Antropark vznikl jako součást webových stránek Akademie věd ČR v Brně v roce 2005.

© Aktualizace Antropark 2015, Autor a ilustrace © Libor Balák

Kontakt - Libor Balák:    antropark@seznam.cz

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na výběr zpráv

 

 

 

 

Ohlédnutí – rok 2015

 

Za uplynulý kalendářní rok se toho v Antroparku odehrálo tradičně mnoho. Byl zahájen projekt vzniku obrazových rekonstrukcí, který se váže k druhé největší moravské jeskyni Býčí skálá u Brna. Mezi nejrůznějšími tématy je jak paleolitické osídlení, tak nejrůznější lidské aktivity v této jeskyni v následujících obdobích.

 

 

Býčí skála

Ve spolupráci s archeologem Martinem Golcem vznikají nyní zcela nové obrazové rekonstrukce, věnované našemu nejznámějšímu halštatu. To se týká především velmi známé lokality Býčí skála v Moravském krasu. Tento projekt je už nejen ve stádiu příprav, ale již se realizují jednotlivé zamýšlené výjevy. Od poslední Burianovy obrazové rekonstrukce uplynulo už hodně přes půl století, ale tento výjev je již vsáknut pod kůží naší kultury a nejinak je to i u autorů nových prací. A tak už dokonce proběhla i první revize prvního namalovaného obrazu. Ukazuje se, že i zde se někdejší lidé chovali prostě jen podle kulturního vzorce, typického právě pro jejich dávnou kulturu.

 

 

Nejstarší kultury

Především se podstatně rozšířil prostor, který má zabezpečit možnost, že někdy v budoucnu bude možné řešit poměrně slušně a hlavně vážně rekonstrukce dávných lidí a jejich předků i starých příbuzných forem. A to nejen v oblasti vizáže, ale i v oblasti chování. Pak už budeme moci konečně dobře prezentovat ve světě i náš domácí starý paleolitický materiál.

 

Pohled do očí minulosti může být jen iluze

V roce 1015 vznikla hned celá řada plastických rekonstrukcí obličejů dávných hominidů, z nichž byly tři nejzákladnější malířsky zpracovávány. Poměrně brzo bylo jasné, že se u nejstarších předlidských forem opakují některé anatomické partie kolem nosu a maxilly. Ty nejsou v dosavadních rekonstrukcích často nijak zvláště zohledňovány. Podobně dosavadní rekonstrukce nijak netrápí ani srst ani podkožní tuky. Často se objevující opičí tlamy, které nereflektují vztah absence skutečných špičáků a úplnou absenci protilehlých mezizubních mezer (diastém), do kterých špičáky lidoopů zapadají. Maxilla i mandibula se tak už u australopitéků celkově zmenší, ale co je trapnější, právě špičáky, jak už si všiml kdysi dávno zakladatel moderní rekonstrukce obličeje podle lebky M. M. Gerasimov, ukončují ústa. Na nich totiž leží koutky úst. To se ne vždy v rekonstrukcích respektuje. Klasický výtvarný kánon proporcí namnoze nelze uplatnit u archaických lidí tak přímočaře jako u moderního Evropana, právě pro odlišnou stavbu spodní části obličeje. Ale vše se změní, když si vypomůžeme tím, že na obličej archaického člověka nebo australopitéka natáhneme pomyslnou kanonickou síť. Pak je vše úplně v pořádku.

I toto je tedy oblast, kde se zoufale postrádá i ten nejzákladnější popperovský přístup a autoři prací nekomentují, jak k nim dospěli. Je to paradoxně situace horší než před 40 lety. Tehdy museli ruští rekonstruktéři dokazovat v experimentálních úkolech, že se jejich práce skutečně zakládají na správných předpokladech a že výsledky jejich rekonstrukcí jsou dobře srovnatelné s kýženými podobami. Dnes, v době silné institucionalizace už stačí spíše formální záštita nebo dovolávání se prostoru pro výtvarnou fantazii. Myslím, že i tady se plně vykročilo směrem ke středověku a bylo by dobré dodržovat alespoň vědecké zvyklostní minimum. Připadá mi to, jako by sami autoři neměli zájem na pokroku vlastní tvorby porovnáváním principů, z nichž jejich práce vychází. Každopádně by se tak rychle objasnilo, kdo si chce na vědu jen hrát a kdo se opravdu o cosi vážného snaží. Svého času se totiž v západním tisku objevil alarmující článek, kdy jedna redakce zadala portréty obličejů podle lebky nejrůznějším institucím a autorům a výsledky byly ,,překvapivě“ různé. Což by se skutečně stávat nemělo. V současnosti jsou opravdu k vidění některé vynikající plastické rekonstrukce podob, ale jiné jsou naopak velmi podezřelé, a to už na prvý pohled.

 

Chování dávných lidí a australopitéků

       

Dva obrazy chování dávných hominidů, které loni a předloni vznikly, jsou zoufale málo, ale je nutné podotknout, že v prostředí, kdy se ve všech pádech skloňuje pozdní vznik lidského chování, nebude tak jednoduché prezentovat přesný opak. Zase jsme svědky téhož procesu, kdy chybí skutečné kladení argumentů, pokud vůbec narazíme na vysvětlení chování dávných hominidů či archaických lidí, a spíše se používají hesla a formule, než že by šlo o nějaké skutečné předložení teorií. Tedy zvyklosti již tolik osvědčené ve středověku. O co méně se vysvětluje, o to více se zaříkává. Docela se děsím toho, abych neskončil za novátorství na pranýři obviněn z kacířství.

Pochopitelně je to úplně jinak. Vůbec nejde o novátorství. Již v minulosti několikrát vyšly práce, které dokládají vznik lidského chování přirozenou cestou a opírají se o biologii, kterou můžeme sledovat i u oněch nejstarších lidí. Autory takových prací jsou překvapivě značně známé badatelské celebrity.

Pro zapeklitost dané situace byl v tomto roce zpracován materiál pro kritický pohled na vznik typického lidského chování, a to revizním způsobem. Sedm roků shromažďované a připravované materiály byly konečně seřazeny a dopsány tak, aby byly sdělitelné chápavému čtenáři. První kniha na toto téma se jmenuje ,,Vždyť jsou to jen opice a zaobírá se jen obyčejným vztahem morfologie a chování. Vše je prostinké a jednoduché. A je třeba podotknout, že stejně tak se to jeví některým bystrým zoologům už celé roky. Právě jedna taková starší specializovaná francouzská studie inspirovala vznik širšího zpracování daného tématu.

Použití obecných mechanismů pro rekonstrukce je pak v prostředí, bohatém na nejrůznější středověké manýry, vskutku značně ojedinělé a nezvyklé a může pak vypadat velmi revolučně a novátorsky.

O tom, že to není vůbec nic novátorského a že už před 40 roky existoval materiál kriticky hodnotící samotný vznik lidského chování z biologického pohledu, to je tématem druhé knihy, která vyjde pod názvem ,,Konsilience pro rod Homo“. Tato kniha je nyní ve fázi dokončování a posledních úprav. Libor Balák je zde jako korespondující autor, tedy více spojený se svým pracovním teamem.

Obě tyto internetové knihy vznikaly po určitém konsensu ze strany autora a rad odborníků ze zahraničí, především z USA a Francie. Zahraniční strana chtěla, aby nově vznikající rekonstrukce v Antroparku byly dobře písemně podloženy a doporučovaly zásadní omezení dovolávek našich domácích badatelů a upřednostnění především pramenů obecně světově známých. Proto se Libor Balák, autor oněch dvou nových, výše zmíněných publikací, opírá ponejvíce o jména a práce badatelů, jako jsou Edward Wilson, Stephen J. Gould, Karl Popper, Konrad Lorenz či Charles Darwin, ale objevuje se zde také Robin Dunbar a Richard Dawkins. Mezi nejvíce citovanými domácími autory jasně vede evoluční biolog Jaroslav Flegr.

