Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák

E-Mail - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

 

Včasný vznik umělých vizuálních symbolů

u lidí a pozdních australopitéků

(Lemčík – paralela stále živá)

Libor Balák,

Antropark, Brno 1014

 

 

 

Svého času v původní práci o hypertrofické tvořivosti člověka (Balák 2006) jsem si všímal chování lemčíků a jejich přestřeleného zájmu o různé drobné barevné předměty a také tvořivého zacházení s nimi, coby určité paralely k lidské tvořivosti. Neobyčejná (přestřelená - hypertrofovaná) tvořivost těchto samečků ptáků je vedena pod taktovkou ,,esteticky orientované geometrizace myšlení“ a to při shromažďování a ukládání barevných předmětů na besídku. To vše se děje v rámci mechanismu přirozeného zájmu samiček o atraktivní barvy, které samečci evolučně jakoby ztratili. A tak si je tedy uměle pořizují ve formě uloženého - shromážděného majetku. Samičky pak užijí při výběru partnera po svém onoho smyslu pro atraktivitu barev a jejich uspořádání.

 

Pro naše povídání není důležité, zda v minulosti skutečně měli dávní předkové dnešních lemčíků výrazné barvy (stejně jako je mají barevnější druhy lemčíků či proslulé příbuzné rajky) nebo se jen u některých méně barevných druhů lemčíků vyskytl gen způsobující zálibu v těchto barvách. Výsledek je stejný. Je to reakce těžící z dané situace a adaptabilně ústící v chování, které využívá a navazuje na danou přirozenost lemčíků a projevuje se v oblasti jejich chování.

 

Vlastně až nedávno jsem si uvědomil, že je to paralela s řečí těla, konkrétně srsti u lidoopů a savců a čtvernožců vůbec. Ty typy člověku a lidoopům blízkých příbuzných, kteří ztratili srst, ať už to jsou skuteční lidé nebo nejméně pozdní australopitékové, najednou postrádají signalizační zařízení, které by jim pomohlo v komunikaci. Ano, srst patří v přirozené morfologii savců k těm anatomickým partiím, které mohou předávat vizuální informace o náladě a rozpoložení svého nositele. Jedná se především o informace jako stáří jedince, jeho zdravotní stav, postavení a vzrušení. Škála stavů srsti je od tmavé po bílou, od zplihlé po zježenou.

 

U ,,lysých primátů“ čtení těchto vizuálních zpráv - těchto vizuálních symbolů je sice možné, ale jedinec sám není schopen je vytvářet prostým užitím své anatomie. Proto bude logické a vysoce pravděpodobné, vzhledem k možnostem a pohyblivosti i programům užití rukou, že se dál, podobně jako u lemčíků, bude čtení těchto signálů využívat a takové vizuální symboly budou vznikat uměle díky autonomní adaptaci chováním.

 

Jak už u prvních skutečných lidí, tak minimálně u pozdních australopitéků je velmi dobrá možnost, že určitá vizuální symbolika byla vytvářena uměle, aby vypovídala o náladě a personě svého nositele. Otevírá se tím celá škála možného chování, jak válečné nebo slavnostní zdobení či barvení těla, tak i možnost stálého složitého nátěru. Pokud je obnova takového nátěru zanedbána například nemocí, vypovídá o stavu svého nositele, stejně jako slepená a zplihlá srst nemocného jedince.

 

Ale otvírá se zde také logická a hlavně zcela přirozená možnost včasného vzniku lidské persony (persony ve smyslu definice C. G. Junga [Balák 2005]), tedy určitého klamání a vylepšování si svého postavení nošením té vizáže, která nás má představit společnosti i nám samotným tak, jak jsme se vyzdobili, abychom udělali ten nejlepší dojem. Vznik umělé produkce vizuální symboliky je tedy možné vysvětlit nejen heuristicky, ale i logicky při dodržení pravidel zobecňování. Přičemž psychologie nahlíží na heuristické vysvětlení jako na méně pravděpodobné než vysvětlení logické, které je statisticky pravděpodobnější a opírající se o zobecnitelné mechanismy. Tzn. logika netvrdí, že u člověka a vizuálních symbolů jde o jev unikátní, mimořádný a ojedinělý (zázračný), ale naopak, že se děje jev běžný a jinde známý. Vedle lemčíků si do hnízd či doupat nosí atraktivní předměty i někteří havranovití ptáci nebo někteří hlodavci (činčily). Umělé natírání lysého těla je známé u slonů, kde je začleněno do očistného procesu starosti o kůži. Adaptace chováním je pozorovatelná u jednoho druhu kraba (špinavá mája), který si na svrchní krunýř dává rostliny, aby byl nenápadný.

 

Pro biologické rekonstrukce dávných lidí a jejich příbuzných to znamená, že bude zcela v souladu s obecnými biologickými principy, když budou mít ,,lysí“ lidé a pozdní australopitékové zdobenou či natíranou kůži, mohou na sobě nosit práci svých rukou, tj. umělé předměty nebo budou tyto shromažďovat na určitých prezentačních místech, které s nimi budou spojeny.

 

 

 

Závěrečné poznámky

 

Poznámka č. 1

K morfologii

 

Stav klasických starých australopitéků článek neřeší. Ne snad proto, že by měli být jistě chlupatí, ale proto, že autor nezná žádný nález koncového prstního článku, který by vypovídal o způsobu péče o případné ochlupení. Široké koncové články (jemné kostěné lemy) známé až u pozdních australopitéků a u lidí. Tyto drobné kosti se dochovávají jen velmi vzácně. Je však naštěstí možné velmi spolehlivě dovodit (ze správné funkce ruky), že už i nejstarší lidé jako Homo ergaster měli ruku typicky lidskou se širokými koncovými články. To také podporuje dochovaný, shodně široký poslední článek prstů pozdních austalopitéků habilise a sediby. Stav ruky a kůže starých australopitéků je tedy zatím otevřen s napjatým očekáváním nových osteologických objevů a také specificky konkrétní analýze stop z Laetoli.

 

Poznámka č. 2

Dětská subkultura - zásobnice a nositelka výtvarného potenciálu

 

V současnosti sledujeme u lidské populace v každé jednotlivé kultuře paralelně několik adaptačních subkultur zaměřených na určitou věkovou hranici (vedle dělení podle pohlaví). Nejvýraznější je dětská subkultura, která má sama několik fází a připravuje nebo předpřipravuje děti hrou nebo později dětskou prací na to, jaké úkoly přijdou, až budou starší či dospělé.

 

Z pohledu složitého a náročného mnohaletého dozrávání jedince sledujeme v tomto období dost dobře protěžování dovedností rukou různými činnostmi. To je spojeno jak s rozvojem ovládání rukou, tak s učením se - poznávání věcí kolem sebe. Někdy se tak děje přijímáním a vytvářením zjednodušených vizuálních forem, názorným asociačním symbolem. Tento jev je spojen na jedné straně s potřebou dítěte snadno, rychle a hlavně bez velké fyzické námahy přirozeně přijímat a začleňovat do svého světa okolní umělé artefakty a činnosti a na druhé straně rozvíjí taková činnost jemnou motoriku, aniž by docházelo k nějakým škodám či zranění dětí. Tím se dostáváme k dětské kresbě (nebo její jiné adekvátní tvořivé podobě), coby přirozené součásti kultury. Z tohoto pohledu vztahu morfologie, kultury a ontogeneze je tato konstrukce souvislostí bezchybná a funguje jako zásobnice pro kulturu dospělých, která může a nemusí cokoli z dětské kultury použít a rozvinout.

 

Pohled na člověka v minulosti jen jako na seriózního dospělce nevysvětluje mnoho a je pochopitelně velmi redukcionistický či přesněji řečeno nefunkčně torzní. Obsažení vizuálního umění výtvarného typu jako běžné možnosti sebevyjádření a přirozeného a snad i předpřipraveného rozvoje jedince bude tedy pravděpodobně, vzhledem k včasnému vzniku šikovných a typicky lidských rukou, velmi starobylé. A protože kresby i další vizuální výtvarná tvorba dětí nebude spojena se silou a složitými technologiemi, šlo nejspíše i v dávných dobách o užití nejdostupnějších materiálů jako uhlíky, bláto, barevné písky, kaménky, klacíky, tráva, peří. Jako podklad pro tuto výtvarnou činnost stačila zarovnaná půda, písek, vlastní tělo, plocha kamenů a větších kostí a skal, kůra či kůže. Vizuální symboly se nemusí jen kreslit, ale mohou se seskládávat z různých předmětů a všelijak kombinovat. Vše může probíhat formou ,,hry na pískovišti“. Co je důležité, je fakt, že se tak děje v nedochovatelných materiálech a nic z tohoto není archeologicky průkazné.

 

Nám pouze zůstane v rudimentální podobě možnost, že na lokalitě nalezneme atraktivní předměty, tedy přesněji přírodniny, které mohly sloužit k takové činnosti. Pochopitelně bez průkazného opracování. Tyto předměty však mohly být sebrány a uchovány i z jiných pohnutek a to i staršími lidmi. Smysl pro kuriozity a sbírání kuriozit je (přes celkově malé množství artefaktů) ze starších období lidské prehistorie dobře známé díky několika dochovaným opracovaným či neopracovaným artefaktům ,,vytvořených“ z nápadných přírodnin. Rozhodně tím neobhajuji pravost celých sbírek domnělého ,,protoumění“ připsaných dávným dospělým lidem. Bylo by to trapné, protože tito měli nezřídka zdravé a šikovné ruce už tisíce generací.

 

Uvažovat tímto směrem (dětská výtvarná činnost jako součást kultur v minulosti) je relativně ,,nové“ nebo spíše nezvyklé. V tradici, a tradice jsou vždy velmi silné, tedy v tradici výkladu schopností lidské ruky, převládala představa, že ještě před několika málo desetitisíci lety byly schopnosti lidské ruky velmi omezené. Tato představa se opírala o jeden zcela chybný rozbor morfologie ruky neandrtálce (který byl tehdy považován za našeho přímého předka). Přesto, že už přes 50 let uplynulo od doby, kdy rozbor ruky Homo habilis anatomem Napierem a po něm dalších specialistů doložil, že vznik typické lidské ruky je raného stáří, zmatení původní a mylnou informací o ruce neandrtálce bohužel stále paralyzuje tuto oblast.

 

Potíž je v tom, že rozvinutí rukou není provázeno tím zcela nejvýraznějším rozvojem mozku a podle nejstarších původních představ z 19. století (jejichž duch stále straší :-D) by měl být motorem evoluce člověka právě šedavý obsah hlavy. Lidské ruce u nejstarších lidí jsou tedy pak spíše chápány jako anatomická partie, která předběhla ostatní vývoj, ale nemá to vůbec nic znamenat. Nejsou tedy užívány a čekají na budoucí rozvoj mozku. To je však představa nebiologická. Kdyby tomu tak bylo, kosti rukou by nesly jasné stopy po atrofování svalstva.

 

Propojení morfologie a programů chování je vždy funkčním a adaptačním mechanismem každého živočicha. Je to obecné pravidlo. A stejně tak jako chyběl veliký mozek u vzpřímené chůze, tak chybí i u rozvoje ruky a tento fakt nemůže zabránit užívání obou těchto tělesných partií.

 

Spíše s teorií o velkém mozku - motoru evoluce to nebude tak všechno úplně v pořádku. Však je tato teorie velmi stará a vznikla v jiné době s velmi odlišnými vstupními daty, než jsou nyní v neurologii k dispozici.

 

 

Poznámka č. 3

Podstata kvality výtvarných projevů dalších živočichů

 

V těchto místech je přirozené zareagovat na pokusy v umělém prostředí s cílem přimět některé lidmi chované živočichy kreslit nebo malovat. Ačkoli jsou práce například šimpanzů zajímavé, anatomie ruky lidoopů nedovoluje zacházení s výtvarným náčiním srovnatelně s člověkem. Proto také nemají šimpanzi při takové činnosti adekvátní odezvu v mozku, kde by bylo možné taková data uspokojivě zpracovat. Porovnávání výtvarných projevů lidí a zvířat je objektivní jen tehdy, jsou-li zohledněny anatomicko-senzorické a morfologické rozdílnosti. Jinak vždy dostaneme disproporční data.

 

Dobereme se takto k mylnému závěru, že důvodem rozdílných výsledků člověka a zvířat je celkově nižší inteligence ostatních tvorů nebo že jim chybí správná tvořivost, abstraktní či symbolické myšlení a podobně (lidoopi jsou pak přirovnáváni k malým dětem). Naopak pomocí abstraktních geometrických symbolů je možné, aby spolu šimpanzi (nebo šimpanzi s lidmi) komunikovali. Jejich vlastní produkce vizuálních umělých symbolů je jen omezena primárně i sekundárně anatomií ruky.

 

Kvadrupedie lidoopů zapříčiňuje, že jejich hlava, na které jsou senzory umístěny stejně jako na lidské hlavě, přijímá pachy těla jejich druhů po celé délce jejich vodorovně orientovaných těl. Od hlavy přes celé tělo až ke genitáliím a anální oblasti. Tím budou i jinak zaměstnány analytické oblasti mozku. U vzpřímeného člověka je většina těchto pachových informací takovým přímým způsobem nedostupná. Proto vizuální informace hrají u vzpřímeného těla i v nejrůznějších dalších podobných situacích daleko větší roli než u recentních lidoopů.

 

Podobně je to se senzory slona. I do jeho schopností kreslit šikovnými prsty chobotu se bude promítat omezení vizuální analýzy, protože pro něj je významný jak čich, tak sluch. Kytovci zase nemají srovnatelné plastické vidění s člověkem. Možnosti prostorového vidění jsou omezeny. A vzhledem k jejich sonaru a prioritnímu významu sluchu u nich opět nebude hrát vizuální informace takovou prioritní úlohu jako u vzpřímeného těla člověka. Navíc je zde problematický úchop kreslícího prostředku a jeho vizuální kontrola při vytváření linie. Podobný problém se stereoskopickým viděním by měli mít ptáci, např. havranovití, kteří mají přece jen lepší možnost natáčení očí než zmiňovaní delfíni. Havranovití by, stejně jako delfíni, mohli také držet kreslící náčiní v dlouhém zobanu (teoreticky). Když jsem se díval na fotografii malujícího delfína s beznadějně krátkým štětcem v čelistech, bylo mi jasné, že vůbec na plochu papíru neviděl, ale nikomu to nevadilo.

 

Jakoby nahodilé čmáravé kresby nebo čárání štětci s barvou jsou schopna nejrůznější zvířata. Společným jmenovatelem je chaotizace linií, tedy spíše zaujetí jen samotnou činností nanášení barev, než aby byly v produkci viděny nějaké další přesvědčivé významy a práce byla rozvíjena tímto směrem. Nemnohé obrazy, které jako by něco konkrétního vyjadřovaly, není možné jednoznačně prohlásit za obrazy zachycující nějaký konkrétní výjev (pokud je samotný autor neoznačí za konkrétní objekt - autorem je zde míněn gesty se dorozumívající lidoop).

 

Nejstarší linie z konce starého paleolitu realizované člověkem jsou pěkné, rovnoběžné a pravidelné. Tomu odpovídají i kamenné nástroje s předem danou geometrickou formou. Takové se posouvají v čase až kolem hranice milionu let.

 

 

 

Poznámka č. 4

Myšlenkový pokus s kresbou a dávní lidé

 

Dáme papír nebo plátno a také štětce a barvy Homo habilisovi a ergasterovi. Co se stane? Na rozdíl od recentních lidoopů by měl jak habilis, tak ergaster dobře zvládat technickou část malby. Předvádění dovedností a ovládání rukou by se mohlo ve hře a nebo v jejich vzájemné soutěži dostat až ke geometrizujícím barevným strukturám, aby se na nich ukázalo, jak jsou rukodělně šikovní. Možná by se některý z ergasterů začal sám pomalovávat, aby se tak učinil zajímavějším. Toto je oblast dekorativního umění, kdy je výtvarné umění užito k prezentaci pomocí určité abstraktní vizualizace, mající celkově symbolizovat nápaditost a výjimečnost daného jedince. Samotná, figurálněji orientovaná výtvarná činnost, jako je zobrazování předmětů, lidí a zvířat okolo, je už záhadnější. Figurálnímu umění se nevěnují ani některé současné kultury. Spíše by šlo o to, aby se dekorativní malby a konkrétní vzory v nich obsažené opakovaly, aby se dostaly do tradice dané společnosti a aby tak měly možnost dostat konkrétní připsaný význam, coby symbol pro něco. Samotné zobrazování věcí či bytostí je spíše vázáno na dětskou subkulturu, kde se míchá do her a rukodělných činností i fantazie jednotlivce a odraz skutečného světa. Sem tam se může takové dítě malující reálný svět najít. Jestli však přejde takové myšlení do kultury, to je věcí náhodné statistiky a memetiky. Aby jedinec přešel od dekorativní tvorby k zobrazovací, je potřeba i určitého příznivého zázemí a vedení. A jako zobrazující dospělec by mohl mít spíše se svou zálibou v jinak zaměřeném prostředí potíže.

 

 

 

Poznámka č. 5

Materiály a suroviny pro vizuální symboly a prezentaci

 

Vycházím z faktu, že všichni současní lidoopi statisticky staví hnízda a to proplétáním větví a prutů určitých konkrétních druhů stromů, což je časově nezanedbatelná část dne. Proto bude logické, když podobný časový úsek, vyhrazený pro tuto práci, bude předpokládán jak u pozdních australopitéků, tak u dávných lidí. Jen kvalita práce bude posunuta daleko dokonalejším pracovním nástrojem jako je univerzální lidská ruka. Práce a zájem o konstruktivní tvořivost bude, tak jako u lidoopů a jistě i u společných předků, využívat prostorové myšlenkové mapy (později se bude prostorová představivost hodit k výrobě štípaných nástrojů i komplikovanými technikami). A navíc toto pletení a košíkování otevře možnost řešit materiální potřeby právě směrem ke kulturnímu vzorci využívání toho konkrétního materiálu, se kterým jsou konstrukční i surovinové zkušenosti. Váhové vlastnosti proutěných a dřevěných předmětů jsou dobře známy a uplatní se i v případě nutnosti přenášet předměty z místa na místo v rámci migrace. Dlužno dodat, že všechny osobní zdobící předměty a zkrášlovadla budou nošeny. To znamená, že zde bude nutné akceptovat jejich váhové omezení. Pokud si postavíme řadu modelů takových kultur, memeticky je možné, aby se objevilo i nošení těžších artefaktů, zvláště tam, kde se poněkud změní (upraví) zadání. Jednak tam, kde bude nutný vznik určité trvalejší základny a pak také tehdy, když bude možnost snadnější dopravy (skluz po sněhu, nadnášení plavidla vodou). Ale určité mírné posunutí bude možné i díky změně mytologie. Například skořápka pštrosího vejce může být důležitá jako surovina, až bude důležitá mytologicky a proto pak upřednostněna před rostlinným materiálem. Také budeme očekávat, že bude pravděpodobné, že i celý pštros bude mít v mytologii daných lidí důležité místo a můžeme v personě oné kultury počítat i s užitím pštrosího peří minimálně při určitých příležitostech. To je také jako materiál úžasně lehké a atraktivní, ale archeologicky nevýznamné, protože je zcela nedochovatelné.

 

Teprve vybočení od ideálního lehkého materiálu organického a především rostlinného typu znamená, že bude určitá šance, že vznikne archeologicky dokladovatelný materiál. A to je stav, který je v archeologii znám. Obráceně, stavět vznik vizuálních symbolů právě jen na archeologicky dokladovaném materiálu je už příliš troufalým přeceněním významu archeologie. To v souvislosti s logickou tendencí paleolitických kultur bránit se používání těžkých a tím i dochovatelných surovin.

 

Nerealistické připsání dávným lidem užívání jen archeologicky dokladovaných materiálů k vytváření  vizuálních symbolů pak řadu kultur naprosto, i když zcela mylně, deklasuje.

 

Chápu, že jasný archeologický fyzický důkaz je jednoduchý a nenáročný na komplikované uvažovaní. Ale přece jenom bych dal raději na složitější souvislosti, protože živé organismy jsou ve svém jednání už ze své podstaty složité a zvláště chování lidí nebude přímočaře prostoduché. Příliš nápadně zjednodušené kritérium je mi podezřelé už jen ze své existenční a obsahové podstaty a silně to zavání velmi nešťastným pravověrným redukcionismem. Tedy alespoň mně je stále bližší komplikovaný Sherlock Holmes, než jednoduše uvažující inspektor Lestrade. Pro mne Lestrade nemá ten správný inspirativní šarm, stejně jako představa pozdního vzniku symbolů. Ta silně připomíná účelové doplnění stařičké pseudodarwinovské pohádky o vzniku lidství, provázeného stálým pokrokem na cestě k cíli za dokonalým lidským mozkem. A to vše pod taktovkou tajuplné a nadpřirozené síly, vedoucí nás neomylně ke šťastným zítřkům lidstva. Tato představa unikátnosti lidských (pozdně vzniklých) symbolů je rovněž odtržena od srovnávací psychologie. A když se objeví snaha propojit srovnávací psychologii a archeologii, děje se tak zase bez morfologického porovnání organismů a širšího zobecňování, což vede zase jen k redukcionistickým výsledkům a vzniká tedy jen nefunkční paskvil.

 

 

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák