Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák

E-Mail - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

 

 

 

O chování plazů

 

 

O ČEM PŘEMÝŠLÍTE,

VAŠE ŠUPINATÁ EXCELENCE?

 

 

 

Nástin kritického úvodu do chování zvířat v domácnostech

 

Libor Balák,

Antropark, Brno 2015

 

Práce se vztahuje především k sociálním plazům, ale pohybuje se celkově v obecné rovině chování řady živočichů. Proto je směrodatná i pro ostatní tvory. Navíc si všímá samotného chovatele coby biologické entity a ukazuje chovateli samému jak jeho limity, tak i možnosti.

 

 

ÚVOD

 

Publikace je určena pro chovatele jako zásadní vzdělávací materiál. Vznikla na žádost chovatelů, jejichž školní znalosti odrážely především představy kantorů, které vznikly jako osobní interpretace směsice nejrůznějších pramenů, silně ovlivněných obecným povědomím. Tj. jako kompilát dobové memetické módní představy chování živočichů a jejich příčin, které si sami často ještě individuálně upravovali kantoři podle svého, podle vlastních představ, tedy co by se mělo učit, aby to bylo seriózní.

 

Odborně bych tento proces označil za složité pasivní generování poznatků a představ, které jsou občas posunuty aktivním způsobem, tj. ,,štulcem“. Což znamená, že se i do moderního textu dostal nějaký zásadní archaismus, který asociuje nějaký rovněž zastaralý a již neplatný anachronismus. Konzument si tak určité nové heslo významově vysvětlí postaru, vybaví se mu, co o tématu dříve slyšel a s radostí uplatní tyto staré prvky ve své ,,nové“ koncepci výuky.

 

Protože se jednalo o oblast vzdělávání, mají takoví přednášející často tendenci přimknout své výklady k duchu doby a většiny a snaží se především vyhovět tomu, co oni sami považují za to, co je od nich očekáváno společností. Ani mnohdy nesledují dění ve vědě ani módní vlny ve vědě, ale spíše obecnou celkovou představu veřejnosti. Tento proces se děje podvědomě, odhadem, tedy obyčejným sociálním citem. Nějaký kritický nebo logický či zobecnitelný náhled a výběr dat zde tedy rozhodně není prvořadým.

 

Navíc, vždy se najdou i odborně se tvářící práce, které takový povedený postoj mnohých pedagogů podporují. A tak se děti nebo studenti dozvědí ve školních hodinách o naprosté výlučnosti člověka nad ostatními tvory a to ve všech směrech. Zároveň tak bývají silně zdeformovány a podceněny schopnosti ostatních tvorů. Velmi překvapivě se mnohým chovatelům, už jako žákům, dostalo takových naivních představ i po roce 1983, kdy se nositelé Nobelových cen, britský teoretik a propagátor vědeckého kritického hodnocení profesor Karl Popper a rakouský badatel, zakladatel etologie (vědy o chování zvířat), profesor Konrád Lorenz, sešli nedaleko Vídně, kde zanedlouho probíhala konference k životnímu jubileu K. Poppera. Jak jejich rozhovor, tak konference byly nahrávány a knižně vydány v publikaci ,,Budoucnost je otevřená“. Tato publikace vyšla dokonce nečekaně i v takové, Rakousku vzdálené zemi, jako jsme my a tak není dnes potíž si ji v knihovně zapůjčit a přečíst. Samozřejmě je v ní místy už mnoho zastaralostí. To co zůstává, a rozhodně toho není málo, je zcela úžasné.

 

Oba badatelé zde pojednávali o řadě základních mechanismů, které se uplatňují jak v hlavě lidí, tak v životě zvířat a názorně zde rozebírali mnohé poznatky, kterým se věnovali ve svých předchozích pracích. Mým úkolem bylo prostudovat tento velmi významný materiál, aby myšlenky a celoživotní poznatky těchto světově významných badatelů nezapadly. Protože byly některé oblasti jejich práce poplatné své době i určitým zaběhaným nekritickým postupům, jejich názory a teorie jsem aktualizoval a začlenil k jiným prestižním materiálům dalších badatelů. Když jsem přidal vlastní postřehy a výsledky pozorování, vznikla tak úplně nová práce s názvem ,,Vždyť to jsou jen opice“, která odhaluje pozadí lidského chování a vlastně chování každého živočicha. A to hlavně pro účely rekonstrukce chování našich dávných předků a jejich dávných příbuzných forem. Ačkoli se laik domnívá, že se této oblasti věnují nějací badatelé a že obrazy, diorámy či filmy o pravěku, které kdy viděl, byly odborně podloženy, opak je pravdou. Věda sama spíše jen tečuje toto téma a jednotlivé poznatky mnohých souvisejících oborů jsou jen výjimečně uplatňovány. K rekonstrukcím vůbec nevzniká písemný materiál, takže fakticky nejsou prezentovány žádné teorie, na jejichž základě by měly ony práce vznikat. Kde není teorie, není ani co kritizovat, ale kritika je základem vědy. Kde neexistuje kritika, existuje jen veliké ututlávání. Sama produkce zobrazení života dávných lidí je dnes věcí téměř výhradně oblasti kultury a ta zadává takové práce podle obchodních a striktně úředních měřítek. A tak i milionové či mnohamilionové projekty se v oblasti rekonstrukcí nakonec řeší jen v časovém rozpětí realizace několika málo měsíců nebo spíše týdnů, ber kde ber. Přitom řešitelem a realizátorem se nejčastěji mohou stát pouze komerční organizace či společnosti. Tato neuvěřitelná a kolosální fraška stojí pak pochopitelně za skutečností, že zobrazení minulosti lidí tak příliš nepokročilo a třeba v brněnském Anthroposu je dioráma s neandrtálci v podstatě koncepčně zcela identické s tím, které bylo poprvé představeno v USA před více jak sto lety. Že by věda opravdu nepokročila ani o píď za celé století? Tak proč ji vlastně financujeme?

 

Jakoukoli iluzi o tom, že můžeme uvidět to nejlepší ze světa Lovců mamutů v obrazových rekonstrukcích i v té nejnovější a nejmodernější expozici pravěku, nám zcela zničí fakt, že taková náročná a zdlouhavá práce se řeší zase jen jako komerční úkol dle úředních předpisů a směrnic. A tak takovou práci dostane na starost zase jen realizační komerční skupina z oblasti výstavnictví, která má na daný letitý, velmi odborný úkol pro biologicky vzdělané specialisty, něco kolem třech měsíců a žádné specialisty. Tedy nezbývá, než různě narychlo kde co obkreslit. A tak se obkresluje z obkreslenin. A všichni jsou nadmíru spokojeni. Žádná skutečná práce, jen neslýchané a kolosální šizení a velkolepá stagnace středověkého typu.

 

Kde končí obyčejný šlendrián a pohrdání návštěvníky muzeí a kde začíná ututlávání vlastní naprosté neschopnosti? Kde končí ostuda a kde začíná kolosální podvod?

S tímto hořkým soustem si bude společnost muset znovu poradit, stejně jako s předchozími skandály kolem člověka z Červánků lidstva nebo kolem Tasadajů. Ale rozhodně vy, jako chovatelé, můžete filmy, knihy či expozice, které ukazují dávné lidi jako rozdrbané idioty, klidně zařadit k podivným anachronickým výkladům vaší paní učitelky. Dojem z takových expozic nutí vidět dnešního člověka jako supertvora, kterým skutečně není a naopak v tomto kontextu ostatní tvory jako silně podceněné.

A nebo může dojít k paradoxní situaci, kdy už jen film o neandrtálcích, ve kterém se tvrdí, jací že to byli hlupáci, silně kontrastuje s následnými televizními pořady o medvědech a veverkách, kteráž to zvířátka naopak dopadají oproti neandrtálcům velmi dobře. Samozřejmě, specializovaného biologa může trefit šlak.

Takže nenechte se zblbnout ,,Země není placatá“.

 

V oblasti chovatelství jsou namnoze základní informace o chování biologických bytostí stejně středověké. Cokoli se totiž šíří mimo vědu v oblasti kultury, značně zaostává. Tomuto fenoménu se věnovala celá řada i velmi významných badatelů (třeba zrovna již zmiňovaný Konrád Lorenz) a pro nás je podstatné, že tento fenomén existuje a budeme na lidskou hloupost narážet jak ve svém okolí, tak i sami u sebe. Největším nebezpečím pro námi chované živočichy jsme my sami.

 

I my, jako chovatelé, jsme biologické entity a úplně stejné základy mechanismů chování platí stejně tak pro nás samé jako pro naše chovance.

Abych své povídání učinil názorným, na žádost veřejnosti představím uvažování, které je obecně rozšířeno a patří oné druhé straně. Té, která je značně konzervativní a bohužel ji nejde příliš propojit s praktickým chovatelstvím, i když se tak bohužel často děje.

Pořízení mnoha druhů zvířat je spíše věcí našich kulturních zvyklostí a hodnot, které jsme sami pasivně nasáli ze svého okolí a považujeme je pak automaticky za směrodatné. Jedná se především o nahlížení na zvířata v domácnosti jako na určité zpestření našeho života domácím kamarádem nebo kouskem živé exotické přírody. A to takovým, jež je tu pro naši potěchu a má právo na existenci jen tehdy, je-li užitečný a jen tehdy, když nám slouží.

Proto se i terária i akvária koncipují tak, aby doplňovaly náš byt a oživovali jej. Na potřeby samotných živočichů se hledí jen za předpokladu, že by byl přímo ohrožen jejich život. Řekl bych, že tento způsob držení živočichů v domácnostech se dá dobře a výstižně definovat jako ZAJETÍ.

 

Naše psychika je velmi pružná a adaptabilní a jak zjistili psychologové, dokáže se vypořádat s velmi špatnými věcmi, které děláme. Jsou to takové nenápadné mechanismy, kdy kousek po kousku ustupujeme našemu vnitřnímu hlasu. Tam jednou mamince, pak tátovi, tam strýci, tam hodné paní učitelce a tam zase kamarádům a tam tomu vzdělanému badateli a tam kamarádovi chovateli a jinde obchodníkovi se zvířaty, až jsme na konci už někým jiným. A tak se stáváme úplně slepými k potřebám tvora, o nějž se máme starat. Bohužel, tento proces (memetické selekce a generování nalhávacích sebemechanismů) je tak nenápadný, že si jej vůbec nejsme vědomi. Naopak někdy i z takového našeho poznávání přírody a zvířat můžeme mít radost.

 

Americký, skutečně velmi významný psycholog Filip Zimbardo už v 70 letech minulého století zjistil, že se i ze slušného člověka stává velmi tvrdý a neoblomný věznitel, když na počátku dostane informace, kterým uvěří. A podat nám informace tak, abychom jim uvěřili, je pro mnohé lidi velmi, velmi snadné. Na ně prostě nemáme.

A tak budeme sledovat dva naprosto protichůdné typy chování tvora drženého v naší domácnosti. Typ ZAJETÍ a typ SOUŽITÍ.

 

 

 

OCHOČENÍ

 

Jsme-li například u ještěrů, pamatuji si, jak kdysi v nějakém časopise, dnes už nevím, jestli to bylo Akvárium Terárium (dále již jen AT), Živa či Vesmír, vysvětlovala jedna dáma, že není dobré ochočovat a sbližovat se s ještěry, protože ve skutečnosti nemůže dojít k žádnému opravdovému sblížení. Ještěři, podle ní, jen potlačují, díky naší rafinované manipulací s nimi, svoje ,,přirozené“ reakce. Tváří se prý ochočeně a přátelsky, ale uvnitř je ve skutečnosti jen stresujeme a tím jim ubližujeme. Proto je podle ní nejideálnější, když zůstanou ,,divocí“ a budou u nás v bytech drženi jen v podmínkách co nejpodobnějším těm přírodním. Terárium bude co největší a co nejvíce se bude podobat přirozenému prostředí daných tvorů, aby zde mohli žít jako v přírodě.

 

Takové názory vidí zvířata jako živé stroje plné instinktů a pudů. Jako neměnné, zcela konzervativní tvory, jejichž chování je do puntíku naplánováno geneticky a vše je přesně předurčeno. Paradoxně tento názor je často a tragikomicky sám nesený lidmi, kteří jsou takovému myšlení sami velmi blízcí. Jsou totiž velmi konzervativní a nepřístupní změně vlastního myšlení. Asi proto je jim taková představa blízká. Rozumím tomu, že člověk může snadno překročit určitou hranici míry, pokud se snaží být nezaujatý a nechce chybně a nekriticky přiznávat zvířatům ty vlastnosti, kterých si je sám u sebe vědom, bez skutečně přesvědčivých důkazů. Proč však hned sahat pro vysvětlení chování zvířat po úplném opaku toho, co ,,přisuzujeme sami svému druhu“? To je přece jenom hodně podivné a poněkud extrémní a nakonec i zbrklé. Pouhé nevím, by mi připadlo spravedlivější.

 

Takový názor na živočichy jako automaty je však překvapivě velice rozšířený a z velké části je obecně považovaný za ,,vědecký a správný“. Ve vědě je skutečně možné se s tímto názorem okrajově setkat pod heslem ,,živé stroje“. Jedná se spíše o dobový extrémní výklad a extrémní školu, časově i prostorově omezenou.

V praxi měla a má taková koncepce mnohdy přesně opačný dopad na naše chovance a někdy (tedy téměř vždy) vede ke strádání, stresu, agresi či naopak letargii a nejednou k předčasné smrti chovaných živočichů.

Úskalí tohoto názoru se projeví především už v praktické snaze o zajišťování co největší ,,svobody“ pro živočichy držené v takovém ,,zajetí“. Pěkným příkladem je hekticky reagující bazilišek. Ten je skutečně stvořením jakoby od přírody ustrašeným, až přestrašeným. Bazilišek je obecně bázlivý a k člověku nedůvěřivý. V časopise AT byl už hodně dávno popsán případ, kdy se chovatel snažil tyto leguánovité ještěry držet v prostorných ubikacích, bujně porostlých vegetací, aby co nejvíce připomínaly jejich přirozené prostředí jihoamerického pralesa. Ještěři se však necítili dobře, a jestli někde ano, tak až tam, kde se mohli ve vegetaci ukrýt - tedy kdesi vzadu ve svých velikých teráriích. A raději se příliš nehýbali, aby na sebe neupozorňovali. A nehýbali se také, aby se nedej Bože snad přiblížili ke sklu, na jehož druhé straně se pohybovala ona veliká, dvounohá, hygieny neznalá opice, zabalená do starých svleků (oděvu). Reakce takto držených bazilišků byla velmi lekavá a projevy značně hektické. Celkově dominovala v pohybech bazilišků prudkost a ustrašenost, nějaké páření mohlo být jen spíše náhodné, bylo-li nějaké. Tentýž chovatel však provedl zásadní změnu. Nádrže vyměnil za daleko menší a jejich zařízení radikálně zjednodušil a zpřehlednil. Baziliškové se již neměli možnost schovat a byli nuceni sedět na větvi ve svém teráriu. Odtud museli sledovat pohyby lidí v okolním bytě. Postupně se baziliškové naučili zjišťovat zvyklosti lidí a tito už se jim nezdáli tak neznámí a hroziví. A tak, ani když se lidé přiblížili, už nepanikařili a zůstávali daleko klidnější. Pak se mohli i rozmnožovat.

 

Před rokem nebo dvěma roky jsem dokonce narazil na brněnské teraburze na mladého muže, který si na ruce nosil takového klidného baziliška. Choval se spíše jako ustrašenější obyčejná agama vousatá. Protože znám pozadí tohoto sporu o jeho povaze, dal jsem se s  mladíkem do řeči. Právě až neuvěřitelný klid čerpal tento bazilišek, tak jak jsem předpokládal, nikoli z přírodního prostředí, ve kterém by byl držen, ale naopak z prostředí, které jej propojovalo s člověkem, kam patřil i kontakt s jeho chovatelem.

V očích zastánce zajetí zvířat je zvíře jen takto stresováno, zatímco ve skutečnosti jsou jeho reakce pouze potlačeny a děje se mu takto velké příkoří. Snad je takto zvíře i týráno. Do určité míry to může být pravda, určitá mentalita skutečně může být geneticky dána. Ale řekl bych, že pokud je naopak daný tvor geneticky nachystán sdílet život s druhy a tento vztah je založen na silném chemickém základě, je tento fakt důležitější než to, jak jeho nový lidský druh vypadá. Dokonce bych stavěl i na vzájemné aktivitě obou stran, aby takový vztah mohl vzniknout. A také bych předpokládal, že co se týká komunikace, budou obě strany budovat vzájemné vstřícné komunikační cesty.

Takto to vidím nejen z mých praktických zkušeností, ale právě také z povídání profesorů Karla Poppera a Konráda Lorenze, kteří živočicha vnímají jako aktivního jedince. Vidí život jako aktivitu, která se sama snaží propojit s ostatním světem a investuje do této aktivity.

 

Asi pro nás nebude potíž se nad tím zamyslet a najít si pár příkladů třeba v oblasti zajetí velkých papoušků, kteří jsou známi tím, že jejich citové vazby se utvářejí obzvláště silným způsobem. Pokud si toto chovatel neuvědomí a jedná se jen o zbohatlíka, který pro něj nechá kdesi na dvoře postavit voliéru, kam jej zavře, aby „reprezentoval“, je to tragedie. Pak zde osamocený pták jen trpí.

A co se děje s agamou, varanem nebo scinkem doma v teráriu? V bezpečí našeho domova? Takoví tvorové mají velmi často jako hlavní senzor k poznávání oči a tak si prohlížejí náš byt za sklem a stále znovu a znovu vidí tentýž pohled, zatímco jsme v práci nebo ve škole. Hodiny se dívají do prázdna a jen tak leží nebo se snaží z tohoto nudného prostředí utéci marným snažením hrabat nebo vyskakovat v rohu.

Pěkní nevděčníci, velké terárium stálo tolik peněz a jeho výbava byla také finančně nezanedbatelná a oni, tito primitivní tvorové, místo aby byli vděční, tak chtějí pryč! Jsou to prostě jen popletení a hloupí ještěři! Co byste po nich chtěli. Vždyť to jsou vlastně jen zbytky fauny z dávné minulosti, které zapomněly vymřít.

 

Co to? Tohle malé terárium má tady na boku díru a tento malý ještěr jej místo hrabání v rohu opouští a běží si po prázdné místnosti na křeslo a zase zpět a pak přes celý pokojík až k oknu, tady po malých schůdcích vyleze na vnitřní římsu okna a odtud po velkém květináči a rostlině v něm až na její horní větve a odtud pozoruje svět za oknem. Tam se stále něco děje. Pobíhají tam malincí lidičkové, psi, kočky, jezdí tu auta, létají letadla i hrůzu nahánějící vrtulníky. A také tam létají ptáci a někdy před okny těsně kolem ještěra proletí dokonce včela či motýl.

„Takto volně držet plaza, kdo to kdy slyšel? Vždyť se jen někde schová, někde se ztratí! Vůbec se zde nemůže vyznat! Je to jen jeho trápení a navíc riskujete, že jej nakonec někde zašlápnete!

 

Proboha, proč se u vás musí dívat tento plaz na dění ve městě? To je tak nepřirozené! Copak nemáte vůbec žádný cit pro přírodu? Tím zvířátko jen stresujete a já to vím nejlépe, protože vedu přírodovědný kroužek v domečku pro děti a tam máme terária vždy u stěn a žádný výhled pro ně ven. A jak krásně zvířata prosperují a rostou. Pravidelně je měříme, vážíme a necháváme veterinárně odborně ošetřit. Mají se u nás jak v bavlnce. Jen ty stresy, když se sem nahrnou děti... vím, že tohle je špatně, ale co se dá dělat. Tak alespoň dětem zakazuji, aby na ně sahaly.“

 

To je také velice rozšířený názor. Zase vychází z představy živých strojů, které samy od sebe nejsou aktivní a aktivitu neprovozují. A jestli ano, tak jedině když chtějí utéci ze zajetí na ,,svobodu“, do ,,divoké přírody“. Moje kamarádka mi však ukázala svoje fotografie leguánů ze střední Ameriky, kde tito naopak pronikají do lidských obydlí, na terasy a střechy a drží se jich. Proboha! Co to má znamenat? Proč opustili leguáni bezpečí divoké přírody a pobíhají mezi holuby a dětmi po parku? A proč se vlastně holubi drží měst? Proč raději neodletí do volné přírody, pryč od lidí?

 

Profesor Konrád Lorenz ve své učebnici etologie popisuje stres živočichů, vyvolaný nedostatkem podnětů. A mluvili-li oba páni profesoři, Popper i Lorenz, o aktivitě života, tak tady vše dává najednou smysl. Malý ještěr, který se doma pohybuje po bytě, si zábavu a podněty nachází pořád dál a po svém. Venku se stále děje něco nového a vždy je možné udělat procházku po bytě, jazýček vysunout až na zem, pak zastrčit do Jacobsonova orgánu a tak zjistit jako Sherlok Holmes s lupou, co se tu dělo v posledních hodinách a dnech nového. Která návštěva, kteří členové domácnosti kde seděli, kde co kdo rozlil, jedl či nadrobil. Čím se kdo umýval a voněl a vůbec vše možné zajímavé lze vyčíst z pachů. I tichá místnost nese nové, měnící se informace. Zvláště, odešla-li návštěva a je už bezpečno. Teď je třeba prověřit, zda už je vše, jak se patří a zjistit o vetřelci, co se dá.