Ačkoli spousta připomínek ke knize přicházela ze zahraničí, pravdou zůstává, že se zpracováním materiálů samých pomáhal kolektiv poradců, který si autor kolem sebe vytvořil a ten byl složen především z domácích badatelů.

 

Obě knihy prezentují určité závažné výsledky a postřehy předních světových badatelů z oblasti biologie, propojené tak, aby ukázaly dávného člověka a jeho příbuzné dávné formy paradoxně tak, jak je hodnotili původně badatelé, kteří je poprvé popisovali podle osteologických materiálů už před desetiletími. Nové Balákovy knihy tedy nejsou nějakým zcela novým pohledem, kam se až dostala současná věda, ale naopak srovnáním, jak daleko na scestí se věda může dostat přesto, že hned na začátku měla díky brilantní práci světově uznávaných badatelů správné výsledky.

Libor Balák tak volně a paralelně parafrázuje svého oblíbence Leonarda da Vinci, který popisoval historický proces odklonu od studia reality v  období románském a gotickém. Mimochodem, ani postřehy Libora Baláka ani Leonarda da Vinci zjevně nesouhlasí s evolucionalistickou koncepcí lineárního pokroku, která se namnoze v ,,rekonstrukcích“ uplatňuje.

 

Srovnávací psychologie

V uplynulém roce také vyšla internetová kniha ,,O čem přemýšlíte Vaše šupinatá Excelence“, která je ojedinělá v našem prostředí tím, že propojuje teorie chování zvířat s praxí. Konkrétně s teraristikou. Už předtím se v Antroparku objevily články k obecnějšímu chování živočichů, ale v knize je čtenáři tohoto naservírováno vrchovatě. A stejně jako v ostatních pracích, i zde se autor dovolává spíše starých prací než ,,novějších“ obecných představ, které se dlouhodobě udržují v našem povědomí, předávány ve spolehlivé lidové tradici již od středověku. Jestliže tedy máme hodnotit knihy Libora Baláka o dávných lidech, musíme mu přiznat, že na rozdíl od jiných autorů, kteří ve svých publikacích zaujímají spíše akademickou polohu, kdy se nic nedá otestovat a nijak konfrontovat či odzkoušet, tady máme pocit, že tento autor si tvoří teorie, vyhledává teorie jiných a vše posuzuje na základě svých praktických zkušeností. Tato publikace jej předvádí jako autora, který se nebojí nést svou kůži na trh.

 

Autoři mimo Antropark aneb  ,,Když dva dělají totéž, není to totéž.“

Knihy o nejstarší minulosti člověka od Libora Baláka rozhodně nejsou osamocené. Už předloni vyšla kniha Miloše Macholána a Jiřího Svobody ,,Předkové - evoluce člověka“, letos pak kniha Václava Soukupa ,,Prehistorie rodu Homo“.

        

Každá z těchto publikací vidí minulost člověka svým vlastním způsobem. Autoři mají totiž různé profesní zaměření a využívají tedy především poznatků ze svých vědních oborů. Jiří Svoboda je archeolog a paleoetnolog gravettienu, Jiří Macholán je genetik a Václav Soukup kulturní antropolog. Libor Balák řeší minulost člověka z pohledu vztahu obecné biologie a etologie.

Také cíle jsou odlišné. Pěkně je to vidět právě u ,,rekonstrukcí“, tedy u zvýtvarnění představ chování a vizáže dávných lidí, které najdeme ve vydaných pracích. U ,,Předků“ a ,,Prehistorie rodu Homo“ jsou užity zobrazení člověka v minulosti jako jakési fantazijní zpestření ilustrativní povahy. Chlupatící a tlamoidní portréty starosvětské tradice nechybí. Neznamená to však, že by v písemném materiálu byli samotní autoři také konzervativní a stále jen nadbíhali očekávání čtenáře. Jedná se spíše o tradiční ,,obětování panny“, aby si zběžně listující zájemce o knihu nepomyslel o autorovi, že se chce nějak kacířsky odlišit od staré ,,dobré“ tradice vyjádření evoluce člověka.

Za překvapivé by mohl současný čtenář považovat to, že Jiří Svoboda striktně netrvá na módním ,,symbolickém myšlení“ a upozorňuje, že mohou být i jiná vědecká vysvětlení vzniku lidského chování. Ale kdo pozorně četl Svobodův ,,Čas lovců“ a jeho citlivé a vnímavé hodnocení archaických lidí, už překvapený nebude. Naopak.

Podrobněji se knize ,,Předkové“ věnuje recenze v časopisu Živa z pera Lukáše Friedla. Zbývá dodat, že je to kniha, věnující se řadě dalších témat a velká část patří pohledu na mladopaleolitické kultury.

Publikace Václava Soukupa ,,Prehistorie rodu Homo“ je však příliš nová na to, než aby bylo zatím možné najít nějakou podrobnější recenzi. Také objemnost práce a veliká řada témat v ní značně znesnadní takový recenzní počin. Zajímavá je ale drobná mediální zpráva, že kniha Václava Soukupa na konci obsahuje jeho vlastní představu evolučního příběhu člověka a jeho vlastní interpretaci vzniku kultury. Přiklonil se zmiňovaný vědec spíše k nějaké, naší kultuře vlastní, neowallaceovské heuristické koncepci nebo raději vytvořil svoji logickou představu na základě zobecnitelných biologických mechanismů? Těch posledně jmenovaných je zatím jako onoho příslovečného šafránu. To vzbuzuje naši zvědavost.

 

 

Nazca

Ze zdánlivě úplně jiného soudku je také nová kniha ,,Od Knoflíkové dírky k rozluštění záhady NAZCA od Jiřího Sonnka. Když si však projdete internetovou knihou ,,Zbraňové systémy paleolitu“ z roku 2014 od Libora Baláka, zjistíte, že v mnoha ohledech zapadá nová kniha Jiřího Sonnka do koncepce experimentu ve vědě a hlavně do konstruktérského přístupu k řešení technických požadavků dávných kultur. Oba autoři se už roky znají a kdysi Libor Balák doslova šílel z příliš nekritických interpretací tohoto nadšence, protože je pochopitelně nutné akceptovat i kulturní kontext, který je bez patřičného studia neuchopitelný. Jak však běžel čas, ukázalo se, že konstruktér Jiří Sonnek si k archeologickému materiálu našel skutečně tu správnou cestu a právě takovýmto triumfem je jeho nová kniha. Jiří Sonnek tak úspěšně navazuje na aktivity našeho, i ve světě známého, ing. Pavla Pavla, se kterým se také osobně zná. A Libor Balák si mne nadšenecky ruce a volá: ,,Vše, co lidstvu odpomůže od blbosti, je vítáno!“ A tak antidänikenovské vysvětlení čar na plošině Nazca úplně obyčejným způsobem, který byl tak obyčejný, že ani badatelům nestál za námahu, je vítáno se vztyčenou vlajkou a slavnostní hudbou. Díky takovému počinu, jako je vydání této knihy, se soukáme z veliké smyčky středověkého temna.

 

 

 

 

The lord of the world (the first pictorial reconstructional project of Antropark, 1998)

Zpět na domovskou stránku Antroparku

Zpět na výběr zpráv

 

 

Kontakt - Libor Balák:  antropark@seznam.cz

© Aktualizace Antropark 2013, Autor a ilustrace © Libor Balák