Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák

E-Mail - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

 

Oheň a ohniště jako zdroj informací

o schopnostech jejich dávných provozovatelů

 

Rozbor psychologických schopností provozovatele ohnišť.

Kterými vlastnostmi duševními i anatomickými je podmíněna starost o ohniště?

Základní materiál rekonstrukční paleoetnologie.

Libor Balák

Antropark srpen 2014

Smyslem této práce je vytěžit co nejvíce informací o provozovatelích ohnišť a to co nejvíce v obecné rovině. To proto, abychom se dozvěděli maximum informací byť z jediného, nenápadného kousku uhlíku, který prošel tím správným způsobem (časem) hoření, které známe u dlouhodobě fungujících ohnišť a je přírodovědně analyticky hodnotný. Téma je zpracováno způsobem, který upřednostňuje předkládání přirozených, statisticky nejpravděpodobnějších koncepcí vlastností provozovatelů ohnišť jak u samotného vynálezu ohně, tak při jeho každodenního provozu. Práce navazuje na dřívější publikaci autora „Hypertrofická tvořivost a senzitizace v archeologickém materiálu evropských Homo antecessor“. „Teorie hypertrofické tvořivosti“, kterou přednesl na archeologické konferenci s názvem „Ve službách archeologie“ v květnu 2005 v Brně. V tištěné formě vyšel ve stejnojmenném sborníku vydanému k této konferenci. Ke stažení a studiu je na stránkách Antroparku na adrese     http://www.paleoetnologie.wz.cz/hyper.htm

Výčet vlastností provozovatele ohnišť (podrobnější výklad níže):

1/ myšlenkové, časové, prostorové a zdrojové mapy

2/ trpělivost (sebekázeň)

3/ vytrvalost (dlouhodobá sebekázeň)

4/ cílevědomost

5/ existence starosti o jiné, sociobiologicky propojitelné organismy

6/ dlouhodobé zaměření pozornosti v pečování

7/ respektování fyzikálních zákonitostí – vhled do procesu hoření, přípravy a skladování topiva

8/ plánování života v krajině s ohledem na zdroje pro ohniště

9/ běžné užívání ruky k manipulaci a nošení předmětů (celková anatomie vhodná k nošení předmětů - otopu)

10/ senzorické změny ruky, paže a těla a vznik následných vyhodnocovacích programů při odhadu těžiště předmětů (při nošení a manipulaci s otopem)

11/ opticko-senzorické vyhodnocování stavu stromů kolem – identifikace uschlých větví a stromů

12/ techniky lámání a řezání větví a stromků na otop (vhled do vlastností suchého dřeva, práce s nástroji)

 

 

Trpělivost a cílevědomost

je podstatná jak u provozování ohniště, tak už u samotného rozdělání ohně. Rozdělání ohně není samozřejmostí, protože musí být splněno několik základních předpokladů. Důležitou roli hrají proměnné vlastnosti materiálu určeného k zápalu, jakož i spolupůsobící fyzikální vlastnosti prostředí jako vlhkost a teplota vzduchu. Nakonec je podstatný způsob, jakým je dosahováno tření zápalného materiálu. Všechny způsoby rozdělávání ohně vyžadují od dané osoby koncentraci pozornost a určitou vhodnou pozici. Konkrétně atomicky dobře fungující ruku schopnou fixačního úchopu a pokud možno tělo, schopné takového postavení, aby mohl jedinec dobře držet dané zápalné zařízení, pohodlně je ovládat a přitom dobře viděl na svou práci. A navíc, aby byl z této pozice pak schopen pohotově se sklonit k rozdělanému ohni a pomoci mu foukáním nabrat na síle při současném přiložení příslušné hořlavé suroviny (např. troudu).

Přesné ovládání foukání (nutné při provozování ohniště), tedy jak ovládání plic, tak úst, by mohlo indikovat schopnosti mluvit, avšak ovládání tahu vzduchu ústy je známo i u šimpanze, který se v zajetí dokázal starat o hořící cigarety. Rozfoukání velkého venkovního ohně by však mohlo být podstatně náročnější.

Poznámka: Zajímavá oblast, kterou by bylo dobré se dále zabývat.

První oheň – objev rozdělání ohně

Teorie hypertrofické tvořivosti snadno představí člověka jako tvora, jehož děti si přirozeně hrají stejně tak jako šimpanzí děti s větvičkami. Ovšem už ne pro účely stavby nadzemního hnízda, kdy se větvičky jen ohýbají (na to je šimpanzí ruka se svým hákovitým úchopem nejlepší), ale tak, aby se využilo pevného fixačního úchopu ruky a prstů. Fixační úchop umožňuje už něco jiného než větvičku jen ohnout. Je zde nyní možnost větev v několika bodech uchopit a pevně sevřít, pak utrhnout či zlomit a poté s ní dobře manipulovat. To je program vycházející z velmi specifických možností lidské ruky a paže (rozhoduje specifické zakončení prstů, prohnutí prstů, délka prstních článků oproti délce kostí palce apod.). Více o konkrétních možnostech ruky v publikaci Miriam Nývltové Fišákové „Osteometrická a funkční analýza a evoluce autopodií u rodu Homo“. Lámání větví a následná hra s větvemi či už přímo s klacíky znovu uchopenými fixačním úchopem umožňují nejrůznější tvořivé hry. Už u dětí se musí rozvíjet dobré ovládání rukou a tak nejpravděpodobněji na této specifické úrovni dětské kultury se tradovala schopnost dřeva se zahřívat vzájemným třením. Ve vhodných podmínkách se tak k rozdělávání ohně dostaly už samotné děti. Vynález ohně tak mohl být pro člověka velmi přirozený a samozřejmý a paralelně se objevoval na mnoha místech. Jen k provozování ohniště musel být splněn onen výše zmiňovaný konkrétní soubor schopností.

Oheň nutí člověka k další tvořivé adaptační aktivitě

Rozdělání ohně v podmínkách s větší vlhkostí vzduchu znamená nutnost být při rozdělávání ohně trpělivější a vynalézavější. Provozování ohniště znamená řešit jeho existenci a potřeby v cirkadiánním cyklu a sezonním cyklu. Tj. v noci spíme, nemůžeme se o oheň starat, je třeba uhlíky smést na hromadu určité minimální velikosti tak, aby zůstaly žhavé do rána. Nebo v době dešťů - oheň musí mít přístřeší, za větru zástěnu.

Nutnou a pochopitelnou vlastností provozovatelů ohnišť je dlouhodobé, vytrvalé zaměření pozornosti k péči o ohniště a jeho potřeby. Ale není to stejné jako soužití s dalším tvorem. Je to podstatně složitější. Není totiž možná žádná skutečná koevoluce s ohněm, ale vždy půjde zcela jednostranně jen o adaptaci člověka. Oheň se ze své neorganické a neživé podstaty nemůže nijak vyvíjet. Adaptovat se, to je reagovat na potřeby toho druhého či vlastní může jen člověk, proto jeho propojení s ohněm je složitější než propojení s některými dalšími živými tvory.

Proto kdyby měl ovládnout oheň vzniklý přirozeně, bez jeho přičinění, bylo by to statisticky nemožné. Chyběl by logický předpoklad pro takový scénář, kterým je statisticky hojně se vyskytující oheň v přírodě. A to tak četný a lidem snadno dostupný, aby mohl skutečně vyvolat u člověka účinnou adaptaci. Nejpravděpodobnější bude ta nejobyčejnější situace, kdy starost o oheň i jeho rozdělání bude dána člověku sociobiologicky, původně pro jiné oblasti. Tj. člověk se dovede starat o jiné tvory a o jiné příslušníky svého druhu a to v takové míře, která se blíží starosti o dlouhodobě se vyvíjející malé dítě nebo nemohoucího člověka. Asi nejlepší slovo vyjadřující takovou starost je úvazek a v některých ohledech je starost o oheň ještě náročnější. Oheň má totiž více nebezpečných negativních tendencí, od prostého vyhasnutí, přes možnost udusit či přidusit uživatele kouřem, po nepatřičné shoření předmětů nebo přímo vypuknutí smrtícího požáru. Popravdě se určitým způsobem jedná o život s ďáblem.

Poznámka: Z pohledu psychologie K. G. Junga, konkrétně mechanismů potlačovaných nežádoucích opaků tzv. stínů, by pak peklo mělo původ v prostém provozu nenápadného a spolehlivého služebníka plamínků na ohništi či sporáku.

Ohniště tak dokládá existenci dobře fungující starosti o jiné, sociobiologicky propojitelné organismy. A to zřejmě minimálně. Živé organismy jsou schopny interakce a v tomto ohledu je jim oheň podobný. Na správnou starost reaguje správným hořením. Ale není schopen sám vyjít svým provozovatelům jakkoli v ústrety, není adaptabilní a jen přísně podléhá fyzikálním zákonům. Jinými slovy, lidé provozující ohniště, byli schopni domestikace určitých zvířat, protože skutečně domestikovali náročný a nebezpečný fyzikální jev.

            

To je důležité, protože tento poznatek nás vede k závěru, že lidé, dokázali-li provozovat ohniště, museli se naučit naprosto respektovat fyzikální zákonitosti a nesmlouvavé potřeby ohně. Jakýkoli jedinec se musí potřebám ohně podrobit, oheň naopak nikomu nic neodpustí. Spolu s poznáváním vlastností předmětů a neoblomných zákonů gravitace proudění vody v řece je oheň další nová fyzikální veličina, kterou lidé svým přirozeným odhadem a zkušeností ovládnou.

Nechci, aby zájem a zvládání ohně vyzněl nerealisticky tvrdě a násilně, protože z pohledu hypertrofické tvořivosti a její biochemické senzitizace jako podstaty, se dá takový zájem o oheň brát jako hra. Jako když pochopení a zvládnutí jedné stránky ohně probouzí touhu a nutkání poznávat další a další. Nic jiného, než že je škola přirozenou hrou při zvládání ohně pro každého jedince. Ne, nemám na mysli školometský přístup, lavice, přísnou paní učitelku, biflení, tresty a nezáživné hodiny, ale školu jako skutečnou pozitivní hru. Možná hru, kterou někteří zvládnou mistrně, někteří jen běžně. Slovo běžně znamená však skutečně základně, tj. tak, aby nikdy neudělal provozovatel zásadní chybu. Výuka a rozvoj dovednosti na této úrovni neznamená totéž, co šprtání mnohých přestřelených oblastí matematiky na našich školách a v oborech, které ji v praxi nikdy nevyužijí. Tady je příprava zvládnutí ohně propojena s celoživotním soužitím s ním. Můj argument, že zvládání ohně jako živlu může být zábavou a tvořivým odpočinkem, je podložen také zájmem dětí o jiný živel a to proudící vodou, která také nutí člověku svou vlastní, nesmlouvavou vůli. Ano, mám tím na mysli Jungovy tvořivé stavby přehrádek a korýtek pro tající sníh a spousty ,,potůčků“ proudící jarní vody, kterým se věnoval jak on, tak tamní švýcarští chlapci. Proudící pohyblivý had, okamžitě reagující na všechny vaše zásah, je pro kluky přirozeným partnerem v souboji, lákadlem a výzvou. Učí se zde citem přirozeně respektovat a poznávat přírodní zákony a využívat je pro své záměry.

Fungující ohniště svému provozovateli slouží a tím jej může uspokojovat jako poslušný, hierarchicky níže postavený ,,jedinec“. Svůj podíl na uspokojení člověka může mít i fakt, že je oheň na člověku závislý a potřebuje jej. Tj. může vyvolávat pocit potřebnosti a startovat u člověka starostlivou reakci, provázenou pak, když se daří oheň optimálně udržovat i uspokojením a uklidněním.

Ono sociobiologické propojení mezi člověkem a ohněm má zpětnou vazbu, protože směrem k ohni investovaná péče naplňuje pečovatele pocitem libosti z přirozené činnosti. Ta je o to silnější, když oheň na péči reaguje. Od ohně to ale není skutečná emotivní interakční reakce, ale fyzikální reakce. Tedy jinak řečeno, provozovatel ohniště může mít biochemickou reakci z uspokojení z pomoci jinému ,,tvoru“, avšak jen za předpokladu, že se sám provozovatel bude podřizovat nesmlouvavým fyzikálním a chemickým zákonitostem, kterým hoření podléhá. Bez schopností chápat věcné potřeby ohně v časové ose to není myslitelné.

Důležité je, že takové péče je u moderního člověka schopen jak muž, tak žena ba i dospívající děti. Signalizuje to, že schopnost starání se o druhé nemají jen matky, ale i otcové, což je znovu zásadní spojitost směrem k rodině.

Pokud se libosti a uspokojení z ohně týká, senzitizace v určitou dobu v dětství, jestliže se děje za mimořádných nešťastných okolností, mohla by pak vést ke klasickému přestřelení nutkání a nezvladatelné libosti k dané tvořivosti, které by byly nekontrolovatelné a kontraproduktivní. Takovou nezvladatelnou libostí je v tomto ohledu známá pyromanie.

Další důležitou oblastí je existence časově surovinovo-kvalitativní myšlenkové mapy, kterou musí mít každý provozovatel ohniště. Právě schopnost rozpoznat hořlavost materiálů v časové ose je důležitá. Samotný dobře hořlavý materiál, který však vzplane a shoří za pár okamžiků, se musí z jídelníčku krmeného ohně vypustit, stejně jako velmi pomalu hořlavé materiály, které snadno hasnou. Provozovatel ohniště musí skloubit nejen samotné bezprostřední potřeby ohně, ale také reálné možnosti, jak zajistit pro oheň dlouhodobě surovinu. Musí najít optimální zdroje otopu a zajistit jejich adekvátní přísun. Nejedná se přitom o nic jiného, než si vytvářet v hlavě mapy takových zdrojů a jejich vlastností a porovnávat si je navzájem. Není potřeba izolovaných symbolů jako matematických číslic. Na stejném základě surovinových map vybírají optimální okrsky pro sběr potravy třeba obyčejní kosi. Po několika průzkumných letech se vrátí na nejvydatnější lokalitu (jsou schopni vyhodnotit přirozeným odhadem tu, která jim v určitém čase vydá nejvíce potravy).

Poznámka: Jedná se o matematický odhad výsledku bez použití školní matematiky. Je to stejné, jako když nadaný výtvarník kreslí portrét a odhaduje geometrické umístění určitých partií obličeje v celku hlavy jen citem, bez použití odměřovacích pomůcek. Nebo když stejně nadaný výtvarník zpaměti kreslí nebo maluje postavu člověka či nějakého zvířete a přestože nepoužívá přímo žádné matematické či geometrické výpočty, jednotlivé části figury jsou ve správných vzájemných poměrech. Toho je docíleno jen specifickým přirozeným matematickým a geometrickým viděním a odhadem takového výtvarníka. Tato schopnost vznikla za specifických a těžko opakovatelných podmínek, kdy se u něj v dětství (často v předškolním věku) tyto abnormální odhadní schopnosti rozvíjely. Podobně je to s logickým uvažováním, kde se uplatňuje cit pro statisticky pravděpodobnější děj. A stejně je tomu v konstruktérství, kdy jedinec dovede odhadnout reakce materiálů při různém namáhání a reakce hmoty při různém uspořádání. Všechny tyto uvedené oblasti lze obsáhnout matematicky a proto je část lidí samozřejmě přesvědčena, že protěžováním školní matematiky takovou představivost podpoří a dokonce rozvine. Jedná se však jen o představu vytvořenou na základě emotivních asociací. A to slovy: matematika - logika – odměřování - konstrukce. Přirozený matematický odhad, jak jsem už napsal, nemá s matematikou, jako takovou, mnoho společného a žádné protěžování tohoto předmětu nemá zásadní vliv na výkony v oblasti přirozeného matematického odhadu. Spíše je jakákoli přestřelená školní matematika v tomto ohledu kontroverzní. Formální vzdělávací systém tak umožní pomocí umělých postupů pracovat v oborech, kde je nutný přirozený matematický odhad těm, kteří žádný takový cit nejeví a budou se muset spolehnout pouze na výpočty. Tím se jejich práce zpomalí i omezí v možnostech řešení a pokud udělají matematickou chybu, nebudou si jí žádným způsobem vědomi. Na druhé straně, protože přirozený matematický odhad nemá nic společného s normální školní matematikou, mohou mít přirozeně nadaní lidé vážné potíže zvládnout přestřelené matematické úkoly a nemusejí se k takové práci vůbec dostat. Proto když se bavíme o mentálních mapách pro různé oblasti vnímání u různých druhů živočichů, musíme si nutně uvědomit, že mezi jednotlivci mohou pak existovat určité rozdíly, a to i velmi značné. Mezi dospělými kosy, žijícími v přírodě, však ty, kteří mají špatný matematický odhad, nenajdeme. Zemřou hladem nebo je jako slabé uloví dravci. Ve společenstvích však takoví méně výkonní jedinci přežívají. Je totiž možnost, že excelují v jiných oblastech, které jsou také velmi prospěšné celku.

Požadavky na intenzitu hoření jsou vzhledem k různým materiálům proměnné, to podle toho, jestli se materiál má použít na rozdělání nebo rozfoukání ohně, na jeho denní, šetřící provoz nebo je potřeba více tepla k sušení či vaření či je třeba vyprodukovat uhlíky k uchování skrytého ohně na pozdější dobu nebo zda si chcete v noci jen na chvíli posvítit. Tyto specifické suroviny se musí dopředu zajistit a uskladnit tak, aby jejich vlastnosti zůstaly. K danému je nutné, abychom chápali zdroje otopu nejen jako jednoduchou mapu jediného zdroje, ale vždy jako zdroje paralelní. Mapování vlastností materiálů a zdrojů v terénu i zkoušení jejich vlastností na ohništi, je už určitou velkou škálou ,,alchymistického“ typu chování. Důležité tedy je, aby měl provozovatel ohniště pojem o materiálech a jejich vlastnostech. Pojem - představu, co se děje při hoření v prostoru i v čase tj. časové, prostorové a kvalitativní zdrojové mapy.

Můžeme tedy provozovatele ohniště hodnotit jako tvora, který využívá vlastního poznání a zkušeností. Má znalosti a plánuje, jak využít zdroje krajiny nejen s ohledem na lidi, ale i na oheň a jeho potřeby. Nové nároky na vyhledávání nik pro člověka, provozovatele ohniště.

K člověku nyní přináleží oheň tak, jako ke kmenovému živočichovi, nikoli však přirozeně, ale uměle. Veškerá starost o oheň i plánování využití zdrojů pro něj v krajině padá jen na bedra člověka. To podstatné však je, že provozovatel ohniště je limitován v dané krajině vydatností zdrojů nikoli už jen pro sebe, ale i pro svůj oheň. A krajinu pak člověk – provozovatel ohniště mění mechanismem, který lze nejlépe nazvat jako selektivní požár. Strategie pohybu člověka v krajině a jeho vztahu k ní se tak zásadně mění a je novým požadavkem na zdroje pro provoz ohniště limitována.

Transport otopu (oheň a anatomie člověka, fixační úchop)

a další mechanické specifikace, vyplývající z anatomie lidské ruky, jak už bylo výše popsáno, jsou vhodné pro rozdělání ohně, ale také zároveň i pro přemísťování nákladu – topiva pro oheň. A to je téma, kterému se nyní budeme věnovat. Provoz ohniště je nutně spojen nejen s hořením a topením, ale neodmyslitelně je propojen se spotřebováváním zdrojů. A to podle intenzity hoření a podle objemu spotřebovávaného otopu a s tím je pojeno vyčerpávání zdrojů v sídelní krajině. Otop se těží nejčastěji podle určitého klíče, nejčastěji se spotřebovává v nejbližším okolí obydlí a postupuje se směrem dál od osídlení s tím, že může vzniknout určitá rezerva pro všechny případy. Ale ani ta nezmění fakt, že se postupně prodlužují trasy dopravy otopu, až se stane takový transport problematickým.

Specificky tvarovaná ruka i paže, jakožto i celé tělo jsou schopné vytvářet oporu i úchop pro nošení dětí a pak i dalších nákladů. Rozhodující zde bude vyvinutá patní kost, která stabilizuje nohu do strany a stav beder a pasu. Musí chybět kostěný pancíř žeber lidoopů, který kryje orgány celých zad až k pánvi. Pokud se zdroje v blízkosti tábora vyčerpají a fyzicky je obtížné transportovat patřičný objem topiva na ohniště, podle evoluční biologie se potřeby živočicha dobře řeší jeho adaptací změnou chování. Může to být přestěhováním tábora, ale existují i další řešení. Jiná, účinnější forma transportu, jako mechanický transport (vlek, smyk, sáně, plavení), může využívat přirozených přírodních podmínek (sníh, voda) ke snížení tření. Tady je důležité připomenout, že při získávání otopu a jeho transportu je podstatný i odhad těžiště nákladu a odhad optimálního úchopu. To není samozřejmostí. Prsty, ruce i paže (coby receptory) spolu s mozkem musí odhadnout místo těžiště, což údajně lidoopům dělá potíže. Moderní člověk už jako dítě problémy nemá. Možná je indikátorem poměr palce a ostatních prstů, kdy je palec lidského typu velmi silný a je protiváhou ostatním prstům a je možné dobře porovnávat jeho namáhání vůči ostatním prstům. Určitě hraje roli to, že ruka lidoopů je koncipovaná tak, aby na předmětu udržela vlastní tělo živočicha, kdežto lidská ruka je postavena tak, aby živočich držel předmět. S tím souvisí jak receptory, tak příslušný rozvoj programů chování (ovládání a využití vlastní anatomie).

Poznámka: ,,Sungirská kolečka“. Do tématu patří i vynález kola. Na káru nebo vůz naložíme přece nejoptimálnější množství dříví a konstrukce z tohoto pohledu snadno představí, jak severskými pláněmi jedou vozy přeplněné dřívím na otop, tažené soby. Člověk otevřený tvořivosti a konstruktérství by měl být přece vynálezcem kola a to kdykoli, kdy je mu kola zapotřebí. Ano, to je v podstatě správný závěr, ale s jedním drobným nedostatkem. Kolo jako takové - technické, konstrukční kolo, vylehčené kolo, to je kružnice spojená se svým středem geometrickým vylehčením v podobě soustředných paprsků, je jedna věc a skutečně třeba z gravettienské lokality Sungir ho známe. Ale kolo schopné užití - provozu, to je věc zcela odlišná, závislá především na stavu podkladu, po němž se má kolo pohybovat. Pro kolo je divočina jako prostředí značně nevhodná, proto se musí z převážné většiny budovat pro provoz kol zvláštní stezky, zvané cesty a silnice či vozovky. Budování takových cest a jejich údržba by nebyla možná bez jistého počtu pracovních sil. A pokud má relativně málo lidnatá severská lovecká společnost jen málo členů, nemůže si dovolit takové silnice stavět. Nemá na provoz vynálezu kola podmínky. Nikoli intelektuálně konstrukční, ale provozně pracovní.

K ohništi patří také bezprostřední zásoba topiva. Zásoba paliva je samozřejmou nutností a odvíjí se od běžné myšlenkové časové mapy, kterou mají i další živočichové. Bez takové zásobárny, jež připomíná normální funkční zásobárny a spižírny mnohých přezimujících savců, je optimální a klidný provoz ohniště nemyslitelný. Pro nás je zajímavé, že se přímo symbolem zásob stávají různí jiní běžní a obyčejní živočichové jako sysel, křeček či veverka, ale stejné chování na obrazových rekonstrukcích bývá podezřele často dávným lidem zapovězeno. Jedná se o uplatnění „lestradovské“ jednoduché emotivní asociace. Ta být někdy někým vyslovena, asi by zněla (v „rimmerovském“ duchu)- ,,...tyto primitivní bytosti byly tak nedovyvinuté a primitivní, že úvahy o čase u nich ještě nepřicházely v úvahu. S tím, že bude nějaké potom, si ti pidimozečkové hlavu nelámali. A fakt, že byly doloženy ohniště? Tedy dobrá, ty nechť jsou na obrazech vidět. Nic proti práci archeologů, kteří je vykopali. Ale primitiv a zásoba dříví? Nesmysl! Ten ubožák neměl potuchy, co se bude dít za půl minuty za tou zátočinou, natož za deset minut s tímto polínkem. Úplně vidím ty neandrtálce, jak tam sedí v tichu své rodné jeskyně a tupě zírají na plameny a ejhle. Oheň zhasne. ,,Bože! Co budeme dělat?! Oheň zhasnul!“ A jdou se ty intelektuální nedochůdčata poohlédnout po okolí, jestli tou dobou, čirou náhodou blesk nezapálil nějakou tu pínii.“

 

Lidská skupina – pospolu žijící komunita je pak zvláštní směsicí různě anatomicky utvářených jedinců s různými schopnostmi (rozdíl mezi anatomií a možnostmi pohybu a práce u mužů a žen, dospělých a dětí nebo starých lidí). Oheň je pak vlastně jen další takovou odlišnou a specifickou existencí mezi nimi. Je pravděpodobné, že vytváření zásob topiva, stejně jako vytváření bezpečných koridorů pro život dětí a žen blíže ve středu teritoria, vytváří nové niky pro specifickou vegetaci a na ni navazující živočichy, pro které je člověk kmenovým živočichem. A vlastně pro oheň je člověk kmenovým živočichem bezesporu. Na rozrůzněnou lidskou komunitu s ohništěm je možné se také dívat jako na prostředí, do kterého sami přirozeně mohou zapadnout další tvorové, mají-li ty správné, vhodné vlastnosti a schopnosti se začlenit. Tj. sociobiologicky se propojit. Proto bych v této souvislosti naznačil, že sociobiologická propojitelnost mezi lidmi a dalšími zvířaty byla možná právě už od doby soužití s ohněm a že člověk je živočichem vytvářejícím ve svém okolí svoje vlastní prostředí společenství rostlin a živočichů jen tím, že si hledí svého a využívá autonomně a adaptačně příležitostí. A v této kapitole bych ono sociobiologické propojení konkretizoval. Je totiž dvojího druhu. Jedni živočichové chtějí těžit z prostředí člověka jako ze zdroje, jejich aktivity jsou však řešeny nenápadně a skrytě. Druhá strategie je v otevřeném jednání se snahou o mezidruhovou komunikaci, kdy se sází na roztomilost (kulatá hlava, velké oči, velké čelo - tyto znaky mají především mláďata), ale i na určité společné chování, které u člověka spouští opatrovnické chování. Mazlení se, přítulnost. Obé jsou jen možné adaptační formy, ať již je jejich důvod jakýkoli.

V prvním případě využijí svoje adaptační schopnosti skrytě žijící živočichové, aby unikali pozornosti lidí, v jejichž teritoriu žijí a přesto zde těžili z jejich zásob a zdrojů. Taková strategie je spojena s tím, že lidé budou proti ní vystupovat a měnit svoje zvyklosti, aby znesnadnili nebo zabránili přístupu ke svým zdrojům těmto škůdcům. To se projeví v oblasti ukládání zásob a to v architektuře, v obalech i ve způsobech konzervace nebo přímo v boji s těmito škůdci. Tato zvířata nenavázala žádný osobní vztah s lidmi, nedošlo k přímé sociální vazbě, proto jsou brána jen jako škůdci.

Poznámka: V tomto případě právě i zásobárny otopu se mohou jevit jako vhodné prostory k bydlení takových nechtěných nájemníků.

Druhý případ, to jsou zvířata otevřeně žijící s lidmi. Tato zvířata se k lidem patrně nedostala původně dobrovolně, ale spíše přežila jako mláďata – kořist a živá trofej z lovu na jejich rodiče. A přežila zde díky své roztomilosti, která je spouštěcím schématem ke kladné citové vazbě.To díky vizáži připomínající dítě. Tyto znaky roztomilosti u zvířat popsal Zdeněk Veselovský (Veselovský, 1994). Po dosažení dospělosti sice již tyto znaky roztomilosti vymizely, ale další přežití zvířete záviselo na přímé sociální vazbě s lidmi a hierarchickém postavení konkrétních lidí, se kterými se sblížilo. To vše pochopitelně podmíněno celkovým chováním zvířete a jeho schopností vyplnit v systému niku. Například likvidovat jiná nechtěná zvířata, likvidovat odpadky, které by jinak mohly lákat zase jiná nechtěná zvířata. Nebo zajišťovat bezpečnost žen a dětí. Nebo jen být emotivně sociálním společníkem, symbolem určitého postavení či zaměření, tj. součástí určité persony.

Samotné udržování ohně je pak možné jen tehdy, když má daný tvor správné stereoskopické a barevné vidění, jeho vhled do situace mu umožní chápat proudění vzduchu v ohništi, pochopí vztah teploty, proudění vzduchu, hořlavosti a náklonu tělesa topiva. To vše v prostorových, vztahových a časových mentálních mapách okolního světa a dějů v něm. Provozování ohně není samozřejmost, zvláště ne v nepříznivých klimatických podmínkách, kdy je oheň teprve velmi žádoucí. Za silného větru někdy pomůže rozdělat oheň vytvořením ohniště s malou zástěnou větví (jakýmsi malým obydlím pro zrod ohně), která pak sama shoří. Někdy za silného vichru nepomůže ani velká, trvalá boční zástěna a je nutné budovat skutečně dokonale uzavřené obydlí. Jakákoli škvíra za silného vichru činí provoz ohně velmi problematickým (autor se osobně účastnil takového experimentu - rozdělání a udržování ohniště za vichru). Je nutné řešit i odvod kouře, nic není možné vynechat, protože by se lidé mohli kouřem zadusit nebo by byli venku, zatímco nezvladatelný oheň by si vytvářel těžký, plazivý, štiplavý dým spokojeně uvnitř. To by byl kontraproduktivní smysl ohniště. Vhled do situace, pochopení podstaty a úspěšné zvládnutí úkolu v obecné rovině sledujeme v etologii a ve srovnávací psychologii i u jiných tvorů než je člověk. Živočichové řeší situace jak postupem pokus - omyl a nebo právě přímo vhledem do situace. Ale do provozu ohniště musíme zahrnout i memetiku. To je vyřešení úkolu sledováním a nápodobou ostatních jedinců. V komunitách, kde se pomalu vyvíjející děti učí předáváním velkého množství memů, lze jistě oprávněně předpokládat, že memy, týkající se provozování ohniště, jsou jistě také nedílnou a obsáhlou součástí života.

Závěr - Goa'uld

 

Oheň a provozování ohniště je tedy svým způsobem obraz zrcadlící v sobě jak anatomické možnosti člověka, tak jeho adaptační aplikace chování, to vše v novém celku, který má nové vlastnosti a je více než jen pouhým součtem jeho jednotlivých komponentů. Díky specifické anatomii člověka (ruky, senzorů a programů chování k jejich užití) došlo k přirozenému užití ohně a zvládnutí ohniště. Od okamžiku doloženého ohniště má člověk nespočet nutných vlastností a schopností, které naznačují, že hypertrofická hra s předměty kolem mu otevřela cestu nejen k využití ohně, ale souběžně se mohl věnovat dalším technickým adaptacím.

Sledování a využívání fyzikálních zákonitostí nabytých ať už vhledem či praktickými zkušenostmi, dostává v souvislosti s provozem ohnišť reálnou podobu. Jistě nelze tvrdit, že právě oheň a technologie s ním spojené jsou prvními takovým technickým vymoženostmi v životě člověka. Ale na rozdíl od ostatních technických projevů jej lze dokladovat na předmětech, které byly dlouhodobě vystaveny vysoké teplotě. Přirozený požár podle dosavadních kritérií pro archeologii vystavuje vysoké teplotě předměty jen krátkodobě. Je-li takový předmět vystaven teplotě dlouhodobě, byl v klasickém ohništi. Jindy jsou na nalezištích dokladována přímo samotná ohniště, propálená hlína nebo malé, uhlíkaté skrumáže a naopak místa, kam se sypal vymetaný popel. I o ten bylo potřeba se postarat. Proto i jen malý vzorek uhlíku z ohniště, který vypadá tak umazaně a nevýrazně, je nositelem ohromného množství fascinujících informací. Je to, jakoby se protrhla hráz ohromné informační přehrady.

Proto při představě i těch nejstarších kultur, u nichž je bezpečně prokázáno provozování ohniště, je možné počítat nejen se všemi výše uvedenými souvislostmi a podmínkami, ale i s mnohými dalšími technickými inovacemi.

Od užití ohně můžeme datovat existenci sociobiologicko-technické propojení člověka. Přičemž pod technikou budeme rozumět takové předměty, objekty a fyzikální a chemické procesy, které mohou být regulovány jen díky vhledu a empatii jedné strany. Neživá technika podléhá fyzikálním zákonům jak při výrobě, tak při užívání, proto se její stav mění. Při službě člověku tudíž musí být udržována, regulována, sledována a hlídána, ale také svým provozovatelem adaptačně aktualizována nebo může být odložena.

Oheň je součástí člověka, zpětně jej ovlivňuje přes jeho kulturu, přes přijímanou potravu, přes teplo ohnišť. Mění mu jak jeho život, tak zřejmě jeho anatomii a přispívá k autodomestikačnímu mechanismu. Je možné, že tak základní věc jako zvládání ohniště, se na formování lidí podílela doslova celé věky. A právě ony výše zmíněné vlastnosti byly tak upevňovány a přenášeny z generace na generaci. Netrpěliví, nespolehliví, ti, kteří nedokázali plánovat či ti, kteří se neukáznili, neobstáli. Prostě někde zmrzli, podlehli nemocem v chladu, když se jiní mohli ohřát, nevyužili desinfekční očisty, kterou nabízela tepelná úprava potravy v momentech, kdy to bylo podstatné. A hlavně nebylo mimo dětí ničeho, kvůli čemu by se měli ostatní lidé skupiny usadit a zůstat na jednom místě, zatímco jinde celá komunita mohla kvůli jedinému dítěti být déle na jednom místě, protože ostatní se starali o ohniště, která vyžadují podobnou pozornost. Oheň mohl byl také výrazným způsobem faktorem, který umožňuje světlo a teplo v ,,doupatech“ (obydlích - úkrytech dokonale uzavírající bezbranná a dlouho se vyvíjející mláďata). To mohlo podstatně ,,zjednodušit“ život populacím v takovém, jinak temném prostředí a upřednostnit je tak v selektivních procesech před populacemi a jedinci neschopnými spravovat ohniště už jen vyšším počtem jedinců jak v komunitě, tak v obydlí (bezpečnější prostředí pro některé pomaleji rostoucí děti – přežívá pak více lidí, v osvětleném obydlí může být více lidí, aniž by hrozilo, že omylem zašlápnou ležící dítě). Ke všemu můžeme přičíst starost o oheň jako možnost péče o další tvory a oheň nám tak zcela změní někdejšího tvora na úplně jiný druh s množstvím velmi specifických charakteristik. Člověk s ohněm je určitým ekvivalentem Jaffy [Džafy] ze známého sci-fi seriálu Hvězdná brána. Obdařen cizím organismem - Goa'uldem uvnitř vlastního těla, má Jaffa nové možnosti a nové nadlidské schopnosti, ačkoli jeho ,,symbiont“ je sám o sobě vskutku velmi nebezpečný.

 

 

Mýtus o vynálezu ohniště - dodatek

 

Řečeno v rimmerovském duchu: ,,Toho času bylo nebe zataženo těžkými mraky a zatímco bouře hřměla a hory byly ozařovány blesky, dávní naši předchůdci, bůhvíproč, se nikde neschovali před touto děs vyvolávající scenérií. Jen tupě zírali, jak jeden z četných nevypočitatelných elektromagnetických výbojů řízl hned vedle nich do stromu, až to zapraštělo. Jistě byli tito primitivní lidé k smrti vyděšení, ale někteří, ti nejstatečnější, se šli ihned podívat, co že se to jako děje. Tu ucítili na svých tvářích příjemné teplo a zatoužili vlastnit tento finální produkt hřmící oblohy, by jim posluhoval k jejich plné spokojenosti. S posvátnou úctou se tedy zmocnili hořící větvě bleskem zapáleného stromu a odnesli si ji na svou vavříny ověnčenou pouť časem a prostorem, aby zušlechtili náš rod a posunuli jej zase krůček ke skutečnému lidství a udržovali jej, zapalujíc jednu větev od druhé, by jim dar nebes nikdy nevyhasl.“

Pokud neumíte oheň sami rozdělat a nemáte s ním žádné zkušenosti, je pravděpodobné, že vám velmi brzo uhasne. Nejspíše dřív, než najdete optimální topivo a než pochopíte, jakým způsobem suroviny hoří, protože vlastně pranic nevíte o tom, jak máte na oheň klást topivo, jak jej chránit a jak ohniště vymetat. Tak jako u řady případů v jiných oblastech musíte počítat s tím, že žádný učený z nebe nespadl. Proto je dnes stará představa o nebi, jež dalo lidem oheň prostřednictvím blesku, jen mytologická pohádka, která by ve freudovsko-jungovském výkladu podvědomí, spíše mířila někam ke skryté touze, aby původ a činy lidstva byly zcela výjimečné, ojedinělé a byly spojeny s vyššími sférami. Když se kriticky zamyslíme nad tvrzením, že by člověk zcela neznalý ohně jej dokázal zvládnout hned tak, že by mu neuhasl, musíme spravedlivě vyjádřit svoje pochybnosti. Správná obrazotvornost a zkušenost by nám měla napovědět, že než by se takový, ohně neznalý člověk, s ním vůbec naučil trochu zacházet, několikrát by mu zákonitě zhasl. To řádově v minutách či hodinách nebo při cirkadiálnních změnách a také při změnách počasí jako vítr nebo déšť a podobně. Získané informace a zkušenosti se starostí o ohniště by u takto náhodně získaného ohně po jeho vyhasnutí zase upadly v zapomnění, protože frekvence takového náhodného získání plamenů by musely být nepřirozeně podezřele četné. Bez statisticky vysoké četnosti zapálení stromů a keřů v blízkosti lidí by skutečně nebylo možno stavět na předchozích zkušenostech a dokonce u té samé komunity a nejlépe u těch samých jedinců a ještě v době, dokud je paměť svěží.

Tento silně nepravděpodobný, ale oblíbený scénář jen dokládá, jak lidé velmi snadno inklinují k emotivním asociacím a nechtějí o věcech uvažovat ve složitých, logických souvislostech. Celý mýtus vznikl a rozšířil se kvůli opomenutí včasného rozboru vrstvy domnělých uhlík v jedné čínské lokalitě, kde, jak se tehdy věřilo, byly nalezeny doklady nejstaršího zkrocení ohně. V tom duchu vytvořil kdysi světoznámý malíř pravěku Zdeněk Burian (pod vedením paleontologa profesora Josefa Augusty) svůj obraz Sinanthropů, zmocňujících se ohně z požáru. Udávala se zde 6 metrů mocná vrstva popela! Ta byla svého času vysvětlována právě neschopností provozovatele ohniště oheň znovu rozdělat. Proto jej zde lidé měli po dlouhou dobu rozdělaný ,,naplno“. Teprve když konečně, po desetiletích byla provedena analýza mocné vrstvy domnělých uhlíků, ukázalo se, že je skutečně tu a tam nějaký drobný uhlík, ale sama ohromná mocná vrstva sedimentů je jen silně zabarvená obyčejným tmavým manganem. Bublina splaskla.

A nebo ne? Jak už to bývá, pohádka už žila naplno vlastní život a odváděla a stále odvádí pozornost od podstaty věci. A tak přetrvává mýtus Prométhea a ohně nebes dodnes, i když jeho jádro je zcela prázdné a bezpředmětné, neboť mýty jsou lidem vlastní, jak už tvrdil K. G. Jung.

 

 

Použitá literatura

 

VESELOVSKÝ, Zdeněk. Vždyť jsou to jen zvířata. Mladá Fronta, Praha, 1974.

NÝVLTOVÁ FIŠÁKOVÁ, Miriam. Osteometrická a funkční analýza a evoluce autopodií u rodu Homo. 1. vyd. Moravské zemské muzeum, 2013. ISBN 978-80-7028-398-1.

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák