Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák

E-Mail - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

 

1. průběžná Zpráva

Rekonstrukce původní podoby hrobu v Předmostí 1894,

rozmístění těl, charakter hrobu

 

Libor Balák

Antropark, Brno leden 2015

 

 

 

Hrob, charakteristika, nesrovnalosti

Hrob byl nalezený v roce 1894 v prostoru hliníku v Předmostí u Přerova středoškolským profesorem Karlem Jaroslavem Maškou. Jediná hrobová jáma z vrcholného gravettienu byla vyplněná ostatky osob různého stáří a pohlaví. 5 lebek zachováno natolik, že dovolují případnou rekonstrukci podob obličeje. Dochovalo se také mnoho dalších kostí s určitými vzájemnými vztahy k výše uvedeným lebkám. Také byly nalezeny izolované kosti, vše z celkového původního počtu nejméně 19 - 20 jedinců. Osteologický materiál byl zpracován na dvě části, jedna se věnovala kostrám, druhá lebkám. Autorem rozboru osteologického materiálu byl profesor MUDr. Jindřich Matiegka a to v prácích nazvaných Homo předmostensis I a II (Matiegka 1934–1938).

 

Objevitel zakresloval stav odkrytého materiálu velmi osobitým způsobem. Proto je interpretace nálezové situace značně nesrozumitelná a umožňuje různé výklady. Původní rekonstrukční práce se proto netýkaly ani tak interpretace hrobu, jako spíš samotného archeologického stavu hrobu. Autory různých revizí byli  v časovém sledu B. Klíma, Martin Oliva a Jiří Svoboda. První obrazová ,,rekonstrukce“ vnějšího stavu hrobu vznikla na počátku 21. stol. jako volnější ilustrace dle představy Martina Olivy. Druhá rekonstrukce hrobu byla iniciována Zdeňkem Schenkem vzhledem k blížícímu se výročí 120 roků od nálezu tohoto hrobu. Po více než roce přípravných prací se přikročilo k výtvarné realizaci, která je stále otevřená kvůli jiným souběžným pracím a také kvůli ověřování některých souvislostí. Nová vytvářená rekonstrukce je určena především pro Expozici Antroparku.

 

Konkrétní nesrovnalosti: Je zde pohřbeno příliš mnoho lidí a přesto zde bylo nalezeno jen minimum předmětů. Jestliže by zdejší lidé byli pohřbívání jednotlivě, stále postupně, vždy bez výbavy či dochovatelných ozdob, vymykal by se tento hrob statisticky ostatním gravettienským hrobům. Možná příčina takového chování (statisticky nepravděpodobná) by byla, že buď by zdejší gravettienci měli nějakou vlastní subkulturu, značně se odlišující od ostatního gravettienu Moravy i celé Evropy a nebo, že hrob byl během odkrývání vykrádán. Protože však Jaroslav Maška byl tím, kdo chtěl osobně vykopávat právě tuto plochu, vykrádání hrobu je vysoce nepravděpodobné. Nejpravděpodobnější tedy bude, že v kalkulaci s izolovanými postupnými pohřby do tohoto objektu nebude vše v pořádku. A to, že nám unikla nějaká stěžejní informace.

 

Z pohledu Mašky i pozdějších revizorů jeho výzkumu se skutečně nějaký čas mohl tento hrob jevit jako hrobka, kde se postupně pohřbívalo. To proto, že Maška narazil na různé zbarvení dna hrobu a změny půdy v prostoru hrobu. To se dalo ve své době velmi logicky a nejjednodušeji vysvětlit právě postupným pohřbíváním.

 

Moje revize, která začala probíhat až v roce 2013, byla už úplně odlišná. To proto, že jak běžel čas a gravettienských hrobů přibývalo, ukazovalo se, že lidé v hrobech gravettienu z celé Evropy byli pohřbívaní vždy naráz. A to i když se jednalo o několik jedinců. Nejvyšším číslem však bylo číslo 3, jindy 2 mrtví. S tím, že někdy samotní gravettienci dodatečně připojovali k mrtvému další redukované ostatky dalších jedinců (např. Sungir).

 

V současnosti je namalovaná tónová podmalba celého obrazu, na které je patrné rozmístění a polohy postav a takto sekundárně uložených ostatků. Na okrajích hrobu jsou mamutí lopatky. Podmalba je v současné době, tj. v polovině ledna 2015, místy promalovanější, než by měla být, to proto, aby se dal obraz nafotit a použít již nyní pro případné výstavní účely.

 

 

K dnešnímu datu je vyřešeno šetřením a logickým přístupem (upřednostnění děje statisticky pravděpodobnějšího) mnoho zásadních věcí pro tuto podobu rekonstrukce hrobu. To vše bylo posuzováno za otevření co největšího počtu souvislostí.

Konkrétně:

1) Samotné rozmístění a polohy koster už neberu zcela jednoznačně závazně (byť už vycházím z nejnovější revizní práce Jiřího Svobody). Jiří Svoboda mi ústně sdělil, že poloha ostatků, zvláště některých, byla podle jeho mínění pozměněna posunem svahu. K tomu jej vedly praktické zkušenosti s jinými podobnými nálezy, které kopal. Je pak pochopitelně možné, že se tento jev promítnul i do celkového tvaru hrobu.

 

2) Co se týká kamení na hrobě, které mám na první, otevírací rekonstrukci – ilustraci podle popisu revize Martina Olivy, je podle publikované nedávné revize Jiřího Svobody tuto skrumáž nutno přičíst spíše přirozené destrukci skály a zase přirozenému pohybu kamení v prostoru hrobu.

 

3) Svou novou revizní práci jsem začal vkreslením postav lidí do siluety předmostského hrobu. Velmi mě překvapilo, že se tam vešlo cca 20 lidí nejrůznějšího stáří. Tento fakt byl pro mě velmi důležitý a zásadní. Proto jsem práci na řadu měsíců pozastavil. Jsou totiž dva typy gravettienských hrobů. Jeden jako by prostornější, druhý velmi úsporný, kdy se dávají těla na těsno k sobě. Některé kosti na nákresech Jaroslava Mašky by šlo dobře interpretovat jako holení, lýtkové a stehenní kosti rovnoběžně uložené. Což by svědčilo o tom, že alespoň některá těla byla skrčená. Skrčená či poloskrčená postava se v gravettienu objevuje také jako úsporná pozice pro směstnání více těl těsně vedle sebe. Snad to má souvislost s omezenými technickými možnostmi kopání vzhledem k aktuálnímu stavu klimatu a ročního období.

Pohřbívání po dlouhém čase, kdy jsou některé kostry už rozpadlé a bude možné snadno dávat mrtvé na sebe, to by mohlo vést k ještě větší redukci velikosti hrobu.

Proto považuji za pravděpodobné, že těla byla umístěna do prostoru hrobu tak, aby se do jeho obrysu vešla a to možná hned od začátku pohřbívání. Tak by vše bylo přehledné a nekomplikované, shodné s ostatními gravettienskými pohřby více jedinců v jednom hrobě. Kdyby některá těla byla pohřbena třeba v létě s dostatkem místa kolem sebe pro různá gesta končetin (jako u trojhrobu z DV), už by se tam naopak jiná těla nemusela později vejít a obrys hrobu by byl daleko větší, než skutečně byl.

 

4) Představa pohřbení všech daných lidí naráz se mi líbí proto, že rozumně a přirozeně vysvětluje nedostatek artefaktů (dochovatelných zdobení oděvů a průvodních předmětů).

Zamyslíme-li se, dojdeme nutně k závěru, že při jediném, konkrétním pohřbívání by totiž nastaly specifické a neopakovatelné podmínky, které by umožnily i výjimečnou situaci, kdy se nehodilo nebo se nestihlo vybavit mrtvé zdobenými oděvy a předměty.

Naproti tomu, kdyby byli lidé pohřbíváni postupně, byly by artefakty je doprovázející různé a zastoupené různou měrou podle měnících se okolností. Asi stejně jako v Sungiru, kde muž neměl nic než oděv, ale děti už měli ohromnou výbavu.

Zde byli lidé pohřbeni velmi prostě, snad jen v oděvu bez kostěných nášivek nebo dokonce i nazí, tak jak třeba v obydlích marně čelili nějaké epidemii na lůžku zabaleni v kožešinách.

 

5) Také současné posuzovaní stavu původní hrobové jámy je zcela odlišné od konce 19. století. Karel Jaroslav Maška a pochopitelně i některé starší revize vycházely z předpokladu, že hrob byl vyhlouben na místě jako Tabula rasa. Proto různá hlína v podloží ostatků a různě barevná hlína mezi nimi jej přivedly k jistě tehdy logické úvaze, že totiž mrtví byli pohřbívání postupně.

Toto vysvětlení se vžilo a dostalo ráz tradice. Když mi však rozmístění mrtvých spíše ukazovalo na hromadný, jednorázový pohřeb, zamyslel jsem se nad přesvědčivostí rozrůznění vrstev v podloží hrobu ze současného pohledu. Naše dnešní zkušenosti jsou už totiž zcela jiné než před 120 roky. Víme, že hroby byly někdy součástí předchozích sídelních struktur (např. Sungir, Dolní Věstonice). Je tedy i v případě Předmostí možné, že situace jen byla prostě komplikována obyčejným předchozím výkopem. A to nějakého, již předtím vykopaného a užívaného objektu. Původní výkop se mohl pro nový účel jen místně rozšířit nebo byl jen využit jeho stávající obrys, který už sám byl komplikovaný svojí vlastní historií a užíváním. A mrtví byli prostě pohřbeni naráz.

 

 

SHRNUTÍ

 

Modelem rovnoměrně zaplněného hrobu těsněji a naráz pohřbenými lidmi se vyřešilo mnoho otázek kolem tohoto objektu. Podle této představy se tak jednalo o velmi klasický a ,,obyčejný“ hrob gravettienu. Jenže ve větším měřítku než jsou ostatní, doposud vykopané hroby. Tím se vysvětluje hodně současných otázek.

 

To znamená, že mrtví byli pohřbeni téměř všichni naráz do jámy, jež odpovídala nějakým cca 20ti lidem. Jámu hrobu lze chápat jako využití či rozšíření dřívějšího zahloubeného prostoru. Těla byla začleněna do poloh vyjadřujících nejspíše vzájemné vztahy a opaky dle běžné pohřební gravettienské mytologie. A nelze ani vyloučit, že do hrobu nebo možná až na něj, byly přidány další ostatky, už skelety nebo torza skeletů již dříve pohřbených několika málo jedinců či jen jednoho jedince (jako například Sungir nebo DV).

,,Jak prosté, milý Watsone!“

 

 

 

2. Průběžná zpráva

Rekonstrukce původní podoby hrobu v Předmostí 1894, mamutí lopatky

 

 

Podstatné je umístění a význam lopatek mamuta na hrobech moravského gravettienu. Zajímavé je už samo specifické rozmístění na revizní archeologické rekonstrukci hrobu od Jiřího Svobody (Svoboda 2008). V této práci jsem už neměl prostor ověřovat, zda je jejich orientace v pořádku nebo se jedná jen o symboliku. Jejich umístění i orientaci tedy přebírám z této poslední Svobodovy práce na dané téma. Skutečnost, že hroby gravettienu jsou velmi mělké, naznačuje, že nebylo vykopáno ani příliš zeminy na zakrytí těla mrtvého. Nemůžeme aplikovat zkušenosti ze současných, velmi hlubokých hrobů. Proto zakrytí těla mrtvého lopatkou vypadá jako dobrý nápad, jak zajistit nebožtíka proti poškození zvěří a vnějšími vlivy. Lopatka tak mohla nebo nemusela nasedat na vrstvu zeminy, na tu část těla, která byla nejvýš. V hrobové komoře mohl být totiž někdy volný prostor (Krems). Ale původně i tento prostor na rakouské lokalitě mohl zaplňovat nějaký organický materiál jako kožešina, proutí či textilie. Moje dřívější podezření, že takové hroby byly spíše otevíratelnými hrobkami, bylo založeno na chybění určitých kostí v jistých hrobech, zvláště v trojhrobu z DV. Byl jsem však v loňském roce upozorněn, že moje někdejší zdrojové informace nebyly přesné. Chybění určitých drobných kůstek mělo až recentní důvod. S takovou výchozí informací bych jistě žádnou vzduchovou komoru u gravettienských hrobů nepředpokládal a nálezu z Kremsu bych se také jen nejspíše divil, tak jako ostatní. Dnes určitě představu plně otevíratelného hrobu nezastávám a moje někdejší vývody, i když se zdají být velmi předvídavé (Krems), byly vlastně jen náhodné. Nyní se domnívám, že gravettienské hroby byly velmi specifické konstrukce, které se dotýkají více oblastí, z nichž některé se stále ještě nezačaly řešit.

Nicméně, úplně opustit představu jakési vzduchové kapsy(nebo materiálu, po němž taková kapsa zůstala), alespoň v některých gravettienských hrobech, by bylo chybou.

 

I při zasypání těla hlínou by na jeho nejvyšších místech bylo půdy minimálně a mamutí lopatka by byla velmi blízko těla mrtvého. Tím vzniká zajímavá možnost propojení těla mrtvého a vnějšího prostředí mamutí lopatkou coby komunikačního objektu se světem mrtvých. Samozřejmě myšleno ne racionálně, ale geopsychologicky jako dobrá možnost, která se tak sama nabízí pro určitou tehdejší symboliku, propojující mytologii s prostorovými a konstrukčními vztahy mrtvého těla a budovaného objektu.

 

Lopatka by se umístila na tělo mrtvého, sama by tak přiklopila hrob a zůstala by na hrobě jako plochá deska, která i v blátivém prostředí zajišťovala stabilní a po všech stránkách ideální podložku pro obětiny. To by docela dobře vysvětlovalo, proč byly vůbec používány mamutí lopatky na hroby a v této poloze.

 

Lopatky bývají vždy dobře umístěny na těla mrtvých, jak dokládají archeologické situace z míst, kde byl mamutovi přisuzován mimořádný význam. Takže jinou polohu než vodorovnou vylučuji, protože například kdyby byly vztyčené vertikálně, padaly by pak na různé strany, ne vždy na tělo mrtvého. Časté opakování zakrývání těl lopatkami v moravském a rakouském gravettienu nabádá, že by to mohl být místní zvyk.

 

Do nedávna jsem se domníval, že je možné rekonstruovat obě možnosti, jak tu, že byla lopatka mamuta na hrobě zasypána hlínou nebo že bylo stejně možné, že zde ležela jen tak, jako obětní místo pro komunikaci s mrtvými. Ale vzhledem k užití lopatek mamutů v předmostském hrobu se jako logická jeví jen možnost viditelného uložení lopatek. To proto, že zde jsou lopatky na okrajích hrobu, tím jej vyznačují a nabízejí přicházejícímu možnost zde pohodlně obětovat a nevkročit na takto značený hrob. Zároveň se tak řešil nedostatek zeminy na přikrytí mrtvých. Určitý přebytek hlíny, původně vzniklý objemem těl v hrobě, mohl být podle mě použit spíše ve středu hrobu jako menší mohyla a chybějící zemina při krajích byla nahrazena právě lopatkami. To není jen nějaká moje fantazie, je to spíše logická kalkulace, aby krytí velmi mělkého hrobu odvádělo vodu.

 

A vůbec, vzpomenu-li si na Martina Hložka a jeho pokusy s těly prasat v hrobech, přiznám se, že si nedovedu vůbec představit tyto rozkladné procesy ve velmi mělkých hrobech a ani jsem nenarazil na nějaké odborné poznatky na toto téma u gravettienských hrobů. Možná, že ono nanášení barevných hlín na některé tělní partie mrtvých souviselo třeba i se snahou napomoci utlumení zápachu, který se v teplejším a vlhčím ročním období mohl z velmi mělkých hrobů linout. A možná, že i stará mamutí lopatka, zakrývající téměř se vynořující tělo mrtvého, byla také takovým protizápachovým opatřením.

Duchovní a mytologický rozměr kladení ostatků živého tvora na hrob není omezená v gravettienu jen na mamutí lopatky. Podobné symbolické propojení světa mrtvých a živých mohly zprostředkovávat staré, druhotně užité ostatky lidí, které někdy sledujeme v gravettienských hrobech. I na hrobě muže v Sungiru byly takové lidské ostatky. Bohužel práce o Sungiru je ve fotografiích a rozkresech neřeší.

 

Tady v Předmostí rozmístění lopatek na protilehlých třech ,,rozích“ hrobu zapadá spíše do představy, že lopatky byly viditelné a nezakryté zeminou. Jejich umístěné po obrysu hrobu jej činí dobře viditelným. Pokud byl hrob měkký, nebylo žádoucí na něj vstupovat a zástupně se kladly obětiny právě na desky lopatek. Užití desky mamutí lopatky, dobře viditelné a použitelné jako označení hrobu a velmi pravděpodobně i jako obětiště, je patrné spíše až z tohoto předmostského pohledu, ale tím i tento samotný hrob zase řadí mezi typické domácí gravettienské hroby.

 

Moje myšlenkové závěry naznačují, že předmostský hrob i další hroby gravettienu nemusíme nutně brát jen jako jednorázovou akci pohřbu, ale spíše jako zbudování zařízení pro komunikaci se světem mrtvých. A spíše nám taková interpretace otevírá konkrétnější prostor do tehdejší mytologie a víry. A také tímto upozorňuji, že ačkoli označujeme gravettienské hroby jako hroby, neznamená to vůbec, že měly podobné vlastnosti a profil jako současné podzemní hroby. Jejich mělkost a tím vynucené další konstrukce je činní velmi specifickými.

,,Jak prosté, milý Watsone!“

 

 

 

 

 

3. Průběžná zpráva

Rekonstrukce původní podoby hrobu v Předmostí 1894,

Stav koster, barvivo

 

V dosavadních revizních pracích se řeší i stav hrobu ve smyslu dochování osteologického materiálu. Ten byl značně rozrůzněn. Jak jsem zmiňoval, některé lebky i kostry dovolují posoudit konstituci některých konkrétních pohřbených lidí. Kompletní kostra člověka, předváděná K. Absolonem, byla montáž výběru nejzachovalejších částí různých koster. V nákresech z Maškova deníku jsou kostry také jen neúplné, jakoby útržkovité. Většina koster se nezachovala vůbec až na několik fragmentů kostí. V rekonstrukci Jiřího Svobody jsou tyto spíše tušené či předpokládané kostry naznačeny jako jinak graficky vyjádřené plochy.

 

Velmi špatný stav koster mohl být způsoben uložením již jen trofejních kostí z jiného typu předchozího uložení. Jak uvádí Martin Oliva (Oliva 2001).

 

Nebo byl způsoben postupným ukládáním jednotlivých mrtvých? Pro takové tvrzení mi však chybí statistický materiál. Podívám-li se na stav hrobů gravettienu, je až nápadné, jak jsou tyto hroby velmi často perfektní. Nikde nic podstatného z mrtvého nechybí, vše bylo dobře přikryto a velmi dobře zabezpečeno proti poškození a mizení kostí. Podobně je tomu nejen na Moravě, ale i v Itálii a na východě. Asi jedinou výjimkou byl brněnský hrob, kde se však dochovala vedle lebky muže také velká doprovodná výbava.

 

Z tohoto statistického pohledu skutečně myšlenka Martina Olivy o uložení některých trofejních částí koster je velmi dobrá a dost logická a plně zapadá do širší gravettienské tradice.

 

Také poznámka Mašky o stavu vrstev půdy do této koncepce plně zapadá.

 

Cílem této práce je zkoumat takové rekonstrukční modely i v dalších aspektech a jak jsem uvedl v předchozích zprávách, chybění artefaktů je příliš nápadné. Pokud jsme věřili, že zde byl alespoň soubor provrtaných zvířecích zoubků, bylo to snad i oprávněné. I když trochu ve stylu ,,tonoucí se stébla chytá“.

Jiří Svoboda nám však příslovečné stéblo svou revizní prací odebral (Svoboda 2007). Představa řady pohřbů, vždy bez artefaktů, činí tento model nevěrohodným.

 

Proto jsem z tohoto pohledu nucen hledat jiná řešení, která by daný stav lépe vysvětlila. Jednorázový velký pohřeb je určitě dobrým řešením. Pohřeb, jako jednorázová akce, provedená narychlo, by vysvětlila minimum předmětů. A v této kapitole přijde znovu na řadu další informace od Jiřího Svobody z téže práce. A to, že v hrobě profesor Maška nenalezl zabarvení červeným barvivem.

 

Barvivo je přitom v evropském gravettienu statisticky značně významnou součástí provázející hroby. Statisticky je značně pravděpodobné, že narazíte-li na hrob gravettienců a zvláště v moravském gravettienu, bude zde přítomná barva alespoň na určité partii těla mrtvého.

 

Absence tak významného prvku v hrobě na Moravě je téměř neuvěřitelná. Kdybych proto připustil postupné pohřbívání do předmostského hrobu, tedy situaci, kdy je každý jednotlivý pohřeb vždy znovu a znovu bez artefaktů, ale také dokonce i bez barviva, byl bych už zcela mimo statistiku chování gravettienců.

Navíc stav koster také statisticky nezapadá do ostatních hrobů a připomíná spíše brněnský hrob.

 

Vysvětlil bych proto danou situaci určitou bezradností tehdejších lidí, jak danou situaci s pohřby řešit. Ty zachovalé kostry jsou z tábořišť, kde lidé dobře znali místní půdní podmínky. Jinak tomu bylo u pohřbu z Brna II, který byl umístěn zcela mimo sídelní plochu (ta se nikdy nenašla). Proto zde mohlo snáze dojít k velkému narušení kostry muže. Podobná situace mohla být také právě v Předmostí, kdy se místo běžného hrobu najednou musela řešit veliká stavba nezvykle rozměrného hrobu.

 

Objekt nejen že musel být na povrchu nějak tvarován, aby odváděl vodu, ale také aby zabezpečil kosti vůči mechanickému poškození a vůči vyhrabávání mrchožrouty. A to vše v prostředí, kde se svah pomalu sesouvá. Tuto situaci navíc komplikují mrazové jevy. A protože gravettienské hroby měly zcela jiný charakter než současné hroby, jejich nepatrná hloubka určitě nezabránila unikání pachů do okolí.

 

V této souvislosti bych určitě uvítal nějaké indicie, jak ,,pracoval“ takový hrob v podmínkách daného klimatu a dané mělké konstrukce. Dovedu si představit, že mělké hroby si pak také, ve výše zmíněné souvislosti, jako nutné technické řešení samy vynucovaly uzavření velkou plochou mamutí lopatkou.

Proto se mi zatím zdá model situace jednorázového pohřbu do předtím již používaného zahloubení, provázeného spěchem, nedostatkem uměleckých artefaktů a naprostou absencí červeného barviva, který je navíc příliš velkým úkolem za hranicí běžných zvyklostí a zkušeností moravských gravettienců, po všech stránkách statisticky nejpravděpodobnější. A to právě i se svými nedostatky.

 

(Pro nezasvěcené raději přidám poznámku, že bez toho, aniž bych věděl, jakou práci dá zjišťovat, jaké procesy se odehrávají v hrobech, kterým se nedávno experimentálně věnoval Martin Hložek, bych netušil, že i takové věci jsou zásadně důležité.)

 

Tady by bylo možné práci úplně ukončit a být plně spokojený. Ještě poděkovat a vzpomenout všechny, kteří se nad předmostským hrobem kdy zamýšleli a věnovali mu mnoho práce a úsilí, na kterém jsem nyní mohl stavět. Ale jeden z významných pánů badatelů správně naznačil, že množství lidí, které tu je v hrobě, je tak velké, že není možné ignorovat události, které mohly vést ke smrti tolika lidí.

 

 

 

 

4. Průběžná zpráva

Rekonstrukce původní podoby hrobu

v Předmostí 1894

příčina smrti, důvod k pohřbení

 

Zpočátku terénního výzkumu gravettienu bylo možné očekávat cokoli, i naší zvyklost vesničky, u které bývá plošné pohřebiště (hřbitov). To je naše základní kulturní nekomplikovaná představa ukládání mrtvých a Předmostí nabízelo právě takový model, i když místo mnoha izolovanějších hrobů to měl být jeden superhrob. Ale jak šel čas, nic podobného se už neopakovalo a nacházely se jen izolované hroby ať jedinců, dvojic nebo trojic. To vše mohlo a nemuselo být doprovázeno zvířecími nebo lidskými ,,trofejními“ kostmi.

Co tato situace znamená? Kdyby byla správná koncepce vesničky s hřbitůvkem v superhrobě za humny, znamenalo by to snad, že se jen Maška trefil do černého a pozdější výzkumy takové „superhroby“ nepřinesly, protože prostě bylo nějakým řízením vždy kopáno na nesprávných místech nových lokalit? A tak by „superhroby“ zůstávaly nepovšimnuty a neprokopány jak v Dolních Věstonicích, tak v Pavlově a snad i na dalších lokalitách?

Vztah lidé, tábor a hroby, to je, oč tu běží. Jak jsem už dovozoval v předchozích kapitolách, předmostský superhrob je ze současného pohledu nejpravděpodobněji výjimkou. A jak jsem také uváděl, jeho výjimečnost je spíše dána jen netypickým počtem mrtvých, nikoli však praktikami. A důvodem by bylo, že se stalo něco výjimečného.

Tady by bylo dobré upozornit na to, že právě nalezené hroby gravettienu od počátku 20. století nejsou nikdy spojeny s plošným pohřbíváním. Těla mrtvých lidí pak tedy nutně končila pohřebním ritem, který byl neslučitelný s archeologizačním procesem.

Pod zemí, kde k archeologizaci došlo, končila tedy logicky jen některá, výběrová těla. Pod zem se umísťovali jen lidé, kteří z nějakých závažných důvodů nebyli tradičně pohřbeni.

Například, když tito lidé byli nějak podivní a neobvyklí nebo na smrti těchto lidí bylo něco neobvyklého. Třeba její náhlost a tak bylo třeba různé věci dořešit, dotáhnout je do konce a poskytnout pohřbem pod zem duši mrtvého potřebný čas. Pohřby pod zem bych tak dnes chápal jako určité propojení světa živých se světem duchů. Zajímavě pak v této souvislosti vypadají ostatky mamutů či staré zbytky lidských skeletů. Ty mohly zajišťovat to správné naladění na správný komunikační kanál.

Z tohoto zjednodušeného statistického hlediska je pak i každé podivné, třeba i znásobené úmrtí adeptem na takový pohřeb. A byl-li třeba některý takový mrtvý nějak podivně propojen s duchovním světem určitou abnormalitou, je takový výklad velmi zajímavý. Najednou nám dává smysl jak trojhrob v DV, dvojhrob z Kremsu, ale i další podobné vícenásobné hroby.

V této souvislosti by byl adeptem na existenci také předmostský hrob, kdy by naráz a nečekaně rychle zemřelo mnoho lidí. A podobně to mohlo být i v Cro-Magnonu.

Smrt v Předmostí, ale i jinde v gravettienu, je vždy, co se týká průkaznosti násilné smrti, negativní nebo při nejlepším sporná. Spíše bychom tedy měli podezírat epidemii, což je statisticky daleko pravděpodobnější jev, který se lidem rozhodně nevyhýbá. Ale tím bych nekončil s výčtem příčin úmrtí a to z dobrého důvodu. Mimořádný podzemní pohřeb bych skutečně spíše očekával tam, kde si nedokázali tehdejší lidé vysvětlit příčinu náhlého úmrtí více lidí naráz. Nemoc je přece přirozenou součástí života.

Ale rychlá úmrtí, jako by si živé k sobě mávnutím perutě vzali mocní duchové, to je spíše to, co myslím.

A takových důvodů může být v severské populaci dost a dost. Např. otrava potravinami, pitím či spalinami, coby příčiny náhlé smrti. Za prvé jsme v prostředí, kde se dlouhodobě konzervují potraviny a za druhé jsme v prostředí, kde se topí netradičními palivy. Oba typy takového chování jsou potenciálně nebezpečné.

Nedostatečně upravené, kazící se maso produkuje nebezpečný botulin, který může způsobit po požití smrt.

Co se týká otravy topivem, překvapila mě informace z pražského muzea gastronomie, že kuchyně před používáním uhlí byla bezpečná. Dříví údajně nemůže při svém hoření vyprodukovat tak snadno kysličník uhelnatý jako palivo civilizovaných lidí - uhlí.

Užití uhlí jako paliva je doloženo z Přerovu relativně blízké Ostravy (distribuce kamenné suroviny tehdy probíhala běžně na stovky kilometrů). Ale také netradiční užití tuku z mamutích kostí jako zdroje topiva by bylo dobré prověřit. Potíže s cirkulací vzduchu měla i známá iglú Eskymáků, kde děvčatům hrozila slepota ze zánětů očí, způsobených spalinami při topení a svícení tukem.

O topení uhlím v gravettienu jsem našel materiálů velmi poskrovnu. O konstrukci obydlí toho do nynějška víme minimálně a řada ,,rekonstrukcí“ obydlí ani nerozlišuje základní rozdíl mezi přenosným letním stanem a trvalým zaizolovaným objektem. Natož aby se řešil tah v takových konstrukcích ve vztahu k tomu nebo onomu typu otopu. Dokonce jsem viděl kdysi na jedné prestižní muzejní výstavě ,,rekonstrukci“ obydlí lovců mamutů tak nízkého, že by zde rozhodně pro ohniště žádný tah ani nevznikl. Představu o tahu ohniště v gravettienu jsme ještě doopravdy neotevřeli. Topení uhlím v Ostravě se tak vlastně nikdy nezačalo experimentálně řešit. Právě smrtelně nebezpečná specifika z užívání netradičních otopů mohla být příslovečnou puškou, která nečekaně vystřelí zadem.

Například zmíněné topení uhlím, jakkoli vypadá civilizovaně, je nebezpečné pro možnou tvorbu jedovatého kysličníku uhelnatého, který je bohužel bez zápachu a proto je velmi zákeřný. Molekuly plynu se váží na červené krvinky místo kyslíku a smrt je rychlá. Nejbližší reálný obrys pravoúhlého obydlí, jehož velikost umožňuje tepelně úsporný život hned několika rodinám, od sebe uvnitř oddělených přepážkami, pochází ze Sungiru. (Záměrně se vyhýbán obydlím s kruhovým či oválným půdorysem, protože s takovými naše kultura nemá dostatečné zkušenosti. Navíc právě sungirské obydlí velikostně koresponduje s příbytky severoamerických indiánů, kteří jsou, stejně jako naši gravettienci, řazeni mezi komplexní lovce sběrače). Můžeme si pak dobře představit, že v takto nějak koncipovaném obydlí zde večer usíná jeho osazenstvo složené z několika rodin. A ráno jsou všichni nalezeni mrtví. Muži, ženy i děti (děti, které nám jinde ve výběrových hrobech Moravy tolik chybí).

Pro ostatní lidi kolem by to byla záhadná, velmi náhlá a nečekaná smrt bez zjevné příčiny. Událost přisouzená mocnému duchu, který si jejich životy odnesl kamsi pryč. A to neurvale prudce, mimo zvyklosti a zkušenosti běžného života.

Samozřejmě netrvám jen na takovéto konkrétní příčině smrti, jen na tomto příkladu demonstruji typ možného scénáře, který by pak vedl ke stavbě superhrobu. A pokud několik rodin tvořilo osazenstvo jednoho obydlí, mohlo by to souhlasit jak početně, tak věkem a rozdílností pohlaví s tím, co profesor Maška objevil.

Jestli zde byla jen dvě taková obydlí jako v Sungiru (ty další dvě obydlí v Sungiru nebyly časově souběžná s prvními), byla najednou polovina osazenstva mrtvá. Příprava pohřbu i jeho náročná realizace tak zbyla najednou na značně oslabené komunitě, která tak nestíhala jiné podstatné práce. Na přípravu pohřbu se vší obvyklou parádou jaksi nebyli lidé. (Výpadek pracovních sil u takového hromadného úmrtí by se nejspíše projevil i v daleko početnější komunitě).

Bral bych v potaz i psychický stav pozůstalých, kteří museli být značně otřeseni a jistě i určitým způsobem paralyzování. Proto bych i očekával určitá opomenutí a nedostatečnosti směrem k pohřbu. To, že se pozůstalí zmotali alespoň na kamenný kruh (nalezený i v inventáři hrobu Brno II) spolu se zakrytí části hrobu mamutími lopatkami, ukazuje, že nešlo jen o to se nějak lidských těl prostě zbavit, ale udělat alespoň to nejzákladnější, na co pozůstalým zbývaly síly.

Tak trochu nečekaně jsem se dopracoval až k okamžiku, kdy mám veliké podezření, že ptáme-li se, jak asi vypadalo osazenstvo jednoho obydlí a jaký charakter mělo gravettienské tábořiště, dostali jsme možná odpověď ještě přesnější, než jsme si kdy uměli představit. Hledáme-li v paleolitu marně svoje Pompeje, kde zamrzly v okamžiku všechny informace, je dobře možné, že je nám nějaké neštěstí oklikou přineslo. A právě ty informace po kterých prahneme a honíme se za nimi celou tu dobu, celých těch sto dvacet let. Přitom jsme je měli přímo před očima a vzhlíželi k nim.

,,...a kruh se uzavírá.“

 

Doporučení

Domnívám se, že by nyní bylo vhodné zpřesnit konkrétní uložení nalezených koster a dát do souvislosti pozice mrtvých a některé specifické, Matiegkou zkoumané jedince. Tzn. že by se mohl řešit vztah uložení muže a ženy. Je však také možné, že ani podrobnější čtení materiálu nebude v tomto směru příliš platné.

Nová data získáme, budeme-li srovnávat vztah hrobů a sídlišť, a to nejen předmostského. Zajímavé rozhodně budou modely možných podob osídlení v Předmostí a stav sídliště, ať už ve vztahu k výtvarným artefaktům nebo v jiných vztazích (ke krajině, klimatu, vegetačnímu pokryvu, pohybu zvěře, délce, intenzitě a charakteru osídlení apod.). Tyto informace a jejich vzájemné porovnání by pak mohly posunout chápání hrobů novými, zatím netušenými směry. Určitě budou podstatné izotopové a genetické analýzy lidí a zvířat na všech moravských a okolních lokalitách. To se mohou objevit zcela nové souvislosti. Nejjednodušším úkolem by bylo porovnat jednotlivé gravettienské hroby, tj. vytvořit databázi informací o jednotlivých hrobech tak, aby šly vzájemně porovnávat.

Konkrétně zrovna nyní přemýšlím o kostech menších zvířat. Jak už kdysi říkal Jan Jelínek, aby se dochovala kompletní kostra ve čtvrtohorních usazeninách, muselo by to být za mimořádných okolností, jinak je kostra rozvlečena masožravci. Na sídlištích se dá logicky očekávat, že dané tělo bylo uměle uloženo pod zem. Z tohoto důvodu je dobré porovnat nalezené drobnější kosti v hrobech. V souvislosti s moravským gravettienem byl v tomto smyslu zpracován hrob DV 16 (Nývltová Fišáková, Sázelová 2008), ale i inventář hrobu z portugalské nálezu Lagar Velho LV1 naznačuje, že i malá zvířata měla zřejmě význam coby průvodci nebo alespoň dary do podsvětí.

Na základě moravského a rakouského materiálu jsem pojal podezření, že bylo možné nahradit průvodce do podsvětí, tj. staré lidské ostatky, právě mamutími lopatkami. Takové komplexní porovnání inventářů hrobů by objasnilo, zda takováto domněnka odpovídá v plné míře archeologické realitě.

 

Upozornění

Právě na letošní rok připadá smutné výročí 70 let od zničení materiálu z předmostského hrobu.

 

Poznámka závěrem

Osobně jsem si pro gravettien představoval otevíratelné hroby typu hrobka. Z těch by ostatky putovaly někam na skálu do galerie předků. Přitom by některé staré ostatky z takové galerie mrtvých byly na oplátku průvodci v čerstvých hrobech. Něco podobného australskému pohřebnímu ritu, ale komplikovanější. Asi mě k tomu vedly krásné vápencové skály Pálavy a dávná vyprávění Jana Jelínka o ukládání lebek v přírodě Austrálie. Ale to by musel být přece jenom nějaký ten hrob u nás nejen hrobem dospělých. Tohle je už přece jen výběrový materiál, a nikoli v čase zamrzlé, zapomenuté hroby, kde jsou plošně jen čerství zesnulí. Prostě je tu v ostatních moravských hrobech příliš mnoho dospělých. A když už jsou v Kremsu děti, tak je to všechno, jen ne typické.

Co bych si sám přál nebo si představoval nebo co by se mi líbilo, je pro mě v této práci irelevantní. Snažil jsem se řešit vše názorně a upřednostňoval jsem odhadní statistiky. Heuristice jsem se vyhýbal. Mám rád, když se statistiky řadí jedna vedle druhé, jako například všechny gravettienské sošky, které jsou detailně opracované, mají znázorněn účes - 100 procent. Všichni savci se starají o svůj vzhled - 100 procent. Některé hroby gravettienu obsahují ozdoby hlavy - 20 procent. Toto je paralelní řazení informací a k otázce ,,Jakou máme jistotu, že se gravettienec staral o svou hlavu?“ přiřadíme odpověď, že máme 240 procentní jistotu. Tyto statistiky mohu sečíst. Avšak pouze v tom případě, není-li tam něco zásadního, co tomu brání. Například zájem o vizáž paralyzuje nemoc, deprese, stres. Jestliže je konkrétní člověk v konkrétní dobu takto postižen, je jeho zájem o vlasy na bodě mrazu.

Nemám rád užití statistiky při návazných souvislostech. Sice vše vypadá pořád dost pravděpodobně a jakoby stejně, ale taková procenta nelze sčítat. Naopak se odčítají. Je to, jako když sledujete možnou cestu někoho ve městě, abyste jej dohonili. Ano, 100 procentně šel touto ulicí dopředu, ale hned tady, kde se ulice rozdvojuje, šel touto ulicí už s 50 procentní jistotou a na další, stejně řešené křižovatce, už se vaše procentuální jistota rovná 25 procentům. A na další křižovatce je statisticky pravděpodobné, že jste sledovanou osobu ztratili :-D

Proto je v této práci tolik všelijakých pohledů a rozborů a porovnání. Snažil jsme se, abych vše řešil právě tím prvním příkladem sčítání paralelních odhadních procent.

V této práci jsem také neřešil opálené ostatky dítěte, protože ostatní kostry takové poškození nevykazovaly a ani jinde z Moravy nic podobného není známo. Mohlo jít o nějakou mimořádnou událost. Například požárem ohořelé, již venkovně deponované ostatky. Ty se do superhrobu mohly vrátit jako ostatky - průvodce pro právě zesnulé. V detektivkách by asi přidali, že právě pohřeb tohoto dítěte byl tou hlavní klíčovou událostí. Mrtvolku dítěte sušili jeho příbuzní v obydlí nad ohništěm pro venkovní uložení, ale něco se nezdařilo a kouř z ohně zadusil všechny přítomné. To by se detektiv dovolal na podobné mumifikační procesy třeba z Nové Guineje a na to, že ve starých, etnografických záznamech se dověděl, že při uzení masa býval u indiánů tak nesnesitelný kouř, že Evropané uvnitř nedokázali pobývat. No a pak, protože oheň nikdo nehlídal, se rozhořel a přepálil konstrukci, na které byl mrtvý, ten spadl do ohniště a jeho tělo ohořelo. A poté, co lidé z ostatních obydlí zjistili, co se stalo, vyděšení z toho, že mrtvý si vzal k sobě další životy, chtěli mít jistou, že se to už nebude opakovat a proto těla mrtvých svěřili podzemnímu Duchu, aby tito dál neškodili. Pohřeb byl veden strachem, ledacos se odbylo, hlavně se nezapomnělo na posvátný kamenný kruh, který dal do hrobu sám šaman, aby svazoval duše mrtvých a hlídal je, aby se nevrátili škodit živým. Stejnou funkci měly i mamutí lopatky, které silou mamuta držely mrtvé pod zemí. Tak, a to je příběh vyčtený jen a jen z toho, co se dochovalo a právě to je to, co se mi na tom zdá nepravděpodobné. Protože události se v životě střídají s takovými, které nelze nijak doložit. Podezřele podrobná rekonstrukce, jen na základě archeologických důkazů, je prostě úplně umělá příběhová spekulace.

Na dotaz, budu-li teď řešit další možné varianty pohřbu v Předmostí, tedy musím odpovědět, že ne. Alespoň pro tuto chvíli mi připadnou jiné pohledy nadbytečné a nedostatečně podložené. Statistika je pilířem logiky a to je rozhodující.

 

 

Dodatek

5. Průběžná zpráva

k obrazové rekonstrukci hrobu v Předmostí

Advocatus diaboli 

,,...A přece se točí...“

Instalace výstavy a na ní zatím jen podmalby obrazu i zveřejnění dosavadních zpráv o rekonstrukci mi přece jenom přinesly nějaké další podněty. Tak jako vždy procházím i koncepci obrazu a zamýšlím se, jestli jsem se nedopustil nějaké základní chyby, která zůstala doposud skrytá.

Nečekal jsem, že téma předmostského hrobu bude mít takovou odezvu a sejde se mi tolik reakcí. Moje daleko zásadnější práce zůstaly bez očekávaných reakcí, byť právě tyto by si je spíše zasloužily. Ukazuje se totiž, že je zde důležitý i pohled teritoriální a emoční. Rozhodně si všech reakcí velmi vážím. A nebyl bych to asi já, kdyby mě neznepokojovalo, že jsem byl velmi často chválen za logický myšlenkový postup. Neozval se totiž nikdo s argumenty proti možnosti hromadného pohřbívání, takže si musím Ďáblova advokáta dělat sám. Což je nutné při každé mé práci. Jen tady, když už se udělala výjimka a text zprávy je zveřejňován nikoli na konci práce, ale průběžně, jsem očekával, že by tomu mohlo být jinak.

Takže navíc je mi nahlíženo takříkajíc pod pokličku do kuchyně. Nemohu se tedy plně soustředit jen na práci samou, ale navíc řeším, jak co podám a ohlížím se na to, jak co vyzní. Zvláště vzhledem ke skutečnosti, že mě čeká ještě barevná malba, tedy čas, kdy mohu nad prací dál přemýšlet a ledacos zásadního mě může ještě napadnout. A to tedy znamená, že dávám ven práci značně nedotaženou a nedokonalou. Ale jsou to jen dílčí zprávy, takže se s tím dá počítat.

Moje stávající koncepce asi na první pohled nejeví žádnou trhlinu, ale zaměří-li se na ni dobrý právník nebo zkušený obchodní manažer a bude-li mít jasně zadaný takový negativistický úkol, snadno zaonačí to či ono tak, aby moje úvahy vypadaly scestně. Ale takové destrukční postupy stojí nejčastěji na vžitých symbolech a asociacích a využívají sociálních a hierarchických tlaků. Proto nemají skutečnou odbornou hodnotu a jen znechucují skutečnou práci. Asi jako když soudce tvrdí, že vyděšený studentík je beze sporu vinen násilným činem, jelikož dotyčná jistě volala o pomoc, jen ji nikdo přes 30 centimetrů silné zdivo pokoje nemohl slyšet, ač byt byl plný lidí. A zdivo bylo skutečně masivní, jak prověřila policie a předložila soudu. To je právě typické užití symbolu i asociace. Jsem moc vděčný své tchyni, bývalé soudkyni a nyní advokátce na volné noze, že mě přizvala k vyšetřování jednoho takového případu. Takže domnělý násilník byl odsouzen a my jsme zahájili přešetření, aby bylo možné podat odvolání a znovu dát věci do pohybu. A tak se stalo, že jsme navštívili samotné místo činu a objevili jednu maličkost. Maličkost, kterou žalující strana ,,přehlédla“ a soudkyni samé ani ostatním veleváženým, jistě jinak inteligentním přísedícím, nepřišla vůbec na mysl. A to ten prostý fakt, že místnosti sice mají zdi a dokonce mohou být i masivní, ale tyto zdi mívají zpravidla velké chybějící kusy zdiva – pravidelně, geometricky a záměrně vytvořené díry, jež jsou užívány jako vstupy či výstupy a lidé do nich namnoze umísťují dveře. Ba dokonce bych se nebál říci, že dveře jsou jaksi vždy v naší kultuře velmi podstatnou součástí místností a možná bych šel ještě směleji dál a tvrdil bych, že dveře dělají místnost místností. A že místnost bez dveří snad ani místnost ve smyslu toho slova, tj. zdmi vytýčený prostor v objektu sloužící k bydlení či pobývání, vlastně ani nemůže být. A to tvrdím, vzpomínaje na prostoru bez dveří, která se nachází nedaleko od mého bydliště na hradě Pernštejn a jež se lidově nazývá hladomornou, kam byli lidé spouštěni shůry. 

A jakéže byly dveře z našeho případu? Ptáte se správně a zajisté logicky předpokládáte, že velmi masivní, odhlučněné a celé vypolstrované. Jinak by přece...

Ba právě naopak, byly to velmi obyčejné, lehké domácí dveře, které byly navíc prosklené jednoduchým sklem. Trapas né?

A jak to dopadlo? Hocha pustili a zbavili všech obvinění. A nešlo jen o tenké dveře, byla tady další spousta věcí kolem, které se původně nebraly v úvahu.

Takže on si sir Arthur Conan Doyle s tím inspektorem Lestradem a soudci ochotnými nechat honem kohokoli viset, nijak nevymýšlel.

Tak tu sedím a přemýšlím tedy o protiargumentech. O rozumných protiargumentech. A to o věcech tak zjevných a tak obecných a přitom tak samozřejmých, až nám pro svou jednoduchost unikají.

A tak jsem se také vydal na místo činu do hliníku konce 19. století. Prohlížím si tento rozkrájený kopec hlíny ze všech stran (na výstavě ,,Od Lovců mamutů k cihle“ v Přerově, kde byl vystaven plastický model někdejší situace hliníku) a napadá mě strašná myšlenka.

Představuji si proudění vzduchu a jeho urychlení přes změnu terénu a také přemýšlím o převládajícím proudění vzduchu v oné době. Tak nějak mám pocit, že hrob je mimo sídliště, až téměř u paty skály.

Teď připustím, čistě hypoteticky, že se na Moravě v době gravettienu pohřbívalo do jednoho velkého hrobu a to postupně.

Co to znamená?

No, znamená to kontinuální proces.

Je to zvyklost.

Pohřbívalo se předtím, teď i potom. Jinak to nefunguje, když se pohřbívá postupně. Ne? Ano, postupné pohřbívání se musí stát zvyklostí.

To ale nelze jen tak zastavit a omezit takové chování. Zvyklost je v kultuře zvyklost. Jen jeden hrob a dost? Ne, logicky by jich (podobných hrobů) muselo být více. Kdybych pevně věřil v postupné pohřbívání do předmostského hrobu, musel bych očekávat a hledat podobné hroby i jinde. Dělo se to?

Ne?

Proč ne?

Copak nikdo opravdu nevěřil v postupné, skutečně postupné pohřbívání, jež bylo zvyklostí? Postupně pohřbívat bez zvyklosti totiž nelze. Jedno je spojeno s druhým a bez vzájemného propojení se stává takové tvrzením absurdním.

Proto očekávat další takové hroby v této kultuře je z pohledu člověka, který věří v postupné pohřbívání do jediné hrobové skrumáže, pochopitelné a očekávatelné. A teď uděláme zajímavý pokus. Budeme spíše jako výtvarníci chápat prostorový vztah předmostského hrobu k sídlišti jako objektu na jeho okraji, ale zároveň jako samostatný objekt, umístěný u paty skály. Obě tyto informace pro nás zůstanou jako pro výtvarníky odděleny, přestože jsou na samotné předmostské lokalitě propojeny. Vzájemný vztah sídliště a hrobu budu moci použít pro pochopení celku. To je uvažování výtvarníka při vymezování prostoru vzájemně paralelně zaměřenými body.

A to je velmi podstatné.

Předmostský hrob se nám tak umístí na okraj sídliště, ale pořád do oblasti sídliště. Můžeme se pak dívat na předmostský hrob jako na superhrob, přesně jak jsem popsal v předchozí práci.

Ale pokud budeme hrob vnímat jako nezvykle blízko sídlišti umístěné pohřebiště, které se váže PŘEDEVŠÍM k patě skály, je předmostská situace jedinečná jen tím, že oproti jižní Moravě je vzdálenost sídliště - skála v nesrovnatelném měřítku. A u paty skály nad tábořištěm na jižní Moravě, ať toho nebo onoho, se snad zatím ani nehledalo a ani nevím, jaké tam jsou půdní poměry. Tedy jestli jsou vůbec příznivé pro ukládání patřičných sedimentů.

Každopádně je toto logický závěr a z tohoto druhého pohledu pak moje předchozí srovnávání předmostského hrobu s ostatními hroby moravského gravettienu je nepatřičné a statisticky nepřípustné.

Toto by pak byl další (mimo ostatní hroby gravettienu, které se váží více na sídlištní plochu) zvyklostní způsob pohřbívání jistě plošného charakteru. A pochopitelně by pak mělo takové pohřbívání i svá specifika, jako například jednotlivé pohřby bez výbavy a barviva. A třeba i odtud pocházejí zbytky jedinců, z nichž vítr a eroze odvály přikrytí hlínou a tyto kosti pak nalézáme v klasických hrobech gravettienu jako přídavek - průvodce.

Nevím, zda takto vážně někdy někdo z odborných specialistů uvažoval, protože takové archeologické pátrání, mimo oblast sídliště, je neekonomické a výsledek kopání v mnohametrové hloubce kdekoli mimo tábor už nerentabilní. To proto, že ze vzdáleností od sídliště roste plocha nutná k prohledání, ale naopak se relativně zmenšuje specifická plocha, která by nesla archeologicky zajímavé materiály. V praxi má archeolog zodpovědnost a předpokládanou povinnost kopat na místě nadějném na bohaté archeologické doklady, aby jeho práce byla efektivní a pátrání kdesi mimo takovou slibnou plochu je v podstatě nezodpovědné.

Jinak je to ale s využitím geofyziky, jejíž výsledky byly donedávna velmi proměnlivé v čase a hlavně podle použitého analytického programu. Zde se dá za příznivé konstelace odhalit mnohé. Kosti velkých zvířat, skrumáže kamení, kly mamutů, to jsou věci, které by mohly být pro přístroje viditelné i v nenarušených vrstvách v podzemí.

Z pohledu první varianty by nějaké další pátrání nebylo vůbec třeba, z pohledu této druhé varianty dává další pátrání po gravettienských hrobech předmostského typu smysl. Zase není důležité, co si o tom myslíme a jaké máme pocity. I když první možnost i tak dobře vysvětluje existenci předmostského hrobu. První možnost je daleko jednodušší, ale dobře si pamatuji, že ve vědě jednoduchá vysvětlení mohou být úplně, ale úplně scestná. Konkrétně myslím na počet pruhů u prstence Saturnu, který se svého času vysvětloval redukcionalisticky jako optický klam vzniklý jen několika málo skutečnými, světlými pruhy. Tmavší pruhy měly být jen prázdným prostorem. Až sonda pak nafotila místo několika málo pruhů Saturnova prstence pruhů a proužků jako na staré gramofonové desce.

Takže co mě přimělo zamyslet se nad mým jednoznačně negativním závěrem, co se týká intenzity pohřbívání v Předmostí? Možnost, že jsem se dopustil nějakého přehlédnutí. Nyní jsem tedy předložil určité řešení, které je však spojeno s terénním ověřováním. A vlastně se neověřuje jen hrob typu Předmostí u paty skalisek, ale měly by se hledat možné stopy po místech, kam se mohly definitivně umísťovat nadzemní části lidských ostatků. Pokud tedy takové ostatky, končící občas v normálních gravettienských hrobech, nepocházely z pohřbů, kdy měla mrtvola zcela podlehnout mrchožroutům. Takže to už máme druhý důvod, proč někde po okolí pátrat po kostech ukrytých pod zemí.

Možná právě při tématu předmostského hrobu si uvědomíme výjimečnost přerovského sídliště. Oproti Pálavě je to docela malý a snadno přehledný kopeček. Velmi malý kopeček. Možná, že jeho poloha i umístění skal a reliéf původního terénu a nedaleká řeka jsou klíčem k nalezení dalších podobných a celkově přehledných lokalit a možná dalších podobných hrobů. Možná, že je před námi pořád spousta netušené práce.

Inspirován všemožným povídáním na vernisáži jsem ještě jednou prošel mé povídání o předmostském hrobu a vznikl tento nový dodatek. Asi mi pomohl i ten vystavený model. Tato staronová koncepce je sice dost nepravděpodobná, protože bychom museli mít ze samotného Předmostí srovnatelné hroby jako z DV, ale kdo ví, co všechno už bylo v Předmostí zničeno.

Hlavně abych nebyl nějakou souhrou náhod brzdou v archeologickém bádání. Tak jsem se snažil najít nějaký prostor, kdy by mohlo ono postupné pohřbívání fungovat. Ačkoli to možná někomu připadne přitažené za vlasy, zrovna gravettien je tak složitá kultura, že bych se různému paralelnímu pohřbívání vůbec nedivil. A jestli bude nějaký pokrok v geofyzice, pak to má také svůj smysl. Samozřejmě je to jenom „když“. Je jenom malá naděje a ještě menší naděje, že se někde něco dochová a že se to někde náhodou nalezne. Ale třeba se najde kolem toho i něco jiného, hodnotného. Nevím. Třeba se nenajde nic a budeme pak aspoň mít úplnou jistotu, že moje koncepce obyčejného superhrobu je správná.

 

 

Poděkování

Velmi děkuji za cenné informace, rady, připomínky i poznámky a také podporu při přípravě rekonstrukce předmostského hrobu profesoru Jiřímu Svobodovi, doktorce Miriam Nývltové Fišákové a magistru Zdeňku Schenkovi.

 

 

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák