Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák

E-Mail - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

Antropark se představuje

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Antropark vznikl původně jako soukromá internetová expozice obrazů, které měly ukazovat výjimečnost pravěkého moravského gravettienu jako excelentního civilizačního centra, jež má na kontě mnohá světová prvenství. Vlastně měl být pokračováním snah započatých profesorem Karlem Absolonem  o předvedení unikátních archeologických nálezů naší a světové veřejnosti ve dvacátých letech 20. století. A taktéž měl prověřit, zda je výtvarný styl - iluzivní realismus, který v oblasti rekonstrukcí světově proslavil malíře Zdeňka Buriana, stále aktuální a nadčasový. Dnes je Antropark součástí vědy, muzeologie a médií. Zvláště obrazy lidí z epochy legendárních „Lovců mamutů“ ze Sungiru jsou velmi žádané a můžeme říci, že jsou součástí i té naší, dnešní kultury.

První obrazy vznikaly na konci 90. let pro veřejnost a to jak pro internetovou expozici, tak pro klasické výstavy. Potají jsem na takových výstavách vyslechl mnoho postřehů návštěvníků a vždy jsem na ně reagoval novými pracemi. Nakonec jsem zjistil, že naprosto nové obrazové rekonstrukce jsou pro lidi, ke kterým se nedostávají jiné informace, neuvěřitelné a nepochopitelné. Tehdy lidé předpokládali a očekávali u dávných lidí zcela běžně primitivnost a neumělost a tu zde postrádali. Proto jsem byl nucen přejít k prostší přímočaré, vysvětlující rekonstrukci. Takové, která byla tak prostá, že ji přede mnou nikdo nikdy nedělal. Zdálo se až podivné zabývat se soškami venuší a číst z nich účesy, když těmi se celé 20. století ani nikdy předtím nikdo vážně nezabýval. Paralelně se mnou se tou dobou začala zabývat soškami venuší i jedna americká badatelka prof. O. Soffer. Bylo zážitkem zjistit, že pro archeologicky nejčitelnější kulturu paleolitu - gravettien, nebyla nikdy stanovena persona. Bylo fascinující být prvním, kdo nachází možnosti vzhledu severského oděvu u sošek s naznačeným zdobením oděvu a být prvním člověkem, který před sebou uvidí zdobení těla 30 - 20 tisíc let starých lidí. Do té doby se prostě pověsily předváděným lidem nějaké zuby kolem krku, nějak se na ně umístily kůže nebo kožešiny, přinejlepším hrubě sešité a hotovo. Respektovat sošky bylo naprosto nové a úžasné a totéž se týkalo i hrobů. V Rusku se o něco podobného pokusili už před léty v ústavu pro rekonstrukci podoby obličeje podle lebky M. M. Gerasimova, ale tyto rekonstrukce nebyly pojaty atraktivně pro veřejnost a navíc zdobné oděvy byly jen naznačeny na bustách dětí ze Sungiru. Tak jsem se pustil do něčeho, co bude konečně jak komplexně zpracováno, tak to bude atraktivní i pro diváky. Tak se rodí rekonstrukce Sungirmena a Sungirských dětí. Obrazy, které doslova obletí celý svět a snadno přesvědčí, že pravěk byl zcela něčím jiným, než jak nám byl doposud předkládán.

Antropark se tedy vydal jiným směrem. Zaměřil se na všechny světové klíčové a převratné objevy jak v archeologii, tak v jiných oborech, které toho mají mnoho co říci o našich dávných předcích. Vždyť tu jsou například úžasné zásadní objevy z morfologie ze šedesátých let, které dodnes také nikdo nezačlenil do rekonstrukcí. A máme tu rozvíjející se sociobiologii, úžasnou evoluční biologii s memetikou a rovněž kulturní antropologii, plnou podnětných postřehů a neuvěřitelných zjištění. V neposlední řadě je tu genetika, která definitivně uzavřela epochu představ, že obrázky z pravěku vytvoří nezasvěcený výtvarník, kterému stačí papír, tužka a trocha fantazie.

Abychom mohli pohlédnout do minulosti, je třeba sloučit poznatky mnoha oborů dohromady, je třeba spojit přírodovědné obory se společenskovědními a to vše odborně zpracovat tak, aby to dávalo smysl. Tedy věda a zase věda a práce a zase práce. Hory práce. Snad někdy v dalekém budoucnu načrtnu, jak by mohl vypadat tábor neandrtálců a jejich zevnějšek. Snad někdy za pár desetiletí.

Proč za tak dlouhou dobu? Vždyť už to víme a dobře známe. Máme je v televizi, v muzeích, na internetu. Jenže všechna tato zobrazení mají jednoho společného jmenovatele. Velmi „HORKOU JEHLU“. Jak vypadali ti kteří lidé a ta která společnost, se začne řešit, až je třeba ji předvést v expozici či v televizi a tak se hledají narychlo zkratky, které nejčastěji sklouznou k prostému opakování toho, co již bylo předváděno dříve nebo se zplodí něco velmi nevyzrálého a nepromyšleného.

Copak na takových pracovištích vládne šlendrián? Ne, nic takového, vše je jinak. Je hůř! Taková odborná specializovaná pracoviště neexistují! A ani Antropark, propojený zvláštním způsobem s oficiální vědou, nemá žádné profesionální zázemí oficiální instituce. Je to jen nástin toho, co bychom dokázali, kdyby…

Antropark je cesta plná dobrodružství, kde je normální být první. Je fascinující být prvním, kdo se dívá na dávnou sošku a rozpoznává někdejší účesy, ozdoby či oděvy. Je neuvěřitelné vědět, že jste první, kdo po tisících letech odhaluje, jak vnímaly svět kolem sebe dávné kultury, co pradávní obyvatelé Země cítili, dokázali, jaké byly jejich možnosti. Antropark znamená být osamoceným předvojem, odvážným průzkumníkem, jež  odhaluje, jak vypadala kůže nejstarších lidí či  poznává tajemství opakujících se principů chování kultur. Je zde velmi mnoho možností, kde stále můžeme být první, je to neuvěřitelně ohromná příležitost. Antropark je dobrodružná cesta do minulosti, ale také dobrodružství o tom, jak se ve světě neztratit, oslovovat jej a snažit se získat prostor a prostředky na ty nejzákladnější věci a na zkoumání těch nejjednodušších a nejzákladnějších otázek vědy.

Věda i umění jsou totiž v našem světě samy jedním, ohromně velikým dobrodružstvím.

 

 

 

Externí expozice obrazů z Antroparku

Užití obrazů z Antroparku v muzeích, ve vědě, výuce, nakladatelstvími, v televizích a dalších médiích

 

Mezi obrazy z Antroparku, o něž je největší zájem o svolení k užití díla, patří především obrazy sungirských hrobů. Časově a kulturně se jedná o východní ekvivalent našich známých ,,Lovců mamutů“. Jde o jednoduché, přesvědčivé symboly péče o vizáž a oděv, vycházející ze situace konkrétních dávných hrobů. Obrazy byly zastoupeny už v nejranější podobě Antroparku v roce 2002 a již za několik měsíců po jejich zveřejnění se objevili první zájemci o tyto práce. A to z USA a Německa. Od té doby byl souhlas s jednorázovým užitím těchto děl udělen do publikací a expozic USA, Francie a Německa v počtu mnoha desítek svolení do každé jednotlivé země. Dále opakovaně pro Španělsko, Švýcarsko, Belgii a Itálii. 

Z nejznámějších muzeí, ve kterých jsou tyto práce součástí trvalé či krátkodobé expozice, musíme jmenovat muzeum v Altamiře, Neanderthalu, Cro-Magnonu, dále pak v Německu v muzeu paleolitu – Römisch-Germanisches Zentralmuseum.

Sungirské hroby rovněž často žádají důležitá nakladatelství, která publikují knihy pro celé skupiny zemí zaráz, konkrétně učebnice pro anglicky mluvící země (Velká Británie, Kanada, Austrálie) a pro německy mluvící země (Německo, Rakousko, Švýcarsko).

       

Zajímavosti, kuriozity

Obraz „Sungirmen“ se dostal i do katalogu k výstavě o paleolitickém umění v Národním muzeu ve Velké Británii, nejdále se dostal do Austrálie a dokonce o něj projevila zájem jedna bývalá východoevropská země - Estonsko. Nejexotičtěší zemí, která si jej vyžádala do své vysokoškolské učebnice, jsou beze sporu Spojené Arabské Emiráty, od nichž přišla objednávka minulý týden, shodou okolností zrovna, když jsem u malování sledoval film Lawrence z Arábie.

Sungirské hroby, tak jako jiné obrázky z Antroparku, jsou někdy řešeny smluvně tam, kde se jedná o komerční či honorovaný projekt. V nekomerční oblasti, kdy jsou obrazy užívány nedistribučně k účelům studia, výuky a vědy, tj. pro přednášky, v prezentacích na konferencích jak u nás, tak v zahraničí, se takto navíc šíří i paralelně vedle internetu. Stalo se, že někdo uviděl obraz Sungirmena právě na přednášce jednoho archeologa v Londýně a poté si jej objednal do své publikace. Před několika roky jsem se u nás účastnil jedné archeologické konference, na kterou jsem si přibalil do tašky balíček propagačních letáčků Antroparku. Tam nakonec zůstaly. Více než polovina příspěvků byla totiž doprovázena mými obrazy. Podobní uživatelé sami také propojili paleolitické kultury v britské Wikipedii s Antroparkem.

Mimo Sungirmena mají lidé v zahraničí zájem opakovaně i o další obrazy, jako např. o „Trojhrob Dolní Věstonice“, „Dáma z Brassempouy“, „Willendorfská venuše“ a „Předvádění se na lovu mamutů“. (Kuriozita – jsou použity přáteli Carla Sagana do jedné knihy o něm samém, která vyšla v USA. Svolení jsem poslal bez nároku na honorář, abych alespoň takto podpořil tento projekt o známém americkém popularizátorovi vědy).

Vedle legální prezentace se objevuje užití obrazů z Antroparku a především sungirských námětů pirátsky. A to jak u neoficiálních a soukromých aktivit (soukromé webové stránky, diskusní fóra aj.), tak i u oficiálních institucí. Např. nikdy nebyl dán souhlas východním institucím ani autorům, ačkoli ve vyhledávačích umístěním někdy předčí návštěvnost jimi stažených kopií i samotný Antropark. Některé z těchto černých kopií či nahrávek jsou dokonce nápadité a propracované. A jiné jsem našel dokonce coby ozvučená videa na YouTube. Stejně tak se objevují na internetu pirátsky použité materiály v oficiálních výukových projektech.

Jak práce Antroparku, tak především sungirské náměty, jsou v našem internetem propojeném světovém systému sdílení pevnou součástí stávající mezinárodní kultury. Vedle užití obrazů v Antroparku jsem vypracoval a namaloval řadu rekonstrukcí pro některá naše a zahraniční muzea a instituce ( k nahlédnutí zde  obrazy_pro_muzea). Je to např. stálá expozice v Müllheimu, kde jsou umístěna tři moje velkoplošná díla - gravettien, halštat a doba římská, pak expozice v muzeu v Petersfelsu u Engenu, kde jsem vytvořil sérii obrazů věnovanou kultuře magdalénských lovců sobů na téže lokalitě a v muzeu věnovanému aurignacké kultuře v Německu (Vogelherd) jsou vystaveny dva obrazy s tématikou aurignackého osídlení. Za všechna muzea u nás bych uvedl expozici v prostorách lichtenštejnského zámečku na Pohansku u Břeclavi a Muzeum ve Všestarech, kde celé horní patro budovy je zaplněno mými velkoplošnými, obrazovými rekonstrukcemi, které si svou rozsáhlostí a podrobností vysloužily název. ,,Hradecká epopej“. Bohatě zastoupeny byly moje obrazy z Antroparku na komerčně snad nejúspěšnější výstavě s názvem „Lovci mamutů“ v Národním muzeu. Spolupráce s muzei je dnes však tak tajemná jako ta nejromantičtější představa o archeologii. Je to jedno velké dobrodružství, spousta nadšení, příslibů, tajností a nečekaných překvapení. Mnohé, již realizované i velké projekty jsou stále utajovány, protože se čeká na finance k instalaci výstav, jindy zase zadavatelé bojují ztraceni v džungli byrokracie. A jsou to často velká jména světově známých vědců a významných institucí. A u toho se já osobně stále snažím, aby rekonstrukce minulosti byla konečně po více jak sto letech normálním, profesionálním oborem a vymanili jsme se tak ze tmy středověkých bludů i v této oblasti. Jako víry, že archeologové skutečně někdy v minulosti dleli či že nějakou skulinkou do ní snad nahlížejí a tedy ví přesně, jak a co vypadalo nebo že obrazové rekonstrukce vznikají samoplozením.

A zatím, než jsem toto povídání o životě obrazů z Antroparku dodiktoval manželce, přišla mi další žádost o další svolení. A to od Martina Kinga z university v Sydney v Austrálii pro vysokoškolskou publikaci.

A hádejte které obrazy chce? ☺ 

 

V Brně dne 26. 2. 2014

Libor Balák

 

 

 

Dodatek

Proč vznikly obrazy ,,Sungirmen“ a ,,Sungirské děti“?

,,Fenomén obrazů sungirských pohřbů“

 

Obraz Sungirmena se objevil téměř před patnácti roky jako velmi názorný materiál, který má lidem vysvětlit, proč na jiných mých tehdejších obrazech nejsou lidé zobrazeni rozcuchaní a jen primitivně přiodění. Sungirmen zpočátku nebyl přijímán, zřejmě proto, že přímo konfrontoval tehdejší představy s realitou skutečné archeologie. Obraz byl velmi kritizován, za všechny moje mnohé vystavované obrazy se stal doslova terčem útoků. Byl označován jako zcela nepřijatelný, přestože nikdo nedokázal přesně formulovat jediný konkrétní důvod. A to se dělo jak u nás, tak v zahraničí.

Ale to už se dokončoval obraz stejně významný – „Sungirské děti“. A právě ten svou silnou emotivitou počáteční nedůvěru veřejnosti prolomil. Veškeré kritiky rázem zmizely. Lidé prostě nedokázali při pohledu na vyšperkovaný dětský hrob požadovat jeho ,,zprimitivnění“. Již při přípravných pracích před samotnou realizací obou obrazů jsem věděl, že Sungirmen, stejně jako obraz Sungirských dětí bude mít sílu úplně změnit náš pohled na člověka v minulosti, což se skutečně rychle stalo. Necelý rok po první instalaci Sungirmena a Sungirských dětí na internetu přišla první žádost o svolení k užití z USA a objednávka mé práce pro trvalou expozici v Německu.

Oba obrazy jsou zvláštní. Sungirmen je logicky stavěné porovnání rozmístění perliček v hrobě a na oděvu. (Obrazu jsem rovněž věnoval celou jednu odbornou písemnou práci do časopisu Experiment a rekonstrukce v Archeologii i prostor navíc v Antroparku http://www.tvarpraveku.wz.cz/puper19.htm a http://www.tvarpraveku.wz.cz/puper20.htm). Obraz Sungirských dětí má silný emotivní náboj díky velké výbavě i realitě mrtvého chlapce a dívenky.

První obraz nejčastěji objednávají z muzeí a redakcí muži, oproti tomu o druhý, citově podbarvený obraz Sungirských dětí mají zájem nejčastěji ženy. Nezřídka se stává, že je plně pochopen umělcův záměr a tvůrci expozic si objednají oba dva obrazy zaráz.

 

Objevují se i žádosti, abych k obrazům připojil i nějaké povídání o Antroparku a obrazových rekonstrukcích pro vysokoškolské učebnice v zahraničí, kde jsou tyto obrazy hodnoceny jako výjimečné a zvláštní postavení v nich mají právě obrazy „Sungirmen“ a „Sungirské děti“. Důvod, proč tyto obrazy nevznikly v nějakém oficiálním muzeu či instituci, je jasný. Instituce, když ukazují lidem nějakou rekonstrukci, tak se nevěnují míře dopadu jejich informací na veřejnost. Antropark byl od začátku koncipován právě pro změnu chápání minulosti pro obyčejné návštěvníky a v tom zůstal výjimečný jak v zacházení s danými reáliemi, tak s výtvarným romantickým a citlivým provedením. Když si ale při prohlížení obrazů v Antroparku takový muzejník propagační invenci těchto obrazů uvědomí, velmi rád po nich sáhne.

 

Toto je však jen pootevření dveří života dávných kultur. Poslední roky se věnuji i daleko starším kulturám a už mám nastřádáno mnoho skvělého materiálu. Snad tedy přibudou další podobné obrazy, které budou mít také sílu změnit svět a posouvat naše povědomí, aby zbytečně staletí nepřešlapovalo zbůhdarma na jediném místě, když tu leží tolik fascinujícího materiálu, jen po něm sáhnout.

 

 


Přijměte pozvání na autorovy osobní stránky, kde naleznete další díla štětce i pera

 

www.liborbalak.wz.cz

 


 

 

 

 

Měsíční zprávy o činnosti Antroparku

 

 

 

 

 

 

Kroky k institucionalizaci oboru rekonstrukční paleo-etnologie

 


 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

 

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák