Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák

E-Mail - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na přehled odborných článků

 

 

 

Zbraňové systémy paleolitu

obecné zásady

Libor Balák

Antropark, Brno 2014

 

 

Prolog

 

Mezi zbraně paleolitu patří i mnohé kamenné artefakty. A právě kamenné nástroje, ačkoli v dávných kulturách představovaly vedle ostatních předmětů a objektů objemově zanedbatelný zlomek, daly dávným kulturám souborné označení ,,doba kamenná“. Dobře dochovatelný, opracovaný kámen byl analyzován a shledán veskrze primitivním a jeho typologie byla nejednou gradualisticky seřazena od nejjednoduššího po nejsložitější. Kdyby však takové řazení mělo platit doposud, bylo by to už přespříliš podezřelé, protože vzniklo v době praktické neznalosti současných biologických evolučních principů a jejich komplikovaných vztahů, mechanismů a souvislostí. Vždyť v době Darwina a vlastně ještě celá následná dlouhá desetiletí byla tato oblast vnímána často až příliš zjednodušeně. A to se pochopitelně odráželo i ve vnímání kultur a schopností dávných lidí.

Co když i jednoduchý úkol, zabývat se vážně svou vlastní minulostí, je pro tvory, kteří se tak úzkostlivě drží jednoduchých, emotivně podbarvených symbolů, příliš složitý? Znáte-li totiž výklady schopností dávných lidí, opírající se o kamenné artefakty, narazíte velmi brzy na několik základních protimluvů. Ony primitivní zbraně, jako pěstní klíny, se svého času nezdály lidem tak primitivní a původně je přiřkli starým Keltům. Také může udivit, že mladší mladopaleolitická technika těžby úštěpů z jádra je v podstatě jednodušší a méně náročná na přemýšlení než skutečné sochařské výtvory daleko starších technologií nástrojů, přímo vyrobených z jádra silicitu.

A řazení jednotlivých typů samotných zbraní? Ty se prezentovaly od konstrukčně nejjednodušších po ty zdánlivě nejsložitější. Proč? Skutečně by mohlo takové řazení fungovat? Musíme bezmyšlenkovitě přejímat to, co hlásaly generace před námi a ty zase to, co ty další před nimi nebo překročíme práh danosti a položíme si otázku, na kterou budeme chtít slyšet odpověď, ať je jakákoli? Co vlastně víme o konstrukci dávných zbraní?

Tedy vzhůru za poznáním!

 

 

Obsah

 

1. Úvod

2. Předpoklady pro lov

3. Další předpoklady pro výrobu zbraní

4. Lov a jeho různé příčiny

5. Šíře forem lovu

6. Konstrukce zbraní a rozvoj loveckých strategií

7. Zbraňové systémy v čase

8. Hroty, dlouhé projektily a další lovecké zbraně a strategie v čase - základní orientace v tématu

9. Zásady rekonstrukce složeného dlouhého projektilu (oštěpu, šípu)

10. Nasazení lovců

11. Ostatní zbraně

12. Krajina jako součást lovecké strategie

13. Stav a typ společnosti a lov

14. Kompenzace negací z lovu a jeho následků

15. Závěry - zhodnocení

16. Dodatek k závěru - praktické dopady práce

17. Užitá literatura a zdroje

18. Doporučená literatura

 

 

1. Úvod

 

Úvod by měl obsahovat shrnutí stávajících poznatků, nastínění některých možných souvislostí, zadání si úkolu a snad i nastínění předpokladu určitého výsledku či očekávání směřování práce. Pak v závěru zhodnocení, zda a jakým způsobem byl průběh zdárný a jestli se předpokládaná očekávání naplnila. V rekonstrukční paleoetnologii se však dohání tolik promeškaného času, že každé očekávání a plánování je mnohonásobně překročeno a objeví se vždy několik zcela nových oblastí a souvislostí, které nejspíše otevřou celá velká nová témata. Prostě spíše děje a závěry nevyzpytatelné. Tak tomu je i v této práci. Původně bylo úkolem jen a pouze prosté základní shrnutí dosavadních materiálů kolem zbraní paleolitu a to jen v hrubých základních nastíněních. Práce se měla podrobněji věnovat jen oblasti konstrukčního řešení loveckých zbraní. Během psaní této práce se však ukázalo u nejrůznějších typů zbraní a jejich částí, že jejich vlastnosti a konstrukce jsou natolik specifické či limitující, že podstatně komplikují jednoduché uvažování o jejich přímočarém užití.

Ledacos se tak objevilo ve zcela novém světle a vedlo k ,,nečekanému“ poznání, že neexistuje něco jako ideální zbraň či univerzálně vyhovující materiál pro zbraň, byť jen ve své vlastní kategorii. Ukázalo se, že různé materiály a některé jejich vlastnosti se sice výborně hodí z určitých důvodů k výrobě zbraní či jejich komponentů, nicméně v praxi přinášejí tyto materiály konkrétní potíže a řešením je kompromis, který každou zbraň nějak limituje. Můžeme pak sledovat (nebo logicky očekávat) jisté opravné kompenzace jak v samotné konstrukci zbraně nebo v jejím používání. Ukazuje se, že velmi podstatné a limitující jsou také fyzikální síly, které působí nejen při pronikání zbraně do těla kořisti na onu kořist, ale i na samotnou zbraň. A to v kontextu všech fyzikálních sil, které působí na zbraň ve všech fázích jejího užití. Ba musí být zohledněn i samotný transport zbraně, možnost její pohotovosti k užití a také je nutné zvážit technologie, které zajistí, aby zbraň byla ošetřena i proti klimatické nepřízni.

Každá zbraň, každý zbraňový systém, každý užitý materiál má své klady a zápory. A když se začneme zabývat skutečnými, reálnými artefakty, začneme tušit, že dané kultury jen sáhly po určitých kombinacích z možných řešení i možných kompenzací. Neexistuje snad ani žádná ideální zbraň, která by se užívala k plné spokojenosti a zajištění živobytí tisíce, desetitisíce či statisíce roků jen tak a že by pak beze všeho šla časem nahradit další dokonalejší, ideální zbraní jen z důvodu, aby se například uplatnily další a další stupně pomyslného přímočarého gradualistického evolucionalismu. Takto pojatá, velmi zjednodušená historie je, co by reálný model, až podezřele rychle dysfunkční, pokud se nad ním chceme skutečně zamyslet a přidáme k němu praktický život ve všech jeho aspektech.

Ba samotný princip jednotlivých zbraňových technických aparátů v praxi nefunguje. Je třeba nejrůznějších konstrukčních, řemeslných dovedností a technologií, ale i brilantního nasazení a dokonalého ovládání zbraně, aby mohla vzniknout funkční, v životě uplatnitelná zbraň. A vzhledem ke škále lovné zvěře, bylo logicky takových technologií řešeno vždy několik vedle sebe. I přesto je samotná technologie loveckých zbraní a jejich užití jen špičkou ledovce v celkovém množství úkolů, které musely dávné kultury řešit se stejnou úspěšností.

Bylo třeba se věnovat zásobování rostlinnou potravou, bylo třeba potravu upravit, zajistit otop, vyřešit zajištění ohně v nejrůznějších podmínkách. Bylo třeba se odívat, bydlet a především zajišťovat nutnost všudypřítomného transportu surovin, předmětů i lidí. Toto vše na té hmotné úrovni, ale lidé mají i svou citovou a psychologickou stránku a své potřeby. Člověk musí řešit také to, co přináší život i smrt, samota i společnost. Bylo třeba se učit i učit jiné. To vše je úkol ohromný a obsáhlý. Proto je omezený i výběr zbraňových systémů v každé společnosti. Vše se zvládnout nedá. Ba ani společnosti průmyslového potenciálu se specializovanými konstruktéry a celou funkční výrobní základnou nedokázaly skutečně pokrýt všechny své potřeby. Stačí se podívat na zbraně druhé, či první světové války. Nejenže byly problémy potřebné zbraně vyvinout, ale i vyrobit je v žádaném počtu a navíc je odtransportovat tam, kde jich bylo třeba. Ale je tu i aspekt, kdy i ta nejlepší technická řešení společnost odmítá nebo kdy zacházení i s tou nejlepší technikou je více než nešťastné a žalostné. Stačí připomenout americký tank M4 Sherman s nedostatečným pancéřováním, nedostatečně účinným kanónem a navíc vše na nešťastně vysokém podvozku, který zajišťoval, aby takový cíl byl nepřehlédnutelný a neminutelný. Notoricky známá organizace řízení francouzské obrany v druhé světové válce nevyužila řady svých zahálejících leteckých sil, přestože jinde se jich nedostávalo. Své závažné technické nedostatky měly i další zbraně, obecně považované často za téměř ideální. Řada jinak vynikajících letadel měla povážlivé potíže při startu a přistání. A také je dobré vědět, že taková výborná zbraň sama o sobě mnoho neznamená. Teprve proškolení pilotů od mimořádných a výjimečných instruktorů znamenalo, že se takových strojů dalo užívat tak, aby se jejich kvality vůbec projevily.

Snaha technologicky excelovat (například u tanků ve druhé světové válce) vedla u jedné válčící strany k podstatnému omezení možnosti vyrábět zamýšlené zbraně v dostatečném počtu a znemožnila mnohé polní opravy strojů. Jiné řešení vedlo naopak k co nejjednodušší a co nejmasovější výrobě kvalitativně jen tak tak funkčních strojů. Jak však víme, zvítězila strana s větším počtem zbraní za cenu skutečných masakrů vlastní chabější techniky a lidí.

Vypadá to, že ani v prostředí lovců sběračů přírodních národů není možné se prostě specializovat na všechny druhy potravy a zvěře. Není možné se specializovat na všechno a na vše vytvářet patřičné zbraně, když podobný úkol nezvládají ,,moderní civilizace“. Že tomu tak bylo, naznačuje dosti výmluvně i fakt, že i nedávné přírodní národy se často nedokázaly zaměřit na všechny možné zdroje potravy a surovin, ale že se jen specializovaly na určitý, specifický výběr. Tak mohly různé komunity sdílet společný prostor, kdy se v něm časově míjely a každá zde čerpala jiné zdroje. Nebo některé zdroje byly prostě TABU.

 

2. Předpoklady pro lov

 

Předpoklady kolem trávení masité potravy

Obecně platí, že výlučná býložravost nebývá tak striktní. Samotný tlak na masitou potravu se zdá vzhledem k recentním primátům věcí morfologie, fyziologie, memů a může mít i sociobiologický rozměr (tj. oblast sociobiologie - hierarchická prestiž, libost, nutkání, kompenzace). Pro vzpřímenou postavu platí, že váhově lehčeji stavěný trávící systém je výhodnější pro snížení zátěže kostry a svalstva břicha, třísel, zad a pánve. Masitá potrava by měla být v tomto ohledu výhodnější než méně kalorické rostliny (jak dokládají už i školní pokusy na pulcích žab). Co se týká možnosti pojídání už uhynulých zvířat, tlak na takovou adaptaci limituje u člověka a primátů fyziologie. Ta z hlediska trávícího ústrojí neodpovídá specializovaným mrchožroutům. Jedná se především o prostředí kyselosti žaludku, který by eliminoval možnost infekce. Podobně je třeba brát v úvahu i ústa a hltan a jeho odolnost vůči nákazám a rozkladným bakteriím. Logickým závěrem bude, že rizikové mrchožroutství je spíše minimalizováno na zvláštní specifické případy za určitých okolností. Vzhledem k morfologii a na ni navazujícím programům chování člověka, bude vhodnější a logičtější nahlížet na prostředky k zajištění čerstvé masité potravy (lovecké věcné aparáty a lovecké strategie) jako na běžný adaptační mechanismus chováním.

 

 

Bezkontaktní predace

Při snaze o podstatné snížení rizika zranění a smrti lovce se především uplatňuje taktika bezkontaktní predace. V živočišné říši, se někdy u některých, jinak lehce zranitelných tvorů, uplatňuje zvláštní adaptace v podobě bezkontaktní (nebo téměř bezkontaktní) aktivní obrany nebo útoku. Morfologicky je to spojeno se zvláštní anatomií, která umožňuje dostat se k nebezpečné kořisti či nepříteli jen na zlomek vteřiny nebo zaútočit na dálku a zcela se tak vyhnout fyzickému kontaktu a tím minimalizovat možnost vlastního zranění. Mnozí hadi mají tělo uzpůsobené k bleskovému útoku a po rychlém vpravení jedu do protivníka se opět stahují zpět do bezpečné vzdálenosti. Jiní hadi mohou svůj jed dokonce rozprašovat směrem k protivníkovi, někteří pak navíc mohou přesně vystřikovat jed na cíl (oči nepřítele) - známe je jako ,,plivající kobry“. A nejsou sami, ryba stříkoun lapavý Toxotes jaculatrix loví z vegetace rostoucí nad vodou hmyz přesně mířeným proudem vody, který vystřikuje z tlamky z hladiny, aniž by sama vůbec opouštěla vodu. Stříkání nejrůznějších odpudivých tekutin je známo i mezi savci, ale k dokonalosti je přivedeno u hmyzu. Někteří zástupci hmyzí říše se tak stávají skutečnými draky dštícími ,,oheň“, konkrétně sto stupňů horké výpary (Prskavci, Brachininae).

U člověka, který má dlouhé dětství a je nutné, aby neosiřel (či aby nezůstal na čas nezajištěn), je taková adaptace chováním a vytvářením patřičných prostředků k bezkontaktnímu lovu velmi nutná. A je anatomicky možná díky kloubům ramene, které umožňují rotaci, stavbě paže a anatomii ruky. Už i lidoopi dovedou vrhat různé předměty a to není jejich ruka příliš ideální ke svírání menších předmětů. Ani oštěp se jim nedaří dobře a pevně držet. Délka paží je také podstatná, zkracováním se urychluje její pohyb který je pak výhodný k vrhání zbraní. Stejně podstatný je pro užití účinných házecích zbraní stav bederní páteře a dalších souvisejících anatomických oblastí (viz níže).

Podstatné snížení mortality i zranění při lovu je pak spojeno s očekávanou dlouhověkostí (už u šimpanzů je možná délka života úctyhodných 60 let) a specifickým memetickým životem komunity. To zase samo vede k zajišťování dlouhodobého uchovávání memů jako živé databáze ve společnosti, využitelné třeba právě i kolem takového bezkontaktního, bezpečného lovu. Ke snížení mortality a ochrany mláděte patří také rozdělení rolí podle věku a pohlaví (podobně jako u lvů). Upřednostnění odolnějšího a silnějšího muže v roli lovce nebezpečnější potravy bude znovu jen logickou adaptací chováním.

 

 

Senzory při lovu a jejich kompenzace

Oproti jiným predátorům má člověk určitá omezení už při samotném sledování vyhlédnuté kořisti. U kontaktních savčích predátorů jsou totiž nejčastěji použity ke sledování kořisti před útokem dva velmi spolehlivé smysly. Například sluch a zrak (kočkovité a psovité šelmy). Zlepšení sluchu se u nich dosahuje natáčením vnějšího ucha. Je to podobné jako naše speciální místo na sítnici (žlutá skvrna), které má zvýšenou citlivost a umožňuje nám získat velké množství optických informací z malého prostoru před námi (postupným přidáváním nových a nových, takto zpracovaných informací teprve vzniká náš celkový obraz okolí). V tomto ohledu si stejný luxus, co se týká sluchu, nemůžeme dovolit. U člověka, který nemůže natáčet ušní boltce a jeho uši stále míří do stran, je jediným hlavním senzorem, který může skutečně zaměřit na kořist, jen zrak. Kvalitní informace má tedy pouze z jediné mentální mapy, proto jeho představa o situaci loveného zvířete je určitým způsobem omezená a lov by nesl další závažně zvýšená rizika neúspěchu a možného zranění. Proto jednoduchým a prostým kompenzačním řešením je adaptace chováním. Výsledkem je právě bezkontaktní predace (či bezkontaktní obrana).

 

 

3. Další předpoklady pro vytváření zbraní

 

Ruka a úchop

Vytváření zbraní je spojeno s určitou specifickou morfologickou adaptací a adaptací v chování. A nejedná se rozhodně jen o notoricky známý, docela slušný ,,klepetí“ úchop mezi špičkou palce špičkou ukazováku zvaný ,,Precision-grip“. Ve skutečnosti jsou i lepší úchopy, například ,,pinzetový úchop“, kdy se uplatňují nehty (a může se upřednostňovat palec a prostředníček před ukazovákem). Ještě lépe se však dá pracovat s palcem a prostředníkem, ale ovládání jiného prstu, než je palec a ukazovák, je přesto vzácné. Nicméně meziprstové úchopy se odehrávají nejvíce právě mezi ukazovákem a prostředníkem ,,cigaretový úchop“. A pochopitelně není jen oblast jemné motoriky. Další funkce ruky souvisí se zvedacími pohyby, kdy se pracuje silově a pochopitelně s optickým odhadem a pod optickou kontrolou. Prvotním potěžkáváním se nejprve vyhledává těžiště předmětu a samotný člověk mění vlastní pozici těla tak, aby udržel rovnováhu. K tomu je třeba právě specificky lidské anatomie mezi žebry a pánví, která je volná pro takový pohyb. U lidoopů jsou tyto partie na zádech vzájemně spojeny ,,krycími kostmi“, které chrání ledviny i vnitřní orgány (tvoří je jen jinak natvarované kosti pánve a žeber).

Zůstává nám ještě silový manipulační (fixní) úchop, kdy předmět držíme pevně a může s ním manipulovat, což opět není samozřejmost. To by nebylo možné bez rozšířených konců prstů, které umožňují pevný fixační úchop předmětů a to jak při jejich výrobě, tak právě i při jejich užití. U člověka (bipedního primáta s rovnými prstními články) s krátkými články prstů se po sevření promění vnitřní strana prstů v izolovaná malá bříška, také dobře fixující uchopený předmět. Jak dlouhý palec a krátkost prstních článků ostatních prstů, tak široké konce prstů, utvářejí unikátní koncepci ruky, která bude také moci plně sloužit výrobě předmětů a objektů. I další části lidského těla jsou koncipovány tak, aby napomáhaly dalšímu využití a rozvoji tvořivosti s předměty. Přičteme-li k tomu autonomní adaptaci chováním u člověka, můžeme logicky a bezpečně očekávat v rámci vytváření hmotných věcí vlastně cokoli. Samotné univerzální lidské tělo a jeho morfologie tak umožňuje nespočet možných adaptací k vytváření a užívání předmětů a přípravě a uplatnění nejrůznějších strategií lovu. Fyzická omezení jsou minimální.

 

Smysl pro těžiště předmětů

Lidská ruka je také senzor pro zjišťování těžiště předmětů. Je to systém vah, z nichž každý jednotlivý prst i dlaň zvlášť hlásí namáhání gravitací při držení nějakého předmětu. Podstatná je možnost ovládat prsty tak, že se od sebe mohou vzájemně vzdálit a určitě je důležitý nejběžnější úchop, kdy předmět je držen palcem na jedné straně a na druhé ostatními prsty. Proto je palec také silnější než ostatní prsty. Výsledkem je možnost uplatnit ruku jako součet několika vah, které jsme schopni porovnat a uplatnit pro odhad těžiště předmětu. Pokusy se šimpanzi naznačují, že jejich ruka má určité závažné potíže s určením těžiště předmětů. Když se totiž předmětům, se kterými je zvyklý šimpanz manipulovat, změní těžiště, přestává být schopen úspěšně dál s nimi manipulovat. Vypadá to, jako by si pro tento typ činnosti nedokázal utvořit mentální mapu. Protože takový pokus, který jsem náhodně sledoval v televizním pořadu, ve kterém vystupovala i Jane Goodallová, byl generalizován na všechny šimpanze, šlo by usuzovat, že autor tohoto pokusu z nějakého důvodu zcela vyloučil, že by tento úkol mohli zvládnout ostatní šimpanzi či jiný recentní lidoop (ale to se v pořadu neřešilo). Mohu zůstat určitým způsobem opatrný k takovému tvrzení, ale na druhé straně si plně uvědomuji, že šimpanzí ruka je velmi odlišná od lidské, že kratičký a velmi tenký palec nemůže rozhodně suverénně a automaticky svírat předměty stejně jako lidská ruka, protože jejich palec sám má vůbec potíže zastat řádně takovou funkci. Také lidská ruka s širokými konci prstů a zvláště ruka archaických lidí naznačuje, že uchopování a fixování předmětů je jejich denním chlebem. Oproti tomu konce prstů lidoopů jsou velmi tenké a nejsou k přidržování předmětů vhodné. Proto už jenom z tohoto pohledu bych ruku lidoopa nepodezíral z toho, že by byla výborným analyzátorem - senzorem k hodnocení specifických váhových vlastnosti předmětů. A tedy i následné vytváření myšlenkové mapy, týkající se těžiště předmětů, může být u lidoopů velmi omezené (toto rozhodně nemá nic společného s nějakou nižší inteligencí). Proto je třeba sledovat anatomii ruky našich dávných příbuzných forem a předků i z hlediska síly a délky palce a stavu koncových článků prstů a také délky samotných ostatních prstů.

 

Poznámka k televiznímu pokusu: V uvedeném pořadu se experimentátor dopustil zásadní chyby při výkladu výsledku svého pokusu. Nebral vůbec v úvahu specifickou anatomii šimpanze, nezabýval se ani jeho specifickými senzorickými možnostmi, naopak předpokládal, že šimpanz získává zcela stejné informace jako člověk. Poté z tohoto mylného předpokladu dospěl k závěru, že šimpanz je neschopný řešit takový úkol z důvodu intelektuálního (což je bohužel velmi častý heuristický závěr u podobných pokusů či interpretací). Pokus dovršil porovnáním, jak dobře zvládají tento úkol už i malé děti. To je typická ukázka chyby, která vzniká pod tlakem strachu neudělat chybu a nepřisoudit zvířatům neuváženě lidské vlastnosti. Je dobré si přiznat, že v naší kultuře je tento strach skutečně někdy tak zbytečně silný, že působí více škody než užitku a že je důležitější klid, pohoda, láska k vědě a logický rozum než fanatická hysterie a také je důležitější ochota trpělivě zkoumat složité souvislosti než upřednostňovat heuristické závěry. Jakmile se vyzdvihuje nějaká zázračná polidšťující tendence, děje se tak zpravidla velmi nekriticky a opomíjí se základní jednoduchá práce kolem morfologie a na ni navazujících obyčejných programů chování, určených k ovládání této specifické morfologie. Zase je to upřednostnění „lestradovského“ přístupu, tj. upřednostnění emotivních asociací a jednoduchých symbolů a opomnění souvislostí a logiky. Možná, že inspektor Lestrade se obával společenských rozměrů své práce. V tom je zásada padni komu padni spravedlivější a pěkně vyjádřená u Leonarda da Vinci: „Chvály je hodna pravda i o jednoduchých věcech nikoli nepravda o věcech nejušlechtilejších.“

Zvládání síly paží a rukou

V dětství zachází člověk v rámci své dětské subkultury s různými materiály při hrách a v dospělosti tyto svoje zkušenosti uplatňuje, rozvíjí a umocňuje silou. Svou významnou úlohu zde hraje to, že sílu člověk získá později, po té, co nabude zkušeností s různými materiály a rozvine prací s nimi vlastní obratnost - zručnost. V dětství se nástroje spíše uplatňují při opracovávání nějaké suroviny a při výrobě určitého předmětu, aby kompenzovaly malou sílu nebo možnost si výrobek přisvojit jinde už hotový. Díky omezeným silovým možnostem dětí se už v tomto období tedy objevuje výpomoc technologií (práce s pomocnými předměty). Dětská subkultura je tak vlastně tahounem technologií kultury samotné. Bez ní a jejích omezení by se ledacos řešilo jen silově a řada inovací i činností by z kultury jako takové prostě vypadla. Proto často prezentované modely paleokultur vypadají tak neomaleně. Jejich tvůrci počítali jen s dovednostmi solidních a seriózních dospělých lidí jako s rozhodující hybnou silou v oblasti technologie (ovšem takových dospělých panáků, kteří sami dětství neměli). Podobně je však tomu i u práce většiny žen, které nemohou dosahovat srovnatelné síly s muži. I jejich řešení budou více nakloněna technologiím než řešení úkolů prováděným hrubou silou.

Vzhledem k rychlému a časnému nástupu mnohých dovedností u člověka tento systém může fungovat i při zkráceném dětství, pokud je ve správnou dobu vhodně stimulován a rozvíjen. Například sledujeme-li rozvinutí komunikační tvořivosti v artikulovaných pojmech jako je řeč, vidíme značné individuální rozdíly v době osvojení. Dobré a plynulé komunikace lze dosahovat u lidí už od dvou roků, tedy ještě před dosažením plného vzrůstu mozku.

Co se týká jemné motoriky a dovedností s využitím fixačního úchopu, je věc teoreticky  limitovaná již délkou dětství. I když stále platí, že když je dítě ve správnou dobu správným způsobem stimulováno, je vyhráno a přílišného času netřeba. Ve skutečnosti se však nežije v ideálním světě ani ve zcela ideálních podmínkách. Takže v proměnách kultur může hrát roli to, zda je dětství tak dlouhé, že vytvoří i dostatečnou časovou rezervu pro možnost inovátorského rozvoje a libosti používat ty nástroje, které kompenzují dospělou mužskou sílu.

 

Destruktivní tvořivost a prostorová představivost

je na rozdíl od konstruktivní tvořivosti, kdy předměty a objekty vznikají za celkové optické kontroly tvořením přidáváním hmoty, prací opačného charakteru, kdy se hmota odebírá a tato činnost je propojena spíše s mentální mapou suroviny a jejích vlastností, ale vše pod vedením precizního ovládání rukou. Typickým příkladem je zpracovávání kamenné suroviny. Kamenná surovina je archeologicky relativně dobře dochovatelná, takže nám umožňuje sledovat tuto činnost v čase. Štípání kamene samo se děje nikoli pomalu a pod naší nepřetržitou kontrolou, jako například u košíkování (konstruktivní tvořivost), ale naopak po skocích - náhlých etapách - úderech do materiálu, kdy se využívá specifické vlastnosti silicitů (křemičitých hornin) a to lasturovitého odštípnutí kusu materiálu ze základního kusu suroviny.

Tady je podstatné, aby pod kontrolou senzorů a paměti byly údery vedené určitým konkrétním směrem a určitou konkrétní silou (otloukačem) do kamenného jádra. A nejen aby byl pod kontrolou každý jednotlivý úder, ale aby zůstaly směry a síla úderů v paměti tvůrce. Takže půjde o vytváření map síly úderu a map vedení směru úderu spojených s vytvářením mentální prostorové mapy předpokládaného vnitřku suroviny. V něčem je to podobný princip jako u provozu ohniště, kde se sžíváme s potřeby zcela odlišné ,,entity“, od které něco vyžadujeme. Ona má odlišné nároky než my a my se jí snažíme porozumět. Ale oheň se přece jenom více podobá krmenému živočichovi. Opracování kamene je podstatně jiný vesmír.

Štípatelné kameny mají specifickou vnitřní strukturu. Podle typu a lokality v sobě mohou mít trhliny nebo dutinky a proto zpracovatel kámen při práci zároveň zkoumá. Zjišťuje, v jakém je stavu, aby jeho práce nebyla zbytečná. V průběhu práce reaguje na stav materiálu a rozhoduje se, zda je vůbec možné vyrobit zamýšlený nástroj, nebo jestli neučinit nějaký kompromis a vyrobit z něj něco jiného nebo jestli není lepší kámen prostě raději vyhodit. Na začátku je třeba podotknout, že sledujeme-li dnes někoho, kdo dovede dobře štípat pazourek a hned předvádí všechny možné techniky, vidíme tak někoho, kdo je špičkou ve svém oboru a že je jistým způsobem abnormální. Běžný člověk nemá výrazné prostorové mentální vidění a pokud nemá určitý pomocný návod, snadno tápe. (Stačí rozdat papír, kde je v jednoduchém obrysu zakreslena pirátská loď a lidé mají za úkol perspektivně do ní dokreslit podpalubí s jednotlivými kajutami a různými skladišti. Tak začíná jedno velké tápání, kdy se podaří úkol splnit skutečně jen jednomu člověku z mnoha desítek či stovek. Skutečná prostorová představivost je vzácná.

Pro plošné uplatnění takového úkolu je vhodné zúžení technologie a bude také nutné použít pro štípání kamene konkrétní postup, který nás postupně vede krok za krokem k jistým, opakujícím se formám - výsledkům našeho snažení. Takový uniformní výsledek v archeologii vnímáme jako ustálený typ kamenné industrie v dané kultuře, např. jako acheuléenský, szeletienský, solutréenský hrot nebo rydlo či drasadlo.

 

Poznámka: Kvalita a složitost výroby kamenných nástrojů závisí na tom, jaký čas chce určitá kultura kamenným nástrojů věnovat. Jaký význam má pro ni kamenná surovina. Její zpracování je jen jednou z mnoha technologií a oblastí vedle dalších, které naplňují život etnik a pomáhají jim zajišťovat potřeby. Nabývání většího významu kamenných nástrojů je zvláštním jevem. Skutečností totiž je, že i jednoduchý úštěp má dostatečně funkční hranu. Pomocí ní lze zpracovávat jiné materiály, které pak slouží jako nosné - hlavní artefakty. Kámen zde má tedy jen počáteční, menší roli určitého nevýrazného prostředku vedoucího k jiným cílům. Také k porcování masa stačí jen jednoduchý úštěp. Hrana silicitu je totiž vždy ostřejší než železo.

Na opačné straně jsou kamenné nástroje spojené s prestiží nebo mytologií ,,exotickou“- luxusní surovinou, komplikovaným, atraktivním tvarem či zajímavou barvou. Od kamene je tedy vyžadována buď užitkovost nebo reprezentace. Někdy sledujeme oba trendy v jedné kultuře.

Sledování proměn kamenných nástrojů v minulosti nám tedy dává nejméně dvě překrývající se informace zaráz. Ukazuje schopnosti a způsoby myšlení dávných lidí a zároveň vypovídá, jakou roli měl daný kámen ve své kultuře. Pokud si neuvědomujeme tuto komplikovanost, snadno podlehneme představě, že kamenná industrie se zvládáním kamenné suroviny se rozbíhá pomalu během starého paleolitu a je zakončena dokonale zpracovanými pěstními klíny acheuléenu. To je stav v Africe a Evropě. V Asii však takové pěstní klíny ve velkých oblastech zcela chybí (za Moviusovou linií) a je ponejvíce využíváno prostých úštěpků, které jsou již zcela postačujícími a dokonale funkčními nástroji.

Takže význam pěstního klínu jako měřítka zásadní změny myšlení je z tohoto pohledu nepodstatný. Má však cenu jako adaptační doklad a také jako specifický kulturní fenomén řemesla a estetiky. A rozhodně má význam jako konkrétní základ způsobu zpracovávání kamene v ohromném časovém rozpětí.

 

 

 

4. Lov a jeho různé příčiny

 

Mimo získání obživy je to získání dalších surovin nebo mláďat ulovených zvířat k pozorování nebo k chovu. Ale může mít také sociální aspekt jako soutěže a předvádění se v rámci hierarchie uvnitř společnosti. Může být sám společenskou akcí, kdy se díky spolupráci upevňují vzájemné vztahy. Nelze vyloučit u některých jedinců také rozvoj nekontrolovatelné libosti pro lov nebo zvyklosti, atmosféru či rituály kolem něj, na kterých je jedinec závislý ve formě neovladatelných nutkání a obsesí. (Pro porovnání uvádím příklad z druhé světové války. Sice mám na mysli jeden konkrétní případ, ale nejspíše se jedná o špičku ledovce). Jednoho kanadského bojového stíhače bavily střety s nepřítelem víc než cokoli jiného a tak tím druhé lidi poněkud děsil. Ale toto téma je zmíněno i ve známém filmu ,,Lawrence z Arábie“. Propadnutí myslivosti či lovu s puškou není také neznámé, setkal jsem se s konkrétním případem propadnutí zabíjení, které mi dotyčný sám komentoval ,,...myslivecké rituály jsou jen taková maska, o to nejde, jde o to hlavní, to jediné má smysl...“.

U přírodních národů bývá lov nebo spíše člověk určitým způsobem ošetřen, aby k takovým psychickým deformacím a výstřelkům nedocházelo. V jejich pojetí by takové chování i nepatřičná filozofie mohly rozhněvat duchy. Ale ne vždy vše funguje, jak má a někdy vymyslíme pro zabití zvíře skutečně brutální rituály (zabíjení při medvědím kultu na Sibiři).

 

 

 

5. Šíře forem lovu

 

Lov a memy - memetika

Limitujícím faktorem pro technické a strategické inovace a jejich uplatnění budou spíše zažité kulturní vzorce surovin, způsoby konstrukce, řemesla a designu a určitá kulturní vykolejení výchovy a rozvoje dětí. Samotné kulturní vzorce mohou být jak nosné a inspirativní, tak i limitující a někdy z hlediska psychologie nepřekročitelné. Co dnes není příliš jasné, je množství a kvalita memů, které se předávají v době dospívání. U kratšího dětství by mělo být takových memů méně a to by mohlo mít na jedné straně určité omezující vlivy na podobě následné kultury dospělých (chyběla by jakási uzavřenost, propracovanost - dotaženost kultury). Nicméně v takovém modelu společnosti může stejně tak dobře chybět složitě rozvinutý společenský aparát omezující inovace. Výsledkem by mohly být dlouhodobě stabilní kultury, které z dlouhodobého pohledu předávají jen omezenou velikost základních kulturních vzorců. Při pohledu na každou jednotlivou generaci, možná i jedince, by se pak technická úroveň jevila velmi proměnlivá, nestálá a téměř nevypočitatelná. Jenže i délka dětského hravého způsobu rozvoje je silně proměnlivá jak dnes, tak v historických dobách. To když se mluví o zážitcích, událostech a stresových situacích, kdy je hravé dětství náhle a předčasně ukončeno a následuje je hned forma předčasné dospělosti. Další přijímání memů se pak děje mimo hravý přístup. Jindy hravý přístup v přijímání informací přetrvává do fyzické dospělosti.

Memetika je jistě pro pochopení kultury člověka velmi zásadní, ale mnohé souvislosti nejsou zatím zkoumány a chybí celá řada těch nejzákladnějších studií, které jsou potřeba právě pro vytváření modelů dávných kultur (především archaických populací). Je však totiž možné že i ,,malomemetické“ společnosti, kde děti dospívaly fyzicky dříve, fungují při předávání memů zcela postačujícím způsobem.

Rozdíl může být v tom, že během prodlouženého dětství vznikne dostatečný prostor, aby u většího počtu jedinců vznikly a rozvinuly se libosti a nutkání právě kolem konstrukcí, řemesla a výtvarného umění (srovnej s pojednáním o návyku k používání pomocných předmětů - nástrojů v dětství). Jedná se možná jen o statisticky minimální množství takto kladně ,,poškozených“ jedinců, ale mohou mít celkově významný vliv na stav své společnosti jako celku. Ale to může kompenzovat hravosti otevřená kultura, která nechává větší prostor takového rozvoje i pro dospělé.

 

Poznámka: Jak dokládají studie v oblasti srovnávací psychologie, otevřenost k memům se s věkem i hierarchickým postem oslabuje a specificky mění. Proto jsou memy v době dětství tak důležité, i když i ony jsou také přijímány podle určitého filtru.

 

 

Limit technických a strategických adaptací kolem lovu

Limitem techniky může být i absence logického nadhledu, tj. trvání na iracionálních a nevhodných řešeních. To má především dvě příčiny. První je mytologická a druhá sociálně direktivní (mocenská). U prvního případu lidé, jak sami plošně, ale i každý sám za sebe, odmítají inovaci, protože nezapadá do žádného, jimi užívaného kulturního vzorce řešení situací. A také třeba proto, že neodpovídá žádné jejich mytologii. To díky psychologickému mechanismu skupinového tlaku. Odmítání takové inovace se věnoval Petr Škrdla v publikaci o kamenných skládaných hrotech (Škrdla 2000). Druhá příčina je mocenské prosazení nařízení, jež je původně produktem psychologického fenoménu skupinového myšlení, poté prostého mocenského prosazení vedením společnosti bez ohledu na pocity a názory vlastních lidí, někdy (podle okolností) jsou jeho negativa kompenzována určitými ,,chytráckými“ řešeními při samotném uplatnění.

Obě výše popsaná omezení spojuje typické běžné lidské myšlení, zúžené na prosté symboly a spojené s citově prožívanými asociacemi (redukovanými na dané symboly). A to bez ohledu na logiku a souvislosti (asociace jsou zaměňovány za souvislosti a heuristika za logiku). Typickými příklady jsou letadla z 2. světové války. Například trvání na nesmyslných modifikacích stíhacího Lightningu P-38 při nákupu skvělého amerického letounu Británií. Úředníci letouny vyžadovali právě bez těch technických prvků, které oceňované vlastnosti stroje vytvářely s marnou vírou, že i tak zůstane skvělý. Nebo odmítnutí ochranných prvků pro japonská stíhací letadla, jako samosvorné nádrže nebo pancéřování pilota. Proslulé je neblahé odmítání padáků pro piloty během první světové války, stejně jako odmítání opakovacích palných zbraní v armádách 19. století. U bitev a válek není často paradoxně důležitější být lepší a chytřejší než protivník, ale to, aby protivník měl ještě hloupější a ještě zkostnatělejší administrativu a neschopnější velení než vy.

Po pravdě řečeno, heuristické myšlení je totiž daleko více rozšířenější než myšlení logické, což pak činí správné lidské rozhodování velmi vzácným. Ale lidské uvažování se tak stává více předvídatelným ve způsobu omylu.

 

 

 

6. Konstrukce zbraní a rozvoj loveckých strategií

 

Etnografické materiály - možnosti konstrukce a strategie

Zajímavý pohled na zbraně poskytuje etnografický materiál tzv. přírodních národů. Luky, vrhače, praky, bolasa, foukačky, bumerangy, rotační tyče a další podobné zbraně jsou někdy označovány za primitivní a řadí a posuzují se (taktéž někdy) z pohledu evolučního gradualismu. Nejstarším kulturám se v literatuře také dodnes často připíše prostý kámen a kyj (ve skutečnosti se kyj objevuje prokazatelně až od středověku). Užití této kontaktní válečné zbraně v paleolitu by bylo problematické. Je s podivem, že ti, kteří i dnes bez okolků přisuzují kyj paleolitu, se zvláště nepozastavují nad tím, že je kyj v přímém protikladu s jedním ze základních požadavků pro mobilní kultury a to s nízkou váhou. Oštěpu, podle této teorie, předchází zašpičatělý kůl, jímž se zvěř ručně a kontaktně popichuje a za čas se tento nástroj změní na vrhací oštěp. Ten je zase za dlouhý čas zdokonalen a vymetán z vrhačů a pak zase za mnoho generací posléze přichází luk, který se opět časem mění v ještě pokročilejší kuš. A za celou tuto dobu sledujeme tendenci postupného zkracování dlouhého projektilu až po palné zbraně opatřené jen malou kulkou.

Předně toto je příklad kulturního zastínění institucionalizovanou podobou naší společnosti, v níž konstrukce, řemeslo a design nemůže vytvářet každý. Tato možnost zde byla přenesena jen na některé, společností vybrané jedince. Spíše to připomíná laickou představu o prvenství při objevech a moderní přihlašování patentů. Neznamená to však, že by konstruktérské schopnosti u lidí zanikly nebo že tu nikdy nebyly, jen jsou dnes plošně nežádoucí a jsou potlačovány. Řešitel je ve světě obchodu nahrazen spotřebitelem. A nemusí jít vždy o vědomý trend, spíše to vyplývá z jiných souvislostí a nastolených mechanismů a zvyklostí.

Gradualismu přihrává i fakt, že pohled na paleolit přes archeologii je silně zkreslující díky absenci nedochovatelných materiálů a to se týká téměř všech artefaktů a jejich částí. Stavění jen na archeologických podkladech je pak zákonitě velmi umělé a nespolehlivé. Gradualistický pohled však navíc zdánlivě podporuje i etnografická kauza kolem ,,technické neznalosti“ luku v Austrálii a naznačuje tak dataci jeho objevu, ke které by pak došlo až po osídlení a nové izolaci Austrálie.

Archeologické materiály paleolitu jsou fragmentární - rudimentální. To je skutečně základní informace i konečné vysvědčení těchto materiálů a to musíme mít stále na paměti, jinak jsou naše vývody fantasmagoriemi. Z hlediska archeologického záznamu jsou tak mnohé paleolitické kultury jen ,,šeptajícími kulturami“ nebo spíše jen velmi tiše šeptajícími. A to platí vždy pro populace mobilní (kam zřejmě zapadá většina dávných kultur). Ty užívají jako základní suroviny lehké materiály jako dřevo, kůru, listy, pruty a stébla, kombinované s organickými materiály, jako jsou kožešiny, kůže, šlachy, střeva, kosti, rohoviny, lepidla a tmely. Vesměs dobře a beze zbytku rozložitelný materiál. Vydat se za poznáním dávných lidí bez analogií a bez logiky a jen se dovolávat vykopaných artefaktů, nevede jinam, než k zaručeně zcela mylným pohledům a scestným závěrům.

 

 

Váha a spolehlivost

Ovšem pohled na luky, vrhače, praky, bolasa, foukačky a další zbraně očima konstruktéra znamená docela jiný závěr, než že by se mělo jednat o primitivní a jednoduché zbraně. Jsem nadšen, že máme před sebou hned snad celou řadu typů zbraní, založených na nejrůznějších základních mechanických principech. Jako na pružině, páce, odstředivé síle nebo na tlaku vzduchu.

To, co působí navenek pro stávajícího pozorovatele našich dnů primitivně, je pro konstruktéra naopak doklad profesionálně perfektně zvládnuté práce. Luky, redukované jen na funkční základ, se totiž rozvíjí v kuše především v případě, mění-li se v pasivní pasti. Jinak zůstávají samotnými, spolehlivými, vyextrahovanými principy pružinové vystřelovací zbraně. Paradoxně na rozdíl od obecného mínění, konstruktéři usilují o čistotu, jednoduchost a spolehlivost konstrukce, ne o složitost. Naše kultura učí laiky obdivovat složité stroje, avšak v konstruktérské a provozní praxi, kdy je požadavkem spolehlivost, je opak pravdou. Co vidíme kolem sebe ve složité technice, je mnohdy pouhá snaha vyhnout se patentům, což vede ve skutečnosti nezřídka ke zbytečně komplikovaným technickým řešením. A složitější znamená, že je toho mnoho, co se může pokazit. Proto jsou taková řešení většinou nespolehlivější než ta prostá.

Kdyby u profesionálního konstruktéra zadával někdo z přírodních národů požadavek pro zbraň, spolehlivost a váha by byly na prvních místech požadovaných parametrů. Právě nutnost nízké váhy vylučuje kuši a upřednostňuje luk. Ale nezůstane jen přitom. Dalším možným požadavkem může být pohotovost k užití. Ta je u luku problematická. Přes obecnou představu je luk ve skutečnosti prostá, rovná tyč, která se vypíná až v době, kdy se očekává jeho použití. To značně omezuje jeho pohotovost. A jsme-li v krajině, kde jsou zvířata, která jsou v tomto ohledu nevyzpytatelná, není luk to nejlepší. A mluvíme-li znovu o Austrálii, klokan má určitou útěkovou vzdálenost, po jejímž dosažení se zastaví. Ta je však vždy dosažitelná už pro rotační zbraně nebo vrhač. Tyto jsou pak logicky to nejoptimálnější do tamních podmínek. Luk by byl v daných podmínkách zřejmě nevýhodný pro svou zbytečnou komplikovanost výroby a neefektivního užití.

Řadit zbraně do nějakého evolucionalistického žebříčku je proto nešťastné. Spíše bych vhodnost jednotlivých typů zbraní parafrázoval hrou ,,kámen, nůžky, papír“.

 

 

Škála zbraní

Navíc se zbraně vyskytují u jednotlivých kultur hned v celých škálách (typech) určených pro nejrůznější lovnou zvěř a taktiku lovu. To se ještě může měnit se sezonami, kdy podle ročního období mění zvířata svoje chování. Pro konkrétní paleolitické kultury můžeme vybrat archeologicky doložené zbraně, k nim přiložit odpovídající lovená zvířata a můžeme se pokusit dovodit další odpovídající typy (nedochovaných) zbraní.

Můžeme také rozdělit zbraně na aktivní a pasivní. Tedy určené k aktivnímu lovu, ale i k lovu do pastí. Vše lze dál tvořivě rozdělit od fyziky po chemii. Od mechaniky přes oheň a kouř až po nejrůznější jedy. Ale i krajinu a vegetační pokryv je možné využít k lovu. Tvořivosti člověka se meze téměř nekladou.

 

 

Kompenzační útočné a obranné zbraně

jsou až příliš kvalitní zbraně, které však mají své určité nevýhody, nepřijatelné pro danou kulturu. Ale jedincům, kteří mají určité fyzické potíže, může být dovoleno je používat. Jsou to tedy zbraně, které se jinak v kultuře nepoužívají například z důvodu, že by mohlo snadno dojít k přílišné likvidaci loveného druhu živočicha. Užívat takových zbraní a lovit s nimi určitým způsobem mohou pak jen děti či staří lidé. (Podobně tabuizovaní mohou být i někteří živočichové pro některé vybrané druhy zbraní.)

Užití luku při lovu sobů může být za určitých okolností nešťastné. Pokud například nesmí uniknout žádné zvíře z lovené skupiny, aby příště neodvedlo stádo jinudy, používá se spíše krajiny jako pasti a těch zbraní, kterými se nejrychleji střílí (např. vrhač a lehké balistické kopí s prořezávacím hrotem). Ovšem je možné, že jedinec, který má omezenou hybnost ramene, bude používat luk a šípy, protože užití vrhače je pro něj nemožné.

Etnolog Tomáš Boukal mi ústně sdělil, že se na západní Sibiři setkal se slepým lovcem. Svou pracovitostí si držel slušný standard severského lovce. Zcela přešel od zbraní aktivního lovu k lovu pasivnímu, ať zvířat nebo ryb a zajistil si tak slušné živobytí. Ačkoli tedy celá společnost má jiné lovecké praktiky, určitým způsobem postižený člověk může využít jiná řešení, která kompenzují jeho konkrétní potíže, aby jeho způsob života byl co možná nejvýhodnější a nejdůstojnější.

I z tohoto pohledu je gradualisticko-evolucionalistické škatulkování a generalizování nešťastné a nepraktické. Gradualistická představa nakonec vždy minimalizuje ve svých vývodech možnosti lovu a tím se příčí lidské přirozenosti, spočívající právě v otevřené tvořivosti. Otevřenost a adaptabilita jsou spíše normou.

Ke kompenzačním zbraním je možné přičíst i doplňkové obranné zbraně, které se používají s hlavními zbraněmi coby podpůrné. Tj. pro případ, že hlavní zbraň vyčerpá svoje možnosti a dojde k nutnosti pokračovat v akci. Sem patří dřevěná kopí s dozadu se rozšiřujícím koncem zbraně. Na rozdíl od oštěpu se tak lépe drží a je možné k fixaci zbraně použít plnou sílu těla i rukou. Jedná se vlastně o zbraň poslední pomoci, když se na vás vrhne lovené zvíře a už není čas hodit oštěp. To může být někdy skutečně problematické, uvážíme-li, že byl oštěp hozen jen z několika málo metrů. Stejnou službu v malém už by měl historickému lovci poskytnout známý lovecký tesák. Někdy se se zvláštními kompenzačními zbraněmi setkáváme v etnografických materiálech v kombinované konstrukční podobě (např. luk opatřený na jednom prodlouženém rameni hrotem). V některých historických vyobrazeních sledujeme vedle oštěpu či kopí i jinou kompenzační obranou výzbroj - štít (např. lov lvice).

 

 

Válečné zbraně

Lovecké zbraně a jejich užití dosahují nového rozměru při násilném střetu kultur a společenství. Jedna kultura může mít zbraně zcela optimální pro lov, ale nemusí být optimální pro střet s jinou kulturou. Nejspíše četnost možných ozbrojených konfliktů bude také třeba započítat při modelování podob dávných konkrétních kultur. Také není důvod považovat k boji užité zbraně jen za zbraně odvozené od loveckých. Je logické uvažovat při modelování kultur o tom, že některé zbraně mohou být speciálním artefaktem, vytvořeným jen pro válku. A naopak od takových zbraní může být odvozena zbraň lovecká. Výhodou mohou být někdy zbraně poněkud univerzální. Znovu zde máme určitou podobnost s hrou ,,kámen, nůžky, papír“.

,,Nadbytečná“ výstroj, výhodná pro boj, však může mobilní přírodní společnost příliš vyčerpávat a zatěžovat a může být autodestruktivní pro dosavadní samotný způsob života nebo pro samu existenci těchto lidí. To stejné platí i pro taktiku boje.

Současné a historické válečné zbraně zase ovlivňuje lidská hypertrofická tvořivost. Můžeme sledovat celé spektrum možností. Od pastí všeho druhu přes zbraně do ruky po pasivní obrannou zbroj v podobě štítů, přileb a oděvů podobných různým krunýřům, které prozrazují, že pokud dojde k použití válečné kontaktní zbraně, je snaha aktivně minimalizovat rizika zranění a to cvikem nebo vytvářením obranné zbroje. I vizáž válečných zbraní a zbroje bude nejroztodivnější, od těch nenápadných, určených pro partyzánský typ boje, až po samotnou, dobře čitelnou a zjevnou personu profesionálního válečníka, ne nepodobného vojákovi z říše hmyzu.

 

 

Osobní zbraně

Sem zapadají zbraně spojené s vnitřním životem ve skupině či v kultuře a jsou namířené především proti jiným členům skupiny. Obecně to mohou být zvláště menší či malé, ne příliš nápadné (či zcela skryté) zbraně, užívané jako poslední obrana. Tj. na hranici kontaktu - tesáky, dýky, malé palné zbraně s krátkou účinností (dnes i různé spreje a další předměty). Ale patří sem svým způsobem i samotná ruka, loket, koleno či chodidlo, speciálním výcvikem svého nositele použitelné stejně jako běžný smrtící či paralyzující artefakt. Osobní zbraně jsou předpokládatelné tam, kde se bude jednat o lidnatá, hierarchizovaná společenství bez přímé sociální vazby. Jak obranná zbroj, tak zbraně i strategie, mají v současných i historických kulturách nejrůznější podobu, od reprezentační a čitelné vizuální specifické persony (zastrašující účinek), po strategii nenápadného ozbrojence se skrytou zbraní zamíchaného v davu.

 

 

 

7. Zbraňové systémy v čase

 

Úvodní poznámka k tématu: Právě pro toto téma je třeba znovu zdůraznit, že opřeme-li se jen o archeologické artefakty, budeme dostávat jen neúplné informace o těch kterých konkrétních kulturách a celkový obraz nejen že bude více než chudý, ale vždy i silně zkreslený a naprosto zmatečný (neprůchozí).

Rozhodně důležitá je ta metodika výzkumu daných dávných kultur, která bere na zřetel, že se v tomto případě bude vždy jednat de facto o výzkum subjektu na vzdálenost jiného času. Archeologie jistě zůstane velmi podstatným zdrojem informací, ale její průzor je omezený pouze na zlomek doličného archeologizovatelného materiálu. Proto nás budou zajímat i další souvislosti, ze kterých se dá vyčíst další nápověda. V prvním případě to budou analytické práce a data z oblasti biologie (například morfologie, vegetační pokryv, pohyb zvěře atd.), zpracovaná především prostým porovnáváním s jinými materiály. Ačkoli taková data dlouhodobě existují, příliš se s nimi doposud nepracuje. V druhém případě budou dané materiály zkoumány pomocí přístrojů (pozor na „dětské nemoci“ nových technologií). Nesmíme také zaměňovat dílčí výsledky s celkovým závěrem. Tj. všechny související výsledky, materiály a data se budou muset vyhodnotit naráz a poté promítnout do hypotetických modelů. Následně budeme sledovat, co se s nimi bude dít při hypotetické archeologizaci. Výsledky z takových experimentů pak porovnáme s reálnou archeologickou situací a podle těchto poznatků upravujeme naše modely. Pokud se v modelech některý mechanismus ukáže jako opakovaně průchozí, lze jej využít k prognózám výsledků archeologie do budoucnosti nebo pro doporučení k určitým analýzám. Stejně tak se takový postup hodí i k prognózám budoucího vývoje naší kultury.

Rozdíly v současných výsledcích dnes zkresluje společenský mechanismus podpory jen určitých oblastí bádání, který slibuje jednoduchou analýzou (nejčastěji pomocí techniky) dojít k všeřešitelným ,,přesným“ výsledkům. Což je nakonec vlastně zase jen jiná forma symbolického, heuristického myšlení (stav ,,uváznutí ve středověku“).

U rekonstrukční paleontologie je podstatné, že metodikou zpracováváni dat je logika. Logika upřednostňuje výsledek statisticky pravděpodobněji očekávatelný před statisticky méně očekávatelným. Nehledá se přímo a jasně archeologicky dokladovaný děj, protože ten může být z hlediska statistiky výjimečný, ale hledáme spíše více jasných náznaků z více oborů, abychom se dobrali určitého výsledku. To je pak metodika připomínající technický obor konstrukce letadel. To znamená odvážně předkládat praktická řešení a konfrontovat je v modelových a praktických situacích. Ilustrace iniciované archeologií postrádají tuto odvahu (,,létat“) a je otázkou, zda se v tak opatrnickém prostředí ještě vůbec jedná o vědu. Jestli to už není spíše typická sociální oblast chování s paralyzující přemírou alibismu (,,stavem vývoje atrap letadel neschopných letu,,).

Označení „...logie“ míří spíše k logice a ta vychází z jiných pravidel. To je právě ten rozdíl, jaký je mezi vývody Sherloka Holmese a úsudkem inspektora Lestrada. Svého času měla logika mnoho příznivců. Dnes můžeme kolem sebe vidět velmi silný trend obcházet logiku jako něco nudného a unavujícího a naprosto zbytečně zdlouhavého. Upřednostňuje se postup raději něco přístrojově analyzovat a tak snadno bez vlastní myšlenkové deduktivní práce zkratkou dojít k závěru. Leonardovské zásady vědy však nesmí spadnout kamsi pod stůl. Každé hledání zkratek ve vědě, byť ze zdánlivě vznosných i praktických důvodů, každé obcházení poctivé základní práce okamžitě katapultuje takovou práci do pavučin hlubokého temna středověku, bez ohledu na datum v kalendáři. Takže i zde stále platí Conanem Doylem vytvořená koncepce harmonického propojení využití přístrojů, analýz a technologií ve spojení s logikou.

Proto níže uvedený rozbor archeologicky dokladovatelných nebo alespoň archeologií naznačených zbraňových systémů je velkou částí jen dílčím pohledem a jen určitým nástinem celkového stavu zbraní v paleolitu, který nám z důvodu jeho dosavadního neobjevení či jeho nemožnosti archeologizace uniká. Proto se zde zapojuje rekonstrukční analytická biologie, aby doplnila nebo přímo nahradila to, co není pro archeologii možné.

 

 

 

8. Hroty, dlouhé projektily a další lovecké zbraně a strategie v čase - základní orientace v tématu

(analytická biologie a paleoetnologie)

 

Nejstarší paleolit (analytická biologie, paleoetnologie)

S prvními přímými archeologickými doklady zbraní se setkáváme překvapivě velmi pozdě a to až na konci starého paleolitu. Zatím nám tedy chybí půl milionu let takových archeologických dokladů od archeologicky průkazného užívání ohnišť a další více než milion let od prvního, typického, nejstaršího člověka. Tady je možná jen rámcová hypotetická konstrukce opřená o biologii. Z anatomického hlediska je totiž možné velmi dobře sledovat pozdní australopithéky i habilidy a porovnat je s nejstaršími lidmi. K našim ještě starším předchůdcům a příbuzným už však není možné se více přiblížit (přestože se tak v ,,rekonstrukcích“ děje). To proto, že všem takovým osteologickým nálezům chybí velmi zásadní drobná kůstka a tou je koncový článek prstů, bez kterého nelze s určitostí dokončit analýzu vizáže a některého velmi podstatného chování. To, co vidíváme v televizi, na obrázcích či výstavách u nejstarších australopithéků jsou v některých aspektech takříkajíc výstřely na slepo, navíc v tomto ohledu bez komentáře. Něco takového je dodnes možné proto, poněvadž oblast rekonstrukce je postaru odstavena mimo vědu a z nějakých důvodů chápána jako oblast, kde se dá vymýšlet bez povinnosti své pracovní postupy písemně zaznamenávat pro možnou kontrolu.

Statisticky vyjádřeno, ani šance 1 ze 40 se neuplatnila u jediného jedince starých australopithéků a dodnes tak nebyl nalezen ani jediný koncový článek prstu (i když alespoň teoreticky by skvělým vodítkem mohly být otisky chodidla afarského australopithéka v Laetoli (Tanzánie). Zatím se však všechny práce kolem těchto stop zabývají více jejich souvislostí s typem bipední chůze, než vlastním anatomickým rozborem, který by směřoval k jasné analýze stavu typu konce prstů.

 

Poznámka: Charakter prstů nohou by měl být identický s charakterem prstů rukou a měl by být řízen stejnými genetickými příkazy.

 

Význam skeletu ruky (i nohy) pro pochopení vztahu tvaru k funkci u habilidů řešil už více než před 40ti lety britský morfolog, primátolog, paleoantropolog a lékař John Russell Napier, MRCS, LRCP, D.Sc (později se stal i vedoucím výzkumu primátů pro Smithsonian Institution). Na jeho práci i výsledky u nás svého času vehementně upozorňoval český morfolog Vratislav Mazák a to dokonce v populárně naučné knize Sága rodu Homo (Mazák 1986). V obrazových ,,rekonstrukcích“ vytvořených Zdeňkem Burianem, které vznikly vlastně jako obyčejné publikační ilustrace a pod Mazákovým vedením a také z Mazákovy iniciativy, bohužel nebylo využito všech základních závěrů, ke kterým J. R. Napier dospěl. A tak nebylo patrné, co vlastně Napierova práce v konečné důsledku a ve všech souvislostech znamená.

 

Poznámka: ,,Rekonstrukcemi“ tyto obrazy označuji v uvozovkách proto, že práce jednak nemají vysvětlující písemný protokol a také proto, že prezentované portréty lidí a předků lidí byly zcela znehodnoceny aplikací nevhodné palpační metody pro zjištění a nanesení tloušťky měkké tkáně na hlavě.

Morfologii rukou se od té doby věnovala řada badatelů a celkový obraz o tématu si můžeme udělat ze syntetizující práce Miriam Nývltové Fišákové - Osteologická a funkční analýza a evoluce autopodií u rodu Homo, vydané knižně v roce 2013 Moravským zemským muzeem v Brně (Nývltová Fišáková 2013).

 

U lidem příbuzného habilida i pozdního australopithéka sediby jsou konce prstů široké a tedy schopné koncového fixačního úchopu volných předmětů. Konkrétně u habilida jsou jeho ruce v mnohých ohledech velmi podobné člověku. Jak uvádí ve své práci Nývltová Fišáková, určité znaky svědčí pro zvýšenou schopnost jemného sevření a manipulaci. Ale mírné prohnutí prstních článků spolu s dobře vyvinutými svaly - ohýbači prstů - znamená, že tento tvor dobře šplhal. Délka prstů v poměru k jejich šířce se na pohled jeví docela lidsky, také postavení palce je lidské. Zjištěné odlišnosti zřejmě nebránily používat ruku k výrobě nástrojů typicky lidským způsobem (proto onen název ,,habilis“ - zručný).

U sediby a habilida bych píše viděl jako velmi podstatné jiné dva limity chování a to je možnost šplhu a možnost užití ohromné síly šplhu schopných rukou a paží (i když už se zjevně nebude jednat o skutečnou brachiaci). Výroba a užití nástrojů tak nebyla jejich jedinou a samospasitelnou strategií  lovu ani obrany. Tito člověku blízcí příbuzní sice mohli vytvářet artefakty, ale nemuseli se na ně spoléhat na sto procent. V případě nepříjemného konfliktu mohli tito tvorové prostě zmizet ve větvích stromů. Síla rukou zase nerozvíjela plnou závislost na nástrojích. A aby nebylo nápovědné biologie málo, podstatná je také délka nohou. U sediby a habilida jsou i nohy v poměru k trupu kratší než u člověka. Dlouhé lidské nohy, známé už u ergasterů, jsou velmi těžké a navíc jako páka ztěžují pohyb rukou ve větvích. Proto se lidská anatomie těla od anatomie pozdních australopithéků významně liší. U habilidů a sedibů se tedy nebude jednat o žádnou postupnou adaptaci k celkovému životu v otevřené krajině, ale jde o specializované tvory s určitými, velmi konkrétními požadavky na biotop.

 

 

Hnízdo rodů Australopithecus a Homo, analýza konstrukce a schopností ruky a na ni navazujících programů chování

V některých základních znacích, směrem k lidské ruce, byla pozoruhodně rozvinutá ruka už u nejstarších australopithéků. Například schopnost přiložit prsty bříšky k sobě a držet předmět třemi prsty nebo zde byla i příznivá anatomická konstelace poměrů délky palce k ostatním prstům pro výrobu nástrojů (Fišáková Nývltová 2013). Koncová část prstu však u nich, jak zde je několikrát zdůrazněno, není známa. Taková ruka umožňující i silný fixační úchop předmětu, navíc zakončená silným koncovým rozšířením posledního prstního článku (sediba, habilis), musela pochopitelně změnit u lidoopů dlouhodobě nedotčenou a neměnnou formu hnízda směrem k otevřené tvořivosti. A to k jeho novým podobám v rámci konstrukčního a řemeslného rozvoje (a předpokládám, že se tak dělo zcela jistě v nějaké podobě už i u starších australopithéků). Vzhledem k novým možnostem rukou a jejich vzájemné spolupráci (sediba a habilis), bylo možno pečlivěji a daleko komplikovaněji vyplétat hnízda. Především jejich okraje, tj. prostor kolem sedícího tvora v klasickém hnízdě, kam až dosáhne rukama kolem sebe. To se mohlo týkat jak stromových, tak případně i pozemních staveb (i recentní lidoopi si někdy staví pozemní hnízda). Podstatné je, že při lijácích se někdy i dnešní lidoopi přikrývají v hnízdech listnatými větvemi. Tady už existovala plná manipulační dovednost zbudovat slušnou střešní konstrukci z olistěných větví proti dešti, tj. vytvořit tím vlastně z hnízda obydlí a nastoupit možná dosti rychlou cestu k nové formě odpočinkového, uměle vypracovaného objektu, klasifikovatelného v biologické terminologii jako doupě. Což je velmi významný posun do jiné kategorie i samotného organismu snad všemi směry. A zase to nebude zcela jedinečný a jen pro lidi výhradní krok, ale doupě je něco, co buduje řada tvorů a víme dost o doupěti a jeho souvislostech s životem mláďat v něm. Tedy se zase jedná o modulové řešení situace, která nám poskytne množství konkrétních obecných informací.

Schopnost za určitých okolností šplhat dobře po stromech však znamená silnou paži a to už od raného věku a tedy i možnost využití síly při práci. To je, alespoň teoreticky, pro úplnou tvořivost organismu mínus. Znamená to možnost řešení mnohých úkolů spíše silou než nástroji. Uvažuji, že objemově menší využití nástrojů v dětství dává následně menší šanci přenosu takových zvyklostí do dospělosti.

Tady bych zase předpokládal, že bude podstatné propojení užívání nástroje vzhledem ke kvalitě memetického přenosu výroby a užití nástrojů, což je závislé na předpřipravenosti k uplatnění memetiky v určitém raném věku. Nástroj totiž může být v četných případech právě rozhodující kompenzací chybějící nadměrné síly. A to v tomto případě plošně jak pro samce, tak i pro samice a jejich mláďata. A aby tato práce byla úplná, je nutné dodat, že i třetí ruka, tj. ústa, musí také ztratit sílu v čelistech. A skutečně sledujeme už i u nejstarších australopithéků (mimo robustní australopithéky) při porovnání svalstva lidoopů velmi významnou ztrátu svaloviny čelistních svalů, která je podmíněná i geneticky. Hlava se tak odlehčí a svalovina a úpony jakoby přestávají zaškrcovat mozkovnu, která pak nabývá kulatější tvar. (Vedle čelistních svalů jsou u lidoopů mohutné i svaly a úpony krku, hlava je totiž koncipovaná především pro držení dopředu, nikoli pro časté horizontální otáčení. Tyto partie se odlehčují změnou postavení hlavy vůči trupu také už u nejstarších australopithéků a umožňují snadné otáčení hlavy.)

Možnost plného lovu pro starší australopithéky tak zůstává prozatím nevyřešená. U nich nám stále chybí některé základní indicie. Pokud nebudeme mít jasné náznaky z několika stran, jak byla řešena celková fyziologie jejich organismu, jsou tyto bytosti zatím opředeny neprostupným závojem tajemství. Pro tuto chvíli můžeme snad jen konstatovat, že zde byla určitá možnost vyrábět zbraně, ale byla možná zatím přesněji neznámou měrou omezena a stejně tak je neznámá možnost je plně využít.

 

Poznámka: spodní část hrudníku australopithéků bývá někdy ,,rekonstruovaná“ do lidoopí podoby a to pochopitelně bez písemného protokolu (což je vzhledem k tomu, že bývá dochováno jen málo žeber a ty ještě bývají fragmentární, naprosto nutné). Ve skutečnosti musí mít žebra adekvátní návaznost na zcela odlišně stavěnou pánev australopithéků než je u recentních lidoopů. Lidoopi mají spodní žebra utvářeny tak, že uzavírají jejich pas do kompaktního ochranného ,,pancíře“ žeber na zádech. Ty tak vzadu dosahují až k pánvi. To, podobně jako jejich krk, omezuje především horizontální rotaci kostry a možnost jejího naklánění v pase pro horní část trupu. U lidí jsou žebra na konci zad daleko od pánve a vzniká tak možnost volného pohybu horní částí těla do všech stran. Bez této anatomické specifikace by například nebyl možný tanec, ale ani hod oštěpem. Nabízí se možnost spíše sledovat stav bederních obratlů a jejich úponů i stav pánevních kostí než nespolehlivé fragmenty žeber. Podle stavu horní části pánve bych spíše viděl u australopithéků (africanus) pas dostatečně ohebný.

Pohyblivost těla v místě pasu by podle mě také mohla souviset s nošením mláďat. Stojící bipední člověk má v tomto ohledu značně omezené možnosti a určitý jednoduchý převod váhy neseného dítěte je dost možný a to už i bez umělých artefaktů prostým přiložením dítěte k boku člověka. A to tak, že se páteř vychýlí do strany směrem od dítěte a to se posadí obkročmo na horní pánevní okraj a je přidržováno rukama.

 

Myslím, že i pro australopithéky platí obecné pravidlo z biologie, že ke speciální morfologii se u jedince rozvíjí během jeho života i speciální programy chování směřující k jejímu využití. Pozdní australopithékové i habilidi mohli tedy vyrábět lovecké nástroje v docela slušné podobě, pro nás neznámého objemu. Archeologie zná nástroje vzniklé především destruktivní tvořivostí. V reále však určitě převažovaly předměty vytvořené konstruktivní tvořivostí. Tedy typu původní tvořivosti lidoopů, kterou je splétání hnízd. Tato činnost (pletení - splétání) by měla navazovat na pletení hnízd lidoopů, které je pro ně obecně sociobiologicky dané a patří k wilsonovskému předpřipravenému učení. Tato činnost se rozvíjí zřejmě velmi dobře a záhy u mláďat lidoopů. U současných lidí, kteří jsou omezeni různými mentálními vadami, košíkování (pletení - splétání) je jednou z mála činností, která se u nich celkem daří.

Právě v rámci aplikace takových souvislostí si můžeme představit, že i pasti (od sítí přes vrše až po oka), které mohou vzniknout pletením různých materiálů, mohly být řemeslně zvládnutelné minimálně u pozdních habilidů právě snazší konstruktivní tvořivostí (než destruktivní). A to jako prostá činnost, odvozená od pletené stavby doupěte (viz níže).

Naopak destruktivní tvořivost je spojena s využíváním artefaktu - výrobního nástroje, jehož pomocí se dosahuje odebírání hmoty z konkrétní dané suroviny. Na začátku této práce jsem popsal, že je k tomu třeba určitých senzorických vlastností ruky, nejpravděpodobněji při korekci dalších smyslů. A také, že je třeba si vytvářet mentální mapy vnitřku kamene a jeho možných vlastností. Tedy určité specializace směrem k ruce a předmětům jí uchopovaných. To se nejlépe děje právě ve chvíli, až ruka slouží jako takto specializovaný nástroj. Ale to, že takto mohla být využívaná i jako kombinovaný nástroj společně se šplhem, nelze jednoznačně vyloučit. Zvláště dějí-li se jinak na ruce proměny směrem k ruce schopné skvěle ovládat nástroje.

Bezpečně u lidí, kteří už měli jen krátké, rovné, na konci silné prsty a jejich ruka nebyla vůbec vhodná ke šplhu, tehdy můžeme konečně očekávat plný rozvoj užívání výrobních nástrojů k destruktivní tvořivosti (vytvářením skulptur). Tj. například vznik předmětů jako hrotité lovecké zbraně ve spojitosti s výše uvedenou širší morfologickou adaptací.

 

Poznámka: Rekonstrukce, kde je habilis a sediba jen s nějakým klackem v ruce a chová se jako kterýsi velký lidoop a nikde nevidíme četné doklady užívání jeho ruky ve výrobcích a objektech, taková rekonstrukce je zásadně špatně. Jedná se o biologický nesmysl. Ruka, která by nebyla používána v duchu své vlastní morfologie pohybů a namáhání, by se změnila. Nepoužíváním by ochably svaly a měnil by se stav úponů. Podle rozšířené laické představy vypadají všechny úpony jako tuhá hmota přilepená na plochu kosti, na které nezanechá žádnou stopu. To je však zidealizovaná pohádka. Úpony a zvláště úpony u často používaných silných svalů jsou přichyceny ke kosti značně nedokonale, proto potřebují k upnutí ke kosti co největší plochu kosti. To je v živém světě řešeno vytvářením rozličných hřebenů, lišt, trnů, výčnělků a hrbů. Pěkně je to například vidět na hřebenech lebek masožravců, ale i mnohých lidoopů. Zdůvodňovat nedostatek předvedené tvořivosti v ,,rekonstrukcích“, zobrazujících život pozdních australopithéků, nedostatkem archeologického materiálu a považovat jeho minimum za doklad velmi omezené tvořivosti těchto tvorů je proti logice i proti biologii. A co bylo řečeno k australopithékům, lze jen s větším důrazem zopakovat k ergasterům a dalším typům lidí.

 

Vraťme se však zpět k doupěti. Fenomén doupěte je v biologii něco velmi specifického a přináší sebou velmi konkrétní souvislosti. Doupě je extrémně izolované místo, kde jsou ukrývána velmi zranitelná mláďata, která se narodila nedovyvinutá. S mláďaty zde bývá jeden nebo oba rodiče, je koncipováno však i tak, aby se z něj mláďata sama nedostala dříve, než mohou alespoň trochu obstát ve světě venku. V doupěti bývá šero, nebo téměř úplná tma, komunikace a senzorová orientace upřednostňuje hmat, čich, sluch a zvuky. Omezená zraková orientace vyžaduje ochranu mláděte před zašlápnutím a zalehnutím a to buď odolností mláděte, rozložením váhy rodiče nebo sledováním mláděte jiným vhodným smyslem, který se k tomuto účelu zostří, například hmat. U příliš složitých hnízd, které se metamorfovaly do doupat, bude problém s jejich rychlou každodenní výstavbou, jakou preferují lidoopi. Tady bych předpokládal, že budou ona doupata dlouhodoběji užívána. Obecnou nevýhodou doupat je záplava parazitů. Lidoopi svou denní stavařskou prací naznačují, že nejlepším řešením je občasné stěhování doupěte, což se mohlo dít v omezenější podobě i zde. Omezení srsti je určitě velkou výhodou, protože to znevýhodnilo parazity, pohybující se na vlasu. Dalším závažným jevem bude snížení stavařské aktivity mezi budováním jednotlivých, už náročnějších doupat. Tlak a nutkání k této denní činnosti by měl zůstat, přestože nemůže být každodenně naplněna. Je to právě prostor, který vyplní vytváření předmětů obdobnou technikou nebo technikou, která také zajišťuje naplnění libosti z činnosti. Jinak řečeno, stavba doupěte, coby hypertrofovaného původního lidoopího hnízda, vytváří prostor a tlak pro tvorbu dalších pletených a košíkovaných předmětů, popřípadě otevření se dalším konstruktivním technologiím.

 

Poznámka: Tlak a nutkání k pletení a splétání a jeho přenos a proměny není v této práci záměrně hlouběji principiálně objasňován. Takové vysvětlení by jen odráželo proměnný stav srovnávací psychologie a různé školy a jejich různé přístupy. Přesto jsem zde naznačil vysvětlení tohoto jevu na základě wilsonovského předpřipravené učení, tj. kombinací geneticky daného a za pomoci memetiky rozvíjeného autonomního chování jedince. Podstatná a zcela neoddiskutovatelná je dlouhodobá a široce rozšířená stavba lidoopích hnízd u řady časově si velmi vzdálených forem lidoopů. A to ve formě téměř každodenní činnosti. Proto se zde počítá spíše s rozvojem tohoto významného chování než s jeho ukončením a daleko pozdějším vybudováním zcela (staro)nové dovednosti. Zánik takového dlouhodobě neměnného chování by totiž vyžadoval od skutečného badatele alespoň nějakou snahu takový velmi závažný a zásadní jev vysvětlit.

 

Strategie koexistence s doupětem nese zase nutnost vytvářet kolem něj bezpečné teritorium. To je modul chování a řešení dané situace ve smyslu evoluční psychologie. To s tou poznámkou, že zde modul nechápeme jako produkt a řešení geneticky zakódované informace (to by byl velmi zastaralý a prakticky disfunkční pohled), ale jen jako jeden z možných typů řešení situace chováním (ve smyslu chování jako autonomní adaptace organismu). Asi jako že 2 a 3 je 5 proto, že výsledek je dán samou matematickou podstatou, nikoli naší zásluhou a nemůžeme výsledek sami změnit, protože pak bychom se dopustili chyby. Moduly jsou stejně tak, jako výsledky v matematice, dány jako možná technická a technologická či jiná strategická řešení. Moduly chování tak paradoxně patří nikoli toliko do biologické oblasti, ale spíše do výpočetně matematické oblasti. Proto ke stejnému řešení úkolů může dospět nezávisle na sobě řada jedinců či celé skupiny lidí nebo popřípadě i celé kultury. To jsou ony pověstné vzorce chování, které se stále opakují. Skládačka stále stejných kulturních prvků, jen jinak celkově složených, jak popisuje C. Lévi-Strauss ve své knize Smutné tropy (Strauss 1966).

Především uplatnění pozemního doupěte znamená zajištění bezpečí v jeho okolí a to se dá zajistit velmi dobře samotným predačním tlakem na okolí hnízda. Je to prostá a dobře známá matematika nik. Obsadíte-li určitou niku jako predátor a v centru teritoria potencionální kořist rychle vylovíte, nebude důvod, aby se zde zdržoval jiný predátor (nebude zde mít co lovit). Není pak nutné jiné predátory přímo vybíjet, abyste si zajistili doma bezpečí. Obráceně řečeno, budovat si pozemní doupě a zajišťovat jeho bezpečí nepůjde, pokud nebudete sám predátor. To je konstatování velmi a velmi zásadní a základní. (Živočichové, kteří nejsou predátory a přesto si staví otevřená hnízda na zemi, kompenzují mortalitu snadno ulovitelných mláďat jejich počtem a rychlým vývojem.)

Biologie nám sice naznačuje i jiné možnosti řešení, ale ty jsou v daných souvislostech příliš fantazijní (například totálním zastavěním jednoho rodičů s mládětem, jak je známe u zoborožců). Stejně tak je zajímavá spojitost samotné stavby pozemního doupěte s teritoriálním, optickým, falickým symbolem, tj. symbol hrozby. Taková stavba automaticky a zároveň působí jako upozornění i varování pro nezvané. Výška objektů by měla odrazovat jak jiné tvory, tak varovat cizí příslušníky stejného druhu.

 

Poznámka: Tato čistě biologická konstrukce je zajímavá pro propojení s archeologickou reálií na lokalitě Dmanisi v Gruzii. Nynější výklad archeologické situace (jako určitého depositního prostoru s ostatky lovených zvířat) by odpovídal a vysvětloval právě kumulaci ostatků zvířat jako možnou a reálnou loveckou aktivitu tamních archaických lidí s překvapivě drobně stavěnou postavou. Ti by tak už měli mít plně vyhovující morfologii odpovídající kritériím pro predaci pomocí adaptačního a kompenzačního chování lidského typu. Bohužel nemáme v jejich osteologických pozůstatcích mnohé zásadní anatomické partie (s výjimkou lebek), takže je stále určitá možnost, že jsou tito tvorové také v mnohém blízcí australopithékům. Pak by nás jejich chování mohlo překvapit a zároveň bychom s australopithéky museli počítat jako s velmi tvořivými, ale hlavně lovu schopnými tvory, jejichž chování bylo daleko bližší chování člověka.

 

V temnu doupěte je, coby senzor, důležitý hmat a ten široké konce prstů našich pozdních dvounohých příbuzných dokážou dobře zajistit. Se širokými konci prstů by měla být spojena i péče o lysou kůži. Tedy když už zcela chybí tenké zakončení prstu, vhodné k péči o srst. Možnost stavby doupat pro mládě, které se mohlo díky bipedii vyvíjet pomaleji nebo bylo dlouhodoběji zranitelnější, by byla výhodou. Navíc taková ochrana by umožňovala možnost určitého, i když omezeného zvětšování mozku. A to ne kvůli nějakému zázračnému mechanismu, ale jen díky snížení selekčního tlaku na jedince, kteří mají v rámci variační škály větší mozkovnu. To proto, že doupě je v podstatě inkubátor se zvláštním opatrovnickým režimem ve vztahu k okolí a tak je zde bezpečno i pro ta mláďata - děti, která by se vyvíjela pomaleji než jiná.

Nicméně přesto, že doupě na stromě je možné, teprve doupě na zemi je skutečně bezpečné pro bipední děti. Odpadá možnost pádu a následných zranění v době růstu jedince, kdy ti s větším mozkem a snad i delším vyzráváním a problematičtější koordinací těla jsou zranitelnější.

 

Poznámka k pozemním stavbám: Nejstarší archeologicky dokladovanou pozemní stavební strukturou je kamenný kruh v Olduvai s datací 1,7 mil. let (Jan Jelínek - Střecha nad hlavou - katalog k výstavě 1986).

 

Poznámka k ochlupení: K těmto našim dávným předkům je dlužno dodat, že lysá kůže by měla znamenat rozvoj potních žláz na úkor ztenčení srsti. Ta nemizí, jen se diametrálně proměňuje tloušťka a velikost vlasu tak, že si nejsme často ani vědomi, že ji stále máme ve stejném rozsahu jako ostatní opice. Rozvoj potních žláz je předpokladem neomezené tvořivosti a umožňuje fyzicky náročné lovecké aktivity, protože se organismus při přemíře pohybu dokáže účinně chladit. To, spolu s další vhodnou morfologií, jako dlouhýma nohama, umožňuje náročné delší výpravy i v nepříznivém prostředí. Mimo jiné, takové chlazení umožňuje aktivní pohyb i ve velmi suchém a horkém prostředí otevřené krajiny. Paradoxně a zároveň pevně váže člověka na vodní zdroj, aby mohl dočerpávat vodu nejen pro svůj organismus, ale i pro pocení - chlazení. Zároveň by docházelo k adaptaci na život v otevřené krajině a souběžně i na prostředí v okolí vody, popřípadě přímo v ní. To především v souvislosti se starostí o kůži, která se nyní potí a vyžaduje speciální péči. Protože je starost o srst a kůži pro savce či pro primáty sociobiologickou daností, ani zde nemůže tolerovat výjimku. Rozhodně se také nejedná o mimořádný a ojedinělý jev, kdy nějaký živočich řeší naráz adaptaci na více rozdílných prostředí. Za všechny jmenuji mořské leguány, kteří v mládí spásají pozemní vegetaci a pohybují se po skaliscích, ale od určité velikosti, když se u nich uplatní gigantotermie, která jim dovolí na omezený čas ponory a pohyb v chladném vodním prostředí, již spásají vodní vegetaci. Potravu mohou trávit zase jen na souši, kde se musí znovu vyhřát na normální teplotu. Ale příkladů je celá řada. Většina ptáků se dobře pohybuje po zemi a zároveň ve vzduchu, jiní se ze vzduchu dostávají přímo do vodního sloupce, další se pohybují především po hladině a ještě jiní létají, chodí, plavou a potápějí se. Ale docela zásadní změna prostředí může přijít prostě jen s obyčejným střídáním ročních období. Existence ve více zásadně fyzikálně odlišných prostředích není zase tak vzácná, jak by se mohlo zdát. V takové nabídce prostředí je zručnému, tvořivému tvoru dáno dostatek příležitostí a podnětů k lovu a případnému přenosu chování či přímo přenosu technologií z prostředí do prostředí. To jistě značně rozšiřuje šance úspěšného zajištění jeho potřeb.

 

Poznámka k lysé kůži: Nevíme jistě, jestli model ,,lysé“ lidské kůže musí být spojen vždy s rozvojem potních žláz. Nevíme, jak je spojen s podkožním tukem a mazovými žlázami. Jen sledujeme u dnešního člověka, že správná funkce ,,lysé“ kůže je zajišťována různými typy žláz. Podkožní tuk se nabízí jako kompenzace za ztrátu srsti, co se týká izolace, ale nakonec jde i o obranný šít, který umožňuje nepřímo určitou ochranu před poraněním pružností kůže jako celku a také přímo, coby zvětšení tloušťky ochranné vrstvy nad svalovinou. Časový vznik podkožního tuku je možné dnes hledat díky genetice přímo, stejně jako vznik potních a jiných kožních žláz. A to vše je možné kontrolovat pomocí parazitologie. Např. určíme-li pomocí genetiky dobu vzniku druhu trudník tukový (Demodex folliculorum), který žije v mazových žlázách člověka, můžeme z toho vyvodit, kdy se objevily u člověka četné identické mazové žlázy, jaké má dnes. Ale i zde si samozřejmě dáme pozor na dětské nemoci, jež tak mladý obor jako evoluční genetika jistě stále má.

 

 

 

Starý paleolit – starší fáze

(Analytická biologie, paleoetnologie)

 

Nejstarší typy lidí jako Homo erectus či ergaster se svými krátkými, rovnými, už typicky lidsky stavěnými prsty a dlouhýma nohama, znamenají klasického člověka. Tento pohled je však jen deduktivní. Široký konec prstů u ergastera i nejstaršího erekta je jen konstrukcí. Tento materiál nám v osteologii stále zoufale chybí. Pokud se na věc podíváme z pohledu evolučního stromu, tak sediba i habilis vypadají jako předkové ergastera a erekta  a jejich prsty jsou na konci široké, takže by tomu mělo být s jistotou i u nich, zvláště pokud je tomu stejně tak i u jejich potomků, mladších příbuzných (antecessor z Atapuercy). S tímto výsledkem by se na prvý pohled dalo pracovat jako se stoprocentně důvěryhodným materiálem. To vypadá velmi solidně, jenže sediba i habilis jsou časově vrstevníci ergastera, což je zásadní potíž. V tradici vývojového stromu a statistice mezi poměrem skutečně žijících předků a námi nalezených předků, lze předpokládat, že je toho mnoho, co nám uniká a že souvislost mezi erekty, ergastery a pozdními australopithéky je staršího data a zatím nebyla odhalena – vykopána.

Určité bližší vysvětlení však může být například směrem k výkladu evoluce, jak ji popisoval S. J. Gould, který místo stromů navrhuje spíše evoluční keře s mnoha větvemi vedenými spíše jen z několika málo míst či jen z jediného místa - z bodu náhlého výskytu. V reále je jistě to, co chápeme jako evoluci, daleko složitější. Do modelu procesů změn morfologie bych jistě bych přimíchal hybridizaci i rozpad druhů na poddruhy a nejrůznější formy při šíření hlavních druhů v krajině a ochutil možností využít přestřelené variability, která umožňuje primátům větší rozdíly uvnitř druhu, než jsou průměrné rozdíly mezi dvěma druhy.

A tak nám celkově přibudou dva další modely. Zrod linie ergastrů a erektů nemusí sahat až k tak starým australopithékům, kteří mohli mít tenké špičky prstů, což je de facto shoda s představou výše popsaného stromu.

Nebo může sahat zrod ergasterů k nejstarším australopithékům, kde by se mohl bohatě rozvětvovat velký keř australopithéků a lidí. Ale je možné, že v genetickém potenciálu této široké skupiny tenké špičky prstů lidoopího typu už vůbec nebyly a všichni hrdě vlastnili široké konce prstů. Ovšem to vše s logickou variantou, že nejstarší australopithéci široké prsty neměli, že v tomto větvení byl i typ prstu lidoopího charakteru a stav ruky erektů a ergasterů je v tomto ohledu nejistý.

Toto modelování různých evolučních scénářů vypadá na první pohled strašně zbytečně a mohl bych se spokojit s tím, že budu čekat, než se někde objeví kýžený poslední článek prstu, ale přivedlo mě to k otázce, jak dalece souvisí rozšířený konec prstu s celkovou anatomií ruky a těla?

Jde o dlouhé a těžké nohy ergastera, které vylučují odlehčení spodní části trupu pro šplhání. Ostatní skrovné dochované články prstů ergastera také nevykazují ono prohnutí jako u habilida, ale je zde určitá podobnost s pozdějším Homo antecessor a Homo heidelbergensis (Nývltová Fišáková 2013). A asi bych zde ze souvislostí také logicky předpokládal, že i postavení palce bylo lidského typu. Musíme nyní jednoznačně konstatovat, že celková morfologie těla Homo ergastera už nedovoluje jinou obranu než právě obranu a strategii pomocí nástrojů. Široké konce prstů jako fixační zařízení přidržovaných předmětů je nevyhnutelně třeba. Bez nich by jejich úchop předmětů byl velmi nestabilní.

Patrně by bylo vhodné, abych zůstal nestranný a uvažoval i o této variantě, kdy už typicky lidská ruka má lidoopí konce prstů a člověk s ní nedokáže dobře a spolehlivě pracovat, kdykoli potřebuje něco opravdu pevně přidržet. Asi se mi to příčí spíše psychicky, protože v mém nástřelu erekta a ergastera byl vždy obrázek lysého člověka a najednou bych musel přejít k podobě osrstěného Burianova Pithecanthropa. A musel bych teď zajásat, že neumělost a nedokonalost dávných pěstních klínů byla zapříčiněna nedokonalostí ruky, která ,,ještě“ nedokázala předměty spolehlivě a pevně držet, když byly vyráběny. Teprve postupně, jak by se prsty na svých koncích zvětšovaly, práce by se zlepšovala a tak vznikly ony dokonalé pěstní klíny pozdějšího acheulaénu.

Jenže to mi zřejmě bude dělat velké potíže, protože taková nedokonalost by znamenala i to, že daní lidé by nedokázali udržet pořádně ani oštěp ani kopí, ani rotační tyč, ale ani vlastní děti. Tvor s takovou potřebou pevného úchopu a takové další specializace by prostě nepřežil. Ano a toto biologické hledisko je pro mě určitě podstatné a prioritní. Možná, že právě pevný úchop je u plně bipedního tvora (už nekomplikovaného stromovým životem) existenčně důležitý.

Logický závěr (statisticky nejpravděpodobnější) tedy je, že i ergaster měl široké konce prstů a ty jako takové budou v budoucnu jistě nalezeny (prognóza). S takto celkově dovozenou rukou se ergaster stává plně člověkem - Homo ergasterem, který své ruce užívá k nošení a k manipulaci s předměty.

A člověk jako takový je už plně odkázán na své nástroje a zbraně i na domov na zemi. Nezmizí v případě nebezpečí kdesi vysoko ve větvích. Ztrátou šplhacích rukou a nohou odpadá nebezpečí úrazu z pádů z výšky. Mládě - dítě je zcela závislé na bezpečí, jež mu svými zbraněmi a chováním zajistí rodiče a komunita. V této společnosti tak přežívají daleko bezpečněji i jedinci, kteří mají v rámci variační šíře druhu větší mozkovnu. Tím mohou časem postupně posouvat skutečnou průměrnou hodnotu mozkovny směrem nahoru, do možného optima, které bylo teoreticky sice možné už dříve, ale bylo selekčně limitováno. S tím může souviset i prodlužování dětství, které má podobný princip. Dítě je dobře zabezpečeno a vyvíjí-li se déle, je přínosem pro komunitu, protože je později takový jedinec otevřenější k použití nástrojů a tím může lépe zajistit potřebné artefakty pro větší bezpečí a úspěšnost.

Faktory stojící za výskytem nástrojů, objektů a dovedností (a jejich tvořivě rozvinutých forem):

1) Konstrukční tvořivost

a) doupě jako zbroj - ochrana, jako strašák, optický symbol značení teritoria - falický symbol

b) další volné předměty vzniklé splétáním (košíky, zástěny, rohože pasti atd.)

2) Destruktivní tvořivost

a) dřevo opracující nástroje - kamenné úštěpy

b) přihrocené dřevěné nástroje, jako rycí hole, oštěpy, kopí, vrhací hole, pasti atd.

3) Hypertrofická tvořivost (volná), senzitizovaná libost pro hry (v tomto případě s klacíky) - oheň, ohniště. Ohniště jsou zásadním a jednoduchým indikátorem rozvinuté hypertrofické tvořivosti.

 

Faktory omezující užití a výskyt nástrojů, objektů a dovedností (a jejich tvořivě rozvinutých forem) v kultuře:

1) Memetika - délka dětství

2) Jiné směřování kultury, společensko-kulturní limity

3) Morfologické specifikace (změněná velikost těla - jiné hospodaření s vodou a jiné hospodaření s teplem, dále u standardní velikosti to je potravní adaptace, odolnost vůči změnám v tlaku na imunitní systém organismu při změně životního stylu)

 

Zdvojené životní prostředí  ,,Jeden život nestačí“

Podstatný je model pohybu lidí vzhledem k jejich fyziologii. Při pohybu v krajině mohou uplatnit pocení, aby byli schopni pobytu i v extrémních podmínkách i schopni extrémní zátěže - takové, kdy by jiným savcům hrozilo přehřátí. To ovšem za cenu závislosti na doplňování dostatečného množství tekutin. Paradoxně to znamená vždy provázanost a závislost na vodních zdrojích a zároveň možnost výprav za jinými zdroji surovin za jinak nepříznivých podmínek. Tyto výpravy jsou tím úspěšnější, čím je jedinec méně závislý na vodě v místě základny. To může být podmíněno morfologií těla a zvýhodněním určité specifikace, to po geneticko-biologické stránce (rozvoj těch orgánů, které mohou kumulovat vodu, např. mozek). Ale také změnou chování, tj. mentální přizpůsobení, čili mapování zdrojů vody a volba takových tras, kde by bylo možné cestou doplňovat tekutinu. Nebo tvořivým chováním, kdy si v nějakém vhodném předmětu prostě nesete zásobu vody sebou.

Vztah lidí a krajiny pak dostává matematicky vypočitatelný rozměr. Lidé se tak šíří podél vodních toků a do stran od něj se šíří jen do pro ně dosažitelných oblastí bez vody. Jejich morfologie a kultura odráží jejich současnou zdvojenou adaptaci na otevřenou krajinu i prostředí kolem vody. Tímto jednoduchým modelem bych vysvětlil i určité adaptace k vodnímu prostředí, kterým se věnoval například Desmond Morris (Morris 1967).

 

Poznámka: Jistě je podstatná libost pro vodní prostředí, ale ta se dá vysvětlit nikoli skutečnou adaptací na ryze vodní prostředí, ale spíše patří k ošetření a starosti o kůži, která je u lidí plná potních žláz.

 

 

Další navýšení mentální zátěže sebou nese provozování ohnišť

Ohniště propojují i vymezují samotný lov a jeho podobu. Zajišťování zdrojů pro oheň je u většiny přírodních národů i u modelů přírodních společností spojeno s dopravou topiva. Takové zdroje by měly být v blízkém okolí sídliště, tedy v relativně bezpečné zóně vylovených větších a středních zvířat, takže takové výpravy za otopem mohou zabezpečit i slabší členové skupiny. Vylovení zbývajících drobných zvířat v oblasti zdrojů paliva by se dálo právě díky pohybům těchto slabších lidí. To by zase dál vytlačovalo jiné predátory. Tím jsou uvolněni nejzdatnější jedinci, kteří tak mohou lovit i daleko od sídliště. Jejich největší tlak na střední a velkou kořist je pak dán přirozeně geometricky právě na střed teritoria samotným pohybem v něm.

 

Poznámka: Artefakty a pseudoartefakty. Předchozí časové a kulturní období a jistě i část mladšího období starého paleolitu patří, co se týká kamenné industrie, spíše do oblasti modelové rekonstrukční paleoetnologie vycházející převážně z analytické biologie. Archeologie se zde totiž stává často bezradnou. To má zajímavý důvod. Kamenná surovina, která nabízí lasturový lom, má vlastnosti vhodné pro řezný nástroj už v podobě jednoduchého, tenkého a snadno dostupného úštěpu. Ale podobně je tomu i u kamene, ze kterého se odštíplo několik kousků. Obé však může vzniknout i zcela přirozenou cestou. Pokud tedy nemá výroba kamenných nástrojů nějakou speciální tvořivou složitější a opakující se šablonu, je pro archeology neodlišitelná od přírodních kusů. Na jedné straně cítíme, že množství generací dávných lidí v čase muselo po sobě zanechat ohromné množství takových artefaktů, na straně druhé netušíme, jak je zcela bezpečně rozlišit od přirozených úlomků a poškozených valounů.

Jejich četnost i stav jsou silně zkreslené erozními a abrazními procesy a jejich hluboké uložení, coby artefaktů starých období, je mnohdy pro nás nedosažitelné. Proto je takových nalezišť málo a zde nasbírané kamenné kolekce ŠI (štípané industrie) jsou i tak často sporné. Dalším zkreslujícím prvkem je možnost dávných kultur technologicky se plně stoprocentně otevřít nedochovatelným rostlinným materiálům. Do této skupiny má patřit i původní podoba pygmejských zbraní. Ale ani ve staropaleolitické Asii nebyl dlouho důvod více protěžovat ŠI, protože byla z velké části vytlačena univerzálním bambusem. Pěstní klín se svou symetrií je proto dobře identifikovatelný výrobek lidských rukou a mysli, ostatní úlomky nejsme schopni tak bezpečně určit jako nástroje. Teprve směrem ke konci starého paleolitu se v Evropě už daleko četněji objevují dobře typizované a rozrůzněné typy kamenných nástrojů. Teprve tehdy nám do zkoumání člověka v minulosti významněji může vstoupit archeologie.

 

 

 

Starý paleolit – mladší fáze (s přihlédnutím na další následné kultury)

(archeologie, paleoetnologie)

Z konce starého paleolitu pochází už zcela jasné samotné lovecké nástroje člověka, vzniklé především destruktivní tvořivostí. Tedy v době, kdy je už dlouho dobře doložená otevřená hypertrofická tvořivost ohništi. Vzhledem k otevřené tvořivosti člověka jsme se tak přišli zase podívat až na samý konec filmu. Proto nás tedy nemůže překvapit, že nálezy dokládají hned několik typů zbraní. V Evropě to jsou především materiály z lokalit Bilzingsleben a Shöningen. Na lokalitě Shöningen v Německu jsou dobře dochované celodřevěné balistické oštěpy a jedna rotační vrhací tyč z doby před 400 000 lety. Hrot z britské lokality Clacton on Sea je připisován kopí. To jsou všechno lokality především s datacemi kolem 400 000–350 000 let. Některé kamenné artefakty z lokality Bilzingsleben by se daly dost dobře využít jako hroty k oštěpům. Ze Sýrie by měly být z tohoto období kamenné artefakty se stopami asfaltu jako pojidla (ústní sdělení Martin Oliva). Ještě starší jsou kamenné hroty z lokality Kathu Pan 1 a z lokality v jižní Africe s datacemi kolem půl milionu let. Lov oštěpem naznačují i indicie z izraelské lokality Gesher Benot Ya'kov s datací 750 000 let.

 

9. Zásady rekonstrukce složeného dlouhého projektilu (oštěpu, šípu)

 

Rozpoznání možného hrotu zbraně

Tady je vhodné se pozastavit a vysvětlit, že aby bylo možné alespoň uspokojivě považovat kamenný hrot za skutečnou součást projektilu, musí splnit určité parametry:

1) Musí to být odpovídající tvar hrotu jak z pohledu na plochu, tak z pohledu zboku (neb většina hrotů je takto prostorově koncipována). Úhel hrotu do stran musí být úměrný tloušťce daných hran a jejich charakteru. Celý reliéf plochy artefaktu nesmí mít strukturu či modelaci, která by komplikovala procházení hrotu do těla kořisti;

2) Sledujeme tloušťku zbraně. Uplatnit se dají jako projektily pouze tenké artefakty. Tlusté by se v ráně samy brzdily při pronikání (tlustší projektil by musel být o to užší z pohledu na plochu);

3) Sledujeme domnělou bázi, zda je možné zbraň fixovat v ratišti. Někdy bývá báze upravená pro dobré upevnění;

4) Pak můžeme sledovat charakter řezných ploch, prohlížet hrot zepředu a sledovat jeho schopnost pronikání do tkáně a zároveň tkáň poškozovat. Záměrem konstruktéra projektilu je, aby řezná schopnost příliš nebrzdila projektil v pronikání do hloubi těla kořisti. To je i věcí velikosti hrotu a použité energie. Drobný, lehounký kamenný hrot může být funkční jen tehdy, je-li vymeten vysokou rychlostí, aby vůbec získal dostatečnou průraznou energii. Díky jeho nízké hmotnosti mu totiž chybí setrvačnost. A naopak velké, podlouhle protáhlé, hmotné hroty budou účinné i při pomalejší rychlosti;

5) Impakt. Posledním kritériem je stav hrotu. Je-li artefakt užíván jako projektil, často mine kořist a poškodí se na samé špičce hrotu, kde dojde k impaktu. Stejně je tomu, když narazí na kost kořisti. Příčné prasknutí protáhlejšího hrotu i uprostřed tělesa je také možné, vzniká však spíše při průniku do těla kořisti působením dalších, přespříliš velkých sil na celý dlouhý projektil. Přestože celé hroty, známé z expozic, vypadají skvěle, skutečnou výpovědní hodnotu o zbraních jako takových, nám mohou poskytnout teprve užíváním poničené artefakty. Toto hledisko je podstatné, proto můžeme i celé, jinak zdánlivě vhodné kolekce zamítnout, coby artefakty jiného užití;

 

Poznámka: Jiné typy poškození hrotů mohou mít na svědomí nehody při manipulaci se zbraněmi při jejich nošení a při skladování zbraní. V podstatě jsou statisticky k poškození náchylné ty hroty, které nejsou v pouzdrech a které jsou dlouhé. Toto je velmi významný statistický a praktický důvod poškození hrotu. Pokud si to neuvědomíme, snadno a nešťastně pak mylně identifikujeme hrot jako rozhodně jinak používaný hrotitý nástroj, který byl poničen při zcela jiné činnosti než lovu. Takže pak vůbec nebude rozeznán hrot zbraně, kterým skutečně původně daný artefakt byl. Musíme si uvědomit, že k loveckým zbraním patří i transport a uskladnění zbraně a tedy i cestovní nehody zbraně.

 

6) Úprava té části hrotu, ve smyslu podélné osy, která se má připevnit k prodlouženému ratišti nebo k dřevěnému či kostěnému jádru hrotu. Mělo by se vždy jednat o určité otupení, aby styčná plocha seděla v okolí větší plochou;

7) Někdy (spíše zcela výjimečně) se dá objevit stopa pojiva na artefaktu;

8) A podstatná je také trasologie. Tj. mikroskopická analýza opotřebení pracovních hran a hrotu artefaktu.

 

 

Rekonstrukce zbraně

Konstrukce ratiště je především závislá na tloušťce hrotu, tuto tloušťku u kamenných hrotů zpravidla nepřesahuje. To nám nejen určí průměr ratiště, ale i způsob spojení ratiště s hrotem na jeho bázi. V žádném případě není možné, aby ratiště už na bázi přesahovalo pracovní a pronikací obrysy hrotu, jak je to vidět na některých pseudorekonstrukcích. Stejně tak jsou konstrukčně nežádoucí omotávky, vedené přes pracovní řezné hrany hrotu. Omezila by se tak výrazně schopnost hrotu pronikat do tkáně. Prioritou upevnění hrotu k ratišti je vydržet transporty zbraní a dále vydržet pronikání do těla kořisti. Další požadavky na hrot jsou spíše bonusy navíc. Je nutné mít na paměti, že okamžité opakované užití téhož hrotu už nemusí být bez opravy možné. Opakované užití se odvíjí od konkrétného požadavku na zbraň. Ta může být po prvním užití poškozená či její vyjmutí z rány bez poškození může být problematické. K opakovanému užití je určená jiná konstrukce zbraně (např. hrot z parohu), ale tato zase nemusí zajistit nejvyšší zastavovací schopnost první rány.

Výzkumu účinnosti různých zbraní a hrotů a stop, které zanechávají na kosti, se věnoval Martin Holub (Holub 2006) (z grantu Miriam Nývltové Fišákové). Zjistil, že delší kamenné hroty mají tendenci příčně prasknout i při pronikání měkkou tkání. Proto je žádoucí zpevňovat takový choulostivý hrot alespoň pomocným prodloužením ratiště. Nejodolnější se mu jevily prosté parohové výsady. Holub narazil na dvě možné příčiny destrukce hrotu. První je jasně pochopitelná srážka s kostmi, nejčastěji se žebry. V takových případech se však kamenný hrot u některých přírodních národů šetří prostým náklonem plochy hrotu. Jsou-li žebra kořisti orientována vertikálně, musí být hrot stabilizován v letu tak, aby plochy hrotu mířily do stran a řezné hrany nahoru a dolu. Tak se pomohlo statistice průniku hrotu mezi dvě žebra. Naopak ploché hroty určené na lidi (válečné zbraně) míří plochami na zem a na nebe. To je bezpochyby následné konstrukční kompenzační opatření, aniž by bylo třeba upravovat samotné spojení hrotu a ratiště. Vše se řeší způsobem výmetu a přidáním lehkých stabilizátorů na konci dlouhého projektilu. Další možností, proč při průniku tkání kamenný hrot praská, jak zjistil experimentálně Holub, je samodestrukce díky vlastnímu přílišnému pohybu šípu či oštěpu vystřeleného z vrhače při průniku do tkáně kořisti.

Vysvětlením tohoto jevu je zpomalený let vystřeleného šípu. Z materiálu, který jsem zhlédl (televizní pořad zabývající se přesností střelby Robina Hooda), vyplynulo, že se šíp celou dráhu letu prohýbá a vlní, jako by kopíroval dráhu vlnovky. Domnívám se, že toto rozvlnění a nestabilitu získal šíp tím, že počáteční výmetnou energii dostal nikoli před svým těžištěm nebo v těžišti, ale na svém konci, kde je ratiště nejtenčí a nejnestabilnější. Stejně by tomu mělo být i u oštěpu vymeteného vrhačem. Klasický hozený balistický oštěp by měl být v tomto ohledu klidnější. Je však pravděpodobné, že na vymetané zbraně vždy působí více různých sil, které komplikují ideální balistickou dráhu letu.

Odhaduji, že při proniknutí šípu nebo oštěpu vymeteného z vrhače do hmoty tkáně kořisti i tato energie vlnícího se dlouhého projektilu pracuje dál v ratišti a namáhá již prostorově a směrově zafixovaný hrot. Samotné známé rozkmitání konce dlouhého projektilu na tenkém konci ratiště je nejspíš způsobeno setrvačností jeho nejrůznějších pohybů převedených pak právě do posledního nezafixovaného konce zbraně, rozkmitaného tím rychleji, čím je tenčí a pružnější, ale i kratší jeho konec. K rozkmitání tedy může přispět síla setrvačnosti působící na zadní část dlouhého projektilu v důsledku počátečního naklonění konce ratiště mimo osu letu při dopadu hrotu na kořist. Jeho vyosení je pak umocněno zpomalováním přední části ratiště s hrotem při pronikání tkání. Jakmile se hrot zabodne do cíle dostatečně hluboko a je tkání fixován v prostoru, zbytek ratiště se nejen narovná, ale ohne na opačnou stranu a tento opakovaný pohyb registrujeme jako rozkmitání konce ratiště. Je však možné, že i v tomto případě zde výrazně působí ještě další síly (prohýbání šípu během letu). Dovedu si představit, že obě síly, jak vlnění za letu, tak rozkmitání ratiště při kontaktu s tělem oběti, se mohou navzájem vzácně rušit nebo spíše silové namáhání ratiště zesilovat a přispívají chaotizaci a nahodilosti, s jakou síly na hrot působí a mohou vést u delšího kamenného hrotu k jeho možné destrukci.

Síly, které by mohly křehký kamenný hrot zlomit, jsou síly, se kterými bude nutné konstrukčně počítat při jeho výrobě. Na jedné straně tak máme ideální Holubův parohový odolný hrot, na straně druhé Škrdlovo upozornění, že teprve kamenné hroty se svými řeznými hranami jsou lovecky velmi účinné. (Škrdla 2000).

Úkol pro konstruktéra tedy zní - navrhnout takový hrot, který by byl jak odolný, tak smrtící. Teoreticky nesplnitelný úkol. V praxi vznikne řada kompromisů s proměnlivými parametry a vlastnostmi.

K destrukci kamenného hrotu bude nejspíše docházet tím snadněji, čím je hrot delší a na tloušťku tenčí. Jedna cesta tedy povede k celkovému zmenšení hrotu při určitém zachování původní tloušťky, druhá ke zvýšení jeho pevnosti. Pak by taková rekonstrukce odolného, kamenného hrotu vypadala v některých ohledech podobně jako složený hrot. Zadní a možná část střední části kamenného hrotu by obepínala a fixovala prodloužená a vhodně dotvarovaná ramena ratiště. Nebo by se pro výztuhy dala použít samostatně vyrobená dřevěná nebo kostěná štěpina, která by se přilepila na tělo kamenného hrotu (něco ve stylu kresby na hrotitém artefaktu z jeskyně Pekárna v Moravském krasu). Pak by se vlastně jednalo o složený hrot, jen zcela jiným způsobem, než je tomu u hrotu s mikrolity. Dostupné etnografické paralely naopak naznačují, že kamenné hroty nebývají zvláště tímto směrem ošetřeny. Je to zřejmě proto, že se tento problém obchází spíše drobností a přirozenou kompaktností hrotu nebo u delšího hrotu jeho větší tloušťkou. Zvláště výhodně se tváří nepravidelné, jakoby odbyté, negeometrizující hroty (severní Austrálie).

Tady bych podotknul, že pokud srovnáváme namáhání hrotů u velkých, těžkých oštěpů s hroty zezadu vymetaných dlouhých projektilů, je možné, že jsou velké oštěpy v letu plynulejší. Ovšem v době pronikání hrotu do tkáně, ale i poté, kdy těžké ratiště oštěpu už ,,nehybně“ míří z rány, gravitace a další síly, které na ně značně působí, se přenáší na hrot, který tak může také prasknout.

Zřejmě je konstrukční úkol využít skvělých řezných vlastností hran silicitů ve skutečnosti značně složitý a oblastí samou pro sebe. Je zde třeba dobrého memetického propojování, aby se mnohé, těžko získané objevné a v praxi průchozí kompromisy, udržely. Zkušenosti i zvyklosti by se musely vzájemně šťastně setkat tak, aby umožňovaly vznik tenkých, větších a delších kamenných hrotů a jejich únosné či dokonce užitečné uplatnění (to se zřejmě událo u hrotů clovis a u solutréenských plochých hrotů).

Z pohledu výše uvedených fyzikálních sil si můžeme představit, že právě dlouhý kostěný nebo dřevěný složený mikrolitický hrot (mladého paleolitu) tak může s určitým pružením dobře pracovat dál (prohýbajíc se v ráně při vnikání do tkáně), aniž by praskl. Jednotlivé vsazené kousky silicitů by se chovaly asi jako železné kolejnice posazené na pružné dřevěné pražce při změně teploty. Je tedy možné, že složené hroty řešily úkol odolné zbraně s dlouhým, relativně tenkým (a ,,ohebným“) hrotem. Tenký hrot totiž zachovává velmi příznivý poměr tlaku v kilogramech na čtvereční milimetr a takový hrot pak snadno proniká hluboko do tkáně. Důvod složené mikrolitické konstrukce hrotu tedy nemusel být jen ve snadné výměně poškozených částí a v prostém šetření štípatelnou surovinou.

Výše uvedené konstrukce hrotu souvisí s dalšími technologickými postupy, které zajišťují spojení hrotu či části hrotu a ratiště nebo části ratiště. Pro technologie spojů známe z archeologie několik nálezů. Nejstarší je již zmíněný asfalt nebo archeologií později doložený suchou destilací vyextrahovaný tmel ze středního paleolitu z Německa. Z mladého paleolitu předpokládám tmel, kterým byly spojeny špičáky z moravského gravettienu (Jelínek 1977).

 

Poznámka: Artefakt ze spojených špičáků z Předmostí - z pohledu vnitřní konstrukce nebyl bohužel nikdy zkoumán moderními technologiemi.

 

Úkolem spoje bylo vydržet především transporty zbraně, manipulaci s ní a proniknutí do tkáně zvířete. Statisticky nejpodstatnější tedy bylo zbraň nepoškodit dlouhodobým nošením. Vedle přímé technologie zesílení hrotu a spoje se dá užít také ochranné pouzdro nebo uzpůsobit chování lovce -nosiče (a přirozeně kombinace obou faktorů). Po upotřebení zbraně se tato dala opravovat, poškozené části nahrazovat atd. Nebylo snad ani potřeba, aby byl projektil vždy ihned po vyjmutí zase okamžitě použitelný. V rámci konstrukce je úkol funkčnosti zřejmě logicky prvořadý a nadřazený životnosti zbraně.

U pseudorekonstrukcí vidíme spíše snahu jejich tvůrců dokladovat hloupost a primitivnost někdejších lidí, proto nezřídka žasneme, jak neomaleně je svázán hrot s dřevem ratiště silným řemenem nebo jindy přečnívají ramena ratiště přes funkční části hrotu do prostoru či dokonce jak omotávka běží přes řezné pracovní plochy projektilu. Že jsou takové zbraně na výstavách, je jedna velmi smutná věc. Druhá je, že se s nimi někdy provádí i ,,vědecké“ experimenty ,,lovu“ a to už je událost, jež se nedá snad ani v daných souvislostech slušně komentovat.

Úkol, konstrukční úkol, konstrukční zadání však takto nestojí. Bylo o něčem jiném. Bylo o co nejlepší funkční zbrani. Ne toliko o nefunkčním patvaru. Sice dlouhodobě a odolně spojeném, ale nefunkčním patvaru.

Spojování materiálů museli totiž lidé řešit nejen uspokojivě, ale naprosto spolehlivě. Na jejich práci závisely jejich vlastní bezpečnost i zdraví. Nejde totiž o to různé materiály nějak spojit, ale pochopit, co se děje uvnitř zbraně, jaké síly kde působí a jak je třeba jednotlivé spoje tvarovat i fixovat. Jde přece o ty samé lidi, kteří dobře chápou, co se děje v konkrétním kameni, jaké jsou jeho lomové vlastnosti a jak z něj nejlépe připravit kýžený nástroj. Zbraň musí být směrem k tělu oběti průchodná. Nikde nesmí trčet či přesahovat různé komponenty z jiných částí. Spoje musí být hladké a nenápadné. Ano jedná se vlastně o skutečnou leteckou technologii a to ne ledasjakou. Nejenže zbraň musí vyváženě letět po balistické dráze a chovat se tam naprosto přesně podle očekávání, ale po zásahu cíle tím nic nekončí a pronikání tkání zase připomíná spíše překonávání odporu stlačeného vzduchu u vysokorychlostních letadel. Konstruktér si musí rozvážit, co udělá s energií zbraně, zda ji koncentruje v plné síle do jediného bodu nebo jestli nechá pracovat další řezné - průnikové plochy. Vždy se bude muset řešit řada konstrukčních i řemeslných úkolů. Odbýt tuto oblast je stejné, jako by se chtěl člověk vysmát úsilí svých předků, ale také znevážit a bagatelizovat letecké konstruktérství samo. Toto je stejná fyzika, stejné fyzikální zákony, stejné technologické úkoly a na konci musí být vždy odvaha užít takových aparátů a svěřit jim svůj život.

 

 

Etnografické srovnání - další úprava zbraní

Na fotografickém materiálu severoaustralských původních obyvatel kmene Rembaranka, který mi na začátku 80. let ukazoval Prof. Jan Jelínek, jsem mohl sledovat výrobu lehkého oštěpu pro vrhač. Samotný kamenný hrot byl asymetrický a poměrně neforemný, zbraň však byla i tak technicky funkční. Precizní, umělecky vyráběné kamenné artefakty tedy nejsou nutností. Překvapilo mě, že jej onen muž nápadně barevně vyzdobil v místě spojů. Jak mi sdělil Prof. Jelínek, nejednalo se jen o estetickou stránku věci, ale především šlo o to, učinit oštěp nápadný. Ano, když se střílí ve vegetaci, je pak velmi obtížné nalézt použitou zbraň. A zvláště pak v zápalu lovu, což mohu i ze svých zkušeností potvrdit.

 

 

Těžký kompaktní celodřevěný pákový balistický oštěp

Zbraně ručně házené po balistické křivce jako kompaktní celodřevěné balistické oštěpy nebo rotační tyče zvláštním pohybem přiváděné k horizontální či vertikální rotaci. Obé patří k nejstarším dochovaným dřevěným artefaktům s datacemi kolem 400 tisíc roků (Shöningen - Německo). Zmíněné oštěpy vypadají jednoduše, pro laika primitivně. Nicméně pokud jde o oštěp, jedná se o velmi účinnou zbraň v ráně působící rozsáhlá zranění díky fyzikální páce, která vznikne vbodnutím hrotu oštěpu do těla zvířete. Jediným ostřím je průnikový hrot na špici zbraně. Jinak je hrot hladký a na průřezu vždy kulatý, bez dalších řezných ploch. Tak se minimalizuje jiné poškození kůže v místě průniku do tkáně zvířete. Zamezí se tak bočnímu rozříznutí rány a možnému vypadnutí zbraně. V místě průniku do kůže hrotem s kulatým průřezem naopak dojde v ideálním případě k určité fixaci oštěpu v místě vstupu do těla (zvláště u zvířat s pevnou a tuhou kůží). Na jeho volný konec ratiště pak působí gravitace a samotný pohyb zasaženého zvířete. Tím se těžké a dlouhé ratiště dostává do pohybu, kdy kůže zvířete působí jako pevný bod. Celek pak pracuje jako páka a hrot v ráně se velikou silou pohybuje opačně jako konec ratiště. Tím způsobuje hlouběji v tkáni, za místem původního průniku, další rozsáhlá traumatická zranění. Čím je zasažené zvíře pohyblivější a větší, tím se ratiště více pohybuje a tím je zranění horší. Účinnost je tedy zajištěna samotnou velikostí a značnou vahou zbraně. Jedná se o vysoce účinnou zbraň i na ta největší zvířata, s velkou zastavovací schopností a v čase se příliš neměnila. Výše popsaný příklad je ideální, v praxi je rozhodující setrvačnost zbraně i setrvačnost těla kořisti, přesné místo dopadu oštěpu a jeho úhel s plochou těla a pak také zda místo průniku má pevnou kůži a za ní je měkčí tkáň nebo naopak, zda kůže není v místě dopadu jemná a špice hrotu neuvázla v tvrdé, pevné svalovině. Čili dostat ze zbraně maximum záleží dál i na schopnostech konkrétného uživatele zbraně a jeho znalostech anatomie loveného zvířete.

Martin Hložek mě v této souvislosti upozorňoval, že míra zranění loveného zvířete je také závislá na jeho pohotovosti, možnosti a snaze vyjmout si dlouhý projektil z rány.

 

 

Experiment

Při experimentální výrobě je nutno k takovému oštěpu přistupovat velmi vážně, dřevo pořizovat v tu správnou roční dobu, kdy není křehké a nemá řídkou strukturu, protože by nebylo možné na zbrani ani udělat takovou špici, která by prorazila kůži kořisti. Ze stejného důvodu je třeba, aby dřevo nejméně půl roku nebo rok vysychalo. Význam může mít i lokalita, odkud je dřevo získáno. Vhodnější je to dřevo, které má hustší buněčné pletivo. Co se týká ostření dřeva, ani čerstvé tisové šídlo mi neumožňovalo propíchnout jelení kůži. Teprve až časem vyschlo, byl tento úkol realizovatelný. To uvádím proto, aby bylo jasné, že nešlo o žádnou primitivní zbraň, která by se dala narychlo nějak osekat. Bez znalosti materiálů, konstrukcí, řemesla a souvislostí je i taková zbraň neúčinná.

 

 

Další souvislosti

Z archeologického kontextu vyplývá, že tyto zbraně se užívaly minimálně k lovu koní a mohly dobře souviset i lovem velkých zvířat jako jsou sloni či nosorožci. Tento typ zbraně se dál objevuje v moravském gravettienu a to v modifikované podobě složené zbraně. Hrot je stejně tvarován, ale je z mamutoviny. Znovu to v daných souvislostech může naznačit spojení s vhodnými vlastnostmi této zbraně k lovu velkých zvířat. Oštěp je velký a těžký, běžná výmetná zařízení se mi při jeho přezkoušení neosvědčila, jak jsem předpokládal. Nicméně prostý kožený řemen svázaný do kruhu, který se umísťuje jako vrhač, mírně vylepšoval výkony zbraně (pocit zlepšení výkonu však mohl být subjektivní). Důležitější bylo, že opakoval-li jsem experimenty s hodem prostým oštěpem po čase, kdy jsem posiloval ruce, výsledky se výrazně zlepšily. To se týká především přesnosti užití zbraně. I tak je oštěp spíše hlavou hada, který jen uštkne. Narážím tak na jeho zoufale malý účinný dosah tj. 5 - 8 metrů.

Obtíž nastala, když jedni američtí experimentátoři napodobili mamutí tkáň a pokryli terčovou plochu kůží a srstí (televizní pořad, jehož přesný název jsem nezaznamenal). Hroty (spíše kamenné hroty) se brzdily v kožešině, stěží poškozovaly kůži a na samotnou vnitřní tkáň jim chyběla energie. Proto přešli stejně jako jiní experimentátoři ke svému poslednímu zoufalému pokusu prorazit takovou překážku alespoň ručně přímým kontaktem. Prostě experimentátoři vzdali jakékoli další technické řešení, uchopili oštěp a možná s výkřikem ,,Banzai!“ ,,Banzai!“ se vrhli osobně a sebevražedně k ,,mamutovi“, aby do něj ručně vbodli svůj nešťastný oštěp. Tedy kontaktním, velmi nebezpečným způsobem lovu.

To všechno je ale úplně špatně. Je dobré si nalít čistého vína a říci si - ,,ano obrázek lovce mamutů s balistickým oštěpem v ruce je v pořádku, když bude jeho kořistí mamutí mládě. Balistický oštěp pro lov větších mamutů i s výborným hrotem bude problematický. A lov dospělých mamutů jen ručním kopím, které se bodá ručně přímo do těla zvířete, je naprostý hazard. Máme zde tedy skutečný problém, který by se měl řešit zadáním u konstruktéra.

Je nutné zkonstruovat razantnější odpalovací zařízení i pro velké oštěpy, které by bylo jednoduché, lehké, mobilní, pohotové a naprosto spolehlivé.

Použití tětiv nebo pružin u nožních luků či velkých kuší by bylo nelogické pro nespolehlivost, nesnadnou obsluhu, značnou váhu, rozměry zbraně a imobilitu. Zůstává tedy obyčejný vrhač, ale ten na takový úkol nemá sílu. Říkal jsem si, že jsme zřejmě tak ovlivněni podobou jednoručního malého vrhače uplatnitelného jen na malá a střední zvířata, že je pro nás obtížné přijmout myšlenku, že je možná podoba tohoto zařízení v daleko větším měřítku, určená pro dvě ruce, tzv. obouruční vrhač.

Toto odpalovací zařízení vyvine tak ohromnou energii, že pak přílišné prohýbání běžného malého, dlouhého projektilu, určeného pro jednoruční vrhač, nedovolí jeho normální let. Teprve užití velkých a odolných oštěpů se mi jeví jako průchozí cesta. Už moje první pokusy mě přesvědčily, že ačkoli s touto zbraní nevládnu a nic o ní nevím, dolet je asi o dvacet procent delší než u normálního oštěpu hozeného z ruky, ale nevím proč. Hlavně síla dopadu je nesrovnatelně větší. A to jsou jen počáteční pokusy a jistě někteří experimentátoři dotáhnou tento staronový vynález podstatně dál a dostanou z něj maximální skutečně možné výkony. Vlastně je to vše celé velmi jednoduché.

Rozhodně je tato cesta nyní vhodná ke zkoumání a experimentování.

Vedle tohoto nadějného zařízení je dále třeba kompenzačních opatření v případě lovu nebezpečného zvířete.

 

 

Závěr - zhodnocení

Především nám tento konkrétní typ naprosto unikátně dochované zbraně (dřevěný balistický oštěp) ukazuje jen určitý výsek možných zbraní tehdejší doby. Ačkoli vypadá na první pohled velmi jednoduše, jeho způsob celkového opracování, zajištění těžiště a hrotu a ostatních vlastností patří konstrukčně k zajímavým. Nešlo jen o to, navrhnout předmět schopný stabilního letu, ale předimenzovat jej váhově tak, aby se využilo jeho hmotnosti při setrvačnosti pro vniknutí hrotu do tkáně a následně k vzniku rozsáhlých poranění kořisti.

Docela se u tohoto typu zbraně vypouští možnost pořezání kořisti jakoukoli hranou. Možná, že řezná zranění mají praktický význam tam, kde je kořist menší a špatně se dohledává. Stopa krve pak umožňuje takové raněné zvíře později nalézt. Zřejmě zde byla lovena taková zvířata, která byla veliká, vysoká a pákový efekt se uplatnil v plném rozsahu a nepočítalo se, že by vyvázla. Tím nám tento archeologický materiál naopak prozrazuje mnoho konkrétního o jeho autorech.

A také zde nově otevírám možnost velkého obouručního vrhače, který by takovou zbraň učinil ještě průraznější a v podstatě by ji posunul do nové dimenze. Možná, že pohled od konstruktérského a experimentátorského ,,stolu“ na archeologickou situaci v Bilzingslebenu, kde bylo na konci starého paleolitu archeologizováno velké množství nosorožců, by dal odpověď na to, co se tu mohlo odehrávat. O změně pohledu na moravské gravettience ani nemluvě.

 

 

Hroty k dlouhým projektilům staré půl milionu let

Hroty KP1 a jejich tvar jsou pro obrazovou rekonstrukci do Antroparku zkoumány z omezeného publikovaného zdroje (Schoville, 2014), přičemž dva hroty jsou nafoceny z různých stran a poskytují i boční pohled, ale jsou bez měřítka. Ostatní hroty, kterých je dostatek, jsou však jen z jednoho pohledu, zato s měřítkem. Dá se tak dovodit určitá představa tloušťky těchto hrotů. Jedná se o hroty normální až mírně tlustší - kompaktnější, spíše odolné proti příčnému prasknutí. Tento předpoklad je podpořen skutečností, že kolekce již byla odhadnuta jako hroty do dlouhých projektilů (Schoville, 2014).

Celkový tvar hrotů je mandlovitý, mnohdy s místně rovnými hranami, některé artefakty mohou být protáhlejší a štíhlejší. Zadní část hrotu je zakončena jakoby příčným odseknutím materiálu a zúžení tloušťky této části je dosaženo odštípnutím štěpiny odzadu, uprostřed těla hrotu. A to ne vždy stejně dlouhou štěpinou. Právě v této jizvě mohl být prodloužený kus ratiště, který mohl fixovat spoj ratiště - hrot. Boční zúžení hrotu v zadní části u báze zřejmě nedovolovalo přílišné šněrování hrotu k ratišti.

Zajímavý je způsob přenesení energie z hrotu na ratiště při pronikání do těla kořisti. Energie z hrotu je přenášena na ratiště dost ideálním způsobem. Z plochy zadní části kamenného hrotu na příčnou plochu ratiště. Z ratiště by měla dopředu směřovat tenká, pomocná ramena, která by fixovala hrot proti pohybům do stan. To znamená, že ve smyslu hlavního vedení síly při odporu těla kořisti odpadá přílišné namáhání konstrukce báze ratiště do stran a tlak je prostě a velmi jednoduše přenášen zadní plochou kamene do přední plochy ratiště (ve smyslu letu a průniku zbraně). Zamezuje se tak tendenci hrotu vpáčit se hlouběji do ratiště jako u hrotů postupně se v zadní části zužujících, kde je hrot do báze ratiště vklíněn.

Nevýhodou může být snadnost odlomení celého, mělčeji usazeného hrotu (při bočním úderu, nebo namáhání mimo osu dlouhého projektilu). Výhody jsou však zřejmé. Spolehlivé pronikání do kořisti při dobré ráně a také skutečnost, že není třeba dělat tak dlouhé hroty. Rovněž výběr kamene není tak specifický. Zopakuji raději ještě jednou nevýhodu, protože si bude žádat kompenzační řešení. Tou je snadná možnost vypadnutí kamenného hrotu při nevydařeném hodu nebo při bočním nechtěném nárazu na hrot při manipulaci a transportu.

Větší velikost hrotů napovídá, že hroty byly užívány k balistickým oštěpům a k oštěpům pro vrhače. Možnost užití luku je zde také velmi pravděpodobná, ale neznám celkový stav menších hrotů, jak jsem na začátku upozornil. Unikají mi povšechné proporce hrotů, abych mohl být při odhadech přesnější.

Celkové hodnocení hrotů KP1 je jednoduché. Připomínají v mnohém hroty přechodných kultur střední Evropy. A to některé malé hroty bohunicienu a určité blattspitzenské hroty z jeskyně Mauern (Weinberg). Kdyby na ně nějakým způsobem časově navazovaly, nijak bych se tomu nepodivoval, ale stáří kolekce KP1 (půl milionu let) však naprosto vzájemně izoluje obě skupiny. Konstrukčně, řemeslně a výtvarně hodnotit tyto hroty znamená zařadit je mezi poměrně kompaktní hroty. Tak jako všechny zbraně mají svou Achillovu patu, tady to bude jejich příliš mělké usazení na bázi. U menších projektilů je možné je vylepšit krátkým trnem nebo trny prodlouženého ratiště a chránit je opatrným zacházením či ochrannými pouzdry. Velkou konstrukční předností je plochý, tupě odseknutý konec hrotu, který dobře převádí energii do těla ratiště. Tato přednost je zároveň velkou slabinou zbraně, protože jak výborně zlepšuje vlastnosti spoje při silách předozadních, tak je silně oslabuje při silách do stran. Řemeslné zvládnutí je velmi dobré, evidentně nešlo o nic jiného, než vytvářet konstrukčně správné výrobky. Směr většího zgeometrizování a zvýtvarnění by mohl probíhat zase jen za cenu ztráty pevnostních vlastností hrotů, které se už tak potýkají s určitými potížemi. Takže pro správnou funkčnost zbraní s těmito hroty je jejich dané zpracování zcela optimální. Experimentátoři Jayne Wilkins, postgraduální výzkumnice (ASU), doktorand Benjamin Schoville a spoluautor projektu experimentu s hroty KP1 Kyle Brown z Univerzity v Kapském městě přistoupili k porovnávacím zkouškám celodřevěných oštěpů typu (Schöningen - Německo) a kombinovaných dlouhých projektilů typu KP1 (Schoville 2014). Zaměřili se však jen na moment účinnosti hrotů při pronikání do těla kořisti. Jejich metodika byla přísně technicky empirická a stříleli na želatinové cíle jen z kalibrované kuše. Jejich závěr byl stejný jako v dřívějším článku Petra Škrdly (Škrdla 2000) a to, že kamenný hrot způsobuje svým pronikáním řezné a rozsáhlé zranění.

Co však v experimentech chybělo, byla kůže a pohyb a výška kořisti. A hlavně nejen střelba hrotem, ale celou zbraní, což v praxi bude mít značný vliv na reálnou účinnost zbraní. Těžký balistický oštěp nemusí být tak hluboko v těle oběti a přesto může zapříčinit velmi rozsáhlé vnitřní poranění pohybem konce ratiště a hrotu v měkké tkáni, zvláště když se zafixuje v pevné kůži slona, mamuta, nosorožce a dalších zvířat s pevnou kůží. Odhaduji, že kamenný hrot zraňuje spíše v podélné dráze letu, proto bude významná délka pronikání. Pak bych spíše viděl technický důraz na způsob vystřelení projektilu do kořisti. Nepolemizuji tak s autory tvrzení o nebezpečnosti a závažnosti zranění kamenným hrotem a jeho řeznými plochami, ale snažím se dostat teorii do praxe, kdy bude při lovu důležitá též zastavovací schopnost projektilu. Tu zde chápu jako vyřazení zasažené kořisti coby nebezpečí pro samotné lovce. Ta u dřevěného oštěpu měla být značně rychlá, protože hned po vbodnutí na volné ratiště působí gravitace, která v konečném důsledku vede špici oštěpu okamžitě nahoru a způsobuje další druhotné zranění. Pohyby zvířete přidávají další směry a celková délka dráhy pohybu špice zbraně v ráně se prodlužuje. V kratičkém časovém úseku tak dojde k velkému zranění vedoucí pravděpodobně i k paralyzaci kořisti. Aby ke stejné paralyzaci kořisti došlo i v případě kamenných hrotů, je třeba vymést hroty ještě větší silou. Pokud tedy lovíme stejně velká či nebezpečná zvířata. Proto bych se nebál představit si zde vrhač nebo luk (na menší zvířata). A právě na síly vzniklé při rychlém vystřelení dlouhého projektilu a při následném odporu tkáně ve smyslu letu zbraně byl hrot KP1 konstruován a při této práci byl velmi spolehlivý.

 

 

Kompenzační opatření při lovu balistickým oštěpem:

1) První možností je množství dalších lovců s oštěpy;

2) Druhá možnost je užít další oštěpy;

3) Třetí možností je stáhnout se na bezpečné místo;

4) Čtvrtou je držet zvíře v pohybu - dál od lovců, kteří už nemají oštěpy;

5) A pátá možnost je použít v případě ohrožení rezervní osobní kontaktní zbraň nebo alespoň štít (ten má však váhové nevýhody a dá se použít jen u určité kořisti).

 

K první možnosti je dlužno dodat, že je nejrychlejší k paralyzaci velkého zvířete. I africký slon při zásahu mnoha oštěpy je okamžitě znehybněn a vzápětí padá k zemi. Užití více oštěpů méně lidmi je už problematické pro malou vzdálenost mezi lovcem a kořistí. I rychlé házení oštěpem potřebuje určitou přípravu. Úprava chování člověka - lovce však umožňuje využít momentu překvapení - lov ze zálohy, kdy jsou pozice mužů maskovány. To může umožnit i opakování hodu oštěpem. Držení zvířete v pohybu vnesením zmatku je jistě skvělou strategií, při které lze skutečně házet několik oštěpů za sebou. Ovšem střelecké šance jsou pak proměnlivé a nevypočitatelné. Nicméně, lze je kompenzovat zkušeností.

K páté možnosti je třeba dodat, že oštěp se už nemusí nutně k takové činnosti hodit, protože v případě protiútoku zvířete, není čas na další hod. Jedná se o možnost nastavení oštěpu zvířeti. Ovšem balistický oštěp je směrem od těžiště dozadu v průměru tenčí a k fixaci úchopem v ruce se nehodí. Kdyby došlo k zesílení takové zbraně směrem dozadu, úchop rukou by byl díky zvětšené ploše pevnější. Jednalo by se tedy nikoli o útočnou loveckou zbraň, ale o zbraň osobní, kompenzační, tj. v tomto případě o kopí. Takové zbraně jsou nacházeny ve zlomcích ve středním paleolitu. Spíše bych je však řadil k možným zbraním do širší strategie lovu nebezpečných zvířat. Podobně se dají uplatnit i štíty, které jsou účinnější směrem k menším nebezpečným zvířatům. Zlomek dřevěné zbraně z Británie je připisován kopí. Další archeologicky dokladovatelné kopí je ze středního paleolitu, i když se dochovalo pouze fragmentárně. Zase není možné hned generalizovat a považovat kopí za hlavní a samojediný nástroj lovu pro tuto epochu. Sice pravda, z hlediska archeologie to bude zřejmě pro starší období středního paleolitu jediná hlavní dochovaná zbraň, ale s hlavní zbraní tohoto období nemusí mít a asi ani nebude mít mnoho společného.

 

 

 

Střední paleolit

 

Archeologické doklady ve středním paleolitu nabízejí jako lovecké zbraně vzácně dochované kontaktní kompaktní celodřevěná kopí. Ta jsou známa bohužel jen z nečetných fragmentů. Chybí nám však celá souvislost. Generalizování jednoho šťastně nalezeného typu zbraně na celé období je pochopitelně nesmyslné. Naivně působí i zdánlivé potvrzení takové představy užívání kontaktního kopí k lovu podle stavu úponů na kostře tehdejších lidí. Úpony totiž souvisí se svaly a ty statisticky nejčastější se zátěží ruky. Logika však zcela vylučuje, aby okamžik lovu, který je vzhledem k jiným činnostem zcela zanedbatelný, mohl mít nějakou odezvu na organismu. Morfologové zachytili úpony přirozeně zesílené jen jako důsledek nejčastějších a dlouhodobých činností člověka. Práce, prospektorská činnost, nošení nákladů i samotné nošení zbraní jsou ty nejdůležitější faktory ovlivňující stav svalů rukou a úpony. Srovnávat kostru reálného lovce s kostrou profesionálního atleta - oštěpaře nebo lukostřelce je velmi naivní. Je to ono příslovečné lestradovské uvíznutí v symbolech, kde má lovec stále lovit, nikoli zbraně nosit nebo snad, nedej bože, ještě pracovat. Srovnání s dnešními profesionálními sportovci, kteří speciálně cvičí hodiny denně, aby dosáhli svého výkonu a kteří si na cvičiště přivezou svou výbavu autem, je trapné v celém svém rozsahu.

Na rozdíl od kompaktních oštěpů jsou kopí dochovaná fragmentárně a jsou vzácná. Někdy je odlomený, nálezově izolovaný hrot jen kopí přisouzen. Kopí by měla být, coby kontaktní zbraně, spíše válečným náčiním, doplněným obrannou zbrojí (alespoň štítem). Při lovu by se kopí spíše hodilo jako osobní nouzová obraná zbraň. Jako hlavní lovecká zbraň je kopí pro lovce nebezpečné už pro samotnou podstatu užití kontaktem. V kapitole o lovu oštěpem jsem zmiňoval jeho slabou stránku a tou je jeho malý dosah. Ale v případě útoku zraněného zvířete a následné obrany lovce je užití kopí s jeho odlišnou konstrukcí daleko výhodnější k obraně než oštěp.

 

 

Bodné kostěné hroty - další zbraně z období středního paleolitu

Různě tvarované, drobné, kostěné hroty, coby součást složeného dlouhého projektilu, zřejmě do luku, známe z jižní Afriky s datací kolem 100 000 let. Jsou archeologicky doloženy hned v několika variantách. Připomínají některé typy hrotů zbraní současných Kungů.

 

Poznámka: Pozdější mladopaleolitické aurignacienské hroty z Moravy (hladké, zploštělé, kostěné - bodné, v jedné rovině mírně rozšířené uprostřed) vypadají, že jsou taktéž určitou modifikací téhož principu. Neznám řezné možnosti jejich hrany, není jasné, jestli rozšíření jen zvětšuje tlakem zranění nebo je hrana hrotu schopná sama řezu. Tyto hroty je také nutné vyhodnotit vzhledem ke kořisti a vztahu ke krajině.

 

Snad kvůli nedostatku vhodného dřeva nebo z mytologických důvodů se objevuje izolovaný kostěný hrot na lokalitě Lebenstedt s datací kolem 50 000 let. Jedná se o lokalitu v otevřené krajině. Drobnější hrot je zřejmě z mamutoviny a byl součástí složeného dlouhého projektilu menší nebo střední velikosti. Tedy velikost nejspíše výhodná pro vrhač nebo luk. Hlavním lovným zvířetem na dané lokalitě byl sob. Hodnotit užití tohoto artefaktu bude možné až po seznámení se s charakterem sídliště a okolní krajiny.

 

Poznámka: Na lokalitě byly nalezeny další opracované kosti, zřejmě pro jiné než lovecké úkoly. Dokladuje to, že se zde kost v dané kultuře skutečně opracovávala. Karel Valoch, archeolog dobře znalý magdalénienu, vyloučil kontaminaci z horních mladších vrstev. Magdalénien zde podle jeho slov nebyl přítomný.

 

 

Kamenné hroty středního paleolitu

Listovité kamenné hroty (Blattspitzen-Culture) mají datace kolem 50 000 roků. Výrazná je jejich geometrická pravidelnost a relativně široké řezné hrany. V případě užití kamenného plochého hrotu s řeznými hranami dojde k prořezání podélného vstupního otvoru v kůži, pak se hrot v místě průřezu sesune dolů a nepracuje v ráně jako pákový, na průřezu kulatý oštěp. A taktéž může snáze z rány vypadnout. Nicméně po bodném zranění následuje řezné zranění a může tak dojít k porušení svaloviny, popřípadě i vnitřních orgánů a dále i k masivnímu krvácení. Taktika hmoždění tkáně jediným bodcem co nejhlouběji v trupu kořisti je zde nahrazena řeznými zraněními za cenu omezenějšího zhmoždění. Zřejmě je to konstrukce vyhovující pro lov střední kořisti. Střední a menší zvířata v případě, že nebyla rovnou zabita, snadno ztrácela ze svých ran krev, a dala se tak snáze dohledat.

Určitá hrubost kamenného artefaktu dává podnět k pochybnostem, zda takový hrot snadno pronikal hustou zimní srstí zvířat. Je možné, že v zimě byla uplatňována jiná strategie nebo jiný hrot (například zmenšený, který na lokalitě skutečně také je. Se zmenšením hrotu možná souvislí preference luku (srovnej také hrot z lokality Lebenstedt). Klasické listovité hroty blattspitzenské kultury jsou větší, zřejmě se převážně jedná o hroty k oštěpům. Na německé lokalitě jsou tyto artefakty soustředěny v jeskyni Mauern (Weinberg). Opět by bylo velmi dobré sledovat kontext a okolnosti lovu. Jakoby zjemněnou modifikací těchto hrotů byly solutréenské ploché listové hroty, ale časově nenavazují. Větší tloušťka a určitá hrubost německých hrotů naznačuje, že mohly být snad odolnější a měly poněkud jinou strategii užití, i když musely mít v užití určité shody.

Vedle větších hrotů se v této kultuře (i na výše uvedené lokalitě) vyskytují i menší hroty, nikoli těch nejpravidelnějších tvarů. Velikostí by mohly odpovídat hrotům pro vrhače, spíše však pro luky. Tyto hroty připomínají osovou nestejností i rukopisem opracování malé hroty z moravského bohunicienu. Časově se také obě kultury v určitém období překrývaly.

Malé hroty přechodné kultury bohunicienu nejsou na Moravě ve své době jediné. Drobné hroty se dají nalézt i v kultuře szeletienu, který preferoval pravidelné, malé, ploché hroty mandlovitého tvaru. Vyskytují se ve dvou formách, jedny poměrně silné, které se snad ani jako hroty k projektilům nehodily, jiné tenké, pro projektily vhodné. Některé mají odlomenou špici (zřejmě právě po nárazu užití artefaktu jako části dlouhého projektilu). Jiné artefakty jsou tak drobné, že bez skutečně značné výmetné energie by nemohly být účinné. To by jednoznačně ukazovalo na použití luku. Znovu by bylo dobré sledovat kontext okolností možného užití a vzájemně porovnávat dané typy zbraní, lokalit i škálu lovených zvířat. Co se týká tvaru szeletienských hrotů, zase se blíží osově pravidelnému pojetí německých listovitých hrotů. Ale to je spíše jen určitá paralela, protože szeletienské hroty mandlovitého tvaru a jemného zpracování mají tvarově nejblíže jádrové technice výroby klasických ,,pěstních klínů“. Jak bohunicien, tak szeletien někdy sahá po atraktivních surovinách (například radiolarit).

 

 

 

Mladý paleolit

 

Hrot překonává srst – lov mamutů

Nyní se blíže zaměříme na hypotetické potíže obranné zbroje samotné kořisti - krunýře zvaného srst. Vedle ještěrů, krytých šupinatým pancířem, vypadají savci ve svém kožichu zranitelně. Ale když dojde na konflikt, je překvapivé, že i malé kotě snadno přežije hrozivě vypadající útok velkého plaza s řezacím chrupem jako je leguán. Kotě může přežít bez úhony takový útok díky husté hmotě srsti i po silném stisku (předpokladem je rovněž volná kůže). Oproti tomu tito velcí ještěři musí být po vzájemných potyčkách v zajetí s řeznými ranami veterinárně ošetřeni (a od sebe trvale odděleni). Teprve takové, i když svým způsobem nevšední události, nám dávají pochopit, že srst savců má určité velmi dobré obranné vlastnosti, které je možné překonat až některými přesažnými špičatými zuby, jež jsou pro savce tak charakteristické. Bez těchto speciálních, poněkud zvětšených zubů, by savčí predátoři mohli mít při lovu značné potíže. A tyto zuby se pak různě prodlužují vzhledem k funkcím a strategiím lovu svých majitelů.

To byl dobrý úvod, který se hodí v souvislosti se znovupředstavením dlouhých, asi 30-40ti centimetrových bodných hrotů z mamutoviny, které svým tenkým a kulatým průřezem skutečně poněkud připomínají dlouhé zuby ,,savčího“ predátora. Jedná se o hroty z moravského gravettienu, kultury, kde byl lov mamutů, nejméně sezonně, významnou součástí života. Právě zimní srst mamutů, zaznamenaná na dobových zobrazeních mladopaleolitické Evropy, mění tyto chobotnatce v chodící kupy srsti a staví před nás otázku, do jaké míry byl touto srstí ztížen lov nejen těchto kolosů, ale i dalších velkých savců, pokrytých hutnou srstí. Jestliže byli Australci v předminulém století překvapeni, jak snadno jejich dlouhé projektily, vymetené pomocí woomery, posílají k zemi bučící, rohatá, velká zvířata Australanů, znamená to pro nás, že běžná srst neznamená pro běžný, rychle vymetený hrot žádný problém. Dlouhé, mamutovinové hroty moravského gravettienu byly zřejmě konstrukční adaptací pro specificky orientovaný lov. Vedle těchto hrotů se zde uplatňovaly spíše kamenné složené hroty, zřejmě různých velikostí. Ale jsou známy i ploché hroty střední velikosti. Vypadá to, že dlouhý hrot nebyl jedinou možnou zbraní těchto lidí, ale jen jednou z velmi specializovaných. Do jednoho bodu soustředěná energie by měla snadno projít srstí mamutů a pak dál prorazit tlustou kůži a dostat hrot hluboko do tkáně. Kulatý, tenký hrot umožňoval prorazit snadno i mezi žebry bez nutnosti jakékoli stranové stabilizace. Protože tyto hroty jsou poměrně veliké, jejich první rekonstrukční varianta je řadí spíše mezi těžké oštěpy, které by pracovaly stejně jako stařičké zbraně lovců velké zvěře starého paleolitu. Tedy jako pákové zbraně, traumatizujícím způsobem hmoždící vnitřní orgány kořisti. Možnost vymetat takové těžké oštěpy z obouručního vrhače jsem popsal už výše.

I zde bychom opět nejspíše čekali, že vedle takových oštěpů nalezneme kompenzační kopí a skutečně, podíváme-li se do Sungiru, kde jsou také pozůstatky mamutů (i když nesrovnatelně skromnější), najdeme v dětském dvojhrobu nejen mamutovinové hroty, ale i celomamutovinové kopí. Netuším, zda bylo jen rituální nebo bylo v praxi použitelné. Chybí mi výsledky trasologické studie mamutovinových hrotů obecně.

Druhá rekonstrukční varianta mamutovinové hroty představuje jako střední, dlouhé projektily, určené pro malý vrhač. Ovšem určitá potíž by nastala po zabodnutí do tkáně. Ratiště by nebylo tak hmotné a pákový efekt by se podstatně snížil. Jistě by pomohlo prodloužení lehkého ratiště, ale pak by se dlouhý, tenký projektil vymetením příliš rozkmital. Zase by bylo dobré provést řadu experimentů. Tato varianta s vrhačem vymetaným dlouhým projektilem s hrotem z mamutoviny umožňuje podstatné a bezpečné vzdálení lovce od loveného zvířete. Těchto malých hrotů je však v archeologických materiálech zřejmě poměrně málo.

Prozatím si je možné představit, že ať již byly pro lov mamutů použity jakékoli zbraňové konstrukce, mohly být dále podpořeny jejich správným nasazením při lovu. Jak těžké vrhací oštěpy, tak vymetané lehčí, se dají kompenzovat množstvím účastníků lovu, vhodným terénem a dalšími okolnostmi. A také jsme se opět dostali do situace, kde vidíme nějakou specializovanou zbraň, ale zároveň se vynořují i její mnohá omezení a negativní stránky.

Je však pravděpodobné, že menší, na průřezu kulaté hroty, sloužily jiným účelům nebo k lovu daleko menších zvířat než jsou mamuti. Podstatná a zásadní je zde prostě trasologie.

Dobrým srovnáním je jiná kultura, která občas řešila stejný úkol, v tomto případě lov mamutů. Severoameričtí paleolitičtí lovci kultury clovis používali na lov mamutů zrovna plošších kamenných listovitých hrotů. Ty by měly mít díky svým pracovním hranám určité potíže s pronikáním do kůže a tkáně skrze hustý mamutí kožich. Navíc mohly dál snadno uváznout mezi žebry. Předně je nutné se zamyslet nad dobou lovu a sezonou, tedy i nad proměnlivým stavem osrstění loveného zvířete (tj. význam přírodovědného výzkumu kostí sezonality někdejší kořisti). Je například možné, že severoamerický mamut měl srst v létě pro kamenné hroty zbraní lépe proniknutelnou. Ale možností, jak vysvětlit změnu hrotu, může být chování lidí samo. Oštěp s plochým kamenným hrotem mohl být běžně vymetán vrhačem na stádní zvířata jako na bizony a tato taktika hromadného lovu a jeho vedení na povel, jen přenesena na jedno zvíře, se uplatnila i zde a to i se stejnou zbraní. Nevhodné vlastnosti hrotů byly vykompenzovány jejich množstvím. Archeologicky objevení mamuti v severní Americe jsou ponecháni na místě lovu, jejich kosti nebyly odnášeny. A skutečně se snadno najdou doklady četných zásahů po lovu, tedy těch zásahů, které se omylem dostaly mimo měkkou tkáň. Což jednak naznačuje, že lovci byli masově nasazeni a pak také to, že zásahy nebyly nejpřesnější a nejefektivnější, což by mohlo ukazovat na to, že buď byly střely vymetány na jistou větší vzdálenost, a navíc, že zvíře bylo v pohybu. A za třetí mohlo jít o specifickou taktiku, kdy v první fázi šlo o to zvíře jakkoli znehybnit, teprve pak přišly na řadu rány do hloubky tkáně. Ještě jednou opakuji, že zásahy hroty zde vypadají do značné míry nahodile a nesvědčí o ručním vbodnutí oštěpu přímým kontaktem. Proto by možnost vymetání obouručním vrhačem mohla platit i zde a vysvětlovala by značnou energii projektilů, které uvázly v kostech.

Kresba velmi řídce osrstěného mamuta z jeskyně Pindal (Španělsko) naznačuje, že v tomto případě mohla být zájmem zásahu zbraní oblast srdce. Ale kresba také ukazuje velkou variační škálu podob mamutů a možná, že i jejich proměnlivou sezonní vizáž v jižní Evropě.

Co se týká typu krajiny v moravském gravettienu, Předmostí neskýtalo příliš výrazný terén. Spíše šlo o lov v rovinaté, mírně zvlněné krajině, která však byla dobře sledovatelná ze skal nad tábořišti. Tady by se spíše dalo využít pohybu jedinců kolem řeky, skrýt se v keřích hustších stromových seskupení a přepadnout naráz vyhlédnuté zvíře ze zálohy. Podobně je tomu u některých pálavských sídlišť na jižní Moravě. Ale to jen v  krajině pod kopci na druhém břehu řeky Dyje, která se dala shora sledovat. Samotný reliéf krajiny na straně tábora Dolní Věstonice a dalších spíše naznačuje, že by zde mamuti procházeli ,,zúženou“ cestou podél toku vody. Zúžení samo však nebylo rozhodně fatální, mluvíme o stovkách metrů širokém, různě svažitém koridoru mezi skalisky na kopci a řekou dole. V tomto rozmezí nebylo možné využít žádných skalisek. Místně zvlněný terén nabízel určité možnosti, ale jen pokud jste měli účinnou naháněcí taktiku. Rozhodně zde byl podstatný rozdíl mezi zdejší krajinou a pozdějšími typickými magdalénienskými úzkými terénními hrdly pro lov sobů (např. Petersfels v Německu).

Poněkud odlišná situace však mohla být v nedalekých Milovicích. Tady je terén více tvarován a už kousek pod tábořištěm je dokonce malý potok zaříznutý do svahu s poměrně příkrými stěnami. V kostech mamutů převažují mladí jedinci. I samotná délka osídlení a snad i typ tábořiště je jiný než na předchozích lokalitách a svědčí o určité změněné sídelní a lovecké strategii. Také kulturně patří jen k mladšímu období gravettienu.

Vzhledem k tvořivosti člověka je jasné, že můžeme očekávat, že v minulosti byly uplatněny pro lov mamutů různé taktiky. Adaptační schopnost vhodného chování vzhledem ke změněným situacím by měla být automatická s ohledem na kulturní zázemí a osvědčené kulturní vzorce.

Poznávání lovecké taktiky v prostředí moravského gravettienu na základě rozboru samotných, již značně přeházených kostních depozitů, je omezené. Moravští gravettienci se chovali totiž zcela unikátně. Na svých trvalých základnách shromažďovali i ohromná množství mamutích kostí. Jejich transport, výběr, proměnné depoty i fakt, že jimi topili, vnáší do vyhodnocování tohoto materiálu řádný zmatek.

Snad jen tolik můžeme říci, že vedle kumulování kostí jen za účelem otopu, stavebního materiálu či prestižních trofejí, mohla zde být jen prostá snaha sklidit ostatky z lovišť, protože by tyto byly jinými mamuty objeveny. Emotivně ritualizované chování slonů u ostatků svých mrtvých druhů je známo a zde tomu zřejmě nebylo jinak. Pokud tedy byl součástí života pravidelnější lov mamutů, musel logicky řešit i tento aspekt chování a vnímání mamutů samých. Jinak by ponechání ostatků na místě lovu mohlo vést  minimálně k potížím se zvýšenou ostražitostí mamutů a nebo dokonce přímo ke konfliktu s lidmi.

 

Poznámka: Intenzita lovu na jednotlivých lokalitách je velkou otázkou, protože by bylo nutné přesněji zachytit dobu osídlení a k ní přičíst nalezené pozůstatky mamutů, což je v praxi složité, zvláště u starých výzkumů. Chybí mikrogeologická analýza. (V době psaní práce - červenec 2014, jsem navštívil právě nově zkoumanou lokalitu Pavlov u hřiště, kde mi archeolog profesor Jiří Svoboda ukázal stav kulturního souvrství, které interpretoval jako dlouhodobé osídlení. Podrobnější výsledky tohoto výzkumu budou jistě součástí jeho odborné zprávy). Další možnosti nabízejí přírodovědné výzkumy vzájemné příbuznosti mitochondriální DNA mamutů. Pokud by byly zjištěny jen série vzájemně velmi blízce příbuzných mamutů, znamenalo by to, že mamuti byli loveni ve větším počtu během jediné výpravy a sídliště tak, jak je zná archeologie, by vzniklo rychle a provozovalo by se možná i jen pár desetiletí. Naopak, pokud DNA bude odlišná, bylo tábořiště velmi dlouhodobou záležitostí stovek a možná i tisíců roků. Vzhledem k odhadovaným počtům mamutů v Předmostí to je reálná možnost. A nebo je možné, že se ukáže určitý genetický mix dat. To by zase znamenalo proměnlivé taktiky lovu, změny významu mamutů pro tyto lidi nebo samotné proměny pohybu a četnosti mamutů či různý stav společnosti moravských gravettienců v čase.

 

Závěrem k dlouhým mamutovinovým hrotům dlužno dodat, že tak, jak je dobré prostudovat jednotlivé moravské a související gravettienské lokality z hlediska vhodnosti loveckého terénu a možných strategií lovu, je dobré si dát práci a přiřadit ke každé lokalitě skutečně jen ty hroty, které k ní patří. U dlouhých mamutovinových hrotů, které jsem si kreslil před téměř třiceti roky v depozitáři Moravského zemského muzea, vlastně dnes nevím, ke které konkrétní lokalitě a gravettienské vrstvě patří. Je totiž možné, že mohly být vázány jen na určitou lokalitu, krajinu i konkrétní časové období gravettienu. Navíc situaci komplikuje statisticky nejčastější osud kostí a to jejich rozklad. Tak například mladší Petřkovická lokalita by právě měla mít redukovaný osteologický materiál. Brno bylo zúženo jen na honosný pohřeb, ale bez souvislosti s osídlením. Mladší Milovice byly určitě bez bodných mamutovinových hrotů, ačkoli zde byla kost i mamutovina hojně dokladována. Západoslovenské lokality v okolí Moravan byly také prosté takových hrotů, ačkoli jeden, ale podstatně menší, byl nalezen. Jeho délka byla kolem 15 cm a šířka průměru kolem jednoho centimetru. Velikostí spíše připomíná jádro magdalénského složeného mikrolitického hrotu, určeného k lovu daleko menších zvířat než jsou mamuti. Ale toto bodlo mohlo být popravdě čímkoli. Jak hrot, tak jehlice ke zdobení vlasů a podobně. Stále zde tedy zůstává dostatečný prostor pro konkretizaci a nalézání možností variant průchozích modelů fungování někdejších osídlení.

 

 

Zpět ke kamenným hrotům

 

Vrub

Znovu si zopakujeme výše uvedenou charakteristiku působení kamenného hrotu. ,,V případě užití kamenného plochého hrotu s řeznými hranami dojde k prořezání podélného vstupního otvoru v kůži a hrot se v místě vstupu do těla (tedy v kůži) sesune dolů a nepracuje v ráně jako pákový, na průřezu kulatý oštěp. A taktéž může snáze z rány vypadnout. Nicméně dojde po bodném zranění k řeznému zranění a může dojít i k masivnímu krvácení. Taktika hmoždění tkáně jediným bodcem co nejhlouběji v trupu kořisti je zde nahrazena řeznými zraněními za cenu omezenějšího pohmoždění. ,,Prohlížíme-li si kostěnkovské hroty s vrubem ze střední a východní Evropy mladšího gravettienu, napadne nás, zda právě vrub nebyl určitým konstrukčním posunem, který měl zamezit vypadnutí hrotu z pořezané tkáně oběti. Když jsem si prohlížel takové hroty z okolí Moravan v publikaci Josefa Hromady ,,Moravany nad Váhom - Táboriská lovcov mamutov na Považí“ (Hromada 2000), hledal jsem na špicích vyobrazených kostěnkovských hrotů impakty. A většina zde zobrazených hrotů je skutečně nesla. Tvar hrotu by nebyl určitě špatný ani pro nůž, ale průřez trojúhelníkovitého tvaru to přece jen u zobrazených artefaktů asi vylučuje. Hroty byly poměrně malé, kolem pěti centimetrů, což odpovídá dlouhým projektilům pro luky a vrhače. Stejně vypadají i o něco mladší solutréenské hroty, ale i severoamerické hroty typu Sandia. V případě hrotů od Moravan se tak může jednat o asymetrický způsob uchycení hrotu k bázi, kdy zůstávají použitelné k řezu jen některé, různě dlouhé hrany. Nebo skutečně přesahuje přední část hrotu i šířku přední části ratiště a smyslem kostěnkovského kamenného hrotu bylo vytvoření jednoduchého háčku, který by zadržel hrot zbraně v ráně a zajistil pokračování zraňování kořisti. Jednalo by se tak o jednoduchou formu harpuny. Hroty by se daly použít i pro nože, avšak průřez strany hrotu směrem k bázi, který není vždy směrem od vrubu rozšířen, zcela neodpovídá. Coby hrot pro dlouhé projektily by velikostně nejspíše odpovídal vrhačům.

 

 

Trojúhelníkové kamenné hroty

Charakteristické trojúhelníkové kamenné hroty obsahuje východoevropská kostěnkovsko-strelecká kultura. Pokud by tyto hroty byly skutečně použity pro dlouhé projektily, vyčnívaly by boční hrotité konce (boční vrcholy trojúhelníku) do stran a působily by jako zpětné háčky v ráně kořisti. Ale to je jen volná úvaha. Tuto industrii by bylo vhodné nejprve blíže prozkoumat právě z hlediska možného užití pro zbraně.

 

 

Vřetenový kamenný hrot s prohlubní či žlábkem na bázi

Ne příliš výrazně geometrické a jasné tvary a možná drobnější rozměry mají hroty severoafrického Kapsienu (datačně spadajícího ke konci mladého paleolitu). Mělká prohlubeň či žlábek - prostor vytvořený jednoduchým vyštípnutím kamenného materiálu, se nachází na zadní polovině těla hrotů. Zřejmě sloužil k zapuštění ramene ratiště. Zdroj (Jelínek 1976) udává tři vřetenovité hrot, nepravidelně odbíjené, jen jeden má jasný, podélný žlábek pro kvalitní, pevný spoj. Ostatní dva mají jen mělké prohlubně po odštípnutí materiálu. U obou je však možné předpokládat dobrý spoj, protože ratiště by mohlo v obou případech končit někde v polovině délky hrotu. I tady však chybí měřítko a jiné pohledy na artefakty a také zde jsou pravděpodobně jen ty nejzachovalejší, kompletní kusy. Stejně je použito žlábků a mělkých prohlubní v moravském bohunicienu. U malých hrotů, určených zřejmě pro šípy, jsou to mělké prohlubně, u dlouhých hrotů jsou to podélné žlábky. Ve středním paleolitu zase najdeme u malých hrotů z lokality Königsaue mělkou prohlubeň na bázi.

 

 

Trn

Trn se objevuje jako geometrický tvar - dozadu se postupně zužující zakončení báze kamenného hrotu, která plynule přechází ze samotného těla pracovní části hrotu (kamenný hrot). Má tedy tendenci se při nárazu zarazit hlouběji do ratiště, proto musí být toto dobře staženo, aby se spoj nepovolil a nerozjel od sebe svými oddělenými částmi. Trnem je zakončena řada typů hrotů. Typickým příkladem je gravettienský kamenný hrot nalezený nedaleko Müllheimu v Německu. Jeho velikost odpovídá vrhači nebo luku.

 

 

Řap

Řap je samostatný, geometrický útvar, nápadně užší oproti ostatnímu tělu hrotu (kamenný hrot). Po své délce nemění příliš svůj průměr nebo se směrem dozadu zužuje. Typické hroty s řapem má kultura severoafrického atérienu odpovídající období kolem přechodných kultur. Charakter řapu v archeologickém materiálu působí, jako by jej některé artefakty měly zlomený. Protože je řap oproti ostatnímu tělu hrotu nápadně slabý, byl zřejmě dobře zpevněn ratištěm, které muselo spoj fixovat i výše směrem ke středu hrotu, aby nedošlo k odlomení řapu. Protože jsou řapy poměrně tenké, bylo by logické, kdyby se upřednostnila konstrukce ratiště z tvrdého dřeva s pevně zatmeleným spojem, aby nedocházelo k sebemenšímu pohybu řapu vůči místu uložení. I když je možné, že tvar řapu by byl výhodný i pro použití bambusového ratiště. Velikost hrotů, které by mohly sloužit pro dlouhé projektily, byla kolem deseti centimetrů. Z publikovaných materiálů, které jsem měl k dispozici, nebylo možné studovat tloušťku hrotů ani poškození hrotů na špici, zřejmě šlo jen o výběrový, dobře zachovaný materiál. Některé atérienské artefakty sice mají řap, ale jejich tělo má příliš kruhový tvar a rozhodně nezapadají do představy klasických hrotů. Některé artefakty při pohledu zboku svým prohnutím také naznačují spíše dlátovité či lžícovité užití. Atérienský řap může být kulturním konstrukčním vzorcem pro fixování jakéhokoli kamenného artefaktu k držadlu v této severoafrické kultuře. Pochopení bližší funkčnosti se bude odvíjet od trasologie.

 

Harpuna

je specializovaný hrot, charakterizovaný mnohanásobnými zpětnými háčky, vyráběný z organické, dochovatelné suroviny (např. parohovina). Z archeologie paleolitu známe především magdalénienské hroty. Tvar magdalénské harpuny je, co do charakteristiky a účelu zbraně, jednoznačný. Někdy jsou háčky jen v jedné řadě, jindy ve dvou, ale i ve třech. Háčky mohou měnit svůj tvar a někdy bývají rýhované (jakož i tělo jádra hrotu). Rýhy ve středu větvení vypadají spíše jako forma výtvarného přizdobení, vycházející z celkového tvaru harpuny, než aby měly praktický smysl. Báze je také tvarově a konstrukčně proměnná, od báze s jemnými, povrchovými, příčnými zářezy pro pevné přichycení k ratišti, po jasně oddělitelné hroty, kdy je osově zpracovaný zadní konec harpuny s rozšířením ke středu zbraně a dokonce je někdy vybavený očkem pro uchycení lanka.

 

Poznámka: V době psaní práce jsem neměl k dispozici i přes mnohé významné knihy o mladém paleolitu žádné informace o velikosti harpunovitých hrotů, chyběl jakýkoli bližší komentář a nalezl jsem jen pár fotografií bez měřítka. Rovněž chyběly jakékoli poškozené a neúplné artefakty. To vše mě v případě tak efektních artefaktů velmi překvapilo, i když jsem měl publikace jako Velký obrazový atlas pravěkého člověk, Čas lovců nebo Ecce Homo.

 

Vzhledem k otevřené tvořivosti člověka v obecné rovině by mělo být typové hodnocení harpun vždy ne zcela přesné a poněkud nevyzpytatelné. Podstatná a základní je velikost hrotu, která určuje účel harpuny a druh kořisti. Velikost ratiště zase určuje způsoby vymetení. Zatím, když neznám přesnou velikost harpun ani jejich vlastnosti, tj. sílu odporu při pohybu vzduchem, vodou či tkání, jen hádám, spoléhajíc se na dlouhodobou paměť, kdy jsem tyto artefakty viděl v některé expozici v reále a tak nějak jen věřím, že by měly být poněkud drobné. Množení hran plných zpětných háčků sice zajišťovalo dobré zaseknutí kořisti, ale naopak ztěžovalo pronikání její tkání. Proto zde asi bude důležitý celkový odpor zbraně při pronikání, velikost artefaktu a energie nezbytná k průniku tkání a druh vymetení projektilu. Tyto artefakty unikaly do nynějška i mojí pozornosti a jistě nezaslouženě a musím se zastydět, protože jsem se nechal evidentně strhnout okolím a tradicí. Snad toto čtenáře vybudí k zájmu o tyto hroty a harpuny, jež pak konečně sklidí zaslouženou pozornost i zpracování.

Harpuny sledují typické rozšíření magdalénienu od západní Evropy až na Moravu. V první polovině 20. století panoval významný názor, že harpuny magdalénienu byly konstrukčně upravovány postupným gradualistickým evolučních procesem. To vycházelo z nevyslovené, ale akceptované koncepce, že magdalénským lidem (a nejen jim) zcela chyběl vhled do situace, konstrukční inovační potenciál a hypertrofická tvořivost. Asi jako laikovi připadne postupný a pomalý vývoj letadel. Ve skutečnosti byly všechny hlavní základy letecké techniky vyřešeny během prvních deseti let letectví. Tady je na rozdíl od letadel realizační možnost hrotu harpuny nesrovnatelně jednodušší a rychlejší a hlavně konstruktér si je sám schopen harpunu poměrně rychle a nenáročně vyrobit.

Harpuny v nás rozhodně budí dojem velmi složitých a pracných zbraní, protože kamenným zbraním a jejich výrobě vlastně nerozumíme a mylně je pokládáme za primitivní a hrubé. Harpuny přes svůj složitý tvar a určitou relativní pracnost, jsou však jen hroty vyrobené nekomplikovaně z jediného kusu matérie a inspiračně vlastně jen napodobují některé podoby složených hrotů. Harpuny, spolu s některými silicitovými hroty, byly v rekonstrukcích uplynulých století tabuizovanou industrií dávných časů. Jsou totiž každopádně konstrukčně, řemeslně a výtvarně velmi dobře zpracovány a tak se pro ilustraci primitivnosti předků doby kamenné příliš nehodily. Nebyly tudíž brány vážně ani v oblasti rekonstrukce (ani Jan Jelínek se jim překvapivě ve ,,Velkém obrazovém atlase pravěkého člověka“ vůbec nevěnoval). Zvláště v 60. a v 70. letech se nebrala při rekonstrukcích minulosti exaktní archeologická či jiná fakta závazně a to už v obecné rovině, natož u tak specializované industrie. Takže ojedinělý a poněkud sdílnější perovkový výjev od Zdeňka Buriana, vytvořený ve spolupráci s českým morfologem Vratislavem Mazákem pro knihu ,,Sága rodu Homo“ (Mazák 1986), nakonec představil hrot harpuny zdéli přes třicet centimetrů a to v souvislosti s uloveným sobem. V písemné podobě doprovázeno nekritickým gradualistickým evolucionalismem, který v tomto případě měl podobu přiřknutí nepřetržitého a postupného technického pokroku a srovnával v tomto ohledu (rozvoj zpracovávání kostí) gravettien s magdalénienem. Mazákovi přitom nevadilo, že porovnává hospodářsky jinak orientované kultury v odlišném klimatu a zřejmě, jak vyplývá z jeho závěrů, neměl ponětí o skutečném rozsahu a bohatosti gravettienské industrie.

Naproti tomu americký autor, paleontolog Stephen Jay Gould si raději vybral do své knihy ,,Minulost země“ malbu představující harpunu jen jako drobný hrot k lovu ryb. To by bylo zřejmě logické vzhledem k lovu ve vodním prostředí a konkrétně k lovu ryb s drobnými a tenkými kostmi, což by omezilo nebo zcela zamezilo poškozování harpun při nárazu o kosti suchozemské větší kořisti.

 

Poznámka: Absence impaktů na špici řady harpun je velmi zajímavý stav, skutečně dobře pozorovaný na mnohém paleolitickém materiálu. A tak trochu zahanben musím přiznat, že krásné hroty bez impaktu bych tak mohl snadno považovat za všechno, jen ne za průkazné hroty zbraní. A ony to mohou být hroty pro zbraně k lovu ryb, které ničí jemnou rybí tkáň a přeráží drobné kůstky či se při nezdaru zastavují ve vodní mase a pak se opět volně vznáší k hladině, neseny lehkými ratišti.

 

Harpuna je určitě hrot, který stojí za více samostatné pozornosti. Právě její souvislost s chladným klimatem magdalénienu vypadá zajímavě. Možnosti a kombinace lovu jsou určitě lákavé. Na Moravě, kde zcela jistě chyběl tah lososů, zůstával pak především lov ostatních, zde se vyskytujících ryb. Stejně tak by bylo dobré prozkoumat možnosti lovu ryb jak ze břehů, tak z lodí, odpor hrotu ve vodě vzhledem k možným rychlostem, odvozených od prostého kopí, vrhače nebo luku. Vše je zde komplikované lomem světla při zaměřování kořisti a odporem vody, který vzrůstá se zvyšující se rychlostí projektilu. Taktéž možnost ztratit kořist ve vodním prostředí si diktuje svá specifika.

 

 

Rostlinné materiály

Dřevo se nabízí jako snadno dostupný a dobře opracovatelný a vhodný materiál pro výrobu hrotů i ratišť. Vše je ovšem nutno velmi dobře specifikovat, znát dobře zdroje i čas, kdy se dá dřevo těžit, jak jej uskladňovat a sušit a jak zvyšovat jeho dobré a požadované vlastnosti. Pro výrobu hrotů se hodí tvrdá dřeva jako například tisové dřevo. I toto dřevo, které se dá použít dokonce i pro šídla, musí být však dobře proschlé. Ošetření dřeva je nutné kvůli vystavení povětrnostním podmínkám, vlhkosti a vodě. Po nasáknutí dřevo ztrácí svoje původní schopnosti a hrot by mohl být i nepoužitelný. Dřeva může být použito v rámci celodřevěného, dlouhého projektilu nebo jen pro hrot nebo zase jen pro ratiště. Dřevěný, dlouhý projektil tak může být kompaktní nebo kombinovaný - skládaný z dalších materiálů. Tvary a funkce dřevěných hrotů či komponentů projektilů mohou být nejrůznější. Omezení oproti kostěným a kamenným hrotům jsou často nedostatečná ostrost špice, mnohdy nedostatečná tvrdost, zpravidla nízká váha a velmi podstatná je náchylnost k poškození či znehodnocení vlhkostí. Proto je i zde nutná kompenzace a ochrana artefaktů. Platí, že čím je artefakt hmotně zanedbatelnější, rychleji podléhá vlhkosti i fyzikálnímu opotřebení či destrukci. Laicky řečeno, velký, těžký a masivní oštěp vydrží nějakou dobu působení vlhkosti, než mu tato pronikne do hloubky. Tenké ratiště šípu však nasákne vlhkost rychle. Stejně tak odolný je oštěp proti nárazu, kdežto šíp se snadno ohne nebo praskne. Proto budeme očekávat obaly, pouzdra či tašky právě u těch projektilů a zbraní, které jsou při běžných provozních podmínkách náchylné ke znehodnocení.

 

 

Bambus

Bambus je, coby univerzálně použitelná rostlina, zcela unikátní surovina. Dá se dobře použít už jako pouhá štěpina, jako samotný, velmi ostrý řezný nástroj, velký stonek pak může sloužit jako ratiště. Jeho rovný stonek lze pomocí tepla tvarovat, také jej lze použít jako nádrže či nádoby. Svazováním a proplétáním bambusových stvolů mohou vznikat pevné plošiny či ohebné plochy. Do dutého stvolu se dají zasazovat různé hroty, využije-li se vhodně kolena (nodium) jako přepážky a zarážky pro dobré upevnění přidaného hrotu. Tento materiál je samozřejmě možné různě kombinovat s jinými. Nebo mohou být hroty z bambusu použity pro těžší ratiště ze dřeva. To v případě, že nízká váha bambusu by byla na překážku požadovaným vlastnostem dlouhého projektilu. A pak nám zbývá model konstrukce dlouhých projektilů, které mají rozšířenou spodní část bambusového stvolu upravenou řezem a teplem tak, že získáme dlouhý projektil, z jehož přední ploché materie můžeme vytvarovat řezáním a štípáním různé požadované tvary hrotů. Od prostých přímých přes vřetenovité po specializované s harpunovitými či pilovitými okraji. Tyto zbraně pak stačí vyvážit vlepením těžšího dřeva nebo balastu - zátěže (např. kaménků). Nízká váha bambusových stvolů u mobilních kultur je jistě oceňovanou vlastností suroviny. V oblasti balistiky však může v určitých případech být negativní a nežádoucí. To se dá do jisté míry obejít velikostním předimenzováním nebo navyšováním rychlosti a energie při vymetání dlouhého projektilu. To je však jen hypotetická konstrukce. Ve skutečnosti takové kompenzaci brání aerodynamika. Je to, jako bychom chtěli hodit velmi daleko místo železnou koulí, velikou, stejně těžkou koulí z polystyrenu. Něco takového prostě není možné, protože odpor vzduchu je u polystyrenové koule mnohonásobně vyšší a účinně ji zabrzdí. Kdybychom jen prodlužovali takový dlouhý, bambusový projektil do délky, pravděpodobně by se více během letu prohýbal a jeho konec by odporem vzduchu častěji vyrovnával let po přímce a tím by jej zpomaloval. Zatěžkávání bambusových ratišť či celých dlouhých projektilů bude možná nevyhnutelné, jednoduché a praktické. K bambusovým zbraním bych dodal, že sem mohou patřit různé klece, vrše a vyplétané zábrany, přímých zbraní zde může být nepřeberné množství forem, vše však archeologicky zcela nedochovatelné. Tyto artefakty dodávají kultuře vysoký stupeň estetičnosti a geometrizovanosti výrobků, proto při takovéto rekonstrukci platí, že je lepší uplatnit pravděpodobnou logickou úvahu, než dokladované, ale zajisté nesprávné nic.

 

 

Složené hroty mladého paleolitu

V kontextu středoevropského, především moravského gravettienu platí možnost, že pro lehké, dlouhé projektily by byly k dispozici různé drobné kamenné hroty i jemné kamenné pilečky. Ty by bylo možné zasouvat a zalepit do podélné rýhy jádra hrotu, které bylo kostěné nebo dřevěné. Nebylo však zatím nalezeno, proto je pravděpodobné, že jádra byla jen dřevěná. Nebo je tu další, jednodušší možnost. Některé drobné hroty totiž působí dojmem uzavřeného útvaru, rekonstrukce je tedy přímo ukazují na ratišti, kde je jen přidána pilečka. Komponenty se v obou možných případech zatmelovaly, aby vznikl kompaktní hrot.

Drobné hroty, rovnou vsazené do ratiště, s drobnými, silicitovými pilečkami mají velmi malou hmotnost a návazné ratiště je nesmělo převážit, aby dlouhý projektil měl dobré balistické vlastnosti. Proto ratiště samo nemělo být hmotné a velké, spíše bych si představil něco o velikosti šípu. Taktéž kvůli celkově malé hmotnosti dlouhého projektilu by měl být artefakt vystřelován vysokou rychlostí a velkou energií, například z luku. A tuto představu jsme s Petrem Škrdlou zapracovali už před lety do obrazových rekonstrukcí Antroparku. Mezitím tím proběhly trasologické rozbory pileček, které jsme začlenili jako součást hrotů a tyto rozbory skutečně ukazují, že nebyly určeny přímo jako samostatné pilky k řezání tužších materiálů, takže stále vyhovují jako pilečky do prořezávacích hrotů.

V kontextu použití luku ve své diplomové práci Martin Holub (Holub Martin, Lovná zvěř a způsoby lovu paleolitických kultur ve střední Evropě, 2006) popisuje osteologické materiály moravského gravettienu, které studoval i experimenty kolem dokladovatelných známek způsobených hroty na kostech. Práce naznačuje, že v depozitářích muzeí existují takové kosti, které mají na sobě stopy poškození, jež lze dobře vysvětlit právě jako stopy po vysokorychlostních střelách (šípy vystřelené z luku).

 

 

Mikrolitický složený hrot

Nejjemnější technika vkládání a lepení mikrolitických hrotů byla na Moravě nedávno zaznamenána na nalezených kamenných mikroartefaktech z postagravettienského prostředí. Časově se tyto nálezy shodují s glaciálním maximem (výzkum vede archeolog Ing. Petr Škrdla z Archeologického ústavu AV ČR v Brně). Jednotlivé segmenty nedosahují jednoho centimetru a mnohé jsou z atraktivního křišťálu. Tato esteticky zajímavá ŠI (štípaná industrie) má hrotitý tvar s tím, že samotná špička bývá uražena zřejmě nárazem při užívání. Tyto drobné artefakty mohly být především na špici umístěnými hrůtky, které byly nejvíce náchylné k poškození. Tyto nástroje byly nalezeny mezi kameny objektu, kde snad docházelo k jejich výměně. Současné představy jsou takové, že se mohlo jednat za prvé o složený hrot s velmi drobnými, kamennými segmenty na jedné nebo více pracovních hranách, které měly všechny podobný tvar (ale při zpětné konstrukci chybí logika užití). Nebo za druhé, že tyto artefakty byly vždy jen v přední části hrotu a dále na hraně byly obyčejnější kaménky, které se však tak často nepoškozovaly a takřka je nebylo třeba měnit a proto na archeologickém nalezišti chybí.

Celek byl buď začleněn do dřevěného nebo kostěného jádra malé velikosti nebo na větším jádru zajišťoval dokonalou řeznou plochu pro snadnější vnikání do kořisti (určitá paralela s pozdějším magdalénienem). Při balisticky upraveném a vyváženém celodřevěném, dlouhém projektilu je možné jemné artefakty začlenit i přímo do přední části těla šípu nebo oštěpu. I tady je třeba znát kontext, lokalita je v době psaní této práce stále zkoumána a bude dobré si počkat na další materiály. Stejně tak můžeme očekávat objevení nových možností technického řešení umístění hrůtků při zahájení práce na variační škále možných rekonstrukcí.

 

 

 

Magdalénien

 

V pozdějším prostředí moravského magdalénienu zase sledujeme dochovaná kostěná jádra hrotů. Vpředu jsou opatřena průrazným bodcem z hmoty samotné kosti a na bodec navazuje směrem dozadu rýha, do které se nejpravděpodobněji ukládaly mikrolity (dříve u nás vysvětlovaná jako krev odvádějící drenáž). Vzhledem k délce artefaktů jsou tyto vhodné především pro vrhač. Takové rozmístění kamene po okraji hrotu je nejenom úsporné pro materiál silicitu, ale je to také praktická konstrukce výhodná pro opravy. Navíc nahrazení kamenného jádra pružnější kostí s ponecháním jedné nebo více řezných hran z kamene je skutečně brilantním konstrukčním řešením. Pokud je dlouhý projektil vymetením rozkmitán, pak by tak dlouhý hrot z tenkého kamene mohl snadno při pronikání do kořisti prasknout. Pružnější kost snese namáhání lépe a navíc se tak zúží průměr hrotu na kulatý, menší průřez, díky kterému snadno proniká do tkáně mezi žebry, bez potřeby speciálně fixovat projektil při nabíjení i při letu. To jsou známky velmi dobré pohotovostní zbraně, schopné rychle za sebou vymést řadu střel. Dále je nutné ocenit relativní délku celého projektilu Ta je využita pro pákový efekt, protože hrot je poměrově tenký a je možné, že kůži jen jemně nařízne do stran a sám se dostane hlouběji, kde bude dále řezat a hmoždit tkáň, zatímco místo prvního průniku v kůži se stane relativně pevným bodem páky.

 

Poznámka: I při omezeném průniku a včasnému vypadnutí zbraně při zásahu spodní části břicha zvířete je jakýkoli hrot s kamennou pracovní hranou schopen rozříznout jak kůži, tak svalovinu. Pak dojde k vyhřeznutí střev. Takový případ je dokonce zaznamenán ve francouzské jeskyni Lascaux v ,,Síni mrtvého muže“.

 

Je určitá logická možnost, že navyšování řezných řad magdalénských hrotů bylo možné uplatnit při nižším odporu srsti zvířat v létě a jedna řada segmentů byla výhodná v zimně, kdy je na zvířeti, třeba sobovi, silnější a delší srst. Také v zimě na sněhu k dohledání zraněného zvířete stačí i nenápadnější stopa krve.

 

 

Vzájemné porovnání různých druhů projektilů a nástin některých dalších základních fyzikálních souvislostí

V této souvislosti se otevírá téma váhových parametrů zbraně, její kadence a počet možných pohotovostních projektilů. To proto, že zbraň se musí především přemísťovat, lépe řečeno musí být přemísťována. Počet k lovu naráz nesených oštěpů je omezen jejich celkovou váhou a také tím, kolik oštěpů je statisticky možné vrhnout, než kořist odběhne nebo než se stádo rozuteče či než dojde k možné kolizi s loveným zvířetem a budete muset použít kompenzační obranné kopí (nebo jinou taktiku). U jednoručního vrhače už unesete daleko větší množství dlouhých projektilů celkové stejné váhy jako u oštěpů a máte navíc výmetným zařízením zajištěn i daleko větší dostřel. Výmetné jednoruční pákové zařízení díky částečné rotaci a usměrněné odstředivé síle kompenzuje celkovou rychlostí střely sníženou hmotnost projektilu. A to navíc s přebytkem rychlosti a navýšením dostřelu oproti ručnímu balistickému oštěpu.

Malých šípů si můžete dovolit nosit ještě podstatně více, protože jsou daleko lehčí a drobnější oproti dlouhým projektilům z jednoručních vrhačů. I šíp musí být vystřelen úměrně vyšší energií, která bude kompenzovat jeho hmotnost. Předimenzováním se však prodlouží a vylepší jeho účinný dostřel. Tady tedy platí i posloupnost dostřelu zbraně, kdy je vzdálenost, na kterou lovíte, tak velká, že máte dostatek času vystřílet nebo vymést množství dalších projektilů proti zvířeti, které se obrátí proti vám. Ale ani zde není vše úplně ideální. Luk má totiž potíže, coby pohotovostní zbraň. Počáteční natažení jeho pružiny vyžaduje určitý čas i prostor.

Zvláštní postavení má kuš, která je charakterizovaná těžko natažitelnou pružinou a mechanickým spouštěcím zařízením (protože nataženou tětivu nelze udržet v rukou). Kuš má projektily nejmenší a relativně nejlehčí, nicméně její pohotovost ke střelbě a její pověstně malá kadence ji silně omezuje coby zbraň pohotovostní a jako zbraň pro rychlou střelbu je přímo katastrofální. Gradualistická teorie zde už přímo kolabuje. Navíc je kuš použitelná jen při určitých ideálních klimatických podmínkách.

U těchto zbraní vždy platí vzorec, kdy je podstatná hmotnost projektilu, rychlost projektilu, jeho celková počáteční energie, odpor vzduchu a výsledkem je délka letu projektilu, energie při střetu s cílem (průrazná energie) a odpor projektilu při pronikání tělem cíle. A podstatná je práce projektilu dál v těle kořisti po zásahu. S tím souvisí i hmotnost hrotu, která je poměrově stabilní k ratišti (aby nedošlo k přetáčení projektilu během letu).

Obecný vztah hmotnosti a rychlosti letu. Čím je projektil hmotnější, může letět pomaleji a naopak čím jsou projektily lehčí, musí být vymetány rychleji, aby jejich zastavovací schopnost zůstala zachována. Krásný, jasný a názorný případ je absurdní opak tohoto pravidla - tedy zcela neutralizovat zastavovací schopnost projektilů. Znamená to vymetat nejpomalejším způsobem (to je házet na cíl ručně) ty nejmenší projektily (např. jako kdyby se někdo v dnešní době snažil ručně házet po loveném zvířeti samotné kulky z kulovnice).

Je třeba brát také v úvahu stav prstů lovců, kteří jsou na výpravě delší dobu a musí mít i v mrazivém chladu možnost pohotově střílet i s určitým fyzickým omezením prstů, ne zcela vyhřátých na optimální teplotu. Tady může mít luk určité potíže, o kuši nemluvě. A v souvislosti s tím je zase nutné upozornit na velmi dobrou profesionální výbavu lovců, která musela kompenzovat účinky chladného klimatu na těla a užitné předměty. A vypadá to, že na kostech ruky (třeba u gravettienců) je možné sledovat přizpůsobení chladnějšímu klimatu - robustnější stavba ruky (ústní sdělení Miriam Nývltové Fišákové).

 

 

Vzduchové přetlakové zbraně

Zajímavým a jedinečným konstrukčním využitím dutého internodia bambusu je další typ zbraně, která určitým způsobem patří mezi zbraně s dlouhým projektilem. Je to foukačka, etnograficky dobře doložená z různých částí světa. Délka projektilu je však u tohoto typu zbraní silně redukována a nacházíme se tak na cestě k malým projektilům, z nichž budou některé patřit k těm vůbec nejmenším. Zase je vše minimalizováno kvůli spolehlivosti a váze na samotný základní princip. Dlouhá, úzká hlaveň a uvnitř je uložen drobný projektil s ucpávkou, což je vyváženo vysokou rychlostí výmetu zajištěnou prostým prudkým vydechnutím lovce. Částí zbraně je tak paradoxně samotný lovec. Mužské plíce mohou mít obsah až 5 litrů vzduchu, který je rychle vydechnut ústy. Rty při tom vzduchotěsně uzavřou předěl mezi člověkem a dutou hlavní z bambusu. Účinnost drobných šipek je většinou navýšena možností namočit je v jedovaté substanci. Lze však dokonce vymést jen samotnou ucpávku posypanou jedem, jak uvádí Ettore Biocca (Biocca 1973). Zasažený za čas zemře, aniž by tušil, že na něj bylo vystřeleno a že byl úspěšně zasažen. Foukačka je především účinný lovecký aparát už jen proto, že dokáže „prodloužit“ člověka, dostat se daleko od něj (je-li foukačka dlouhá), například vysoko mezi větve stromu a z relativní blízkosti kořisti vystřelit šipku na drobná zvířata. Výhodou je, že obyčejná tyč není pro lovená zvířata nijak nápadná a nepřipomíná jim nebezpečného predátora.

Mechanická foukačka - vzduchová pistole (historická zbraň)

Při nahrazení fouknutí lovce mechanickým uvolněním stlačeného vzduchu mluvíme o vzduchové pistoli. Nevýhodou je snížená pohotovost, navýšená váha a možnost poruchy. 0-.

Samotné stlačování vzduchu bývalo mechanické. Rozvoj účinných vzduchovek spadá do relativně nedávné doby, především s možností užití nových surovin jako jsou kovy a těsnící materiály. Moderní zbraň, princip je však prastarý. Jinou variantou je zbraň využívající stlačený vzduch z bombiček, čímž vzniká závislost na surovinách a společnosti.

Foukačka přírodních národů je skutečně principiálně základem palných zbraní. Jen s tím rozdílem, že tlak vzduchu vyhnaný do hlavně z plic je vyměněn za tlak vzduchu vzniklý explozí prachové směsi v komoře zbraně. Ostatní je v podstatě totožné, pochopitelně převedeno do materiálu, který odolává vysokým tlakům. Zase ovšem s tím, že každé vymetení projektilu je nutné zajistit vpravením výmetného prachu a zápalky. Někdy se řešilo vkládání všech komponentů zvlášť, jindy zčásti dohromady nebo je vše vkládáno naráz v jediném kompaktním náboji, který obsahuje mimo ochranného pláště vlastní malý projektil, výmetnou náplň i zápalku. I tady sledujeme různé vlastnosti projektilů v souvislosti s jejich váhou, tvarem a velikostí, se stavem hlavně a velikostí hlavně, dále s energií uvolněnou prachem a také charakterem vedení stlačeného vzduchu k projektilu. Ten může být přímý nebo urychlený pohybem stlačeného vzduchu do kuželovitě zúženého hrdla nábojnice. Prostě i zde je množství možností, jež poskytují jak určité výhody, tak jiné konkrétní nevýhody.

 

 

 

Závěr tématu o dlouhých projektilech - další podstatné stránky lovu

 

Magdalénienem jsme ukončili téma hrotů u dlouhých projektilů paleolitu v čase. Zbývá dodat, nebo spíše znovu připomenout, že užití těchto zbraní není jen prostou mechanickou záležitostí. Podstatné jsou minimálně tři další aspekty. A to stav krajiny, taktika nasazení lovců a zbraní a stav lovců - tzn. jejich fyzický a psychický stav. Pokud známe vojenskou historii, víme, že i tyto okolnosti jsou velmi významné a jejich podcenění nebo opomenutí by pro lovce samé znamenalo rozdíl mezi úspěšným a bezpečným lovem a hazardem s nejistým výsledkem (kdy je dokonce pravděpodobné, že dojde ke zraněním či smrti).

 

 

,,Přátelská palba“

Především bych upozornil na to, že skutečný lov zvířat, kde jsou použity skutečné zbraně na zabíjení, znamená namnoze kázeň lovců a přísnou taktiku spojenou se sebekázní. Dříve se tento aspekt neřešil, protože se obecně dávní lidé a jejich schopnosti podceňovali a účinnost zbraní se vůbec nebrala vážně. Používalo se označení ,,primitivní zbraně“. V reále vidíme nebezpečné smrtící zbraně, použitelné na různé vzdálenosti a vymetané často nečekaně a s překvapivou rychlostí. To je právě prostředí, které je velmi nebezpečné pro lovce. Ne toliko proto, jak se teoretikové především domnívají, že by se zraněné zvíře otočilo a zasáhlo proti lovcům, ale největším nebezpečím jsou pro lovce zase jen jejich vlastní lidé a vlastní zbraně.

V žargonu vojenství se tomu říká ,,přátelská palba“ a je to něco, co je bohužel docela obvyklé. Přátelskou palbu je třeba řešit hned před samotným lovem a dále aktuálně podle stavu věcí. U individuálního lovu to jsou už základní opatření, že lovci muži loví dál od středu teritoria (od tábora), kde se pohybují ženy a děti. Na svých individuálních výpravách by si měli být lovci vzájemně dostatečně vzdáleni, aby si neplašili zvěř a vzájemně se nechtěně nezranili. Na společných lovech se vymetání dlouhých projektilů zase musí odehrávat podle určitých pravidel, tím přísnějších, čím více mužů se lovu účastní a čím složitější je obchvat zvěře. Výhodou nebo spíše nutností je vzájemná domluva na plánování všech cest a výprav, které by mohly být kolizní. Pak je podstatná dobrá paměť lidí, aby nezapomněli plány ostatních skupinek či jednotlivých členů. Proto je třeba hned přidat, že to je průchozí jen při určité nízké lidnatosti komunity. Při větší lidnatosti je pravděpodobné, že se lovem bude zabývat jen omezený počet lidí a pro zjednodušení se bude zřejmě lovu věnovat jen určitá skupina lidí, nejčastěji elita a jimi další pověřené osoby. Výjimkou bude lov, kde nehrozí přátelská palba, jako rybaření či lov ptáků do sítí.

 

 

 

10. Nasazení lovců

 

S předchozím tématem souvisí i taktika samotného nasazení lovců při lovu. Pro přehlednost jsem ji rozdělil do několika typů:

1) Individuální

2) Skupinkové: a) volné

b) na povel

3) Hromadné:   a) volné

        b) na povel

 

Typy nasazení lovců mohou kopírovat organizační strukturu v dané kultuře nebo mohou být sestaveny tak, aby vyhovovaly charakteru chování lovené zvěře a typu krajiny, její přehlednosti a průchodnosti, možnosti využití úkrytů. Organizace lovu by také měla reagovat na směr a proudění vzduchu v této konkrétní krajině. Nemohu zase jinak, než využít zkušenosti z vojenství a předeslat, že základním předpokladem lovu určitých zvířat, především těch větších a rozměrnějších, je jejich monitorování. To je možné díky strategickému umístění tábora poblíž dobrých pozorovacích stanovišť, která umožňují sledovat okolní krajinu a pohyby zvěře v ní, aniž by byla rušena. U menší zvěře (zčásti platí i pro velkou zvěř na velkou dálku) se její stav monitoruje přímým průzkumem v terénu. To je sledováním situace třeba i při jiné činnosti, např. při individuálním a skupinkovém lovu (zaměřeném na jinou kořist) a sběru. Pak následuje sdílení informací a jejich vyhodnocování, které může vést k rozhodnutí o dalších lovech a jejich podobách. Takové rozhodování je zase značně zatíženo způsobem organizace dané komunity. Pokud je malá a vše se děje pomocí přímé sociální vazby, je velká pravděpodobnost, že se dospěje poměrně rychle k účinným, jasným a logickým rozhodnutím. Při zvyšování počtu lidí z nejrůznějších důvodů (obecná lidnatost komunity či společnosti nebo účelové dočasné spojení více komunit u příležitosti lovu, oslavy, rituálu apod.) již dochází k paralyzaci přímé sociální vazby, převažuje skupinové a hierarchické myšlení a skupinový a hierarchický tlak. Výsledek rozhodnutí se od logiky posouvá k určité nahodilosti a uplatňuje se spíše předvídatelný výsledek shodující se s obecně zažitým symbolem rozhodnutí mocného. Tj. možnost odmítnutí diktátu logiky a skutečného včasného a pružného řešení situace, ale může spíš jít o určité předvádění moci a dožadování se poslušnosti od hierarchicky níže postavených v kombinaci s řešením situace, tedy s kompenzací následků přehmatů, vyplývajících z těžkopádnosti velení. Většinou se žádá od níže postavených sebekázeň, trpělivost a oběti. Konkrétní podoba je závislá podle míry hierarchizace a typu organizování společnosti. Nejčastěji se chyby ve vedení řeší na individuální a skupinkové úrovni aktuální korekční adaptací, tj. chováním. To je tedy v takových organizačních celcích, kde ještě funguje přímá sociální vazba. Zase je možno porovnat s vojenstvím, kde se oceňuje taková organizace armády, kde je určitá míra samostatného uvažování při řešení změněné situace. Přes určitou těžkopádnost takové společnosti, která je na povel, by nebylo možné účinně lovit ta stádní zvířata, která by se při individuálním lovu vyplašila a přesunula o desítky či stovky kilometrů mimo loviště. Ať to jsou migrující stáda sobů, stáda koní či stáda bizonů (sem patří i pravidelný lov nebezpečných velkých zvířat - nosorožec, slon, mamut), nutnost sebekázně pro lovce je klíčová. Úspěšnost této taktiky je tím lepší, čím větší je tolerance chování lovených zvířat k rozmarům svévole velení lovu. Prostě řečeno, kdy se tam nedá mnoho co pokazit a je důležité jen jednotné zahájení lovu a naplánování koordinovaného postupu lovu. K tématu patří dodat, že některé lovy mohou mít charakter vskutku celospolečenský, kdy se lovu účastní jak muži, tak i ženy a děti.

 

 

11. Ostatní zbraně

 

Pokud vidíme člověka jako otevřeného tvora k novým surovinám, především v rámci průzkumu vlastností těchto surovin, zvláště v mladém věku jedinců, rozumíme pak, že v podnětném prostředí toho mnoho využije pro svůj prospěch. Také hypertrofické zacházení s předměty, manipulačně dotažené do dokonalosti, zřejmě také už v dětském věku v rámci her, můžeme považovat za základní logický předpoklad možnosti využití nejzákladnějších fyzikálních principů k vytváření dalších typů potřebných zbraní.

 

 

Kombinované zbraně

Předměty, které slouží k více účelům a příležitostně se dají použít jako zbraň. Hůlky pro opírání při chůzi se mohou změnit rozšířeným horním koncem v palici a druhým tenkým spodním v bodný nástroj. Stejně se dá využít kratší rycí hůl, která je stejně řešena (Kungové z Kalahari). U historických zbraní a etnografických a historických paralel se setkáváme také s hybridy jako jsou zmíněné kombinace luku a kopí, jednoranné pistole a sekery, a nejznámější je jednoranná nebo opakovací puška kombinovaná s kopím (nasazením bajonetu). Tedy se jedná o to, zajistit u některého typu zbraně určité pohotové kompenzace v případě potíží vyplývajících z jejího omezení.

 

 

Rotační bezkontaktní balistické zbraně

Zajímavé jsou vysokorychlostně rotující házecí tyče a pomalu rotující házecí tyče. Základem je určité vyvážení, aby předmět mohl rotovat. Jeden z konců může být hlavní, jindy jsou hlavní oba konce a oba mohou mít ostré, pracovní špice. Používají se na střední, menší a malou kořist, spíše mají zranit nohy a u ptáků křídla. Rotace zajišťuje, že zbraň má svým dosahem, oproti dlouhým projektilům, určitý rozptyl účinnosti i do šířky, což je při pohybující se menší kořisti značně výhodné (podobně jako brokovnice). Tyto zbraně známe především z etnografie Austrálie a z paleolitu byly vzácně dochovány takové zbraně na 400 000 let staré lokalitě Schöningen v Německu.

Nových vlastností této zbraně bylo dosaženo modifikací, a to konkrétně jejím zploštěním. Tím se snížil odpor vzduchu a tak zbraň mohla zvýšit rychlost rotace a také se výrazně zvýšila účinnost nárazu na kořist. Energie byla převedena do jednoho menšího bodu. Na druhé straně se zbraň stala křehčí a především náchylnější na možné znehodnocení zkroucením při změně vlhkosti vzduchu. Archeologicky je doložena taková zbraň z mamutoviny z Polska (gravettien).

Různým profilováním plochého ramene je možné měnit rychlost proudění vzduchu nad a pod rameny. Tj. je možnost zvětšit horní povrch ramene oproti spodnímu a tím zajistit přetlak pod letící zbraní tak, že je pak zespodu nadnášena stejně jako ptačí křídlo nebo křídlo letadla či list rotoru vrtulníku. K tomu se může připojit možnost náklonu celých částí ramen (seříznutím), aby vychylovaly zbytek ramene žádaným směrem. Z etnologie a archeologie známe takové artefakty z Egypta a Austrálie. Rotační bezkontaktní balistické zbraně jsou určitým způsobem podobné dlouhým projektilům a jejich způsobu vymetání. Především stejný princip částečné rotace je využit u vrhače oštěpů, jehož konec by měl vlastně opsat ideální část kružnice. Ale je možné, že samotný pohyb ruky je složitější a ruka se v určité chvíli pohybuje strměji dolů a pak znovu nahoru, aby udržela projektil v relativně přímé dráze letu. Jinak by závěrečný pohyb vrhače strhl konec projektilu k zemi a ten by letěl v naprosto nevhodné pozici či by se alespoň příliš rozhoupal. Podobně specificky pomocí rotačního pohybu pravé ruky je vymetán prostý kámen v jednoduchém zařízení, sešitém z kusu ploché, měkké matérie a řemínků. Ano, jedná se o prak. Rotace a kamenů využívá i další rotační aparát, který připomíná spíše rotační tyče. Je jím známe bolaso, u kterého jsou dva kameny, svázané k sobě řemínky, proti sobě roztočeny a vyhozeny směrem k cíli. A zřejmě stejně jako rotační tyče míří zase k nohám lovených zvířat a stejně jako rotační tyč má bolaso účinný rozptyl dráhy letu.

 

 

Další typy zbraní, pasti - nástražné zbraně

byly již výše zmíněny. Některé jsou výrobně spojeny s pletením a prolétáním a spadají do nich mechanické pasivní pasti jako vrše, nástražné sítě, klece, oka. K nástražným zbraním je možné počítat otrávení potravy či vody nebo vybavení nastražené potravy aparátem pro zajištění, zranění nebo zabití kořisti. Smrtící či paralyzující mechanismy lze také umísťovat na stezkách zvěře.

 

 

Lapání kořisti - aktivní pronásledování kořisti

za účelem zmocnit se jí. Mohou být zase využity sítě a košíky, pletené či jinak vyrobené mechanické pasti přímo ovládané člověkem. A je zde nutné započítat i možnost aktivního trávení (např. ryb s následným sběrem zasažených zvířat). Bývá spojeno s naháněním (usměrněním) kořisti a to buď plašením nebo vábením.

Tato kapitola je spíše otevřením tématu, protože i zde bude možné počítat s hypertrofickou tvořivostí a s velikou škálou možností technických a dalších řešení. Od prostého pronásledování a štvaní po rafinované stavby strašáků podél prostranství, kudy bude zvěř hnána. Určitě je pro posuzovatele nutné chápat souvislosti lovu a prostředků s terénem, vegetací a chováním zvířat. Nadšené rádoby objevy ,,primitivních“ forem lovu a jejich násilné a zcela nevhodné aplikace do minulosti vypadají pak pro odborníka jen komicky. Sem patří aplikace štvaní zvěře. To je možné jen za určitých podmínek, kdy je pohyb pro zvíře nevýhodný a pro člověka možný a obráceně, přímé přiblížení ke zvěři je někdy kvůli určitým momentálním podmínkám nerealizovatelné. A to vše za předpokladu, že je tou dobou krajina vhodná pro zajištění značného množství kvalitních stop. Orientace pomocí využití chápání souvislostí a čtení stop je typický lidský projev. Ostatní savci spíše kořist čichají. Stopy jako takové můžete sledovat, až když máte optické senzory vysoko nad terénem a přehlédnete z něj významnou část - až se určitá výseč krajiny pro vás opticky zpřehlední. Známky pohybu pronásledovaného tvora tak budou pro vás jako na dlani. Stopy se projevují v mnoha podobách a je třeba je stále vyhodnocovat a různě posuzovat. Dokonce je nutné upřednostnit logiku a opustit svět lákavých, jednoduchých zkratek. Krásně vypadající stopa v blátě přece může být starší než nenápadná, obráceně orientovaná, právě zohnutá stébla trávy vedle ve vegetaci. Samo pronásledování je pro člověka totiž velmi náročné na uvažování. Stopování není nic jednoduchého a je třeba odmítnout představu dávných hloupých, primitivních lidí, jak ve své omezenosti neumí nic jiného, než běhat a pronásledovat to či ono zvíře. Autoři takových smyšlenek se dali zlákat prostým symbolem honícího psa. Ten je však veden jednoznačně čichem po stopě své kořisti. U člověka však není nic takového možné. Jeho hlava s pachovými senzory je od pachů beznadějně vzdálena nahoře nad terénem a nemůže s ní běhat ani pod paží, natož u země.

Jinak řečeno, pronásledování kořisti a stopování je tak náročné, že se jej člověk musí učit a to dost složitě a víme, že tzv. bílí lovci si raději najímali domorodé stopaře, protože stopování v požadovaném rozsahu sami prostě nebyli schopni se jen tak naučit. Proto je stopař člověk, který dokáže být velmi vnímavý, všímavý, dokáže logicky myslet a jeho úsudek je uvážlivý. Je to člověk, který dokáže dobře sbírat zkušenosti a kvalitně je analyzovat. To jsou všechno vlastnosti lidí, kteří je stejně tak dobře uplatní v konstrukci zbraní, protože si všímají surovin kolem a jejich vlastností. Nelze rozhodně tvrdit, že někdo je tak primitivní, hloupý a neschopný, že může jen štvát zvěř a že je pro něj nemyslitelné, aby dokázal vyrobit pro jinou souvislost zbraň. Souvislosti se štvaním zvěře bývají prostě velmi, velmi pokřivené a značně naivní.

 

 

 

12. Krajina jako součást lovecké strategie

 

Krajina jako prostředí lovu. Významná je morfologie krajiny, její průchodnost a čitelnost. Dá se využít k omezení viditelnosti pro lovenou zvěř či k omezení její pohyblivosti. Podstatný je vztah sídliště s lovišti. Důležitý je charakter sídlišť v krajině a jejich případné vzájemné vazby. Otázkou bývá, jestli archeologicky rozsáhlé sídliště bylo jedno ohromné nebo zda jen nejde o stopy řady menších, postupných, za sebou rychle následujících osídlení. Někdy tušíme určité vztahy trvalejších větších sídlišť s menšími podpůrnými satelitními (jako u moravského gravettienu).

Obecná zásada přírodních lovců sběračů je žít na větším teritoriu a postupně se po něm pohybovat, vytěžit vždy jen část zdrojů, pak odejít jinam a poslední loviště nechat regenerovat. Vše je složitější podle místních podmínek, podle sezon a specifických tahů a biologie zvěře. Samozřejmě, pohyb člověka jako kmenového živočicha, na kterého ekologicky navazují další druhy, je zásahem do krajiny, který mění její složení. Selektivní požár (čerpání otopu) kolem sídlišť zcela zásadně ovlivňuje krajinu kolem sídlišť. Popel v půdě kulturní vrstvy sídliště a jejím okolí mění vlastnosti a to upřednostňuje některé typy rostlin stejně jako častý pohyb lidí. Lidé přenáší nezáměrně (nebo jistě mohou i záměrně) i semena oblíbených rostlin na další lokality. Přítomnost člověka tak značně mění tvářnost krajiny. V místě samotného lovu je rozhodující zvlnění krajiny, typ vegetace nebo rozmístění velkých kamenů a skal, kterých se dá využít jako úkrytů. Výhodně tvarované krajiny se dá použít jako cesty pro pohyb lovené zvěře, kdy se její chování stává předvídatelným a její usmrcení nebo lapení se dostává pod kontrolu. Vegetační pokryv se dá upravovat mýcením nebo plošně vypalováním. Jindy naopak přemísťováním vegetace, kmenů či kamenů je možné vytvořit úkryty nebo se staví kamenné zídky a sloupy. Vodní prostředí se dá také dobře využít, např. je li stádo sobů přinuceno běžet korytem potoka, kde vázne a láme si nohy. Jindy, když sobi překonávají řeku plaváním, je snadné je pomocí lodí lovit. K aspektům lovu v krajině patří i momentální stavy krajiny jako rozbahněný terén, sníh, led, ale stejně dočasné jsou mlhy, vítr i temnota noci. Všeho se dá vhodně využít a naopak jindy, při jiné taktice, mohou být tyto jevy proti vám, coby lovcům. Pro úplnost dodávám, že pokud budete nahánět zvěř zvuky, musíte zase zvolit vhodnou krajinu s dobrými akustickými vlastnostmi, aby zvuk dělal přesně to, co od něj vyžadujete. Stejně by tomu mělo být i při hypotetickém nahánění zvěře pomocí kouře a ohně, v praxi spíše uplatněném v hotových válkách jednoho muže proti stovkám rozzuřených obránců. To při prostém vybírání medu pomocí clony štiplavého kouře. Zajímavé je, že samotné vybírání medu od včel se také stalo námětem pro skalní umění mezolitu a to konkrétně na skalní stěně cuevas de la Araña ve Španělsku. (Jelínek 1977). Tady jsou zachyceny dvě postavy lezoucí na strom, přičemž ta výše má v ruce nějakou nádobu nebo vak a kolem létá hmyz. Perspektivně malinký hmyz u druhé ruky, která míří za medem do hnízda a velký hmyz v popředí, kdy se včely přibližují směrem k nám. Snad jediné podobné vyjádření perspektivy, protože se sem opravdu hodí a vysvětluje, co se na vyobrazení vlastně děje.

 

 

 

13. Stav a typ společnosti a lov

 

Jedná se o proměny společnosti v souvislosti s charakterem a typem lovu. Například migrující lovci sobů se pohybují po svém teritoriu za stády a bez trvalého sídliště a jejich tlak na krajinu - střed teritoria, je pak naprosto jiný než u moravských gravettienců s trvalými sídlišti. Zřejmě bezpečí před predátory kolem sídlišť bude pro ženy a děti různé v obou kulturách. Trvalé sídliště bude něčím, s čím predátoři musí stále počítat, kdežto dočasný tábor je něco, co se zakládá jen tu a tam po určitou omezenou dobu. Dané území tábořiště pak může v době, kdy není obydleno lidmi, patřit do lovišť medvědů, lvů či vlků.

V duchu moderní etologie budou i tito predátoři nejspíše také mimo jiné paběrkovat na lidských smetištích nebo se budou snažit ukrást něco ze zásob sídliště. I v tomto ohledu bude tábor postaven. U trvalého sídliště bude místo zásob predátorům dobře známo, ale také bude zřejmě dobře stavebně zajištěno (nadzemní nebo podzemí konstrukce). Kdežto u migrujících lovců se taková zásobárna bude stavět, až když bude vůbec vhodné ji postavit a zřejmě jen podle dočasných aktuálních možností. Země může být zmrzlá jak pro hloubení podzemních prostorů, tak i pro sloupky nadzemních zásobnic. U současných Laponců se využívá například i vhodných stromů, na které se zavěsí zásoby ve vacích. Také trvalá obydlí mohou být těžká a masivní, přenosná pochopitelně jen lehčí. Proto možná bude určitá snaha umístit lehká obydlí (celoročně mobilních lovců) v zimě na příznivější mikrolokality, třeba pod abri, za skály či do velikých jeskyní. Podle typu obydlí se tak hledá krajina pro tábořiště a upravuje vztah mezi bydlením a lovištěm. Podle charakteru osídlení se pohybují ženy a děti v blízkosti tábora.

Určitým kritériem se stává pohotovost k odchodu na jinou lokalitu za novými potravinovými zdroji. Jinak řečeno, tábor odvislý od migrujících zvířat se může ukázat být postaven na špatném místě a bude jej nutné rychle přemístit na jiné místo, kde se ukázala migrace zvířat nakonec reálnější. Pro trvalá tábořiště zřejmě budou platit jiná pravidla, přestože v části sezony může část lidí rovněž migrovat. Předměty se zřejmě budou jinak balit, budou mít jinou váhu, jiné rozměry i vizáž. Model takové probíhající migrace bude zajímavý a bude také limitovat lovecké možnosti komunity. Přemísťování a transport jsou velmi podstatnou součástí života přírodních národů a řada, snad většina zhotovených artefaktů, nějak souvisí (statisticky) s transportem a přemísťováním. Taktéž by bylo nemoudré (vzhledem k hypertrofické tvořivosti člověka) dopouštět se základní přisuzovací chyby a předpokládat unifikaci společnosti a významu i typu lovů i způsobu získávání potravy. Znamená to, že typy společností, které v minulosti existovaly, mohly mít nejrůznější podobu, která se odvíjela především od sociální psychologie, lidnatosti společnosti a okolností (klima, vztahy se sousedy, vztahy uvnitř komunity, dostupnost zdrojů a pod). Proto musíme k materiálům z dávných kultur přistupovat tak, že neznáme přímo jejich přesnou orientaci a jen získáváme data, která pak nestranně vyhodnocujeme. V momentě, když bychom předpokládali bez studia materiálů a souvislostí jen určitý typ orientace společnosti, ať už směrem k vnitřní organizaci nebo surovinové orientaci, dopouštěli bychom se určitě chyby. Známe to dobře z kulturního gradualistického evolucionalismu (i novoevolucionalismu), který zase jen bezhlavě prosazoval posloupnost od jednoduššího k ,,vyššímu“ bez ohledu na praktičnost, okolnosti a vlastně jen kosmologicky obhajoval vlastní pohled na svět a tvrdil, že se věci sami od sebe jen budou zlepšovat a zdokonalovat. Znovu, stejně jako u zbraní i tady spíše platí, že každá legrace něco stojí. Lidnaté společnosti se automaticky hierarchizují, moc se zajišťuje stále stejným rejstříkem aparátů a organizační struktury. Duch společnosti se chová jako živý organismus, který si vynucuje poslušnost a přizpůsobení jedince. Ale protože to není skutečná bytost, dokáže rychle obrátit nebo zaniknout a jen lidé si pak nesou následky svého předchozího jednání. Daný typ společnosti je pak specificky vygenerovaným výsledkem náhodných okolností a během času se může měnit, i když jedinci a jejich schopnosti jej sami zásadně příliš nemohou ovlivnit. Gradualistický evolucionalismus tak nějak předpokládal, že nejdávnějším lidem bude (pro jejich duševní tupost a primitivnost) unikat spousta souvislostí kolem nich a jejich společnost bude proto těžkopádná, aby vůbec reagovala na změny kolem.

Naopak méně lidnaté přírodní společnosti mají výhodu přímé sociální vazby, proto se některé inovace šíří daleko rychleji a pohotověji (pokud nejsou v rozporu z mytologií). Ani jednotliví lidé nežijí pod tlakem velkého společenství a nejsou tolik paralyzovaní sociálním tlakem a jejich úsudek, postřeh, ale i zjištění a inovace přicházejí rychleji než u lidnatých a zkostnatělých struktur. Proto, když se díváme na současné přírodní národy, vidíme značnou variabilitu jak v organizaci společnosti, tak v orientaci na potravní zdroje. Vysvětlení, jak se proměňuje společnost pralesních indiánů v složitě organizované státní či městské útvary, připomíná proměny hmyzu, například sarančí stěhovavých. Jeden druh se v několika generacích po sobě může chovat zcela odlišně tam i zpět. Od individuálně žijících živočichů po skupinově se chovající velkou masu členovců a zase zpět. To právě poněkud připomíná lidský ,,náhlý“ zrod státních útvarů a jejich opětný ,,náhlý“ zánik. Jako by něco dopomohlo lidem, kteří tak ani sami nechtějí jednat, vytvořit složitou, rozvinutou civilizaci a pak vše pomine. Proto možná dnes mnozí lidé hledají za těmito jevy spíše zásah mimozemských civilizací než vlastní přirozený proměnný potenciál lidského druhu.

Richard E. Leakey a Roger Lewin ve své knize Lidé od jezera (Leakey a Lewin 1978) popisují, že agrese u přírodních národů podle nich narůstá s otevřením se zemědělství. Mělo by to něco logiky, vzhledem k teritoriální agresivitě spojené s přímým stykem s půdou, ale může to být daleko komplikovanější. Získávání rostlinné stravy a rostlinné suroviny totiž dost často existuje buď ve formě rozsáhlejšího sběru nebo ve formě zahrádkaření. Zahrádkaření je u přírodních národů rozšířeno více, než by se mohlo na prvý pohled zdát.

Sice společnostem přírodních národů říkáme ,,lovci a sběrači“, ale toto označení, jak mnohokrát říkával antropolog Jan Jelínek, by bylo přesnější užívat v opačném pořadí ,,sběrači a lovci“. Ale i toto je nepřesné, protože zahrádkaření je také velmi častým způsobem vylepšení jídelníčku přírodních národů. Zvláště tam, kde jsou například jinak dlouhodobě dobré podmínky k lovu a k tomu příhodná půda i klima. Mám spíše takový dojem, že zahrádkaření zaniká tam, kde se lidé příliš často stěhují a prakticky se mu nelze nijak věnovat. Odhaduji, že podobný vztah je mezi člověkem a domestikovaným zvířetem. Ten je zase komplikován tím, že migrace lidí mohou být vyhovující i pro migrace domestikovaných zvířat a vznik pastevectví může být daleko snadnější než domestikace pro chlévový, usedlý život. To jsou kategorie, které nelze slučovat a vyhodnocovat společně.

Bylo velmi dobře, že takovou koncepcí poslušného gradualismu, kdy s objevením využití rostlin a ochočením zvířat se počítalo až v neolitu, otřásla genetika i archeologické nálezy prastarých psů a dokladů paleolitického textilu. Domestikace zvířat se tak najednou průkazně posunula do klasického paleolitu a stejně je to i se vztahem k rostlinám. Nálezy mladopaleolitických otisků textilií byly poprvé řešené téměř před dvaceti roky na moravském mladopaleolitickém materiálu. Výsledky naznačily, že vztah k rostlinám nebyl jen letmým dotekem příležitostných sběračů, ale že jemné textilie byly už technologicky velmi dobře zpracované reálie, které usvědčují člověka z úzkého vztahu k rostlinám i v poměrně chladném klimatu.

Genetická studie stáří vší šatních naznačuje možnost, že úzký vztah člověka, tkaných vláken a surovin, z nichž vlákna vytvářel, spadá nejméně na samý počátek středního paleolitu.

Asi stejné materiály kolem mladopaleolitického textilu z Moravy a Gruzie, kdyby byly nalezeny v neolitickém materiálu, hned by byly přijaty jako zářný doklad zemědělství. Tady u paleolitického materiálu spíš sleduji z neznámých důvodů velké rozpaky i odmítání a snahu vše vyřešit na nesmyslné úrovni uniformních migrujících lovců sběračů. Ale takoví všichni mladopaleolitičtí lidé rozhodně nebyli a pro moravský gravettien to platí stoprocentně. Takže pokud se nám kulturní pluralismus nelíbí, bude pro nás nutné spolknout tuto hořkou pilulku. V případě, že jsme jeho příznivci, můžeme se radovat a nadšeně tuto představu zkoumat dál.

Pokud bychom předpokládali, že vzhledem k severským podmínkám bude v moravském gravettienu převládat už jen lov, mýlili bychom se. U moravských gravettienců bylo dokladováno náčiní na drcení rostlin (Svoboda 1999). Samotné maso jako samojediná strava má totiž pro konzumenta svoje zdravotní úskalí. Domnívám se, že botanika zásadně obohatí a zpřesní modelování dávných společností a jejich chování. Řada rostlin se totiž přenáší i díky člověku už pasivní cestou. Lidé svojí činností na lokalitě vytváří automaticky podmínky pro určité rostliny, pokud je pak dovedou zužitkovat, je to ještě lepší. Vše je možné s pohotovým vhledem do situace a následnou rychlou aplikaci poznatků. Zvláště, pokud jsou podmínky pro trvalejší osídlení, je vše otevřeno i pro příležitostné zahrádkaření. Omezení vztahu člověka a rostlin jsou spíše v naší kosmologii než v reálném světě dávných lidí, kteří naši mytologii neznali, natož aby ji brali jako závazný diktát pro svá konání.

 

 

Celková potravní a surovinová strategie

V úvodu kapitoly by bylo asi dobré zopakovat, že v přírodě, kde sami chcete přežít, není nic samozřejmostí. Jste závislí na rozsáhlých znalostech a osvojených návycích práce, jak se o sebe a o druhé postarat. To nejlépe sami poznáme v momentě, kdy se v  divočině či v jiném neznámém prostředí ocitneme jako trosečníci. Jako někdo, kdo se musí spolehnout jen sám na sebe a na vlastní síly a um. ,,Bílí“ trosečníci tak strádají a umírají v prostředí, kde kolem spokojeně žijí místní lidé, příslušníci přírodních národů.

Pohled na totéž prostředí z jungovského pohledu „já a oni“, „my a oni“, je pak silně proměnný a vyjádřeno slovníkem C. G. Junga, narazíme na opak předchozího tvrzení - na jeho stín. Takže se pak skutečně mnozí, velmi ,,civilizovaní“ lidé mohou dívat na vztah ,,domorodců“ či dávných lidí a jejich vydobývání potravin a surovin a jejich práce jen jako na automaticky fungující symbol, kdy se vše děje tak nějak samo, bez vynaložení úsilí, bez námahy, myšlení, plánování a zkušeností. Ano, vše nejlépe vyjádřeno slovem ,,samonaplnění“. A ono SAMONAPLNĚNÍ se má dít jaksi mimochodem, snadno a spíše díky štědrosti přírody, nikoli díky píli a umu lidí.

Tento jev popisují domorodci, kteří se dostali do konfrontace s ,,bílými“ kolonizátory, vesměs stejně. Od případu, kdy Australec sbíral hodiny a hodiny z kořenů keřů pracně vodu, kterou ,,jeho bílí klienti“ sami vypili, aniž by se s ním rozdělili a věřili, že on, jako domorodec, si jistě snadno a rychle poradí. Či své sobecké jednání ospravedlňovali tvrzením, že je na žízeň jistě v této suché krajině zvyklý. Něco v podobném duchu mi vyprávěl i Jan Jelínek a to o Mandarkovu porovnání bílých a místních (Mandark byl starším příslušníkem kmene Rembaranka - severní Austrálie, zkoumaným v r. 1968-1969). Domácí prvně v krajině hledají vodu, protože se má podle nich člověk vždy věnovat věcem podle jejich důležitosti. Bílý lidé se v krajině kochají, hledají tam to, kvůli čemu tam přišli a teprve až mají žízeň, začnou vodu hledat, ale to už je pozdě na to, aby ji zaživa nalezli. Ettore Biocca popsala tento jev ještě obecněji jako pohled jedné kultury na druhou, kdy v očích vzdáleného, nepřímého pozorovatele zůstávají jen jednoduché symboly a asociace (Biocca 1973). A znovu tu máme jednoduché symboly a asociace, kterými jsou posuzováni lidé jiných kultur. V jejím případě v ní, jako v bělošce, viděli místní indiáni někoho, kdo přece dovede zpracovávat kovy a díky němu získají sekery a další železné předměty. Že byla tehdy jen malá, ztracená dívenka, je příliš nezajímalo. A také bylo zajímavé, že na tomto názoru trvali spíše ti, kteří ji neviděli, než ti indiáni, kteří ji znali.

Z tohoto pohledu logické, funkční stavby společnosti je modelování situací v minulosti i strategie získávání surovin velmi zásadní a významné. A obráceně, z tohoto pohledu až podezřele samozřejmá tvrzení o jednoduchosti bytí pro určité dávné lidi, jsou nejpravděpodobněji mylná.

 

Týká se to především jednoduchých schémat společností:

1) Prvotně pospolný, zcela neměnný typ společnosti, který měl přežívat statisíce let nezměněn;

2) Ve stejném prostředí s podobnou či v mnohých ohledech shodnou kulturou je jednomu typu člověka přiřknuta ,,inteligence“ a ,,moderní chování“, jiný člověk s prakticky touž morfologickou základní stavbou těla (od pohybových ústrojí po umístění senzorů) je shledán nehodným ,,inteligence“ a ,,moderního chování“ a jeho existence se má dít jaksi samovolně a automaticky;

3) Čerpání zdrojů u moravských gravettienců, který vedl k průkaznému blahobytu, se měl odehrávat zase automaticky, jen s využitím nabídky prostředí. Takový případ známe u severozápadních indiánů, kde však vstupuje do hry pravidelný tah lososů a relativně pravidelné proudění vody v moři s tahy ryb a velkých mořských savců a vše spojeno s pravidelným hnízděním mořských ptáků. Ani pravěká gravettienská Morava neměla moře s plovoucímu velrybami, neměla ani řeky, ve kterých by žili lososi, natož aby tudy táhli. Ulovení mamuti a následná konzumace jejich konzervovaného masa nedokázala zajistit více než zasycení. Přísun vitamínů a dalších živin byl žádoucí stále. Možnost, že zde člověk nebyl jen pasivní aktér, je více než statisticky pravděpodobná.

 

Na prvním místě se i nám vybaví vztah ulovených zvířat a masa, coby pokrmu, který z nich získáme. Ale nezůstane jen u něho. V dalším sledu je to zbytek těla, který se dá využít jako materiál k různým účelům. To je pohled na kořist jako na surovinový zdroj. Ten je doplněn pohledem na ostatní činnosti a na další suroviny, které je také třeba paralelně obstarat. Vzpomenu na fotografie z Austrálie, zachycující Rembaranky pečící vačici, ke které mi Jan Jelínek pověděl, že ji tamní muži pečou bez stáhnutí a ve vlastní kůži. Na druhé straně si nelze nevzpomenout na obrázky Eskymáků pečlivě čistící kůže. Těla zvířat dovedou poskytnout mnoho cenného materiálu, ať jednorázového nebo trvaleji využitelného. Předpokládali bychom, že tam, kde jsou lidé značně závislí na jednom typu lovné zvěře a jím poskytované suroviny, se jejich kultura může pochlubit propracovanou strategií hospodaření s materiály, pocházejícími právě z jejich preferované kořisti. To by se mělo týkat například sobů v magdalénienu. Ale něco podobného snad sledujeme i v moravském gravettienu, kde se k otopu využívala i mamutí kost. V jižnějších lokalitách moravského gravettienu převládalo v popelu více dřeva, v severnějších byl zase větší podíl mamutích kostí. Zřejmě tato skutečnost byla podstatným důvodem schraňování mamutích kostí na těchto lokalitách.

Lov a výběr předmětu lovu mohl být také do určité míry závislý právě na surovinách, které zvíře poskytuje. Známé jsou také rozdíly kvality srsti podle klimatických období a dodnes mnohdy platí, že u výběru zvířete někdy zcela rozhoduje některá část jeho těla nebo tkáně, která je velmi ceněnou surovinou a zbytek těla je ponechán na místě. U přírodních národů, kde je tendence vytvářet poněkud psychicky únosnější prostředí pro člověka, by takový rozmar s plýtváním neměl být takto rozvinut.

Etnologický materiál nám přináší řadu modelů využívání surovin a hospodaření s nimi. Je zajímavé se jen zabývat vztahem mezi množstvím potravy a například kožešin a způsobem, jakým se užité kožešiny a kůže upotřebí, opotřebí a zničí. Jedná se o určitou nerovnováhu a vznik přebytků některých surovin. V teoretickém modelu takové společnosti bychom pak mohli sledovat nějaké tvořivé vyrovnání s tímto fenoménem. Zajímavá může být určitá samoregulace suroviny a strategie dalšího následného lovu. Například přebude-li nám kůže, můžeme vytvořit dřevěnou kostru lodi, potáhnout ji impregnovanou kůží a věnovat se díky ní rybolovu. Tak využijeme nadbytečných kůží a můžeme lovit ryby, které nám problémy s kůží nedělají, protože rybí kůže mohou jíst naši psi. Nebo se kůže rozřeže na řemínky, z nich se vypletou sítě na lov ptáků a zase získáme jinou komoditu. Naopak při přebytku masa, kdy se kůže a kožešin nedostává, bude možné poskytnout přebytky domestikovanému masožravci. A v reálném proměnlivém životě by měla každá přírodní kultura mít takové svoje vlastní specifické ventily, kterými rozumně řeší dočasné nebo trvalé přebytky jistých živočišných surovin.

 

 

 

14. Kompenzace negací z lovu a jeho následků

 

Téma lovu a duše člověka, tedy oblast psychologie lovu, řadí tuto kapitolu na roveň ostatním velkým tématům této práce a je plně součástí strategie lovu a techniky lovu paleolitických lidí, stejně jako technologie výroby určitého kamenného či jiného složitého hrotu. I zde se objevují komplikované a velmi vážné úkoly, které je potřeba řešit. Samotný lov bývá možný jen proto, že je lovec přesvědčený o úspěchu akce a o tom, že pro něj dopadne lov bezpečně. Stejně tak potřebuje člověk i psychický klid při lovu. Příslušník přírodního národa je přesvědčen o svém úspěchu proto, že věří, že je mu duchovní svět zcela nakloněn. A pokud se lov nevydaří, asi tomu tak duchové chtěli. Je tedy třeba si tento svět naklonit a počítat s ním. To bývá podpořeno mytologií a rituálním chováním. Předměty určené k lovu by pak měly mít skutečnou personu - výtvarnou úpravu specifikovanou tak, aby i ony vyzařovaly ochranou a loveckou mytologii. Zvláště ty zbraně a výbava, která je pro lovce dlouhodobě na očích. Sledujeme to například u výzdoby magdalénských vrhačů. Ale i barevnost a určitá exotičnost vzdáleného konkrétního surovinového zdroje zřejmě patří do stejného soudku.

Podobně tomu bylo i u dalších předmětů výbavy lovce. Od oděvu po přepravní prostředky, to vše jako další důležité parametry výbavy, vedle váhy, spolehlivosti a účinnosti. Prostá samotná funkčnost je málo, zvláště tam, kde mizí optimistické okolí, je nedostatek slunce, dlouhodobě prší a podobně nebo je člověk vystavený dlouhodobě samotě.

Výtvarný projev s vlastní uchopitelnou logikou je malý svět sám pro sebe, s vlastními pravidly a velkou mocí na podvědomí člověka. Funguje a chrání psychické zdraví už od zdobného vzoru na rukávu po propracovaný talisman, spojený nějak se vzorem jednání důležitého hrdiny.

Nejde však jen o okamžik samotného psychického vyrovnání se s okamžikem rizika vlastního zranění, zranění blízkých a okamžikem nepříjemného zabíjení, ale především také o významný dlouhodobý stres, plynoucí ze starosti o zjištění rozhodujících informací o potencionální kořisti už v rámci samotné prospektorsko-monitorovací činnosti. Konkrétně jde o řady výprav, které především sledují situaci zvěře. Tyto výpravy jsou ve skutečnosti součástí pozdějšího lovu, i když se muži vracejí teď ,,s prázdnou“. Někdy je tento moment zcela chybně, mylně a tendenčně pokládán za neúspěšný lov a sběračská práce žen hodnocena za daleko úspěšnější.

Vše, co se děje kolem lovu, by mělo být určitým způsobem uchopeno přirozeně lidským pohledem. Což je podstatné zjednodušení reality. Umělé reality spojené s vybudováním si nové pomocné ucelené myšlenkové konstrukce. Ta je pak pro daného člověka jako nový celek přehledná, uchopitelná a pochopitelná (co nesedí, účinně potlačí mechanismus ,,vyrovnání se s rozporem“). Představy o lovu a o tom, co jej má moc ovlivnit, jsou založeny na jednoduchých, dobře čitelných symbolech a emotivních asociacích. Složité vztahy a komplikované souvislosti by měly lidem unikat. Ve skutečnosti bývají obě složky propojeny a to vzhledem k tomu, že se k daným mechanismům vnímání reality přimíchávají konkrétní osobní zkušenosti lidí.

 

 

Síla mysli

Také nám dnes často chybí pohled na další souvislosti s lovem, jako nám unikají stejné souvislosti například při pohledu na velkolepou gotickou katedrálu. K její stavbě ponoukali ostatní členy společnosti ,,duchovní“ osoby (kněží, mniši a funkcionáři církve či světské moci), aby tak v nich byla prezentována jejich spojitost s velkou mocí ohromného duchovního světa. Předvádějí se tak sami skrze tyto velkolepé stavby, dokládají jejich prostřednictvím svoji moc, svou roli, ale ospravedlňují skrze ně i nárok na podílu z majetku a zdrojů společnosti. Bez těchto duchovních ,,specialistů“ by lidé takové stavby sami nevytvářeli.

V této paralele šaman dokáže přesvědčit lovce k lovu takových zvířat a v takovém objemu, které by jinak muži považovali za neulovitelné a takový lov jen za zbytečně rizikový. (Možná, že prezentace takových zvířecích zbytků v tábořišti měla význam stejný jako věž kostela). Šaman si tak může sám zajistit živobytí prostřednictvím jiných lidí. Je to přece on, kdo určuje ve společnosti míru pověrčivosti i míru víry ve vlastní schopnosti lidí či míru jejich víry v pomoc duchů. Jeho role ve společnosti je značně podstatná a vcelku stále podceňovaná. Dokáže totiž vygenerovat v kultuře zcela nové typy chování a to jak zcela iracionální, tak racionální, avšak téměř nadlidské. Je možné, že za lovem některých obtížně ulovitelných prestižních zvířat stojí právě konkrétní historie snažení šamanů (moravský gravettien - mamuti, Bilzingsleben- nosorožci). Mytologie a víra jsou nejspíše součástí života všech přírodních společenství a jsou součástí člověka obecně v různých podobách. Pokud ne, v případě stresů se dostavují určité vážné negativní psychické komplikace.

 

 

Kolosální světy v nás

Jako jedinci také přirozeně inklinujeme ke kompenzačnímu světu, určité cestě fantazijního putování ve svém nitru, kde má vše svůj pořádek a kde všemu rozumíme. Pro takový svět jsme i my sami důležití, jsme jeho tvůrci nebo alespoň spolutvůrci. Je to vlastně taková role ,,Boha stvořitele“ a toho, kdo má moc nad oním ,,světem“, jež si tvoříme. Je to tedy i určitá cesta, po níž se rádi ubíráme, máme-li k tomu příležitost. Jedná se o koníčky, o sběratelství, příběhy, filmy, knihy, ale mohou to být i věrouky. Prostě věci, činnosti a oblasti, kterým dáváme daleko větší význam, než pro samotný skutečný konzumní život mají. Pomáhají nám odreagovat se od starostí a stresů skutečného života, vrací nám rovnováhu i sebevědomí. A pomáhají nám vyrovnat se s otřesy života a zaplňovat prázdnotu. Mohou nám také otevírat ve sdílení nové vztahy a přátelství či spojenectví, ale někdy nás i vzdělávat.

To je prostor, který je také využit ve víře a mytologii přírodních národů, kdy pomocí vyprávěných příběhů a rituálů je lovec veden po lese, víra a mytologické příběhy jej provází v okamžicích napětí při samotném lovu. Ty jsou zpravidla neutralizovány vírou, že se již zvíře samo připravilo na smrt a tento náš bratr nám dobrovolně odevzdává své tělo jako oběť pro naše žaludky. Proto se mu také lovec omlouvá a vysvětluje svoje důvody k jeho usmrcení. Ale je také nutné se vyrovnat s následnými pracemi a mít se pod kontrolou při vyvrhování kořisti, jejím stahování a porcování a dalším zpracování. To jsou věci, které dnešní moderní člověk vůbec nezná a které byly součástí života dávných lidí. Vše má určitý řád a lidé dělají jen to, co vídali od mala, ale i tak je cítit pach krve a vnitřností. Z krásného zvířete je za chvíli neforemná, růžová hromada masa ke konzumaci a kupka střev a žluči. Za pár desítek minut se už suší kůže zvířete na konstrukci. To je vlastně i obraz známý z minulého století z malých měst a vesnic, ve kterém děti vyrůstaly a připadl jim normální a všední, spojený s  tehdy neodmyslitelným nedělním králíkem k obědu.

Pokud se vše děje jen mechanicky a neřídí tyto činnosti přísná mytologie, víra a rituály, zůstane vždy silné nebezpečí, že se rozvine nějaká návyková, vůlí nekontrolovatelná libost nebo paralyzující nelibost k některé z velmi důležitých činností, spojených s lovem a zpracováním kořisti, nutných pro existenci lidí.

 

 

Lov a komunikace

Někdy se uvádí potřeba slovní komunikace mezi lovci. Jak ukazují strategie lovu velkých šelem, není skutečné řeči vždy zapotřebí. Komunikace mezi zvířaty může běžet na jiných ,,kanálech“. Toto je oblast srovnávací psychologie, která nabízí řadu jiných možností. Zaujala mě však ruka člověka, která by vlastně už od habilise měla být schopná množství nejrůznějších gest a znaků. Taková tichá znaková řeč se u lovců skutečně využívá, protože neplaší zvířata a pohybuje se jen malou částí končetiny, což je pohyb, který může být snadno kořistí přehlédnut.

 

 

 

15. Závěry - zhodnocení

 

Práce se původně měla zabývat jen stručným, chronologicko-kulturním seřazením zbraňových systémů, zvláště hrotů užitých pro dlouhé projektily (oštěp, střela pro vrhač a šíp) a to s přihlédnutím k rozboru rekonstrukčních úkolů. Práce se však brzo rozšířila o vyhodnocení konstrukcí samotných hrotů, které se ukázaly být poměrně typově bohaté a to nikoli kvůli postupnému zdokonalování, ale především pro různé a to často odlišné vlastnosti. Začalo být zřejmé, že samotné hroty otevírají možnost vypovídat, k jakému konkrétnímu účelu měly ty nebo ony typy sloužit a co se od nich očekávalo. Jestliže archeologie vykopává zbytky původních zbraní a shromažďuje a třídí tyto artefakty a experimentální archeologie zkoumá, jak byly vyrobeny, tato paleo-etnologicky zaměřená práce se zabývá dalším tématem a to proč byly zrovna takto konstruovány. Práce je zároveň protokolem pro řadu obrazových transformačních rekonstrukcí, které vznikly pro Antropark za posledních 7 roků.

Postup zpracování tématu se ubíral dvěma směry. Jeden postupoval od nejmladšího kamenného či kostěného, archeologicky dochovaného artefaktu dál proti směru času. A z druhé strany od nejstarších dob se vyhodnocovaly anatomické možnosti našich nejstarších předků a příbuzných na základě analytické biologie. V určité části starého paleolitu se oba přístupy setkaly a vzájemně se překryly.

Jako výsledek byl vysloven předpoklad, že lov zvířat by měl mít pro na zemi sídlícího a pohybujícího se tvora také obranně teritoriální charakter a měl by být i jednou ze základních podmínek jeho zdárné existence. Aby mohl vzniknout dostatečný predační tlak na okolí, který by vytlačil jiné predátory, musela být míra konstrukční adaptace zbraní ucelená a slušná, protože člověk je právě tímto způsobem koncipován a zřejmě jiné anatomické a duševní sestavení by zkolabovalo. Tj. podlehl by predačnímu tlaku, hladu, nemocem atd. (Pokud tedy mu nepřiřkneme pro lidi a lidoopy netypické chování a vlastnosti, jako velmi rychlé dospívání, mnoho dětí naráz v nízkém věku, stálou existenci ve velmi bohatých krajích, ideální teplotu atd.)

Z tohoto pohledu můžeme očekávat už i u nejstarších lidí takové konstrukce zbraní, které jsou vždy v určité škále a mohou se specializovaně nasazovat proti různým zvířatům. To je předpoklad základní logické podmínky pro účinné nasazení zbraně.

Během psaní této práce jsem byl upozorněn na vyhodnocení jihoafrické lokality Kathu Pan 1 s datací půl milionu let. Práce spojená se jménem Benjamin Schoville se věnovala jak rozboru hrotitých artefaktů, tak jejich rekonstrukcím a účinkům kamenných hrotů oproti celodřevěným. Protože z biologického hlediska takové chování zapadá do mojí koncepce včasného tvořivého chování dávných lidí, není s touto informací žádný zvláštní problém a je možno očekávat další, daleko starší archeologické doklady.

Rozbor jednotlivých konkrétních typů hrotů rekonstruuje někdejší možné typy zbraní a vzájemným porovnáváním a zkoumáním jejich vlastností ukazuje, že neexistuje žádný spolehlivý a vždy ideálně fungující zbraňový systém, charakteristický pro nějaké ,,vývojové“ období. Každý z nich má určité přednosti a určité slabiny. Rozhodující je pak způsob nasazení, modifikace taktiky a kompenzace.

Zpracování tématu z pozic paleoetnologie, analytické biologie, konstrukce řemesla i umění posouvá toto téma k novému, ucelenému chápání minulosti, které je v souladu s moderní evoluční biologií a hlavně umožňuje bez se potíží zabývat gradualisticky nepohodlnými artefakty a kulturami a prezentovat je.

Tato práce je o člověku, na kterého je zde nahlíženo, jako na autonomní adaptace schopnou entitu. A tím je myšlena adaptace chováním v duchu moderní evoluční biologie, která je tam přiznávána i dalším tvorům (Flégr 2009). V této mé práci je předveden člověk a jeho inteligence, která není zázračná a ojedinělá, jen je limitovaná jeho specifickými senzory a jejich umístěním a možnostmi specifické morfologie. Tak jako u ostatních tvorů. A to vše zohledněno programy, které se vyvíjí už jen tím, že zažíváme a monitorujeme svou existenci a existenci svého okolí a sociálního prostředí. To jsou mechanismy, které vytvářejí určité opakující se moduly chování individuální a sociální psychologie, které člověka dál motivují, povzbuzují nebo paralyzují. Výsledkem je pohled na člověka, který je jako jedinec vždy skutečný nebo potencionální konstruktér, řemeslník i umělec.

Člověk, každý člověk jako živočich bez přímých specifických anatomických nástrojů k lovu či sběru je živočichem speciálně zaměřeným pro konstrukci, výrobu a užití těchto umělých prostředků k zajištění svých potřeb.

Tuto vynalézavost, rukodělnou dovednost i cit pro geometrické estetično najdeme např. v koncentračních táborech - v tamních podmínkách zhotovená obuv z nejnemožnějšího materiálu, bohatost zručnosti vyzařuje rovněž z krásných krabiček a předmětů všeho druhu, které zde vznikly takřka z ničeho. Ale totéž někdy sledujeme ve věznicích, kde si vězni připravili nejrůznější prostředky pro únik od zbraní po nafukovací čluny. Nepřekvapuje nás, kolik chatařů a zahrádkářů má stovky a tisíce technických řešení, jak co kde zhotovit. Ale když na to dojde, staneme se poslušnými ovcemi a budeme jako vyvolaní školáčci citovat institucionální posloupnost a výlučnost jednotlivých vynálezů a vynálezců, kteří měnili svět a trvat na tom, že konstruktérství je jen izolovaný a ojedinělý fenomén.

Není však žádný rozumný důvod trvat na představě výjimečnosti konstrukčních inovací vzhledem k člověku a tento omezený princip dál užívat při pohledu na minulost, která je pak nesmyslně chudá a dysfunkčně strohá. Taková koncepce, která degraduje člověka, přece vůbec nevysvětluje, kde se pak berou všechny ty dovednosti a nápady, které doprovází zásadní transformace kultur. (Pak se nedivme, že někdo raději hledá vzdálený a záhadný původ lidstva v přenosu informace ze vzdálených míst na zeměkouli, a proč to neříct naplno, že je tento stav ve společnosti už desetiletí takový, že je původ takových dovedností pro významnou část současné populace spatřován mimo naši planetu.)

Vidění člověka, zvláště toho druhého člověka, je spojeno se škatulkováním. To je pro lidi velmi charakteristické a přirozené. Je to pouze umělá, jednoduše uchopitelná konstrukce. Právě vzhledem k takovým zjednodušeným konstrukcím bych připomenul dva příklady z minulého století. První je pohled Adolfa Hitlera na omezený konstrukční potenciál Ruskem ovládaného světa před druhou světovou válkou. A abychom jej nenechali osamoceného, stejně tak překvapeni byli Američané, když zhruba v téže době podceňovali konstrukční možnosti japonských konstruktérů letadel. Máte-li prostě nějakou tu předpojatost, musíte se připravit na to, že pak přijde nějaký ten váš ,,Pearl Harbor“.

 

 

16. Dodatek k závěru - praktické dopady práce

 

1) Materiál k pochopení persony

Rekonstrukce podoby dlouhých projektilů či spíše jen jejich předních částí naznačuje charakter ratiště a způsob připevnění  hrotu k ratišti. Spoj je v rekonstrukcích proveden tak, aby byl po technické a řemeslné stránce harmonicky v souladu s provedením hrotu. Provedení hrotu je chápáno jako vodítko technické úrovně. Je to velmi logický a jednoduchý úkol, který nám má napovědět o dalších, jistě užívaných řemeslech a má nám dát tušit, co konkrétnějšího máme očekávat od dalšího někdejšího nedochovaného materiálu. Zvláště, když daná kultura přikročila k větší produkci hrotů z nějakého významného kamene. To pro nás znamená, že se někdejší zbraň stávala předmětem, který byl součástí nepřímé persony. Taková persona (prezentační podoba zastupující svého majitele a tvůrce) je však už indikátorem přítomnosti přímé persony (to je prezentace samotných tvůrců takových hrotů).

Důvod vytváření persony, ať přímé nebo nepřímé, je v souvislosti s hypertrofickou tvořivostí nejspíše v prezentaci hypertrofické tvořivosti samé. Jen se dává výsledek takové činnosti na odiv, aby bylo zřejmé, že tento člověk je velmi tvořivý, uplatňuje geometrizaci a stará se o sebe a své předměty. Podle K. G. Junga je persona sociální adaptace, ale pochopitelně má i svůj význam při výběru partnera. Možná ne toliko prioritní, ale dokládá, že se dovede sociálně adaptovat, že má všech pět pohromadě a nebudou s ním sociální potíže. Dovednost ve smyslu otevřené tvořivosti daného jedince tak může být čtena paralelně se sociálním vzkazem. Sociální tlak u sociálně žijícího tvora je stále přítomný, proto toto hledisko musí být hlavní už proto, že u setkání jeho a jí dojde vždy k sociálnímu kontaktu.

Vytváření persony bude navíc z mytologického hlediska víry předpokládanou adaptací, rozšířenou o sociální vztah s duchy. Pro nás bude osamělý muž na dlouhé lovecké výpravě osamělým člověkem, který o sebe nemusí dbát, ale dávný lovec o sebe bude dbát dál, protože jeho vizáž a chování je sledováno duchovními bytostmi. Taktéž se nesmí zapomenout, že naše persona je určena i nám samým, aby pro nás náš upravený zevnějšek a příjemné a moudré chování byly při sebereflexi uklidňující a povzbuzující. Lidská mysl i podvědomí v tomto ohledu stále pracuje a vzniklá chyba by vedla k malomyslnosti, smutku, zoufalství, pocitům beznaděje a k depresi.

Obklopování se pěknými, esteticky nápaditými předměty s jasnou geometrizací tedy patří i do této kategorie chování. Jen jako doklad obecného chování v tomto smyslu. Nepatří sem tedy jen kamenné hroty či dřevěné zbraně, ale jakékoli artefakty a nástroje, jako třeba ,,pěstní“ klín. A pokud máme takto doloženou nepřímou personu, můžeme ji zpětně aplikovat i do vizáže člověka samého a rovněž do vizáže zbraní (zvláště těch individuálně dlouhodobě užívaných).

 

 

2) Vysvětlení kumulace kostí v Dmanisi (Homo georgicus) pomocí analytické biologie

Samotným modelováním vztahu programů chování a morfologie vznikl v jednom okamžiku model života tvora, který má plně narovnané prsty a jehož už jistě komplikovaná hnízda (rozvinutá a odvozená od lidoopích) se přenesla spolu s tvorem na zem. Zde se již musí spoléhat pouze na svou rukodělnou dovednost a vyrobené zbraně. Aby zde mohl daný tvor žít, musí být už predátorem, který vytlačí z teritoria ostatní predátory a jeho pozemní doupě je tak bezpečné pro jeho mláďata. Jestliže zbytky zvířat na lokalitě Dmanisy překvapily, podle této koncepce jsou nutným průvodním a očekávaným jevem takto morfologicky řešeného tvora.

Jenže ostatky Homo georgicus jsou omezeny především na lebky, kdežto kosti nohou, rukou a paží, vhodné pro rekonstrukci celkové morfologie, chybí. Takže, co bylo uvedeno výše, platí, ale je navíc možná ještě odvážnější myšlenka, jelikož georgicus vykazuje namnoze paralely s habilisem. Jestliže mu byl podoben i stavbou ruky a ještě nebyl stoprocentně adaptován na život mimo stromy a větve a přitom byl takovým lovcem, docela to pozměňuje náš pohled na pozdní australopithéky, mezi které by najednou georgicus patřil. (Matoucí je zde označení Homo, které by se mělo dávat jistě až k tvorům majícím plně morfologii člověka, tj. už tvora plně se pohybujícího po zemi s multifunkční nešplhavou rukou. Před padesáti roky však bylo za kritérium lidství považováno vyrábění nástrojů a ve vrstvách, kde se objevil Homo habilis, takové kamenné nástroje byly.)

Určitý otazník zde však zůstává. Být predátorem, i když všežravým, je přece jen od lidoopů určitý posun. Je možné, že byl nově vyvinut určitý nový aparát pro trávení masa ve větším měřítku. Jednak se jedná o odbourávání kyseliny močové z organismu a pak je třeba trávit živočišný tuk. Pokud jsou u člověka pro tyto úkoly vyvinuté určité specifické anatomické adaptace, budou se odrážet i v jeho genetice a lze vystopovat čas jejich původního výskytu.

 

 

3) Mýty. Štvaní zvěře, kámen a kyj

V práci je věnován prostor i podezřelým tvrzením, které vyprodukovali propagátoři přímočaré gradualistické evoluce. Kritizování takových naivních protimluvů není obhajobou náboženského fundamentalismu, ale důrazným upozorněním, že evoluční mechanismy jsou ve skutečnosti velmi složité, je jich hned celá řada a nějaké všeřešící zázračné zjednodušení je jen pískem v soukolí vztahu vědy a veřejnosti. Někdy je k nejstarším artefaktům a technikám lovu automaticky a bezmyšlenkovitě přiřazován kámen, kyj a štvanice zvěře po vlastních nohou. V gradualismu se často sahá k principům, podle kterých to, co je na práci a myšlení nenáročné, je jistě nejstarší. Takové štvaní zvěře po vlastních nohou je jistě krásnou ukázkou takového uvažování. Ovšem jen na naivní, symbolické úrovni, nikoli na reálné.

Skutečné štvaní zvěře je spojeno s velkou vnímavostí stopaře, který musí mít typicky lidské senzory a velmi analytické a logické myšlení. A to je vzácné. Je to velmi ceněná, náročná dovednost a paradoxně ,,bílí“ propagátoři ,,vědy“ neví, o čem hovoří, protože stejně jako jiní ,,bílí“ lovci si raději najdou domorodé stopaře, protože tuto ,,jednoduchou“ dovednost si nejsou schopni rychle a dokonale osvojit.

Co se týká kyje, ten vůbec nezapadá do požadavků na konstrukci zbraní pro přírodní národy. To kvůli své váze. Tak se nám tento nástroj vrací zpět do středověku, kdy byl skutečně také poprvé dokladován.

Kámen jako nejstarší lovecký nástroj zase vypadá velmi jednoduše a lákavě. Co se týká dovednosti rukou, v prvním sledu byla konstruktivní tvořivost, která stála spíše za klecemi, vršemi a sítěmi a odvozovala se od zdokonaleného lidoopího hnízda. Pokud se jedná o skutečné a účinné vrhání předmětů, je jejich užití omezeno nikoli technologicky, ale především anatomicky. To znamená, že vyrobit balistický oštěp bylo možné už na úrovni nejstarších australopithéků, ale jeho užití potřebuje určité konkrétní anatomické znaky (ruka speciálně řešená k uchopování předmětů, pohyblivý krk, ohebnost v pase, stabilizační výrazná pata). Jinak se jedná spíše o házení předmětů, dobré tak k zastrašení a zahnání útočníka než ke skutečnému lovu (stejně jako u lidoopů).

 

 

4) Univerzální model lidské společnosti

Při značných kulturních proměnách hrotů zbraní a možnostech jejich využití se ukazuje zřejmé, že se vyskytuje velké množství zcela odlišných loveckých strategií, různých druhů konstrukcí zbraní v rozličném terénu a vegetačním pokryvu a s nejrůznějším zaměřením na určité druhy zvěře. Tyto už konkrétní provázanosti a zvyklosti mohly být vzhledem k příležitosti a okolnostem dobrým důvodem, proč mohly být společnosti velmi odlišně navzájem koncipovány. Použít jediný vztahový existenční model živobytí je ze své podstaty chybné. Jestliže i tak byly použity v této práci termíny, jako například ,,přírodní národy“, jsou to termíny umělé a pomocné, plné tradičních předpokladů. Tradice výkladu evoluce člověka a jeho kultury je však značně silná a během této práce se vyskytly potíže s dosavadním mechanickým přístupem k charakteru dávných kultur. Automaticky se totiž předpokládá, že máme vždy co do činění s modelem lovecko-sběračské společnosti. Ovšem při posuzování moravských gravettienců se ukázaly nejen strategické rozdíly mezi nimi a například magdalénci, ale od obecného modelu sběrače-lovce se moravští gravettienci odlišně představili spíše jako lidé blahobytu a netradičních okolností nebo dokonce netradičních strategií. Proto se hledala paralela v etnografii a našla se u tzv. komplexních lovců sběračů (Svoboda 1999). Ti se pak z tohoto modelu dají nejjednodušeji definovat nejspíše jako lidé užívající nevšedně vydatné a trvalé zdroje, na kterých náhodou zrovna sedí. Taková společnost je pak lidnatější a má automaticky některé rysy pozdějších, hierarchicky komplikovanějších zemědělských kultur. Hypertrofická tvořivost člověka však umožňuje budovat takové druhy chování, které nelze dost dobře zařadit do posloupných škatulek a stále nabízí jediné možné správné řešení a to takové, že můžeme očekávat od kultury cokoli.

Je zvláštní, jak předpoklad jednoduchého, pasivního chování dávných a nám velmi vzdálených lidí připomíná podobné tendence z vojenství. Vojenští teoretikové si všimli, že hodnotitel - stratég často inklinuje k představě, že nepřítel je pasivní a sám pak buduje strategii, která s pasivitou nepřítele počítá. Vypadá to, že jsme narazili na identické moduly chování.

Adaptovat se do daných podmínek a příležitostí změnou chování nelze člověku zakázat. Zvláště, když totéž se obecně přiznává ostatním tvorům v současné evoluční biologii. Spíše bych aplikoval do modelů dávných kultur memetiku a představoval si, že jednotlivé zásadní inovace a adaptace se objevují a zase zanikají v čase jako klasické nákazy. Pokud budete mít strach, že se vám v relativně pokrokových kulturních prvcích znenadání musí objevit trend rozvíjet zemědělství a budovat silně hierarchizované, lidnaté a bojechtivé civilizace holocenního typu, není třeba zoufat, protože k tomu, aby k danému došlo, je zapotřebí, aby fungovalo několik kulturních zvyklostí a vzorů naráz. Ty se musí za sebou vygenerovat a to nejspíše i v určitém pořadí, kombinaci a za určitých vnitřních, ale i vegetačních a klimatických podmínek. To bude však matematicky nejpravděpodobněji téměř nemožné, protože takové jednotlivé kulturní zvyklosti, stejně jako nákazy, zase zanikají nebo se vyskytují celkově odděleně a časově sobě vzdáleně. V této oblasti se pohybujeme spíše ve vodách nahodilosti a teorie chaosu. Lidé přirozeně inklinují k řádu a tak z tohoto pohledu pochopíme hlad po pořádku a přísné posloupnosti, dožadování se přehledné geometrizace bytí, která tak má být přátelským a přehledným obrazem, který máme v moci. Tady, v oblasti memetiky, tomu tak však zjevně není a nebude, proto počítám, že s prosazování tohoto pohledu (aplikovaná memetika) budou jisté potíže.

Nicméně jednoduché modely změn kultur budou sice přehledné, ale obecně chybné právě pro svou jednoduchost, podmíněnou heuristickým uvažováním. Proto doporučuji každou jednotlivou kulturu paleolitu řešit jako určitou množinu neznámého, do které se dosazují jako do rovnice jen fakta a od nich logicky odvozené souvislosti.

Odmítl bych nyní předpojatost či jakýsi univerzální pomocný obecný model - nechat na dané sledované kultuře, aby si sama snesla veliké množství velmi pádných argumentů, abych si své dopředu dané mínění a představy o ní mohl pod touto vahou případně změnit. Takové předpojatosti jsou nebezpečné vzniklým nástřelem. Pak ani proud jasných argumentů nikdy zcela nezmění původní představu. Jiný pohled je pak nutné skutečně těžce vybojovat. Zbytečná ztráta času a energie. Takový postup je velmi neekonomický a neefektivní a nebál bych se jej dnes označit za primitivní.

 

 

5) Evoluční principy a stav schopností dávných lidí

Memetika, generování kulturních aspektů kontra gradualismus obecně i v oblasti zbraní a lovu

Původně jsem chtěl jen propojit určité oblasti psychologie člověka a srovnávací psychologie a to právě prostřednictvím termínu ,,Hypertrofická tvořivost“ (Balák 2005). Lidská komunikace i další lidské činnosti a lidské tvořivé aktivity byly více než často brány jako zcela ,,nové kategorie“, které neměly mít nic společného s děním u ostatních živočichů. Připomínaly spíše kosmologické chápání, opředené tajemnou silou heuristického typu. Unikátnosti - heurismy - produkty heuristického myšlení jsou však na rozdíl od logiky, která hledá obecná vysvětlení, cestou nefunkčních modelů. Stejně je tomu i v tomto případě. Snahy tvrdit, že některá zvířata nejsou schopná velmi solidní komunikace, vyznívaly nakonec vzhledem k realitě množících se, lehce poříditelných videonahrávek, komicky nebo tragikomicky. Pokusy se sebeuvědoměním a seberozpoznáním zvířat a lidí dostaly rozměr neúnosných a očividných podvodů, protože záměrně nebraly v úvahu odlišně zaměřené senzory různých druhů tvorů. Udržení naprosté odlišnosti člověka od zvířat bylo možné jen za cenu schovávání se za autority a významné instituce.

Vodítko k logickému vysvětlení zvláštností člověka jsem našel u Eduarda Wilsona, který představoval hypertrofii určitých orgánů živočichů (Wilson 1994). Z tohoto pohledu by pak zvířatům dále zůstala řeč i tvořivost, jen samotné lidské chování jsem tehdy přehodnotil na předimenzované - hypertrofické. Tak to už nebyla u člověka komunikace, ale předimenzovaná komunikace a předimenzované, hypertroficky rozvinuté konstrukční aktivity všeho druhu. Hypertrofická tvořivost se jevila jako velmi šťastné vysvětlení lidského chování. (Ať jste si vzpomněli na cokoli ze života od nabývání administrativy přes škálu mučících technik po výběr rybářských návnad.) Hypertrofická tvořivost byla odpovědí. Dokonce i obráceně stavěné modely dávaly smysl. Například když jste znemožnili nějaké komunitě přírodních národů věnovat se tradičním činnostem, propadli skutečně depresím, zmaru, drogám a alkoholu. Hypertrofická tvořivost vypadala jako hlavní, velmi potřebný motor člověka. Z biochemického hlediska bohužel stejnou libost, jako vyvolává tvořivost, může vyvolat i umělá chemická látka. To pak může zásadně postihovat jak jedince, tak komunitu i kulturu. Lidská hypertrofická tvořivost vypadala jako něco, s čím je možné dobře pracovat.

Ale otázkou bylo, jak takové nezvyklé chování vzniklo. Návodem se tehdy pro mě zdála vysoce rozvinutá tvořivost lemčíků. Některé druhy vytvářejí taková díla, že tyto byly nejednou považovány za pozůstatky dětských her. Připadlo mi tehdy, že uvnitř mozku je u lidí i lemčíků něco, co takovou ohromnou tvořivost spouští, nějaký ten drobný gen. Stačilo by málo a člověk by o tuto tvořivost mohl přijít a naopak stačilo by málo a z šimpanzů byste měli tvory jako z planety opic. Proto jsem prověřoval tuto představu i z úplně jiné strany a to ze ,,souvislosti morfologie a programů chování“. A teprve po zpracování kompletní anatomie člověka od hlavy až k patě jsem zjistil, že celé lidské tělo je stavěno jako hypertroficky fungující organismus. A lemčík? Jeho chování se také odvíjí od jeho těla. K hypertrofii tvořivého chování přistupují samečkové těch druhů, kteří ztratili atraktivní zbarvení. Paradoxně jejich samičky stále dají na hýřivé barvy. Tak samečci budují prezentační prostory, aby dokázali, že i jim zcela dokonale funguje barevné vidění, že mají všech pět pohromadě a že dokážou roztřídit modré předměty od bílých i červených a vytvořit tak spoustu hromádek atraktivních a líbivých předmětů. Marnivé samičky pak zkoumají tyto prostory a posuzují pro sebe hodnotu jejich tvůrce.

A člověk? Proto jsme se v textu věnovali ruce, její stavbě a jejím možnostem a dovednostem. Souvislost mezi stavbou orgánu a programem na jeho ovládání je věcí logickou a v biologii dobře sledovatelnou. A nebude to jen rozvoj lidské ruky sledovatelný u každého dítěte, stejně tomu bude u všech dalších specializovaných orgánů jako například u sloního chobotu. Sloní chobot, prst kuskola i lidská ruka je hypertroficky rozvinutý orgán, který bude vyžadovat vytvoření speciálního ovládacího programu. Vysvětlení budování takového programu bych opět viděl u Eduarda Wilsona, když představoval svůj model rozvoje lidské řeči. Je to soulad mezi rozvojem mozku, který je vzniku takových programů v určité době otevřen a učením. Doslova mluvil o předpřipraveném chování. I vznik složité a velmi obsáhlé lidské řeči zvládají už velmi malé děti. Vymýšlet evoluční systém, kdy se mnohé, typicky lidské chování prosazuje velice zdlouhavě a pomalu, je možná dost mimo naše reálné každodenní zkušenosti s těmito orgány u zvířat.

K přírodovědci a zoologovi Edwardu Wilsonovi, který se k obecným principům chování živočichů dopracoval přes výzkum mravenců (až do té míry, kdy pro jednotlivé druhy zvířat předvídá socio-biologicky dané chování), přibývá další důležité jméno a to S. J. Gould.

S. J. Gould představuje biologickou evoluci nikoli jako nepřetržitý řetězec malých změn, ale změny jako náhlé, ojedinělé jevy, střídané dlouhými časovými úseky evolučního klidu. Tato skutečnost je dobře známá z paleontologie, kdy byl na základě tohoto poznatku zaveden samostatný obor, který díky této realitě odhaluje časové posloupnosti a identifikuje geologické vrstvy a tím oborem je stará dobrá známá stratigrafie. Ze syntézy práce obou přírodovědců je možné očekávat také u člověka evoluční korekce a změny právě v rámci proměnného potenciálu jediného druhu. Abychom si zdravě zkomplikovali každou jednoduchou teorii, je dlužno připomenout, že i takové změny mohou být velmi výrazné, zvláště dojde-li k izolaci určité menší skupiny tvorů. A navíc je nutné počítat i s možnou hybridizací a s úspěšným vznikem nového druhu, vytvořeného touto hybridizací. V paleontologii můžeme také nalézt doklady postupných změn organismu, jestli se však jedná jen o plasticitu uvnitř druhu nebo o skutečnou, gradualistickou evoluci, bude asi obtížné určit. Je skutečně dost dobře možné, že na evoluci bude nutno nahlížet jako na hřiště, kde platí celá spousta pravidel a zaměřit se jen na jediné, by bylo krátkozraké a obecně neprůchozí.

Když jsem kdysi, vycházejíc z Wilsona a Goulda, očekával v rámci druhu člověka určité konkrétní, neměnné chování, nebylo to však asi tak špatné, jak se na první kritický pohled může dnes zdát. Ano, kdyby se nám druhy nikdy skutečně neměnily, jen v okamžiku zplastičnění, pak bychom u člověka mohli očekávat rozhodně stále zhruba stejné chování. Ale co když se některé složky lidského chování objevovaly skutečně postupně (viděno očima dnešní komplikovanější evoluční biologie)?

Pohled na chování člověka, odvozený z morfologie, dá totiž rámcově tentýž výsledek jako mix Wilsona a Goulda. Pro předvedení chování lidí na vyobrazení se vlastně nic nezměnilo, jen jsou nyní možné názornější obrázky, které navíc otevírají mnohé konkrétní chování a činnosti. Něco dříve nevídaného.

Anatomie veskrze lidská je možná od datací kolem necelých dvou milionů let. Její různé formy mohou být v určitých detailech odlišné. Jejich vzájemné vztahy i jejich schopnosti by zase měly být zjistitelné biologicky. V tomto ohledu představa, že tzv. moderní člověk byl kvalitativně někým jiným, podle mě zapadá do starých, známých představ o naší výlučnosti. Jen v poněkud novém kabátě. Nedávno jsem někoho, kdo se zrovna připravoval na přednášku, slyšel brumlat něco o „skutečném umění a ne o jakýchsi fosilních ježovkách v kameni“. Evidentně se mu příčilo přičítat atraktivnímu výběru suroviny k výrobě pěstního klínu dávných neandrtálců tu samou váhu výtvarné úrovně, jako pozdějším jasným figurkám žen a zvířat (neandrtálci někdy vybírali k výrobě pěstních klínů suroviny s fosíliemi a zpracovali je tak, aby fosílie nástroj zdobila). K tomu bych řekl asi toto: „No prvně pánové představte své modely společností, které vzájemně porovnáváte, abyste zjistili, jestli vám archeologizace vůbec dala do rukou srovnatelné archeologické artefakty a nezačínejte od konce“. Nebo budu bezostyšně porovnávat umění moravského mezolitu s gravettienem a budu z toho vyvozovat závazné závěry a hádejte, jak to dopadne.

Genetika se zatím dobrala zachycení určitého dávného rozrůznění starobylého člověka na několik větví a zaznamenala i jejich vzájemnou hybridizaci. Zatím to jsou datace půl milionu a milion let, kdy došlo ke vzniku dalších druhů člověka. Forma současného typu člověka (tzv. moderního člověka) je datována někam kolem 200 000 let, novější analýzy datují jisté genové sekvence hlouběji do minulosti, občas se objeví údaje jako 400–500 tisíc let a více. Protože se techniky kolem genetických studií stále zdokonalují, není toto téma uzavřené. Jenom se pootevírá znovu stejná otázka jako s označením našeho druhu sapiens - tj. moudrý. Označení člověka současného typu moderním člověkem zase vytváří nežádoucí nástřel. Tak se hned rozvíjely svého času teorie, že dávný neandrtálec, který se od nás oddělil před půl milionem let je vlastně napůl šimpanz. Laik netuší, že takové informace jsou docela zpackané, ale je dobré si občas vytáhnout stará videa a poslechnout si, co že to vážení páni vědci dříve tvrdívali. Označení „moderní člověk“ budí totiž dojem, že se objevil nejpozději a je tedy nejdokonalejší formou člověka. Pro evoluci je to ale jen další forma člověka, jen jedna z možností a nic víc. Neznamená to automaticky, že jen tato forma (či druh) měla mít typicky lidské chování. Nic samozřejmého a dnes běžně citovaného v tomto ohledu není víc než memem, který se šíří pod vlivem nástřelu za pomocí jungovského ,,my a oni“. Kritičtější přístup a nějaké exaktnější studie by rozhodně neškodily.

 

Poznámka: Obehrané rozdíly mezi ,,moderními“ lidmi a ostatními formami lidí, jako pohřby a umění, už by dnes mohly patřit minulosti. Doklady umění mohou být prostě jen v nedochovatelných materiálech a nám zůstane tak maximálně nějaké to barvivo. A to archeologicky doloženo bylo.

A u pohřbů srovnávat archaické populace s moderními je založeno jen na četnosti porušení pohřebních zvyklostí. Všechny mladopaleolitické hroby jsou ojedinělými pohřby ,,za hřbitovní zdí“. Skutečné hřbitovy chybí i u trvalých sídlišť. Prostě v paleolitu se člověk pohřbíval nikoli pod zem nebo žehem, ale hmota jeho těla se vracela zpět přírodě tak, aby z něj nic nezbylo.

Co se týká šídel a šití jako dokladu modernosti člověka, v Antroparku jsem už dávno zařadil možnost sešívání kůží pomocí jemného řemínkování. Tj. scelování kožené matérie jen za pomoci drobného kamenného úštěpku a kousku kosti nebo prostého dřevíčka na postrkování řemínku. A není to asi vůbec špatný nápad, protože ,,toto sešívání“ je dobře dokladováno i z historické doby na dochovaných kouscích oděvů z Kanárských ostrovů. Zde bylo takové šití prací nikoli archaického člověka, ale zcela evidentně technologií člověka dnešního typu a to vedle znalosti textilní výroby. Takové scelování tedy archeologie zase nemůže doložit. Nemůžeme své teorie a svá tvrzení opírat o obor, který nemůže poskytnout určité typy dokladů, protože je jeho materiál abradován časem a rozkladnými procesy. Archeologie v určitých oblastech, a ty mohou být velmi obsáhlé, není schopná ze své podstaty doložit některé materiály. A nepoměr doloženého a nedoložitelného je v různých kulturách proměnný. U mobilních kultur to může být téměř sto procent a tam, kde se nepoužívá kámen, to je sto procent. Ale kdo se vyzná, ví, jak je těžké rozlišit vůbec něco, co připomíná kamenné artefakty, od přirozených kamenů a proč takové sporné nálezy snad nikdy nevyřešíme.

 

Pokud tato práce poukazuje na racionální konstrukce zbraní ve starém paleolitu, což souvisí s tím, že by mělo existovat typicky lidské chování už i u nejstarších lidských předků, přirozeně se dostaví otázka, proč tedy celá jejich kultura nebyla shodná s tou naší? Proč nedospěli tito lidé rychle tam, kde jsme my? Specialistům by toto téma mělo vyloudit shovívavý úsměv na tváři. Ale přiznejme si, že tak nějak se dívá řada lidí z oboru snad i na mladý paleolit a na kultury ,,anatomicky moderního“ člověka, protože u něj očekávají právě vyústění do naší kultury. Ale doklady pro starobylý výskyt moderního člověka se posunují stále hlouběji do pravěku a to několikanásobně. Takže ani dávný, anatomicky moderní člověk nijak významně směrem k naší přešťastné době nespěchal.

Tady je dobré zase připomenout, že takový pohled je jen pohled silně ovlivněný naším kulturním zastíněním. Osobně bych si připadal naivní a zaslepený, kdybych dnes věřil ve šťastné zítřky lidstva a určitě závidím lidem těch dávných kultur, že jejich děti přicházely na svět, který měl pro ně budoucnost.

Proč tedy očekáváme, že by se lidé v minulosti měli při zdravém rozumu a stejných schopnostech dobrati naší situace? Jednak automaticky vnímáme náš způsob života jako normu nebo do nedávna tomu ještě tak v Evropě bylo a zároveň zde působí vliv tradičního mýtu určitého cíle, kam se má všechno snažení evoluce, tvorstva i celých kultur ubírat. Taková představa cíle je dílem Ernsta Haeckela (1834-1919). Tento teoretik evoluce věřil, ,,...že příroda se nutně vyvíjí tak, aby dosáhla svého konečného cíle - lidského mozku.“ ...„Thomas H. Huxley (1825-1895), přezdívaný Darwinův buldok, vyzdvihoval Darwinovu evoluční teorii. Statečně bojoval ve prospěch Darwina, který se raději držel stranou veřejnosti. Huxley byl ale ovlivněn Haeckelem a tak Darwinovy myšlenky překroutil neustálým spojováním s ,,pokrokem“.

Když se zamyslíme nad těmito prostými informacemi, mělo by nás napadnout, že pánové Haeckel a Huxley mohli uspět skutečně jen tehdy, když nahrazovali jednu mytologii druhou (náboženství ,,vědeckým pohledem“) i s určitými nadpřirozenými iracionálními prvky. Tvrzením, že evoluce je slepý, bezduchý mechanismus, by bylo pro tehdejšího laika přece jenom příliš velkým a tvrdým soustem. A možná, že i pro Haeckela a Huxleyho byla taková zidealizovaná představa přijatelnější a důvěryhodnější.

Ve stejné knize, ze které jsem čerpal povídání o oněch dvou britských evolucionalistech, se dále píše: ,,...Téměř všechny oblasti sociálního života byly tím (průmyslovou revolucí) ovlivněny. Většina lidí, zejména těch mocných, věřila, že jsou tyto změny součástí ,,Pokroku“ a že tento pokrok musí být dobrý. Evoluční teorie byla (tehdy) často z náboženských důvodů nepřijatelná, ale pokud se uvedla do souvislostí s pokrokem, většina lidí ji byla ochotna akceptovat. Darwin sám byl v tomto směru dost zdrženlivý, protože věděl, že se ve skutečnosti evoluce nedá s pokrokem ztotožnit. Evoluční historie většiny organismů se dá znázornit spíše rozvětveným stromem rozlišování než žebříkem neustálého zlepšování.“

Uvést věci na pravou míru a vysvětlit pozadí našich současných předsudků vůči lidem v minulosti jsem si dovolil nikoli z vážené knihy vážených badatelů a z té nejnovější publikace, jaká je k mání, ale naopak jsem sáhl z důvodu názornosti a jednoduchosti řešení k těm nejzákladnějším a nejdostupnějším údajům, které jsou k dispozici v lecjaké malé městské knihovně v dětském oddělení. Sáhl jsem na dvacet let starou britskou dětskou encyklopedii ,,Evoluce“ (Gamlin 1993). To proto, že tyto informace měl a má k dispozici každý školák, každá knihovnice a každý učitel.

 

 

 

17. Užitá literatura a zdroje

 

Bude během ledna doplněno

 

 

 

18. Doporučená literatura

 

Bude během ledna doplněno

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

 

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2014, Autor a ilustrace © Libor Balák