 

 

 

Ve zkumavce

 

Samozřejmě bychom měli být objektivní, když zkoumáme ve vědě chování zvířat. A tak i pokusy v oblasti chování zvířat musí být stejně nezaujaté a čisté jako fyzikální nebo chemické pokusy. Proto vědci drží pokusné šimpanze bez vnějších podnětů v úplné tmě od narození až do doby, než má dojít k pokusu, na kterém mají řešit specifické optické úkoly. Jen takto je zaručena skutečná vědecká objektivita. To není legrace, to jsem si nevymyslel!

Vysokoškolsky vzdělaní lidé takto skutečně mohou uvažovat. Konrád Lorenz tento příklad uváděl jako odstrašující, protože se taková vědkyně opravdu objevila, požádala o takový pokus, a jiní vědci, také vysokoškolsky vzdělaní a jistě zcela formálně kompetentní, jí vše schválili. Živou formu, která aktivně vyhledává nové a nové podměty, aby se vůbec mohla normálně rozvíjet, zavřeli do izolace a do tmy. Z hodin biologie na obecné škole bychom měli vědět, jak snadno reaguje tkáň rostoucího, vyvíjejícího se organismu na fyzické podněty a jak bez nich mění nebo naopak nemění svojí fyziologii (například larvy čolků). Co když i šimpanz držený ve tmě...

 

Ano, stalo se právě to nejhorší, na co myslíte! Vysokoškolsky vzdělaní a velmi objektivity chtiví badatelé zmrzačili malá šimpanzí miminka oslepením. Konrád Lorenz tento příklad uvádí jako odstrašující, abychom si uvědomili, co je to život. Že má tento svoje, úplně jiná specifika než neživá hmota a že jej nelze zkoumat stejným způsobem jako svět neživý.

 

Já naopak uvádím tento příklad také proto, abych na tomto pokusu také ukázal, jak nebezpečný může být zvířatům i vysokoškolsky vzdělaný člověk, který se považuje za odborníka. A také jak může být takový pomýlený badatel ve svých omylech utvrzován dalšími kolegy, kteří se mohou stejně snadno mýlit jako on. A to i v těch nejzákladnějších oblastech biologie, které by pro ně měly být zcela samozřejmé.

Proto je pro mě rozhodující to, jestli se dá ta či ona informace či teorie zobecnit a nikoli to, co kdo řekl a jaký má titul nebo ze které prestižní instituce je. Zobecnění, to je velmi jednoduchá pomůcka. Když nemáme dostatek informací, abychom mohli takové zobecnění vyslovit, je dobré si to přiznat. A říct si prostě, nevím.

 

Jsme vlastní kulturou pořád hnáni jako stádo ovcí k tomu, abychom raději něco plácli, než přiznali, že něco nevíme a plácáme nejraději takové odpovědi, které, jak se domníváme, jsou obecně akceptovatelné a očekávatelné, než to, co opravdu cítíme. Ale možná, že by bylo spravedlivější a hodnotnější říci, nevím. To není ostuda a že něco nevíme a nemáme sami prozkoumané a že to dovedeme přiznat, je naopak blízké myšlení Leonarda da Vinci.

 

 

 

 

Zpět k plazu volně pobíhajícímu po bytě

 

Slyšíme-li, že volně pobíhající plaz v bytě může přijít k úrazu a jak jsme nezodpovědní, stydíme se. Ale asi bych se správně měl stydět, že jej zavírám do míst, kde bude mít rozhodně nedostatek podnětů a budu takovým člověkem, jako ten z pokusu se šimpanzi, který popisoval Konrád Lorenz.

Vězněné zvíře bude neurotický nebo rezignovaný, zkrátka nevypočitatelný uzlíček zničených nervů. To abyste ho raději trvale zapečetili v jeho ubikaci a opatřili ji mřížemi. Jestli je to veliký leguán, aby se vám jednou nevrhnul, nedej Bože, po krku a neprokousl vám ještě tepnu!

Jak by ji našel? Takový nesmysl. Leguán není lékař a vlastně ani nepoznává lidi kolem ani není schopen rozeznat televizi, postel nebo cokoli. Prostě se jen pohybuje ve světě tak, jak je mu geneticky dáno, leze nahoru a dolů a ani o tom nepřemýšlí. ,,Polezu teď nahoru.“ To si neříká, rovnou leze nahoru. ,,Ano, paní učitelko, tak jste nám to říkala.“

 

Ano, přesně toto mi jednou paní učitelka skutečně povídala a pochopitelně i ostatním dětem. Ale to bylo dříve, to bylo před Lorenzem a Popperem. Lorenz vysvětluje vnímání tvarů jako práci v myšlenkách zvířat či lidí, kdy se tyto abstraktní tvary řadí za sebou do systémů od jednoduchých a dílčích k složitějším nadřazeným, vše slučujícím, které pak vyhodnocujeme jako ruku, paži, celé tělo, ležící tělo nebo stojící tělo.

Že by tedy mohl i nevyzpytatelný, ohromný leguání samec, držený celý život v zajetí terária, touto schopností rozpoznat, že se tady před ním pohybují ohromné bytosti a měl by vědět, kdo jsme a kde co na těle máme? To by pak zaútočil na naše ruce, které jej zavíraly. Ale také může zaútočit na náš život, ukrytý v celistvosti našeho těla zakousnutím se do krku, ve snaze oddělit hlavu od těla.

,,Co to říkáte? To by se takové zvíře muselo samo učit!“

 

 

 

Učení

 

Právě přísun pestrých podnětů znamená možnost se učit. Karl Popper vidí učení spíše než v opakování právě v tom, že se organismus setkává s věcmi, které doposud ještě neviděl, s mechanismy a principy, které jsou pro něj nové a neobvyklé. Dva agamí samečci, kteří u mě doma vyrůstali spíše jako terarijní, nemohou soutěžit s agamí samičkou Gony, která využívala už od mala leguání rezidenci, umístěnou volně v bytě. Nejenže mohla běhat volně po jednom vyhrazeném pokoji, tedy po naší pracovně, ale přidala si ještě další tři menší místnosti. Zájem měla především o okna, odkud mohla sledovat dění venku a nebo o spojovací místnost, kde mohla zjistit, kdo přichází do bytu. Pohyb po složité plazí rezidenci plné pater a navíc obývané v určité části nevrlou leguánkou znamenal, že místo skákání a padání běhala s evidentním promýšlením po nakloněných plošinách a schodištích z patra do patra. Soužití s kočkou, která byla od kotěte vychovávaná velkým leguáním samcem, nebyl problém. Jen další zdroj podnětů a vztahů. Celkově byla Gony jako mládě a posléze mladý ještěr velice čilá a aktivní. Vůbec nepřipomínala plaza. Teprve v dospělosti se její aktivita umírnila, vzhledem k její kolosální majestátnosti dané prostým růstem.

K učení tedy patří pozorování, přemýšlení, ale také hra.

 

 

 

HRA

 

Ačkoli plazi jsou obecně považováni za nehravé, nemůže být tato představa vzdálenější od reality. Hra je však u plazů, tak jako celé jejich chování, posunuta do jiných dimenzí. Plazí metabolismus je daleko dokonalejší než metabolismus savců. V současnosti se i v naší kultuře razí trend šetření s tepelnou energií a představa, že úsporný mechanismus je právě ten správný. A přesně takový plazi jsou. Jak leguáni, tak agamy, ale i řada dalších plazů, musí být pochopitelně stejně jako my, teplokrevní. Jinak by zemřeli. Hned celá armáda mikroorganismů by je udolala. Proto je dobré, aby byli schopni získat nejen pracovní teplotu těla pro mozek a svaly, jako máme i my, ale v případě potřeby si musí zajistit i horečku, aby jejich tělo mohlo bojovat proti případné nemoci. Proto, když radím teraristům, jaká teplota má být u zdroje tepla, doporučuji takové řešení, aby si daný plaz mohl v případě potřeby zajistit i případnou a potřebnou horečku.

 

Organismus savců či ptáků je především pouhým automatem, co se týká teploty těla, vše je řízeno mimo jejich vědomí. Ale plazi musí svou teplotu řešit záměrným chováním. Ve výsledku pak nemusí vynakládat velkou námahu k získání kalorické potravy a nevystavují se ani zbytečnou aktivitou takovému nebezpečí jako savci a ptáci. Celkově menší a úspornější pohyb jejich organismu v čase znamená, že plazi nemusí řešit takové množství úkolů za den jako savci či ptáci a proto jim stačí daleko menší mozek, daleko pasivněji stavěná kostra a daleko nenápadněji situované a protěžované senzory. Pro tyto specifikace jsou moderní plazi schopni konkurovat mnohým savcům a ptákům nebo se jimi živit. Ba například hadi to navíc dokážou i s ,,rukama za zády“.

 

Hra tedy nebude o takové aktivitě, jako mají savci, ale znamená určité procvičování a libosti v procvičování jak vlastního těla, tak běžného chování. V tomto ohledu tedy nespoléhejme na to, že budou naši plazi a vlastně každý domácí živočich chodit stále stejným způsobem na stejná místa a budou jako živé stroje. Přesně naopak. Lorenz a Popper upozorňují, že přesto, že se daný živočich bude snažit vytvářet prostředí, které mu bude vyhovovat a bude jej hledat a nacházet, že poté, když už jej obývá, tu nadlouho nezůstane a bude hledat další možnosti. Bude riskovat a hledat nové zdroje, nové podněty, nové zážitky. Je to tedy určitým způsobem vždy riskantní počínání, ale co když se v budoucnu ukáže, že takové nové objevy, lze k něčemu využít. Je to právě určitý adaptační předvoj a průzkum. A u toho se dá ještě nezvykle protáhnout tělo. Takže hra nemusí být jen ono známé kočkování a honba za klubíčkem. Hrou může být například večerní návrat do postele naprosto nečekanou a v pravdě horolezeckou a velmi krkolomnou cestou. Velká leguánka Lina si začne prohlížet pilíře, oblouky, schody a zábradlí své rezidence a je vidět, jak usilovně přemýšlí, jak by dnes završila den nějakým novým nezvyklým způsobem. Ano, dokáže vymyslet takové cesty a takové způsoby, které bychom nejpřiléhavěji nazvali adrenalinové. Tak jsem musel nedávno svést elektrické dráty do dalšího, nového konstrukčního prvku, který tak trochu připomíná elektrický sloup, protože se lezením po vnější části rezidence začala ctihodná dáma do stávajících drátů pěkně zamotávat. A teď jen mohu čekat, kdy ji napadne využít k jejím krkolomným horolezeckým kouskům právě onen nový, slabý nosič drátů.

 

Takže, když máme u sebe malé agamí miminko, které se v dlani pěkně ohřívá a je mu fajn, pozor, ono se kdykoli může vydat na výpravu. Ne proto, že by mu u vás nebylo dobře, ale přesně naopak. Protože je mu u vás dobře a nic mu nechybí, zatouží po dalším dobrodružství a vydá se na cesty.

Nachystejte se na to už dopředu, ať se pak k vašemu překvapení nesmekne a nezraní se. Je prostě nutné očekávat, že naše zvířata budou ve smyslu objevování nového, hry a hledání nových podnětů aktivní. Což je něco, co právě v teráriu bohužel vůbec není možné. Proto se tam projeví nuda a neurózy.

 

 

 

 

Senzory a pohyb, myšlenkové mapy, tvarové vnímání

 

Jak už jsem psal v povídání o chovu mláděte leguána, nejlépe pochopíte vašeho společenského plaza či vlastně jakéhokoli jiného živočicha, když se do něj ,,obléknete“. Když se jím stanete. Okamžitě vás bude specifikovat. To znamená přísně ovlivňovat to, co je pro daný živočišný druh nejcharakterističtější. To, v čem daný druh vyniká, na to je v jeho stavbě těla veden důraz, ostatní by bylo přítěž a tak nemilosrdně mizí. Zrovna si čtu Wilsonovu knihu ,,Konsilience“ a autor v ní dává na právě takovou evoluční adaptaci pěkně velký důraz.

 

Proto u plazů, nebo jakým jste se to nyní stali živočichem, nenajdete některé partie, které máte vy jako člověk. Ba dokonce senzory jsou jinak uspořádány a jsou i jinde umístěny. A také fungují poněkud odlišně (i toto pan Edward Wilson pěkně popisuje ve své knize.) Slyšíte jen to, na co vaše uši budou stačit, podobně oči, které tím, jak jsou umístěny a sestaveny, budou ovlivňovat vaše vnímání světa. A vidění nemusí být vždy úplně prostorové jako máme my, natož barevné a ještě k tomu s možností zaostřit. Prostorové vidění se týká jen živočichů, kteří mají binokulární vidění, to je trojrozměrné vidění díky možnosti očí být vedle sebe v jedné rovině. Býložravci mají oči po stranách hlavy, aby mohli přehlédnout co největší okolí a tak takové oči nemají. Lovec naopak potřebuje vést útok co nejlépe a tak se těší z očí umístěných vedle sebe. Ze známých plazů to je třeba gekončík noční, ale dopředu se alespoň na chvíli dokážou podívat jak chameleon, agama vousatá, tak i velký leguán.

 

Mnozí plazi dokážou běžně natáčet oči neuvěřitelným způsobem a jejich obraz může přecházet průběžně z plastického na širokoúhlý plochý. Ale oči plazů fungují překvapivě podobně jako lidské, takže bychom dokázali zpracovávat obraz dost dobře i tak, jak jsme zvyklí. Jen ono plošné vnímání bychom se museli drobátko učit, ačkoli z televize a plošných fotografií už jsme na ledacos zvyklí. A asi by nás překvapilo, že vidíme více barev.

Čich funguje u mnohých živočichů, hlavně u plazů, jinak než u nás. Jazykem se odebírá sonda z předmětu nebo podkladu, který zkoumáte a jeho špičku pak vložíte v předu na patře do speciálních jamek. Tam je úplná laboratoř, která vzorek vyhodnotí. No, to bychom se museli asi hodně učit, abychom tento orgán dokázali bezezbytku využít. Kdybyste se stali různými plazy, platí, že je čich pro vás tím důležitější, čím je jazyk méně podobný vašemu lidskému. Stává se pak takovou tenkou odběrnou sondou, která je na konci rozdvojená, protože i ona čidla v ústech jsou párová. Takže leguán zelený, který má jazyk jinak podobný lidskému, bude očichávat předměty jen málo. Ale jako varan nebo mnozí hadi budete svůj jazyk používat jako stále vše monitorující hlídku.

Docela tak nějak pochopíte, proč vaše sliny dokážou sem tam něco sterilizovat a pozabíjet nějaké ty bakterie, když olizujete kde co. Na bakterie jsou nejodolnější právě ty druhy plazů, které jazyk používají velmi často. Takže nás ani nepřekvapí, že varani komodští mají ústa plná smrtelně nebezpečných mikroorganismů, ale je samé to nijak neohrožuje. Zato kousnutí takového ,,čichače“, který se infikuje kdoví čím, je pro jeho oběť velmi nebezpečné nebo rovnou smrtelné.

 

Dokonce jsem jednou četl takový názor na hadí uštknutí, že by se mělo přistupovat zodpovědně i ke kousnutí nejedovatého hada. Jedovatý had nemusí do rány vůbec pustit jed, zato nejedovatý vás může prostě škaredě infikovat. A je třeba uvést, že i škrtiči mají mnoho dlouhých a nebezpečných zubů. Proto ošetření jódovými preparáty by mělo být na místě. Tedy pokud nejste alergičtí na jód. Ke kousancům, které jsem kdy utržil, bych dodal, že spoléhat se na to, že masité zbytky potravin jsou horší než sliny býložravého ještěra, to se vůbec nevyplácí.

Zauvažujte se mnou. Trávu sbíráme poslední roky, kde to jen jde. Všude je dnes přehafanováno (ekvivalent slova přelidněno) a psi, pokud už přímo nekontaminují trávu svými pevnými naděleními, tak značkují, značkují a značkují. Rozsévají tak ohromné množství vajíček všelijakých parazitů a celé baterie bakterií.

 

Tedy i býložravec může kousnout tak, že nám jeho nadílka bakterií může být značně nepříjemná. Proto rány po kousnutí plazů ošetřujeme vždy velmi zodpovědně, aby se na nás pak nešklebila zbytečně nějaká jizva.

Tak tolik k čichu.

 

 

 

 

Sluch

 

A nyní se zaposloucháme. Paradoxně celá řada plazů je němá, ale sluch vypadá na pohled skvěle. Bubínky jsou u býložravých plazů dobře vidět a i laik si snadno všimne veliké podobnosti s bubínky ptáků. Proto není vůbec od věci odhad, že jestliže mají mnozí ptáci onen hudební sluch pěvců, nemusí to být s plazi po této stránce vůbec špatné. I když většina živočichů má svou vlastní frekvenci, na kterou je nejcitlivější. Jen na reakci na zavolání budete čekat mnohdy marně. Mnozí němí plazi prý totiž nemají ani genetickou výbavu pro ovládání hlasivek a ani konec jejich trachey není nijak rozčleněn a posilován svaly, aby byl schopen něčeho, co by šlo nazývat vědomě modulovaným zvukem. Nepoužívají tedy zvuky mezi sebou, a proto jim nepřikládají sami význam. Jejich mapy spojené s významem uměle vydávaných zvuků jsou velmi skromné a budou nejspíše jen věcí individuálních možností. A tak, budete-li zkoušet být člověkem přeměněným na zvířátko, dělejte, že neslyšíte. Prostě na přiběhnutí na zavolání nemáte vlohy, zvláště když se vám vůbec nechce. I když, to by bylo ode mě trochu zjednodušené vysvětlení. Někdy a někteří, jinak němí plazi, vnímají zvuky, reagují na ně a přiběhnou za vámi.

 

Dobře chápeme slova a jejich význam tím, že je sami umíme tvořit. Pokud sami mluvíte , opakujete co vám někdo říká, lépe vnímáte řeč. Jako byste si ji sami stále přeříkávali. Jsou lidé s poraněním hlavy, kteří sice slyší, ale obsah slov jim uniká. Tak to se dost blíží modelu vztahu zvuků a plazů. Ale stále to není úplně přesné. Kdybyste se snažili v plazím těle vydat zvuk, nepodaří se vám to. Vy jako plaz se můžete marně snažit a nic. Není, co ovládat. Ale když se budete jó moc snažit, nakonec dostanete ze sebe ono varovné plazí syčení či funění.

 

Co jako plaz uslyšíte a můžete úspěšně analyzovat? Skákání drobných cvrčků po umělé hmotě malé nádobky uslyšela předevčírem pozorná agamka Gony přes dvě místnosti (s otevřenými dveřmi). Přiběhla potichu do obýváku, kde jsem zrovna připravoval hostinu pro její první snůšku mláďat, netrpělivě drcala hlavou do průhledné stěny terária a přední nohou (tedy rukou) na ni hrabala. Proč? Protože cvrčci v nádobě byli právě tam. Její šramocení zase přilákalo samečka Plaváčka, který naprosto přesně situaci posoudil zpoza rohu, odkud vůbec neviděl na zdejší dění. (to zase přes dvě místnosti). Dal si dohromady, že onen lomoz dělá Gony, která se dobývá ke cvrčkům. Jako blesk vyrazil z pracovny, proběhl předsíní a skončil v obýváku těsně u Gony, aby ji zasypal svými něžnými, ale neodbytně naléhavými návrhy a pozornostmi.

 

Za prvé, Plaváček vůbec neměl zájem o potravu a za druhé k samičce, tedy zvuku, jež jí přisoudil, se vrhl s ohromnou rychlostí. A nemyslete si, že to byla rychlost, které byste stačili. Lidé jsou vedle leguánů a agam zcela bez šance. Kdyby se vaše agamka na procházce s vámi venku rozhodla opravdu utéct, zapomeňte na to, že byste ji dokázali chytit.

Pro mnohého, opravdu rozehřátého plaza, je jakýkoli dvounohý opičák či opice jen atletický odpad. To si také můžete jako plaz sami vyzkoušet a budete překvapeni, co všechno dokážete. Ke zvukům bych dodal osobní zkušenost, že zvuky televize opravdu spícímu plazu vadí, budí se a je pak nevrlý, tedy pokud jde o velkého leguána. Určitý noční klid je u denních plazů rozhodně nutný. Na rozdíl od psů a koček, plazi se tolik neplaší zvukem a pohyby vysavače, jak jsem si u sebe doma všiml (když byl pes na návštěvě). Čištění plazí ubikace vysavačem s dlouhou hubicí je tak bez potíží možné. Ale to může být také moje domácí specifikace a nemusí se jednat o obecný rys.

 

Do hluků, které mohou děsit domácí plazy, patří i letadla a vrtulníky. Na letadla, která létají výše, je možné, aby si do určité míry i agamy přivykly, ale na zvuk motoru a vířícího rotoru nízko letícího vrtulníku si nezvykají. Potřebují ústupový prostor i pro panickou reakci. Leguáni naopak mohou být vedeni ke klidu. Aby se neplašili z vrčícího aparátu ať už auta, motorky nebo letadla, spojoval jsem jim takový ďábelský předmět se slovem motorrrrr. Ono drnčení je asociačním a charakterizujícím prvkem a má vést k pochopení, že taková hřmotná mašina není důvodem k panice. Pochopitelně i leguány jsem viděl panikařit, ale to jen tehdy, když z nějakého, ne zcela povedeného důvodu, nám nad domem prolétl veliký dvoumotorový stroj a to tak nízko, že se rozrezonoval celý dům a byl na okamžik i zastíněn. Tedy okamžik, kdy se bojí i lidé a ptají se, co že se to děje. Učení na zvuky a jejich reakce na ně se dá především v momentě fyzického kontaktu. Nejlépe v době, kdy je leguán mládě a dá se snadno a dlouho nosit na rameni nebo v rukou přimknutý zády k našemu hrudníku a břichu.

 

 

 

 

Hmat

 

Hmat končetin je u plazů omezený kvůli jinému zakončení prstů a pancíři šupin. Jako plazi teď máte ruku docela jinou. Nejpodobnější vaší lidské ruce ji budou mít asi někteří plazi s kratšími prsty a takovými těmi polštářky zespodu na prstech a dlaních. Ale konce prstů s  hmatovými bříšky, které dokáží přilnout k drženému předmětu a pevně jej udržet, tak to ne. Takový fixační úchop, dovršený právě konečky prstů, nemají ani opice ani lidoopi. Na držení a práci jsme specialisté jen my. Každý z nerůznějších tvorů je na něco specializován a toto je právě naše veliká specializace. Náš palec je tak silný, že nám dělá z ruky spíše jakési kleště nebo klepeto. Vůbec, jako lidé jsme specialisté na ovládání vlastních rukou. A je to, řeknu vám, velmi starý orgán. Podobný měli naší dávní příbuzní australopitékové, tedy nejméně ti pozdní australopitékové jako sediba a habilis (i když určitá adaptace pro jistý ,,příšplh“ byla i zde) a i nejstarší lidé z doby téměř dvou milionů let. Lidoopi tento orgán - ruku vůbec nemají tak specializovanou, protože musí u nich sloužit ještě pro chůzi na všech čtyřech, ale navíc i pro specifický pohyb na stromech, kdy se ruka mění v hák, nesoucí celé tělo. Takže ráno se probudit jako lidoop, tak zjistíte ke vší hrůze, že s tím komicky malým palečkem se ani pořádně nepoškrábete. Konečky prstíčků máte jako špejličky, no hrůza. Jako šimpanzi byste doložit své lidství pomocí svých rukou sotva dokázali.

 

A co teprve plazi, jejich ručičky jsou úplně něco jiného. Nemůžete s nimi po tmě ohmatávat okolí, tak ať se na vás nikdo nezlobí, když mu v noci stoupnete rovnou na bříško. Chybí měkká, citlivá bříška konců prstů, která máme my. Nicméně pozorováním víme, že i tak je kůže plazů citlivá i přes pancíř případných šupin. Ba plaz registruje i drobný hmyz, lezoucí po jeho šupinách a snaží se jej zbavit. Záleží na tom, kde se tak děje. Jinak je tomu na hlavě, jinak na břiše, kam se lovený hmyz někdy schovává jako v nejbezpečnějším prostoru. Podobně znecitlivující jako šupinný pancíř je mnohdy i srst savců nebo peří ptáků. Prohlížel jsem si fotografie mých ještěrů a došel jsem k závěru, že dlouhé šupiny, které imitují řasy či dlouhé chlupy savců nebo pera některých ptáků, jsou vlastně typickými vibrisy. Totiž každá dlouhá, do vzduchu trčící šupina v okamžiku, kdy do ní cokoli narazí, toto citlivě a okamžitě oznamuje nervu pod ní. Jedná se jen o obyčejný fyzikální jev ,,páku“. Čím je šupina delší, tím citlivěji reaguje na doteky.

 

Proto tedy mají plazi určité šupiny natvarované tak, jak jsou. Prohlížíme-li si leguána, zjistíme, že bude citlivý na doteky shora. V praxi víme, že se cítí bezpečně, když je v noře, která se mu dotýká zad. I zalehnutí silnějším partnerem může být uklidňující. Už od mláděte tak leguáni dobře vědí, kdo z mláďat po nich leze a co se děje nad jejich tělem. A pak v dospělosti mohou dlouhé ostny, alespoň teoreticky, dobře zaznamenávat proud vzduchu, který vytváří brzdící dravec, útočící na ně shora. Je to sice jen můj takový teoretický model, ale co se týká evolučních mechanismů, mohl by být ukázkovým příkladem.

Leguáni totiž mohou obývat i nejvyšší patra vegetace, kde se sluní, a útok nejrůznějších dravých ptáků je bohužel denní realitou. Pokud by byl leguán příliš zaměstnán pozorováním okolí na úrovni očí, takový hmatový senzor, registrující náhlé víření vzduchu by byl vynikající. A ti leguáni, kteří jej nemají, by zkrátka byly zkonzumováni. A tak by přežili nejlépe právě leguáni s největšími ostny. Že jim ostny zvětší obrysovou linii a mohou je učinit atraktivnějšími, je pak i další plus. Tento můj model podporuje i fakt, že právě stromoví leguáni mají nejdelší hřbetní ostny.

 

Ostré, dlouhé ostny agam vousatých by mohly být také takovým hmatovým aparátem. Jsou na těch správných místech, vhodných zase pro jejich pozemní způsob života. Skutečně obranný význam ony ostny nemají. Kdyby měly, nestaly by se agamky takovými domácími mazlíky. Občasné, velmi citlivé píchnutí chovatele dokazuje, že přes počet strašně vypadajících ostnů, nemá taková paráda zvláštní význam. Plazi sami se při konfliktu raději brání klasickým zastrašováním, jako je otevírání tlamky na narušitele a zvětšování objemu hlavy a těla. Při zápasech si boky s ostny samci chrání a natáčí se k soku zády. Do plochy zad se totiž pro relativně malou tlamku nelze zakousnout. Proto vedou svoje útoky hlavně na nohy či ocas soka.

 

Moje další logická úvaha by měla tedy vést k poznámce, že není šupina jako šupina a že mohou mít různé funkce. Obranná šupina tedy bude opakem vibrisové šupiny. Bude tedy plochá a zesílená. Zesílení se týká především středu šupiny, kdy může vzniknout i drobný, tupý, nevysoký trn.

Toto je konstrukčně, co se páky týče, nejdokonalejší vyztužení, které dovoluje zachovat celkově nízkou váhu kůže. Takové ostny se objevují sporadicky a mají za úkol zadržet řadu zubů zastavením jen na některých místech. Je to úplně stejné jako kožený oděv středověkých bojovníků, který je posetý kousíčky železných terčíků. Proto se objevuje tento typ šupin u leguánů na krku, ale najdeme ho i u některých ryb. Okolní kůže tak může zůstat citlivá na podněty z vnějšku. Kdežto celkové pancíře už pak omezují pohyb a zvyšují váhu plaza.

 

Jako chovatelé budeme muset počítat s citlivostí kůže při manipulaci a při svlékání plaza. Kůže může být pro svlek buď ještě nezralá nebo nevhodně seschlá. Když dojde k potížím se svlékáním, vlhčení nebo jiné měkčení nikdy nepodceňujeme. Zvláště svleky kolem očí jsou velmi komplikované a had jedné mé dobré známé chovatelky tak přišel o zrak. Nikdy tedy nepoužíváme násilí a dáváme pozor, jak na naše počínání reaguje daný jedinec. I velmi mírný leguán pak po nás může chňapnout.

 

 

 

 

Svět teploty

 

Rozlišování teploty je pro plazy a nejen pro ně určitým kamenem úrazu. Za určitých okolností, které jsou pro nás značně nepochopitelné, může docházet k situacím, že plaz se může popálit o evidentně horký zdroj. Vypadá to, že jeho senzory v některých případech fungují ne zcela dobře.

Ale my, jako savci, jsme na tom v některých ohledech podobně. Vzpomínám si na případy smrti podchlazení potápěčů ve studených vodách severních moří. Ačkoli tito akvanauti měli možnost připouštět si ventilem do skafandru teplou vodu na zahřátí, postupně její přístup omezovali. To proto, že se i tak pobytem ve studené vodě natolik celkově ochladili, že do skafandru proudící teplá voda se jim zdála postupně víc a víc horká. A i k nám, svátečním plavcům, podchlazení promlouvá stejným způsobem. I když máme pocit, že běžné plavání na řece nebo na rybníku či v moři nám nijak zásadně teplo neodebere, opak je pravdou. Jak je ta fyziologie podivuhodná.

 

V určitých situacích tedy ani my nemáme skutečně dobrý odhad na teplotu okolí a našeho těla. Situaci dobře charakterizuje známá věta zakladatele firmy Ferrari, která zněla asi nějak takto: ,,Nejlepším teploměrem je lidská ruka.“ Tuto památnou větu pronesl při instruktáži několik vteřin před tím, než se spálil o žhavý motor automobilu.

 

Samozřejmě, vidíme, že plaz světlá, když je mu horko. A že je mu horko, dovodíme, protože má otevřená ústa a chladí se odpařováním vlhkosti z ústní sliznice, která hned vzadu na patře sousedí s mozkem, který se tak dobře ochlazuje. Pokud víme, že náš plaz má možnost jít se celkově ochladit, je vše v pořádku, ale jsou situace, kdy například nějaký zdroj tepla sálá jen na určitou část těla plaza. Pak není schopen přesně na situaci reagovat. Někdy se uvádí, že je tomu nejhůře na břiše. Ale spálené ostny leguánů a poničené šupiny na krcích dokládají, že problém bude horší. Starší názor, který jsem dříve zastával i já, vychází z toho, že nejpřirozenější je pro plaza ohřev z horního sálavého zdroje. Ovšem s tím, že v umělém domácím prostředí je sálavý prostor rozdělen do řady různě teplých a nejednotných zón. To se u ohřevu na skutečném slunci neděje. Plaz na takové nerovnoměrné ohřívání už pochopitelně nestačí a tak skutečně dochází k možnosti popálení. Plaz si uhlídá jen teplotu, která je pro něj obecně prospěšná. Nic víc. A tak může dojít v místě, kde je teplota vyšší, k poškozování tkáně horkem či žárem.

 

Navíc mám podezření, že při ohřevu z horního sálavého zdroje zůstává břicho plazů naopak pod teplotou, kterou by plazi skutečně potřebovali. Proto jsem nakonec přešel na hrůzný opak, to je ohřev ze spodního sálavého zdroje s tím, že zůstává doplňkový, daleko slabší horní zdroj, který spíše ozařuje plaza spektrem světla UVB. A tak je to spíše o mé lidské inteligenci a pozornosti, jak zajistit, aby se samci nesterilizovali, samice neupekly snůšku a nedošlo k poškození orgánů a popálenin kůže na břiše. Tedy jsem se místo spolehlivého opékání plazů shůry vrhl na ošidné grilování. Používám výhřevné fólie, které mohu podle potřeby překrývat materiály, které různě vedou teplo. Jiné při slunečném počasí, jiné na letní noc, jiné na zimní chladné noci, jiné pro lehká mláďata, jiné pro střední plazy a jiné pro velké plazy.

 

Tady platí, že čím jste těžší a větší, tím snadněji se popálíte. Ale co kdybych udělal chybu? Selhání lidského faktoru je všudypřítomné a vždy možné. A tak je možné přidat další bezpečnostní zajištění a tím je přerušované vytápění. Nic jednoduššího, aneb: ,,Jak prosté, milý Watsone!“ Ke všemu tomu spodnímu ohřívání se dají ještě přidat obyčejné časovací hodiny, nastavené na automatické spínání v určitých intervalech. A poduška vám rázem bude citlivě vyhřívat spícího plaza jak přes den, tak i přes noc.

 

Je to ale hodně o fyzice a tedy hlavně o citu pro fyzikální jevy. Nebojte, ten můžete mít i se čtverkou z fyziky. Naopak jednička z fyziky či biologie v chovatelství ještě vůbec neznamená, že dotyčný bude skvělý chovatel. Každý způsob ohřevu sebou nese svoje specifická rizika. Ale rizika jsou v teraristice a v chovatelství vždy. Za deset let spodního ohřívání jsem měl jediný případ popáleniny leguáního břicha. Ale jak tato popálenina vypadala pro mě zle, byla ve skutečnosti velmi lehká a za pár dní zcela bez otoků a zjizvení tkáně sama zmizela.

 

Ale jak píši, je to celé o velkém uvažování pro nás. Například vysvitne-li slunce, hned je třeba ohřívání vypínat, aby se sálavé zdroje příliš nenásobily. Viděl jsem velmi škaredé popáleniny plazů, ať od horního nebo spodního zdroje. Životu nebezpečný je pochopitelně hlavně spodní zdroj. Ale trvalé podchlazení břišních orgánů jsou stejně tak životu nebezpečné, jen je toto riziko v našich očích méně vidět. A snad mu ani věřit nechceme. Je možné, že kdybychom měli více informací a statistik, bez váhání bychom raději volili spodní vytápění.

 

Osobně mám strach se selhání ohřevné fólie. Je to jenom aparát a ten se může rozbít. Proto nějaká obměna a pravidelné časté kontroly jsou žádoucí. Také časově omezené přepětí sítě může být nebezpečné. Právě tak došlo k popálení mého leguána. Proto jsem zavedl přerušovaný ohřev pod kontrolou spínacích hodin, kdy se poduška zapne vždy na deset minut a pak 20 minut odpočívá v pokoji. U velkého leguána je to zcela dostačující. Stabilnější noční teplotě zvířete se dá také pomoci zakrýváním zvířete na noc, za současného přerušovaného spodního ohřevu. Ale s tím, že se spíše přikryje jen hřbet a boky těla, nikoli však tak, aby přikrývka dosahovala až k ohřívací fólii (kryté dalším materiálem). To aby případné přebytečné teplo mohlo odcházet. To jen abychom omylem, v zápalu práce, nevytvořili spíše taková kuchyňská kamínka.

 

Poznámka:

Stále zde mluvíme o dospělém leguánovi, kterého máme volně v bytě. Mláďatům tento způsob rozhodně nestačí. Potřebují stálou teplotu, které dosáhneme pouze v teráriu.

 

Tedy jako plaz, do kterého se nyní vtělíte, jste závislý na inteligenci vašeho chovatele, že si s elektřinou poradí nejen po elektrikářské stránce, ale i z toho logického a předvídavého hlediska. Protože jako plaz se můžete nudit a začít hrabat a pokud máte ubikaci s pískem, který vyhřívají ohřevné dráty, můžete je vyhrabat, zasukovat se do nich nebo si prostým ležením na nich způsobit těžké místní popáleniny. A také když na ohřívadle usínáte, jste zcela v rukou inteligence a předvídavosti vašeho chovatele. Brrrrrr… strašná představa!

 

Poznámka pro chovatele: Peníze až na prvním místě!

Tato kapitolka o senzorech, především o teple, je ekonomicky stěžejní. Vlastně nejdražší provozní náklady se točí právě kolem ní. Nyní, po téměř 20 letech je můj chov leguánu 10x ekonomičtější než kdysi. Teplo je energie, kterou plaz potřebuje ke svému životu stejně jako savec. Savec ji do sebe dostane jídlem. Plaz do sebe dostává takovou energii především rovnou tělem. Proto je hospodaření s teplem středobodem technického chovu plazů.

Někdejší 100 a 150 wattové žárovky a všelijaké mnoha wattové reflektory nahradily energeticky nenáročné UV zářivky a výhřevné fólie o spotřebě nějakých 10 -20 wattů.

 

 

 

 

Poznávání a myšlenkové mapy

 

Díky senzorům dostáváte jako plaz množství informací o svém okolí. Vidíte, slyšíte, čicháte, vnímáte hmatem. Stejně to děláte coby člověk, ovšem s tím rozdílem, že jako plaz nedostáváte informace mluveným slovem. Obrázek na svět kolem si musíte udělat sami a být tedy velmi vnímavý žák. Sledujete, co se děje vám i vaším soukmenovcům kolem. Můžete se tak učit z chyb nebo objevů jiných. Ostatní vaši soukmenovci či další aktivní tvorové ve vašem okolí jsou tak cenným zdrojem informací a aktivit, které by pro vás mohly být užitečné. Právě sociální chování se rozvíjí kontaktem s ostatními mláďaty. V momentě, kdy je daný plaz jako mládě, které ještě nemá vytvořenou solidní mapu chování z kolektivu, prodán k novému chovateli, bude mít s tímto celoživotně potíže. Je to stejné, jako kdybyste si pořídili psa nebo kočku příliš brzo. Tento aspekt jako by se vůbec neřešil, přesto je pro sociální plazy klíčový. Učení a vlastní zkušenosti jsou pro ně prvořadé. Možnost rozvíjení se učením - reakcemi na stále nové podněty v prostoru i sociálními zkušenostmi, to by měli malí plazi získat už u chovatele, kde se vylíhli. Sociální mapa, vztahová a citová mapa je pro sociální plazy velmi důležitá.

 

Jako plaz si tak hlavě skládáte z mnoha map mapu světa, jak jej sami chápete. Vytváříte si ze sítí obrazových představ celé umělé ulice a města, kde vás všude váš chovatel nosí. Jen mají optickou podobu. Silnice a chodníky, stromy a trávníky, ty jsou v této mapě doplněny i zkušeností  hmatu a lezení a chození po nich. Ale domy jen tak visí jako pouhé obrazy. Až jednou se rozhodne váš chovatel, že vás s jednou takovou omítkou domu seznámí, abyste si onu mapu doplnili. A vida, sice to trochu klouže, ale udržím se na této omítce. No to je bezva! Takže najednou se v mé hlavě všechny ty domy, ba i celé ulice a celá města promění v herní materiál, po kterém se dá i šplhat! A pak najednou, do té doby nejhodnější agama, vždy sedící na vycházkách poslušně na rameni, skáče na nejbližší zeď domu, ke kterému se jen přiblížíte.

 

Máme nejrůznější mapy. Mapy optické, zvukové, pachové, hmatové, ale také časové, chuťové, mapy sociální, mapy tepelné, citové a pocitové atd. Map může být bezpočet a mohou být například i mapy celých postav, anatomické mapy, ale i mapy signálů a komunikací. Mapy se mohou všelijak vzájemně kombinovat a doplňovat a poskytují nám tak nejrůznější obraz vnímání světa. A náš myšlenkový pokus můžeme dotáhnout ještě dál. Můžete navštívit Zoo, prohlížet si senzory různých plazů a přemýšlet, jaké vjemy získáváte a jaké asi pak budou vaše myšlenkové mapy. Můžete vzít do Zoo rodinu a ukázat svět očima zvířat vlastním dětem. A stejně dobře se takový nový svět dá realizovat v hlavách dětí, když je pedagog bere do zoologické zahrady. Je možné si zkoušet vnímat svět v různých situacích jako želva, krokodýl nebo naopak tygr, žirafa, scink uťatý, slon nebo malá opička. Svět se najednou proměňuje jako v nějaké počítačové hře. Neexistuje nějaká nadřazená lidská inteligence. Každý z živočichů je specialista na svou vlastní mapu nebo mapy a vidění světa. Naopak mnohé je mnoha živočichům zapovězeno jejich vlastní konkrétní anatomií, jako by byli svázáni.

 

A nezapomeňte, že i aktivita a pohyblivost daných tvorů pomáhá utvářet specifické mapy světa. Plaz, slunící se velkou část dne, pracuje, ale je nenápadný a nevystavuje se tolik nebezpečí, že ho vlastní aktivita vystaví odhalení predátorů. Ale o to méně dostanete informací k tvorbě map. Naopak jste-li aktivní, s mapami budete mít bohaté zkušenosti. Proto už možná pochopíte, že agamka, která odmala běhá volně po vašem bytě, má neuvěřitelně bohatý svět myšlenkových map. A berete-li si ji na výlety a na drobné nákupy či k vodě, má hlavu narvanou informacemi, které třídí a staví si z nich neuvěřitelně komplikovaný svět, kde se prolínají nejrůznější typy map. Srovnejte ji pak s agamkou, která, chudák, nevytáhla z terária paty... škoda mluvit.

Už začínáte tušit? Je to jako dva chlapíci, z nichž jeden je sportovec, běhá, vzpírá, jezdí na kole, plave a druhý má papuče a televizi. Jak dopadnou jejich svaly? Jak asi dopadne porovnání svalů těchto dvou mužů. A stejně tak je tomu s mozky obou agam.

 

A teď, když jsme představili svět plazů jako svět možného množství map, které se mohou navzájem všelijak porovnávat, zjistíme, že pokud si jako agama nebo leguán promítneme některé mapy našeho vlastního myšlenkového světa do určité situace, dokážeme modelovat i situace, které nastanou v budoucnu. A mohou to být i věci, které ještě neznáme. Můžeme odhadovat, co se stane. Ano, teď jako želva lezu na okraj srázu, ale dál nepolezu. Ne, nemám zkušenost s tímto srázem, ale spadla jsem jako želva už na jiných místech, která měla podobný tvar. Co bych zkoušela, jestli to tady nebude jiné? Já dovedu abstrahovat i zobecňovat. Rozhodující je prvek, tvar, tón zvuku, element pocitu a já si dokážu vybrat ze své databáze map, co mi to připomíná. Dokážu si svoje představy otáčet, naklánět a zjišťovat, co by to tady mohlo být. Podle linií tvarů umím poznávat vzhled jiných tvorů a odlišovat je od sebe. A to v nejrůznějších úhlech a pohledech.

 

 

 

 

Tvarové vnímání

 

A můžeme pokračovat rovnou dál. Jsem plaz a když narazím souběžné na dvě informace o jediném objektu, dokážu si dát tyto i protichůdné informace dohromady do jednoho nadřazeného a logického celku. Poznám, jak spolu věci a děje souvisejí. Jako hlava a tělo, jako kmen stromu a obloha, ke které se tyčí, jako světlo a teplo. Hledám cesty ve spleti větvoví, abych se dostal tam, kam potřebuji, i když některé větve povedou na chvíli zdánlivě od mého cíle pryč.

Narazili jsme právě na dvě oblasti. Schopnost předvídat příští události tvz. očekávání a pak chápání a objevování vztahů věcí. To se zase nazývá odborně ,,tvarové vnímání“.

 

Jak profesor Popper, tak profesor Lorenz, oba se daným tématům věnují a vysvětlovali je už více než před 35 roky. Nám snad k pochopení lépe pomůže, že jsem na rozdíl od nich snad vysvětlil, že k takovým úkolům je nutná myšlenková mapa a ne jedna. A protože takové mapy vznikají na základě senzorických dat, a senzory - smysly mají různí tvorové různě rozvinuté a různě specializované, ale i různě zakrnělé, budou mapy logicky různé a s tím i jejich závěry a očekávání.

 

 

 

 

Očekávání

 

V letoším čísle časopisu 21. století jsem narazil na článek, který se točil kolem nového objevu, a totiž že opice dovedou ,,předpovídat budoucnost“. Ne, nejednalo se o nic okultního, ale pro mě to byla hrůzu nahánějící informace. Po desetiletích někdo vyrukoval s tvrzením, že jsou opice schopny předvídat a očekávat příští události. Lorenz a Popper už v roce 1983 popisovali, jak tvorové kolem nás stále něco očekávají. Jak je jejich život naplněn mnoha očekáváními. A náš pes či naše kočka a očekávání? Je to vlastně součást i našeho života, vycházet jim vstříc, když něco očekávají. Nejsou přece jako stroje, které by jen stály opodál a s povděkem uvítaly, když se pro ně něco výhodného vyskytne. I ten žralok se aktivně přemístí tam, kde předpokládá, že jeho očekávání potravy, správného proudu, pozornosti čističů nebo družky k namlouvání bude nejpravděpodobněji skutečně také naplněno. Však i ptáci hledají ona správná místa, kde je možné očekávat nejvíce potravy. Očekávání musí být kvalifikované a musí být zvládnuté. Kdybyste čekali někde něco, co nikdy nepřijde, měli byste patrně veliké adaptační potíže.

 

A tak se na psy, kočky ani sociální plazy nezlobte, že pořád něco očekávají. Je to normální. Čekají sice, kde se jakoby náhodou něco pro ně vyskytne, ale dokážou svému očekávání pomoci, jelikož díky tvarovému vnímání chápou, jak co s čím souvisí. Tak mnohdy dobře vědí, jak pomocí komunikace s námi celý ten proces urychlit. A o to důrazněji s námi komunikují, pokud uznají, že to jsme právě my, kteří s věcmi dokážou opravdu správným způsobem pohnout.

Když má živočich svou dobrou zkušenost s očekáváním, dokáže pak např. kočka číhat u myší díry velmi dlouho. Protože čím déle čeká, tím bude pravděpodobnější, že myš už vyleze. V souvislosti s očekáváním se tu objevují další dvě nové vlastnosti a to trpělivost a vytrvalost. Jsou to velmi důležité vlastnosti a zase patří do normálního adaptačního světa živočichů.

 

Tak to jste tedy na tom s myšlením dost dobře, když jste plaz. Lorenz i Popper, oba věhlasní badatelé, vám toho jako živé bytosti přiznali ohromné množství v oblasti chování a myšlení. A to ještě stále není vše.

 

 

 

 

Komunikace

 

Profesor Popper šel ještě dál a na rozdíl od některých badatelů či rádoby badatelů připsal živočichům vzájemné dorozumívání, tedy komunikaci. A nejen to, dokonce začal tvrdit, že v už roce 1918, což bude vážení brzo už plných sto let, byla řeč a komunikace živočichů vědecky správně a přehledně rozčleněna. A to tvrdil společně s druhým nositelem Nobelovy ceny Konrádem Lorenzem. Oba pánové asi věděli o něco víc, než naše paní učitelka.

Toto členění totiž bylo dílem jejich společného učitele Karla Bühlera . Ale pak docela tragikomicky působí pozdější tahanice badatelů o to, jestli jsou nebo nejsou schopni ti nebo oni živočichové se účinně dorozumívat.

 

1) Prvním stupněm takové řeči je jen sebevyjádření, tedy vyjádření vlastního pocitu.

 

2) Druhým stupněm je použití určitého signálu nebo symbolu pro vyjádření úmyslu s tím, že si jej jiný živočich přečte a dekóduje. Takže tento druhý stupeň je komunikační.

 

3) A pak přichází třetí stupeň a ten používá ke komunikaci symboly, které mají popisně zobrazovat předměty, živočichy, detaily, celky, děje atd. Je to komunikace, speciální komunikace nebo i autokomunikace (mluvíme si v duchu sami pro sebe), kdy si například slovně, tedy zvukově, skládáme takovou další myšlenkovou mapu světa kolem nás.

 

Pochopitelně v naší mysli je toho mnoho, je tam množství nejrůznějších map, obrázků, výjevů a pocitů a od narození hluchoněmí lidé si v minulosti s takovým světem bohatě vystačili. Ale my, kteří máme to štěstí a dobře slyšíme a můžeme i vydávat zvuky, si můžeme budovat i takovou mapu slov, které dokážou zobrazit naše nejrůznější myšlenky. Samozřejmě jen omezeně, ale i tak dokáže taková mluvená ,,zobrazovací“ řeč vyjádřit velmi mnoho.

 

Takovou zobrazovací řeč máme my lidé, pak včely (ty ji vyjadřují tancem) a potom se sem tam objeví určité náznaky nebo latentní schopnosti i jinde. Zobrazovací řeči se tedy pak ,,v malém“ může naučit sem tam určitý druh ptáka. V jiné vizuální formě (znakové, symbolické a zobrazovací) řeči se jí dá naučit třeba určitý lidoop, jak pěkně popisuje Wilson v knize „Konsilience“. Mladý bonobo v ní nejen vyřešil určitou databázi pojmů, ale i myšlenkovou mapu vztahových souvislostí a časových následností a tím se propracoval ke gramatice. V knize ,,Vždyť jsou to jen opice“ vysvětluji skutečnost, že lidoopi mají schopnost zobrazovací řeči, kterou v přírodě nepoužívají. To zdůvodňuji jen tím, že jejich senzory a potom jejich následné myšlenkové mapy jsou propojovány v jejich myšlení tak, že už není problém dosadit onen smluvený symbol pro vzájemnou komunikaci ,,konkrétním tvarem“. Zobrazovací řeč je pak už jen určitou kosmetickou úpravou směrem k inteligenci, zásadní však k exteligenci, čitelnosti a memům.

 

Jenže komunikace je dvojsečná zbraň, jak uvádím ve stejné knize. Právě v oblasti zobrazovací řeči totiž můžete ztratit své soukromí. Vyjádření vlastních myšlenek a pocitů může snadno ještě víc ohrozit jedince vůči celku. Tedy funkční adaptační mechanismy by se této nebezpečné situaci vyhnuly, jenže když z nějakých důvodů tyto selžou, pak se následně rozvíjí mezi živočichy určité pospolitosti ona zobrazovací řeč.

 

 Vzniká tak úplně obyčejný ekvivalent mnohobuněčného organismu. Uvnitř komunikující, supersilný a superbezohledný superorganismus - společenstvo. Zobrazovací řeč je jeho interní nutnou komunikační formou. Bez zobrazovací řeči by neexistovala společenstva hmyzu. Tady se objevují zvláštní pohyby, tance, ale také pachové a feromonové příkazy, z nichž posledně jmenované ani nedávají vnímajícím jedincům na výběr. Hned spouštějí reakce k určitým činnostem.

 

Profesor Popper ve své době a ve své specifické koncepci vysvětlení zobrazovací řeči neviděl tyto souvislosti. Jak popisuji ve zmíněné knize „Vždyť jsou to jen opice“, tehdy byla evoluce chápána jinak než jen o pár roků později. A právě na základě tehdejšího, ještě velmi nekriticky zúženého povědomí o evoluci, vytvořil profesor Popper teorii, že zobrazovací řeč, kterou má člověk, má úplně novou evoluční úroveň. Taková zobrazovací řeč neměla mít nikde v přírodě obdobu a měla nás povýšit nad ostatní živočichy. Důvodem k ní byla jen evoluce, jež se měla posouvat k vrcholu a ještě výš a výš. Paradoxně se Popper s Lorenzem zamýšleli i nad včelami a jejich zobrazovací řečí a ačkoli si byli vědomi paralel, nakonec Popper odhodil možné spojitosti lidské a včelí řeči a věnoval se budování své teorie, kdy lidská řeč měla být zcela unikátní a výlučný fenomén a to ve všech parametrech kladný.

 

Ale právě letos, když jsem si prostudovával jeho práci, už jsem věděl, že to bude asi úplně jinak. Bez fanfár a andělských sborů, které by pěly haleluja pro člověka, nad kterého v celém širém vesmíru není.

 

Samozřejmě jako někdo, kdo k minulosti člověka přistupuje vědecky, jsem chtěl raději vysvětlit místo podezřelých zázračných vlastností (jak se to děje až příliš často od poloviny 19. století dodnes) vznik lidského chování nějakým obyčejným a v přírodě už dobře známým způsobem.

 

Věděl jsem, že zobrazovací řeč u člověka je nejbližší zobrazovací řeči u hmyzu a přemýšlel jsem, co mají tyto dvě skupiny společné. Geny to tedy určitě nebudou, ale je to život v superorganismu. To je takové uskupení jedinců, kdy toto působí jako jediný, obří živočich. Poskytuje svému druhu ohromnou výhodu obstát v konkurenci. S výhodami pro samotné jedince to už tak jednoznačně skvělé nebude. Ale pro jednotlivé mraveniště - superorganismy je tomu jinak. Jsou velmi výkonné a agresivní. U mravenců to vedlo k tomu, že žádná jejich skutečná konkurence už vlastně neexistuje. Většinu po zemi lezoucích členovců dnes už totiž tvoří právě oni. Ostatní broučci spíše jen tak živoří na těch zbytcích, na které se mravencům nevyplatí pořádat nájezdy. A o to, na co se vyplatí vést nájezdy, vedou mravenci mezi sebou nekonečné války.

 

A tady vstupuje na scénu další jméno. Edward O. Wilson. Zase jedna z velkých celebrit biologie a paleontologie. Právě on toho o mravencích napsal mnoho a tak čtu hltavě i jeho řádky a zjišťuji z nich, jak mnoho společného máme s mravenci. Nic lichotivého, a tak se na několik dní stahuji kamsi do sebe, protože někdy je badatel zavalen odpověďmi na otázky, které nepoložil a odpovědi, které dostal, jsou jiné, než chtěl slyšet. A někdy by je nejraději ani neslyšel.

Takže jsem spolknul a zažil tuto hořkou pilulku a zapřemýšlel zase dál oním tvarovým vnímáním, kdy jsem měl i já spojit dva principy v jeden další, nadřazený. Když v biologii narazíte na nějaký problém, stačí se jen věnovat ještě obecnější biologii. A vysvětlení přijde.

 

Trklo mě to. Komunikace zobrazovacím způsobem je komunikací principiálně úplně stejnou, jako když mezi sebou museli začít komunikovat buňky mnohobuněčného organismu. Prostě, jak se sráží částice, ze kterých je vesmír, ve větší a složitější ve fyzickém světě, stejně tak se děje i ve světě biologickém. A tak jako existují atomy a molekuly, které jsou schopny tvořit nakonec i velmi dlouhé řetězce, tak se buňky dovedou sloučit v jeden mnohobuněčný organismus a ten se zase dovede složit nejen v určitá nejrůznější uskupení takových mnohobuněčných superorganismů, ale dokáže vytvořit superorganismus složený z těchto mnohobuněčných ,,superorganismů“. Takové velké a vzájemně úzce propojené společenstvo. Vzpomeňme si na Star Trek a kapitána Jeana-Luca Pikarda a na jeho druhé jméno Locutus z Borgu a jsme doma. Borgové. Tedy něco, co nám v naší představivosti není zase tak úplně cizí.

 

Jak Lorenz, tak Wilson popisují u společenstev - superorganismů i význam nebo spíše bezvýznamnost a váhu života jedince, která nic neznamená. Úkol jedince ihned po jeho eliminaci hned přejímá jiný další jedinec. Připomíná to lidské chování s ideály sebeobětování za císaře, živého Boha nebo za císaře pána. I války, jež vedou také mravenci o své zdroje, jsou věcí, která je nám hrůzně blízká.

 

A tak nějak tedy spíše onu zobrazovací komunikaci musím vidět nikoli jako ten nejšťastnější a nejšlechetnější vrchol evoluce, ale jako normální možné a normální evoluční řešení, které jen spojuje jedince v něco ještě většího. A komunikace, a to dobrá vzájemná komunikace, je u takových složitých tvorů jako opice skutečně třeba, aby takového superorganismu dosáhly. To, co fungovalo u hmyzu, už na opice ušito není a musí se stavět na jejich savčích specifikacích. A tak vedle schopnosti tvořit umělou morfologii máme i onu zobrazovací řeč.

 

Taková lidská zobrazovací řeč pak pomůže při učení o umělé morfologii, přesněji o řemeslech a technologiích. Tedy v oblastí memů. Memy jsou informace přenášené učením (geny zase DNA). Za druhé je zobrazovací řeči užito v běžném životě superorganismu. Tedy ve vztazích jedinců, při práci, odpočinku, při nejrůznějším rozhodování, kdy se vytváří hierarchie moci. Ale to stále ještě není vše. Je tu ještě třetí důležitá oblast.

 

Když jsem četl nejrůznější knihy od Konráda Lorenze z jeho pozdního období života, všiml jsem si, že porovnává kulturu člověka s imunitním systémem organismu. Najdou-li určité leukocity nebezpečný cizí organismus v domácím těle, zaútočí na něj. Nebo když organismus zjistí, že se nějaký jeho vlastní gen pomátl a zmutoval, má také daný organismus určitý postup, jak si s touto nežádoucí poruchou poradit. A stejně je to možná i s lidskou společností, která vyhledává heretiky, kteří zastávají jiné názory, než jsou ty běžné a také je eliminuje i s jejich nositeli. Tolik Lorenz.

 

Napadlo mě, že je to právě zobrazovací řeč, která tak snadno zobrazuje druhým naše nitro, naše pocity, zklamání, plány, myšlenky, názory a jak píše Popper, naše teorie. Superorganismus má už svoje ruce, uši i ústa i trestající údy, aby si sjednal pořádek, který považuje za nejvhodnější.

 

A tak se nedivme, že někdy chceme, aby nás měl někdo rád, někdo, koho můžeme mít rádi i my, někdo, kdo nás z tohoto šíleného, kontrolovaného světa odnese do oázy klidu a bezpečí. Kdo by na nás nežaloval, nedával nás k soudu, nestěžoval si a nevynášel, co jsme kde řekli nebo udělali. A takovými jsou právě ostatní živočichové. Ti mají to štěstí, že nemají zobrazovací řeč tak nešťastně rozvinutou, aby byli tak snadno čitelní. Proto se obracíme ke psům, kočkám, fretkám, králíkům, morčatům, koním, ale i leguánům či agamám a hladíme je a povídáme jim. Povídáme jim, co nás kde bolí a tlačí, jaké máme plány, a je nám s nimi dobře nejen proto, že nám mají možnost oplácet láskou a city, ale také proto, že nikomu už dál nic neřeknou. Skrze tyto vztahy se osvobozujeme z chapadel toho či onoho lidského superorganismu.

 

Domácí mazlíček je pro nás jako masáž bolavého těla, způsob, jak se vymanit ze stresujícího vlivu velkého bratra superorganismu lidského společenstva. Je to způsob, jak kompenzovat stav dnešního světa. A snad tak lépe pochopíme my, jenž brbleme, že je všecička tráva ve městech a jejich dalekém okolí plná psích exkrementů a že veliký rozmach psů v posledních dvou desetiletích je logickým následkem jiného způsobu života.

 

A jestliže hořekujeme nad posedle vysekávanými trávníky, které se z luk změnily na stepi plné klíšťat, musíme provinilce omlouvat. Opice, které jsou právě specializované na technologie (umělou morfologii), dostali techniku a té přirozeně podřizují vše. Nečekejte příliš nějakého uvažování a logických ucelených koncepcí moudrého hospodáře. I tento tvor (člověk) má omezené senzory, jeho myšlenkové mapy jsou také vymezené a jeho schopnosti a nenechavé a dovedné prsty vlastně nic jiného neumí než to, k čemu jsou určeny. Trávník a sekačka - příliš lákavé sousto.

 

 

 

EGO

 

Pamatuji si, že sebeuvědomění či vědomí mělo být také takovou lidskou unikátností. Předně je třeba rozlišit automatickou myšlenkovou činnost od vědomé činnosti. Vědomá je ta, kde se děje něco zajímavého a nevšedního. Co už mozek zná, to se snaží zautomatizovat. No a u automatických myšlenkových procesů jaksi nejsme doma.

 

Je pochopitelné, že pokud se na zvířata někdo dívá jako automaty, tak u nich předpokládá jen automatickou mozkovou činnost a naopak u lidí onu vědomou. V reále se s automatickým, nevědomým řízením našeho těla setkáváme nejen u řízení kola či auta, ale i u hledání klíčů a brýlí. Jelikož brýle a klíče  automaticky odkládáme a poklízíme a vědomí nic nekontrolovalo, budou jistě sem tam potíže je zase najít. No a tady, co by chovatel, musíme na sebe dávat pozor. Řada věcí kolem starání se o zvířata může proběhnout za čas také automaticky a může tak dojít k nejrůznějším našim pochybením. Asi nejčastější je opomenutí zavření a zajištění dvířek. To znamená v momentě, kdy jste hrdým chovatelem jedovatých plazů nebo hemživější havěti, už nebudete tak hrdý, ale váš výraz bude prozrazovat značné překvapení a mnohdy i velkou hrůzu. Také se dá něco škaredě poplést s elektřinou, s pitím i s potravou. Někdy je pak naše počínání ohrožením pro naše chovance, jindy pro nás a celé naše okolí.

 

Ve škole a ve spoustě knížek mi bylo vtloukáno do hlavy, jak jsme jako lidé mimořádní, protože máme vědomí a protože si sami sebe uvědomujeme. A jak je tato jednoduchá věc bombastická, protože toto, čert ví proč, ostatní živočichové postrádají.

Jak se na to přišlo, jsem se však nikde nedověděl a tak mě vůbec nepřekvapuje, že to bylo jen takové jalové tvrzení, které s opravdovou logikou nemělo co dělat.

 

Konrád Lorenz, když se jej při jednom rozhovoru tázali, jestli mají zvířata nějaké ego, hned spustil o kohoutovi, který křičí a buší křídly. Ani naši leguání či agamí páni nejednají jinak. Lezou na vysoké předměty, třeba stromy a tam roztahují na svět svoje praporky nebo kývají kolem sebe, jako by volali svoje velké JÁÁÁÁÁ.

 

I to, že se člověk sám nakreslí na vrcholu evolučního stromu a pak prohlásí, že je vrcholem tvorstva nebo že bere vědomí jiným a přivlastňuje si je jen pro sebe, je úplně nachlup stejný projev, který jen dokazuje, že je tato nahulatá opička jen stejným, úplně stejným živočichem jako ti ostatní. A že dovede dělat stejný kravál, když jde o to, ukázat na svoji osobu, kterou vidí právě ze svého pohledu tááákhle důležitou.

 

Děje se tak proto, že podléhá stejným mechanismům jako ostatní život.

 

 

 

 

Tělo a inteligence - povídání o umělé morfologii

 

Je ještě jedno veliké téma, kterému se věnuji v knize ,,Vždyť jsou to jen opice“. Je to taková naše hloupá vlastnost, kdy se stále chceme s někým porovnávat a být za něco, co nikdo jiný tak neumí, chváleni. Pokud to bude běh na rychlost, člověk asi nebude nejrychlejším tvorem. A tak si našel svou disciplínu a říká jí inteligence. Když jsem si tak sedl k počítači a zapřemýšlel nad tím, jak se stále různí tvorové vzájemně porovnávají, jak který je na tom se svou inteligencí, zjistil jsem záhy, že výsledek je silně ovlivněný tím, že daní tvorové museli mít některé senzory nebo myšlenkové mapy porovnatelné s našimi. A že například užití umělé morfologie nebude vůbec znakem inteligence, ale zase jen věcí autonomního vytváření programů, které už i tak pro ovládání určité specifické morfologie daného tvora v nějaké jednodušší formě existují. Většinou se jen něco prodlužuje a jaksi pokračuje uměle tam, kde už byl vystavěn předpoklad v přirozené morfologii. Dlouhé šikovné zobáky, pohyblivé krky, hbité speciální a velmi ohebné údy, jako choboty, chapadla či prsty. Tedy když se například podíváme na dlouhé kosti paží orangutana, na jeho chápavé ruce, relativně šikovné prsty a charakter zraku, sami bychom z nich měli hned odvodit, že je schopný si vytvořit obrazovou prostorovou mapu okolí a předmětů v něm. A také to, že by měl vyřešit ledacos pomocí umělé morfologie. Vždyť musí mít přece rozvinuté programy, jak brát a přitahovat si kýžené předměty svými dlouhými pažemi, opatřenými rukama, které i přes další  specializace (brachiace a kvadrupedie) dokáží ledacos dobře (ale po svém) uchopit. K takovým činnostem kolem vlastní morfologie si orangutan vytváří množství nejrůznějších programů. Jsou pro něj přirozené a pro nás logicky dovoditelné. Už i malý orangutan si rozvíjí programy takových činností. A tak, když tu nyní sedí na bobku a na stropě jeho ubikace visí několik vysoko zavěšených banánů, prostě si jen svoje ruce prodlouží o nějaký ten klacek a věc je vyřešena. Nadšením tleskat a mluvit o velkolepé inteligenci, které pes či kočka nejsou v tomto případě schopni, mi připadne značně mimo anatomické souvislosti. Jejich programy chování jsou pevně spjaty s jejich morfologií a tu prostě nemohou překročit.

 

Program, který měl orangutanovi původně sloužit pro ovládání a využití jeho přirozené morfologie, se jen mírně rozšíří na umělou a dočasnou morfologii. A takto postupuje celá řada živočichů. Není možné zvládat takovou umělou morfologii, která by pro daného tvora neměla vůbec svůj předobraz v jeho přirozené morfologii. A tak slon se svým chobotem nebo i chobotnice se svými chapadly, kteří přece jen něčím (uchopovacím orgánem) připomínají člověka, mohou zase stavět na této své paralele lidské ruky a vytvářet si podobné programy, jako máme my. A pak jim najednou přiznáváme inteligenci. To není fér, je to jen o nahodilé morfologické funkční podobnosti. Ačkoli vlaštovka nebo rorýs nikdy nebudou díky své morfologii tahat z vody šňůry, na jejichž konci je zavěšena odměna, přesto může být takový tvor inteligentní právě v tom, v čem sám vyniká a být třeba neuvěřitelně dovedným letcem. U našeho lidského porovnávání se takového nefér porovnávání namnoze dopouštíme a tak bohužel dokazujeme, že z inteligence propadáme nakonec tak nějak my sami.

 

Kolega ing. Vít Lang (jeden z poradců Antroparku) přidává poznámku, abych vysvětlil, jak je to u člověka s takovou umělou morfologií, jako jsou senzory. Jsou totiž takové zdroje energií, jako ultrazvuky, radioaktivita, infraspektrum světla či elektromagnetická pole, které jako lidé normálně nevnímáme, přesto to vypadá, že si na tyto nemorfologické energie budujeme nové programy. Tedy bychom měli být inteligentní nad rámec. Bohužel, zase tomu tak není. Abychom na dané, pro nás neviditelné energie mohli reagovat, převádíme si je do viditelných či slyšitelných informačních rovin, se kterými už dovedeme pracovat. Jsou to však náhražkové a umělé programy a v okamžiku, kdy máme užít určitého vlastního odhadu pro tyto námi nezmapovatelné energie, pokud nejsme speciálně cvičeni, rychle tápeme a ztrácíme se. Proto tedy snadno podceňujeme nebezpečí věcí, které nedokážeme vnímat a nebo naopak, snadno se o takových oblastech šíří i ne zcela podložené fámy.

 

Pak tak nějak pochopíme, že zrovna naše kostra, která má oči takové a jsou tam, kde jsou a ruce schopné všeličeho jemného a pracovitého, nám má napovědět, že vytvářet předměty, objekty, nosit a užívat je, to je něco, na co jsme velmi úzce specializovaní. A být na něco specializovaný, je v říši živočichů  N O R M Á L N Í.

 

Nechtějte, abych spustil gloria a haleluja. Tedy ony činnosti kolem našich rukou jsou naše specializace. A jelikož mohu vytvořit celou řadu nástrojů a pak vytvořit celou řadu vlastních programů chování, jak s nimi zacházet, je pohled na člověka a jeho svět tak specifický. Specifický, ale nikoli výjimečný. Tvořivost a umělá morfologie je v živočišném světě běžná, řada ptáků staví hnízda, která pak musí udržovat a opravovat, jiní ptáci si hloubí nory, stejně jako někteří savci nebo plazi. Ale i ryby, i obyčejné akvarijní rybky labyrintky si staví hnízda. Velmi mnoho tvorů něco nějak vyrábí a zhotovuje, jen jejich orgány k tomu určené jsou poněkud omezeny, a proto nemohou soutěžit s takovým specialistou, jako je člověk, který je v této oblasti přímo hypertorficky tvořivý.

 

Proto když sledujeme lidské ruce, a to mohou být i ruce těch nejstarších dávných lidí, musí nám být jasné, že se tyto rozvíjely už od jejich dětských let, že se ovládání rukou musí dostat do dětských her a musí se nejrůznějším způsobem procvičovat. Takto také asi vznikla speciální dětská kultura, kde se dějí věci, které svět dospělých nezná. Jinak by se nám nerozvinula jemná motorika ani všelijaké dovednosti ani síla stisku ruky. Také musíme získat představu o materiálech, se kterými budeme pracovat. Takže už u toho nejstaršího člověka si děti zkoušely hrát se vším možným a dělat cokoli je možné jak s danými materiály, tak s předměty, které z nich vytvořily. Svět dospělých pak byl něčím jiným. Pro sílu dospělých se teprve tady mohly najít předměty i z tvrdých a nepoddajných materiálů. Taktéž máme díky již zmiňovanému tvarovému vnímání i určitý odhad a cit, jak co vyjádřit s určitou pravidelností a vynalézavostí. Jak udělat věci pěknými. Konrád Lorenz se rozepsal o ptačím zpěvu, který může být velmi pěkný a ,,profesionální“, jak uvádím ve své nové knize, ale příkladů bude jistě mnoho. Onen cit pro tvarové vnímání i téma umělé morfologie uvádím také proto, abychom se tak nějak podívali na náš i zvířecí svět z pohledu estetiky. Myslím si, že tímto snad zvednu sebevědomí těm, kdo se dnes považují za tvůrčí nemehla a i v oblasti chovatelství si vše jen kupují. Ovládat technologie - vytvářet si programy na zvládání technologií, to je i dnes u lidí velmi běžné. Ale vytvořit si úplně nový předmět, nový objekt, to je nyní vzácné. Lidé jako by si takovou činnost zakázali. Zmiňovaný Konrád Lorenz, žijící v Rakousku, měl pochopitelně svoje zkušenosti s konzumní společností už dříve než my a sám se přiznal, že toho není mnoho, co by dokázal sám udělat. Snad pomocí izolepy nějak provizorně opravit prasklé brýle.

 

Ale u nás v té době bylo chovatelství, teraristika i akvaristika z velké části právě doménou lidí, kteří byli manuálně zruční. Kteří byli jak konstruktéry, tak řemeslníky i umělci.

 

Pro naše chovance bude totiž sem tam velmi vhodné, když pro ně sami něco potřebného technického uděláme. Protože s nimi žijeme, rozumíme jim a jsme to právě jen my, kteří mohou pochopit, co opravdu potřebují. Někdy to nebude žádný výrobce, prodejce ani inženýr. A když tedy nyní dodávám odvahy pro takové činnosti, uvědomuji si, že tak mohu činit, protože tvořivost je činnost, která je našemu druhu vlastní. Jen je třeba si zpočátku nedávat velké cíle a postupovat velmi pomalu a obezřetně. A používat takové materiály, které nejsou nebezpečné ani nám ani zvířatům. Tam, kde je elektřina a tepelné zdroje, je nutné počínat si nanejvýš prozíravě. Chyby a neštěstí se v tomto ohledu stávají i profesionálům a dokonce i takový světoznámý specialista na plazy, jako Steve Irwin, ochutnal pachuť velké prohry, když jeho celý pavilon plazů v australské zoologické zahradě podlehl požáru. Takže si je třeba budovat určitou síť šikovných a zkušených kamarádů, ochotných poradit i pomoct, abychom se vyvarovali zbytečných a nebezpečných chyb.

 

 

 

 

Kde jsou pudy a instinkty?

 

Když vysvětluji, jak je mozek plastický a jak se v něm neurony originálně seskládávají podle potřeb organismu a zvláště, je-li tento mladý, jistě by přidal kdejaký neurolog svoje zkušenosti, že právě děti se často dostanou z nejedné palčivé situace, kdy se různé atypické části mozku nakonec ujmou funkce, kterou měla původně řešit jiná část mozku, jež byla poškozena nebo chybí. Adaptační individuální programy, známé jako chování, si tedy vytváříme sami podle vlastních potřeb, abychom mohli ovládat svou morfologii. Učíme se to v dětství a dokonce někdy ještě před narozením. A to stejně jako mnohá další zvířata.

 

A kde tedy máme ony pudy a instinkty?

 

Představa, že rozumu nebude zapotřebí a že v životě zvířat za ně samotné budou určité situace řešit jakési všemocné mechanismy, není přesná. Vrozené, geneticky dané nutkání k určitým činnostem, funguje. To je fakt. Ale s uplatňováním takových nutkání to bude složitější. Někdy to bude přímočaré, jako když je brouk váben ke světlu nebo naopak jiný do šera. Ale jindy zde bude jen libost nabízet možnost, kterou bude muset daný živočich zvládnout úplně sám a vytvořit si tak třeba i svůj nový program. U lidí je takovým nutkavým úkolem třeba řeč. Už malé dítě je lákáno řečí a tak si samo pěkně žvatlá, rozvíjí si tak ovládání jazylky i hlasivek a všeho možného v ústech a pak nápodobou a pomocí zrcadlových neuronů zvládá hlásku za hláskou, slabiku za slabikou, slovo za slovem a větu za větou.

 

Vždy se objeví někdo z badatelů, který bude vidět za chováním zvířat nebo lidí hlavně jen tu jednu určitou věc. Už samotný Lorenz na to upozorňuje, když píše o I. P. Pavlovovi a jeho reflexech. Pavlov je, žel Bohu, viděl úplně všude. Ale i Lorenzovi by mohl kdekdo vytknout, že se příliš spoléhá na vrozené, geneticky dané chování.

 

Jak jsem zmiňoval už na začátku, když jsem psal o vězních a věznitelích, rádi vidíme, co vidět chceme.

Pro nás znamená připustit si pudy a instinkty jen jako určité impulzy a nutkání u našich chovanců, docela významný počin. Znamená to, že například už mladé či malé agamky učíme šplhat po větvích, lozit po umělých konstrukcích a rozvíjíme jim uměle kde co. Agamky tak jen pohodlně nekrmíme cvrčky, ale umožňujeme jim rozvinout lovecké strategie. Lov cvrčků musí probíhat zpočátku v přehledném, dobře osvětleném prostoru, aby si mláďata vybudovala správné mapy, co je cvrček a co už ne. Právě pomocí tvarového vnímání se musí malá agamka naučit odlišovat cvrčka od nožičky sourozence, která se třeba ještě svléká a může cvrčka skutečně velmi připomínat.

 

Pokud by se tak nestalo, pak by takový jedinec se špatně rozvinutou tvarovou mapou trhal nožičky či ocásky svým sourozencům. A to je už konkrétní situace, kterou teraristika bohužel zná. Od přírody agamka zřejmě zabijákem není, ale za mrzačením sourozenců stojí jen špatně rozvinutý program, hnaný instinktivním nutkáním k lovu. Špatně rozvinutá identifikační mapa je vždy pohroma. Na rozdíl od přírody, tady v teráriích musíme mít hromadu malých tělíček pohromadě ve vysoké koncentraci. A splést si cvrčka z nožičkou, která se svléká a ještě se u toho hýbe, vypadá skutečně i pro člověka mnohdy velmi podobně.

 

Nedávno jsem pozoroval, jak maličká agamka signalizovala ručičkou svoje ,,Nechci ti ublížit, neznamenám pro tebe nebezpečí!“ na cvrčka, kterého hodlala lapit. Snažila se být jinak nenápadná, plížila a se k němu a velmi se snažila navýšit svoje lovecké šance. Z odezvy cvrčka rychle pochopila, že naopak její pohyby končetinou na ni jen upozornily a že takovýto úskok nebude mít na cvrčky žádný vliv. Komunikace rukou je tedy u agamky instinktivní, ale užívání tohoto signálu v těch správných sociálních souvislostech bude věcí zkušenosti a budování daného programu chování.

 

Stejně se dají rozvíjet pozitivní vztahy k lidem, ale i určitá opatrnost, když například zavíráme dvířka a vyháníme tvorečky z  nebezpečného prostoru. Právě v přírodě se ledasjaká vrozená ustrašenost správně posiluje následnými příhodami a zkušenostmi. V teráriu tak být nemusí a většinou také není. Takže naše domácí agamky pak bývají více zvědavé a méně opatrné než v přírodě. Proto se mohou zabývat věcmi, a dovednostmi, které by agamkám v přírodě ušly. Domácí mazlíček je jaksi nachystaný právě domácím prostředím být zvědavý a zvídavý a tedy možná i hodně chytrý, i když méně opatrný.

 

Instinkty jsou důležitým způsobem podpořeny v přírodě pozorováním. Právě zrcadlové neurony hrají svojí roli a mláďata mohou pozorovat dospělce a vciťovat se do toho, co dělají nebo pozorovat osudy a činnost svých sourozenců. To bude důležité i plazů, zvláště u sociálních plazů. Proto i komunikace po jejich, tedy optická signalizace lidí, bude jimi sledována. A ačkoli díky tvarovému vnímání dovedou i plazi zjistit, že jsou oni konkrétní plazi, nebudou se cítit hlavně jako plazi, stejně jako my se necítíme být hlavně lidmi. Každý z nás se cítí být hlavně JÁ. Přesto budou tito plazi hledat svoje optické plazí signály i u nás. Moje poznámka, že jedinec se cítí být ze všeho nejvíce JÁ, nikoli prvně člověkem nebo leguánem či agamkou, je podstatná. Od tohoto svého naddruhového JÁ totiž odvíjí své sociální vztahy daleko nezávisleji na vlastním živočišném druhu, než by se na první pohled mohlo zdát. Proto je pro živočicha spíše rozhodující samotný sociální vztah, než to, zda je naplněn skutečným identickým živočišným druhem. Takže ano, malá agamka může být za určitých podmínek ve své mysli víc člověk než agama. Ale svého agamího já si bude zase vědoma více, když se ozvou hormony. Každý jedinec, každý člověk nebo určitý konkrétní plaz se může sociálně otevřít jiného živočišnému druhu a reagovat na něj třeba i přestřeleným způsobem a tak jako bylo možná s nadsázkou popisováno v knize ,,Nejlepší kočičí příběhy“, mohou být i plazi, kteří budí dojem, že jsou někdy více lidmi než plazy. Asi bych nezastával názor, že je to nepřirozené, a že se tak nemá dít, že plaz je plaz a člověk je člověk. Ono v přírodě se na to také tak úzkostlivě nehraje a haterie na Novém Zélandu se zase kamarádí s ptáky, někteří hlaváči s krevetkami a tak dál. A takových svazků, které jsou už geneticky přeprogramovány, je celá řada. V přírodě jsou všechny možnosti otevřené.

 

Také hierarchie se v našem domově skládá bez ohledu na to, kdo je příslušníkem kterého živočišného druhu. Velký leguání samec bude svoje já prosazovat úspěšně i před velkým psem a bude možná zkoušet, jestli by v tomto ohledu nepředběhl i nás. Svoje prioritní postavení si dovede vydobýt kdejaký pejsek a lidé se dobrovolně dostávají do rolí podružných sluhů. A člověk umí být dobrý a všestranný sluha. Možná, že se chovatelé plazů smějí někomu, kdo vkládá granulky pejskovi do tlamičky, protože ten se tváří, že jinak pojde hlady, protože přece po něm nemůže někdo chtít, aby jedl z misky sám. Ale chutě plazů z nás také činí všelijaké šílence, kteří hledají výmluvy a omluvy, proč krmit plaza právě jím vybranými pamlsky, i když je to pro něj velmi nezdravé. Agamy třeba opakovaně odmítají rostlinnou stavu a majitelé netuší, co s nimi. Agamího samečka Teal'ca jsem krmil celé měsíce násilně rostlinnou potravou, protože rostliny odmítal a pan profesor Knotek z veterinární kliniky u něj už diagnostikoval začínající dnu, způsobenou přemírou živočišné stravy. Ani tato hrozba závažné a u plazů bolestivé a smrtelné nemoci nepřinutila agamího samečka změnit svoje libosti. Teprve po řadě měsíců jsem mu předložil jeho oblíbenou pochoutku, nohatého a třepotajícího se hmyzáka zelené barvy. Asi nějaká pakobylka nebo saranče, myslel si a hned jich několik ulovil. A tak jsem ho pomalu, aniž by si to byl uvědomil, učil přecházet na rostlinou stravu. Nemusel ji tedy jíst, ale lovit, což se mu líbilo. Ve skutečnosti tito hmyzáci byli mnou umně vyráběni z kedlubnového listí stříháním okrajů na dlouhé třásně, připomínající třepotající se nohy ubohého hmyzu. Denně jsem mu hrál s tímto zeleným hmyzákem divadélko, aby vypadal co nejživěji a věrohodně třepal nohama. A dnes konečně, snad po dvou letech od počátku potíží, Teal'c už konzumuje zdravé zelené zcela sám.

 

Jestliže tato kapitolka měla být o instinktech a pudech, po určité logické odbočce k Egu jsme se vrátili zpět. Určitě si nyní vzpomenete, že jste někde slyšeli, jak někdo říká, že ,,zvířata instinktivně poznají, co jim svědčí a co nikoli“. V zásadě se taková představa tluče s veterinární realitou. I to nejdivočejší zvíře, jakmile má možnost, dává přednost tomu, co mu nejlépe chutná a nejeden pamlsek se mu pak jeho přemírou zase zají. Je to stejné jako s lidmi a jejich chutěmi. Jen obyčejná libost a nelibost. Takže chovatel je ten, kdo si má držet nadhled a být stále nad věcí. Snažit se o určitou rozmanitost stravy, aby nezavinil ,,nabažení se něčeho“ a také nepřipustil přílišnou konzumaci toho, co je ve větší míře škodlivé. Také by se měl varovat podávat svým chovancům ty potraviny, které jsou úplně nevhodné.

 

 

 

 

Kanibalství a geometrizace mysli

 

Kanibalství a lidojedství, to je oblast, která nás, zcela jistě správně, děsí a deklasuje mnohá zvířata jakoby na nižší, nevyzpytatelnou úroveň, než na jaké se cítíme být my sami. V reále je to však vše daleko složitější. I v našich samotných lidských životech existují lidé, kteří z druhých mohou dobře profitovat a stávají se z nich tak jacísi upíři. A naopak u zvířat, která jsou považována za typické kanibaly, je to s oním kanibalstvím rozhodně o hodně složitější a nejednoznačnější, než bychom si mohli představit.

 

Stačí totiž, když budu uvažovat o tvarovém vnímání u agamek a uměle modelovat myšlenkový experiment, ve kterém seznámím agamí mámu s jejími ratolestmi. Pomaloučku a na dobrém světle a to tak, aby viděla velmi zřetelně a jasně, že tvary jejích mláďátek jsou velmi agamí a nepřipomínají žádnou jí známou potravu. Navíc se toto seznámení bude dít v místech, kde předtím kladla vejce. Teoreticky by tedy měla dojít k závěru, že toto jsou agamky, i když malé a měla by je správně identifikovat jako nepotravu. V každém případě musím zamezit, aby v ní vyprovokovaly útočnou reakci tím, že budou před ní prchat jako poplašení cvrčci nebo vylekaná sarančata. Útěková rekce by v ní vyvolala jen jí dobře známé lovecké chování. Pak by bylo vše zbytečné.

A tak jak jsem si usmyslel, tak se i do nejmenších detailů událo. Vše funguje naprosto skvěle a nejen to, že máma nejí své děti a nevrhá se po nich jako po kořisti, ale dokonce jejich otec i strýc je také nechávají zcela na pokoji. Úspěch byl dokonce takový, že když nastal čas krmení mláďat, pobíhala matka kolem jejich terária a snažila se útočit přes průhlednou stěnu na lezoucí cvrčky, kdežto mláďata, ačkoli se hýbala a lovila, ji nechávala zcela v klidu.

Kanibalské choutky budou tedy možná spíše spojeny s tím, že na malé agamy narazí dospělá agama ve svém teritoriu a teráriu, kde si toto území velmi hájí nebo v něm dostává stravu, čímž může být také neodvolatelně zaděláno na potíž. A jestli se ještě navíc malý drobeček bude snažit ihned utéci, pak jednoznačně vyprovokuje dospělce k útoku.

V přírodě může být snaha ulovit mládě naopak určitou formou přírodního výběru. Mezi množstvím mláďat se vždy objeví nějaké slabší.

 

Překvapilo mě, že velká leguánka Lina opakovaně dobře snášela malého agamího samečka, který se choval sociálně podřízeně a signalizoval na ni svou podřízenost po agamím. Jako mláděti mu tak ledacos prošlo. Nyní, když je velký a drzý a nemá se ke slušnosti, aby vyjádřil pohybem ruky podřízenost, tak mu od jejích čelistí hrozí daleko větší nebezpečí. Ale jak jsme doma zjistili, leguánka, ačkoli je velmi uzavřená samotářka, určitou společnost agamek potřebuje a rozhodně je nechce pozabíjet. Vůbec se je nesnaží lovit nebo jim provádět něco škaredého. Lotroviny s opakovaným skákáním na ni nebo její podušku, to je doména agamek, a ještě horší věci jí dělají. Takže její výchovné stisky čelistí a třepání jimi, které však končí bez jediného škrábance pověstných leguáních zubů na agamí kůži, jen ukazuje, že trest je logickou a názornou komunikací. Konrád Lorenz o fyzickém trestu dokonce hovoří jako o dovršení ubezpečení podřízeného jedince, že je zde nad ním někdo silný, kdo je schopen mu zajistit bezpečí. Kdo je silný, neváhá sílu použít a tím si zajistí autoritu. Vynechání fyzických trestů vidí Lorenz jako úplné nepochopení některých základních mechanismů fungování výchovy a formování dětí, čímž dochází k jejich negativnímu poznamenání na celý život.

 

Vztahy sociálních plazů napříč druhy je však pro nás zatím jen tušenou oblastí. Snažím se nic nepodcenit, protože už jen zrcadlové neurony, které leguáni či agamy bezpochyby mají, se snadno uplatní a už jen proto, že leguánka vidí, že my agamkám neubližujeme, sama jim také nic nedělá. A na to vždy pamatuji, protože se velmi snadno dá vyprovokovat útok už jen tím, že bych se rychle přiřítil, abych zachránil agamu, která přistála leguánímu obrovi rovnou před ústy. Kdybych rychle po agamě sáhl, mohla by dokonce se mnou začít soutěžit a mohla by mít pocit, že jí beru ,,jídlo“. Rozhodně nedoporučuji chovat agamy a leguána pohromadě. Já řeším specifickou situaci s leguánkou, která jiné leguány nesnese a sotva toleruje lidi. Nějakou společnost však potřebuje, aby nebyla zatrpklá a bez vnějších sociálních podnětů. A obráceně sem tam, tedy velmi často, kousek nad ní pobývá Plaváček (agamí sameček), který se s druhým samcem nesnese a agamí samičku jen nepřetržitě otravuje. Takže o sobě s leguánkou vědí a každý si hledí svého, každý na svém vlastním patře, ale přesto si vzájemně dělají společnost a pozorují se.

 

Doufám, že se mi podařilo vysvětlit, že složitosti sociálních vztahů mohou být velmi komplikované a že mnozí plazi mají svoje povahy a nálady. Do toho všeho navíc může ledacos negativně nebo i pozitivně vnést sám chovatel. Protože v rámci domluvy pravidel a spravedlnosti se nelze s plazy domluvit naší lidskou zobrazovací řečí, je třeba se domlouvat chováním, vzorem a jasnými a názornými asociačními symboly, které jsou obecně platné. Coby společenští plazi by agamy i leguáni měli toto zvládat. Takže je zde skutečně ledacos možného. Určitá pravidla, určitá geometrizace vztahů a určité hodnoty můžeme, alespoň teoreticky, do soužití s plazy vnášet. Proč jen teoreticky? Protože nás plazi nemusejí vždy brát jako autoritu. O ni můžeme alespoň v některých oblastech snadno přijít tím, že něco, co nám naznačují, nepochopíme. Nebo proto, že nejsme od přírody vůdčí typ.

 

Geometrizace myšlení, to je smysl pro určitý pořádek v myšlenkových mapách. To bude asi totiž něco, co je nám všem geneticky nějak dané. Je to jakási základní fyzikálně biologická tendence, dávat životu pravidelný řád. Vzniká tak možnost pocitu předvídanosti událostí v životě, který je spojený s pocitem bezpečí.

Proto když se nějaké zvíře připlete nečekaně k jinému zvířeti, může jej to druhé zabít nebo i pozřít, aby si udrželo svůj svět v geometrickém pořádku, čistotě a přehlednosti.

 

Protože naštěstí vkus a estetika mají mnoho společného právě s takovými systémy skládání myšlenkového světa, tak pokud je určitý jedinec vychováván ve složitém a pestrém světě, nezatouží jen tak si jej ochuzovat pojídáním svých společníků. Naopak v omezeném a jednoduchém prostoru nebo zmatečném prostoru ať skutečném, hodnotovém nebo sociálním, můžeme očekávat tentýž ,,smysl pro úklid“ přebytečných a disharmonických ,,prvků“.

 

Je to podobné, jako když akvarista spláchne do záchodu rybky, které se mu nehodí, protože nemají ty správné parametry, které od nich očekával.

Nebo jako když chovatel agamek dá ty „nesprávně zabarvené“ pozřít varanovi nebo hadům. I on jen podléhá své estetice a vlastně jen čistí a poklízí. Komu se touto dobou vybavila hesla o čistotě rasy, o konečném řešení, jistě vzpomene na přehlídky oné doby a oné strany, která je pořádala. Na zástupy seřazených mladých lidských těl v záři loučí za zvuků píšťal a bubnů. Ano, to je také ona geometrizace mysli.

 

Zabíjení uvnitř druhu nemusí být jen skutečným lovem, vzpomeňme na lvy, kteří pronásledují gepardy a levharty, kdekoli na ně narazí. A stejně tak jeden lidský superorganismus může bojovat proti druhému a poukazovat na nepřijatelnost zaběhané geometrizace života toho druhého, protože jiné hodnoty a zvyklosti by ohrozily jeho systém geometrizace.

Takže obrázek lvího samce, jak nese v tlamě zakousnuté lvíče nebo fotka leguáního samce, nesoucího v tlamě zakousnuté leguání mládě, vůbec ještě nemusí být o kanibalismu. A vůbec nemusí pocházet ze stejných pohnutek.

Zabitý malý lvíček je obětí umělé selekce, kdy samec zabijí ta mláďata, která nenesou jeho geny. Jeho pospolitost a způsob rozmnožování mu umožňuje genetickou kontrolu. Oproti tomu leguán není schopný této umělé selekce, protože díky jinému způsobu rozmnožování samec vůbec nezjistí, které mládě je nebo není jeho. Pokud tedy zabije slabé nebo příliš drzé mládě, mělo by to být jen v rámci přirozeného výběru. Žádné osobní nadržování vlastní linii tady neexistuje. Příliš sebevědomý, drzý a agresivní leguánek je eliminován ve zlomku sekundy. Taková byla i má předešlá leguání samička Týrý, která v obchodě vypadala jako životaschopný leguánek, než jsem zjistil, že je to jen malý tyran, který nechce pustit jiné leguánky ani k ohřevu a hledí si jen sám sebe. Bohužel toto chování bylo nejpravděpodobněji způsobeno časným oddělením od ostatních sourozenců v umělých a bezohledných obchodních podmínkách, kdy se z živé bytosti stává jen zboží. V tvrdém životě leguánů v přírodě na takového sebestředného a vyzývavého jedince nikdo není zvědavý.

Takže ačkoli vypadají fotky lva i leguána nesoucích mrtvá mláďata na pohled úplně stejně, za oběma je jiný příběh.

 

Jinou kapitolou je, když jeden živočich začne vidět ve druhém jen potravu. Je to určitý úhel pohledu, který je také proměnný. Chovatelé velkých zvířat by o něm věděli svoje, protože se obávají, aby v nich jejich šelmy nezačaly vidět také jen jídlo. A onen posun takového vidění je vždy nějak možný. Jeden terarista si chtěl udělat chovnou skupinku agamek a tak je začal pořizovat od různých chovatelů a různě veliké a rozličného stáří. Nejmenší se často vozila na hřbetě větších kolegů a vše vypadalo výborně. Jednoho dne, jak nám chovatel psal, byla nejmenší agamka najednou, jakoby z ničeho nic zkonzumována.

 

Jak jsem se již zmínil, může to mít sociální pozadí, ale v chovech se může také dost dobře jednat o skutečný problém s výživou. Většinou chybí vápník a na rozdíl od krmného hmyzu, obratlovci poskytují vápníku v kostech dost. Proto je třeba mít vždy na paměti, že nejkvalitnější potravou jsou vždy samotní chovanci jeden druhému. Když tedy něco ve výživě opomeneme, vystavujeme svoje chovance vážnému nebezpečí možného kanibalismu. Mnohdy ani nedoceníme, jak jsou naši chovanci ohleduplní a nepustí se do sebe, i když by tím vyřešili situaci, která nám unikla. Svůj malý Stalingrad.

Myslím, že jsem už někde uváděl, že jsem nikdy nepozoroval kanibalské choutky u samců čolka velkého vůči obecnému, kdežto samice, které potřebují nahradit energetickou a hmotnostní ztrátu z produkce vlastních vajec, se kanibalismu tohoto druhu rozhodně nebrání.

Proto si budeme dávat pozor na možnou graviditu nebo na údobí horečného růstu našich svěřenců, protože v této době mohou tyto neblahé tendence ke kanibalismu mít.

 

Kanibalismus však sami sociální plazi neupřednostňují, protože i slabší jedinci se dovedou bránit a vždy mohou útočníka nějak zranit a přivést jej tak k jeho vlastní zkáze. Pokud je takový ještěr navíc i velkým soustem, může hrozit konzumentovi zadušení. V Moravském muzeu je v depozitáři zkamenělina dvou třetihorních ryb z italské lokality Monte Bolca, kdy jedna ryba polyká druhou. Zvláště u agam, které mají nejrůznější ostny a výrůstky, k tomu tak může dojít. Sklon ke kanibalismu je u sociálních plazů negován především samotnou podstatou potřeby sociálních vztahů. K ostatním plazům ve skupině má daný plaz určitý kladný vztah, proto jim neublíží. A v tom to právě je. Je to podobné nebo stejné jako u lidí nebo dalších živočichů. Jde o to, aby je daný plaz nejprve přijal jako členy skupiny. Čili důležité bude chování „přijímaných jedinců“, aby tomuto procesu byli nápomocni. Zdárné akceptování nového člena ve skupině může pro laika někdy vypadat jako nezdařené, protože chování daného dospělého jedince či více jedinců ze skupiny se jeví ve vztahu k novému členu jako lhostejné. Abych řekl pravdu, tato lhostejnost může být ohromnou výhrou, kdežto i takové projevy důvěrnosti jako vzájemné dotyky, vození se na hřbetech druhých agam (mláďata, menší jedinci) mohou být jen projevem dočasného strpění. Jinak řečeno, i jedinec do skupiny přijatý a plně začleněný, může z nějakého důvodu upadnout v nemilost. Je potřeba, abychom chápali skupinu plazů nikoli jako vzorně seřazenou sbírku čínského porcelánu, ale jako proměnnou aktivní pospolitost. Uvnitř takové komunity mohou být vztahy proměnné a křehké stejně jako u lidí.

 

V této souvislosti jsem si vzpomněl na naše dva agamí kluky Teal'ca a Gulivera (stejně staří, stejně silní), kteří proti sobě často tak krvavě stáli a zápolili spolu. Řada kousanců a šrámů. A nyní tentýž Teal'c s ústy plnými ostrých zubů nikdy doopravdy nekousl jiného, menšího samečka, Plaváčka, který je handicapovaný, má zuby jen v dolní čelisti a to ještě ne v plném počtu. Jedním slovem zohlednění. Situace se změnila ve chvíli, kdy Plaváček dorostl a dokonce přerostl Teal'covu velikost a přestal se chovat podřízeně. Naopak začal projevovat snahu o zabrání území a o Teal'covu samičku. Za této situace ho Teal'c přestal šetřit a Plaváček utržil v soubojích již nejeden šrám.

 

Snad jsem představil téma kanibalismu dostatečně a v plné šíři. Teoreticky je možné, že mi uniklo podívat se na věc jako na společenství, tedy jako na problém MY a ONI. Jako když veleštír obrovský členy svojí skupiny nezabíjí, ale cizí rozpozná a zaútočí na ně. Jak se rozpoznávají štíři mezi sebou, to nevím. Ještěři se poznávají podle podoby obličeje a těla a cizí ještěři nejsou vždy vítáni. Takže i tento faktor je třeba vnímat. Však zkušení teraristé ví, že nový přírůstek by měl nějaký čas strávit v bezpečí za sklem, než si na něj domácí zvyknou. Leguání samci jsou někdy jakoby posedlí tímto válečnictvím a mají snahu cizí leguány zabíjet, aby dokázali, jak se dobře starají o naši domácnost a čistí ji od cizích elementů.

 

Vysvětlení kanibalismu nebo napadání menších kusů plazů lze také přičíst na vrub nejzákladnějšímu principu živočicha v té nejobyčejnější poloze. A to experimentu, kdy přesto, že je vše v pořádku a je celkově spokojený, jedinec si hledá nové možnosti. Proto je třeba takovému experimentování předcházet jinými podněty, které mají naši chovanci řešit, aby si pak nezačali hledat k naší nelibosti takové podněty, které jsou fatální.

 

 

 

 

Shromažďování, sběratelství, fascinace množstvím, starost o věci

a megasuperorganismus

 

Překvapuje mě, jak se maličké agamky, když je dávám každý den na ohřívadlo, samy pěkně a vzorně posouvají od vchodu tak, že je nemusím klást na nejrůznější místa, aby ležely na ohřívadle rovnoměrně rozmístěny. Samy se stále posouvají jako na běžícím pásu tak, aby měly mezi sebou vhodnou vzdálenost a neležely na sobě, ale na ohřívadle. Nemusím se bát, že se na jedné straně ušlapou a na druhé části ohřívadla bude prázdno. A navíc, jakmile jsou uvelebené a ohřívají se, začnou pozorovat svět kolem sebe, takže skupina (superorganismus) má velmi dobrý přehled o dění v celé místnosti. Ani surikaty nedokážou takto senzoricky pokrýt svět kolem sebe, protože na stráži zůstává vždy jen několik jedinců.

 

Malé agamky se chovají se jako jediný mnohahlavý a mnohasenzorický živočich. Vyvažují tím svou drobnost, slabost a nezkušenost. Je to určitě krásný příklad superorganismu, který úžasně navyšuje šance na přežití každého jedince a navíc mu díky zrcadlovým neuronům zajišťuje přísun zkušeností z událostí všedních dnů. Kromě agamek sleduji i rybičky v akváriu a tak nějak dodatečně závidím Konrádu Lorenzovi jeho velká akvária s hejny ryb. I tady v tom malém měřítku získávám mnohé nápovědy o supeorganismu a o životě ve společenství. Někdy je tentýž druh ryb rozptýlen všude po nádrži, jindy se drží jedna rybka druhé, tělo vedle těla. Mohu sledovat, jak se ryby k sobě vzájemně mají nebo naopak, které se vzájemně nesnáší. Do toho všeho pozoruji život krevetek, které dohromady svede potrava. Přemýšlím, že aby se daní živočichové kvůli rozmnožování setkali, je dobré žít v takových společenstvích nebo mít nějaký důvod se někde setkat nebo setkávat. Rozhodující budou konkrétní koncentrace jedinců v krajině a jejich společné zájmy a mapy okolí, aby o sobě vzájemně věděli nebo se mohli na základě určitých společných postupů uvažování někde potkat. Jak jsem si všiml, stačí, aby přirozená rozptýlená koncentrace určitých živočichů byla vázána prostou plochou podkladu a tam, kde se potkávají dvě takové plochy (např. v rohu nádrže) se pak množství jedinců nejméně zdvojnásobí.

 

Poznámka:

Moje úvahy o chování živočichů se ubírají znovu ke Konrádu Lorenzovi a jeho hromadě akvárií a výběhů pro ptáky a jak tak uvažuji a běhám s pitím a jídlem i vrcholnými produkty sauřího metabolismu sem a tam, jsem nakonec rád, že je tu jen to jedno jediné akvárium a jen dvě terária plná malých agamích miminek (mimo kultivované osazenstvo rezidence dospělců, které je rozptýleno dle svého uvážení všude po bytě). Lorenze teď vidím jako zoufalého chovatele, který má takové množství starostí s provozem tolika zvířectva a všelijaké havěti, že na pozorování a bádání mu už nezbývá čas. Už mu ani v nejmenším nezávidím. A tak se snažím doslova vydolovat z daného skromného stávajícího materiálu mého zvířectva co nejvíc informací. Základ chování obsahují jak menší vzorky, tak i větší vzorky. Říká se tomu fraktály. Je to něco s matematikou a rozhodně bych se mohl rozvyprávět na toto téma i z výtvarné oblasti. Bylo by to spíše povídání o tom, proč někdo nechápal, že akademický malíř Zdeněk Burian mohl sledovat fyzikální optiku, kterou uplatňoval ve svých obrazech, i za barákem nebo v záhybu své vlastní košile a nepotřeboval zcestovat celý svět. A obráceně, mnozí zcestovali svět, aniž by pochopili fyzikální optiku, kterou vnímají při pohledu na vlastní košili.

 

Společenské chování bývá podmíněno možností se citově vázat nebo je vede jiné nutkání. Citová vazba potřebuje přímou sociální vazbu a tak mohou být takové vztahy jen početně omezeny na několik jedinců nebo desítek jedinců. Složitější a větší společenství jako velká hejna ryb nebo ptáků toto nezaručují. Citová vazba přitom někdy může být určitou výhodou. Strategie života však bývá různá a živočišné druhy se snaží vyjít s tím, co mají.

 

Je těžké dovodit, co bylo dřív, jestli citové vazby nebo určitý počet jedinců, způsoby komunikace a určité strategie udržování sounáležitosti skupin. Přitom tam, kde živočichové nejsou jen vedle sebe jako v hejnu ryb, ale mohou si nějak pomoci a podstatně aktivně ovlivňovat svoje životy, je nutné vžít se do toho druhého. Sledujeme takto třeba divoké husy.

Vzpomínám, jak jsem kvůli veterinárnímu ošetření musel odnést samičku leguána samečkovi pryč z terária a jak ji ten pak po návratu vítal a několik hodin na ní ležel. Mimo jiné tím vyjadřoval, jak mu na ní záleží a jistě tak i upevňoval jejich vzájemný vztah. Co se děje se stoupajícím množstvím jedinců ve skupině? A může takové množství jen tak samo stoupat? Nerozpadne se v určité chvíli taková pospolitost přirozeně na dvě nebo více menších? To můžeme snadno sledovat právě v akváriích.

 

A co se děje u malých a mladých agamek? Ano, jsou na sebe hodné a tak mohou být pohromadě. Co se děje se staršími agamkami? Samečci mezi sebou zápolí, samičky si dělají naschvály. Skupiny se rozpadají a idylka společného láskyplného objetí se náhodnému návštěvníku naší domácnosti naskytne tak leda brzo ráno, když jsou agamky studené a nemají ještě sílu uposlechnout své nevraživé hormony a pak večer, kdy jsou unavené a už nemají sílu poslechnout své nevraživé hormony. Zrovna předevčírem se agamí samci pustili do takového zápasu, že se Teal'c  nechal unést a škaredě Plaváčka kousl do ocasu. A to jej doposud šetřil, zřejmě kvůli chabému stisku jeho částečně bezzubé tlamky.

 

V přírodě je velmi časté a běžné, že mláďata početně převyšují nad dospělci (alespoň v určitém období) a je normální, že mnoho mláďat vyrůstá pospolu a žije jako superorganismus a potom, během dospívání a v dospělosti, se stávají jako dospělci živočichy žijícími v podstatně méně ,,lidnatých“ společnostech nebo žijí dokonce jako solitéři.

 

To je biologie a také je biologie, když s kolegyní paleozooložkou a morfoložkou Miriam Nývltovou-Fišákovou rozebíráme kosti lidoopů a porovnáváme je s kostmi lidskými. Vidíme, jak se alespoň po senzorické stránce posouvá v čase dospělec člověka od lidoopů směrem k solitérnímu životu. A to do senzorického vybavení musíme zahrnout i celkový skelet člověka jako nosič senzorů, který se mění v takovou pohyblivou a otočnou lafetu pro radar. Lidoopi jsou oproti němu schopni pokrýt senzoricky svým zrakem vždy jen určitou výseč před sebou. Člověk se nám tedy posouvá jasně odlišným směrem, než je senzorický a pohybový svět lidoopů. Toto naše tvrzení se dá znovu a znovu ověřit a potvrdit na dalších a dalších materiálech dalšími biology specializujícími se na morfologii.

 

Paradoxně je dodnes docela živá teorie britského antropologa Robina Dunbara, který představil model, kdy měl u dávného člověka neomezeným postupným růstem jedinců ve skupině, bez rozpadnutí skupiny, vzniknout tzv. sociální mozek. Tedy měl takový růst populace tlačit na anatomickou změnu a evoluce ji měla zajistit. Jak znám vrtochy evoluce, nebývá tato mnohdy takovým poslušným řemeslníkem, ale spíše nevyzpytatelným umělcem či ještě spíše úředníkem s vlastními, často velmi nelogickými pravidly.

 

Dunbar si ve svém modelu představoval, že ve vzrůstající koncentraci lidí by bylo vhodnou adaptací, aby jedinec pronikal svou intuicí do myšlení a pocitů mnoha a mnoha lidí ve složité společnosti, předvídal a kalkuloval a vše vždy vedl ke společně upevňovanému společenství. Nejprve drbáním srsti, později zpěvem a pak řečí.

 

Jako model jeho teorie sice vypadá pěkně a jasně a dá se snadno předávat jako mem, ale právě v biologii, jak jsem popsal před několika málo řádky, konkrétně u člověka, osteologický materiál jednoznačně vypovídá o opačném procesu.

Ale sleduji-li další sociální živočichy, zdá se, že jsou takové společnosti skládány často značně originálně, přestože mají některé společné znaky. Rozhodující je, v jakém se pohybují prostředí, jak jsou daní jedinci ve skupině silní atd. Rád a často připomínám, že jen u samotných lidoopů i u gibonů znamená co druh, to úplně odlišná sociální skladba. Dokonce jen samotní bonobové, kteří bývají namnoze ještě úplně ztotožňováni se šimpanzi, mají na rozdíl od šimpanzů úplně jiné sociální zvyky i naprosto odlišnou sociální atmosféru. Proto Dunbarova představa, že tak proměnlivé prostředí se má u dávných lidí stát stabilním a neměnit se ani za ,,teoreticky předpokládaného“ demografického nárůstu jedinců ve skupinách, má velké potíže se zobecňováním.

 

Dnes musí být člověk trochu nad věcí, snažit se pochopit, že vědecké prostředí je vzájemně izolované a že antropologie vždy nemusí respektovat biologii a přesto závěry a práce takových antropologů budou ve společnosti životaschopné. Pokud budou totiž jejich dedukce velmi jasné a kratičké, tzn. snadno vysvětlitelné a předávatelné, budou se moci ve společnosti šířit jako memy. Nikoli však proto, že by byly takové práce skutečně zobecnitelné.

 

Poznámka:

Asi před 15 roky mě překvapilo, že když se v jedné naší televizi vytvářely pořady o vědě, měly být vždy předváděny jen takové myšlenky, kde šlo něco změřit nebo zvážit a z toho se měla vyextrahovat jednoduchá teorie a tak prezentovat objev. Složité, navzájem se prolínající souvislosti, které jsou běžné v biologii, byly pro televizi mimo vědu.

 

A nyní řeším s jednou redakcí časopisu podobné dilema. Co nejde jednoduše zvážit nebo změřit, je podezřele komplikovaná ,,metavěda“. Věda je jen to, co je velmi jednoduchoučké a nebolí nás z toho hlava a co zvládne každý pochopit. Ono je to určitým způsobem pochopitelné. Média oslovují společnost jako celek. Média tak však šíří pocit, že takto jednoduchounce má věda vypadat i mezi těmi, kdo o její podobě a financování rozhodují. Tak je věda postupně časem přeměňována jako celek k tomuto omezenému obrazu.

 

A to je jen první část této poznámky o úloze médií při prezentaci vědy. Druhá část je v přiznání si toho, že významná část populace, kterou média musí zohlednit, si se složitostmi neví rady a „nestíhá“. Přitom se tak paradoxně děje i při prezentaci teorie, která vysvětluje, proč jsou lidé tak úžasně a plošně inteligentní, tedy už z principu a důvodu, že jsou lidé. Což je vlastně zakomponováno i v jejich samotném názvu Homo sapiens. A přitom se má zároveň zohledňovat to, že takto tomu vlastně rozhodně není.

 

Moje osobní zkušenost je taková, že se stále sem tam přece jen ještě najdou lidé, kteří dávají přednost složitým kombinacím přediva souvislostí Sherlocka Holmese před zbrklým inspektorem Lestradem. A mohou to být i lidé, jak se říká, obyčejní, bez titulů a vysokých škol a dokonce bez zájmu načítat nějakou odbornou literaturu. Jen se o věcech snaží přemýšlet selským rozumem. Musím vzpomenout mého kamaráda, který mi dělal tlumočníka na jednání při vzniku obrazových rekonstrukcí života lovců sobů v západním Německu u Engenu v Petersfelsu. Nejenom, že se kdysi jen vyučený knihař (nyní vážený pan nakladatel) rychle rámcově vyznal v daném tématu, ale sblížil se osobně i s našim odborným zadavatelem a dodnes se vzájemně jak oni, tak i jejich rodiny, navštěvují.

 

Tedy vraťme se k tématu. Co se týče senzorů, je člověk v evoluci tvor pohybující se od skupiny k solitérnímu způsobu života. Ale vedle těchto znaků sledujeme pokles svalové hmoty. To by se u solitéra nemělo dít. Zmatečnost a zase záhada. Tohle nepůjde jednoduše vysvětlit.

 

Vysvětlením však může být vznik lidské ruky. Ta by se svou specializací k tvořivosti totiž znamenala vytváření si vlastního světa předmětů, které ulehčují život natolik, že svalů už není rozhodně třeba. Lovec samotář se svou zbraní a výbavou. To bude zoologický obraz člověka, který toho může mnoho vypovědět, protože jak zbraně, pasti i lovecká výbava, ale i další předměty daného jedince znamená spoustu starosti o ně a nutnost zacházení s nimi. Každý takový dávný jedinec s lidskou rukou by si vytvářel svůj vlastní svět předmětů a činností, který by mu nahrazoval sílu paží velké skupiny. Byl by mozkem tohoto společenství.

 

Proto u něj morfologie nevypovídá o takové síle svalů, která je u šimpanzů nebo v ještě menších skupinách goril. Dovedu si dobře představit, že je takový tvor konstruován jako solitér, ale zároveň je propojen v jeden superorganismus se svou umělou morfologií, se svými nástroji a artefakty, nad kterými je neomezeným vládcem. Když sem ještě přičteme archeologické doložení ohniště, vyjde nám pak, že je to skutečně tvor, který se stará i o tuto fyzikální entitu. A pak sem už můžeme s klidem začlenit i nějaké ty domácí tvory, kteří se také dokážou začlenit do tohoto superorganismu jedince. Nejméně ženy musí do tohoto superorganismu zapojit i děti. Starání se o balík artefaktů a dalších bytostí dělá z jedince takový mozek malého superorganismu. Ani se pak nedivíme hustotě neuronů a možnosti jej poněkud zvětšit. Je třeba řešit hromadu věcí, kterou většina živočichů v takovém velikém měřítku rozhodně řešit nemusí. Lidské schopnosti hlavy tedy nebudou o tom, že bude tento brilantně a neomylně řešit každou situaci, ale utáhne velký balík úkolů a řešení kolem fungování svého vlastního soukromého světa artefaktů.

 

Podíváme-li se na ruku dítěte, zjistíme, že je v ní ještě málo kostí a mnoho chrupavky. Ruka musí pružit, bipední chůze po dvou znamená dlouho nebezpečí pádů a není dobré, aby se kosti ruky tak brzo lámaly. Ale protože zde chybí řádná kost, není možné, aby děti příliš užívaly síly. Proto se lidská ruka rozcvičuje pomalu a tedy spíše směrem k šikovnosti a jemnosti.

 

Co to všechno pro nás a naše chovance znamená? Že to jsme asi my, kteří se tak vehementně chtějí starat o celý malý vesmír vlastního světa. Že držet si nějakého toho tvora či předměty a starat se o ně je nám vlastní. A že v tomto ohledu je náš potenciál značně ohromující. Stačí si ohmatat hlavu a zjistíte, že se vám tam asi vleze spousta informací, jak se o co starat a proč. Pořád se vlastně o něco nebo o někoho staráme nebo něco máme na starost. Ale vůbec to neznamená, že co naše myšlenka, to skvost. Ledacos může náš pes nebo kočka vyřešit lépe než my. Jsme omylní. Jen kočka nebo pes nebude požadovat starání se o hromadu věcí jako požadují lidé.

 

A asi teď některým samotným čtenářům dojde, že teprve spojením těchto ,,zdánlivých“ solitérů, kteří jsou jakýmisi podivnými mozky vlastních superorganismů, vznikne složitá lidská společnost, nikoli jako obyčejný superorganismus, ale přímo jako MEGASUPERORGANISMUS.

 

Obrat ,,zdánlivých“ solitérů je velmi na místě. Protože aby mohl být člověk solitér, musí se toho od druhých lidí mnoho naučit, musí být jimi roky vychováván. Asi jako je letadlo spjato se zemí, kde jej v hangáru udržují mechanici a kde se dobíjejí baterie, doplňuje hydraulická kapalina a tankuje palivo. Stejně tak je člověk solitér nedílně spjatý se společenstvím lidí. Bez společnosti by nemohl být skutečným solitérem, kterým ovšem na určitý čas a určitou měrou skutečně také je.

 

Ale s mozkovou výbavou pro řešení péče o děti, oheň a nářadí a s recepty na hromady rukodělné činnosti, může být takové spojení lidí problematické. Snadno budou mezi sebou uplatňovat právě takové své chování, které používají jako návodu k údržbě toho či jiného nástroje. A tak to s tím vzájemným soužitím budou mít lidé mnohdy značně těžké.

Nalít si do hlavy spoustu receptur, jak se o co starat, je možné a člověk si praxí určité věci upraví podle svých potřeb, ale starat se o hromady jiných dospělých lidí se stejným potenciálem, to může být někdy i dost velký malér.

 

Takže abychom neopakovali chyby velkých diktátorů, jako může být ten nebo onen despotický státník či dobyvačný vojevůdce, nesmíme zaměňovat živé bytosti s artefakty. Musíme k nim být citliví a musíme se takříkajíc překonávat, abychom se vůbec dokázali vcítit do jejich situací a skutečných potřeb a využívali jejich vlastní přirozenost ku prospěchu našeho vzájemného soužití.

 

 

 

Péče o svou loveckou výbavu

 

Proto se v nás samých budou tlouct dva přístupy k našim domácím mazlíčkům. Jeden nám bude vyhovovat, protože je nám vlastní a bude po nás požadovat, abychom se na ony tvory dívali jako na živé věci, o něž je tak jednoduché se starat a budeme se je snažit vyrovnat pěkně do regálku jako naše talířky, hrnečky nebo suvenýry. Budeme hledět je pěkně rozmnožovat, sběratelsky doplňovat, šlechtit, vybírat jen ty nejlepší kousky a zbavovat se těch poškozených a umazaných.

 

A pak se v nás bude ozývat i druhý hlas, který přece jen bude registrovat určité indicie, že toto nebudou jen živé stroje, jen obyčejné předměty či nějaké naše hračky, a že možná nebude od věci, pustit se do dobrodružství odhalování podstaty onoho našeho zvířecího kamaráda, dobrati se jeho specifického potenciálu a skutečně se s ním sblížit.

Když se díváme na svět kolem nás, je to vždy, jako bychom se dívali přes nějaké zrcadlo a dovídáme se tak většinou více o sobě než o předmětu našeho zájmu. To je normální.

 

A tak možná, že tato koncepce vidět člověka jako živočicha, specialistu na umělou morfologii a jako zajímavého solitéra, závislého na sociálním zázemí, ale také jako tvora organizujícího svůj malý vlastní svět osobního superorganismu i jako člověka coby součást vyššího megasuperorganismu, to všechno nám může velmi pomoci pochopit ledacos, co se děje v teraristice a v chovatelství.

 

 

 

Proměna chování

 

Především laika fascinuje, když je běžný člověk najednou přistižen, že se chová jinak, než by sám chtěl a než by bylo očekávatelné. Tato proměna chování se děje právě na pomezí solitérní a sociální psychiky. Jako jedinec okamžitě pomůžeme topícímu se člověku, ale jako součást skupiny okamžitě pomoci nedokážeme. Čekáme, až co udělá skupina. Co nás zastavuje a zbavuje soudnosti? Osobně a jen tak pomocně bych příčinu viděl v jakémsi ,,Duchu společenství“, který je velký a mocný a jistě zasáhne a pomůže rychleji a lépe než my. Ale důvod může být ještě prostší. Je to šetření energií. Když se malé agamky srazí v jednolitou masu těl, aby využily senzorů ostatních, tak je možné, že současně vypínají i rozhodovací schopnosti jedince. Chování se jen přizpůsobuje skupině skrze zrcadlové neurony (tento termín se nyní tak módně užívá, že bude brzy na čase se i na tuto samozřejmou věc podívat podrobněji).

 

U dospělých agam v menší skupině je útěk snadno vyprovokován jedincem, který úprkem mizí z vyhřívací plochy. Když pozoruji malé agamky, tak ty reagují teprve v okamžiku, kdy úprkem mizí více těchto malých tvorečků. A i tak nereagují příliš přesvědčivě. Jako by se zrcadlové neurony teprve rozvíjely, jako by správné reakce chtěly onen svůj čas. Naproti tomu když vidím, jak utíkají, jakmile poblíž spatří obří dospělou agamu, mám tam podezření, že se jedná o určitou geneticky danou předpojatost typu spouštěcího schématu, jak to popisoval Konrád Lorenz u ptáků.

 

U agamek v zajetí může být panická útěková reakce zpomalená nebo negovaná, protože starší agamky z téže snůšky (které se vylíhly o několik dní dříve a již si v prostředí terária zvykly) jsou často rušeny malými, čerstvě vylíhlými mláďaty, které se panicky nebo usilovně snaží dostat ven z terária (vyhrabat se z agamího hnízda ven). Na toto rušení reagují spíše mláďata, která jsou v teráriu po vylíhnutí nejkratší dobu. U starších se projevuje určitá lhostejnost k panice mladších sourozenců a útěkové reakci se tak musí později znovu učit pomocí jiných podnětů. To není v podmínkách domestikace rozhodně na závadu, poněvadž agamky se tak velmi záhy učily jisté rozvaze a ovládání svých reakcí. Pokud jsou zvířata chovateli vhodně motivována podněty i kontaktem, může být výrazně podpořen jejich rozumový rozvoj. Toto je známo i u primátů, kdy jim domestikace otevírá větší možnosti ke zkoumání a zvídavosti, než by bylo možné v jejich přirozeném prostředí.

 

V teráriu se malá agamka může bez pocitu skutečného ohrožení více soustředit na to, jak se naučit lovit, ohřívat se, utírat si zadeček o noviny, nebo jak jsme nedávno doma pozorovali, utřít o nastříhané smetánkové listí svoje mokré tělo po koupeli v misce. Tady se rozvíjí řada programů, návyků libostí a i nelibostí. Ke starším agamkám jsem umístil větší a hlubší bazének, kde se může agamka celá pořádně smočit, ale vždy dosáhne na dno. Malým agamkám jsem ponechal jen plochou misku na pití, aby se zde neutopily ty menší a slabší, když jim někdo skočí na záda a zůstane jim na nich stát. Při získávání řady zkušeností je jejich šíření ve skupině mláďat zřejmě dílem vzájemného pozorování a nápodoby. Tedy se jedná o využití tzv. zrcadlových neuronů.

 

I člověk v hořící místnosti se díky zrcadlovým neuronům přizpůsobí většině, a tak každý jednotlivý jedinec sedí, protože sedí všichni jedinci. Až propukne snaha utéci, utíkají zase všichni. To už ale někdy bývá pozdě. Takovému útěku na poslední chvíli nebo ,,po dvanácté“ se pak po právu říká panika. Člověk je tedy klasický tvor, který rychle ztrácí osobní vůli při rozhodování. Ale to se děje především v sociálně neznámém (či anonymním) prostředí.

 

V sociálně známém prostředí se mnozí jedinci dívají na ty, kteří by podle nich měli mít s tím kterým problémem nejvíce zkušeností nebo které považují za obecně soudné. Pokud však vazby mezi těmito lidmi nejsou skutečně přátelské a blízké a skupina je na sobě násilně závislá, například ekonomicky či mocensky, je zohledňován i hierarchický post některých vzorových jedinců. Tedy čím jsme sociálnější a empatičtější, tím jsme zároveň v určité formě skupiny už nikoli sami sebou, ale měníme se v příslovečnou ovci.

 

Co to pro nás jako chovatele znamená?

 

Pokud se rozhodneme, a to velmi doporučuji, najít si zkušenějšího chovatele jako rádce, musíme sami sobě spravedlivě přiznat, jestli je náš vztah k takovému učiteli skutečně rovnocenný a zda jej bereme jako odbornou autoritu nebo zda k němu slepě vzhlížíme jako k lidské autoritě. V druhém případě si raději vyhledáme nějakého méně autoritativního. Takto se snažíme detekovat i autora psaných materiálů. Autoritativní povahy většinou nepřipouští sebekritiku, neumí si samy ze sebe dělat legraci a stále mají ve všem jasno. Jak jsem si také všiml, v literatuře berou takoví autoři mnohé věci v oborech jako svaté, nezkouší je skutečně kritizovat a rozpitvávat. Pokud uznají nějakého badatele nebo směr v bádání, nesnesou kritiku těchto materiálů. A ani zásadní, velmi zobecňující poznámky ke svým idolům vůbec neprověřují a nezabývají se jimi.

Právě prostřednictvím zrcadlových neuronů si vynucují pozornost vnímavých jedinců z okolí, aby tito přejali jejich postoje. Paradoxně citlivý a vnímavý člověk může být takto snadno naverbován na jejich stranu.

 

Všiml jsem si, že takoví autoritativní lidé fascinují okolí tím, že stále vědí, stále mají jistotu. A dokážou dobře omlouvat i tragické následky svých postojů. Mnohdy ani nemusí dělat sami, jiní to ochotně udělají za ně. Asi nás fascinuje jak určitý optimismus takových lidí, tak jejich klid. Jsou stále jakoby nad věcí, ať se děje, co se děje a budí v nás asociační pocit našeho dětství, kdy nás vedli chytří rodiče. Cítíme se vedle nich zase tak nějak spíše jako děti.

 

Ten, kdo připouští svoji omylnost, možnost, že něco neví nebo že se možná i hluboce mýlí a ještě je u věci rozrušen, protože ji emočně prožívá, nám připadá jako nedůvěryhodný zmatkař. Ve skutečnosti ten, kdo něco emotivně prožívá, dává do práce spoustu energie, aby věc opravdu řešil. U zdánlivě rozvážné osoby může dojít jen k tomu, že věc zamete pod stůl, protože má ve skutečnosti úplně jiné zájmy. Ano, jsou to zkušenosti z politiky, ale politika je ve všem a všude na nejrůznějších úrovních a tedy pozor na takové ,,politiky“ mezi chovateli a jejich rádci.

 

Debaty na internetu k onomu či jinému problému můžeme mnohdy označit za marnou snahu někoho přesvědčit o určitých oblastech, když onen žádající o pomoc vlastně nechce pomoc, která by mu mohla způsobit potíže s přehodnocováním svých přístupů, návyků i myšlení. Má zájem pouze o rady, které jsou pro něj pohodlné a je mu lhostejné, nakolik je taková pomoc účinná.

 

Bohužel nejsme jako lidé nikdo ideální a neslyšíme dobré rady, kdy máme. Když mě učil malovat Zdeněk Burian, mluvil tak vlídně a přitom říkal tak zásadní věci. A já vůbec nevnímal, že to je tak podstatné a důležité. Dokonce jsem měl pocit, že kdyby tomu tak bylo, tak bych slyšel nějakou slavnostní wágnerovskou hudbu, halaluja nebo alespoň zvonečky.

V normálním životě nám může dobře poradit i uklízečka splachující záchod.

 

Později, když jsem zjistil, jakéže to rady mi Burian dával, jsem blahořečil své opatrnosti, že jsem si vše hned pečlivě zapsal. Ale když jsem učil někoho malovat já, vždycky jsem byl ochotný vyučovat s lopatou v ruce, na které byly nejhlavnější zásady malby napsány křídou. A asi bych byl nejraději, kdyby mi byl tehdy Zdeněk Burian takové rady omlátil onou příslovečnou lopatou o hlavu, abych si uvědomil, že se děje něco mimořádného.

 

Takže ano, i já i mnoho velmi velevážených osobností z chovatelské a biologické oblasti mnohdy něco vůbec nevnímáme, protože nám to připadá jen jako takové obyčejné povídání. Neakceptování má pak za následek i smrt našich chovanců. Bohužel nejsme ideální bytosti a náš název je jen cynickým výsměchem kruté realitě naší hlouposti a bezmocnosti. A naopak je třeba se radovat z každého úspěchu, kdy jsme sami porazili vlastní hloupost, lenost a hluchotu k dobrým radám.

Mnohdy, když jsme sami a v tichosti o věcech uvažujeme, docházíme k jiným závěrům než ve společnosti. Važme si vlastního úsudku a dávejme mu prostor.

 

Fascinuje mě tedy skutečnost, že člověk jako jedinec se chová úplně jinak než jako součást davu. Individuální psychologie člověka je jiná než sociální psychologie. Člověk jako jedinec jedná v zájmu sebe a svých citových zájmů a emocí, člověk jako součást skupiny se podvoluje tomu, co od něj očekává skupina. Snaží se odhadnout společného ducha pospolitosti. Přemýšlím, nakolik se děje to stejné u plazů. Zvláště jsem si všiml, že i zlobivý leguán nebo agama se chová neskonale příjemněji, když ji představíme cizím lidem. Díky tomu vlastně mohu se svou leguánkou Linou jezdit po přednáškách, protože své antipatie vůči lidem před nimi skrývá. To, co bych si k ní nemohl dovolit doma, je tu najednou dovoleno. Stejně tak tomu bylo u leguánky Týrý, která velmi ráda chňapala po všem a po všech, ale jen doma. Jedna školní žačka jí dokonce provokativně dlouho a drze nabízela svůj prst ke kousnutí. Všiml jsem si toho pozdě. Doma už by byl prst pokousaný, ale tady se Týrý jen neskonale dlouho dívala na dívku a na prst a přemýšlela, jak se má zachovat.

 

Přemýšlím, jestli přepnutí chování z oblasti individuální psychologie do oblasti sociální psychologie u jedince, kterým může být jak člověk, tak i např. leguán, je způsobeno samostatnou, paralelně vzniklou genetickou výbavou nebo jestli vyplývá ze stejného základu. Tedy ještě konkrétněji, jestli například podřízení se jedince většině nebo hierarchicky nadřízenému jedinci je způsobeno zvláštním genetickým programem, vzniklým zvlášť u člověka a vzniklým zvlášť pro leguána a nebo zda totéž chování lidí i leguánů nevyplývá z jednoho společného důvodu, kterým by mohl být prostě jen obyčejný strach a jejich reakce by pak byla jen moudrou adaptací na danou situaci

 

Je však možné, že velkou část této změny chování mají na svědomí právě jen zrcadlové neurony a jejich četnost nám dovolí snadno modelovat možné situace, které pak snadno ověříme i pokusy. Možná, že tedy právě takový mechanismus (založený na zrcadlových neuronech) umožňuje ono sociobiologické propojení mezi živočišnými druhy a vzniká superorganismus (nebo spíš jen určitá část superorganismu) s nečekanými vlastnostmi. Něco jako slitiny v metalurgii. Jako když se pakoně a zebry pasou spolu, každý sleduje v terénu spíše něco jiného a tak si navzájem doplňují své senzory. Nebo jako člověk doplněný psem. Vzniká tak soubor nových specifických vlastností, známý z filmů, kdy psovodi pronásledují uprchlíky. Podobně se však díváme i na sokolníky. Jsou to už lidé nových ,,ptačích“ vlastností. Ve starší literatuře je také hojně popisováno ono splynutí člověka s koněm v jednu novou bytost. Bytost, která může nahánět strach demonstrantům a domáhat se respektu už jen svou existencí.

 

Vlastně pak bychom takové spojenectví, určitý duch tohoto propojeného organismu, vytvářeli i my, chovatelé zvířat. Navenek pro vnějšího pozorovatele se pak jevíme jako hadí bohyně, krokodýlí muž, pavoučí mladík, pán škorpionů či jakási antická Medůza. Je to, jako kdybychom měli strach, že před společností neobstojíme se svými vlastními hodnotami a spojili se se světem, který pro druhé zůstává tajemný, záhadný a hrůzu nahánějící. Takže bych jako chovatel neměl nezapomínat na to, že ačkoli mým primárním zájmem je kladný vztah k velkým plazům, mohu být mým sociálním okolím vnímán jako velmi podivuhodná bytost. A pokud se nám libí možnost respektu ve společnosti, který můžeme získat právě takovým společenstvím, měli bychom zvážit, jestli chceme opravdu chovat živočicha proto, že nás zajímá a že k němu cítíme náklonnost nebo proto, že v něm vidíme jen jako jistou sociální berličku, díky které si chceme navenek trochu vylepšit naše sociální postavení nevšedním tvorem.

 

 

 

Šťastný pěstitel a nešťastní chovanci

 

Konrád Lorenz sám sebe nachytal a přiznal se veřejně, že má rád velká hejna ryb, svoje hejna ryb a když se mu pěkně množí ptáci. Jeho ptáci. A jak se jich, těch živočichů, nerad zbavuje.

 

Zabýval jsem se sám dlouho právě oblastí sběratelství a vím, že je velmi snadné propadnout vášni sběratelství, která je mnohdy nakonec i destruktivní. Proto, pokud jsme chovatelem, měli bychom se na sebe dívat i nezávislým okem pozorovatele. Abychom pak najednou nebyli sběrateli, kteří už nemají pro množství chovaných tvorů na dané jedince správný čas a ti nezačali silně strádat. Je třeba hlídat vlastní chování, abychom se příliš neponořili do něčeho, co nás vyřadí z lidské společnosti a naopak nás to ochudí. Měli bychom k aspektům chovatelství přistupovat tak, abychom na něm jako lidé spíše vydělali a více si sami sebe vážili. Abychom nedegradovali.

 

Tím, že máme přehled a jisté znalosti a že nám není najednou lhostejná ani vzdálená domovina našich plazů, a také tím, že se díváme jinak i na potravu, kterou sami jíme a že se vůbec můžeme dívat na svět jako na něco, co není samozřejmé.A tím chtěl říct básník co? A co má s našimi plazy společného naše potrava? Chovatelství, které nás obohacuje, z nás dělá vzdělanější, citlivější a obětavější bytosti, tříbí naši mysl, rozhodování a smysl pro logiku a zodpovědnost. To jsou vlastnosti, které můžeme na sobě snad nalézt a můžeme si pak i sami sebe více vážit. A to je také to, co přeji všem čtenářům.

 

 

 

 

Základní literatura a jak na ni

 

Závěrečná, jakoby dodatečná kapitolka je věnovaná literatuře a pramenům a práci s nimi. Je to zase oblast, kterou musím řešit v odpovědích pro chovatele.

 

Překvapilo mě, že z dotazů, které dostávám, mnozí chovatelé ne zcela chápou, co je to základní chovatelská literatura. Dokonce se najdou takoví, kteří jsou velmi roztrpčení, když je ponoukám, aby se jí zabývali a aby si přečetli ty nejjednodušší a základní knihy. Prostě jen chtějí to či ono chovat a nic jiného je nezajímá. A když už zajímá, tak chtějí nějaké to moje stručné a všemohoucí „tajemství“, tedy abych řekl nebo napsal jen to, co zrovna oni potřebují bez jakýchkoli dalších nezbytných souvislostí. Pravda je, že toho potřebují podstatně víc, než si sami vůbec namnoze uvědomují. I specializovaná chovatelská literatura už totiž může některé významné základní informace postrádat nebo se v ní lehce, pro její rozsah, ztratí jako drobná poznámka.

 

Připomíná mi to situaci, kdy jsem se kdysi dostal k akademickému malíři Zdeňku Burianovi a chtěl jsem, aby mi prozradil, jak to dělá, že jsou jeho obrazy tak kouzelné. A rozčílilo mě, že mi neprozradil žádné jiné kouzlo než to, že je třeba dodržet základní a zásadní principy malby a fyzikální optiky. Trvalo mi roky, než jsem pochopil, že mi to kouzlo vlastně řekl. Teprve až jsem sám učil jiné, došlo mi, že může být i tichý učitel, kdy si žák ani neuvědomí, jaké že to drahocenné informace se mu dostávají. Když děláme základní chyby, výsledek už žádná kouzelná formulka nezachrání.

To je docela zajímavá katarze.

 

A tak když doporučím ke studiu například knihu ,,Naše první terárium“, může být kdejaký chovatel dotčený, že je to jen jakási stará dětská kniha a on míří kamsi výš a chtěl by být velkým chovatelem, který bude chovat dohromady nejrůznější druhy těch nejexotičtějších ještěrů a všem ukáže. Zrovna tuto knihu, která je zdánlivě jen pro začátečníky a děti, považuji za ucelenou a velmi inspirativní chovatelskou práci. Jak například chcete vynechat tady popsané proudění vzduchu v teráriu? To, že se nebudou plazi přidušovat v ubikaci, považuji skutečně za úplný základ, na kterém je teprve možno stavět. No, naše kultura je hodnocena jinými kulturami jako slabá právě v tom, že se odmítá zabývat základními věcmi. Ty jako by byly už vyřešené a jede se dál a kdo se po nich ohlédne, ten může být za podivína.

 

V této, již vzpomenuté knize mě fascinují terária spojená rourami, která umožňují živočichům pozorovat místnost z mnoha míst a mohou se díky tomuto systému přemísťovat. Kdo je příliš školácký suchar bez fantazie, vůbec toto v knize nenalezne. Protože takový inspirativní nákres není v kapitolce s plazy, ale u myší. Jinde se zase řeší zajištění vlhkosti, jindy venkovní výběh i s jezírkem a o kus dál je terárium s nakloněnou stěnou proti úniku živočichů.

 

Základní informace jsou velmi podstatné a největším úkolem je pro chovatele právě pochopit, co je to vlastně základní věc. Nebo, co je to základní chovatelská chyba. Některé informace jsou nepřenosné, jiné ano. Stále zápasím s těmi nejzákladnějšími potřebami chovanců. Jedna várka malých agamek pěkně roste a vše se zdá ideální a vyřešené. Ale další v růstu zaostává a vše je špatně. A tak tady sedím a připadnu si jako úplný začátečník a tuším, že mi něco podstatného uniká.

 

A také ano. Stále znovu a znovu se musí procházet to nejzákladnější. Teplota, vzduch, vlhkost, ozařování, vápník. Pořád dokola. Je to jako u letecké pilotáže, kde se pořád dokola prochází manuál. Vynechání jedné věci by mohlo být velmi tragické.

 

„Já jsem zkušený pilot, já na manuál kašlu. Víte vy, kdo já jsem? Kolik mám zkušeností a nalétaných hodin?“

Chtěli by jste letět s takovým pilotem? Podívejte se na YouTube na seriál letecké katastrofy, abychom si uvědomili, co se stane, když se člověk dopustí nějaké základní chyby.

 

Kdysi mi pan profesor Zdeněk Knotek řekl, že stát se chovatelem plazů, znamená zřízení si malého hřbitůvku. Dost mě tím naštval. Ne proto, že by neměl pravdu, ale tím, že pravdu měl. Proto mám radost z těch lidí, kteří pochopili, co to jsou základní věci a jejich leguánci, želvičky či agamky utekli hrobníkovi z lopaty. Člověk bude vždy narážet na tu naši zpropadenou lidskou hloupost jak u sebe tak u druhých. Ale musí být trpělivý, jak se sebou tak s druhými. I když mnohé věci musí řešit okamžitě, protože jde o život.

 

Docela mě pobavilo, když jsem si nedávno povídal s jedním začínajícím teraristou a on musel zapomenout na všechno, co kdy slyšel o plazech. To, co jsem mu řekl, docela pěkně shrnul asi nějak takto:

,,Už odmala slyším, že jsou plazi studenokrevní, tak prostě koupím zvíře a dám je do akvária s otevíráním shora. A už v této chvíli, aniž bych to tušil, je všechno špatně.Dal jsem ještěrovi žárovku nebo spořivku a mám pocit, že je vše dobré. Na nějaký teploměr se vybodnu. A proč také ne. Vždyť ještěr je studenokrevný, tak má být studený. Ne? Co bych se staral o nějakou teplotu!

V tomto okamžiku už můj ještěr vlastně začíná umírat.

Příroda, která je zpodobňovaná mnohými náboženskými a filozofickými proudy jako laskavá a moudrá ženská bohyně, je ve skutečnosti popravčí, který za každou chybu nemilosrdně střílí. Nemáš 37 stupňů? Prásk! Nemáš dostatečnou vlhkost? Prásk! Nemáš vitamín D? Prásk! A když se nepopravuje hned, tak se terárium stává takovou mučírnou, výslechovou místností, samotkou či pokojem na psychiatrii! Ještě svěrací kazajka a je to.

Moc záleží na chovateli, co udělá z terária a co udělá z ještěra.“

 

Značně trefné, jasné a módně akční.

 

Vědci ještě v 60. letech minulého století skutečně věřili, že v sobě mají lidé zabudovaný nějaký filtr, aby si to dobré ponechali a špatných návyků a i nformací se zbavili. Bylo to v rámci představ teorie kulturního evolucionalismu, jehož poslední velký vědecký propagátor pak jako starý muž zažil svou katarzi při srovnání své představy a toho, co se děje ve skutečném lidském světě. A aby tato informace nevisela ve vzduchu, myslím, že to bylo v knize od Václava Soukupa o psychologii a antropologii a kulturách.

 

A takovou katarzi si vlastně musí zažít každý chovatel. Zjistí, že někdo mu může radit jen proto, že ho baví jen tak někomu radit. Jiný radí a nabádá velmi autoritativně, a ačkoli to vypadá velmi věrohodně, může jít o šílenosti. A pak tu jsou nejrůznější profesní deformace, třeba zaměstnanec zoo nevědomky najednou popisuje spíše návyky, které jsou mimo naše možnosti. My přece nemáme hned za humny ohromné zázemí jako veterinu a krmnou stanici. Jindy prodejce se prodejce snaží přesvědčit zákazníka, že chov plazů, zvláště leguánů, je zcela bezproblémový a zvládne jej začátečník a třeba k plazu nabídne i terárium připomínající celu ve věznici, kde nejsou žádné podněty a rozvoj citu pro tvarové vnímání dostává na frak od A do Z.

 

Knihy, jež složitě popisují chov sarančat a cvrčků pro agamy vousaté, jsou pak úplně vedle. Těch pár cvrčků, jako pamlsek pro dospělé agamky, se dá čas od času koupit za slušnou cenu ve zverimexu a dát s troškou nastříhaného pampeliškového listí normálně do chladničky, aby vydrželi na delší dobu. Nebo je ještě lepší koupit pár cvrčků po kusech a raději ani to ne.

 

Jestliže narazíme v nějaké literatuře na informace, které považujeme za chybné, bohužel psali je lidé, o kus dál zase mohou být výborné informace, které jinde neseženeme.

Myslím, že tužkou glosovat takovou knihu je také možné. Třeba na návštěvě u zkušeného teraristy.

 

Zvláštní moc má návštěva někoho, kdo má takového plaza a my se pro něj nadchneme. Máme pocit, že je chov snadný. A pak zjistíme, že tomu tak není a připadáme si hloupě. Mezitím už také může být ten náš velký vzor u známých po smrti. A nejinak je tomu v prodejně nebo na teraburzách. To, co v prodejně vypadá pěkně a jednoduše, je většinou dočasná prezentace mláděte nebo menšího kusu. Takže jak terárium, tak i jeho výbava jsou spíše věcí reklamy a provozu ve velkém. Co však musím podotknout směrem k prodejnám, je fakt, že pokud si tady mohou mláďata prohlížet přicházející zákazníky, mají jednak rozptýlení a také si mohou na lidi takto zvykat. To nemusí být až tak špatné.

Bez literatury bychom neměli se zvířátkem odcházet domů.

 

Napsal jsem si poznámku, abych nezapomněl, že co se týká rad vyřčených nebo psaných, tištěných nebo těch, co na nás září z monitoru, musíme si pro ně vypěstovat takový specifický cit, abychom získali správný nos na některé poradce - výtečníky. Je tu totiž jednak prostor pro nechtěné špatné rady, omyly a nedorozumění, ale také, a na to nezapomeňme, mohou se vždy objevit i vtipálci nebo zákeřníci, kteří šíři dezinformace nebo vyloženě ty nesprávné rady, které povedou k mortalitě vašich chovanců. Mohou se jen tak bavit, ale mohou také velmi dobře vědět, kam by uposlechnutí jejich rady mohlo vést. Lidé mohou být někdy i velmi krutí a bezohlední.

 

Proto moc a moc doporučuji stát se alespoň na čas členem nějakého oficiálního a uznávaného teraristického klubu. Nebo si najít teraristu, který v takovém klubu je a má zjevné zkušenosti. Bereme si pak od něj to nejlepší a naopak se varujeme toho, co se nám na způsobu jeho chovu nelíbí. Můžeme zůstat sami sebou, ale až pochopíme principy věcí tak dobře, abychom neohrozili naše chovance.

 

Vlastně i v publikaci „Naše první terárium“ je přesně taková rada na konci knihy: ,,Úspěšným chovatelem se staneme jen tehdy, když si vyměňujeme zkušenosti s jinými chovateli terarijních živočichů. S jejich pomocí vyřešíme většinu problémů a v rozhovoru si rozšíříme též znalosti o zvířatech...“ Pisatel tím myslel vážené oficiální instituce, a docela s tím souhlasím, i když naše napojení na takové spolky nemusí být podle mě tak formální a mělo by být intenzivní spíše na začátku, abychom do sebe dostali základy oboru.

 

Předevčírem jsem procházel v Brně náměstím Svobody a zaskočil jsem do knihkupectví Academia. Zalistoval jsem řadou nových knih o plazech, ať těch, co žijí venku v přírodě nebo těch v teráriích, a něco se mi na této literatuře nepozdávalo. Měl jsem takový podivný pocit a tak jsem listoval a listoval. Ano, všiml jsem si, že tato literatura je skutečně jen a jen chovatelská. Jako bychom pěstovali kaktusy. A literatura od odborníků - vědátorů věnovaná plazům v přírodě, která měla obsahovat oblast chování plazů, tedy jejich myšlení a jednání, se dostala sotva k popisu páření. Listoval jsem a listoval a ještě teď v pohodlí domova listuji a musím konstatovat, že moje první kniha o leguánech, kterou jsem kdysi získal v samizdatovém strojopisném vydání od Romana Zajíčka, byla jako jediná skutečně orientovaná i na opravdové duševní potřeby plazů. Asi dnes tyto informace chápu jako přežité, nepřesné a naivní, ale musím ocenit, že americký autor se nebál pustit i do této oblasti.

 

U nás jako bychom si snad zcela zakázali o takové věci, jako jsou duševní potřeby zvířat, byť jen uvažovat. A hned, ovlivněn touto myšlenkou, jal jsem se sledovat prodej agamek na teraburze. Nikdo se zákazníků se neptá, z jakého je malá agamka chovu, jak byla inkubována vejce, jak vyrůstala mláďata, jak byla rozvíjena jejich osobnost. Kolik a jaké podněty měla... Kolem prodejních pultíků prochází jen lidé, kteří se dívají na to, jak jsou agamky velké, buclaté a pěkně barevné. Jako by si jen vybavovali zahradu keři s červenými a oranžovými květy a záleželo jim jen na tom, aby vše pěkně ladilo.

 

K základní literatuře tedy patří nejen taková literatura, která mi poradí, jak si počínat, aby mi můj vězeň nepošel a nepřišel jsem tak o své peníze. Ale k základní literatuře teraristy musí přibýt i to, co je základní kolem chování živočichů. Řekněte mi, proč bychom měli být lhostejní, jestliže by náš chovanec měl dopadnout jako pacient psychiatrické léčebny?

 

A tady mohu s klidným svědomím doporučit jen jedinou knihu, která je u nás dostupná. A to ,,Budoucnost je otevřená“ od profesorů Lorenze a Poppera. Ostatní literatura o chování živočichů, i když daleko novější, je nejednoznačná, příliš opatrnická, zmatečná, módní nebo tendenční nebo má příliš značné potíže se zobecňováním. Vím, že pro laika může působit podivně, že doporučuji tak starou knihu, ale kdyby byl od té doby pokrok skutečně tak výrazný a věda brilantnější, sami badatelé by už dávno sepsali takový základní materiál kolem chování terarijních zvířat a už dávno by byl všem snadno dostupný. Věci se prostě přímočaře a šťastně nedějí. A protože se k nám dokonce nedostala ani taková zásadní práce jako ,,Svět za zrcadlem“ od Konráda Lorenze (vyšla pouze v zahraničí), buďme rádi, že někdo vůbec kdy u nás vydal tak vynikající práci, jakou byla kniha o pověstné vídeňské konferenci z onoho památného roku 1983.

 

 

 

Související články

 

 

Chov agam a leguánů od A do Z

 

 

 

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák