci v obličeji vůbec nelíbily, o mužích ani nemluvě. Sice se s některými spřátelil po čase i on, aby ocenil jejich dobrosrdečnou povahu, ale pořád mu připadali velmi, velmi exotičtí. Přirozenou inteligencí oplýval zvláště jeden, asi padesátiletý muž, zvaný Darkman. Jeho synové jej často provázeli i s rodinami na cestách. Tantika se od Darkmana dozvěděl řadu cenných informací a příběhů. Doslechl se o minulých dobách, kdy těchto lidí bylo podstatně více, kolik že měli slavných lovců, velkých kouzelníků a krásných žen.

Nyní Kárs - Tantika vypráví tyto příběhy svým krajanům. Poslouchají příběhy, které mají zvláštní, cizokrajné kouzlo a příchuť dávných, pradávných časů. Jako by snad byly z nějakého pravěku lidstva.

 

Lovec Tantikovi všechno věřil, jen ne to s těmi krásnými ženami. Když však zde pobyli nějaký měsíc a navštívili několik dalších, podobných komunit, museli své názory poněkud radikálněji poupravit. Našli zde asi dvě děvčata, která byla opravdu krásná a dokonce i jednu ženu kolem 35, která vypadala stále velmi půvabně. Buď si zvykáme na odlišné tváře, nebo je všechno jinak, než se na první pohled zdá. Určitě si na silné kořeny nosů zvykli, ale důležité bylo utváření čela, tvar rtů a brady. Tito lidé zde také loví v moři slávky, ryby a ptáky. Lovec se sblížil hlavně s těmi, kteří mluvili něco o velkém lovu na mamuta. Půjde s nimi. Obřad, který byl směsicí obou kultur, měl řadu podobností a Lovec začal tušit, že i jeho kultura určitě v dávných dobách přejala velmi podobné rituály, které se časem upravily. Gomepsis vyřezávala spolu s dívkami a ženami ozdoby na tělo. Byly to metry a metry kožených řemínků, které se pak stáčely a klížily, aby držely tvar. Pak se jich omotaly metry a metry kolem krku, nebo kolem pasu. Pěkné, jen si je nezapomeňte sundat dřív, než půjdete do moře. Kůže lidí vysoušená sluncem a ničená slanou mořskou vodou se promašťovala rybím tukem a tukem z tuleňů. Naši přátelé tu jezdili na loďkách a s příbuznými Darkmana hledali želvy a tuleně.

A lov na mamuta? Nic z něj nebylo. Mamut se nedostavil, odešel prý někam jinam.

A tak se všichni šli koupat a chytat kraby. Dnes bude krabí hostina. A bylo rozhodnuto. Ženy se potápí i do velkých hloubek, jen aby bylo dost masa. Lovci lezou po skalách a hledají čerstvá ptačí vejce. Jiní se snaží ulovit nějaké ryby. Tady Lovec harpunoval svoji další velkou rybu. Vypustila evidentně zlého černého Ducha! Tohle ještě nikdy neviděl a když jí vytáhl nad vodu, byl jeho údiv ještě větší. Byla to jeho první sépie. Velké oči, chapadla, ptačí čelisti. Večer seděli u ohně a pletli spolu s ostatními veliké rohože. Je to pěkné. Nedivíme se, že Tantika, utekl tak daleko a zůstal tu žít. Musel o zdejších lidech něco vědět, že mizel rovnou až sem. Je to úplně jiný svět. ,,A co je tam na druhé straně?“ zvědavě pohlíželi Gomepsis a Lovec na severní pobřeží Afriky, vzdálené jen několik kilometrů.

 

,,Tam musíme také na výpravu za obchodem,“ smála se Gomepsis. A Lovec s radostí plánoval: ,, I Tantika pojede s námi“ a pojedou s námi i synové našeho přítele Darkmana. Stačí si jen přichystat zásoby vody a trochu jídla.

 

Jak řekli, tak udělali a ráno druhého dne už malá výprava na plachetnici rozráží rychlý povrchový proud, který je protiváhou spodního hlubokého proudu směrem k africkým břehům. Těžká, slaná voda se vylévá spodem ven ze Středozemního moře a na její místo se tlačí lehčí, méně slaná voda Atlantiku. Proto plavit se tady na protější břeh znamená téměř to samé, jako jet lodí z jednoho břehu rychlé řeky na druhý. Ale správný vítr a správně volená cesta, dobrá loď, dobrá posádka a spousta zkušeností je zárukou, že plavba proběhne bez potíží. Lovec se za pobytu na moři naučil výborně ovládat plachtu a počítat se zátěží, vlnami a náklonem. Tantika ho ještě poučoval, jak využít k orientaci hvězdy, ale pak se zastyděl. Vždyť takhle se dá orientovat i při nočním pochodu na pláních severu a Lovec byl v takové orientaci mistr. V tuhle hodinu a čas by se vrátil spolehlivě domů raz dva, kdyby ovšem byla noc a svítily hvězdy. Jednodušší je orientace podle slunce a okolitých skal. Lovec mu to ale neměl za zlé, bezstarostně se smál na Gomepsis a vlasy mu čechral mořský vítr. Kůži na dně lodi dávno sundali, upletli proutěný rošt a na něj vypnuli kůži znova, ale tentokrát ji pevně sešili a nastříhali tak, aby nikde nevytvářela záhyby. Pak ji natřeli vrstvou tuleního oleje, aby byla dobře impregnovaná proti mořské vodě. Slunce a teplé počasí rozpustily tuk tak, že se dokonale vpil do hloubky. Teď je loď velice solidní, i když tohle je spíše severská konstrukce a rozdíly teplot starému skládanému trupu lodi určitě nesvědčí. Nejlepší by bylo udělat loď z jednoho kusu dřeva a přidat po stranách laťky, aby se zdvihly boční stěny, jak je to tady na jihu zvykem. V současném stavu je však loď docela lehká a dá se vytahovat daleko na břeh, teda když to umíte.

 

Plachta se napjala a příď začala prořezávat vlny. Kolem rackové, kdesi vzadu za nimi Gibraltarská skála. Před nimi několik kilometrů hluboké vody. Ačkoli hladina moře byla o sto metrů níže než dnes, dno průlivu bylo stále o několik set metrů níže. Nechci malovat čerta na zeď, ale tenhle proud je opravdu silný.

 

Na africké straně Středomoří pobyla posádka jen několik hodin. Pobrali odsud nějaká zvířata, která neznali a procházeli se po krajině, kterou dosud viděli jen přes moře. Piknik, odpočinek. Jen průzkum a vycházka. K večeru posádka zase nasedla do lodi, napnula plachtu a vracela se zpět. Jen taková drobná epizoda, ale různá zvířátka jako brouci a plazi, které zde nachytali, mohou na evropské straně zdomácnět, pokud se ještě párkrát podobná „Noemova archa“ uskuteční. Jako že se uskutečňovala už statisíciletí před nimi.

Tantika mohl být spokojený. Konečně mohl říci, že ten pruh země, který v dálce před sebou vídal, není jen nějaký tajemný přelud, ale zase jen skutečná, obyčejná země. To si myslel Lovec, ale Tantika takový výlet uskutečnil před tím už několikrát, vždy se stejným objevitelským nadšením.

 

„Cizí kultura, která nás obklopuje, nám nevadí. Dává nám vydechnout, naplňuje nás procesem poznávání, ukojuje naši zvědavost a my jdeme spát s tím, že zítra přijdou věci nové, které nás obohatí o zkušenosti a zážitky a po nich přijdou další a další,“ promluvil Tantika směrem k Lovci, jako by mu četl myšlenky.

 

,,Když se ti, Tantiko, tolik líbí jiná kultura, co kdyby ses vrátil s námi domů a žil mezi námi Gáty? Je to určitě něco jiného, než žít mezi Imebirijci a nebo Katárijci,“ otočil se na Tantiku Lovec. Tantika se nesouhlasně zamračil: ,,Ne, to je něco jiného. Tady je teplo, moře, tahle kultura je v jiném prostředí a já jsem zde znovu malým dítětem, které se nedávno narodilo a je udivováno zázrakem poznávání stále nových věcí. Poznávání je mým úkolem a mojí novou náplní. A když poznám dobře tento svět, půjdu třeba někam víc na západ nebo na sever či na východ nebo dokonce tam naproti do Afriky.“

,,Cestování se mi líbí, i když, jestli mne o to požádáte, určitě vás milerád doprovodím na cestě domů, obejmu své sestry i otce, se kterým se s radostí usmířím a s potěšením přinesu mnohé nashromážděné dary před jeho stan.“

Gomepsis i Lovec byli překvapeni. Tantika našel klid a sílu k návratu domů a k usmíření se se všemi. Pojede s nimi! Úžasné! Gomepsis už velmi toužila po domově, stejně jako Lovec. Vlastně toto měla být nejlepší alternativa možných scénářů návratu domů, ale pachuť rozloučení a jakési vzdálenosti a předzvěst příštího rozloučení a budoucího dlouhého odloučení zůstala.

,,Já už nejsem Imebirijec, řekl Tantika, jsem také Sanik, Bening a jsem také Volmana. Ale v budoucnu budu i něčím dalším. Já jsem hlavně já a každé nové jméno mě omezuje a vymezuje a čím více poznávám kultur a čím více v nich nalézám pro mne vyhovujícího, tím se stávám více sám sebou. Možná, že jsem jen svobodnější Imebirijec? Nevím a je mi to jedno. Moje imebirijské hodnoty jsou mým měřítkem, ale takto se mohu také zamýšlet nad měřítkem samým.“

,,Katáriové cestují, aby zbohatla jejich kapsa, já cestuji, aby zbohatla moje Duše.“

 

 

Seděli pak ještě dlouho u ohně, zpívali písně Gátů, Šikotů, Eteresků, Imebirijců a Katárijců. Místní si k nim přisedli a přidali jejich písně. ,,Zvláštní, tak odlišné světy,“ zamyslel se Lovec. „Jeden jižní, působící tak bezstarostně a uvolněně a druhý severní, uzavřený, pro cizince krutý a nehostinný. Jeden ve znamení Ducha mrazu a druhý ve znamení Ducha Slunce a tepla. My se koupeme ve skafandrech v moři sněhu a abychom se jím mohli pohybovat, musíme mít lyže, sněžnice a sáně a vy tady, také obklopeni vodou, ale v jiném skupenství, nemusíte mít nic. Jen lodě, ale ty my máme také.“ A smáli se tomu jako malé, bezstarostné děti. Dva světy. Mají společnou vodu, ale každá je v jiném skupenství... A smáli se až tak, že jim tekly slzy.

Slzy Gomepsis však nebyly jen slzami smíchu. Smála se a zároveň plakala steskem po domově.

Lovec ví, že se vrátí do jiného světa, než odešel. Podle gátských zákonů, kdo půjde takto hledat svoji dívku, smí zabít nepřítele, který mu ji vzal a když se s ní vrátí, uspořádá se příchozím svatba. Je to zákon a proto může počítat s tím, že doma jeho lidé, jeho příbuzní a přátelé už dohodli se Šalem jejich svatbu. Pro ně, Gomepsis a Lovce je cesta domů více než spojnicí vzdálených bodů. Je to spojnice života jich samých. Začíná jim tam nový, společný život. Jsou si toho oba dobře vědomi. On to vidí v jejích očích, jak se na něho nyní dívá, jak ho sleduje a naopak, ona to pozoruje na něm, v jeho gestech v jeho výrazu.

Gomepsis tady dole v sobě našla Gátku, kterou po své matce vlastně opravdu byla. Ale jak už to říkal Tantika, hlavní je, aby byl člověk sám sebou. V Katárijském světě nemůžete být sám sebou už jen proto, že jste Katárijec.

 

,,Vždycky, když si myslíte, že jste lepší, než někdo jiný, už utíkáte svému já, které zůstává samo a duši naplní smutek a neklid, který se snažíte zaplnit kde čím. Ale ono to nefunguje. I když si Duši zaplácáte tak, že na ni nebudete vidět, přesto tam někde vevnitř zůstala,“  dodal k Tantikově řeči jeden ze synů jejich starého místního přítele Darkmana.

,,Odkud máš tu moudrost?“ zeptal se Lovec.

,,To je stará moudrost našeho národa. Máme ji od počátku světa.“

Lovec ji slýchal od svého dědečka. Zamyslel se a uvědomil si, že co je na cestách, je svému dědečkovi vlastně daleko blíže, než kdy předtím. Svět dědečkova mládí byl bohatší poznáváním Gátů, kteří sami tu a tam cestovali světem za zkušenostmi a obchodem.

Sílící vliv Katárijců ochudil jeho lidi a vzal jim rozhled. Proto mu dědeček připadal vždycky takový moudrý a plný příběhů a dálek, až pohádkový. Ale jeho dědeček nebyl žádný snílek, žádný pohádkář. Byla to pro něho jen větší dimenze jeho reálné existence. Aby se mladí dostali do styku s exotikou, tak dnes slouží u Katárijců a aby se dospělí dostali k exotickým věcem, tak nakupují u Katárijců. ,,To musím nějak změnit, až se vrátím,“ pomyslel si Lovec.

,,Uspořádám dvě cesty. Jednu na západ a druhou na východ. Nemusím tam jet sám, budu rád nějakou dobu doma s Gomepsis, jen tu výpravu zorganizuji a do neznáma ať vyrazí mladí. Jistě nabídku přijmou s nadšením.“

 

Ze zamyšlení vytrhl Lovce Tantika: ,,Jak vypadají vaše obchody? Co byste tomu řekli, kdybychom nachystali zásoby na cestu domů a tady nasbírali suroviny, které na severu nejsou. Ty se, Lovče, zatím vydáš zásobit nás masem.“ ,,Sušené a uzené nám vydrží a nasbíráme také různé plody a zeleninu. Místní mají plné zahrádky, třeba něco směníme za maso. Takže Lovec půjde lovit a my zbývající půjdeme sbírat vše, co se dá prodat na severu. Hned zítra začneme.“

,,To je moudré a zní to, jako bychom se mohli naplno těšit domů,“ dodala s úsměvem Gomepsis. Tantika pokračoval: ,,Lodí projedeme nazpět přes moře na severovýchod (z jižního Španělska do jihovýchodní Francie). Po souši půjdeme nahoru korytem severní řeky (Rhona). Pak v určitých místech (u Chalon) opustíme tuto řeku a podél jedné menší řeky, co teče od severovýchodu, půjdeme k jejímu prameni. Od pramene přejdeme horu a na druhé straně si postavíme proutěnou kostru lodě, potáhneme ji a tentokrát poplujeme po proudu. Poplujeme na severovýchod do Rýna, pak pěšky proti proudu této řeky a přes Divoké kopce (Schwarzvald) až k prameni Veliké řeky (Dunaj). To už budeme svým způsobem skoro doma. I když naše cesta bude dlouhá, řeka teče od západu na východ a to i přes území Země Mamutí řeky. Tam dojedeme v pohodlí lodě i se zbožím.“

 

 

 

 

 

 

 

 

Sál  šamanů

 

 

Duch Dakavana se schovává v říši Duchů, plíží se mezi kameny, ukrývá se v temných bočních chodbičkách a výklencích jakési ohromné jeskyně. Chce odhalit tajemství destičky, kterou má jeho žijící přítel Lovec. Moc rád by se zde zeptal těch správných Duchů na ty správné otázky. Ale je  jako Duch ještě nový a nezná nové prostředí a teprve nedávno začal objevovat vlastní nadpřirozené schopnosti. Proto chce toho co nejvíce potají vyslechnout a vypozorovat.

Cesta šamanů časem a prostorem je jako cesta vody ve vápencovém masívu. Všude v ní mají svoje věčné spočinutí, svůj druhý, tentokrát nadčasový domov, dlouhý a kouzelně zprohýbaný prostor, plný velkých dómů jako jeskyně v hlouby hory. Ze stěn vychází jemná, oranžová záře a všude je teplo. Nádherné krápníky visí ze stropu a rostou ze země, miliony bílých, tenkých brček, tisíce sloupů, stovky závěsů a zdobně zvlněných záclon. Barvy duhy spočívají na všem a všechno je při tom stále tak teple prosvětleno barevnou podmalbou, která uklidňuje. Velkolepá a přitom tak jemná krása.

 

Největší dóm je Sál šamanů, kde se občas shromažďují všichni šamani všech dob. Každý šaman hájí a zastupuje zájmy svého kmene, svého národa, svojí skupiny. Přicházejí sem i Duchové zvěře, rozprávějí a obviňují z hamižnosti, z plýtvání a hrozí kletbami a pomstou.

 

Duch ryb teď obviňuje jakési šamany, že jejich lid má mezi sebou mladé, kteří kvůli zábavě vbodávali táhnoucím lososům do hřbetu zapálené tyčinky aby pak mohli z hory sledovat divadlo světel, jak tisíce svítících lososů táhlo krajinou za obzor.

,,Jaký nářek a jaká bolest se donesla k mým uším! Jaké kvílení! Jaký žal! Požádal jsem sopku, aby mne vyslechla a vyprávěl jí o krutosti vašich lidí. Bude nad touto bolestí ronit své tekuté a žhavé slzy, třást svědomím lidí a naříkat hromy ze svého nitra!“ zvolal Duch ryb. ,,To bude má pomsta!“ Duše šamanů toho lidu okamžitě vyskočili a rozletěly se domů, aby šamani přivedli svůj lid k pokání a pokárali jej sami, aby sopka nezničila jejich domovy a aby upřímná lítost a potrestání viníků zastavilo masakr, který hora chystá.

 

Duch medvědů, Duch mamutů a Duchové dalších zvířat si zase stěžují na jejich nadměrné vybíjení, na lidskou chamtivost, slepotu a touhu se předvádět, vytáhnout se s úlovkem, kterého ve skutečnosti netřeba.

Jiní Duchové z opačného konce světa se přidávají a volají po pomstě za masakry želv, které lidé sbírají jak ořechy a bezbranné je vybíjejí po tisících. Šamani z oněch krajů přišli s nápadem, že želvy budou moci sbírat jen starci, stařeny a malé děti v nouzi. Zdraví a silní lidé budou mít sběr těchto bezbranných tvorů za Tabu. Podlost bude Tabu, masakr bude Tabu. Duchové zvěře si toto rozhodnutí pochvalně přeříkávali ale ne dlouho. Znovu tu byla obvinění, která nacházela úrodnou půdu. Mnozí šamani rozuměli potřebám přírody a velmi se snažili situaci řešit. Orli se nebudou střílet podle šípy, ale budou se lovit jen holýma rukama. To se také Duchům zvěře líbí.

Ale kouzelníci ze země Lovců mamutů, velcí gátští šamani mlčí. Jejich lid je početný, mocný a velmi hrdý. Tak hrdý, že je až namyšlený a pozbývá potřebné úcty. Mamut pro něj znamená symbol síly, odvahy a života samého. Života v moci a prestiži. Toho že se mají vzdát?

 Pán mamutů, Duch nejvyšší pro tyto obry stojí nyní uprostřed na zadních nohou a vypadá jako kombinace člověka a mamuta. Dívá se po přítomných a pomalu ze sebe souká jedno slovo za druhým. „Postavení lovců je příliš silné. Jsou kraje, kde každý klučina musí usmrtit mamuta, jinak nebude uznán za muže. To je ubohé a slepé. A jak vypadá takový lov? Desítky lidí schovaných mezi keři, každý z nich má oštěpy v rukou. Mamut se pase a nevědouc, co se chystá, přijde až mezi lovce. Pak přijímaní mladíci vrhnou svá kopí a v témže okamžiku je následují desítky oštěpů vržených v jediném okamžiku na nebohé zvíře. Každá z ran je strašná a mnohé smrtelné. Strašná bolest, strach a hrůzná zranění paralyzují obra a šok jej pošle rychle k zemi, kde umírá. Mamut nemá žádnou šanci. Kopí na mamuty jsou kulatá a zapřou se o kůži. Ratiště pak páčí hrot zbraně nahou či do stran. Rozsáhlé pohmoždění tkáně naplní vnitřnosti krví, odlijí život z žil a naplní tvora nesnesitelnou bolestí, kdy se není možné ani nadechnout ani pohnout. Jaká je toto prestiž? Jaká mužnost? Jaký hrdinský čin? Mamut se ve vteřině kácí k zemi. Je to jen směrovaný masakr, ne lov!“

Ale šamani hájili svoje lidi. Dál byli zatvrzelí a měli kdesi uvnitř sebe radost, že i velcí Duchové se bojí jich, malých lidí a když sám Pán všech stád mamutů tady stojí a prosí, naplnilo je to snad i pocitem vítězství, povýšenosti a pýchy.

Dakavan vše sleduje se zatajeným dechem. Je mu jasné, že se tady teď řeší něco velkého, co se týká samotného Lovce, protože i on je Gát, tedy příslušník jednoho z národů, žijících na území Lovců mamutů a zrovna Gátové jsou těmi lovci mamutů a těmi, kteří pěstují kult mamuta. Napětí narůstalo, když najednou vše utichlo. Kolem jakoby se ochladilo, z jednoho místa začala vycházet podivná, modravá záře a zrak všech zúčastněných se otočil právě za zdrojem tohoto tajemného světla.

 Malý šaman z ohromné hloubi času, jehož starobylost se odrážela v jeho vzezření, vstoupil do jejich středu a jeho nesmírná věkovitost si vyžádala absolutní úctu. Všichni zcela ztichli a šaman začal pěkně zostra, hlubokým hlasem, který jakoby vycházel odněkud z podzemí.

,,Jestliže budou velké pastviny pro mamuty plné travin, lidé je nevybijí, ale nezapomínejme, že tu jsou Duchové zimy, Duchové léta, Duchové větru a sněhu Duchové nemocí a hmyzu. Co potom, když se počasí změní a z trávy zbude jen suchá koudel? Co potom, když bude tráva v neutuchajícím dešti plesnivět a hnít? A pak, když pastviny zapadnou hlubokým sněhem? Mamuti budou umírat hladem a nemocemi a navíc stejnou silou rukou člověka jako v době blahobytu.“

„Jen se podívejte! Jsou kmeny, lovící jen malá mamuťátka, prý že dospělí mají tuhé maso! Jak rychle již dnes hynou staří bez potomků. Za čas nezbude jediný mamut, jediný jeskynní medvěd. Velikány člověk vyhubí vždy snadno, nejsou-li kraje bezedně úrodné a zem k člověku není dostatečně tvrdá. Veliká zvířata se množí velmi pomalu a dlouho rostou! Proto Vás zapřísahám, šamani lidu Lovců mamutů! Kdo má v hlavě úctu k životu a spravedlnost i cit a soucit, nelovte veliká zvířata pro prestiž vůbec! A mamuta nelovte ani v nouzi, protože v době nouze on trpí ještě mnohem víc než vy!“

Nastala veliká hádka mezi šamany. Někteří skutečně svoje lidi naučí úctě ke kolosům a mamutího masa se nedotknou. Jiní je budou naopak učit lovit jako pták létá a ryba plave. Čas běží a hladí stěny jeskyně a Sálu šamanů. Vše se dělo, děje a bude dít zároveň. Jeskynní medvědi i mamuti a další velká zvířata budou decimována v epoše lovců mamutů a do epochy lovců sobů jich zbudou už jen přeživší ubohé drobty. Smutný osud. V epoše lovců sobů mamutů bude tak málo, že bude možné lovit už jen soby, tury a koně, protože ti se rychle množí a svět už nikdy nebude takový, jako před tím. Svět bez mamutů bude jako listí bez stromů, jako nahý v bodláčí bez kožených šatů, jako dívka bez úsměvu a vlídného slova, jako mladík beze zbraně a vtipu, či jako pták bez křídel.

Ale přidávají se sami šamani a obviňují jiné kmeny a jiné skupiny z obchodování s věcmi přirozenými, jako je jídlo, proutí a kůže. Ba z bojů, výpadů a válek, ze zotročování, z užívání jedněch lidí pro potřebu druhých! „ Jak ostudné!“ volají. Ano poslední dobou se dějí různé škaredé věci a přibývá jich.

Drobný, starobylý šaman sedí už stranou v tichosti a jen přihlíží bouři, kterou on započal. V sále se právě začíná rodit Duch strachu z konce této éry lidstva. Lidé dosud žili spokojené a krásné životy a pojednou se vše začíná měnit a nikdo neví, kde to všechno vezme konec. Hamižnost, závist a touha po moci a slávě oslepuje Duše a srdce lidí. Co když se dožijeme časů, kdy se nebudeme chlubit tím co umíme, ale tím co máme? Tím co vlastníme a ne tím co milujeme a kdo miluje nás? Co když přijde doba, kdy se budou lidé honosit tím, jak umí nenávidět a ne tím, jak umí milovat? Co když se lidé odnaučí lásce, úctě a soucitu? Pak se stanou jen těly, patřícími Duchům z říše zla. Celá zem potemní a zvíře nepotkáš, protože Duchové zvěře na takový svět prostě své svěřence posílat nebudou.

K malému šamanovi z těch nejstarších dob si přisedá kněz, který se sem dostal kdo ví jak. Otočí se na šamana a tichounce mu povídá: ,,Sedím tady dlouho a přemýšlím o světě, ve kterém žiji a ve kterém žijete vy. Myslel jsem, že jsem se narodil do dokonalé doby, která míří do ještě větší dokonalosti a tady se budoucnosti bojíte, hádáte se o ní a velebíte minulost. Bojíte se lidí a jejich zatvrzelosti. Myslel jsem, že náš život je snadný a přirozený. Jak snadno získám vodu k pití, jak snadno přijdu k chutnému soustu. Stačí natáhnout ruku a koupit si, po čem oko či tělo zatouží. Jak jednoduché je odít se, jak snadno a příjemně se zabezpečím u obchodníka topivem a světlem. Pro Vás je to nemyslitelný úpadek a zkaženost. Už chápu, ten náš svět je z vašeho pohledu jen svět prostředníků, které chápete jako parazity a vykuky.“

,,U vás jste prostředníky jen vy sami a to prostředníky mezi světem Duchů a skutečným světem a necháváte lidi, aby vše ostatní bylo na nich,“ rozmýšlel nahlas kněz.

 ,,Ano,“ přitakal šaman a dodal: ,,Každý člověk je od mala učen, jak si co obstarat a co a jak vyrobit a je jen na něm, na jeho vůli a rozhodnutí, jestli a co bude mít.“

Kněz se ušklíbnul a pokračoval. ,,U nás může mít člověk tu nejlepší vůli a nezmůže nic, společnost míchá karty a ne všem se dostane. Váš zájem a snaha bez štěstí a přízně společnosti mnoho neznamená. U nás je společnost taková, že podobné hádky a pře jako slyšíme tady v tomto sále najdete u těch, co dělají prostředníky mezi společností a lidmi. Říkáme jim politikové.“

 Šaman se usmál a přisadil si: „My vlastně obchodujeme a provozujeme politiku jen s Duchy.“

Kněz však rozvíjí dál: ,,U nás se s Duchy již mnoho neobchoduje a nemělo by se obchodovat. Často lidé o něco žádají a jako protihodnotu nabízí pokání a motlitbu, ale s Velikým Duchem, jak tu říkáte, nelze obchodovat, lze jej jen prosit a přijímat jeho dary. Proto je možná pro lidi mé doby nepochopitelný. Můj chrám, který mám na starosti, zeje často prázdnotou, ale obchodníci - prostředníci jsou všude. Chceš pití? Zaplať! Chceš se najíst? Zaplať! Chceš se ohřát? Zaplať! Chceš zábavu? Chceš se vyčůrat? Zaplať! Zaplať! Zaplať! Odnaučují dokonce lidi si zpívat, aby si za melodie, které mají rádi, museli platit, odnaučují je vyprávět si, aby za úplatu poslouchali prodejné příběhy. Vidím, že svět vašich lidí je velká samoobsluha, kde je každý nakupující, řemeslník i umělec.“

Kněz se na chvíli odmlčel, ale šaman jakoby jej pobídnul, aby dál pokračoval a zakroutil rukou tak, aby všechna zde vyřčená slova došla k uším Dakavana.

A tak kněz pokračoval: ,, Když se tu tak hádáte, vidím mezi vámi také mnoho špatností a bídu soucitu, když si Duchové stěžují, že někteří lidé za živa stahují zvířata, že je živá porcují, že zvířecí matky jsou pojídány před jejich stále živými potomky. To vše máme i u nás, ale nevnímáme to, protože prostředníci - obchodníci zde stojí jako opona, za kterou nevidíme cestu masa, které máme pak na stole. Náš svět nemá dostatek prostředků pro všechny a tak je tam stále nouze. Kdo nemá shůry dáno, má nouzi. O jídlo, o vzdělání, o práci i o lásku. Jak má pak chtít slyšet o věcech, které svět bolí, když má věci, které bolí jeho samotného? Snad váš svět je v tomto opravdovější a čestnější i přehlednější. Když vidím, jak dlouho trvá, když vidím vaše ohromné dómy času, stojím v němém úžasu a bojím se, kam jde náš svět a jak dlouho potrvá.“

Starodávný šaman se pomalu obrátil na kněze: ,, Tys sem byl poslán, abys mluvil o světě, který přijde, když my se budeme chovat špatně. To co přinášíš za zprávy ze svého světa, je to, z čeho my máme strach jako ze zlé noční můry.“

,,Tak proč teď nepředstoupit před shromáždění a neříct to ostatním, aby se tak nestalo?“ obrátil se kněz na šamana. ,, Protože, můj milý, to není tak předurčeno,“ odpověděl hned šaman a pokračoval: ,,Tvoje role je u konce. To cos říkal, se už dostalo ke správným uším a ten kdo to slyšel, udělá pro své blízké to, co je nyní v jeho nových, mocných silách a o celé čtyři tisíce let prodlouží naší epochu. Dá šanci vyrůst mnoha generacím, nespočtu Duší umožní prožít si svůj krásný a jedinečný život,“ podíval se na kněze a usmál se.

„To dává smysl,“ pokýval kněz hlavou.

,,Pro svou dobu a pro své lidi nemůžeš toho mnoho udělat,“ zavrtěl pomalu hlavou šaman, „to je práce jiných. A kdybys tady přednesl svá varování a nakrásně jako v pohádce by ti uvěřili a zařídili by se podle toho jak šamani, tak i jejich lidé, pak by tvůj svět nikdy neexistoval, ty by ses nenarodil a nikdy bys sem nepřišel.“

Kněz se ulekl těch slov, ale nestačil už nic říci. Šaman fouknul a vír časoprostoru jako tornádo kněze uchvátil a odtáhl jej pryč, nazpět do jeho doby ke každodenním stresům, účtům, formulářům a platbám. Šaman se zase jen usmál, ještě pohodlněji se usadil a pomalu pootočil hlavu, aby se podíval do temného výklenku za sebe. Správně tam tušil onoho důležitého posluchače.

 

 

 

 

 

 

 

 

DOMŮ

 

 

Za nedlouho vyrazila naše trojice na cestu. Loučení a už jen tisíce a miliony obřích vaků mořské vody kolem nich. A když zafouká studený vítr, moře bývá plné velkých vln. A to se teď děje čím dál častěji. Loď je velká a zásoby a balast, uložené na jejím dně ji vyrovnávají, aby byla stabilní. Velká plachta je zavěšena a Lovec jí manévruje stejně mistrně, jako by nedělal od mala nic jiného, ale ví, že ti, kteří vyrostli na takových lodích a na moři, jsou opravdoví Mistři. On je jen troufalec, který raději popluje blíže k pobřeží. I když to je vlastně nejnebezpečnější, protože může nejspíše narazit na velké vlny, zprudka se vzdouvající nad potopenými mělčinami a skalisky, ukrytými pod hladinou. Vítr pěkně fičí a loď letí, prořezává vodu a vytváří dvě pěkně zdvižené vlny po obou stranách přídě. Na večer si poutníci našli malou, skalami chráněnou zátoku a přespali na souši.

Ale noc nebyla nejklidnější, během spánku jim pod deky drze nalezli malí škorpioni. Lovec nadával a přemýšlel, zda by skutečně nebylo lepší přespat v houpající se lodi. Pak usoudil, že stačí, když je všem špatně na lodi přes den, ještě pak aby tomu bylo i přes noc. Další den se vítr trochu utišil, vlny byly menší a tak žaludky všech zůstaly mořské nemoci ušetřeny. Neujeli však takovou dálku jako včera. Prostě vítr je vítr a ten rozhoduje. Zato třetí a čtvrtý den byl vítr opravdu silný a námořníci se zapotili. Spali dokonce v jedné zátoce na moři, protože drobné kolébání se jim zdálo už přijatelné proti tomu, co zažívali na otevřeném moři. A tady Tantika vymyslel novou trasu, kdy velkým obloukem objížděli jakýsi poloostrov, směřující k velkému ostrovu (Baleáry). Za ním si to naši přátelé zkrátili rovnou k pobřeží (k Barceloně) a nevraceli se nazpět zálivem na jih. Odtud už to bylo relativně blízko k ústí Severní řeky. Jen bylo nutné po nějaké době severovýchodní plavby kolem pobřeží pokračovat a to i přesto, že se pobřeží stočilo k severu.

Obloha byla jasná a číst v počasí uměli všichni, takže věděli, že by tomu tak mělo být přes celou noc a mohou se tedy při navigaci spolehnout na dobře známé hvězdy tak jako doma na severu. Cestou vedle nich řádili nějací velicí tvorové a vydávaly drnčivé zvuky. Byla to pro námořníky noc hrůzy. Ráno uslyšeli ty zvuky znovu a konečně spatřili i jejich původce. Byly to veliké ryby s ústy plnými velikých zubů a s popleteně orientovaným ocasem, který nebyl svislý ale vodorovný. ,,Proboha! Co to je?“ vytřeštil na ně oči Lovec.

Gomepsis a Tantika se smáli: ,,To jsou přece mluvící ryby, co tančí na ocase, ty nic nedělají! Nejsou nebezpečné.“

Lovec polknul: ,,Teď se smějete, ale v noci jste se báli stejně jako já!“ ,,Ne, my jsme se nebáli,“ v dobré náladě se s ním ti dva přeli.

Lovec si vzal službu. Už si zvykl, že na vlně od lodi vedle přídě si dovádí delfíni. Pak delfíni zmizeli a objevili se jiní a pak zase jiní. A pak se tady objevil jiný veliký delfín. Plaval těsně vedle lodi a jeho obří hřbetní ploutev čas od času vykoukla z vody v plné velikosti. Lovec si najednou uvědomil, že mezi těmi zvuky, co vydávali delfíni a tím tichem, co slyší teď, je nějaký rozdíl. Delfíni vydávají zvuky spíš jako tuleni, to bylo nadechování a vydechování. Delfíni jsou určitě jako želvy nebo tuleni či lidé, ale tenhle delfín určitě nedýchá vzduch a jeho ocas... Podíval se na ocas pozorněji. Nebyl vodorovně orientován. ,,U mamutího lejna!“ Nemusí budit spící, sám se dovtípil, že tohle je nějaký obří druh žraloka. Udržoval kurz na sever a větší vítr, který se postupně zvedal, mu jen pomáhal zvyšovat rychlost. Stáčel loď k západu, aby nemuseli strávit další noc na moři. Jak jel téměř kolmo k větru, tak se loď úplně rozletěla, ale jela také souběžně s vlnami a to tak nešťastně, že se již při druhé vlně málem převrátila. A ten proklatý žralok je stále jakoby přilepený k boku lodě. Lovec tedy stočil kurz zase na sever a situace se uklidnila. Najednou žralok zmizel a byli tu zase delfíni. To se mu ulevilo. Po několika hodinách plavby se delfíni odpojili a na příď si sedl racek. Bylo jasné, že pobřeží je blízko! Střídali se. Tantika vzal ráhno plachty a jeho úvazy do rukou a držel je, jakoby řídil windsurfing. Lovec zalehl do kožešin, přikryl se pláštěnkou a hned spal.

Probudil se až v noci. ,,Něco se děje!“ napadlo ho. Gomepsis a Tantika se o něčem závažném bavili a když se posadil, okamžitě pochopil, o co jde. Obloha se zatáhla a není nic vidět.

,,Vítr je silnější, stále ještě fouká od jihu?“ zeptal se přátel.

,,Ne! Fouká od západu! Tedy alespoň myslím!“ procedil mezi zuby Tantika. Problém spočíval v tom, že pobřeží je jen několik stovek metrů před nimi, ale co když jejich loď narazí rovnou na skaliska? Je to padesát na padesát.

,,Tady jsou vápencové skály všude! Snažit se trefit na pláž, se téměř rovná sebevraždě!“ volal Tantika do hukotu moře.

,,To by musela být moc šťastná náhoda, abychom se trefili na pláž takhle po slepu,“ volala Gomepsis. ,,To se nepovede!“

,,Sakra!“ procedil mezi zuby Lovec, ,,tak se stočíme na moře!“

Lovec otočil hlavu směrem k masám vody a zarazil se. Zrovna v ten okamžik uviděl blesk.

„To ne!“

 

„Ne, to je dobře!“ zavolal ze předu Tantika!

,,Ty ses pomátl!“ křikla na Tantiku Gomepsis.

,,Přátelé! Blesky ozařují pobřeží, uvidíme, kam přistát. Hledejte pláž!“ teď už křičel do zesilujícího vichru Tantika. Nechali jet loď na východ podél pobřeží spolu s vlnami. Začíná pršet, co pršet, začíná lít a zatímco Gomepsis a Lovec vylévají vodu z lodi, Tantika drží směr a sleduje situaci na levoboku, zda blesk náhodou neosvětlí pobřeží právě na tom správném místě.

 

Déšť zesílil a do lodě se dostává víc a víc vody ze zpěněných vln. Kolem je černočerná tma a všichni dělají vše po paměti. Tantika drží plachtu jen citem, Gomepsis a Lovec vylévají vodu co nejrychleji, ale je znát, že začínají problémy. Vtom blesk jakoby přímo nad hlavami rozrazil noční oblohu, osvětlil skálu těsně vedle nich a za ní asi tři sta metrů dlouhou písčitou pláž. Je sice asi sama dvě stě metrů hluboko v tomto zálivu, ale to riziko se musí podstoupit. Tantika okamžitě stáčí loď šikměji doleva a ta klouže po vlně rovnou po diagonále zátoky. ,,Doufám, že tam zajedeme dřív, než se objeví nová skála!“

,,A co to zkusit otočit, ať tolik neriskujeme!“ volá Lovec.

,,Jsme plní vody, takový manévr nás může potopit!“ oponuje mu Tantika, je jasné, že musí dorazit na pláž dříve, než je vítr zanese na její konec. Gomepsis vylévala vodu tak rychle jako nikdy v životě a Lovec do toho dal také plnou sílu. Tantika pochopil, že najet na skálu by bylo asi horší. Tak teď se držte těch nafouklých měchů.“

 

Tantika rychle otáčel loď. Teď jsou zaříznutí na vlně a jakmile vlna povolila, loď byla už přetočená a uháněla na severozápad, nazpět na tušený začátek pláže.

 

 

Jestli se jim dřív zdály vlny na volném moři hrozivé, teď teprve se jim ježily vlasy hrůzou. Čím více se přibližovali ke břehu, vlny narůstaly, pěna začala plnit loď a moře se rozhučelo strašidelným zpěvem do tmy noci. Najednou jako by jim někdo podrazil nohy. Všichni spadli na dno lodi. Uvízli!

Rychle skočili do mělké vody a příští vlnu už táhli loď zase kus dál ven z vody. Drželi se pevně provazů, majíc u pasu uvázané měchy se vzduchem. Teď jim však byly spíš na obtíž, protože je za ně vlny strhávaly. Na štěstí měli všichni tři dost síly, udrželi se a táhli loď krok za krokem blíž na pevnou zem. Lovec vytáhl po paměti lano a rozběhl se k pláži. Tam jej chvíli držel, než s jeho pomocí přijde Gomepsis a Tantika. Teď budou lano držet oni. Lovec se vrátil k lodi, aby z ní nabral vaky s kožešinami a oblečením a zboží, zásoby a veškerou výbavu, kterou útroby lodi obsahovaly. Vracel se znovu a znovu, šel jen po paměti a po hmatu, přidržujíc se lana tam i zpět. A loď byla lehčí a lehčí a vlny ji pomalu tlačily k pláži. Pak ji však zprudka zaplnily vodou a žádné vylévání jí už nepomohlo.

 

Strašná noc, zima, mokro. Ale jsou na pevné zemi, daleko od vln a jejich loď je s nimi stále spojena lanem. Ráno bylo chladné a větrné, ale už nepršelo. Gomepsis se probudila, přesto že si nepamatovala, že by usnula. Spát ani moc nešlo. Lovec a Tantika už byli ve vodě a převraceli loď tak šikovně, že ji vykrajovali z vody. Už ji mají na boku a za chvíli dnem vzhůru. Uvnitř lodi zadržený vzduch ji pak nadnese a oni ji za přílivu, který zrovna vrcholí mohou dotáhnout co nejdál k pláži. Tady ji položí téměř na bok a počkají na odliv. Pak už jen stačí postavit loď do normální polohy a vyčerpat zbytek vody normálním vyléváním.

 

Teď je však nutné rozdělat oheň, usušit šaty, převléci se a najíst. A protože tehdejší lidé měli rádi příběhy s hrdiny, kterým se pak sami chtěli podobat má i Lovec zásobu takových příběhů od posvátných mýtů po skutečné, živé osudy, které zažil někdo jemu blízký. Zapřemýšlel, který příběh by to měl být dnes. Jeden měl moc rád, když mu bylo asi dvanáct nebo třináct let. „Jak to jen dědeček vypravoval...“ Na chvíli všichni ztichli, posluchači, aby dobře slyšeli a Lovec, aby se soustředil a správně si vzpomněl a začal, jak se říká, z toho správného konce.

Kdysi dávno se u jedné malé skupinky Gátů objevila veliká krasavice. Ne že by odněkud spadla, zjevila se nebo se najednou odněkud z tajemna vylíhla, ale prostě jak dospívají děvčátka v dívky, proměnila se pomalu před očima z dítěte v neskutečně nádhernou mladou ženu. Jediný pohled na ni a člověk hned věděl, že vidí něco zcela mimořádného a nevšedního. Mnohé dívky byly krásné, příjemné, chytré, půvabné svůdné, živé a přitažlivé, ale tato dívka měla v sobě nějaké kouzlo, které rozhodně bylo vším jiným než kouzlem skrytým. Její postava i její obličej byly více než souměrné a přesné a všude všeho bylo nějak tak víc a to právě toho, co posouvá běžnou krásu někam k zázračnu. Muži si o ní vypravovali, starci se na ni nemohli vynadívat, chlapci z ní byly paf, hlava se jim jen točila a malí kluci za ní běhali a soupeřili, na koho z nich se usměje zářivěji. Sice tato skupinka v trvalém táboře patřila malému gátskému kmeni, ale měla uvnitř několik moudrých mužů, kteří se sešli, aby rokovali mezi jiným o této dívce. „Tak výjimečná krása v tak malém kmeni, to může vést k nepěkným událostem, protože už teď nám její krása motá hlavy a naše ženy se učí závisti. Nejlepší by bylo někam ji na čas poslat,“ navrhovali někteří. Náčelník kmene a vedoucí této skupiny Gátů nebyl nějakým formálním, našňořeným kašparem, co by musel užívat pompézní slova, stojíce při tom v pozoru a za naprostého ticha. Byl takovým normálním, moudrým mužem, který rád svoje názory okořenil humorem a povzbuzením druhých.

,,No, myslím, že my to tady zvládneme, nakonec to děvče je dobrá Duše. Není to zlý ani zákeřný člověk a jestli probouzí něco špatného v nás, tak je to náš problém ne její. Konec konců v létě se to může rychle vyřešit samo. Uskuteční se setkání celého kmene a volné děvče se tam zakouká do nějakého mládence odjinud a pak bude vše stát úplně jinak. A léto není zas tak daleko. Kdyby se i pak věci měly jinak, pak teprve bude čas to řešit. Teď bych nekrmil lva, který se ještě nenarodil.“ A bylo odsouhlaseno, protože zatímco náčelník pronášel tato slova, představení pokyvovali souhlasně hlavami.

Dny pak běžely dál a lidem přítomnost mimořádně krásné dívky postupně zevšedňovala. Zase se do popředí dostávaly jiné události, nicméně, že by bylo možné říci, že by nebylo stále dost těch, kteří by si s dívkou nechtěli alespoň promluvit, to se vskutku říci nedalo. Alespoň na sebe upozornit, tu ji poslat dárek, tam přilepšit z podílu z lovu. To však přinášelo žárlivé poznámky, výtky a výčitky ze strany ostatních žen, takže pak se mnozí muži zase umoudřili nebo byli alespoň opatrnější.

Jednou z takových mimořádných, velkých událostí byl příjezd kupecké výpravy z jihozápadu. Stejně jako my podnikla kupecká výprava cestu na východ po Veliké řece a pak po Mamutí řece na sever. Byl to jen lovecký kmen, který jednou za čas pořádal takové výpravy jako dříve Gátové, což bylo spojeno s tím, že na takovou výpravu byli bráni především mladí chlapci, aby se trochu otrkali ve světě. Každý z chlapců měl na výpravě svého školitele, který jej zaučoval do vědomostí o sousedních nebo cizích kulturách. Tak tomu bylo i pro jednoho mladého muže, který na výpravu vyrazil jako chlapec, jež se právě vytáhl do výšky a byl samá noha samá ruka. Ale cesta na lodi a zajíždění proti proudu přilehlých přítoků mu dovolila takový nárůst svalů na jeho pažích a rozvoj hrudníku, že po dvou měsících výpravy byl z chlapce opravdu krásný a silný mladý muž. Jeho školitel byl vyhlášený svým pevným charakterem, dobrosrdečností a spravedlností jakožto i soucitem. Tito školitelé byli zváni strýčky. Vedle rodičů pomáhali ve výchově chlapců od jejich útlého věku, sotva uměly děti uvázat svůj první uzel nebo napnout luk. Na rozdíl od Gátů chlapce neučil jejich vlastní příbuzný, například dědeček nebo skutečný strýc, ale vybraný dobrovolník, o kterém se rodiče domnívali, že by mohl jejich syna naučit takovým věcem, které jim samotným tak dobře nejdou. Mladík měl otce jednoho z nejpřednějších mužů v radě kmene a ten proto svěřoval chlapce na výchovu právě muži vyhlášenému svou spravedlivostí a dobrotou.

Jakmile přišli kupci do vesničky, všech 7 obydlí ožilo. Všichni prohledávali své příbytky jestli v nich není něco, co by mohli vyměnit, něco za to stržit a vynášeli to na ústřední prostranství, kam usadili vzácnou výpravu. Nebyli to žádní profesionální kupci, ale přivezli i tak mnoho zajímavého zboží a také zprávy, co se kde děje. Najednou příchozí ztichli a jen zírali na krásnou gátskou dívku. Jen těžko se znovu soustřeďovali na práci a jen těžko zase otáčeli hlavy ke zboží a jednali o směně.

Večer se někteří kupci tajně smluvili na hrůzném činu. Až budou daleko a mimo podezření, malá skupinka unese tu nádhernou dívku a pak ji prodají někde za jihovýchodě od Veliké řeky. Aby tento čin nebyl odhalen a vše zůstalo utajeno, rozhodli se spiklenci zbavit se spravedlivého strýce i jeho mladého svěřence tím, že mu dají mimořádný úkol a pošlou jej obloukem kupčit ještě východněji s tím, aby se pak vrátil pěšmo rovnou na jih, kde je u Veliké řeky počká.

Lovec na chvíli zmlkl a otočil se na své posluchače. Už spali. Zabalil se také do deky a zavřel oči.

 

Poutníci za čas definitivně opustili moře a vydali se pěšky na sever. Ačkoli šli kolem toku řeky, nedalo se jí mnoho využít, tekla totiž přesně na opačnou stranu. Jen místy, když byla rozlitá do kraje a pomalu a líně se vlekla krajinou, mohli postavit vyplétanou loď z proutí a dokonce někdy použít i plachtu. Většinou však museli veslovat. Vodního toku se jim dařilo využít jen sem tam, hlavně namáhali vlastní nohy, ruce a záda.

Cesta na sever byla plná práce. ,,Měli jsme jít na zimu, kdy se dá všechno táhnout na vleku a s mnohem menším úsilím,“ říkali si někdy, ale pak se zase utěšovali: ,,Nicméně směřujeme stále k Veliké řece a po jejím proudu nás sama doveze většinu cesty domů.“ Když si vzpomněli na Velikou řeku, přišla jednou večer řeč na vyprávění o Veliké řece a příbězích o ní. Gomepsis si vzpomněla, že Lovec nedokončil tehdy večer u moře příběh o překrásné dívce. ,, Povídej, prosím, povídej! Jak jsme jen na ni mohli zapomenout?“ Dali si každý pruh uzeného masa a Lovec zase chvíli přemýšlel, jak správně navázat.

 ,,Takže... kupci se rozhodli, že dívku unesou,“ začal zvolna.

Jak se umluvili, tak se stalo. Nádherné dívky najednou nebylo. Kdo mohl, hledal ji. „Unesli ji pro její krásu snad zlí Duchové nebo nějaký její krásou očarovaný Démon?“ kroutili hlavami lidé z vesnice. V domově dívky bylo zle a smutno. Tak jak bylo zle s ní, ještě hůře bylo bez ní. Mnoho se vzpomínalo, proto se mnoho podezíralo a proto se mnoho láteřilo, vyčítalo, uráželo, mlčelo. Mnoho smutku a marnosti i vzteku.

Mladý muž byl ještě s několika dalšími mladíky vyslán, aby získal čokoládově zbarvený radiolarit, nádherně teple zabarvený štěpný silicit. Zamířil proto až do Bílých Karpat a proto musel on i jeho druzi žádat o vstup na cizí území, o souhlas k těžbě kamene a lovu pro nutnou obživu. Za souhlas zaplatili patřičným zbožím a dary. Dny míjely a těžba konečně přinesla kýžený výsledek. Muži byli spokojeni a vyrazili proti proudu Moravy přímo na jihozápad kolem Pálavských kopců a pak proti proudu Dyje. Zde zase potřebovali převoznou službu, takže čas jen letěl a než se muži dostali k Veliké řece, uběhla velmi dlouhá doba.

Na břehu Veliké řeky nebyli první. Většina mužů sem dorazila již před nimi a nyní se velmi usilovně o něčem přela. Jedni nemluvili s druhými, byli jasně rozkmotřeni a zle pohádáni. Za nic na světě se mladík nemohl dozvědět, co se stalo. Muži jen mlčeli a hádali se jen když byli sami. Výprava čekala, něž se vrátí odněkud ze západu tři muži, ale mladíkovi přesto, že byl velmi unaven, bylo to tak podivné, že si dal tu práci, aby zjistil, co se za takovým chováním mužů skrývá. Odešel do ústraní nedaleko od tábora, umyl se a natřel tmavou barvou. Protože bylo léto a docela teplo, nechal si na sobě jen bederní roušku, ale i ta měla tmavohnědou barvu a tak za šera, když ulehl do stínu stromu, byl dokonale maskován. Snažil se tak doplížit do té části ležení, kde byli právě starší muži, kteří se o něčem tak usilovně přeli.

Pak ležíc v trávě nikým nepozorován, dozvěděl se, jak muži jeho kmene jej lstivě poslali s chlapci na výpravu, zatímco starší muži unesli onu nádhernou dívku z gátské vesničky. Jak ji měli v plánu prodat kamsi do vzdálených krajů a jak je její krása tak poblouznila, že teď si ji mnozí chtějí přivést domů a tam ji někde urýt na tajném místě, aby se s ní mohli těšit a mít ji jen pro sebe. Zatím drží dívku někde poblíž, než rozhodnou o jejím dalším osudu. Mladík byl v šoku, když tak slyšel mluvit muže, kterých si vážil, které znal jako čestné a spravedlivé lidi.

Odplížil se zpět, převlékl se a okamžitě se spěchal svěřit svému strýci. Správně očekával, že tento vážený muž půjde sjednat pořádek.

 

Co pořádek, pořádnou melu, skandál! Jak jim spílal, hrozil pomstou mocných Duchů a věčným zatracením, jak jim promlouval do duše, jak se rozháněl na všechny strany. Vše se konečně urovnalo a muži slíbili, že hned ráno pošlou dívku nazpět. Okamžitě pro ni vyrazili, jenže v momentě, kdy ji spravedlivý strýc uviděl zblízka, nemohl od ní oči odtrhnout. Sotva dýchal, ústa měl otevřená a jako by mu někdo vykradl zevnitř tělo a Duši nahou vtáhnul pod zem. Promluvil pak najednou jako někdo jiný.

,,Cože? Toto není jen žena, je to dar Duchů a my bychom je urazili, kdybychom jej vrátili. Takovým darem nesmíme pohrdnout. Necháme si jej a budeme o něj pečovat, aby nás oblažovala jeho nadpozemská krása!“ Muži si oddechli. Ostuda se zakončila tak, jak nikdo nečekal.

Vypadalo to, že je rozhodnuto. Naprosté ticho, úleva nestoudníků. Jejich plán byl přijat a dokonce má podporu takového muže.

Najednou mladík vstal, vynořil se odkudsi ze zadu, přešel prostranstvím středem shromážděných mužů, až přistoupil těsně k dívce. Díval se jí stále do očí, pak vztáhl prudce ruku a dotkl se dívčina oka. Prsty byly mokré od slz. „Je tu však jeden argument proti vám,“ zvolal a se zdviženou rukou obešel půlkruh mužů, aby jim zblízka ukázal její slzy.

Bylo to jen pár měsíců, co byl přijat mezi muže a teď tu stojí před nimi, mnoho nemluví, oni nevědí, co chce, jen jsou z toho zmateni. Asi bude i tady vše v pořádku, protože mladík se usmívá a  jeho tvář i postoj se dá číst jen jako klid, ležérnost a rozvernost. A teď se usmívá na plno a snad řekne i něco vtipného. Tak jim to prošlo i u něj, dívčin osud na nějakém opuštěném místě je zpečetěn.

Jenže mladík pokračoval: ,,Nedávno jsem byl přijat mezi muže kmene, učil jsem se celý život být dobrým člověkem a myslím, že jsem ještě nepoděkoval nikomu z vás tak, jak by si to opravdu zasluhoval. Mám pocit, že právě v tomto okamžiku je ten správný čas. A jak poděkovat? Vidíte mojí ruku, na které jsou slzy této dívky? Tak tato ruka bude muset být přemožena kýmkoli, kdo by chtěl na dívku, byť jen letmo, s nečistým úmyslem sáhnout!“

Muži jsou najednou zmatení, někteří se smějí a považují to za vtip, jiní se tváří vážně, další se chytají za hlavu a odvracejí se od shromáždění. Jeden z mužů, který mladíkovu řeč považuje za jízlivý a zvrhlý humor, se zvedá a jde si na dívku sáhnout. Mladík sbírá ze země dřevěnou tyč a muže několika rychlými a nečekanými údery spráská. ,,Ještě mi někdo nerozuměl?“

Mladíkův strýc se najednou probral do života. Jakoby mu z očí spadla temná páska. Hlubokým hlasem nabádá muže k mravnosti a nápravě a kaje se ze svý předchozích slov a chvilkového klopýtnutí. Přidává se i vedoucí výpravy, sypou si popel na hlavu a mluví o tom, že dívka je čarodějnice a jakýsi zlý Duch jim zatemnil mozek! Zlí duchové byli ale v tu chvíli daleko. Něco zlého bylo v nich!

Na vlně emocí a náhlého otevření se spravedlnosti proběhl soud. Ne soud s viníky, ale soud s mladým mužem. Je obviněn, že vystoupil proti ostatním mužům a proti vůli kmene a musí být potrestán za vzpurnost, protože tak jistě činil proto, že chtěl dívku zcela sobecky jen a jen pro sebe a chtěl se podlézavě a rafinovaně vetřít do role jejího zachránce. Za trest se k dívce, která stejně neumí jejich řeč netuší, že to byl právě on, který se za ni a její svobodu postavil, nesmí ani přiblížit. Vybraní tři mladíci, kteří se neúčastnili jejího únosu ji vyprovodí zpět k jejímu kmeni.

,,No jestli jsi čekal pochvalu, tak jsi dostal lekci, mladíku“, obrátil se na mladého muže jeho učitel. Muž se díval na starší kolem sebe a marně hledal správná slova. Jeden z opodál stojících, stejně starých mladých mužů, který se už chystal na cestu k dívčinu kmeni, se na učitele podíval, přistoupil k němu a nahlas mu řekl: ,, Moc děkuji, že jste nás učívali, že nejdůležitější pochvalu nám dává naše svědomí a ne ústa nestálých lidí, teprve teď vím, co jste měli na mysli.“

Okolo stojící muži raději mlčeli. Byla zde cítit trapná atmosféra lži a přetvářky. Prostě nádherná tvář i postava dívky byla pro muže tvrdou zkouškou jejich charakterů, kdy málokterý obstál, když se naskytla příležitost. Mladíkova odvaha je vrátila do reality, kdy by museli reálně čelit prozrazení a odhalení. Vše by bylo dlouhodobě neúnosné. Byla to studená sprcha a učitel mladého muže využil světa Duchů, aby si zachoval čistý štít, smyl vinu ze svých druhů a navíc našel obětního beránka. Ten kdo by měl být opravdovým hrdinou, nechť je obviněn, ať není oslavován více než my staří tatíci zasloužilí. Tak nějak se k tomu stavěli starší muži.

Ještě večer odešli tři chlapci s dívkou nahoru proti proudu Mamutí řeky, aby ji vrátili do její rodné vesnice. Brzy ráno za rozbřesku, kdy je ještě šero a ranní chlad, odešli i muži zpět do své rodné země na západě. Jen opozdilci se ještě dobalují, mladík stále hledá balíček čokoládového radiolaritu. Stále jej nemůže najít, měl pocit, že jej pověsil právě na tomto stromě. Nebo to bylo na jiném? ,,Co pak tu ještě hledáš?“ ptá se jej nějaký starší muž, zřejmě jej sem pro mladíka poslali. Mladík ukazuje rukou a chce říci, kam si pověsil svoje silicity, otočí se tak k muži zády a najednou letí celý dopředu. Před očima má temno. Teprve teď si uvědomuje ohromnou bolest hlavy. A dopředu letí právě proto, že jej tím směrem vystřelila zezadu vedená rána nějakým velikým, dlouhým a těžkým předmětem.

Široká, klidná a velkolepá řeka je již chladná, mlha se vznáší nad její rovnou hladinou, mírným vánkem nesena zahaluje okolní rákosiny a v nich vše, co je tam ukryté. Jakýsi veliký, temný předmět tu leží na okraji vody a kolem plovoucí zvědavá ohromná vyza si jej jde prohlédnout svýma malýma, skelnýma očkama. Čtyřmetrový živočich tichounce manévruje do mělčiny, jeho žraločí ocas vypadá jako zjevení z dávných dračích časů, avšak drobná ústa jen jemně popotahují kožený rukáv, který se uvolnil od tmavého objektu. Ano, obří jeseterovitá ryba našla lidské tělo, pohozené na břehu Dunaje a z části ponořené pod hladinu. Svými pohyby a popostrkováním mimoděk udělala pro nebohého člověka to nejlepší, co mohla. Přivedla jeho Duši opět do světa živých, aby se vrátila zpět do svého dokopaného, zpřeráženého a polámaného těla. Velmi pomalu se mladý muž dával dohromady, velmi dlouho trvalo, než se doplazil ke svým věcem. Tam má kožešiny a náhradní oděv, ten jeho je mokrý a jistě by tu brzo zemřel na podchlazení. Své věci však nenalezl. Pomalu se začal smiřovat s tím, že tu zemře vysílením a zimou. Otevřel ještě oči, aby se podíval na řeku a srdce mu poskočilo radostí. V rákosí trochu dále od břehu než byl on sám, byla potopena jeho celá výbava. Jen si nemohl dát dohromady, jak to že jeho balík s věcmi neplave. Teprve teď, když se mlha nad řekou rozplynula, uviděl na balíku řemen, kterým byl k němu uvázán balíček štěpného kamene jako zátěž. Pomalu si prsty ohmatával bolestivé místo na hlavě, aby zjistil, co mu je. ,,Tohle není voda, ale krev,“ problesklo mu hlavou. Bolest i únava jej přemáhaly, ale bránil se spánku, ještě se mu nechtělo zemřít. Opřel si záda o strom a díval se do krajiny. Kolem proletěly divoké kachny, procupitala drobná a ohebná lasička, hledající myšky a proběhla hyena. Jen se na okamžik zastavila a zadívala se do mužovy tváře. Nevěřila, že by byl tak bezbranný, jak vypadá. Určitě to bude nějaká lidská lest. Rychle se zase otočila po směru, kterým původně chtěla jít a zase spěchala dál.

Čas běžel a mladý muž už čekal jen na smrt. Byla již hluboká noc a strašná zima kolem až bolela. Najednou se mu něco něžného a teplého rozlilo po tváři. A znovu a po druhé tváři. S námahou pootevřel oči. Proti sobě má něčí obličej, krásný dívčí obličej s kouzelným a velmi šťastným úsměvem. Objala jej. Nevěděl, co se děje a jak je to možné. Zavřel oči a vnímal jen teplo její blízkosti. Vrátila se, protože chtěla poděkovat svému skutečnému zachránci, na místo toho se ona sama stává zachráncem. Teď si jej ona odvede domů do daleké země. Převlečený a zahřátý se teď belhá po jejím boku za novým životem. Je ráno a slunce se opřelo svými paprsky do severské krajiny, co mohlo. Snad až teď se jejich oči opravdu setkaly. Doslova to zajiskřilo. A od té doby žili si svoje životy jeden pro druhého, jakoby to byl život jeden.

 

Lovec skončil. Příběh byl dovyprávěn, večeře snědena, poutníci ulehli a nechali se unášet na lodi snů k břehům noční fantazie.

 

 Cesta domů proti toku Rhóny nebyla zadarmo. Byla těžká, přímo úměrná nákladu, který nesli. Možná nejtěžší část cesty vůbec. Někdy ušli jen deset kilometrů denně, ale i zde daleko severněji se na některých místech Rhóna rozlila do meandrů. To ne proto, že by tu byla voda klidnější, spíše naopak, ale bobři zde velmi často stavěli své přehrady a hrady a tak byl tok tvořen stovkami na sebe navazujících jezírek a někdy byla řeka široká jako malé jezero. Ve velkém člunu jeli Lovec s Gomepsis a část zásob a zboží, ve druhém, menším Tantika se zbytkem proviantu. Pak se ale řeka proměnila v říčku s rychlým proudem a jakékoli přenášení lodních košů bylo zbytečné. Vyhodili je tedy a postupovali okolními stezkami jen pěšky. Pak jednoho dne opustili naši hrdinové údolí řeky Rhóny a vydali se na východ k velikému Bodanskému jezeru.

 

 

Upletli si z místního proutí nový, velký člun. Z rákosu vypletli plachty a znovu pokračovali pokojně po vodě, kde si jejich nohy mohly konečně zaslouženě odpočinout. A celá situace se za čas znovu opakovala, když za Bodanským jezerem zase vyrazili na pěší pouť. Konečně došli k hornímu Dunaji. Usadili se spolu se svými zavazadly do nových lodí a vypluli po Velké řece, která je nyní velice rychle posouvala již přímo k domovu. Teď jim stačí jen vesla na usměrňování zběsile rychlé plavby. Někdy musí vše vyložit a projít nesjízdné úseky pěšky, ale i tak je cesta po řece nesrovnatelně rychlejší. Lovec napočítal první den deset hodin plavby rychlostí deset až patnáct kilometrů v hodině, to by mělo stačit na sto padesát kilometrů.

,,Tohle určitě nepůjde dlouho,“ pomyslel si a skutečně, tok se brzy radikálně změnil. Už druhý den byla voda o poznání pomalejší a odpoledne si poutníci upletli rákosovou plachtu. Vesla a plachta se postupně stávaly hlavních pohonem, ale občas Dunaj pospíchal a popostrčil je sám rychle kupředu. Jindy vál příznivý vítr a opřel se jim do plachet a když museli pádlovat, nebyli už zdaleka tak k smrti unaveni jako na pěších stezkách kolem horního toku Rhóny. I tady doplnili zásoby, vyměnili nějaké zboží, ale všude severněji už cítili, že jsou zde jiní lidé a jiná krajina. Stejně jako u nich doma jsou tito lidé nesmírně zodpovědní, houževnatí, spolehliví a pracovití. Jsou to zkrátka také seveřané. Tady nejde něco jen tak odložit, odfláknout, tady přijde zima a pokud ses proti ní prohřešil, tak tě jednoduše zabije. To je vše. Krátké a jasné. Dole na jihu byla pohoda, chyběla tam přísnost a obavy, co bude zítra. Panovalo tam stálé veselí a co šlo, to se odložilo. Alespoň těm třem to teď tak připadlo. Možná, že na moři byli naši hrdinové tak solidní námořníci právě pro tyto své vlastnosti. Na jihu by možná tak sehraná posádka ani nevznikla. O tom mohou naši seveřané přemýšlet, ale kdo ví, jak to opravdu je.  Ale oni to budou zkoumat, znovu musí Gátové sami do světa, aby jej poznávali a Lovec už má pro svoji první výpravu průvodce. Bude jím Tantika - Kárs. Až se bude vracet na jihovýchod Evropy, půjdou mladí Gátové velkou část s ním. ,,Dobře jsem to vymyslel,“ musel se Lovec pochválit a držel v náruči spící Gomepsis, zatímco Tantika držel ráhno plachty.

 

 

Dny ubíhaly a jednou večer se na levém břehu objevil tábor pravých, nefalšovaných jižních Gátů!

 

,,Konečně doma!“

 

,,Jsme doma!“ zpola zakřičeli, zpola zazpívali z plných plic Lovec, Gomepsis i Tantika.

 

Tantika si při vystoupení z lodi změnil jméno na své původní imebirijské - Kárs. Tantikou se stane, až se opět vydá na Dunaj.

Jsou doma a od teď bude už jen dobře. Tady náš příběh skončí. Doma čeká Lovce a Gomepsis svatba a společný život, Kárse - Tantiku čeká setkání s otcem a sestrami. Všechno dobře dopadlo a tak to má být.

 

A nebo ne?

 

 

 

 

 

 

 

 

 PŘEROZDÁVÁNÍ  KARET

 

 

Šala jsme právě zastihli ve svém živlu. Cestuje a cestuje, domlouvá a smlouvá, z jalové krávy by vymámil tele, mrtvého by přiměl k návratu do života a sníh by přesvědčil, aby hřál tak, aby se na něm dala vařit polévka. Vše se mění, od jihu se sem stěhují Imebirijci, ti jsou však zatím daleko, ale chtějí se zde usadit, jejich nepočetní příbuzní je sem přizvali.

Šal tuší komplikace. Postavení Katárijců se zhroutí, Imebirijci jsou určitě ještě lepší obchodníci než Katáriové, mají větší ambice a bude jich zde jako much.

Zixis a jeho lidé se ukázali v pravém světle. Potloukali se krajem a pronásledovali nájezdníky, kteří tu přepadali tábory a vesnice. Gátští stopaři ale zjistili, že tihle Šalovi chráněnci nejsou nikým jiným, než denní směnou nočních nájezdníků. Gátové je pronásledovali a zabavili jim naloupené věci. Koho v boji Gátové nezabili a měl to štěstí, že utekl, mohl mluvit o veliké náhodě. To však platilo vlastně jen pro dva z lupičů. Jedním z nich byl Zixis. Prchal vždy v noci a přes den se ukrýval. Jakmile se vrátí domů, svolá rodovou radu, svolá všechny kmeny a pak půjde celý jeho národ do války s lidmi ze Země Mamutí řeky. Nenechají se takto ,,beztrestně zabíjet“. On, Zixis to zaonačí, má dar jazyka a dovede snadno pro svoji věc získat lidi, i kdyby jim měl vysvětlit, že nebe nad hlavou je potaženo pomalovanou kůží s třásněmi. Je v mnohém podobný Katárijci Šalovi.

Šal vycouval ze spojenectví ze Zixisem a hledal dalšího ochránce. Sice se s Gáty domluvil na svatbě své dcery s Lovcem, ale také se rozhodl navštívit bohaté východní sousedy. Jejich princ by si jistě vzal Gomepsis za ženu. Má sice už dvě ženy, ale to je u jejich sousedů přípustné zvláště, máte-li postavení šlechtice. ,,Ti by nás mohli ochránit,“ s uspokojením si Šal mnul bradu. Východní soused má však malou moc nad svými lidmi, ti jsou svobodní a musí se sami rozhodnout.

Ale lepší takový spojenec než žádný a on, Šal chce nyní Gátům dojednat s východním sousedem spojenectví proti západnímu nepříteli. Proto chce sjednotit všechny národy a kmeny na území Země Mamutí řeky. Budou-li jednotní, ubrání se západnímu sousedovi a snad i Imebirijcům jdoucím od jihu. Pak mu zůstane území jako doposud, kde bude moci dál obchodovat. A aby na tom něco i vydělal, rozhodl se, že uplatní to, co mu vždycky říkal o lidech, národech a vařené nudli Kanah. Teď za Kanahem nemůže, Kanah jistě pomáhá svým lidem a jím by jen manipuloval. Proto sám zavzpomínal, co mu Kanah vždy radil a všude vykládal, že tato Zem Mamutí řeky je území, kde žijí slavní Katárijci, kteří přináší lidem nový pohled na svět a moderní formu spolunažívání už od nepaměti a tak se toto území jmenuje Katárijsko.

A vlastně všichni jsou Katárijci, protože je naplňuje Katárijský duch, který je sjednocuje a teď je hlavní jednota.

Někteří se tomu nápadu smáli. Ví, že každé území kmene má jméno jako Gátie, Tatárie, Imebírie, ale Katárijsko, to asi už moc musí téci tomuto muži do bot a chce si udržet moc i majetek a je pro to schopen ve svém zoufalství dělat ze sebe i šaška. A možná, že kdyby měl k dispozici média, tak by se mu to povedlo. Kdyby vzal Gátům paměť a celou jejich minulost, jejich identitu, kdyby ji vzal Imebirijcům... „Ne Imebirijcům nemůže něco takového nabulíkovat, protože oni fanaticky věří, že jsou lepší než ostatní. Gátové však, přesto že v Gátštině Gát znamená opravdový člověk, tak jsou pragmatičtější a nikdy se nepovyšují nad ostatní lidi“, zapřemýšlel Šal. Ano Gátové jsou vlastně Katárijci. Vzpomněl si na nejstarší slavné Gátské náčelníky. Kdyby se jej někdo zeptal, jestli i ti byli v postatě Katárijci? Co by pak řekl? Vždyť Katárie tehdy ani s Gátií nesousedila.

Už to má, bude minulost počítat teprve od doby, co Gátie sousedila s Katárií a bude mluvit o společném Katárijském věku, nebo spolunažívání nebo tak něco. Starý Katáriec vystupoval i na jednání s východním princem jménem Katárijska. Vypadal tak větší a důležitější. Ukázal na mapě, jak velké území má jeho Katárijsko a byl na patvar, který stvořil, velmi hrdý. Zapomněl, že rvát Duši Gátům je jen časovanou bombou, která se snese zpět na jeho hlavu jako rána z válečné palice. Protože už celé generace Gátové doma ve svých příbytcích, když mluvili o Katárijcích, mnohdy připomněli, že jsou Katáriové falešní. Katárijskem tak Šal jen napíná pomyslnou tětivu luku na svoji stranu a čím ji více k sobě přitahuje, tím je jen jasnější, že o to důrazněji a rychleji se tětiva vrátí zase nazpět. Jak praví staré gátské přísloví: ,,Žádná ruka neudrží napnutou tětivu dlouho.“ To všechno se kupí kolem Šala, který se chudák zaplétá do klubka politických pletich a lží, které už nad ním visí jako Damoklův meč, ale on to nyní nevidí a nechce to vidět. Naopak má radost, jak to krásně vymyslel. Je na sebe hrdý, jak byl dobrým Kanahovým žákem.

 

Starý Katárijec vše domluvil a nařídil Rifovi a jeho armádě, aby vyskládala všechen majetek ze skladů, ale i z jurt ven a navršili jej na jednu velkou hromadu. A zatímco se Rifovi lidé činí, přichází zpráva, že si Imebirijci přejí jednat ze Šalem. Objevili se prý nějací imebirijští vyjednavači. Šal se cítí povznesený, má vlastní plán a proto tam pošle Bláznivého a Rifa. Sám si vezme Rifovy vojáky na povel. Chce mít hromadu hotovou co nejdříve a aby se zdála větší, dospodu dali na jeho příkaz vaky s mamutím lojem. Pěkně jeden vedle druhého a pak do řady nad sebe a teprve na to přijdou látky, koberce, košíky, krabičky, ozdoby, cetky, oděvy a další a další předměty. Už přinášejí závěsy, odjinud malované nádoby z košatiny potažené syrovou, koňskou kůží. ,,Ať to dodělají dívky a ženy, my pojedeme zabránit svatbě Lovce a Gomepsis!“ rozhodl se najednou uprostřed práce Šal. „Gomepsis rostla pro prince a ne pro nějakého… jakéhosi… jednoho z mnoha!“

„Vyzbrojte se, vezměte štíty, palice a luky a vyrážíme!“ zavelel a sám se již hotoví k odchodu.

 

 

Rifo a Bláznivý jedou k Imebirijským poslům, ale ti vzkazují, že budou jednat jen s Lovcem a Šalem, a že Lovec je jejich nový náčelník a hlavní vůdce z moci Velké Vůle Největšího Ducha, a že je nutné, aby Lovec odešel od Gátů i Katáriů a připojil se k nim, Imebirijcům, a že ostatní si mají vzít majetek a opustit svá loviště, protože Imebirijcům je toto území od nynějška dáno od Velkého Ducha. Rifo a Bláznivý pochopili, že věci kolem mytologie a náboženství donutili jižní Imebirijce na cestu sem a Lovec by mohl, coby jejich hlavní náčelník věc nějak srovnat. Katárijci si nechali ještě ledacos vysvětlit, ale Imebirijci se chovali tak, že oba pochopili, že jsou jen botami na Imebirijských nohou. Rifo i Bláznivý však ví, co udělají. Znají se dobře s Lovcem a když se spojí Gátové na celém území, mají šanci na některých místech přepadnout přibližující se Imebirijce. A k tomu ještě válka od západu. ,,Vést válku na dvou frontách nelze!“ děsil se Rifo.

Je nutné zastavit lidi ze západu nebo od jihu nějak jinak. Všechno naráz jejich zem zlikviduje.

Rifo proto spěchá se svým přítelem. Ví, jak zabránit svatbě Gomepsis a východního prince. Ví, jak navrátit rozum Šalovi. Běží tundrou, aby přiběhl včas do tábora Katárijců, než k hoře obdivu Katárijského majetku přijede východní princ.

 

 

 

 

 

 

 

 

HOŘÍCÍ  HORA

 

 

Naproti tomu Gátové jásají. Vytrženi ze všedních starostí, řeší úplně lidskou událost, veselou, radostnou a veskrze pozitivní, která je v této nahnuté a smutné době jakoby z jiného světa. Jejich příslušník, statečný bojovník a muž znalý loveckých kouzel, Lovec, si dnes bere za ženu dívku, po matce Gátku. Bere si Gomepsis dívku statečnou a pevnou ve svém konání, která dovede dobře snášet útrapy života a radovat se z toho hezkého, co život přináší. Lovec a Gomepsis jsou nyní nastrojeni v nádherném svatebním úboru, ten se na ně s pomocí jejich přátel a příbuzných navlékal už dlouhé hodiny a samotný svatební obřad už začal. Obřad řídí v podstatě několik lidí. Příbuzní Gomepsis a příbuzní Lovce. Nyní má řeč jeden ze šamanů, ještě se však čeká na otce nevěsty. Ten už se blíží, běží pěšky s mnoha svými lidmi. Gátové se smějí, zmeškat svatbu vlastní dcery, co může být důležitějšího?

Přibíhající Katárijci jsou na svatbu dobře vybaveni, už z dálky je vidět, jak jsou obtěžkáni velkými balíky darů pro hostinu a pro mladý pár. Mají sebou plno věcí. Už se přiblížili natolik, že předměty v jejich rukou jsou k rozeznání a Gátové najednou neví, co se děje. To nejsou dary, co nesou. Jsou to velké štíty a místo smotaných vzácných textilií, vlečou válečné palice!

 

Šal přibíhá před shromáždění a volá: ,,Zatavte svatbu!“

 

,,Obřad je neplatný! Dohodl jsem jiný obřad! Jinou svatbu!“

„Gomepsis si vezme jiného muže!“

,,Prince!“

,,Bohatého a mocného prince!“

 

To už doběhl do středu shromážděných a volá dál na kolemstojící: ,,Jeho spojenectví s námi se všemi nám zajistí mír!“

 

,,Otče, ty ses zbláznil!“ vydechla úžasem zmrazená Gomepsis.

 

Jedni Gátové tato slova brali jako urážku a jiní se starému muži smáli, že je to snad nevhodný žert. Jiní si mysleli, že se Katárijec načisto pomátl.

 

,,Otče, nikdy! Já chci jen Lovce! Velký Duch ti zatemnil rozum!“

 

Šal vybuchl vzteky! Vytrhl luk z ruky vedle stojícímu válečníkovi a vystřelil na Lovce.

V tu chvíli se Gomepsis vrhla na Lovcovu hruď, aby jej ochránila.

 

Ticho...

 

 

Všichni stojí a nechápou, jak se může všeobecné veselí proměnit tak rychle v tragédii. Lovec se dívá do očí Gomepsis, Gomepsis se dívá do očí Lovci. Praporek šípu je blízko Gomepsisiných zad. Je jasné, že šíp prostřelil dívku a jeho hrot je nyní zaklíněn někde v hrudní kosti nebo v srdci Lovce. Oba stojí, objímají se a pak pomalu spolu padají na stranu a sesouvají se společně k zemi, spojeni tenkým dřevem.

 

Všechny zraky se upírají na Šala.

 

Šaman, který měl právě promluvit k mladému páru, se sehnul k tělům mladých lidí. Pak se narovnal, udělal pár kroků k Šalovi a pak klidným hlasem dodal: ,,Právěs je sám oddal.“ Pak se usmál nebo spíš ušklíbl a dodal: ,,Nesvázals jim ruce stuhou, ale provázals jejich těla šípem a krví. To je nejpevnější spojení. Lovec a Gomepsis jsou od této chvíle muž a žena.“

 

„Podle starého proroctví budou dívka a chlapec spojeni navždy poutem nejvyšším rukou svých rodičů a přesto proti jejich vůli. Tito novomanželé pak změní běh světa, pohnou zastaveným sluncem, popoženou stojící čas a odvrátí hrůzy, které budou bušit na brány světa. Spolu padnou, aby společně vstali a budou šířit děs a hrůzu mezi nepřáteli Gátů.“

Šaman domluvil. Všichni znají tu legendu, ale to je jen něco vzdáleného, něco co přijde s velkou slávou a bude u toho hrát hudba a Duchové budou tančit a každý Gát bude vědět, co se děje. Teď je naopak hrobové ticho, moment osamění a všichni mají spíš pocit, že místo radosti přišla smrt. Taková rána do hrudi většinou znamená konec. Stát se to někde venku, než donesou zraněné domů, zemřou. A možná už jsou oba mrtví, určitě jsou mrtví.

Musí být mrtví!

 

Šal stále jako by nechápal, co se stalo. Upřeně zíral před sebe na dvě bezvládná těla a snažil se vrátit čas nazpět.

Konečně první šok odezněl a lidé se začali sbíhat kolem ležících i kolem Šala.

 

Opožděně přiběhl i Rifo, který když nenašel Šala v katárijském táboře,  věděl, kolik uhodilo. Na pozadí jeho zběsilého běhu stoupal veliký černý sloupec dýmu k obloze. Rifo a Bláznivý dokonali svůj plán. Zapálili všechen Katárijský majetek, úplně všechno. A dobře hoří, vždyť v jeho základu jsou vaky s mamutím lojem. Plameny šlehají desítky metrů k nebi. Cizí princ tak snadno najde toto místo a když se ptá po majetku Katárijců, na který se přijel podívat, ukáží mu všichni jen obrovské plameny s žárovištěm.

Takové horko až všechen sníh v okolí taje.

 

Rifo i Bláznivý se v hrůze dívají, co se mezi tím událo u Gátů. Rifo propadl hrůze událostí, křičí a lomí rukama, není mu rozumět, ale za nějakou chvíli lidé kolem něj pochopí. To není šílenec, to je jen strašlivě zoufalý muž. „Šal zabil jedinou naději Katárijců i Gátů, zabil Lovce, který nese i jméno Dakavan, nese jméno mrtvého imebirijského přítele a jeho Duch jej stále provází a protože otec Dakavana zemřel, je nyní Dakavan jeho nástupcem. A protože je neměl Dakavan jiného bratra, stává se prvním mužem a prvním šlechticem jižních Imebirijců nevlastní Dakavanův bratr, gátský muž jménem Lovec!“

„Jedině tento nový náčelník jižních Imebirijců mohl odvrátit válku s Imebirijci, kteří sem přicházejí. On, Lovec, byl co by Gát a člověk spravedlivý naší jedinou nadějí,“ křičí Rifo se žalem pokroucenou tváří.

 

Podivuhodné zjištění. Šal je obklopen rozhořčenými Katárijci a Gáty a všichni se na něho dívají. Pomalu začíná chápat, že ačkoli se sám snažil cosi dělat, ve skutečnosti se kolem něj dály věci daleko větší a důležitější, kterým on jen zavazel a překážel a zpackal, co mohl. Šal se snaží prorazit skrze shromážděné a dostat se ke své dceři, už nevnímá nic kolem. Jakoby celý jeho život skončil a vysvobozením by bylo, kdyby ho nyní zabili! Desítky rukou se jej chápou a vlečou ho pryč od těchto míst.  

 

 

 

 

 

 

 

 

Na  ÚsvitU  Velkého  kouzla

 

 

Jako opilý se Duch Dakavana vypotácel zpět na svět do slunečního svitu mezi stromy. Lehl si zmoženě do trávy a hlava mu jen třeštila, v sále šamanů toho slyšel daleko víc, než chtěl. Bylo mu, jako by šel na ryby a spolykal celou řeku. Hlavou mu vířily stovky myšlenek jako stádo splašených koní: „Tolik špatností, že by se začalo dít kolem poslední roky? Proč? A jak se tomu dá zabránit? Snad tomu má zabránit on? Sám? Jak? Vždyť to je přece nesmysl! To nikdy nemůže dokázat. Snad ten starodávný šaman nebo ten kněz, ale on, Dakavan? Mluvit neumí, nerozumí pořádně tomu, co se děje, nemá autoritu starobylého šamana z dávných časů ani jeho posvátnou auru, tak proč on? Tak důstojný a důležitý šaman a choval se tak, jako by vše mělo být určeno jen uším Dakavana. Velmi podivné, moc podivné.“ Dakavan o všem přemýšlel ještě dlouho, chodil po světě, seděl u ohňů, pozoroval lidi v tábořištích na lovu, na výpravách ale také při rozepřích a tahanicích. Viděl vše najednou zcela jinýma očima. Ale nebylo mu stále jasné, jak by malá destička a on mohli vrátit neblahý veletoč dějin nazpět do klidnějších vod.

Znovu zamířil k dědečkovi Lovce, aby poslouchal to, co říká malým chlapcům, když je vychovává v muže. Zjistil, že potřebuje klid a slyšet jednoduché, ty nejzákladnější věci, protože jej to, co si prožil v podzemí, velmi vyčerpalo a jeho hlava byla stále příliš plná neznámých dojmů. Dakavan pak pozoroval malé děti a porovnával si je s dospělými lidmi. Vzpomněl si na to, že se říkává, že rozdíl mezi malými dětmi a dospělými lidmi je jen v tom, že dospělí lidé mají moc.

Vzpomínal na staré příběhy, kde se připomíná nedůležitost postu a věku, ale vyzvedává se svědomitost, čestnost a plnění si svých základních povinností. Dakavan se přenesl mezi skaliska vysokých hor a tady mezi kozorožci a orly přemýšlel, co je jeho nejzákladnější povinnost: ,,Opatrovat Lovce, jeho a jeho destičku, o víc se asi nemá starat, osud si vše ostatní zařídí sám. Snad plněním si svých povinností zajistím, aby se udály ony veliké věci.“ Seděl na horském štítu s rukama položenýma na čele stejně jako Rodinův Myslitel. Kde je teď Lovci konec? Rozlétl se nad krajinou, která se pod ním míhala ohromnou rychlostí.  Ačkoli je den, Lovec je uvnitř tohoto obydlí a leží. Dakavan si hned neuvědomil, co se děje, Lovec prostě jen ležel, ale teď když se dívá kolem po koutech obydlí, všude tam sedí zlí Duchové, Dobří Duchové, Démoni i strážní Duchové a za Dakavanovými zády sedí sám Lovec s Gomepsis. „Co to má znamenat? Vždyť tady ležíš přede mnou a jsi i za mnou?“

Teď Dakavanovi došlo, že se muselo stát něco strašného. Místo aby si promluvil s Duchem přítele Lovce, ohromnou rychlostí se vřítil do světa mrtvých a hledal Ducha podsvětí. Rozčilen prosil okamžitě o pomoc pro svého přítele, poukazoval na jeho výjimečné poslání a úkol, který on sice nezná, ale který je velmi veliký a důležitý. „Klid příteli,“ obrátil se Duch shovívavě na Dakavana. „Blízkost smrti a těžké chvíle jsou zastaveními, které lidem pomáhají růst. Pomáhají jim pochopit, pomáhají jim najít sebe samé, poznat svou ohromnou sílu a Lovec i Gomepsis mají ohromnou sílu sami v sobě. Vrať se k jejich Duším a pověz jim o jejich síle a poslání a zaveď je zpět do světa živých. Ještě před nedávnem sis marně lámal hlavu, jak bys mohl být Lovci nápomocen a toto je Tvoje chvilka. A stejně tak přijde chvilka i pro Lovce i pro Gomepsis.“

Dakavan si však všiml, že sebou nějakým způsobem vzal destičku z Lovcovy ruky. Ale to přece nejde, ta je hmotná. „Tohle je...“ problesklo Dakavanovi hlavou, „ano, tohle je Duše destičky.“ Dakavan si ji upnul na ruku a vyrazil za Dušemi Gomepsis a Lovce, aby je zadržel a navrátil pro nádherný svět žijícího bytí.

 

 

 

 

 

 

 

 

HOŘÍCÍ  HORA  II

 

 

Šal je jako zbavený vlastní vůle. Cítí jen nezměrnou bolest, která jej zcela pohltila. Nevnímá nic a nikoho, před očima má jen hrůzný obraz šípu trčícího ze zad jeho dcery. Nevidí, co se děje, ani to, kam ho vedou, nebo kdo.

Drží jej stranou, soud rozhodne, co s ním, ale zatím se neví, co je s novomanžely. Váleční ranhojiči mající zkušenosti se zraněním, odlomili konec opeřeného šípu, který trčel Gomepsis ze zad. Pak ji opatrně uchopili a pomalu ji oddělili od Lovce. Konec šípu pomalu zmizel otvorem v oděvu a za chvíli už šikovné a rychlé ruce rozřezávají Gomepsisino svatební oblečení, aby ucpaly ránu. Teď se vše omotá a stáhne suknem. Gomepsis sotva dýchá, ale evidentně nekrvácí ani z úst. Někdo na ni mluví a zkouší, zda nemá zchromlé nohy, jestli šíp neproťal nějaký nerv. Vypadá to, že není poraněná ani žádná větší céva. Šíp těsně minul míchu a srdce. To jí teď namáhavě tluče. Evidentně byl zasažen osrdečník a voda tlačí na srdce, jako by jej chtěla utopit. V takových případech se stává, že dojde k prudkému zhoršení a pak nastane rychlý konec, ale Gomepsis se zatím drží. Jiní lidé se věnují Lovci, rozřízli mu kůži na hrudi a snaží se páčidlem roztáhnout prasklinu v hrudní kosti, kde vězí hrot šípu. Hrubá řeznická síla a hrot je kompletně venku. Rychlá obhlídka hrotu, úleva. Je celý, žádná štěpina v ráně nezůstala. A teď rychle ránu poprášit speciální směsí a zakrýt. Oba mladé lidi zanesli do jejich svatebního obydlí. Tady spolu měli bydlet. Zatím jsou živí, ale je velice pravděpodobné, že tady spolu zemřou. Lovec je plně při vědomí. Stejné zranění, poraněný osrdečník a mírně poškozená srdeční stěna. Každé bouchnutí srdce bolí a cítí zvětšující se tlak. Kolik zvířat už takhle zabil. Stačí malá námaha a bude konec. Do Gomepsis jsou nalévány jakési čaje. Zátěž srdce a ještě průstřel plíce. Plíce se nezhroutila, ale dívka už vykašlává krev. Celou noc u ní někdo je, celou noc se o ni starají. Lovec by ji rád vzal za ruku, ale nemůže. Hrudní kost bolí a nedovolí mu pohnou paží. Zkouší hýbat prsty, jde to a tak jeho ruka doslova doleze jako nějaký rak až k dívce.

Zatím venku nastala noc. Všichni jsou vzhůru a modlí se za jejich záchranu. Katáriové sami drží Šala a odvádějí ho k nějakému světlu na obloze, jeho trest se započal. Až uvidí své bohatství, pro které se dřel, pro které žil, jak jej pohltily ohromné plameny, bude jeho pýcha zlomena a potrestána. Nemá dceru, jeho majetek shořel, pár posledních Katárijců je zanedbatelný počet. Katárijci dnes přestali existovat.

Princ z východu přišel i ke Gátům, tam se dozvěděl, že se jeho nevěsta vdala a navíc, že  umírá prostřelena šípem. Nařídil proto svým lidem, aby se ubytovali tady mezi Gáty a sám zkoušel nějak pomoct. Přišel za ním sám Lovcův dědeček a pozval jej k ohni na trochu speciální polévky. ,,Jak můžete být tak klidný, když váš vnuk je tak těžce raněn?“ zeptal se cizinec.

,,Je mladý a mladí jsou experti v přežívání. Není to poprvé, co je vnuk zraněný a je silný, přežije to! A jeho nevěsta právě prošla půl Evropy a má silný organismus. Ani o ni se nebojím, také to přežije!“ Starý muž se rozhlédl kolem a dodal: ,,Vzduch je tady čistý, má nejlepší péči a šamani jej zaříkávají největšími kouzly. Pokud se do rány nedostane infekce, tak to půjde.“

,,Vy už jste nějaké to zranění v životě viděl, že?“ zeptal se rovnou princ.

,,Jo, trochu jsem zcestoval svět,“ usmál se starý. S východním šlechticem se dobře spřátelil. Zjistil, že to není vůbec namyšlený člověk. Naopak je bez majetku, všechen rozdal těm, co jej potřebovali. ,,Jinak bych už nebyl náčelník!“ zasmál se a dědeček se zasmál s ním. To byl nejčastější přístup většiny pohlavárů u všech národů. Ten, kdo je náčelník, ten se stará a musí si každý den svoji úctu zasloužit. Nikomu nevadí, že jejich náčelník má téměř holý zadek, všichni ví, že to není proto, že by byl neschopný nebo lenošný, ale že svoje věci naopak dává těm, kteří je potřebují víc. Ví, že jejich náčelník má srdce na pravém místě, že je moudrý, vyzná se v politice, v plánování lovu i stěhování táborů. Žádná privilegia, jen povinnosti. Východní náčelník shrnul: ,,Až se k nám vrátí naplno a na desetiletí či staletí vláda zimy, všechny ty manýry a vymoženosti zhýralých náčelníků a jejich rodů se promění v prach. Lidé si budou cenit jiných věcí než lesku celebrit.“

 

 

Ráno se přidal dědeček k lidem, kteří drželi stráž u zraněných. Zranění natekla a stav muže a jeho ženy se evidentně zhoršil. Sotva dýchají. ,,Dnešek a zítřek budou kritické dny,“ pomyslel si a díval se na svého vnuka. ,,Co asi prožívá Duch mladého muže, když vypadá, že z větší části opustil jeho tělo?“

 

 

 

 

 

 

 

 

Ň  TEMNOTY

 

 

Lasagel, Lasagel amnetop Sakri san the sapte san. Vzbuďte se vy, kteří nevidíte sny kolem sebe. Cožpak neslyšíš šepot stromů ve větru? Cožpak neslyšíš štěbetání ptačí řeči? Cožpak nevnímáš kouzlo dorozumění v hejnu ryb, nebo v hejnu ptáků letícím po obloze? To jsou všechno tví bratři a jako bratři se o tebe starají a chtějí s tebou rozmlouvat. Chtějí ti vyjádřit svoji lásku. Najdeš ji v sebeobětování. Proto vždy děkuj svým bratrům sobům, svým bratrům zajícům, svým bratrům koním, svým bratrům lvům a svým bratrům mamutům, kteří se ti vydávají jako pokrm pro tvá ústa.

 

Část písně severních Gátů, velké bubny a flétny, datace kolem roku 28 250 před námi.

 

 

Lovec cítil velkou úlevu. Konečně ho srdce přestalo bolet, protáhl se, vedle něj spokojeně spala Gomepsis. ,,Co se vlastně stalo?“ Pamatoval si strašnou bolest a mokro a teplo, které je spojovalo. Gomepsis má teď na sobě tu svoji noční halenu. Vzpomněl si, jak ji pečlivě opatrovala, když se vraceli z jihu. Pohladil ji po tváři a políbil. To dívku probudilo. Ještě měla zavřené oči a už se usmála ,,Kde jsi?“ zašeptala.

,,Tady,“ tiše odpověděl.

Pomalu otvírala svoje krásné oči. Chytila Lovce, objala ho a přitiskla k sobě.

,,To byl strašný sen. Zdálo se mi, že mě šíp prostřelil a ještě zasáhl i tebe.“

,,Obávám se, že to nebyl sen, ale skutečnost, která je díky Velkému Duchu už za námi,“ řekl Lovec. Gomepsis se zvedla a opatrně se šla podívat na světlo, jestli má nějakou památku na zranění. ,,Ale já nemám ani jizvičku,“ podivila se dívka. Lovec se na ni podíval a opravdu ani na hrudníku ani na zádech neměla po vniknutí šípu ani stopy. Lovec sklonil hlavu a zjistil, že ani on nemá na tragickou svatbu žádnou památku.

,,Jak je to možné?“ zadumaně si ohmatával místo, odkud ještě nedávno vězel šíp.

,,Ne, určitě se mi to nezdálo!“ dodal rozhodně.

,,Jistě, že ne. To by se nám oběma muselo zdát to samé a to přece nejde!“ zavrtěla hlavou Gomepsis.

,,Pokud to není nějaké kouzlo!“ zamyslel se Lovec.

,,Možná, že to kouzlo nebylo, možná, že je to kouzlo teď!“ evidentně s úlekem uvažovala.

,,Jak to myslíš?“

,,Mně je dobře, tobě je dobře, jsme spolu a je nám fajn. To je podezřelé,“ řekla a hned dodala: ,,Kde to vlastně jsme?“

 

Pomalu se soukali ven ze zimní chaty, ale ven do přírody se nedostali. Nebyli ani v tábořišti a nebyli ani na planině, byli uvnitř nějaké teplé, červenohnědým světlem prozářené jeskyně. Chodili spolu dlouhými chodbami a nikoho tady neviděli. Až najednou potkali v zubří kožešině zabalenou postavu nějakého šamana.

 

,,Kde to jsme?“

 

,,V jeskyni temnoty.“

 

,,Co je to za jeskyni?“

 

,,Tady rokují šamani všech dob. Je to jeskyně času. Všichni šamani, kteří kdy žili, žijí či budou žít sem posílají svoje Duše, aby se domlouvaly a řídily svoje kroky v souladu se zájmy Duchů zvířat.“

Lovec údivem vydechl: ,,To znamená, že buď jsme šamani, nebo naše Duše opustily naše těla a nějakým nedopatřením se připletly sem.“

,,A možná také dopatřením,“ řekla Gomepsis.

 

,,Proč?“ stále nechápal Lovec a podíval se udiveně na dívku.

Ta postava v zubří kožešině se na ně usmála a odpověděla za ni: ,,Oba jste praktikovali na svých cestách šamanství. Modlili se k Duchům, rozmlouvali s nimi, vykonali jste mnoho obdivuhodného a dobrého. Patří vám oběma úcta a obdiv, ale také toto místo. Tak pojďte za mnou a uvidíte.“ Gomepsis a Lovec následovali svého šamanského průvodce, který je prováděl síněmi jeskyně od nejstarších dob po doby budoucí.

 

Jeskyně času je ohromná, čím hlouběji se ocitnete v podzemí hmoty, tím se posouváte více a více do království dob minulých. Šaman - průvodce zamířil až takřka na její okraj. Obří síň gravettienu je jedna z největších a je plná šamanů a šamanek. Jsou zde lidé mnoha kultur, mnoha zemí a národů, kmenů a rodů. Lovec s Gomepsis proplouvali znovu a znovu všemi chodbami a chodbičkami sem a tam, prosvištěli předchozími roky, staletí a tisíciletí jim hvízdala kolem uší. Viděli veliké šamany předchozího aurignaceienu s hlavami lvů, s peřím a třásněmi na rukou, bájné bytosti z prastarých mýtů. Viděli společenstva šamanů z éry mísení kultur, kdy v Evropě žily společně i vedle sebe národy, kmeny a společenstva neandrtálců a přistěhovalců. Chodby zde byly plné svatých lidí, protože tam, kde se mytologie sdílí úplně, je vlastně každý člověk šamanem. Teprve teď, když se dostali do doby předchozí, uvědomili si, kolik jsme toho vlastně přejali od neandrtálců, z jejich nejlepších tradic, řemesel, kolik z umění malby, zdobení, slova, konstrukcí věcí. Vznášeli se nad hlavami vážených mužů pomalovaných barevnými hlinkami a tepajícími na bubínky v jakémsi tajemném rituálu. Prolétali nad hlavami dalších a starších a ještě starších kouzelníků a šamanů, které nedokázali vůbec pojmenovat. Dostali se do epoch, které jim byly vzdáleny, přesto zde stále viděli své kolegy, kteří jim byli duchovně blízko, kteří byli spojeni s tímtéž světem Duchů, s tímtéž světem zvířat, stromů, travin, země, vody a kamení. Už neviděli jen kožené bubny, ale i dřevěné hrací tyče, kterými se do sebe rytmicky tluče, viděli muže a ženy natřené popelem z posvátných ohnišť, ozdobené množstvím kožených řemínků a zahalené do kůží neznámých zvířat. Jejich pomalované tváře vypadaly exoticky, tvar jejich hlav byl roztodivný a nezvyklý, přesto pohled jejich Ducha byl stále stejný. Byli soustředění a hledali a nacházeli společnou duchovní jednotu a tím vytvářeli proud, po kterém se mohli Lovec a Gomepsis pohybovat do minulosti i do budoucnosti. Jen tak se mohli dostal až do nejužší a nejstarší chodby ukryté hluboko v hoře. Až k prvním lidem, kteří žili na těchto místech. Každý člověk v té dávné době si sebou nesl svůj vlastní vnitřní svět plný fantazie a společně dali v jeden okamžik díky sdílené řeči vzniknout složité mytologii plné podivuhodných bytostí nejrůznějších významů a neobvyklé pestrosti. Tato mytologie se s dalšími lidmi mění, fantazie a svět každého z nás  podmiňuje její rozmanitost a přece je v mnohém stále stejná.

Každý starší a starší předek byl uzavřenou komorou ve skále, která byla plná fantazie a vlastní mytologie, ale přecházení z komory do komory přes pevnou zeď bolelo, proto se naši hrdinové obrátili a vraceli se velkou jeskyní nazpět. Snad je skála plná takových bublin, míst kde žije mytologie a fantazie každého tvora, uzavřená sama do sebe.

 

Sdílená fantazie a mytologie však propojila bubliny navzájem a tak vznikl dlouhý tunel s množstvím síní a ohromných dómů. Šaman, Lovec a Gomepsis teď tedy letí takovou jeskyní. Letěli na vlnách myšlenek, řítili se časem, sledovali kulturní zvyky, barvy, písně a vzory. Přibrzdili až na hranici 58 tisíc let. Neandrtálský šaman měl na sobě ozdoby z umělé hmoty - speciálně tepelně zpracované březové mízy. Upoutala je tato technologie, protože nikdy takové šperky neviděli. Když se k cizímu šamanovi přiblížili, ucítili své spojení s ním a jeho spojení s dalšími šamany té doby z celého světa.

Cítili dobrodružství z objevných námořních cest, které ti lidé podnikli na svých velkých, štíhlých bambusových plachetnicích. Moderní lidé z jihovýchodní Asie v době šamana s umělými šperky. Cítili dotyk nové Austrálie, cítili přítomnost nových lidí - šamanů, kteří se šířili i tímto světem stejně, jako kdysi dávnou Evropou. Letěli dál a sledovali změny tradic v oblékání z doby teplých časů. Teprve ke konci tohoto věku se oblečení změnilo ve skafandry proti největšímu chladu. Neandrtálští lidé, kteří měli svá sídliště nejseverněji a začali zpracovávat kosti, brzy dosáhli řemeslného mistrovství. I jejich oděv byl dokonalý a bylo na něm hned patrné, že patří severským lovcům sobů. Usmáli se na jednoho severského šamana, ještě vlastně docela malého chlapce, to když na něm viděli tolik blízkého a podobného a známého jim samotným. Chlapec jim úsměv vrátil a zamával jim. Pak šaman  průvodce postupně zpomaloval, aby neminuli konec jeskyně a nedostali se příliš hluboko do budoucnosti.

 

Zaslechli jakoby ozvěnu někdejších rozprav šamanů o dění ve světě, o přílišné orientaci lidí na vydatné rostlinné zdroje a na četná stáda rychle se množících zvířat. Slyšeli o tom, jak lidé začínají jeden druhého využívat a zneužívat jak se sobectví rozmáhá. Jako ve snách se jim zjevila podoba ledové, zasněžené postavy krásné, obří ženy - Ducha zimy. „Kdybych objala tento svět znovu pevněji, museli by se lidé chovat zodpovědněji a úpadek vašeho světa bych odvrátila o tisíce let,“ pravila a její hlas zněl jako kvílení větru na ledových pláních, jako šustění sněhových vloček. Žena s krásnou, ale ledovou tváří se natáhla po jejich průvodci. Měl na ruce stejnou destičku jako Lovec. Pohladila ji a usmála se: „Toto mne jednou zase probudí k životu. Pak v plné síle obejmu váš kraj a přivedu vás do lepších časů.“

 

,,Vše je spojeno v jedno v příliš těsném kruhu souvislostí,“ promluvil na ně jejich průvodce šaman.

Lovec i Gomepsis byli ohromeni a nechápali, proč oni, obyčejní Gátové jsou přizváni k takovým závažným rozpravám, proč oni, prostí lidé mají tohle vědět. Jak by jim bylo dobře, kdyby o ničem takovém nevěděli, kdyby byli jen obyčejnými, malými, poslušnými lidmi, s malými, obyčejnými starostmi.

 

,,Proč?“ Musel bych se pak na vás dívat jako na někoho malého a sebe bych musel považovat za někoho důležitějšího, ale to jsme chtěli přece změnit a vy jste pro mne stejně velcí jako jsem já! Proto mé starosti a mé vědomosti i má odpovědnost nechť je i vaší.

 

,,Pro Velkého Ducha! Vždyť to není jen tak nějaký šaman průvodce. To je přece Dakavan!“ Teprve nyní Lovec poznal svého přítele. ,,To je Dakavan, Gomepsis! To je můj přítel Dakavan!“ ,,A to je Gomepsis!“ Lovec měl nevýslovnou radost a představoval svojí vyvolené starého přítele a starému příteli svou vyvolenou tak překotně, že se mu málem až jazyk zasukoval.

,,Víte, moji milý přátelé, každý člověk má schopnost změnit svět lidí, jen potřebuje stát rovnou pod svou hvězdou štěstí. Někomu se to nepodaří, mnozí nepochopí, že pod ní zrovna stojí a odejdou a už se jim stejná šance znovu nikdy nenaskytne a jiní stojí pod takovou hvězdou stále. Nepromeškejte svoji šanci.“ Dakavan se usmál a celou tu jeskynní chodbu začalo zalévat teplé, příjemné světlo. Pak se však začalo zmenšovat a slábnout,  jakoby se Gomepsis a Lovec propadali nějakým dlouhým tunelem kamsi pryč, někam dolů. Najednou pod sebou spatřili mraky. Proletěli je a pod nimi byla krajina se stády koní a mamutů, tábory a osady různých kmenů.  Už rozeznávali jednotlivé domy a... najednou padali rovnou na jeden z nich. Propadli střechou a tam pod sebou na lůžku spatřili ležet dvě postavy. Dívku a mladého muže. Pád z ohromné výšky, náraz, všechno bolí, mají vyražený dech.

Rychle otvírají oči a lapají po dechu. Podívají se na sebe, slepené, zpocené vlasy, nateklé kruhy pod očima, kolem studený vzduch mrazivého severu. Jen malá lampička svítí kousek od nich. Z venku se ozývají hlasy, někdo se s někým pře, už je rozumět každému jejich slovu. Přou se o to, zda jsou ti uvnitř živí nebo mrtví.

Oba se usmáli. „Asi jsme byli mrtví a vrátili jsme se nebo jsme byli skoro mrtví.“

Tady je vak s vodou, Lovec se pro něj s námahou natáhl. Pomalu se opláchl a ještě pomaleji převlékl. To vše s dlouhými přestávkami. Pak pomohl i Gomepsis, která se skoro nemůže hýbat, jak je slabá. Její zranění se bude hojit měsíce. Nakonec se Lovec postavil a vyšel ven ze stanu. Usmíval se, najednou ho řeže ostré světlo bílé krajiny do očí. Tábor byl už zrušen, kolem zbylo už jen pár lidí, místo stanů kolem trčely ze země jen tyče.

 

,,Pro Velkého Ducha!“ zvolal jeho dědeček a rozběhl se hocha obejmout. Zbylí příbuzní doběhli i do stanu ke Gomepsis, aby i ji přivítali mezi živými.

 

,,Myslím, že můžeš, milý vnuku, zajít poděkovat tam tomu muži. Sice nemůže moc chodit, ale dal si tu práci a došel až k nám, aby provedl velká kouzla a smrt vás neuchopila a neodnesla do podzemí. Tedy spíš bych řekl, že byl pro vás až v podzemí!“

 

Gomepsis byla podpírána svými blízkými - dcerami Kanaha. Kanah a jeho syn Kárs stáli spolu naproti a s někým se bavili. Když zpozorovali, že se něco děje, umlkli a otočili se. Oba se usmáli a rozestoupili se, aby na obou novomanželích mohl spočinout pohled ještě jednoho muže. Lovec i Gomepsis přelétali pohledem po všech kolem. Všechny znali, ale bylo na tom něco podivného, co by tak nemělo být. Jeden muž stál zády k nim. Pomalu se otočil a narovnal, udělal pár kroků k nim a bylo vidět, že mírně kulhá, opíral se o hůlku.

 

„Proboha, vždyť je to jeden ze šamanů, kterého jsme viděli v tajemné síni času!“

 

 

 

 

 

 

 

 

V ZÁŘI  MODRÉHO  ZÁZRAKU

 

 

Když ráno vstává, naplňuje ho Duch neporazitelnosti. Když uléhá, naplňuje ho Duch bdělosti, když spí, naplňuje jej Duch spokojenosti. Když jde do boje, naplňuje ho duch síly, když bojuje, stává se sám duchem. Když bojovník zemře, nemůže se ve světě mrtvých ztratit, protože jej doprovází jeho věrní Duchové. Tak jak byl on statečný, tak jsou stateční nyní i oni a chrání ho, aby velcí Duchové podsvětí mu dali ve své říši čestné a zasloužené místo. Duchové se jej zastanou. Neztratí se a bude mu dán přístřešek naplnění, kde bude moci spočinout.

Vstaň a zpívej, vstaň a tanči, vstaň a přidej se.

Vstaň a vezmi sebou své Duchy, ať tě učiní velkým.

Vstaň, Duchové se dívají.

Vstaň, už tančí také.

Vstaň, slyšíš? Už zpívají s námi!

Cítíš svou sílu, poslouchej svoji sílu, je velká tvá síla. Jsi dnes neporazitelný, tvoji nepřátelé zhynou strachy. Kouzlo jim odejme sílu. Kouzlo jim zatemní hlavu. Cítíš svoji sílu, tak zpívej a tanči, vtaň a přidej se.

Vstaň a vezmi sebou své Duchy, ať tě učiní velkým.

 

Píseň válečníků, malé bubny a rohovinová chřastítka, jižní Gátové roku 27 876 před námi.

 

 

 

Svět se úplně změnil. Lovec se rychle uzdravuje a nabírá síly. Plete pasti na zajíce, za týden je jejich sezóna a bude jich plný les, plná pláň i plná lesostep. Pak bude všude roznášet pasti a sklízet úrodu zajíců. A pak bude sezóna dalších zvířat a musí se připravovat zase jiné speciální pasti a další sezóna jiných zvířat a další pasti a to je ještě každý rok jiné. Jeden rok je přezajícováno a následný rok je mnoho zase něčeho jiného. Ten, kdo to přesně zná a dovede se vždy pečlivě nachystat na to, čeho je nejvíc, je člověk žijící v hojnosti. Pletení pastí Lovci jde, ale vypadá to komicky. Velký chlap a dělá pastičky na malá zvířátka, slavný lovec mamutů a tady s pokorou sedí spolu s několika kamarády, taky chlapy jak hora a pletou z proutí a kožených řemínků rámečky s oky, do nichž se zajíci chytí a sami se v nich uškrtí.

 

Absurdní, jenže zajíců je letos nejvíce a proto se jejich sezóna nesmí promeškat. Lovec musí rozhodit desítky pastí, aby mohl sebe a Gomepsis zásobit jejich masem. Pletená past je spíš kruh z proutí, který se zapíchne do sněhu mezi křoví a zajíc středem kruhu prochází. Ke kruhu patří ještě takový tenký provázek, smyčka a ten se mu začne utahovat kolem krku. Ta pastička se dá narafičit rovnou mezi křoviny, stačí jen tužší provázek. Ale tohle šetří čas a zmrzlé prsty. Je lepší udělat dvacet pastí v teple než tři pasti v mrazu a větru.

Když Lovec plete, namáhá prsní svaly a vždy když zaberete, přichází bolest. A čím je pastí více, tím je větší i bolest.

Už se to nedá vydržet.

Lovec vypadá, že jde spát, ale ví, že na počtu pastí závisí jeho život i život Gomepsis a tak si na pár hodin odpočine a pustí se do pletení znova. Určitě jich udělá ještě pět. Pak si dá hodinu pauzu, uvaří si silný čaj a pak dalších pět. Svítí mu jen lampy, ale Lovec vidí dobře, tak se to dá vydržet do půlnoci. Pak ještě zkusí jednu várku… ne už nemůže. Chce se rychle se svléct a umýt, ale oči se mu zavírají a je nesmírně pomalý. To co by mu jindy trvalo deset minut, dělá celou hodinu.

Gomepsis už spí, nesmí se moc hýbat, plíce se hojí pomalu. Nebude smět dlouho tahat náklad, možná dva, tři roky, nebude moci ani chodit dlouho daleko. Bude takovou sněhovou princeznou. Konečně se přitiskl k spící dívce, on nyní pěkně studený. „Určitě ji to vzbudí,“ stačilo mu ještě projít hlavou a pak už si nic nepamatoval.

 

Ráno vstává první Gomepsis, nejprve zapálí jednu lampu a přiloží nachystané větve na oheň. Za chvíli je všude teplo a tak ze sebe může sundat kožešinu. Už nemá noční košili, nikdo ji neobletuje mimo jejího muže. Její jizvy nejsou vidět, protože přes ně visí zdobné řemínky, které má omotané kolem hrudi. Ruce jí zdobí čtyři náramky, dva v zápěstí a dva nad loktem. Jako vdaná žena má mít kratší vlasy. Ty si dala za uši do copánků, kterých má nyní plnu hlavu. Přece je v ní trocha Katárijského ducha a ona nechce převzít zas tak úplně úplně všechno od Gátů. Hlavně, když jí takto vlasy nejvíce sluší a naoko vypadají také kratší.

Lovec také vstává, to už voní čerstvá polévka a k ní bude dnes sušené koňské maso. ,,Hodná žena!“ pomyslí si Lovec. Vezme si sáně a půjde na dříví, jak bude pasti ukládat v terénu, tak místo nich naloží dříví na otop. Má to logiku, kde jsou zajíci, tam jsou i malé stromky.

,,Ještě si musím vzít dlouhý, úštěpový nůž. Bude dobré pár stromků podřezat, ale je možné, že mamuti nějaké sešlapali a nyní budou stromky už seschlé, prostě nachystané na odříznutí a naložení na sáně.“

Lovec se balí a obléká a Gomepsis stále v domácím se mu snaží pomoci. Jeho ruce toho zvládají oproti dřívějšku málo, společně to ale dokáží. Úsměv a políbení. Gomepsisin vlček radostně vyštěkl, sáňky zašustily na sněhu a za nimi muž na lyžích vyrazil pryč od chaty. Gomepsis si sedla k ohni, znovu přiložila a rozhlížela se, do jaké práce by se mohla pustit. Vytáhla si pruhy látek a začala je k sobě sešívat tak, aby vytvořila nové barevné vzory. Možná se kolem poledne obleče, zajde na záchod a pro vodu. Zrovna se může umýt. Přemýšlela, jestli má cenu se vůbec oblékat, jestli není lepší se jen zabalit do kožešiny. Ale nechtěla by se teď nachladit, bylo by to nebezpečné. Na druhé straně rozmazlovat se člověk nemá. To jsou pěkné starosti. Je tu nyní s Lovcem sama, ostatní odcestovali, aby nemocným nebrali kořist. Tak se to někdy dělá.

Lovec se večer vrátil domů s nákladem otopu a hromadou prázdných pastí. Dva zajíci. Katastrofa.

,,Tady se už neuživíme. Je to špatné, zajíci jsou tu už příliš vybití, musíme pryč,“ řekl, ukazujíce na mizerný úlovek. Manželé měli jednoho soba a vlčka. Sob se pásl poblíž, měl nedávno polámané nohy a nedokáže ještě držet krok s ostatními. Je to spíš taková živá zásoba masa. Má na krátko svázané nohy, aby se nikam nezatoulal. Lovec si šel prohlédnout nohy zvířete.

,,No, žádná sláva, ale tebe určitě uveze a náklad potáhne za sebou.“ Žádní závodníci z vás nebudou, ale to nevadí, alespoň nám neutečete,“ zasmál se.

Hned druhý den si sbalili věci, Gomepsis si sedla na soba, ale příliš v klidu na něm určitě nebude. Za něj naložili balík věcí na sáně. Vlček také táhl svůj náklad na vleku a další sáně měl za sebou Lovec. Jediný ze čtyř poutníků byl skutečně zdravý jen vlček.

Trojice se rychle vzdalovala od svého původního tábořiště. Patnáct kilometrů dopoledne, pět odpoledne, rozhodit pasti, rozdělat stan a spát. Ráno prohlédnout pasti, zpracovat úlovky ze včerejška, něco nechat zmrznout do zásoby, něco připravit pro sebe a pro vlčka na ten den, pak se sbalit a zase o kousek dál. Na lyžích se jelo dobře a tak druhý, třetí a čtvrtý den už byli daleko na severozápadě. Rovinu vystřídaly kopce a pak kolem kaňonu řeky, která tekla od západu. Tu již obklopovala celá horstva. Jeden kopec stíhal druhý, vše pokryto tundrou a lesostepí.

Tady by mohlo být zajíců daleko víc. To se ukáže ráno, protože Lovec testoval právě nočním lovem. Konečně se mu vše zdálo, jak má být. Zůstali na plošině u svahu jednoho kopce, který byl nedaleko soutoku dvou řek a potoka. Není sice odsud vidět do široké krajiny, ale lov je zde dobrý a jejich jediný sob se zde také snadno uživí. Vlček někdy zůstával s Gomepsis, jindy pomáhal Lovci. Někdy mu nadehnal zvíře nebo našel jeho stopu, jindy za tmy bezpečně mířil domů a ještě mohl táhnou menší stromky. Lovec se naučil zacházet i se sobem. Nakládal na něho náklad a dokonce s ním i někdy cestoval. Ale mělo to svá omezení, sob se musel hodiny pást a kdyby neměl možnost pastvy, rychle by uchřadnul. Vlček je naproti tomu ideální, rychle se nají, při tom si příliš nevybírá a je pak k dispozici tak, jak člověk potřebuje. Sobovi se musí stále člověk do značné míry uzpůsobovat a Gomepsis Lovce poučila, že ne každého soba lze ochočit, jsou mezi soby rozdíly. Jsou sobi různých plemen a jen jediné z nich lze ochočit a to ještě ne všichni to umí. Některé oblasti Evropy mají takové soby, kteří vůbec ochočit nejdou, ale sem tam se najde někdo, kdo tvrdí, že i to je možné, ale musí se prý na to úplně jinak.

Lovec se za pár dní zorientoval a našel ještě ideálnější místo pro tábor. Když se posunou ještě trochu severněji, jednak budou výš a bude tam pro Gomepsis lepší vzduch, ale navíc uvidí i na Pálavu. Kdyby se něco dělo, uvidí i signální ohně.

A tak spolu zamířili asi patnáct kilometrů na sever. První noc byla jasná, hvězdy svítily a bylo vidět do veliké dálky. Nyní oba jasně vidí, jak na kopcích svítí velký oheň a o kus dál druhý. ,,Zítra se jim ozveme. Nasbírám hromadu stromků, aby o nás také věděli,“ řekl Lovec.

,,Co znamenají ty ohně?“ zeptala se Gomepsis. ,,Nevím, přemýšlím, ale určitě se něco se děje!“

Lovec se rozpomíná: ,,Dva ohně hned po západu slunce značí pohotovost. To znamená, že musíme být sbalení během půl hodiny! Ale proč?“ Lovec si  nachystal větvičku, kterou pečlivě zaměřil na ohně. Po čtvrt hodině se rozhořela další signální hvězda tentokrát nalevo od stávajících. To podle tyčinky Lovec snadno přesně odhadl. „Teď oheň zhasl, teď svítí, teď zhasl, teď svítí a svítí pořád. Prvně se zháší ten dole, pak prostřední a nakonec ten třetí, ale ten hoří pořád. Co to znamená?“ uvažoval nahlas.

,,Od západu jde nebezpečí a toto nebezpečí je stálé! Obávám se, milá Gomepsis, že už jsme ve válce.“ Lovec mluvil smutně a věcně: ,,Kdykoliv můžeme narazit na nepřátele nebo oni na nás.“

Gomepsis se podívala na Lovce a zeptala se: ,,A my jsme kde a kde jsou oni?“ ,,Myslím, že nebudou daleko.“ Gomepsis si lehla na rohož a zabalila se do kožešin. Lovec pak ještě dlouho pozoroval krajinu a hledal v ní světla ohnišť.

 

 

Ráno Lovec zjistil, že asi dva kilometry severněji je shromáždění všech Gátských bojovníků. Menaurové jsou prý jen asi sedm kilometrů odtud a chystají se Gáty pobít. Půjde s nimi. Může používat luk. A také kopí a... kouzla!

Nechá tady Gomepsis? Ta by se měla někam schovat. Vápencová hora, ta kde jsme předtím bydleli, má desítky drobných jeskyněk. Snad se do jedné vejde kožešina, věci a děvče. Ale co sob, co pes? ,,Vlčka si vezmu já,“ rozhodl Lovec. ,,Na sobu můžeš v nebezpečí ujet a opačně, nikdo na dálku nepozná, že je sob zkrocený a kvůli osamělému sobovi nikdo do kopce nepoleze.“ Bylo rozhodnuto.

 

 

Hora plná jeskyní a jeskyněk Gomepsis přijala. Našla si zde úkryt, ještě si musí nachystat vodu. Zase se musí oblékat, na bolestivý hrudník to není nejlepší práce. Z vyhřáté kožešiny se jí nechtělo, tak ji napadlo, že si ji nechá na sobě. Na obranu si raději vzala ten malý toulec se skládacím lukem a pak ještě tohle a tohle a tohle a mohla konečně sejít ze svahu dolů k malému potoku v soutěsce dvou vápencových hor.

 

  

Mezi tím Lovec dorazil s vlčkem do shromáždění bojovníků. Sem přijde jejich protivník.  Jsou zde a za několik dní se vyrojí Imebirijci na jižní straně území a bude jich mnoho. A i když Gátové tuto bitvu vyhrají, mnoho jich padne a budou chybět v příštím boji. Špatné vyhlídky. Tak dlouhé mírové soužití a najednou jako by se všechno dalo do pohybu, jako když se utrhne kamení. Tady je jeden Lovcův starý známý. Zdraví ho a hned se ptá: ,,A jak to vlastně dopadlo s otcem tvé ženy?“

,,Nevím, jestli špatně nebo dobře. Nikoho nepoznává, úplně se pomátl a dělá pomocníka jednomu šamanovi. A ne ledasjakému šamanovi.“

,,A co na to pomatení říkal ten šaman?“

 

Lovec sklopil zrak. ,,Říkal, že Šalův Duch odešel do říše mrtvých, kde má syna a ženu a je mu v podzemí dobře. Až si uvědomí, že jeho dcera je naživu, tak se vyléčí. Ale potrvá to.“

,,A vynesla rada nějaký trest?“

,,Blázny netrestáme a vlastně není za co. Když jsme přežili, je to vůle Velkého Ducha a proto vůle velkého Ducha je, aby žil i Šal a tak ho nevyženeme. Bude však žít jako Gát. Bude z něj starý traper, bude plést pasti, lovit zajíce, lišky, bělokury a ryby!“ smál se Lovec.

,,Teď je na tom určitě lépe než my,“ dodal Lovcův známý a bylo vidět, že má také starosti, co bude s Gáty, když se na jejich území tlačí dva kmeny.

Lovci si pomalovávali obličej, někteří si nasazovali masky, jiní si narychlo vyráběli rezervní štíty a sháněli do nich nějaká ta ochranná kouzla.

 

 

V poledne toho dne svítí slunce na plné obrátky. Prokresluje každičký modrý stín na bílém sněhu. V mrazivém vánku se všem oddělují od úst chumáče páry. Na jedné straně bojovníkům ze západu, na druhé straně Gátům. Mezi Gáty jsou i domácí Imebirijci a dokonce sem přijeli i jižní Gátové i Taketové ze severu až od velkého severského ledovce (od Krakova). Z východu dorazil princ s posilou vlastních dobrovolníků a od jihu přijeli sousední slavní šikotští válečníci. Sami očekávají každým dnem útok jižních Imebirijů a přesto sem všichni dorazili. Nájezdníky si nikdo nepřeje a rady náčelníků, šlechticů a starších se dohodly na společné obraně. Mezi přítomnými to zašumělo. Od úst k ústům se nesla zvěst, že je tu Lovec. Jediný, kdo stále neznal pověst o své nezranitelnosti, byl on sám. V chápání okolí byl považován jeho a Gomepsisin příběh za ukázku moci kouzla, které je s Lovcem spojeno. Velký Duch chtěl ukázat, kdo že je to Lovec a ten, kdo je s ním, je chráněn také jeho kouzlem i proti vystřelenému šípu a přežije. Přítomní věří, že když budou bojovat po boku takového muže, budou nezranitelní a přinejhorším, budou-li přece jenom zraněni, nezemřou a tak hýří vtipem a optimismem. I když někteří by přijali i ten život v Podzemním světě.

  

 

Tak tu stojí dvě armády proti sobě. Menaurové a Gátové se svými spojenci. Bojovníci si hledí do očí, vždyť je to z jednoho kopce na druhý sotva sto dvacet metrů. Předvádí se, křičí, zpívají, tančí a snaží se protivníky zastrašit. Napětí stoupá.

 

 

Gomepsis nabírá vodu. Vtom ji napadne, že když si sedne na soba a pojede se podívat támhle za kopec, uvidí, co se děje na bojišti. Snad se tak nic moc nestane, bude opatrná, nikdo ji neuvidí.

Bere sebou věci a stále jen zabalená v kožešině, jede na sobovi. Po chvíli sob zpozorní a zastaví. Teď to slyší i ona, nějaké hlasy. Tam za těmi trnitými keři se baví dva cizí bojovníci. Mají bázeň před jakousi Modrou Bohyní, kterou tam jeden z nich určitě před několika roky viděl. A místní věří, že je ta Bohyně ochrání a Zixis je přesvědčen, že je jeho osudem. Dokonce si je jist, že se s ní tady opravdu setká. Gomepsis se usmála. Něco naprosto šíleného jí proběhlo hlavou.

Sehnula se a z brašny vytáhla nějakou tubičku. Za několik dalších minut už měla natřené celé nahé tělo pálivou emulzí s práškem, po kterém ji zmodrá kůže, tak jako kdysi u potoka, když tam přišli ti skautíci. Natřela práškem i svého soba a nikým nepozorována rozdělala opodál oheň, aby rozpálila kameny, které tady u potoka nasbírala. Všechno stačila nachystat tak jak chtěla a když začala tušit rozmístění bojovníků, odhodila kožešinu. Najednou jste mohli vidět na sněhu modré nahé děvče na modrém sobu, jak se vynořuje z oblaků páry. Tak se zjevila před bojovníky, nachystanými k boji.

V košících po stranách soba má hromady malých, rozpálených kamínků, které z nich propadávají na zem do sněhu, kde se rozžhavené ihned vpíjejí do země a vypuzují ze sněhu oblaka páry. V této mlze se tedy pohybuje, podobná zjevení, nahá ženská bytost, celá v modrém s modrým lukem na modrém sobu. Jede přesně uprostřed mezi oběma nepřátelskými tábory podél potoka. Všichni oněměli a s bázní ji sledují. Vůdce nepřátel dává pokyn, aby se nikdo ani nehnul.

 

„Toto je můj osud, který se má nyní naplnit,“ šeptá plný úžasu a jde k Modré Bohyni dolů. Cítí sice obdiv a nejistotu, snad i lehkou bázeň, ale jeho arogance jej ani nyní neopouští. Ve své domnělé nadřazenosti a plný zpupnosti, která jej naplňuje falešným pocitem, že si může dovolit vše a všichni mocní mu budou nakloněni, tak stanul tváří v tvář před skutečným přeludem. Syčící kameny a pára kolem, modrá nahá dívčí kůže.

Na jeho tváři se objevil úsměv někoho, kdo si sáhl na zázrak. Měl v očích výraz člověka, kterému se splnily všechny sny a od nynějška už vše bude jen a jen po jeho. Jako by už dosáhl všeho, po čem toužil. To byla chvíle jeho životního triumfu.

 

Všechny oči hleděly na něho a Modrou Bohyni. Nepřátelé s údivem a vítězoslavně, domácí se strachem a obavami. On, veliký válečník zde stojí, aby si odvedl ochránkyni této země. A ona ho zde vítá, copak mu nevyjela v ústrety? Vždyť ho nezahnala, nenaplnila oblohu blesky a sněhovou vánicí. Jede mu naproti, aby mu vydala svoji zemi. Najednou to tíživé ticho, kdy se stovky očí upíraly na jediné místo jeviště, přerušil rychlý a zcela nečekaný děj.

 

Ve zlomku vteřiny měla Modrá Bohyně v ruce luk a v druhé šíp. V dalším zlomku vteřiny obé spojila a v jediném rychlém a ladném pohybu, jež trval jako krátký záblesk oslnivého světla, vypustila šíp proti...

 

Ticho.

 

Zixis stál ještě na nohou a teprve nyní, když je Modré Bohyni tak blízko, že může pozorovat celé její nahé tělo, si uvědomil, že má tvář, kterou vlastně zná. Ano, je to tvář Gomepsis! Tvář Modrého Kvítku. Až teď si vzpomněl, co mu kdysi říkal ten muž z katárijského doprovodu: „Ale také je to v řeči Hýbačů Modrá Smrt!“

 

 

Jako by si Zixis ani nestačil uvědomit, co všechno se teď stalo. Otočil se ke svým, pak ještě k modrému sobu, na němž seděla Modrá Bohyně a zhroutil se k zemi. V ten okamžik vyrazili domácí s ohromným řevem proti nepřátelům a ti vyděšení tím, co viděli a zažili, nebyli schopni se ani hnout z místa ani utíkat. Všechno bylo jinak. Bohyně očarovala jejich vůdce, přivábila jej k sobě, aby ho z očí do očí zabila svým pohledem. Když se Menaurové otáčeli a prchali, mnohdy po sobě zanechali sáně, lyže, spřežení, ale někdy dokonce i zbraně. Nechávali zde celé výbavy a utíkali, aby si v poslední chvíli zachránili alespoň holý život. Postupně si uvědomovali, co že se stalo. Jejich šamani byli přemoženi, jejich kouzla zrušena, jejich moc skončila!

 

V oblacích páry zmizela i Modrá Bohyně. Nikdo ji už neviděl. V lese asi dva kilometry odtud pomáhaly dívky polozmrzlé a polomrtvé Gomepsis ze soba dolů. Třásla se vysílením a zimnicí. Rychle ji balily do nejteplejších kožešin, celou otíraly teplou vodou. A také otíraly jejího soba. Jeden ze zbloudilých šípů, který náhodou někdo vystřelil, jí probodl stehno a způsobil velkou ztrátu krve. Bylo by to vážné i bez předchozího zranění, ale teď, kdy hruď ještě nebyla zcela vyhojena a sil bylo málo, sesunula se na zem a prosila o teplou vodu nebo čaj. Sotva hýbala rty. Někdo jí dal nohy nahoru, aby hlava byla níž a nedošlo ke ztrátě vědomí. Po chvíli padl k zemi i Gomepsisin sob. Šíp, který jí prostřelil nohu, skončil v jeho plících a zvíře se začalo dusit vlastní krví. Všechny jeho tři plíce se naplnily krví a hroutily se. Do pěti minut sob přestal jevit známky života. Jeho paní na tom nebyla o moc lépe.

 

 

 

Trvalo pár hodin, než se Gomepsis vzpamatovala. Měla na sobě čísi půjčené šaty a cítila poblíž čerstvý, teplý čaj. Otevřela oči. Přehodila přes sebe ještě teplou kožešinu a nazula si boty. Venku kousek odtud někdo něco ryje v zemi. Zem ještě shora úplně nepromrzla, tak dotyčný hloubí mělkou jámu. Úplně v ní hrklo. Vedle leží její sob, je dočista mrtvý a úplně ztuhlý. Stále je modrý a vypadá posvátně. Tolikrát jí nějaký sob zachránil život. A tento ve své barvě a tím co dokázal, vypadá velmi svatě, jakoby z jiného světa. Asi proto se k němu chovají tady ti lidé tak podivně a jdou ho pohřbít, jako by pohřbívali kouzelníka nebo někoho jiného, provázeného kouzlem, které má pokračovat. Tělo soba uložili na dno jámy na starou rohož, shora jej přikryli kameny a pak vše zase zasypali hlínou. Gomepsis zde stála a loučila se sním. ,,Mysleli jsme,“ řekl muž, který soba s přítelem zakopával ,,že budete ležet ještě dny, tak jsme jej schovali pod zem, kdybyste se chtěla na něj pak ještě podívat. Zemřel rychle a náhle a jeho Duch se určitě nestihl rozloučit se svým tělem. Navíc je to tělo válečníka. Válečníka, který nám vyhrál válku s Menaury. A to je jen naše tajemství. Ale běžte se schovat do stanu, ať vás nikdo nevidí, máte ještě modrý obličej.“ Teprve když přišli dvě dívky k těmto dvěma mužům, uvědomila si, že je zná. To jsou její bývalí sluhové a služebné. Dívky rychle poznala, ale chlapci mezi tím vyrostli a změnili se v opravdové muže. ,,Stydím se, že jsem mezi vámi. Chovala jsem se k vám mnohdy přímo otřesně,“ řekla a sklopila oči. ,,Ráda bych to napravila. Říkejte mi jen Gomepsis, pokud to přijmete.“ Dívky složily otop, který právě přinesly a také dva zajíce. Teprve nyní si Gomepsis uvědomila všechny souvislosti a obrátila se na muže.

 

,,Jak to, že jste tady? Nepronásledujete nepřítele?“

,,Pochytáno, zlikvidováno, Gomepsis,“ usmál se jeden z mužů.

,,Lovec mě bude hledat.“

,,Dojdeme pro něho, takhle tě nemůže nikdo potkat. Lidé by přestali věřit kouzlu v Modrého Ducha potoka. A lidé tomu musí věřit, aby neztratili odvahu a bázeň před vyšší mocí!“ Jeden z mužů si opláchl v potoce ruce a vydal se na cestu za Lovcem.

 

 

Lovec někde sehnal další tři psy a zapřáhl je za velké sáně. Na nich jede Gomepsis, tažená dvěma páry vlčků. Jede se jí pohodlně, spolu s malou kolonou, která cestuje k východu.  Až tam se mezitím dostal průvod Imebirijců, kteří chtějí opanovat roviny kolem Mamutí řeky. To je opravdu území, kde žili Imebirijci, ale v posledních desetiletích mnozí přejali způsob života od Gátů a žijí spolu s nimi na kopcích, odkud mají přehled po krajině. Zbylí Imebirijové se věnují odlišnému způsobu života. Loví v jiném terénu úplně jinou zvěř. Nemusí si konkurovat a jejich území se může prolínat, ale průvod Imebirijců z jihu je prý ohromný a prý převyšují Gáty. Určitě jim nebude území stačit a expandují dál na větší část území Gátů a ani se tím záměrem netají.

 

 

Imebirijci vyslali posly a znovu žádali Gáty, aby se odstěhovali pryč, že toto je území, které jim vydal jejich jediný a Nejvyšší Duch. Lovec se těchto jednání také účastnil, protože byl gátskou radou vybrán jako expert, který v jižní Imebirii skutečně byl. Lovec byl vůči imebirijské víře, proměněné v nafoukanou aroganci, která je opravňovala zabíjet, obrněn jejich vlastními zákony a proroctvími. Ty znal od Dakavana. ,,Nesáhneš na stan, ženu a děti tvého souseda. Nesáhneš na jeho majetek, jinak propadáš vyhnanstvím z tvé země.“

,,Ale my už jsme na cestě z domova, takže jsme si již trest vybrali dopředu a můžeme loupit a zabíjet, co je nám libo,“ usmíval se při své zpupné odpovědi jeden imebirijský diplomat. Sami Imebirijci se rychle snažili najít něco, čím by ospravedlnili vyhnání Gátů či válku s nimi. Hledali nějaký prohřešek, který by obhajoval jejich vpád jako trest Velkého Ducha.

Lovec k nim promluvil: ,,Velký Duch slyší, jak se mu rouháte a naši šamani připravují kletbu, která dopadne velmi tvrdě na vaše hlavy. Jestliže hledáte ospravedlnění pro vaši invazi a dovoláváte se Vašeho Ducha, nelžete ani jemu ani nám nebo sami sobě. Jinak on sám povolá proti vám našeho ochránce, který zahnal západní národ, zabil jeho vůdce a jeho bojovníky nám vydal do rukou.“

 

Zítra odpoledne na tomto místě! Nato se delegace Gátů zvedla a odešla. Imebirijové vždy vypadali v očích Gátů jako velmi pragmatičtí lidé, ale jižní Imebirijci takový nebyli. Slova Lovce na ně působila a evidentně je někdo takový zaskočil. „Kdo to vůbec je ten mladý muž, který se vyzná v imebirijském právu a imebirijském náboženství? Démoni nám ho dlužili!“ nadávali členové imebirijské rady a vůbec netušili, že je to vlastně jejich nový vladař.

Nebo už není?

 

V momentě jeho zranění na svatbě přišla k Imebirijcům zpráva, že jejich gátský vůdce byl zabit a ti velice rádi tuto zvěst přijali za svou. Zvěst se mezi Imebirijci šířila rychle dál. Zítra si vezmou imebirijští muži zbraně a půjdou se utkat v boji s Gáty. Pokud tedy proti nim samým nezasáhne místní Duch potoka. ,,Neměli jsme připustit, aby bylo bojiště rozděleno potokem!“

,,Prosím tě, příteli,“ obrátil se jeden člen imebirijské rady na druhého, „ty snad věříš, že existuje nějaký Duch, který se opravdu jen tak zjeví mezi lidmi, změní děj událostí a pak zase zmizí? To je nesmysl!“ A dodal: ,,Beze strachu tam vtrhneme a nebudeme hledět na žádné modré panny. A také tam žádné nebudou, rozumíš?“

 

Gomepsis se dozvěděla, co se na zítřek chystá. Je slabá, moc slabá, cestování a poslední výstup na bojišti ji vyčerpal. Takto se nemůže natřít na modro a znovu vystoupit proti nepřátelům. Minule seděla na sobovi a ten už je mrtev. Jak by se na bojiště dostala a jak pryč. A cestou by jen omdlela slabostí, nepřátelé by to viděli a s Gáty by byl ámen.

 

,,Ne, to byla tvá chvíle pod tvou hvězdou štěstí. Zachránilas nás od strašného boje, ale teď je na čase, aby svou šťastnou hvězdu našli i jiní lidé a doufejme, že to budeme my,“ řekl Lovec.

 

 

Druhý den sedí všichni Gátové na zemi na rohožích jako na divadle. Ze své strany svahu pozorují protilehlý svah a pod ním, hluboce zaříznutý potok. Dole na svahu na straně Imebirijců je jen podemletý břeh, pár klád, které tu zůstaly jako zbytek bobří hráze a nějaká zapomenutá, zpola zasněžená kožešina. Zato protější svah začíná být pestřejší. Ozývají se hlasy a už přicházejí Imebirijci. Jsou pomalovaní a nesou si zbraně. Imebirijci jsou zaskočeni, jejich nepřátelé sedí na rohožích a na kolenou mají bubny Pak to začalo. Celá obloha i zem začíná dunět, stovky bubnů vydávají zvuk, který bije do těl Imebirijců, proniká skrze kůži, svaly a kosti, tepe jim v mozku a do vnitřností a plní je hrůzou. Jejich vlastní štíty a zbraně jim brní v rukou. I voda v potoce se zdá, jakoby se chvěla.

Najednou se zatáhla obloha a všechno se začalo topit v šeru. Imebirijci ani neví, jak se to stalo, ale stojí. Prostě se zastavili, už nepochodují, jen zírají před sebe na sedící a bubnující Gáty. Pak se odspodu z koryta potoka vyvalil veliký sloupec páry.

Všechny zraky sledují, co se děje. Tam dole, odkud stoupá pára, leží stará kožešina. Ta se však hýbá a zdvíhá, odpadává z ní sníh, který na ní předtím ulpěl. A nyní letí kožešina na stranu a v korytě stojí nahá, modrá ženská postava. Pomalu se k nim otáčí a sleduje je svýma do široka otevřenýma očima. Jsou stejně modré jako je ona sama. Imebirijci ztuhli hrůzou. Pak se Modrá Bohyně sehnula, otočila se k Imebirijcům zády a udělala klackem před sebou na zemi čáru. Poté vzala do rukou kožešinu, přikrčila se a zahalila tak, jak byla prve. Kožešina dopadla na zem.

Jeden z Imebirijců, který stál nejblíže, se rozběhl dolů k potoku a kožešinu zdvihl. Nic pod ní nebylo. Jiný Imebirijec se snažil přejít čáru a dostat se až k samému břehu. Tady jako by nahlížel pod vykotlaný břeh potoka, když najednou bez hlesu přepadl dolů do koryta, voda vzala jeho bezvládné tělo a unášela ho pryč. Imebirijové začali couvat. Vzduch naplnilo ještě hlasitější bubnování stovek bubnů, až uši bolely a těla se chvěla vibracemi, strachem a hrůzou!

 

Imebirijové hranice potoka už nikdy nepřekročí.

 

Válka nebude!

 

Nově příchozí Imebirijci zůstanou na malém území starých severních Imebirijů, ale i tak přišli severní Gátové o přímou cestu dál na sever přes spřátelená území. Jak nyní budou získávat posvátný černý silicit ze severu? Z čeho budou nyní vyrábět hroty, nože, škrabky, rydla, vrtáčky a další kamenné předměty? Východní princ vyřešil tuto situaci velkorysou nabídkou. Od nynějška mohou Gátové cestovat na sever přes jejich východní území. Svět se bude koulet dál a dny přijdou stejně jako noci. Ale ne tak docela. Tou dobou si Duch Dakavana kdesi v hlubinách prostoru sundává destičkový náramek s velikou mocí a předává jej veliké zasněžené krásné paní. Ta vyletí na svět a obejme jej ve své ledové náruči. ,,Ale jen tak jemně a s citem, jen aby lidé byli zodpovědnější, rozvážnější a víc si vážili jeden druhého,“ poprosil a podíval se Dakavan na Ducha zimy. Veliká dáma se pousmála.

 

 

Lovec se mezitím vrátil domů, kde jej už čeká Gomepsis. ,,No, tak jsem si myslel, že tě tady nenajdu!“

,,Proč? Co se stalo?“

,,Žádná válka nebude,“ mluvil a ještě si u toho z ucha soukal malý zapomenutý kousek tkaniny. ,,Zase přišel Modrý Duch potoků a určil hranici Imebirijcům. Asi jsme přišli o nějaké území, ale mám radost, byla to jen malá cena. V boji bychom přišli o víc. Ještě teď se mi motá celá hlava a to jsem měl úplně zacpané uši.“

,,Co jste udělali, bojovali ušima?“

 

,,Vlastně ano, zacpali jsme si uši a mlátili do bubnů, co se dalo!“

,,Ten svah naproti je uzavřen tak, že vlny zvuku tam po něm běhají sem a tam a všechno, co řekneš na naší straně, je tam slyšet trojnásob a tak jsme bubnovali a bubnovali a bubnovali.“

 

,,A to je vše?“

 

,,Ne, ještě tam přišla ta Bohyně. Kde máš ten luk?“

,,Tady, za postelí! Není tady. Tomu nerozumím...“ Gomepsis hledala už nejenom svůj toulec s malým skládacím lukem a šípy, ale hledala i svoji taštičku, kde měla modrou barvu a pálivou emulzi. Konečně ji našla, ale co to…?

 

,,Emulze je pryč a modrá barva taky. Co to znamená?“

 

,,Asi mi ty věci vzala nějaká dívka a sama se vydávala za Modrou Bohyni.“

 

„A nebo ti ji vzala sama modrá Bohyně proto, aby ses za ni už nikdy nemohla vydávat.“ Mezi řečí se začal vrtět a šacovat i Lovec. Zjistil, že postrádá svůj náramek od dědečka. ,,Nikde není. Jak to? To by mi ho někdo musel sundat z ruky!“

 

,,No nic. Takže jak to říct? Od nynějška jsi jenom moje obyčejně neobyčejná Gomepsis!“

,,A ty jsi od teď můj obyčejný a neobyčejný Lovec!“

 

 

 

 

K O N E C

 

 

 

 

 

 

 

DOSLOV

 

Příběhy a osoby, které popisuje tato kniha, stejně jako veškeré události v ní popsané, byly autorem naprosto smyšlené. Jakákoli případná podobnost se skutečným lidmi a jejich příběhy, žijícími v oněch dávných dobách, je proto jen a jen čistě náhodná.

 

 

Dočetli jste veliký a dramatický příběh jedné z největších a nelegendárnějších kultur historie moderního člověka. Samotná časově i prostorově fascinující kultura označovaná někdy jako ,,Zlatý věk lidstva“ - gravettien vznikla někdy před více jak 30 tisíci léty a trvala více než deset tisíc let. Byla to ohromná panevropská kultura, která korespondovala s málo zalesněným terénem této chladné doby, kdy bylo snadné zdolávat ohromné vzdálenosti bez větších překážek. Gravet, jak mu zkráceně někdy říkají archeologové, neboli odborně gravettien, nese jméno po francouzském nalezišti La Gravett, je dějištěm celého románu. A my se jdeme podívat do jeho středu, do legendární Země lovců mamutů - moravského gravettienu. Ta prosperuje a vzkvétá tisíce let, její unikátnost vede mnohé paleolitiky k tomu, aby ji nějak odlišili a ukázali její výjimečnost a tak ji nazvali pavlovien, to po obci Pavlov na jižní Moravě. To, že takováto kniha vznikla právě u nás, není nahodilost. Náš moravský gravettien byl mimořádně výjimečný i na evropské poměry. Také jeho výzkum započal už na konci 19. století a to ne nějakými nepodloženými samochvalnými popěvky, ale skutečně poctivou prací, která před více než sto lety vedla k objevu největšího hromadného hrobu člověka mladého paleolitu. Takže buďme na tuto kulturu hrdí, jako byly hrdé národy někdejších moravských gravettienců - profesionálních severských lovců, kteří si dopřávají luxusu importovaného krakovského pazourku ze severu.

Velké změny v kulturách jsou zapříčiněny vlivy dílem vnějšími, dílem vnitřními. Tak archeologové zjistí, že v pozdějším moravském gravettienu - pavlovienu je přímá cesta na sever pro pazourek jakoby zablokována. Hledá se nová cesta a tou je cesta přes východní území a Země lovců mamutů se otvírá vlivu východní kultury kostěnkienu. Paleolitikové říkají, že se tu objevila nová kultura, zvaná wilendorf-kostěnkien. Co se stalo před 23 - 25 tisíci lety? Jaká to mohla být událost? Je tu nějaká souvislost s prastarou kulturou aurignaceinu, která přežívá na určitých místech Moravy z doby příchodu prvních moderních lidí do Evropy? Nebo došlo k jinému stěhování etnik? Nebo ke zcela jiné události?

Najednou se archeologie dotkla něčeho, co přesáhlo její rozměr a jako bychom už tušili ty dávné, skutečné události, které se děly tehdy ve skutečném, reálném čase a skutečným, opravdovým lidem. Je to historie téměř na dosah ruky, ale když se pro ni natáhneme, zmizí nám a zůstane jenom pocit něčeho blízkého, co zůstává v mlze tajemství.

Poradci trvali na tom, aby se román odehrával v prostředí bohatých a mocných lidí. Inspirovalo je několik podnětů od archeologů, kteří tváří v tvář určitým faktům si velice dobře dokáží takové prostředí představit. Vycházejí přitom například z určitých náznaků plýtvání kamennou surovinou, připomínající plýtvání bohatých urozených u severozápadních indiánů.

Já jsem se raději vydal jinou cestou a všiml jsem si, že některé kultury přírodních národů, které nejsou hierarchicky rozvrstveny, nemají výrazně profilovanou a specializovanou profesi šamana. Jako například Austrálci v buši. Zde je každý lovcem, sběračem i šamanem. Ale jsou kultury, kde je společnost hierarchicky rozčleněná a právě zde se objevují lidé, kteří tu a tam nebo i trvale na sebe berou roli šamana, kdežto ostatní členové komunity jim takový post postupují a sami šamanskou praxi takto výrazně neprovozují přesto, že je i jejich život plně propojen s náboženstvím a mytologií. A jestliže je pro šamanství v gravettienu docela dost materiálu i přes malý počet všech nalezených hrobů, například z hrobu z Brna, není žádný důvod se bránit představě, že takové společnosti měly podobně profilované i další hierarchické posty. Lidé jsou stále stejní.

Lidé jsou stále stejní, ale kultury ne a lidé uvažují a jednají právě v souladu se svými kulturami. Paradoxně tento příběh měl být vlastně jen určitou sondou a uměleckým experimentem, snad i odvážným experimentem, jak je možné vidět pradávné kultury a vypadal v polovině první dekády 21. století velmi novátorsky. Dnes mi tak nepřipadá. Teď, kdy je práce téměř po šesti letech znovu přepracovávána a doplňována, je toho ke změně velmi málo. Pestrost kultur je zcela v pořádku a nejvíce je mi blízký takový pohled na mechanismus evoluce lidské kultury, který generuje nové a nové kultury v přirozené variační škále. A to ve vzájemné propojenosti a ovlivňování i izolaci memetickým principem, kdy každá stará předávaná zkušenost a dovednost je vlastně vždy nově a osobitě uchopena. Je to zároveň důležitý adaptační mechanismus. Také si rád hraji s modely společností, z nichž některé nejsou jen obyčejnými lovci sběrači, protože mají nějaký trvalý, nadbytečný zdroj potravy nebo surovin. Pak se do společnosti dostávají zajímavé, do té doby neznámé prvky a jak zdroje mizí, kultury zanikají s nimi. Ale jednotlivé kulturní prvky mohou dále existovat a postupem se takto mění podoba světa. Kultury se prostě generují a to ne jen jako opakující se nudná struktura, ale v nevídaných modelacích, kdy se globálně typy kultur mohou takto změnit. Tato koncepce vysvětluje rozpor mezi tím, že už téměř milion let staré projevy člověka poukazují na lidské chování, jak je známe dnes, přesto,že kultury jsou zcela odlišné. Není proto nutné hrát si se znaménkem mínus a degradovat myšlenkové schopnosti určitých dávných lidí podle toho, zda měli kalhoty nebo kolo. Evolucionalistická teorie v oblasti kultury je možná tím největším omylem a prakticky tím největším zlem, kterému věříme a je to naše mytologie. Naopak Kultury chápané jako nezaměnitelné paralelní celky, podobně jako osobnosti, patří do koncepce pluralismu, na kterém stojí moderní antropologie. Jestli Vám to připadne nové, no není to chyba autora. Pan Francis Boas tuto koncepci prosazoval již na konci 19. století. Ano, čtete správně, to je ta epocha létajících balonů a železnice a snad prvních automobilů. A zase to nebyl jen tak nějaký osamělý střelec, ale zakladatel moderní americké kulturní antropologie.

Přesto, že mohu mít kladný vztah k přírodním národům, musím vědět, že v určitou dobu mohou být na tom mimořádně dobře se zdroji, jindy je potkáme v krizi a jejich chování a politika tím budou odlišné. Z mírumilovných lidí se mohou stát válečníci a snad naopak z válečníků filozofové. Věda o kulturách je velmi spletitá a nádherně tajemná. Důležité jsou zdroje, charakter chování lovné zvěře, stabilita počasí a podobně. Množství badatelů našlo velikou řadu různých principů a mechanismů co, kdy, kde, jak a s čím souvisí a když vidím Gáty, Lovce mamutů v mé práci vím, že jsem je chtěl zastihnout v tom pěkném světle, mezi dvěma ekonomickými vzestupy. V době, kdy jsou rovnostářští a citliví. Jací budou, až jim zdroje přírody zase budou poskytovat plný blahobyt? Opustí snad některá území, protože budou mít zdrojů za humny habaděj? A co se stane, až jim některý zdroj dojde? Mezitím jejich už nepoužívané území zabere jiný kmen. To nutně musí vést ke konfliktům. Boj o zdroje je něco, co spojuje lidi stejně jako živočichy a táhne se dějinami jako princip, který vždy stojí jako šedá eminence v pozadí a u zrodu událostí minulých, jsoucích i příštích.

Celá práce je příběhem napsaným jako pohádka pro dospělé a odráží se v něm to nejkrásnější, čím naši Duši moderního člověka mohou přírodní národy obohatit.

Přírodní národy mají velmi příznivou filozofii. Je jí sdílení, je jí vzájemnost, pomoc, porozumění a velká, nezprostředkovaná blízkost. Tu jsem vtiskl Gátům, kteří jsou vlastně oněmi pavlovienci, ukazujícími nám onen nejběžnější obraz tehdejšího světa. Takoví lidé se vyznali v tehdejší krajině, dovedli číst z počasí a předpovídat je stejně jako hojnost těch nebo zvířat a dovedli se vždy na jejich lov dobře připravit. Byl to skutečný zlatý věk lidstva, jak se můžeme dočíst v mnoha odborných publikacích. Nepocítili hlad, žili v hojnosti a vlastně by jim člověk dnešního světa měl závidět a určitě závidí. Nábrusy zubů ukázaly, že tito lidé nikdy netrpěli nouzí. Co na to říct? S čím srovnat tuto kulturu? Těžko se to porovnává jak s mladšími loveckými kulturami, stejně jako s realitou středověku či bídy a hladu posledních století, plných nepokojů válek, hladomorů a tragédií.

Ale byla zde i druhá strana tehdejšího světa. Na lebkách mužů se objevují rány, vedené zepředu ostrými, těžkými předměty. Jakoby si muži ještě stačili zakrýt obličej a rána dopadla na hlavu. A to nejsou zranění jen u nás na Moravě, ale úplně stejná najdeme třebas i v dalekém Rusku. Takže jak to vypadá a jak se dá předpokládat, lidé jsou stále stejní.

Vlčci jsou realitou, kterou popsali osteologové, specialisté na kosti. Nejen, že tito malí vlci byli zakrslí, ale měli i domestikační znak - totiž zuby se jim nechtěly nějak vejít do malé tlamičky. Navíc zacházení s jejich kostrami ukázalo dost velké zvláštnosti. Vlci a nejen ti byli uloženi podobně jako někteří lidé. Na lokalitě u Moravan na Slovensku byl nalezen sob s kostmi v anatomickém pořádku. To není normálně možné, pokud zvíře nezasypete dřív, než se k němu dostanou mrchožrouti. Na nalezištích někdejších táborů se dokonce našla i kostřička malého hlodavce v jedné jámě, kde byl snad držen také jako domácí mazlíček. A proč ne, lidé jsou stále stejní a nikdo jim to dnes nemůže zakázat. Když takové chování bylo součástí takové kultury, proč ne.

Prošli jsme s našimi hrdiny velký kus Evropy, zjistili jsme, že počasí může být úplně jiné než je dnes a krajina může být úplně odlišná od té současné. A dokonce jsme zjistili, že pobřeží vypadalo naprosto odlišně od toho, které máme dnes na mapách. Celý svět jakoby se tak hýbal a jakoby žil. Je proměnlivý, stejně jako každý jiný živý tvor a jak už dnes víme, nejspíše je plný živých mikroorganismů skrz naskrz. Jak předvídavé je animalistické náboženství dávných národů.

Proč jsem používal pro Duši a Duchy velkých písmen? Pro někdejší lidi byla mytologie živá, byla součástí všedního dne jako u všech přírodních národů, není pro ně možné mluvit o Bohu, Duchu či Duši a nemyslet na to, že je to veliká a mocná bytost a její živost a velikost jsem chtěl takto vyjádřit. Aby si dnešní člověk uvědomil ten rozdíl mezi někdejšíma současným chápáním.

K cestování, co dodat? Archeologie nám dokládá stovky kilometrů importované kamenné suroviny a ta byla na váhu těžká. Jak to vypadalo s lehčími materiály si můžeme jen domýšlet, ale v Severní Americe tamní indiánské kmeny také dovedly obchodovat na tisíce kilometrů. Vlastně celý gravettien byl propojen, sošky venuší měly jednotný kánon proporcí a kamenné nástroje spojovala technologie výroby malých čepelí s otupeným bokem, takzvaných gravetek. Ty vlastně daly název celé této epoše. Sám jsem byl na lokalitě Petersfels v Německu. Je to lokalita mladší, z pozdější epochy magdalenienu a tady tomu bylo obdobně. Na jediném nalezišti jste nalezli mořské ulity jak ze středozemního moře tak z Atlantiku, přestože obě vodstva byla vzdálena přes tisíc kilometrů. Na podobném nalezišti dokonce nalezli archeologové obrázek mořské želvy.

Ještě mnoho lidí udivují lodě. Lodě jsou etnografickou realitou, u přírodních národů zcela běžnou. Mnoho nám usnadňují život a život nomádů byl spojen se vším, co mohlo dopravu usnadnit a mnohdy ji vůbec učinit reálnou. Bez sněžnic, lyží, sání či smyku by nebylo možné se pohybovat vysokým sněhem a stejně tak je to s vodou a loděmi. Z takovýchto dob se sice lodě s nejvyšší pravděpodobností nedochovají, ale já nevěřím, že by před více jak dvakrát tak dlouhou dobou, která nás dělí od románu, předkové dnešních Austrálců létali na jižní kontinent v helikoptéře nebo na létajících kobercích.

Kde jsem bral inspiraci k těm dávným příběhům? Byl jsem v táboře dávných lovců, seděl jsem v dávno opuštěné chatě, kterou lemovaly už jen velké, provrtané kosti mamutů, procházel jsem velkými hromadami rozpadajících se mamutích kostí a kolem mě běhaly moje tehdy malé děti, které si zde hrály na honěnou, stejně jako děti někdejších lidí před tisíci lety. Moje dcera Zuzka, když psala své ,,Pohádky z pravěku“ pro děti, nemusela se nikdy pracně pídit a hledat složitě materiály k příběhům, aby zjistila, jak to tehdy v dávných dobách vypadalo. Sedla a psala, jakoby se sama rozpomněla na něco dávného, co jí vdechlo to samo velké, dávné naleziště z epochy Lovců mamutů už jako malé holčičce. Jakoby jí něco tajemného a neviditelného oslovilo.

Držel jsem v rukou mnoho etnografických předmětů z těch dob. Plastiky zvířátek z pálené hlíny, otisky prstů i otisk celé, sevřené dlaně jsem svíral ve své. Držel jsem lopatky na odhrabávání hlíny i sněhu, viděl jsem nespočet podivných předmětů, které nikdo z nás neumí pojmenovat a netušíme, k čemu sloužily. Předmětů co vypadaly jako hřebíky, jehlice, závaží do kyvadlových hodin, billiardovou kouli a mnoho dalších a dalších předmětů nebo jejich zlomků. Držel jsem je a poslouchal, o čem šeptají. Vždy, když se v depozitáři ztišíme a tyto předměty si myslí, že jsme odešli, a že jsou samy, začnou vypravovat svoje dávné příběhy a příběhy dávných hrdinů.

 

 

 

další  velký pŘíběh na pokračování 

nyní vychází

 

 

Malá ochutnávka

 

Děti měly ze svého objevu velkou radost a chtěly se co nejdřív vrátit zpět k rodinám. Musí jít rychle, cesta bude dlouhá. Slézaly proto jednotlivé skály rovnou dolů, místo aby je obcházely. Dívenka dlouh